0039587 by Knižní klub

Tuto knihu věnujeme těm, které milujeme.

Poděkování

S tímto rukopisem v srdci a v ruce děkujeme jeden druhému za trpělivost, která nám po dobu třiadvaceti let umožnila zůstat spolu. Na počátku našeho manželství nám náš spirituální učitel, pastor Chris Williamson, připomněl, že ti, kteří se chtějí spirituálně vyvíjet, neodcházejí do klášterů, ale uzavírají manželství! Děkujeme jeden druhému za všechno, co nás naše oddanost našim dětem naučila o lásce a léčení. Děkujeme Georgene Cevascové z Nightingale‑Conant, producentce Joanina programu The Power of the Mind to Heal (Léčivá moc mysli), který byl semenem, z něhož vykvetla tato kniha. Děkujeme těm, kdo nás učili: Miroslav (Miron) děkuje zesnulému profesorovi Williamu Hildemannovi, který nás učil úctě a dobrotě a také imunologii. Mezi naše další učitele patří: Dr. Herbert Benson, který nám pomáhal v našich psychoneuroimunologických výzkumech a který přispěl k Joaninu lékařskému vzdělání; prof. Jon Kabat‑Zinn, jehož Relaxation and Stress Reduction Clinic (Klinika relaxace a zmírnění stresu) na Univerzitě Massachusetts byla inspirací a prvním vzorem naší Mind/Body Clinic (Klinika pro léčení mysli a těla), kterou Joan založila spolu s Dr. Ilanem Kutzem a Dr. Herbertem Bensonem; Dr. Stephen Maurer, který tak významně obohatil náš program i můj život; prof. David McClelland, jehož bystrá mysl neúnavně vymýš-

léčivá moc mysli

lela nové pokusy; Dr. Robin Casarjianová, jejíž učení o lásce a odpuštění bylo požehnáním v našem odborném i osobním vývoji; Dr. Rick Ingrasci, který nám ukázal význam veřejných léčebných organizací; Sogyal Rinpoche, který znovu podnítil naši meditativní praxi; Dr. Elizabeth Lawrenceová, jejíž léčebná práce byla velmi poučná a prospěšná; Johana Drescherová, která nás naučila mnoho o kráse a léčení; Rachel Naomi Remenová, která byla vždy přítelkyní a inspirací. Za výsledky naší rozsáhlé a syntetické práce vděčíme mnoha dalším spolupracovníkům, jichž je takové množství, že je zde nemůžeme všechny jmenovat. Buď jste byli citováni v textu, nebo víte, kdo jste. Děkujeme vám za to, že jste nám poskytli základnu, na které můžeme stavět. Děkujeme především našim drahým přátelům a spolupracovníkům, zdravotní sestře Barbaře Dosseyové a Dr. Larrymu Dosseyovi. Larryho práce nesmírně ovlivnila naše myšlení. Je jisté, že je jedním z nejbystřejších a nejsrdečnějších lidí naší doby. Barbařina práce v oboru rituálu a léčení je také výjimečná, stejně jako její láskyplné manželství, které je nám stálou inspirací. Za podporu děkujeme také těm přátelům, kteří sdílejí náš zájem o spirituální léčení a vývoj, kteří nás naučili mnoho nového a kteří nás mají rádi: Celia Taxterová Hubbardová, Peggy Taylorová, Alan Shackelford, Ursula Reich‑Henbestová, Loretta a Bob LaRocheovi, Olivia Hoblitzelleová, Roger Paine, Rima Lurieová, Kristi Jordeová, Rodrigo Rocha, Carolina Clarkeová a Renne Summersová. Také naše děti nás mnoho naučily a byly úžasnými přáteli. Děkujeme vám Natalie, Justine a Andreji. Shawn Harvey, manžel Natalie a se synkem Alexandrem (ano, jsme prarodiče!), povznesl psychologický smysl „společenské podpory“ na velmi reálnou úroveň. Všichni bychom měli mít takové štěstí.

Poděkování

Rádi bychom vyjádřili svou vděčnost Joaniným klientům, účastníkům našich kursů a všem lidem, s nimiž jsme během let spolupracovali; mnoho jsme se od vás naučili. Jména klientů a přátel, která uvádím v uvozovkách, byla změněna, abychom zachovali jejich anonymitu. Občas jsme spojili příběhy několika lidí, abychom vytvořili reprezentativní obraz. A nakonec děkujeme Louise Hayové a všem úžasným lidem z nakladatelství Hay House, kteří nás podporovali v naší práci. Bez laskavosti a oddanosti Reida Tracyho by tato kniha nikdy nevznikla.

Úvod Léčivá přítomnost Jednoho pozdního zářijového rána v roce 1968 jsem se chystala zahájit hodinu klinického kurzu, který jsem založila a jehož jsem byla vedoucí v Beth Israel Hospital (nemocnici Beth Israel). Skupinu tvořilo asi dvacet klientů. Někteří z nich měli rakovinu, několik jich mělo AIDS a většina trpěla různými chronickými potížemi vyvolanými stresem – od vysokého krevního tlaku a migrény až po chorobnou citlivost vůči prostředí. Vstoupila jsem do naší slunné a prostorné místnosti vyzbrojena krabicí papírových kapesníků, neboť jsem se od svých dětí nakazila rýmou. Když jsem si sedala do kruhu židlí, posmrkávajíc a pofrkávajíc, čtyřicet lidí mne pozorovalo se zklamáním a zjevnou nedůvěrou. Téměř jsem slyšela jejich myšlenky: „Můj Bože, ona medituje, je odolná proti stresu, jí spoustu ovo‑ ce a zeleniny a stravu s malým obsahem tuků a přesto je nemocná!“ Cítila jsem se tak trochu jako papež, kterého chytili při odchodu z nevěstince. Napadlo mě, jak rozdílná by byla jejich reakce, kdyby to byli lidé zabývající se antro posofickým lékařstvím – formou přírodního léčení, které vychází z práce německého lékaře Rudolfa Steinera. Antroposofičtí lékaři by byli mou rýmou nadšeni a byli by ještě raději, kdybych měla horečku, neboť věří, že takové malé potíže stimulují imunitní systém a zabraňují chronickým nemocem, jako je artritida nebo lupus.

