0039214 by Knižní klub

Čtyři kamarádi a závodní člun

„Kde jsou Lukáš a Laura?“ ptá se Šarlotka. Slávek pokrčí rameny. „Hned po obědě někam odešli,“ stěžuje si. „Přitom jsme se dohodli, že si odpoledne zahrajeme fotbal!“ I Šarlotka se zlobí. „Víš co, zkusíme se jich zeptat, co chtějí podnikat. Viděl jsi, kam se vydali?“ Slávek ukáže k lesíku sousedícímu s řadovými domky, v nichž čtyři kamarádi bydleli. „Myslím, že si ti dva chtějí dneska hrát sami…“ „Ale co, zkusíme to!“ prohlásí Šarlotka a táhne Slávka k lesíku. Po chvíli zaslechnou hlasité funění. „Co je to?“ diví se Slávek. Oba zvědavě nakukují mezi stromy.

„Myslím, že to přichází od rybníka,“ řekne Šarlotka a rozběhne se. Když dorazí k rybníčku uprostřed lesíka, ihned uvidí Lukáše s Laurou. Oba dřepí na břehu a něco kutí se závodním člunem. „Odkud to máte?“ volá Slávek zvědavě. „Táta ho našel ve sklepě,“ vysvětluje Laura. „Chceme ho vyzkoušet!“ „Můžeme se k vám přidat?“ zeptá se Šarlotka. Laura s Lukášem se na sebe podívají, ale pak zakroutí hlavou. Oba současně. „Kdepak, to nejde!“ vyhrkne Lukáš. „Budeme se při řízení člunu střídat!“ Ukáže Šarlotce a Slávkovi dálkové ovládání, kterým může člun řídit. „Kdybychom byli čtyři, trvalo by hrozně dlouho, než by na nás přišla zas řada.“

„To přece nevadí! Na tom nezáleží!“ vyhrkne zklamaný Slávek. „Vždycky si přece hrajeme společně!“ Ale Lukáš s Laura ho už neposlouchají. Oba se už sklánějí nad dálkovým ovládáním a pohybují páčkami. Slávek a Šarlotka se na sebe bezradně podívají. „Co budeme dělat?“ zeptá se Slávek tiše. „Budeme si hrát sami,“ rozhodne kamarádka. „Vymyslíme si něco zajímavého.“ Jenže co? Hlemýždím tempem se vydají kolem rybníka. Na druhé straně se posadí na kmen stromu a smutně zírají do vody. Pak Slávek zvedne hlavu a podívá se na Lukáše s Laurou. Ti dva zrovna kladou člun na hladinu rybníka a snaží se jej přimět, aby jezdil do kruhu. Slávek naštvaně zvedá pár listů a kousky kůry a hází je do rybníka. „To je od nich pěkně sprostý!“ uleví si. Šarlotka přikývne. „Taky si to myslím.“ A zamyšleně

hledí do vody. Najednou vyskočí. „Slávku, koukej! Plavou!“ Rozčileně pobíhá po břehu sem a tam. „Už vím, co uděláme! Postavíme si vlastní člun!“ Slávek se na ni nechápavě dívá. „Co plave? A jak si chceš postavit vlastní člun?“ zeptá se pochybovačně. „To nedokážeme.“ „Ale dokážeme!“ volá vítězoslavně kamarádka. „Nedávno jsem to viděla v jednom dětském časopisu. Je to hračka!“ Ukáže na úlomky kůry, které se houpají na hladině. „Kůra plave! Pojď, najdeme pár větších kousků.“ Oba ihned vyrazí hledat opadané kusy kůry. „Teď už potřebujeme jen plachtu,“ oznámí Šarlotka, když před nimi leží hromádka kůry. „Plachtu uděláme z listů,“ navrhuje Slávek. „Připevníme je na stožár z tenké větvičky a tu zastrčíme do kůry.“

„Jsem zvědavý, jak budou naše čluny plavat,“ řekne Slávek, když čluny dokončili. Opatrně je nechají sklouznout do rybníka. „Funguje to!“ jásá Šarlotka. „Vypadají parádně!“ konstatuje chlapec. Obě děti hrdě sledují, jak jejich lodičky z kůry zvolna plachtí po rybníku. Slávek si najednou uvědomí, že už dlouho je ticho. Kde zůstala Laura s Lukášem a rachot jejich člunu? V té chvíli za sebou zaslechne zapraskání. Když se otočí, spatří oba kamarády. „Co tady děláte?“ ptá se Laura. Lukáš se nakloní přes Šarlotino rameno. „To jsou naše čluny!“ vysvětluje dívka. „Jsou parádní!“ zvolají kamarádi. „Ty jste si postavili sami? Můžeme to taky zkusit?“

