0039747 by Knižní klub

Lisa Gardnerovรก

NAJDI JI

Najdi ji.indd 3

07/11/18 13:36

Najdi ji.indd 4

07/11/18 13:36

Pro všechny, kdo přežili

Najdi ji.indd 5

07/11/18 13:36

OHLE JSEM NEVĚDĚLA:

Když se probudíte v dřevěné bedně, říkáte si, že to není možné. Tlačíte samozřejmě na víko. To není nic divného. Bušíte do stran pěstí, kopete patami do dna. Mlátíte hlavou znovu a znovu, i když to bolí. A ječíte. Ječíte a ječíte a ječíte. Z nosu vám teče. Z očí prýští slzy. Dokud se ten jekot nepromění v chrapot a škytání. Pak slyšíte divné a smutné a patetické zvuky a konečně naplno doopravdy pochopíte, že jste zavřená v tmavé dřevěné bedně. A tehdy si uvědomíte, že ty zvuky vydáváte vy. Borovicové bedny nejsou celé z dokonale ohlazeného dřeva. Například takové otvory pro dýchání bývají vyvrtané dost neuhlazeně. Když po nich přejedete prstem, strčíte ten prst do díry, zoufale hledáte… cokoli, zadřete si třísky. Ohlodáváte ty kousíčky dřeva, jak jen se dá. Pak si sajete krev z toho zraněného prstu, slíznete ji ze špičky a vydáte další zvuky jako raněné štěně. V té bedně jste sama. Děsí to. Přemáhá to. Je to příšerné. Především proto, že ani nechápete, jak moc se máte bát. Svou bednu poznáte dost dobře, je to váš nový domov. Vrtíte se v ní, abyste rameny odhadla šířku. Přejíždíte po ní dlaněmi, abyste změřila délku. Snažíte se přitáhnout nohy k tělu. Ale není tam dost místa, abyste pokrčila kolena. Není tam dost místa, abyste se převalila na bok. Je přesně na míru. Jako by ji vyrobili přímo pro vás. Vaše vlastní

Najdi ji.indd 7

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

borovicová rakev, ve které vás bolí v bedrech, odírá vám lopatky a tlačí vás do týla. Známka luxusu: noviny položené na dně. Zpočátku si takového detailu ani nevšimnete. A nechápete jeho význam, dokud se poprvé nepočuráte. A pak trávíte dny ve vlastních výkalech. Jako zvíře, říkáte si. Až na to, že většina zvířat je na tom líp. V ústech vám vyschne, rty popraskají. Začnete strkat prsty do těch děr na vzduch, trháte si vlastní kůži, jen abyste mohla něco ochutnat, polknout, vysát. Poznáte sama sebe tak, jak jste se nikdy neznala. Rozlámaná na kousíčky. Elementární. V pachu vlastní moči. V slanosti vlastní krve. Ale pořád ještě nic nevíte. Když konečně zaslechnete kroky, nechcete tomu uvěřit. Říkáte si, že už blouzníte. Zdá se vám to. Jste jenom ztracená zbytečná hrouda lidské kůže, která je k pláči. Stupidní pitomá holka, která měla mít rozum. No jen se na sebe koukni! A přece, ten zvuk, když na druhé straně bedny zaskřípe kovový zámek, jen centimetry od vašeho ucha… Možná se znovu rozbrečíte. Nebo byste se rozbrečela, kdyby vám ještě zbývala v těle nějaká vlhkost. Když poprvé spatříte jeho tvář, tvář toho muže, co vám to provedl, uleví se vám. Dokonce jste až šťastná. Upíráte pohled na jeho masité líce, do těch očí jako uhlíky, na rozevřená ústa, na zažloutlé zuby, a v duchu děkujete bohu. Díky, bože, díky, díky, díky. Vysvobodí vás z bedny. Zvedne vás, protože nohy vás neposlouchají a svalům chybí síla. Hlava se vám skulí k rameni. A vy se tomu zachechtáte. Skulí se vám hlava. Představa, která nikdy nedávala moc smysl. Ale vám se teď skulí. Kulí se. Bože, ten pach. Česnek a tělesný zápach a neprané šaty a nemyté vlasy. To vy? Nebo on? Bezmocně vnímáte, jak se vám sevře hrdlo, když se vám zvedne žaludek. A jeho to rozesměje. Nabízí lahev vody. A zcela jednoznačně nařizuje, co musíte udělat, abyste si tu vodu zasloužila. Je tlustý. Starý. Nechutný. Odpudivý. Neupravené vousy, mastné vlasy, vepředu na laciné kostkované košili skvrny od kečupu.

Najdi ji.indd 8

07/11/18 13:36

NAJDI JI

Měla byste pro něj být až moc dobrá. Mladá, svěží, krásná. Holka, která si na mejdanu na vysoké může sama vybírat. Umíte to. Uměla jste? S brekem voláte mámu. Prosíte ho, aby vás nechal jít, když se mu choulíte na zemi u nohou. A pak, konečně, z posledních sil, si svléknete šaty. Necháte ho udělat, co se chystá dělat. Řvete, ale v krku máte příliš sucho, aby z vás ještě vycházel vzduch. Zvracíte, ale v žaludku je příliš prázdno, aby něco vydal. Přežíváte. A později, když vám konečně nabídne tu lahev vody, ale přitom ji jenom hodí kamsi nad vás, zvednete beze studu ruce, abyste zachytila co nejvíc kapek. Olizujete si ji z dlaní. Sežvykujete ji z mastných špinavých vlasů. Čekáte, až se on rozptýlí, a sajete mu tu kečupovou skvrnu z košile, co odhodil. Zpátky do bedny. Do bedny. Bedny. Víko se přitluče. Zámek klapne. Odporný chlap odchází. A vy jste zase sama. Nahá. Pohmožděná. Zakrvácená. A víte něco, co jste nikdy vědět nechtěla. „Maminko,“ špitnete. Ale tohle strašidlo je skutečné. A nikdo vás už nemůže zachránit.