léčivá moc mysli

Je pravda, že skutečně nerozumíme významu rýmy ani okolnostem, které nás k ní činí náchylnými. Avšak nespokojenost a šok mých pacientů, když zjistili, že jsem obyčejný člověk, který může onemocnět, náramně pomohla našemu vzájemnému učení a objevům. Jejich nespokojenost mi připomněla odpověď Jobových tří přátel na jeho zoufalou otázku: „Proč právě já?“ kterou klade poté, co jsou jeho děti zabity, jeho majetek zdecimován a jeho zdraví zničeno. Jeho tři vyděšení přátelé dospěli k závěru, že Job musel provést něco špatného, že musel urazit Boha, neboť jinak se dobrým lidem nic zlého nestává. Byli přesvědčeni, že když jsme opravdu dobří a děláme všechno správně, nic špatného se nám nestane. Zajímavou zvláštností lidské povahy je to, že většina lidí dává přednost pocitu viny před pocity bezmoci, které vyplývají z naší nevědomosti. V této knize budeme pojednávat o důvodech onemocnění a o tom, jak se můžeme léčit. Toho dne, kdy jsem vedla kurz, střídavě kýchajíc a posmrkávajíc, jsem měla s účastníky zajímavou diskusi o rozdílu mezi uzdravováním a léčením – což je zásadní rozdíl, kterému se budeme věnovat na následujících stránkách. Na té nejzákladnější úrovni znamená uzdravení obnovu zdraví. Když jsme nemocní, je přirozené, že naším nejsilnějším přáním je uzdravit se. Jako lékařka a bioložka, která zkoumala rakovinné buňky, znám mnoho způsobů, jak tělo onemocní a jak se uzdravuje. Vím také, že neexistuje nic takového jako nevyléčitelná nemoc. Je několik dobře prokázaných případů lidí s metastatickou rakovinou nebo AIDS, kteří se úplně uzdravili. Výzkumníci věří, že když budeme studovat to malé množství lidí, u kterých došlo ke „spontánní remisi“, nakonec objevíme důležité principy, které pomohou také ostatním. Výraz „spontánní remise“ jsem dala do uvozovek, neboť když se lidí, u kterých k remisi došlo, zeptáte, jak se

Úvod

uzdravili, málokdy užijí slova „spontánní“. Naopak většina vám bude vyprávět o svém upřímném úsilí změnit své tělesné návyky, najít správného lékaře nebo léčbu, léčit své citové rány, odpouštět druhým i sobě nebo najít hluboký spirituální smysl života. Mnoho takových lidí vám řekne, že nemoc byla katalyzátorem jejich léčení a že i kdyby nedošlo k „uzdravení“, jejich obohacená životní zkušenost by za nemoc stála. V následujících kapitolách se dočtete o úžasných vědeckých pokrocích v lékařství, které nás učí, jak léčení někdy vede k tělesnému uzdravení. Seznámíte se však také s příběhy lidí, kteří se vyléčili právě v procesu umírání. Dříve jsem říkávala svým pacientům, že jestliže užívají technik léčení těla a mysli k tomu, aby žili věčně, pak budou velice zklamáni. Jak říkal velký americký filosof Redd Foxx: „Všichni ti nadšenci, kteří propagují zdravou stravu, se budou cítit jako hlupáci, až budou ležet v nemocnici a umírat z ničeho nic.“ Náš pobyt na zemi – v těchto tělech – končí, když se náš život naplní. Přirozeně že je důležité pečovat o tělesné zdraví – tím, že cvičíme, jíme vhodnou stravu, máme správný tělesný i duševní postoj – avšak léčení má mnohem více společného s kvalitou než s kvantitou. Zamyslete se nad následujícími otázkami a snažte se na ně upřímně odpovědět: Vstáváte ráno s pocitem radosti a vzrušení nad novým dnem, nebo jste naopak skleslí a plni úzkosti? Máte pocit důvěry a vnitřního klidu, nebo jsou vaše nálady určovány tím, co si o vás myslí druzí?

léčivá moc mysli

Žijete svůj život v přítomném okamžiku, s pocitem vděčnosti a jednoty se světem, nebo žijete převážně v představách o minulosti a budoucnosti? Cítíte vítr a vidíte mraky a listí, když se procházíte, nebo jste příliš zaneprázdněni přemýšlením o svých daních nebo o něčem, co jste mohli říci nebo udělat jinak? Máte otevřené srdce? Vidíte v sobě i v ostatních to nejlepší, nebo je vaše srdce ucpané předsudky? Vzpomínáte si na známý verš Johna Lennona: „Život je to, co se děje, když si děláte jiné plány?“ Nejlepším měřítkem plného života je láska, nikoli jeho trvání. Krátce před smrtí se ptali filozofa a spisovatele Aldouse Huxleyho: „Co, jestli vůbec něco, by udělal jinak.“ Jeho odpověď zněla: „Byl bych o něco laskavější.“ Laskavost a soucit jsou skutečně podstatou léčení. Výborným potvrzením znalosti srdce je skutečnost, že vědecké studie ukazují, že láska je skutečně léčitelem. Srdce, imunitní systém, hormony – to vše reaguje pozitivně na soucit a spojitost, kterou máme sami se sebou, s druhými, s přírodou a s větším Celkem. Mým vzorem dokonalého léčitele je benediktinská jeptiška dvanáctého století Hildegarda z Bingenu. Hildegarda byla předním lékařem své doby, měla bohatou znalost bylin, z nichž je odvozena většina našich moderních léků. Také popsala krevní oběh dlouho před tím, než to udělal anglický lékař Sir William Harvey, ačkoli je tento objev obvykle připisován jemu. Navíc měla Hildegarda mnoho

Úvod

mystických vizí, při nichž často slyšela nebeskou hudbu, jakou lidé často slyší při svých předsmrtných zkušenostech. Výborný skladatel zachytil tuto Hildegardinu hudbu, kterou si dnes můžete koupit. Má oblíbená nahrávka z jejích skladeb se jmenuje A Feather on the Breath of God (Pírko na dechu Božím). Při poslechu její hudby si uvědomuji vzrůst své energie – změnu, která je doprovázena přílivem bílkovin nazývaných neuropeptidy, jež uklidňují celé mé tělo. Hildegarda si také nechala namalovat své vize, z nichž mnoho připomíná posvátné kruhy neboli mandaly. Když se díváme na její obrazy, dostáváme se do hlubší sféry klidu, do místa, v němž cítíme jednotu s nesmírností možnosti, které lze říkat Bůh nebo Vesmír. Hildegarda věřila, že úplné pochopení léčení má tři části. Především potřebujeme vědu, říkala. S tím upřímně souhlasím. Modlitba, emoční léčení a spirituální probuzení – to vše jsou součásti léčení, avšak v žádném případě nemohou nahradit roli vědy a lékařství. Druhým aspektem léčení je to, čemu Hildegarda říkala zdravý mysticismus – to, co nás inspiruje k jednotě. Doufám, že případy léčení, o nichž se dočtete na těchto stránkách, vám nejen ukážou zdravý mysticismus, ale budou vás také spirituálně inspirovat. Třetím aspektem léčení je umění, neboť přestože věda a mysticismus jsou základem léčení, Hildegarda věřila, že zvláštní rolí umělce je probouzet lidi. Co myslela Hildegarda slovem probuzení? Byla přesvědčena, že každý z nás nese svůj osud ve svém nitru jako semeno a že když toto semeno podporujeme v růstu, stáváme se spolutvůrci Vesmíru. Radost z tvořivosti a také to, čemu Hildegarda říkala „probuzení z dlouhého spánku“, jsou tím, co lze považovat za plný život. Všichni jsme zažili intenzivní okamžiky, v nichž žijeme plně v přítom-