Slávek a Šarlotka se na sebe překvapeně podívají. S tím nepočítali. „Proč si nehrajete s vaším závodním člunem?“ zeptá se Šarlotka vyzývavě. „Chtěli jste ho přece mít jen pro sebe!“ „Je to otrava,“ odfrkne si Laura. „Motor každou chvilku vynechává a člun se pak převrátí. Nebaví nás to.“ „Hrát si ve čtyřech je mnohem větší zábava,“ dodává Lukáš. „No, já nevím…“ Šarlotka se podívá na Slávka. Pak se rozesmějí. Všichni čtyři. „Tady jsou plachty, které nám zbyly,“ ukazuje rozesmátý Slávek. „Tak pojďte, ukážeme vám, kde se dají najít krásné kousky kůry.“

Kouzla v čarodějčině domě „Jak to tady vypadá?“ Fiona spráskne ruce nad hlavou, když vejde do Johančina pokoje. Johanka leží na břiše na posteli a trénuje malou čarodějnou násobilku. „Johanko, zítra přijdou na návštěvu dědeček a babička,“ oznámí máma. „Musíš si bezpodmínečně uklidit pokojíček!“ Johanka se rozhlédne kolem sebe. „Co tím myslíš, mami?“ zeptá se. „Vždyť je tady docela útulno!“ Fiona a Johanka žijí v malém kulatém čarodějnickém domku na kopci teprve krátce. Ve svém novém pokojíčku

pod střechou si Johanka připadá jak v bavlnce. Má všechno, co malá čarodějnice potřebuje: velký psací stůl na kreslení, truhlici se spoustou tajných zásuvek, výklenek ve stěně s pohodlnou postelí a obrovité okno, kterým může pozorovat hvězdy a měsíc. Všude kolem ní jsou poházené samé důležité věci – přesně tak to Johance vyhovuje. „Ihned si zde uklidíš!“ nařizuje Fiona přísně. „Ale já jsem chtěla jít k jezeru a trochu si zalétat,“ protestuje Johanka. „Bez odmlouvání!“ řekne Fiona energicky. „Dokud si neuklidíš, nesmíš ven!“ „Ale mně to tak vyhovuje,“ prohlásí Johanka. „Uklízení je šílená nuda! Nevím, proč bych to měla dělat.“ Vysune spodní ret a začne popotahovat. Fiona vezme Johanku do náruče. „Koukej, Johanko, chceš si přece s dědou vyzkoušet ten nový vláček, ne?“ Johanka přikývne. „Ale v pokojíčku na to nemáš místo,“ vysvětluje Fiona. „Proto by sis napřed měla uklidit.“

Johanka znovu přikývne. „A půjčíš mi aspoň svou kouzelnou hůlku?“ zaprosí. „To by mi to uklízení šlo mnohem rychleji od ruky!“ „Vždyť přece víš, že kouzelnou hůlku nesmíš používat!“ napomene ji Fiona. „Napřed musíš složit střední čarodějnickou zkoušku. Ale to bude trvat ještě několik let.“ Fiona si přehodí přes ramena šátek a rozloučí se. „Mám ještě nějakou práci,“ vysvětluje. „Nezapomeň na ten úklid, zlatíčko!“ Johanka přikývne. „Hned se do toho pustím!“ Počká, než Fiona odletí na koštěti, a vklouzne do jejího pokoje. Mamka si určitě vzala kouzelnou hůlku sebou,“ pomyslí si. Ale někde musí mít schovanou tu starou! Otvírá jednu zásuvku máminy komody za druhou. V té nejspodnější najde starou kouzelnou hůlku. „S tou bude úklid hračka!“ zajásá Johanka spokojeně a zastrčí si kouzelnou hůlku pod paži. Když se vrátí do svého pokojíčku, hned ji vyzkouší.