TOHLE VÍM: Když jste zavřená v dřevěné bedně, nemáte toho den po dni moc na práci. Vlastně můžete jenom jedno: představovat si, snít, plánovat minutu po minutě, hodinu po příšerné hodině, soustředit se na tu jedinou myšlenku, která vás drží, na to jediné, co vám dává sílu. Najdete to. Provedete to. A jestli jste jako já, už to nikdy nenecháte odejít. Pomsta. Ale dejte si pozor na to, co si přejete, zejména pokud jste pitomá holka zavřená v bedně velké jako rakev.

Najdi ji.indd 9

07/11/18 13:36

EJDŘÍVE SI DALA GRANÁTOVÉ MARTINI.

Zaplatila za ně samozřejmě příliš. V bostonských barech bylo velmi draho. A šťáva z granátového jablka byla velmi módní. Ale byl pátek večer. Přežila další týden a bůh ví, že si zasloužila aspoň jeden předražený ovocný koktejl. A krom toho, přece jen si trochu věřila. Rozepnula si další knoflíček bílé vypasované košile, vytáhla pár pramínků z blond vlasů po ramena. Bylo jí sedmadvacet, byla fit a její zadek vzbuzoval pozornost. Mohla si koupit první pití sama. Ale dalo se předpokládat, že za druhý koktejl už platit nebude. Napila se. Chladné. Sladké. Kousavé. Zahřála ten hlt na jazyku a pak nechala vodku vklouznout do krku. Stálo to za každý pětník z těch čtrnácti babek. Na chviličku zavřela oči. Bar zmizel. Ulepená podlaha, blikotající světla, ječivé skřípění úvodní kapely, která se teprve zahřívala. Stála uprostřed ticha. Na místě, které patřilo jenom jí. Když oči znovu otevřela, byl tam.

KOUPIL JÍ DRUHÝ DRINK. Pak třetí, dokonce nabídl i čtvrtý. Ale to už se vodka a světla tanečního parketu začínaly míchat způsobem, který nezaručoval nejpříjemnější ráno. Ona navíc nebyla žádný

Najdi ji.indd 10

07/11/18 13:36

NAJDI JI

idiot. Celou dobu, co jí pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděl kupoval martini, se sám držel piva. Vypadal docela dobře, usoudila někde ke konci martini číslo dvě. Svalnatý, bylo zřejmé, že pravidelně cvičí. Nudný vkus v oblékání, měl světle hnědé kalhoty a modrou proužkovanou košili zapnutou až k límci. Hraje si na mladého profesionála, usoudila, ale na kalhotách si všimla poněkud roztřepených lemů a zaznamenala, že košile po mnoha vypráních už nemá tak sytou barvu, jak mívala. Když se ho zeptala, čím se živí, snažil se ji okouzlovat. Ale, troška toho, troška onoho, prohodil, mrknul a usmál se. Ale v očích se mu držel tupý, skoro vzdálený výraz a ona pocítila první zachvění neklidu. Rychle se vzpamatoval. Nabídl martini číslo tři. Když se snažil přivolat barmana dvackou a nepovedlo se mu to, protože ostatní hosté mávali stovkami, všimla si, že nemá hodinky. Ani snubní prsten. Bez závazků. Dobře stavěný. Možná ta noc nebude marná. Usmála se, ale nepůsobilo to šťastně. Po tváři se jí cosi mihlo, zase ten prázdný výraz následovaný uvědoměním, že celé ty hodiny, dny, týdny nato se pořád cítila osamělá. Vždycky se bude cítit osamělá. I v místnosti plné lidí. Ještěže se zrovna neotočil. Konečně přilákal barmanovu pozornost – ten měl na sobě bílou košili, černou vázanku a prsní svaly, jaké přímo volají po vysokém dýšku – a objednal jí nové pití. To už byla připravená i ke čtvrtému martini. Proč ne? Umožňovalo jí to mluvit tak trošku i o sobě, sem tam zmínku, mrknout, usmát se, jak to ladilo s leskem v jejích očích. A když se mu pohled zatoulal k výstřihu její košile, v místě knoflíčku, který se jí možná sám od sebe před chvilkou rozepnul, neošila se. Dovolila mu dívat se na náznak jasně růžové krajky své podprsenky. Dovolila mu obdivovat její prsa. Proč ne? Pátek večer. Konec týdne. Ona si to zaslouží.

Najdi ji.indd 11

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

CHTĚL ODEJÍT Z BARU O PŮLNOCI. Donutila ho počkat do zavírací hodiny. Ta kapela byla překvapivě dobrá. Líbilo se jí, jaký pocit v ní hudba vyvolávala, jako by její krev ještě žila, srdce ještě bušilo v hrudi. Na tanečním parketu se zjevně moc dobře necítil, ale na tom nezáleželo, ona se hýbala tak dobře, že to stačilo za oba. Bílou vypasovanou košili už měla zavázanou pod prsy, jako Daisy Dukeová. Černé elegantní džíny se sníženým pasem jí obepínaly každou křivku, vysoké kožené kozačky vydupávaly do rytmu. Po chvíli se už ani neobtěžoval s tancem a jenom se pohupoval na místě a díval se na ni. Zvedla ruce nad hlavou, zdvihla si tím prsa. Boky se jí točily a točily, ploché bříško se lesklo potem. Měl hnědé oči, jak si všimla. Tmavé. Bez výrazu. Pozorující. Jako šelma, napadlo ji. Ale tentokrát ji to neděsilo, cítila jen záchvěv adrenalinu. Urostlý barman už na ni zíral taky. Předváděla se na tanečním parketu oběma. Přijala to čtvrté martini, v ústech měla sladko a fialově, končetiny se jí rozvolnily jako rozpouštěný led. Mohla by tančit celou noc. Ovládnout ten parket, ovládnout ten bar, ovládnout toto město. Jenomže tohle pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděl nechtěl. Žádný chlap nekoupí holce tři předražené drinky jen proto, aby se mohl dívat, jak tancuje. Kapela dohrála a začala skládat nástroje. Jí ta hudba najednou hrozně chyběla. Jako rána přímo do srdce. Nebyla tu pevná basová linka, která by dodávala energii jejím nohám a zakrývala její bolest. Teď tu byla jen ona, pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděl a příslib zabijácké kocoviny. Navrhl, že půjdou ven na čerstvý vzduch. Chtělo se jí smát. Říct mu, že nemá ani tušení. Místo toho ho následovala do úzké postranní uličky zasypané nedopalky cigaret. Zeptal se jí, jestli si chce zapálit. Odmítla. Vzal ji za ruku. A pak ji už přilepil ze strany k modrému kontejneru a levou rukou jí mačkal ňadro a mnul bradavku.