léčivá moc mysli

nosti, místo abychom se topili ve strachu z minulosti nebo v obavách o budoucnost. Jednoho dne po Novém roce, když bylo našemu vnukovi Alexandrovi asi sedm měsíců, jsme odstrojovali vánoční stromek. Odmotala jsem šňůru zlatých hvězd a když jsem mu ji podala, začal se celý třást vzrušením. Tomu se říká být plně naživu! Jeho vzrušení bylo nakažlivé a já jsem se octla v jednom z těch věčných okamžiků, kdy vidíme barvy jasněji než obvykle, jako by spadl tenký závoj a odhalil skutečnou nádheru světa. Měla jsem pocit jednoty sama se sebou, s Alexandrem a s větším Celkem. V takových okamžicích jednoty, v takových posvátných chvílích vystupujeme z omezenosti kukly příběhů, které obvykle sami sobě vyprávíme o svém životě, a vstupujeme do sféry neomezené možnosti. Posvátné okamžiky jsou vchodem, kde se chronos – lineární čas – setkává s kairos – s věčností mimo čas. Jsem přesvědčena, že v těchto okamžicích někdy dochází k uzdravení – jak tělesnými cestami, tak z milosti Boží, která přesahuje všechno tělesné. Čas od času například slyším o vyléčení, které lékařská věda nemůže vysvětlit. Mezi více než šedesáti „spontánními remisemi“, které byly pečlivě zaznamenány ve svatyni Panny Marie Lurdské, je případ ženy, která byla od narození slepá následkem odumřelého zrakového nervu a která náhle začala vidět. Běžná lékařská vědomost mi říká, že odumřelý nerv nemůže regenerovat – a přesto v tomto případě regenerovat musel. Z hlediska našich současných vědomostí bychom to museli považovat za zázrak. Je možné, že v budoucnosti objevíme tělesné cesty pro takové okamžité vyléčení. Prozatím připisuji takové případy moci víry, která nás může přivést do léčivého okamžiku, v němž se materiální svět setkává se světem spirituálním.

Úvod

Mnoho výzkumů popsaných v této knize jsem prováděla společně se svým manželem Miroslavem (Mironem) Borysenkem. Doposud jsem mluvila za sebe (to jest za Joanu), ale jindy budu mluvit za nás oba a nahradím slovo „já“ slovem „my“. I tehdy, kdy se zdá, že vyjadřuji své soukromé pocity, Miron je mým tichým partnerem. Žije po mém boku téměř po celý můj dospělý život. Společně jsme našli smysl svých životních příběhů a odhalili moudrost svých ran. Společně jsme se léčili a učili o léčení. Dovolte mi, abych vám nyní představila Mirona, svého partnera a spoluautora této knihy.

* Stejně jako já je Miron profesorem a lékařským výzkumníkem. Setkali jsme se a stali se manžely v roce 1971, když byl Miron docentem anatomie a buněčné biologie na Tufts University School of Medicine (Tufts univerzitní lékařské škole) v Bostonu. Já jsem byla postgraduální studentkou na Harvard Medical School (Harvardově lékařské škole) a právě jsem dokončovala svou dizertační práci. Po obdržení doktorátu v roce 1973 jsem se stala členkou profesorského sboru na Tufts University (Tufts univerzitě). Tam jsme s Mironem učili a prováděli nezávislé výzkumy po dobu téměř deseti let. Já jsem se specializovala na výzkum rakoviny a Miron na imunogenetiku a srovnávací imunologii – neboli studium vývoje imunitního systému. V roce 1978 jsem se vrátila na Harvard Medical School (Harvardovu lékařskou školu), abych dokončila své druhé postgraduální studium. Protože Miron měl v té době nárok na vědeckou dovolenou, přijal na Harvardu místo hostujícího profesora. Oba nás fascinoval nový obor nazývaný

léčivá moc mysli

psychoneuroimunologie. Poprvé jsme sdíleli společný zájem. Já jsem dokončila studium klinické psychologie a v roce 1981 (ve spolupráci s Dr. Herbertem Bensonem a Dr. Ilanem Kutzem) jsem založila Mind/Body Clinic (Kliniku pro léčení mysli a těla) v bostonském Beth Israel Hospital (bostonské nemocnici Beth Israel), o němž jsem se již zmínila. Tato klinika vyrostla z Bensonových průkopnických výzkumů relaxační reakce (integrovaná řada změn, k nimž dochází při meditaci); práce Dr. Jona Kabat‑Zinna, jehož klinika na University of Massachusetts Medical School (Univerzitě lékařské fakulty univerzity Massachusetts) ve Worcesteru byla inspirací a prvním vzorem pro naši vlastní kliniku; a také nesmírný rozhled Dr. Kutze jako psychiatra a můj dlouhodobý zájem o jógu, meditaci, rakovinu a léčení. V roce 1987 se Bensonovo Division of Behavioral Medicine (Oddělení behavioristického lékařství), kde sídlila Mind/Body Clinic (Klinika pro léčení mysli a těla), odstěhovalo do jiné harvardovy univerzitní nemocnice – New England Deaconess. Toho roku jsem vydala svou první knihu Minding the Body, Mending the Mind (Pečování o tělo, léčení mysli), která vycházela z poznatků našeho klinického programu. K našemu velkému překvapení se stala bestsellerem, pravděpodobně proto, že je srozumitelná, dostupná a velmi praktická. Stále ještě dostávám vděčné dopisy od lidí, kteří se z ní naučili meditovat, užívat tvůrčí představivost a začít s procesem emočního a tělesného léčení. Rok po jejím vydání jsem se rozhodla opustit Harvard z několika důvodů: abych získala víc času pro rodinu a přátele, abych mohla psát knihy, abych mohla vyučovat a cestovat. Svému vzrůstajícímu zájmu o spiritualitu jsem se mohla nejlépe věnovat mimo akademické prostředí, přestože jsme s Mironem přednášeli v mnoha

Úvod

nemocnicích, které mají zájem o spojení lékařství, psychologie a spirituality. V roce 1989 odešel Miron z Tufts Medical School (Tufts lékařské školy) a společně jsme založili společnost nazvanou Mind/Body Health Sciences, Inc. (Zdravotní vědy o mysli a těle). Naším cílem je „léčení společnosti prostřednictvím léčení jednotlivce“. Společně učíme v nemocnicích, útulcích, bohoslužebných zařízeních a i v mnoha jiných veřejných organizacích. Během let jsem napsala několik dalších knih. Guilt Is the Teacher; Love Is the Lesson (Vina je učitelem; láska je ponaučením) pojednává o psychospirituálním systému léčení. Je to kniha o tom, jak změnit rány z dětství v moudrost a soucit, abychom mohli žít na úrovni vyššího Já, místo na úrovni svých omezení. Fire in the Soul: A New Psychology of Spiritual Optimism (Oheň v duši: Nová psychologie spirituálního optimismu) je knihou o otázkách, které nás trápí, když se dovíme, že máme vážnou nemoc, nebo když prožíváme krizi, která nás postaví tváří v tvář našim nejhlubším domněnkám. Alberta Einsteina se jednou zeptali, co je nejdůležitější otázkou, kterou člověk musí zodpovědět. Odpověděl: „Je Vesmír přátelský nebo nepřátelský?“ Fire in the Soul (Oheň v duši) pojednává o této otázce a já doufám, že vám pomůže najít spirituální optimismus v nejtemnějších nocích vaší duše. V době, kdy jsem pracovala v Beth Israel Hospital (nemocnici Beth Israel) a v instituci New England Deaconess, mě několik lidí povzbuzovalo, abych odešla do dětské nemocnice, kde pozoruhodná léčivá malba zdobila jinak přísný a děsivý pokoj ozařovací terapie. Malířka Joan Drescherová tam namalovala draky po celém obvodu horní části stěn. Děti na ozařovacím stole se radovaly z draků, z nichž každý byl léčebný symbol odlišné kultury.