„Všechny knihy na místo!“ zavelí. Vzápětí ji praští do hlavy tlustá pohádková knížka. „Co se to děje?“ vykřikne dívka. Najednou všechny její knihy víří vzduchem: leporela, knihy plné příběhů, knihy o ručních pracích, o bylinkách, čarodějných zvířatech i knihy zaklínadel. Johanka si zděšeně zakryje oči. V policích nezbývá ani jediná kniha. Zato všude v pokojíčku se týčí věže z roztříděných knih. „Tak dobře, zkusíme to jinak,“ zabručí Johanka a znovu mávne kouzelnou hůlkou. „Všechno oblečení na své místo!“ Dveře velké šatní skříně se rozletí a všechno její oblečení vyletí ven. Ve vzduchu se vznášejí i věci, které už dívka roztřídila na podlaze. „Dost, co to děláte!“ křičí zděšeně, když všechno oblečení dopadne na její postel. Celý výklenek zaplňují trička, kalhoty, šortky, šaty, svetříky a mikiny.

„Takhle by to nešlo,“ povzdechne si Johanka. Mávne kouzelnou hůlkou a vykřikne: „Všechno na své místo!“ Ze všech stran se ozve bzučení a hučení. Kolem ní sviští plyšáci, panenky, autíčka, nakousnutá jablka, její sbírka švihadel a spousta dalších věcí. Johanka se zděšeně podívá nahoru: všechno se vznáší pod stropem. „Co dělám špatně?“ vzlykne a odhodí kouzelnou hůlku. Jenomže ta nemíní přestat. Johanka bezmocně sleduje, jak kouzelná hůlka tancuje pokojem: nábytek se sesouvá k sobě, boty se lepí na stěnu. Holčička naříká a lomí rukama, ale kouzelná hůlka si jí vůbec nevšímá. Vtom se rozletí dveře pokojíčku. „Co se to tu děje?“ vykřikne Fiona zděšeně. V té chvíli kouzelná hůlka zasyčí a Fiona visí hlavou dolů mezi zárubněmi.

„Mami!“ vyjekne Johanka. „Já jsem jen chtěla uklidit!“ „Podej mi mou novou kouzelnou hůlku!“ vyhrkne Fiona. Poté rázným mávnutím bezpečně uloží starou hůlku do bedny. Zamumlá další zaříkadlo a za chviličku vypadá Johančin pokojík skoro stejně jako dřív. Fiona si zhluboka vydechne a posadí se vedle dcery na postel. „Myslím, že dneska už ses nauklízela dost,“ řekne. „Zbytek uděláme společně.“ Johanka přikývne. Uklízení už má pokrk. Dokonce i s kouzelnou hůlkou. Novou železnici nejspíš vyzkouší s dědečkem někde jinde. Třeba u mamky v pokoji, tam je spousta místa.

Ema a Dorka drží při sobě Ema je vždycky a všude nejmenší. Proto je tak trochu bojácná. Na spoustu věcí si netroufá. Ale na tom nezáleží. Protože její nejlepší přítelkyně Dorka je vždycky a všude nejodvážnější. A taky je silná. Společně Ema a Dorka zvládnou úplně všechno. Ema se ve školce bojí vylézt na prolézačky? Co na tom! Dorka ji pevně podrží – a už po nich Ema ručkuje. „Já si na to netroufám!“ zanaříká Ema, když se zas jednou začne bát. „To nevadí!“ odpoví Dorka. Postaví se vedle kamarádky a udělá společně s ní to, k čemu se nedokáže odhodlat.

Jednou Dorka onemocní. Leží s rýmou v posteli a nemůže jít do školky. Emě je trochu smutno, ale paní učitelka Sabina pro ně vymyslela novou zábavu. „Každý si vyberete v polici nějakého plyšáka a budeme si hrát,“ říká. „Paráda!“ zajásají Ema i ostatní děti. Všechny se vrhají k policím. Emu při tom odstrčí stranou. „Dávejte přece pozor!“ zvolá rozčileně, ale ostatní si jí nevšímají. Konečně se k policím dostane i ona. Ale co to má znamenat? „Tady už skoro žádná zvířátka nejsou!“ stěžuje si Ema. Horní přihrádky jsou prázdné. Jen v té nejspodnější leží poslední hračka. Želva s rozpáraným krunýřem. Ema je zklamaná. Dorka se naštěstí za pár dnů uzdraví. Když jí Ema vypráví příhodu s želvou, kamarádka se na chvilku zamyslí. Pak vyskočí. „Mám nápad!“ vykřikne s rozzářenýma očima. „Víš co, Emo? Přineseme ti chůdy. Pak budeš velká. A když tady nebudu, tak se jednoduše postavíš na chůdy a ostatní tě nebudou moct odstrčit!“