Najdi ji.indd 12

07/11/18 13:36

NAJDI JI

V očích už neměl prázdno. Roztály. Šelma ulovila kořist. „K tobě, nebo ke mně?“ ptal se. Nemohla si pomoct. Rozesmála se. A přesně tehdy se ten večer pokazil.

PAN JEŠTĚ-JSEM-VÁS-TADY-NEVIDĚL nestál o to, aby se mu někdo smál. Udeřil ihned. Pravá ruka dopadla rozevřenou dlaní na její tvář. Hlava jí narazila do plechového kontejneru. Uslyšela tu ránu. Vnímala bolest. Ale díky čtyřem martini jí to všechno připadalo vzdálené, jako nepovedené rande někoho jiného. „Ty si budeš dělat srandu?“ zařval na ni s tváří u jejího obličeje a drtil jí ňadro. Takto zblízka cítila z jeho dechu pivo a viděla jemnou červenou pavučinu žilek na jeho nose. Tajný piják. Mělo jí to dojít dřív. Chlápek, který si zavdá tvrdého, než vyrazí do baru, protože takhle je to levnější. Takže sem vůbec nepřišel pít, ale hledat sex. Najít holku jako ona a odvést si ji domů. Jinými slovy, byl pro ni dokonalý. Měla něco říct. Nebo mu dupnout podpatkem na nohu. Nebo ho chytit za malíček – nikoli za celou ruku, jenom za malíček – a stočit ho dozadu, až se mu dotkne zápěstí. Zaječel by. Pustil by ji. Podíval by se jí do očí a uvědomil by si, že udělal chybu. Ale velká města jako Boston byla plná chlápků, co se mu podobali. Ale taky holek, co se podobaly jí. Nedostala šanci. Řval. Usmívala se. Možná dokonce smála. V hlavě jí zvonilo a na jazyku cítila slanost vlastní krve. A pak už pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděl přestal existovat. Byl tam. A najednou byl pryč. A místo něj tam stál urostlý barman s úžasnými prsními svaly a ustaraným výrazem.

Najdi ji.indd 13

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

„Jste v pořádku?“ ptal se. „Ublížil vám? Potřebujete pomoct? Chcete, abych zavolal policajty?“ Nabízel jí ruku. Přijala to, překročila tělo pana Ještě-jsem-vás-tady-neviděl, který ležel na zemi po ráně do brady. „Takhle se vás dotýkat neměl,“ oznámil jí barman střízlivě. Odváděl ji od čumilů, kteří se už srotili kolem. Vedl ji hlouběji do stínů, kam nedopadalo blýskavé světlo vycházející z baru. „Je to v pořádku. Postarám se o vás.“ Tehdy si uvědomila, že jí barman tiskne paži víc, než bylo nutné. Nepouští ji.

SNAŽILA SE Z TOHO VYMLUVIT. I když víte, že to neklapne, je přirozené začít právě tím. Hele, chlapáku, kam ten spěch? Nemůžeme trošku zpomalit? Hele, to bolí. Ale on nezpomalil ani nepolevil stisk ruky, kterou jí svíral paži nad loktem. Pohyboval se zvláštně, držel si ji u boku, jako by byli dva milenci, co si vyšli na hodně rychlou procházku, ale hlavu vtahoval k tělu a trošku na stranu. Drží obličej ve tmě, uvědomila se. Aby ho nikdo nepoznal. A pak jí to došlo. Jak se držel, jak se pohyboval. Už ho viděla. Nikoli jeho tvář nebo jeho rysy, ale to nahrbení ramen, křivku ohnutého krku. Před třemi nebo čtyřmi měsíci, v létě, ve večerních zprávách, když si jedna studentka z Boston College vyšla na pár panáků a už se nevrátila domů. Místní stanice pořád opakovaly záběry z nedaleké bezpečnostní kamery, která zachytila dívčiny poslední známé okamžiky, kdy ji odváděl neznámý muž, s hlavou odvrácenou tak, aby na něj nebylo vidět. „Ne,“ vydechla. Vůbec nebral její protest na vědomí. Došli na křižovatku. Bez váhání s ní trhnul doleva, do tmavší a užší uličky, kde to smrdělo močí a smetím a temnotou, o které se nemluví.