léčivá moc mysli

Je jisté, že naše tělo reaguje na obrazy, které si tvoříme ve své mysli, a také na obrazy, které vidíme ve svém okolí. Děti mají úžasnou a někdy děsivou představivost. Léčivé prostředí dává dětské představivosti podnět, který děti uklidňuje a někdy přispívá k tělesnému léčení. Malba Joany Drescherové na mne zapůsobila tak silně, že jsme společně napsaly knihu nazvanou On Wings of Light: Meditations for Awakening to the Source (Na křídlech světla: Meditací k pochopení zdroje). Obrazy Joany Drescherové jsou hluboce evokativní a text vede čtenáře do jeho nitra, kde prožívá univerzální lásku. Má pátá kniha má titul: Pocketfull of Miracles (Kapsa plná zázraků). Je to kniha o spirituálních cvičeních zaměřená na energii střídajících se období, na velké kolo medicíny a čtyři archanděly. Tato kniha, která čerpá z různých spirituálních tradic – od tibetského buddhismu ke kabalistickému judaismu, od sofismu ke křesťanství, od učení amerických domorodců k hinduismu – je ucelenou řadou krátkých cvičení a rad ke klidnému a vyrovnanému životu. V roce 1994 vydalo nakladatelství Nightingale‑Conant edici nahrávek s titulem Power of the Mind to Heal (Léčivá moc mysli), kterou jsem napsala a vyprávěla. Je to nejúplnější soubor mého a Mironova učení. Obsahuje většinu z toho, o čem jsem psala ve svých dřívějších knihách, a také nové informace, jež jsme získali za dlouhá léta v tomto oboru, a pozoruhodné zkušenosti lidí v procesu léčení i umírání. Nakladatelství Hay House, kterému se edice velmi líbila, nás požádalo, abychom ji vydali knižně. Jsme rádi, že se nám dostalo takové příležitosti. Když jsem materiál přepracovávala, snažila jsem se zachovat původní atmosféru nahrávek – osobní tón přítele či spíše (v tomto případě) dvou přátel, kteří k vám přímo hovoří. Kniha je však obsažnější než edice nahrávek.

Úvod

Miron a já sdílíme názor, že léčení je velmi jednoduché. Člověk je od narození Celkem. Musíme jen odstranit vrstvy strachu, které nás oddělují od sebe samých. A to je vše. Buddhisté si představují Vyšší či Spirituální Já jako slunce, které neustále svítí, i když je mraky bolesti a iluze mohou dočasně zastínit. Ať už tomuto slunci říkáte Vnitřní lékař, intuice, podstata či Vyšší Já, úkolem člověka je objevit tuto jednotu a žít na její úrovni. Na této úrovni se cítíme klidní a vyrovnaní. Nevyhnutelné životní rány a stres jsou méně bolestivé, neboť se kolem nich neuzavíráme ve strachu. Zůstáváme otevření lásce a nekonečným možnostem, které nám poskytuje každý okamžik. Stáváme se laskavějšími a lehčími a tím, že léčíme sebe, léčíme ty, kteří přijdou po nás, i ty, kteří tu byli před námi. Musíme si vzpomenout, kdo jsme, a uvědomit si, že celé divadlo života je dramatem o učení milovat. J & M Borysenkovi Gold Hill, Colorado Léto 1994

První díl

Zásady léčení

první kapitola

Moc představivosti

Můj zájem o léčení a o vztah mezi tělem a myslí se probudil během jednoho nedělního oběda, když mi bylo asi šest let. Můj strýc Dick, který nenáviděl tvaroh, nevědomky snědl tvarohový koláč – cukrovinku utopenou v jahodách a obalenou rubínově rudou polevou. Asi hodinu po obědě vyjádřila má matka podiv nad tím, že strýc koláč snědl, neboť každý věděl, jak tvaroh nenávidí. Při zmínce o tvarohu strýc zezelenal a pozvracel celý koberec. Tento zážitek ve mně zanechal nezapomenutelný dojem. Přestože jsem neměla dostatečnou slovní zásobu, abych vyjádřila zřejmé, bylo mi jasné, že překvapující strýcovu reakci nevyvolal tvaroh. Vyvolala ji jeho představa o tvarohu. Od té doby jsem se stala pozorovatelkou vztahu mezi tělem a myslí. Když například přemýšlíme o něčem trapném, okamžitě se začneme červenat. Když jsem já a moji přátelé dospívali, červenali jsme se, kdykoli nám přišla na mysl nějaká „zakázaná“ představa o opačném pohlaví. Červenání předpokládá skutečnou symfonii činnosti krevní a nervové soustavy, a přesto moudrost našeho těla poslouchá příkazy naší mysli, aniž si to uvědomujeme. Už jako středoškolačku mě fascinoval léčivý účinek placeba (při němž inertní látka nebo neopodstatněná sugesce vyvolá určitou reakci). Jednoho zimního odpoledne omdlela mladá dívka při hodině francouzštiny. Učitel ji nechal položit na podlahu, zvedl jí nohy a zavolal zdra-

léčivá moc mysli

votní sestru. Během pěti minut, než sestra přišla, někdo ve třídě poznamenal, že dívka omdlela proto, že snědla pizzu, kterou ale snědlo také mnoho ostatních studentů. Chutnala přece trochu jinak než obvykle? Tato poznámka vyvolala ve třídě miniaturní epidemii, když se několika studentům náhle udělalo špatně. Je všeobecně známo, že sugesce často předchází epidemii; tento jev je stinnou stránkou léčivého účinku placeba. Při jednom vzrušujícím výzkumu účinnosti nějaké drogy skutečně vypadaly vlasy jedné třetině žen, které se podrobily nepravé chemoterapii. Jiný výzkum – který by dnes humanitární výbory nepovolily – způsobil tak vážnou ranní nevolnost u těhotných žen, že musely být převezeny do nemocnice. Polovině byl předepsán sirup z hlavěnky dávivé, které rodiče dávají dětem, aby vyvolali zvracení, když děti požijí nějaký jed. Avšak těmto ženám bylo řečeno, že jim sirup uklidní žaludek. A u více než jedné poloviny tomu tak bylo – což potvrzuje moc jejich víry nad účinky této velmi silné drogy. Jako odvážná mladá vědkyně jsem chtěla zjistit, proč a jak reagujeme na představy své mysli a co přichází dříve – změny v biochemickém složení mozku, které vyvolává nové představy – nebo nové představy, které mění složení mozku. Nemohu však předstírat, že můj zájem byl čistě akademický. Když mě bylo necelých deset let, stala jsem se obětí strašných představ, které jsem nebyla s to kontrolovat. Zlé sny o lovcích lebek a jedovatých hadech mě pronásledovaly celé dny. Z normální, i když poněkud neurotické, žačky páté třídy jsem se stala psychotičkou během několika dní. Pak jsem během necelého týdne dostala záchvaty a věřila jsem, že hrůzné představy z mých snů zabijí mou rodinu, pokud nevykonám řadu obřadů, mezi něž patřilo téměř neustálé mytí rukou

