Mizejici rok_001 az 003_Sestava 1 12/1/17 9:05 AM Strรกnka 3
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 4
THE VANISHING YEAR Copyright © 2016 by Kate Moretti All rights reserved Translation © Alena Amchová, 2017 ISBN 978-80-249-3484-6
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 5
Mamince. Tahle knížka by měla být i pro tebe dost napínavá. Tentokrát jsem si opravdu jistá.
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 7
KAP I TOL A 1
DUBEN 2014, NEW YORK CITY
V poslední době se mi hodně zdá o mámě. Ne o Evelyn, o jediné mámě, kterou jsem kdy znala, o ženě, která mě vychovala a milovala mě, naučila mě plavat v čiré vodě jezera Chabot, péct slaďoučký pekanový koláč, který se lepil na prsty, nebo chytat ryby na mušku. O Evelyn jsem se toho za těch pět let od chvíle, kdy umřela, hrozně moc napřemýšlela – řekla bych, že na ni myslím každý den. V poslední době jsou ale mé sny plné matky, s níž jsem se nikdy nesetkala. Představuju si šestnáctiletou holku, jak nechává mimino v péči sester na novorozeneckém oddělení. Políbila mě na čelo? Prohlížela si zmuchlané prstíčky svého děťátka? Anebo jen vyletěla ven, jak nejrychleji mohla, plížila se kolem stěn a krčila ve stinných koutech, aby ji nikdo neobjevil, dokud nevyrazí ze dveří, ven do nočního vzduchu, kde se bude moci zase klidně nadechnout? Mohla jsem se třeba narodit v kabince na záchodě během školního plesu, nebo možná na zadním sedadle auta jejích rodičů. Radši si ji představuju jako vyděšené děcko. Jediné, co o ní vůbec vím, je její jméno Carolyn Seeverová, a to je pravděpodobně falešné. Mé sny jsou nesouvislé, plné zářivých, jasných barev a blikajících světel. Někdy mě Carolyn zachraňuje před jakýmsi
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 8
8 KATE MORE TTI
vrahem, který nemá tvář, někdy je zabiják bez tváře ona sama a honí mě s nožem v ruce po točitých schodištích, která nemají konce. Ale i když jsem vzhůru a krájím zeleninu na salát k obědu, nebo si dělám poznámky na schůzi správní rady, myšlenky se mi toulají, zasním se a uvažuju o tom, co třeba zrovna teď dělá, nebo jestli máme stejné tmavé, rozlítané vlasy nebo stejné písmo. Říkám si, jaké manýry jsem asi mohla zdědit po někom, s nímž jsem se nikdy neviděla. Někdy se ocitnu uprostřed kuchyně a mávám velkým nožem, hlávkový salát vadne na lince a já takhle zabila hroznou spoustu času. Zajímalo by mě, jestli by byla pyšná na to, jaká žena se ze mě stala. Za hodinu začíná benefiční akce společnosti CARE pro podporu a vzdělávání znevýhodněných dětí. Nervózně přecházím sem a tam po ložnici. Nikdy jsem téhle akci nepředsedala a nemůžu si dovolit se takhle rozptylovat, přesto tu však pobíhám a mozek mi šrotí jak šílený ve chvíli, kdy se to ze všeho nejmíň hodí. „Uklidni se, Zoe, jsem si jistý, že jsi to všechno připravila skvěle. Jako vždycky.“ Henry ke mně zezadu přistoupí. Jeho velké ruce mi tančí po klíčních kostech a pak mi položí šňůru sladkovodních perel kolem krku a zapnou ji. Zavřu oči a opřu se o jeho štíhlé tělo. Navzdory čtyřicítce na krku je Henry samý sval a šlacha. Políbí mě na odhalené pravé rameno a přejede rukou po boku. Jeho dlaň mě hřeje přes těsné hedvábí večerních šatů. Otočím se a políbím ho. Pak o krok ustoupím a obdivuju, jak mu to ve smokingu sluší. Díky uhlazeným světlým vlasům a hranaté čelisti z něj vyzařuje moc a autorita, nebo je to možná způsobeno tím, jak se dívá na lidi včetně mě. Jako by je hodnotil. Právě tak si mě v téhle chvíli pozorně prohlíží s hlavou nakloněnou. „Co je?“
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 9
MIZEJÍCÍ ROK
9
„Myslím, že k těmhle šatům by se ohromně hodil jediný diamant,“ navrhne tiše a já se zarazím. Přejde na druhou stranu ložnice, otevře sejf a vybere z něj jedno z mnoha sametových pouzder. Dívám se, jak šikovně vytahuje tenoučký blyštivý řetízek, vrací krabičku do sejfu a zatočí číselníkem doprava. Obdivuju křivku jeho šíje, když si náhrdelník prohlíží, líbí se mi ta malá prohlubeň za uchem a i to, jak se mu vlasy na krku maličko kroutí. Mám chuť mu prohrábnout vlasy, nehty mu přejet po kůži na hlavě. Miluju dlouhé linie Henryho těla a představuju si křivku páteře pod vrstvami silné látky, samé ostře ohraničené prohlubně a údolí. Miluju téměř neviditelný úšklebek, jímž mě škádlí. Pak mi pokyne, abych se otočila. Poslechnu a on mi jediným rychlým pohybem sundá perly a připne diamantový solitér. Obrátím se, hledím do zrcadla a na jednu stranu musím souhlasit. Solitér vypadá vážně fantasticky. Je velký, pětikarátový, téměř se dotýká širokého okraje šatů bez ramínek a spodní část kapky svůdně zdůrazňuje křivku mých ňader ve výstřihu. Jako vždycky jsem rozpolcená, pokud jde o Henryho. Miluju jeho autoritu a sílu, díky níž se z jeho názorů stává víc než jen pouhé návrhy. Nebo je to třeba v tom, že je tak jiný než já. Je rozhodný a ví, že co řekne, platí. Ale ty perly se mi vážně moc líbily. „Nepřipadá ti to trochu nevhodné na benefiční akci?