Najdi ji.indd 14

07/11/18 13:36

NAJDI JI

Bořila podpatky do asfaltu, rychle střízlivěla, snažila se ze všech sil bránit. Ale jejích padesát kilo nemělo proti jeho pětaosmdesáti šanci. Přitáhl si ji trhnutím ještě blíž k sobě, pravou paží ji chytil kolem pasu a šel pořád dál. „Stůj!“ snažila se zakřičet. Ale žádný zvuk z ní nevyšel. Hlas se jí zadrhl v hrdle. Nemohla popadnout dech, plíce příliš stažené, aby dokázala vykřiknout. Vyšlo z ní zakňourání, zvuk, ke kterému se ani nechtěla přiznat, přestože ho dobře znala z minulosti. „Mám rodinu,“ dostala ze sebe konečně. Neodpověděl. Další křižovatka, nové zatočení. Proplétal se mezi vysokými cihlovými domy, kam lidé nedohlédli. Už byla ztracená. „Prosím tě… zastav…“ vykvikla. Držel ji kolem pasu příliš pevně, mačkal jí žebra. Zvedal se jí žaludek. Nutila se zvracet v naději, že ho to odradí, donutí ho pustit ji. Smůla. Vytryskla z ní nachová tekutina, postříkala jí nohy, jemu nohavici kalhot. Ušklíbl se, reflexivně sebou trhnul, ale rychle se vzpamatoval a znovu ji přitiskl k sobě, přitáhl si ji za loket. „Bude mi ještě špatně,“ zasténala, škobrtla a konečně ho donutila trochu zpomalit. „Moc jsi toho vypila.“ Hlas měl plný pohrdání. „Ty to nechápeš, nevíš, kdo jsem.“ Zarazil se jen na tak dlouho, než urovnal sevření kolem její paže. „Neměla jsi chodit do baru samotná.“ „Ale já jsem pořád sama.“ Nechápal to. Nebo mu to možná bylo jedno. Díval se na ni bez výrazu, tupě. A potom najednou mu ruka vystřelila a dal jí ránu do oka. Trhla hlavou vzad. Líc jí vybuchla. Oči se zalily slzami. Něco ji napadlo. Prchavě. Slaboučce. Možná tajemství k pochopení vesmíru. Ale už to bylo zase pryč.

Najdi ji.indd 15

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

A stejně jako pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděl přestala existovat. Pátek večer. Konec dlouhého týdne. Zasloužila si to.

PŘESUNUL JI. ODNESL, ODVEZL AUTEM, to nevěděla. Ale když znovu přišla k vědomí, už nebyla ve špinavých ulicích Bostonu, nýbrž zastrčená na nějakém tmavém a zatuchlém místě. Podlahu pod bosýma nohama měla studenou. Betonovou. Popraskanou a nerovnou. Sklep, napadlo ji, nebo možná garáž. Něco málo rozeznávala. Ze tří okýnek vysoko na jedné zdi proudilo trochu světla. Nevpouštěla sem denní světlo, ale slabý nažloutlý paprsek. Jako by za těmi okny byla pouliční lampa a vpouštěla dovnitř náladové osvětlení. To chabé světélko jí posloužilo k několika objevům: ruce měla svázané před sebou plastovými pouty, byla úplně nahá a aspoň v tuto chvíli byla sama. Srdce se jí zrychlilo. Hlava bolela, naskakovala jí husí kůže a hrozilo, že brzy o ten pocit relativního bezpečí přijde. Chlápek, který holku na rande uvede v bezvědomí a sundá jí všechny šaty, ji nenechá netknutou dlouho. Už teď si nejspíš chystá zbytek radovánek pro dnešní noc. Něco si pobrukuje. Zvažuje různé hry, ke kterým může svoji novou hračku použít. Připadá si jako ten největší a nejtvrdší bourák ve městě. Tehdy se usmála. Ale ani tentokrát to nebyl šťastný úsměv. Nejprve inventář. Sklep nebo garáž, to nevyhnutelně znamená taky skladování, a jak se říká, co je pro jednoho smetí, je pro druhého poklad. Jako hlupák jí nesvázal taky kotníky. Nebyl tak zkušený, jak si namlouval. Nebyl tak chytrý, jak by si přál. Ale lidé vidí jenom to, co vidět chtějí. Ona byla zase unesená z jeho hrudníku. On si ji ocejchoval jako snadnou blonďatou kořist. Ukázalo se, že na oba čeká dnes večer nějaké to překvapení.

Najdi ji.indd 16

07/11/18 13:36

NAJDI JI

Objevila pevný pracovní stůl. Zvedla svázané ruce a přejela prsty po dřevěném povrchu. V jednom rohu objevila masivní kovový svěrák. Hned se rychleji přesunula k místu, kde tušila nástroje. Ale ne, takhle hloupý nebyl a ona neměla tolik štěstí. Žádné zapomenuté ostré předměty, kleště, kladivo. Tak začala pátrat po obvodu místnosti, málem přitom shodila plechovku, ale rychle se natáhla, aby ji zachytila před pádem. Bylo zbytečné ho vyplašit dřív, než bylo nutné. S víkem plechovky pevně na místě a s nervy na pochodu se donutila pokračovat. Plechovka ji dovedla k plnému igelitovému pytli na odpadky. Odložila ho hned stranou a pokračovala kolem zbývajících dvou stěn. Odhalila sbírku prázdných kanystrů na benzin a taky dvě velké plastové nádoby. Podle pachu identifikovala v jedné zbytek ostřikovací tekutiny a v druhé nemrznoucí směs. S největší pravděpodobností byla v garáži. A protože byli v Bostonu, nejspíš ta garáž stála stranou od domu, takže barman tu měl víc soukromí. Neztrácela čas úvahami, co se může stát dál a proč takový muž potřebuje tolik soukromí. Odmítla se taky ocitnout v zajetí čehosi lepivého na zemi ve vzdáleném rohu. Nebo zkoumat pach, který se nedal přehlížet. Zápach, který odpovídal chuti krve na jejím jazyku. Vzala nádobu s nemrznoucí směsí a postavila ji na prázdný dřevěný pracovní stůl. Jeho první chyba. Její první vítězství. U stěny našla opřenou lopatu. S obnovenou energií přiložila plast svých pout k ostré hraně a začala zuřivě rukama hýbat. Po minutě nebo dvou lapala po dechu a v naběhlém oku ji pálil pot. Ale pouta se nepoddávala… Hrana lopaty byla příliš tupá nebo plast příliš odolný. Ještě chvíli to zkoušela, ale pak se přinutila to vzdát. Plastová pouta jsou pevná. Upřímně, dala by raději přednost kovovým. Ale aspoň měl tolik slušnosti, že jí ruce svázal před tělem,