Moc představivosti

a čtení nápisů vzhůru nohama, pozpátku a třikrát bez přestání. Nakonec jsem musela opustit školu, když se mi na chodbách začali zjevovat lovci lebek a když jsem podlehla děsivému záchvatu zuřivosti proto, že můj učitel matematiky vybíral testy dříve, než jsem měla možnost třikrát vygumovat a znovu přepsat každou odpověď. Pak u mne došlo k fantastické „spontánní remisi“, když mi má vnitřní vědomost řekla, že mám volbu. Mohla jsem zůstat nemocná, anebo se uzdravit nesmírným vypětím vůle; slíbila jsem si, že už nikdy nevykonám žádný obřad. Neříkám, že každý duševně nemocný člověk má možnost volby. Ale když se dnes dívám zpět, věřím, že má nemoc a remise byly specifickými dary spojenými s mou životní drahou v psychologii a lékařství. Pád do pekla způsobil, že jsem se začala zajímat o to, co se stalo. Odkud se vzaly mé představy? Mohl je způsobit stres spojený se stěhováním a vstupem do nové školy? Byly vyvolány příliš velkým požíváním dusičnanů, které ucpávají receptory neurotransmiterů? Byly mé mozkové buňky ovlivněny kosmickým zářením? Na přípravné škole jsem studovala psychologii, biologii a filosofii; pak jsem šla na Harvard Medical School (Harvardovu lékařskou školu), kde jsem studovala psychofarmakologii – vzájemný vztah mezi drogami, mozkem a chováním. V létě, před počátkem postgraduálního studia na lékařské škole, jsem byla přijata jako výzkumná technička u kardiologa Herberta Bensona, kterého fascinoval vztah mezi tělem a myslí. Chtěl zjistit, zda je možné, aby se opice naučily ovládat svůj vlastní krevní tlak prostřednictvím biologické zpětné vazby. I když se nám schopnost vyvinout vědomou kontrolu nad některými tělesnými funkcemi může dnes zdát samozřejmou, v roce 1967, když jsem pomáhala při výzkumu, byli vědci přesvědčeni, že naše

léčivá moc mysli

autonomní nervová soustava je naprosto automatická. Řečeno jinými slovy, funguje nezávisle na jakémkoli vědomém řízení. Průkopnické pokusy prováděné Dr. Bensonem a jeho spolupracovníky ukázaly, že takové funkce jako srdeční tep, krevní oběh a tlak lze někdy vědomě řídit. Po letech byla tato technika zdokonalena a použita na lidech. Například migrénu můžete přerušit tím, že si zahřejete ruce; můžete se také naučit, jak snížit nebo zvýšit svůj krevní tlak; můžete také změnit délku svých mozkových vln, které umožňují vaší mysli posílat příkazy tělu prostřednictvím duševních představ. Výzkumy biologické zpětné vazby byly zajímavé, ale nakonec jsem se stala svou vlastní nejlepší laboratoří pro pozorování vztahu mezi tělem a myslí. Tlak studia, rozpadající se manželství, které jsme uzavřeli, když jsme já i můj první manžel byli příliš mladí, a nároky raného mateřství u mě vyvolaly stres. A přestože byste se mohli domnívat, že místo, kde se školí lékaři, by mohlo rozvíjet ty nejlepší vlastnosti studentů, atmosféra na Harvardu v pozdních šedesátých letech byla vysloveně otravná. Byli jsme školeni, abychom soutěžili a nechávali si vědomosti jen pro sebe; úspěch určovaly výsledky testů. Příliš často nás vyučovali tak, že nás ponižovali, místo aby nás podporovali; chvástání – téměř kovbojská mentalita – naplňovalo ovzduší. Přetěžování kvůli hektickým rozvrhům, nesprávná dieta a kouření cigaret, to vše byly normální jevy. A protože v té době nikdo nevěděl, že společenská podpora – to jest láskyplné vztahy – je nejlepší obranou proti stresu, naše uspěchané životy a nekonečné soutěžení nám nechávalo jen málo času na upevňování svazků s ostatními lidmi. Je jisté, že lékařská fakulta není jediným otravným mís-

Moc představivosti

tem, kde se pracuje a vyučuje. Mnoho korporací má stejné zásady: dosahovat výsledků, vítězit a zapomenout na soukromý život. Na chvíli se zamyslete. Jaký je váš život? Máte čas pro sebe, pro své přátele? Jste‑li zaměstnaní, co je měřítkem úspěchu ve vašem podniku? Odpovídá to vašim vlastním představám o úspěchu? Studie zabývající se lidmi, kteří dosáhli vysokého věku, ukazují, že pracovat déle než čtyřicet hodin týdně (zejména nemá‑li pro vás vaše práce smysl), spát méně než osm hodin denně a být osamocen, způsobuje rychlé stárnutí a předčasnou smrt. Odpovídá váš pracovní a rodinný život tomu, co pro vás znamená nejvíc? Naše drahá přítelkyně Loretta Larocheová vtipně poznamenala, že na některých našich náhrobcích by mohl být nápis: „Všechno dokončil. Stejně umřel.“ Nikdy jsem opravdu nepřemýšlela o své definici úspěchu, o tom, co je pro mne nejdůležitější, dokud jsem si neuvědomila, jak mé tělo a mysl reagují na univerzitní prostředí. Mé nejistoty a obavy se staly zjevnými. Začala jsem věřit, že všichni ostatní spolužáci na Harvard patří, jen já jsem podvodník, který se tam dostal omylem. Napadlo vás někdy, že kdyby vás ostatní opravdu znali, kdyby vám viděli do duše, pak by možná viděli, jak zbyteční skutečně jste? A právě tak jsem se cítila – zbytečná, odcizená a osamělá. Mé tělo začalo velmi brzy reagovat na představy v mé mysli. Stále jsem „strašnila“ – tento výstižný výraz vymyslil psycholog Albert Ellis. Znamená to zveličovat všechno do strašných proporcí a utvářet si duševní obrazy katastrofy. Například z bolestí hlavy jsem udělala nádor na mozku a začala jsem mít strach z toho, že má rodina beze mne nepřežije. Asi za šest měsíců postgraduálního studia jsem vážně onemocněla. Miron označuje můj tehdejší stav za změť