Najdi ji.indd 17

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

kde je mohla pořád docela dobře používat, a nepřitáhl pouta tak silně, že by už necítila prsty. Mohla hýbat nohama, mohla hýbat pažemi. Mohla se narovnat a cítit kolem sebe prostor. Temný. Útěšný. Tichý. Sama v plné místnosti, napadlo ji a na okamžik se zakývala, když naslouchala hudbě, kterou mohla slyšet jenom ona. A zase zvážněla. Smetí. Přišel jeho čas. Roztrhla tenký igelit pytle. Nejdříve ji do nosu udeřil pach. Shnilé jídlo, zahnívající maso, něco horšího. Zvedl se jí žaludek, do očí se vedraly slzy, násilím spolkla žluč, která se jí hnala do krku. Teď nebyl čas hrát si na princeznu, musela prsty propátrávat roztékající se obsah pytle, který neviděla. Papírové utěrky. Vlhké hromádky bůhví čeho. Vyhozené obaly od jídla, od donášek. Z domu, nebo možná to bylo jídlo, které sem přinesl pro svoji kořist, anebo se možná krmil sám, když si dal přestávku ve svých hrátkách. V půli pytle narazila na další dávku čehosi hnijícího, tentokrát to smrdělo jako něco víc organického. Prsty postupovala rychleji. Okvětní lístky vysušené jako papír. Rozměklé zelené stonky. Květiny. Vyhozená kytice. Vedle jídla zahrnoval své hračky i dárky? Spíš to byla poslední léčka, kterou zlákat nic netušící oběť, usoudila. A pak jí to došlo: Kde je laciná kytice… Svázané ruce se hýbaly jako o závod. Vnořily se do smradlavé hromady. Odhodlaně se prohrabávaly páchnoucí čínou a lepkavou omáčkou na kachnu. Odhazovaly prázdné kelímky od kávy a další a další tlející mrtvolky květin. Plast, hledala tenký plastový balíček. Malý, čtvercový, s ostrou hranou… Prásk. Ten hluk se ozval přímo za ní. Zvuk ruky, nohy, ve spojení s plechovými dveřmi od garáže. Neovládla se. Ztuhla. Nahá. Rozechvělá. Po lokty v odpadcích. A naslouchající, jak ohlašuje svůj příchod.

Najdi ji.indd 18

07/11/18 13:36

NAJDI JI

On chtěl, aby věděla, že přichází. Chtěl ji vidět roztřesenou, vyděšenou, stočenou do klubíčka, obávající se nejhoršího. Takový to byl člověk. Usmála se. A tentokrát to byl úsměv plný štěstí. Protože teď už to držela v pravé ruce: tenký balíček výživy pro květiny, která se tak štědře přidává k většině kytic. Přesně tohle hledala. Předtím mu nelhala. Neznal ji. Což byla jeho první, a teď bude jeho poslední chyba. Dveře garáže za ní začaly roztřeseně stoupat. Protahoval napětí a otvíral pomaličku. Neměla čas čekat. Neměla čas plánovat. Popadla balíček do dlaní, chytila prázdnou nádobu od nemrznoucí směsi. Spěchala po popraskané betonové podlaze, dokud nedošla pod řadu okének připomínajících obočí. Chabé světlo pronikající nad ní do místnosti dopadalo doprostřed prostoru, ona díky tomu zůstávala ve stínu. Garážová vrata. Do čtvrtiny otevřená. Teď do třetiny. Do poloviny. Pustila balíček. Sevřela nádobu od nemrznoucí směsi, sevřela ji pevně mezi nohama, stiskla oběma rukama víko, aby překonala dětskou bezpečnostní pojistku, a otočila. Plastové víčko dopadlo na zem, ale rachocení plechu vrat to přehlušilo. Dvě třetiny vrat otevřené. Tři čtvrtiny. Dost na to, aby dospělý muž prošel dovnitř. Odložila nemrznoucí směs stranou. Donutila se zatřást pytlíčkem, až se krystalky snesly ke dnu. Nemohla ztratit ani jediný, pokud to mělo fungovat. Vešel dovnitř. Ten barman s úžasným hrudníkem. Košili už měl svlečenou. V měsíčním světle mu hrály svaly. Krásná ukázka mužského jedince.

Najdi ji.indd 19

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

Měla by se cítit provinile za to, co se chystala udělat. Ale necítila. Vstoupila do slabého světla. Nahotu viditelně odhalenou. Zápěstí viditelně spoutaná. Usmál se, pravou rukou už sahal k pásku svých džín. „Nevíš, kdo jsem,“ pronesla jasně. Zarazil se a tázavě se na ni zadíval, jako by mu dávala složitou matematickou hádanku. A pak… se k ní barman přiblížil. Roztrhla pytlíček, přiskočila o tři kroky a nasypala mu obsah do obličeje. Zavrávoral, rozkašlal se, mrkal, jak se mu výživa pro květiny dostala do očí, nosu, úst. „Co to…“ Popadla otevřenou nádobu s nemrznoucí směsí, třikrát jí zamíchala a pak… Nekonečně dlouhá pauza před dalším úderem srdce. Díval se na ni. Upíral na ni oči. A v tom okamžiku se konečně doopravdy uviděli. Ne jako svalnatý barman. Ne jako hloupá blondýna. Jako temné srdce a ztracená duše. Vstříkla mu nemrznoucí směs přímo do tváře. Vyšplíchla mu ji na odhalenou kůži, na které ještě ulpívaly granulky manganistanu draselného. Další úder srdce. A potom… První jazýčky kouře. Z vlasů. Tváří. Řas. Muž si zvedl ruce k obličeji. Ale to už převzala vládu prostá chemie a barmanova kůže vzplála. Zaječel. Rozběhl se. Mlátil se do hlavy, jako by tím mohl něco změnit. Dělal všechno, jen se nezastavil, nepadl k zemi a neválel se po ní, protože ho přemohla panika. Stála tam. Ani se nepohnula. Neřekla jediné slovo. Dívala se, dokud se konečně nezhroutil k zemi jako hromádka kouřící ruiny.

Najdi ji.indd 20

07/11/18 13:36

NAJDI JI

Tehdy začaly pronikat i jiné zvuky. Sousedi volali ze tmy a ptali se, co se stalo. V dáli ječely sirény, protože někoho z těch chytřejších už napadlo zavolat záchranáře. Žena konečně vystoupila. Shlédla na pozůstatky toho, kdo ji přepadl, dívala se, jak ze zčernalé kůže stoupají kouřové jazýčky. Pátek večer, říkala si. To si zasloužila.

Najdi ji.indd 21

07/11/18 13:36

„

DO JE TO?“

„Netuším. Tamhle ten soused, Kyle Petrakis, tvrdí, že ji našel stát nad tím tělem. Byla úplně nahá, měla svázané ruce a vypadala pobaveně.“ „Tohle všechno zvládla, i když měla svázané ruce?“ detektiv seržant D. D. Warrenová vkleče studovala zbytky jejich… oběti? Pachatele? Tělo bylo stočené do téměř zárodečné pozice, ruce měl ten mladý muž sevřené před obličejem. V ochranném gestu, které přišlo, soudě podle popálenin na hlavě, ramenou a obličeji, příliš pozdě a příliš nevýrazně. „Chemický oheň,“ ozval se třetí detektiv, žena. „Smícháte manganistan draselný s nemrznoucí kapalinou, a puf!“ D. D. tu třetí ignorovala a obrátila se místo toho na Phila. „Takže co víme?“ „Ten dům patří Allenu a Joyce Gouldingovým,“ hlásil její bývalý parťák z hlídky. „Starý pár, který se rozhodl přetrpět chladnou zimu na Floridě. Nechali tady ovšem svého nejmladšího syna, osmadvacetiletého Devona Gouldinga, který přes den trénuje jako kulturista a po nocích dělá barmana.“ „Tohle je Devon?“ zeptala se D. D. a ukázala na tělo. „Uhm, to si musíme počkat na otisky.“

Najdi ji.indd 22

07/11/18 13:36

NAJDI JI

D. D. se ušklíbla, dopustila se té chyby, že se nadechla nosem, a zašklebila se ještě víc. „Kde je naše oběť proměněná v dračici teď?“ „Vzadu v hlídkovém voze. Odmítla lékařské ošetření. Čeká na federály, které rovnou volala.“ „Federály?“ D.D. to řekla ostře a postavila se. „Jak to myslíš, že nám na náš mejdan osobně pozvala federály? Krucinál, co je ta holka zač?“ Detektiv číslo tři si splnila povinnost: „Volala do bostonské kanceláře FBI a žádala si dr. Samuela Keynese. Číslo znala z hlavy, dodávám. Ještě pořád byste tomu říkala náš mejdan?“ optala se nejnovější členka bostonské jednotky oddělení vražd zlehka. „Nebo tu máme spíš grilovačku?“ D.D. odešla. Otočila se na patě, opustila tělo, vyšla z garáže. V novém, nadřízeném postavení si to mohla dovolit. Anebo si to možná dovolila tím, že právě teď měla omezené pravomoci. Skutečnost, že detektiv číslo tři převzala bývalé postavení D.D. u jednotky – postavení, které už D.D. nemohla kvůli svému nedávnému zranění zastávat –, nebyla důvodem k tomu, aby pětatřicetiletého nováčka přehlížela. Kdepak. Právě teď proti ní měla D.D. především to, jak se jmenuje. Carol. Jako Carol Manleyová. Znělo to jako jméno pojišťovačky. Nebo možná fotbalové mámy. Ale rozhodně ne jako jméno policajtky. Žádný seriózní detektiv se přece nemůže jmenovat Carol. A pochopitelně se taky žádný seriózní detektiv oddělení vražd nemůže zabývat jménem nového detektiva nebo to jméno mít novému kolegovi malicherně za zlé. Asi. Před rokem si D.D. žádné starosti se ženami jménem Carol nedělala. Ani starosti o budoucnost svého tříčlenného týmu. Nebo o svou novou roli v oddělení vražd bostonského policejního týmu. Žila, jedla, dýchala jen pro vyšetřování vražd, a byla díky tomu šťastná. Až do toho večera, kdy se vrátila na pozdní směnu, aby

Najdi ji.indd 23

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

rozebrala místo činu, a vyplašila zabijáka, který tam pořád hlídkoval. Po krátké bitce se zřítila ze schodů a ošklivě si zlámala levou ruku. Už nemohla zvednout zbraň. Nemohla zvednout ani svoje dítě. Následujících šest měsíců musela D.D. prosedět doma. Lízat si rány, strachovat se o budoucnost a jo, taky tak trochu šílet. Ale pomalu a jistě, jak jí sliboval fyzioterapeut Russ, se tvrdá práce začínala konečně vyplácet. Až jednoho dne mohla zase pokrčit rameno a další den pomalu, ale jistě zvednout paži. Sílu v ní ještě naplno neměla. Ani nedosáhla pohybu v plném rozsahu. Nemohla provádět některé úkony, například zaujmout správně pevný rozkročený postoj při střelbě. Ale bolest už se dala zvládat, stav zranění se zlepšoval a celkově byla ve výtečné zdravotní kondici. Dost na to, aby přesvědčila nadřízené, že se smí vrátit do práce, když bude mít omezené pravomoci a postavení. Což znamenalo, že stráví víc času dohlížením jako seržantka než aktivním vyšetřováním jako správný detektiv. Namlouvala si, že to zvládne. Práce je přece práce a pořád bude řešit zločin. Samozřejmě dál chodila třikrát týdně na terapii, kde používala závaží místo zbraně a procvičovala si pořád dokola, jak rozepnout pouzdro, vytáhnout a zamířit. Taky trávila čas na střelnici. Střílela jednoruč. To nebylo tak spolehlivé. Ani se to u jejich oddělení nenosilo. Ale někde začít musela. Jinak by Phil a Neil, dva nejlepší detektivové v jednotce, navždycky zůstali uvázaní k zelenáči. Garáž Gouldingových byla oddělená a určená pro jedno vozidlo, stála v zadní části pozemku. D.D. se odtud vydala ven, přes skromný dvorek směrem k silnici. Slunce už vycházelo. Šedivý chladný úsvit zmrazoval dojem z činorodé aktivity. Hlídkové vozy stály po obou stranách rušné ulice, vedle nich také vozidlo koronera a několik větších dodávek médií, které se nedaly přehlédnout.