léčivá moc mysli

různých nemocí. Měla jsem vysoký krevní tlak, srdeční potíže, migrény, žaludeční křeče a úzkostné a panické záchvaty. Dvacet let před tím, než se to dostalo do módy, jsem trpěla dysfunkcí imunitního systému. Měla jsem chronickou bronchitidu, opakovaná období pneumonie a dokonce pleuritidu. Nikdy nezapomenu na to, jak se na mne podíval můj lékař, který si zřejmě neuvědomoval, že lékařova slova se mohou stát mocnou hypnotickou sugescí, a řekl mi, že ještě nikdy neviděl tak potlačený imunitní systém kromě případů starých lidí bez domova, kteří žili dlouho na ulicích. Jeho děsivá poznámka mě probudila. Dlouho a usilovně jsem přemýšlela o stresech svého pohodlného a privilegovaného života a o tom, jak mé tělo reaguje na můj postoj k realitě. To, že mi lékaři nebyli nic platní, bylo vlastně štěstím v neštěstí. Přestože mé nemoci byly správně diagnostikovány a přestože mi bylo předpisováno mnoho léků, žádný z lékařů mi nepoložil ty nejzákladnější otázky jako například: Co se s vámi děje? Jaké máte problémy? Co vám dělá radost? Co dává smysl vašemu životu? Co je pro vás měřítkem úspěchu? Kdyby mi byli položili tyto otázky, mohli nalézt klíč k mému léčení. Když se však dívám do své minulosti, jsem vděčná za to, že jsem byla nemocná, a za to, že jsem byla nucena přijít na to, jak se sama léčit, neboť jsem se tím mnoho naučila. Cesta k mému uzdravení se skládá ze dvou částí. Zaprvé jsem musela uklidnit své tělo i mysl. Tuto fázi lze přirovnat k vtipu o holistickém lékaři, který radí svému pacientovi, aby „dvakrát meditoval a ráno mu zavolal“. I když meditace může být stejně účinná jako léky, pokud neprozkoumáme příčiny svých symptomů, meditace jen zamaskuje naši bolest, místo aby nám pomohla transformovat naše utrpení

Moc představivosti

v hlubší porozumění a tvořivost. Zadruhé jsem musela změnit své negativní představy o některých událostech ve svém životě, abych jej mohla prožívat jinak. Můj kolega z fyziologické laboratoře, který medituje, mě přivedl na obě tyto cesty k léčení. Byl tolerantní a upřímný a zdálo se, že si jen zřídkakdy nechá zkazit náladu od našeho profesora, kterému jsem potají říkala „Vůdce“. Jednoho dne jsem si mu postěžovala na to, že naše laboratorní pokusy jsou zbytečně kruté. Měli jsme zjistit, jakého množství anestetik je třeba užít, aby kočka snášela různé stupně bolesti. Grafy, které jsme odvodili z našich pokusů, měly odpovídat grafům v naší učebnici. To bylo nesmyslné, zuřila jsem. Výzkum byl již vykonán a grafy byly snadno srozumitelné. Odmítla jsem v pokusech pokračovat a byla jsem ponižována před svými spolužáky, když mně můj profesor vyčítal, že jsem choulostivá ženská, měkká na zvířata, která by udělala nejlépe, kdyby odešla z lékařské fakulty a přestoupila na zdravotní nebo veterinární školu. „Vůdcovo“ jednání bylo příčinou mého vysokého krevního tlaku; alespoň jsem si to myslila. Můj přítel „David“ mi vysvětlil, že i když je možné, že se náš profesor mýlí, dávám mu nad sebou moc tím, že dovoluji, aby jeho chování ovlivnilo mé zdraví. Já jsem ten, kdo řídí své reakce, nikoli on. David užil této příhody k tomu, aby udělal rychlou a pronikavou diagnózu obecného fungování mé mysli. Zlost a strach urychlovaly činnost mé autonomní nervové soustavy. Žila jsem svůj život, jako bych byla na útěku před pronásledovateli, kteří se mohli vynořit v každém okamžiku. Tyto strašlivé představy vyvolávaly celou řadu zdravotních potíží. Ale David mi řekl, že existuje způsob, jak přimět svou fyziologii, aby fungovala léčivým způsobem. Řekl mi, že každý, kdo medituje, si je vědom zřejmých fy-

léčivá moc mysli

ziologických změn vyvolaných prostým aktem soustředění mysli na přítomný okamžik. Tímto způsobem přestanete žít v představách, které vás nejen zbavují duševního klidu, ale někdy vás oklamou natolik, že vaše tělo uvěří, že tyto představy jsou skutečností. Jakmile se vaše mysl uklidní, začnete lépe chápat své reakce na různé životní situace. Má matka mi radila, abych počítala do deseti, než odpovím někomu ve zlosti. Uděláte‑li to, zejména když se desetkrát zhluboka nadechnete, budete mnohem schopnější reagovat na situaci tvůrčím způsobem. Když meditujete (jak se později naučíte v této knize), srdeční tep se zpomaluje, krevní tlak klesá, imunitní systém funguje lépe a dochází k celé řadě prospěšných změn, jež Dr. Herbert Benson definoval jako „relaxační reakci“, která je protilátkou vašeho těla proti reflexu k boji nebo k útěku. Za šest měsíců po tom, co jsem se naučila meditovat, zmizely všechny mé symptomy. Tehdy se mi zdálo, že to je zázrak, ale byl to jen první krok k hlubšímu psychologickému a spirituálnímu léčení, které dodnes pokračuje.

druhá kapitola

Jádro problému

Sylvie a Sam se vzali před 39 lety. Posledních pět let bylo v jistém ohledu nejlepších, jako staré víno. Toto období bylo ještě sladší než první dny jejich manželství, kdy ze Sylviiných modrých očí vyzařovalo tajemství, že v jejím lůně vyrůstá nový život. Přivedli na svět tři krásné děti a mají čtyři vnuky. Život byl dobrý. Samův byznys vzkvétal. Ale život se nikdy nezdál cennější než po tom, co se Sylvie dověděla, že má rakovinu prsou. Každý den od té doby, když se Sam ráno probudil, zvedl se na loktech a díval se na Sylvii. Baruch Hashem (Chvála Bohu), řekl hebrejsky. Strávíme spolu další den. Pět let potom Sylvie zemřela doma ve své manželské posteli. O pět měsíců později zemřel Sam na infarkt a následoval svou milovanou. Všechna stará pořekadla o umírání na zlomené srdce se zakládají na skutečnosti. Mnohem více mužů než lze statisticky očekávat, onemocní nebo umírá, když ztratí svou ženu. Osamělost může opravdu zlomit lidské srdce. Pocit odloučení od života – ať už kvůli ztrátě blízkého člověka, depresi nebo předstíranému cynismu – může doslovně uzavřít naše srdce. Srdeční choroby jsou hlavní příčinou smrti ve Spojených státech amerických. Většina z nás si je vědoma nebezpečných faktorů – patří mezi ně výživa s velkým obsahem tuků a cholesterolu, obezita, nedostatek pohybu, kouření

léčivá moc mysli

a diabetes. Ale věděli jste, že většina prvních srdečních ataků nemá s těmito faktory žádnou spojitost? Víte, co je způsobuje? K většině prvních srdečních ataků dochází v pondělí mezi osmou a devátou hodinou ráno! Některé společnosti tomu říkají „parkovací syndrom“. Jedna studie ukazuje, že příčinou těchto pondělních srdečních ataků jsou dva psychologické faktory: nespokojenost s prací a nedostatek radosti. Náš drahý přítel, lékař a spisovatel Dr. Larry Dossey, popisuje postoj, který nás činí náchylnými k „parkovacímu syndromu“, jednou výmluvnou frází – „neradostné usilování“. Ve své vynikající knize Meaning and Medicine (Smysl a lékařství) mluví Dr. Dossey o neradostném usilování jako o sisyfovské práci. Význam našeho postoje k práci je symbolizován ve starém příběhu o třech zednících. Všichni tři pokládali cihly, když k nim přišel nějaký muž a zeptal se každého z nich, co právě dělá. První se utrhl, „Pokládám cihly. Vypadá to, ksakru, jako bych dělal něco jiného?“ Druhý řekl s povzdechem, „Vydělávám si na živobytí.“ Třetí ukázal na nebe a řekl „Stavím katedrálu.“ Chvíli o tomto příběhu přemýšlejte… A teď si všechny ty postoje postupně vyzkoušejte. Zavřete oči a několikrát se zhluboka nadechněte, abyste se uvolnili… Vzpomeňte si na situaci, kdy jste byli cyničtí. Co se dělo? Vzpo‑ meňte si na co možná nejvíc podrob‑ ností… Znovu se několikrát zhluboka nadechněte a přemýšlejte o chvíli, kdy jste se cítili jako druhý zedník – smí‑ řeni s neradostnou situací. Opět se

Jádro problému

zhluboka nadechněte a přemýšlejte o chvíli, kdy jste byli skutečně tvůrčí a inspirovaní… Cítíte, jak rozdílným způsobem reaguje vaše tělo na každý z těchto postojů? Tento příklad vám možná ukázal, jak nás tělesné reakce na naše postoje – které jsou v podstatě řadou představ o životě – činí náchylnými k srdečním chorobám. Stav neradostného usilování je vlastně rezignací, stažením se ze života, vypnutím naší cenné životní energie. Cítili jste se trochu unaveni, když jste si vzpomněli na pocity rezignace? Možná že jste pocítili zesílení proudu životní energie, když jste si vzpomněli na chvíli inspirace a tvořivosti. Životní energie se rozproudí, když tvoříme, nebo když povzbuzujeme tvořivost druhých. Vzpomeňte si, jakou máte radost a uspokojení, když vysazujete květiny, připravujete dobré jídlo, píšete báseň, řešíte nějaký problém, malujete obraz nebo úspěšně vykonáváte svou práci. Tvořivost nás oživuje; a tím, že tvoříme, pomáháme vytvářet svět. Když jsem nedávno čekala v Buffalu na letadlo, potkala jsem mladého muže, který byl skutečně tvořivý ve své práci. Pracoval jako prodavač v novinovém stánku a obsluhoval neustálý proud cestujících, kteří si kupovali knihy a všelijaké maličkosti. Byla jsem pátá v řadě a začala jsem být trochu nervózní. Ale pak jsem zaslechla „Bobův“ jasný hlas a všimla si, jak každému zákazníkovi říká něco povzbudivého. Jednoho muže pochválil za výběr knihy. Tvář jedné mladé matky se rozzářila, když jí řekl, jak dítě v jejím náručí vzkvétá. Když se na mne dostala řada, nemohla jsem se dočkat laskavosti, kterou mě obšťastní.

léčivá moc mysli

Měřítkem jeho úspěchu nebylo jen správné vyúčtování na konci každého dne nebo jeho plat. Záleželo mu na tom, kolik lidí může potěšit. Možná se zeptáte, co mohou dělat lidé, kteří pracují sami. Jak mohou vlít nový život do své práce. Zdravotní sestra Barbara Dosseyová, spisovatelka a partnerka Larryho Dosseyho, mi ukázala nádhernou fotografii farmáře, který pracuje na poli sám. Řídí kombajn, který za sebou nechává široké pokosené pruhy. Na další fotografii je letecký záběr jeho práce. Pruhy, které kombajnem vysekal, tvoří známý obraz slunečnic od van Gogha! Tento hravý přístup jde ruku v ruce s tvořivostí. Povzbuzuje nás, neboť si uvědomujeme vnitřní zřídlo radosti, které je naším vrozeným dědictvím. Zatímco je často možné přistupovat k práci pozitivním způsobem, existují tak nezdravá pracovní prostředí, že je lepší, když je opustíme. Často jsem lamentovala, když pacienti nebo přátelé zůstávali v zaměstnáních, která se zdála téměř krutá, neboť se obávali, že neseženou lepší pracovní příležitost. Já sama jsem to několikrát také udělala. Byla jsem však překvapena tím, jak nás srdeční atak, rakovina nebo vážná automobilová nehoda náhle dokáže vysvobodit z těchto bezvýchodných situací! Když se probudíme z iluze, že tento život trvá věčně, uvědomíme si, na čem nám skutečně záleží, a začneme žít radostným a láskyplným životem. Ale vraťme se na okamžik k našim třem zedníkům. Zatímco neradostný snaživec podstupuje větší nebezpečí srdečního ataku, zedník, který reaguje se zlostným cynismem, na tom nemusí být o nic lépe. Kardiolog Redford Williams a jeho žena, terapeutička Virginia Williamsová, napsali vynikající knihu Anger Kills (Zlost zabíjí). Po mnoha letech pečlivého výzkumu na lékařské škole Duke

Jádro problému

University Medical School Dr. Williams a jeho spolupracovníci zjistili, že nebezpečnou složkou Syndromu A není perfekcionismus, nedostatek času, ani snaha dělat mnoho věcí najednou – je jí cynismus, nepřátelství a zaujatost. Přemýšlejte chvíli o svých vlastních reakcích. Nadáváte tomu pitomci, který vám vjel do cesty? Máte ve zvyku dělat sarkastické poznámky? Jste zaujatí proti lidem, které jste nikdy ani nepotkali? Přeháníte malicherné problémy a hledáte pak toho hlupáka, který je zavinil? Po mnoha letech práce s lidmi, kteří trpěli chronickými nemocemi, rakovinou nebo AIDS, jsem došla k názoru, že zbavit se lítosti, zášti a příliš kritického postoje k druhým je podstatou tělesného, emočního a spirituálního léčení – a to nejen léčení srdečních chorob, nýbrž všech zdravotních potíží. Důvod tohoto jevu je snadno pochopitelný. Když odsuzujeme a kritizujeme, okamžitě se cítíme odděleni sami od sebe, od těch, které viníme, a od veškerého života. Když uzavřeme své srdce, celé naše tělo se stáhne. Životní síla uniká. V této knize se naučíme, jak se zbavit lítosti a zášti, abychom mohli otevřít své srdce proudu univerzální energie a lásky, které jsou nám vždy dostupné. Náš přítel a kolega Dr. Dean Ornish vypracoval první program léčení arteriosklerotických srdečních chorob. V jeho knize Dr. Ornish’s Program for Reversing Cardio‑ vascular Disease (Léčení, které obrací postup kardiovaskulárních nemocí) najdeme jedinou lékařsky podloženou metodu čištění ucpaných koronárních tepen. Jako všechny skutečně léčebné metody vyžaduje i tento program těžkou práci. Ani držet dietu není tak jednoduché. Jestliže máte srdeční vadu a chcete držet dietu, kterou doporučuje American Heart Association, (Americká kardiologická asociace) nezabráníte okluzi koronárních tepen. Strava obsahující