Najdi ji.indd 24

07/11/18 13:36

NAJDI JI

Policisté, kteří dorazili na místo činu jako první, odvedli výtečnou práci při zajištění pozemku. Zabrali ho dokonale, od dvoupatrového koloniálního domu s šedým nátěrem po polorozpadlou garáž vzadu. Natáhli kolem dokola žlutou pásku na ohraničení místa činu, čímž D.D. ohromně ulehčili práci. Zvědaví sousedé postávající na druhé straně ulice? Vyřízeno. Hladoví reportéři, kteří se nedostanou k nejbližšímu policajtovi na blíž než padesát metrů? Hotovo. A teď ještě do třetice… D.D. tu ženu našla ve třetím hlídkovém autě, kde se chvěla pod modrou přikrývkou bostonské policie a dívala se upřeně před sebe. Vedle ní seděla kolegyně, detektiv z místního oddělení. Zadní dvířka byla otevřená, jako by zvala ještě někoho dovnitř. Všichni mlčeli. „Margaret,“ pozdravila D.D. kolegyni v autě. Když byla u nich, uvědomila si, proč jsou zadní dvířka pootevřená. Vzadu na místě činu označili vyšetřovatelé pytel se zahnívajícími potravinami, které vytáhli z popelnice a roztrhli. Ta žena musela být do toho smetí ponořená nejmíň po lokty, podle pachu hnijícího masa a zkyslého mléka, který se kolem ní vznášel. Na tvářích jí navíc ulpěla rozbředlá špína, která jí zamazala i vlasy. „D.D.,“ přikývla klidně místní policistka. „Slyšela jsem, že jste zpátky. Blahopřeju.“ „Děkuju.“ D.D. nespouštěla oči z té ženy. Údajné vražedkyně. Údajné oběti. Ta dívka se jí zdála mladá. D.D. by jí hádala tak pětadvacet, možná jen o maličko víc. Blond vlasy po ramena a jemné rysy, které by jinak působily nejspíš atraktivně, nebýt změti modřin, krvavých šmouh a hnilobného pachu. Dívka se na ni nedívala, dál upírala pohled na zadní část sedadla řidiče. Je otupělá, uvědomila si D.D. Výraz, který se u policistů z oddělení vražd a taky obětí chronického zneužívání objevuje nejčastěji.

Najdi ji.indd 25

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

D.D. zůstala stát u hlídkového vozu a naklonila se dovnitř, až se její obličej ocitl ve stejné výšce jako hlava té ženy. „Jsem seržant detektiv D.D. Warrenová,“ představila se. „A vy?“ Dívka k ní konečně otočila hlavu. Zadívala se na ni. Jako by ji studovala, něco hledala. Pak se opět vrátila ke zkoumání zadní části řidičova sedadla. D.D. něco napadlo. „V té garáži to musela být scéna. Prý to byl chemický oheň. V podstatě jste toho chlapa upálila zaživa nějakým hnojivem smíchaným s nemrznoucí směsí. To jste se naučila ve skautu?“ Nic. „Nechte mě hádat. Když jste Devona poznala, zdál se být docela fajn. Dobře vypadal, tvrdě pracoval. Tak jste usoudila, že tomu dáte šanci.“ „Devona?“ Ta žena konečně promluvila, ale pohled dál upírala před sebe. Její hlas zněl chraplavě. Jako by byla silná kuřačka. Nebo moc křičela. „Tak se ta oběť jmenovala. Devon Goulding. Vy jste se ho ani nezeptala?“ Chladné modré oči. Šedivé, opravila se D.D., když se k ní dívka zase otočila. „Já ho neznala,“ řekla ta dívka. „Nikdy jsem ho neviděla.“ „Ale jste tady.“ „Je to barman,“ řekla dívka, jako by to mělo D.D. něco vysvětlit. A vysvětlilo. „Večer jste si vyšla. Do baru, kde Devon pracoval. Tak jste se poznali.“ „My se nepoznali,“ trvala dívka na svém. „Byla jsem tam s někým jiným. Ten barman… nás sledoval ven.“ Znovu se na D.D. zadívala. „Už to udělal dřív,“ oznámila suše. „V srpnu. Ta holka, co se ztratila, Stacey Summersová. To, jak mě popadl, jak stáčel hlavu na stranu, když mě táhl zadními uličkami… Odpovídá to