léčivá moc mysli

živočišné produkty – dokonce i libové maso – nezvrátí postup srdeční choroby. Dr. Ornish předpisuje velmi přísnou vegetariánskou dietu bez mléčných produktů s výjimkou malého množství jogurtu z odstředěného mléka. Tato dieta neobsahuje vůbec žádné přidané tuky. Například zelenina se „smaží“ v malém množství bujonu nebo ve vodě, nikoli v oleji. Kromě toho, že provádějí velmi mírné cviky, pacienti Dr. Ornishe se učí meditovat a představovat si, že jejich koronární tepny jsou čisté a otevřené. Ale stejně důležité je to, že se pacienti učí otevřít své srdce sobě i druhým. Jsme‑li schopni milovat a vážit si sami sebe, přenášíme tuto lásku na druhé a naše vztahy k lidem se dramaticky mění. Ornishův program je zaměřen především na posílení pocitu sounáležitosti s veškerou existencí. Překonání odloučenosti, kterou mnoho z nás prožívá, když se necítíme dobře, je podle Dr. Ornishe proces, který se skládá ze tří částí: osobní, meziosobní a nadosobní. Na osobní úrovni musíme léčit své rány z minulosti, které nás oddělují od sebe samých. Na úrovni meziosobní, když jsme se naučili milovat sami sebe, a jedině tehdy, jsme schopni navázat autentické intimní vztahy s druhými. Na úrovni nadosobní (která je sférou zahrnující onen Celek, kterému lze říkat Bůh nebo příroda) se začneme cítit pohodlně ve své vlastní kůži, můžeme lépe pochopit ono Velké tajemství. Mnoho lidí, kteří se octli na okraji smrti, říká, že jejich nejsilnějším zážitkem bylo vědomí jednoty. Přestože jsem sama na pokraji smrti nikdy nebyla, sdílela jsem dva podobné empatické zážitky. Když umírala má matka, náš syn Justin (kterému bylo dvacet) a já jsme vstoupili do „světla“ společně s ní. Přestože jsem často slyšela vyprávění druhých o tomto světle, dnes si uvědomuji, že nejsou žádná slova, kterými by se dala popsat láska, již v takovém

Jádro problému

okamžiku prožíváme. Snad nejsilnějším zážitkem byl pocit, že se úplně poznávám – s veškerými svými chybami a slabostmi – a že má duše je čistá. Totéž platí pro každého člověka dobrého srdce. Ale co je to dobré srdce? Není to nic víc než upřímná snaha být co možno nejlaskavější, i když si neuvědomujete, že se vám to často nedaří. Když jsem těsně po matčině smrti otevřela oči, celý pokoj se zdál být naplněn světlem. Bylo to, jako by všechny atomy ve vzduchu a stěnách, v posteli i v Justinově těle vibrovaly životem. Když jste svědkem takové nádhery, nic není odděleno. Všechno prostupuje vším. Justin plakal a v jeho jemných rysech jsem viděla čistou radost. Vypadal jako plavovlasý anděl, když mi řekl: „Mami, pokoj je plný světla. Vidíš to?“ Když jsem přikývla, pošeptal mi se slzami v očích: „Babička nám otevřela dveře do věčnosti, abychom ji zahlédli.“ Čas od času se nám podaří nahlédnout do sféry tak úžasné, že nám ukazuje realitu mnohem nádhernější, než bychom si kdy mohli představit. Naším úkolem je přinést tato náhlá porozumění na zem a uskutečnit je. Mnoho lidí, kteří měli podobný zážitek, říká, že jsme na této zemi zdánlivě vzájemně oddělených věcí proto, že právě to je nejlepší situace, v jaké se můžeme naučit milovat. Většinou přemýšlíme o milování jako o slovese, nikoli jako o podstatném jménu. Láska se skládá ze slov, myšlenek a činností, které posilují potenciál v nás i v druhých lidech. Když jsme mírní, vytváříme prostor pro tvůrčí možnosti. A jakmile posílíme sami sebe, můžeme posílit i druhé. A kdo je koneckonců „druhý“? Během zážitku, který mi matka umožnila, mi bylo jasné, že v celém Vesmíru je jen jedna existence a že každý z nás je jen malou ploškou jediného diamantu.

léčivá moc mysli

Když můj nejmladší syn Andrej chodil do základní školy, slyšel slavnou řeč indiánského náčelníka Seattla, v níž náčelník nabádal lidi bílé rasy, aby pečovali o zem, kterou americká vláda právě vzala domorodým Američanům z pacifického severozápadu. Mluvil o řekách jako o našich bratrech a připomínal nám, že jsme jen jedním vláknem v síti života. To, co děláme této síti, děláme sami sobě. Láska se projevuje v každé činnosti nejen vůči druhým lidem, ale také vůči zemi, kterou obýváme společně se zvířaty. Když se například rozhodneme recyklovat staré láhve, uctíváme spojitost všech věcí. Když se rozhodneme jíst méně hovězího masa kvůli ekologickým škodám, které způsobuje pěstování dobytka, také uctíváme život. Láska je základním učením každého náboženství, přestože některé společenské vrstvy tuto myšlenku překroutily ze strachu nebo egocentrismu. Velký rabín prvního století Hillel učil, že jádrem spirituálního života je příkaz: „Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí; miluj svého bližního, jako miluješ sebe.“ Z praktického hlediska to znamená, že byste měli dodržovat zlaté pravidlo a chovat se k druhým tak, jak si přejete, aby se oni chovali k vám. Tato myšlenka je křesťanům velmi známá, neboť je skutečným jádrem učení Ježíše Krista, který, jak někdy zapomínáme, byl Žid. Když se zeptali dalajlamy na spirituální principy tibetského buddhismu, odpověděl podobně – a velmi prostě – že jeho náboženstvím je soucit.

Obsah

Poděkování �� 7 Úvod: Léčivá přítomnost �� 11 První díl: Zásady léčení 1. Moc představivosti �� 25 2. Jádro problému �� 33 3. Léčivá moc lásky �� 41 4. Psychoneuroimunologie: Spojitost mysli a těla �� 46 5. Trénování imunitního systému �� 54 6. Záhada zvaná mysl �� 58 7. Setkání myslí �� 66 8. Léčení a nelokální mysl �� 76 9. Co má tělo dělat? Rozumné způsoby léčení �� 84 10. Tělo a duše: Kdo jsme a proč můžeme onemocnět �� 95 11. Změna modelu a nemoc ��105 Druhý díl: Umění a způsoby léčení 12. Umění změnit model ��117 13. Překonání strachu: Volba tvořivosti a lásky ��126 14. Meditativní mysl ��136 15. Praktické informace o meditaci ��148

16. Tvůrčí představivost a hypnóza ��160 17. Probuzení ze sna: Psychospirituální základ léčení ��169 18. Léčení Nemocí ��177 19. Odložení masky a hledání Vyššího Já ��187 20. Smířlivost a soucit ��192 21. Vědec se setkává s anděly: Pomoc z nadpozemských sfér ��203 22. Slova inspirace a ujištění ��217