Najdi ji.indd 26

07/11/18 13:36

NAJDI JI

tomu chlapovi z videa z toho únosu. Asi bych pořádně ten jeho dům prohledala.“ Stacey Summersová byla studentka Boston College, která zmizela v srpnu. Mladá, krásná, blond, se zářivým úsměvem a nádhernými portrétními snímky, které musely ve zprávách zaujmout naprosto každého. A taky zaujaly. Bohužel o tři měsíce později měla policie k dispozici pořád jenom zrnitý videozáběr, jak Stacey z místního baru odtahuje velký chlap, co se skrývá ve stínu. Nic víc. Žádní svědkové. Žádní podezřelí. Žádná vodítka. Případ vychladl, přestože zájem médií přetrvával. „Vy znáte Stacey Summersovou?“ zeptala se D.D. Dívka zavrtěla hlavou. „Rodinná známá? Spolužačka z vysoké? Někdo, koho jste poznala v baru?“ „Ne.“ „Jste policistka?“ „Ne.“ „Z FBI?“ Zase zavrtěla hlavou. „Takže proč vás případ Stacey Summersové zajímá?“ „Čtu noviny.“ „Samozřejmě.“ D.D. naklonila hlavu na stranu a pátravě se na dívku zadívala. „Znáte federální agenty,“ prohlásila. „Rodinná přítelkyně? Sousedka? Znáte někoho natolik dobře, abyste volala přímou linku.“ „Není to přítel.“ „Tak kdo je to?“ Pousmála se. „Já nevím. To se musíte zeptat jeho.“ „Jak se jmenujete?“ D.D. se narovnala. Levé rameno ji začínalo už bolet. A na takový rozhovor neměla trpělivost. „Neznal moje jméno,“ řekla ta dívka. „Ten barman. Devon? Bylo mu jedno, co jsem zač. Přišla jsem do baru sama. Podle něj už to stačilo, aby se ze mě stala oběť.“

Najdi ji.indd 27

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

„Vy jste byla v tom baru sama? Pila jste sama?“ „Jenom první skleničku. Takhle to obvykle chodí.“ „Kolik jste toho vypila?“ „Proč? Protože jestli jsem opilá, zasloužila jsem si to?“ „Ne. Protože jestli jste opilá, nejste spolehlivý svědek.“ „Tančila jsem většinu večera s jedním chlapíkem. Ostatní nás viděli. Můžou to dosvědčit.“ D.D. se zamračila. Odpovědi té ženy se jí pořád nelíbily, ani to, že použila slovíčko „dosvědčit“, což obvykle říkali jen právníci, nikoli však běžní lidé na ulici. „Jak se ten váš tanečník jmenoval?“ „Byl to pan Ještě-jsem-vás-tady-neviděla?“ zamumlala dívka. Policistka vedle ní jen protočila panenky. D.D. se zjevně neptala takto první, ani jako první neslyšela tyto odpovědi. „Může to dosvědčit?“ zdůraznila D.D. poslední slovo. „Pokud nabyde vědomí.“ „Podívejte…“ „Měli byste prohledat garáž. Vzadu nalevo v rohu je krev. Cítila jsem ji, když jsem se prohrabávala košem na smetí a snažila se najít nějakou zbraň.“ „Tehdy jste našla ten manganistan draselný?“ „On sám ty kytky vyhodil, nejspíš jimi nalákal nějakou další oběť. Nejsem jeho první. To vám říkám. Měl až moc sebevědomí, byl až moc dobře připravený. Pokud je to jeho dům, prohledejte mu pokoj. Bude tam mít trofeje. Lovec jako on si v soukromí rád užívá vzrušení z toho, že si připomíná minulé kořisti.“ D.D. se na ni zkoumavě zadívala. Za dlouhé roky na oddělení vražd vyslechla oběti, které propadly hysterii. Jednala s oběťmi, které ovládal šok. Jak došlo na zločin, žádné normy na city neplatily. Přesto s takovou obětí, jako byla tady, se ještě nikdy nesetkala. Tato žena se svými reakcemi zcela vymykala křivce normality. Vlastně i zdravému rozumu. „Víte, že Devon…“

Najdi ji.indd 28

07/11/18 13:36

NAJDI JI

„Barman.“ „Že ten barman tohle provedl i jiným ženám? Neřekla vám třeba něco nějaká kamarádka? Něco ošklivého s ním zažila. Nebo jste se doslechla, že se mohlo něco stát nějaké známé vaší známé?“ „Ne.“ „Ale měla jste podezření,“ pokračovala D.D. tvrdě. „Přinejmenším si myslíte, že byl nějak zapojený do zmizení jiné dívky, což byl případ, který se objevil ve všech zprávách. Takže co? Rozhodla jste se vzít všechno do vlastních rukou, zahrát si na hrdinku a dostat se na titulní stránky novin sama?“ „Toho barmana jsem do dnešního večera nikdy nepotkala. Odešla jsem s jiným lůzrem. Toho jsem se snažila sbalit.“ Dívka pokrčila rameny, už zase upírala pohled na zadní stranu sedadla řidiče. „Ten večer byl plný překvapení. Něco takového se může stát dokonce i mně.“ „A kdo jste?“ Zase ten úsměv. On to ani nebyl úsměv, bylo to něco mnohem znepokojivějšího. Přelétlo to dívce přes tvář. „Toho barmana jsem neznala. O případu Stacey Summersové jsem četla, kdo taky ne? Ale nikdy by mě nenapadlo… Řekněme, že jsem neměla v plánu, že mě nějaký nabušený číšník z nočního klubu přivede do bezvědomí a udělá si ze mě svoji osobní hračku. Když se to ovšem stalo… Umím si poradit. Umím se bránit. Využila jsem zdroje, které jsem našla při ruce…“ „Prohrabala jste koš na smetí.“ „Vy byste to neudělala?“ Dívka se na ni zadívala. A tentokrát pohledem nakonec uhnula D.D. „To on začal válku,“ pronesla ta dívka zřetelně. „Já ji jenom ukončila.“ „A pak jste zavolala FBI.“ „Neměla jsem moc na vybranou.“

Najdi ji.indd 29

07/11/18 13:36

LISA GARDNEROVÁ

D.D. něco napadlo. Neměla z toho dobrý pocit. Zadívala se na oběť, na bělošku kolem pětadvaceti, která měla zkušenosti se zákonem i sebeobranou. „Zvláštní agentka? Je to váš otec?“ Dívka ji konečně začala brát vážně. Zareagovala: „Něco horšího.“

Najdi ji.indd 30

07/11/18 13:36