“ Přejíždím prstem po obvodu diamantu a pozoruju Henryho tvář. Očima klouže po odrazu mého těla v zrcadle. „Jak je ten diamant veliký,“ vysvětlím. Zvolna zavrtí hlavou. „Myslím, že ne. Je to sice benefiční akce pro děti, to ano, ale takových charitativních večírků se účastní jen bohatí. To přece víš. Kromě jiného se tam předvádí i organizátor večera. Všichni se budou dívat na tebe.“ Položí mi ruce na ramena. „Nech toho! Znervózňuješ mě.“ Už takhle jsem napjatá
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 10
10 KATE MORET T I
a hlavou mi víří útržky nesouvislých myšlenek. Na pár podobných akcích jsem samozřejmě mluvila, ale nikdy jsem jim ještě nepředsedala. Bude tam spousta lidí a všechny oči budou upřeny na mě. Srdce se mi při té představě rozechvěje v hrudi. Už víc než rok jsem součástí Henryho světa a vypadá to, že snad nikdy nepomine potřeba dokázat, jak jsem dobrá. Tohle bude první příležitost, kdy budou reflektory namířené na mě. Dalo by se říct, že to bude můj první ples. Ale na druhou stranu jsem vlastně úplný blázen. Riskuju naprosto všechno pro trošičku uznání. Tohle však nemůžu říct Henrymu ani nikomu jinému. Dlaně má chladné a těžké. Nekonečně dlouho stojíme bez pohnutí a naše oči se od sebe v zrcadle nemohou odtrhnout. Jako obvykle nepoznám, co si myslí. Nemám nejmenší tušení, jestli má radost, jestli je šťastný. Pokud mi něco neřekne, vůbec nevím, co pociťuje. Oči má nečitelné a přivřené, ústa maličko zachmuřená. Políbí mě na šíji. Na okamžik zavřu oči. „Jsi krásná,“ zašeptá a jeho lícní kosti najednou ztratí ostrost, oči se mu otevřou doširoka a zdá se, že napětí jeho úst a brady povoluje. Henryho tvář se otevře a já v ní můžu číst. Zajímalo by mě, kolik jiných žen taky tvrdí, že do svého manžela vlastně nevidí. Většinu doby je pro mě Henry jako zavřená kniha, jeho obličej je hladká rovina, téměř stejný v ložnici a na schůzi správní rady. A mně nezbývá než se v něm nějak vyznat, vyluštit smysl jeho opatrných, rezervovaných reakcí. Teď se však na mě dívá s očekáváním v očích. „Přemýšlela jsem o Carolyn,“ svěřím se a v duchu sebou trhnu, protože vím, že tohle rozhodně není pravá chvíle. Chtěla bych ta slova vrátit zpátky. Slabě se na mě usměje. „Můžeme si promluvit později. Teď si to jen prostě užijeme, ano?“ Sáhne do kapsy a vytáhne mobil. Vyjde ven z míst-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 11
MIZEJÍCÍ ROK
11
nosti a mně je zima na záda. Chybí mi jeho teplo. Mám pocit, jako by mi nějaká tíže spadla z ramenou, a když se na sebe podívám do zrcadla, vidím, že mám otevřená ústa, jako bych ho chtěla zavolat nazpátek. Nejde o to, že by měl nutně nějaké námitky proti tomu, že chci najít Carolyn, jenom prostě ztrácí trpělivost s mou nejnovější posedlostí. Domnívá se, že takovéhle věci nikdy neskončí dobře, a je to muž, který respektuje „současný stav věcí“. Myslím, že použil právě tahle slova. Nechápe mou potřebu najít biologickou matku. Máš přece mě, říká, když se o tom zmíním. Máš nás, náš život, jaký je teď. Ona tě přece odmítla. Myslím, že si to bere osobně. Jsme svoji necelý rok a máme celý život na to, abychom si „všechno zkomplikovali“. Přemýšlím o dvojicích, které se spolu smějí a vyprávějí si o své minulosti, o vzpomínkách z dětství a o ztracených láskách. Henry si myslí, že všechny tyhle rozhovory jsou zbytečné a triviální. Je to člověk, jehož život míří rovně přímo kupředu. Hlavu má plnou věcí, které je zapotřebí udělat, a cílů, jichž je nutno dosáhnout. Cesta, která kličkuje a uhýbá, je dobrá jen pro lenochy a snílky. A lámat si hlavu nad tím, co bylo, je přirozeně naprosto marné úsilí, člověk přece nezmění minulost. Kdysi jsem se mu přiznala, že jsem si na vysoké psala deník, kam jsem si zapisovala básničky, citáty, které mě zaujaly, popisovala útržky života kolem sebe. Henry naklonil hlavu na stranu a svraštil obočí. Ta představa se mu zdála naprosto nepochopitelná. A přesto jsem tady. V tomhle domě. S tímhle mužem. Žiju tenhle život. Je můj, navzdory nejistotě, která se za mnou plouží jako zatoulaná kočka. Pohlédnu na svůj obraz v zrcadle. Dotknu se diamantu velkého jako jahoda a vidím, jak se mi vodorovně po pravém zápěstí klikatí tenká růžová jizva. Jeho jisté kroky duní na podlaze z teakového dřeva a by-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 12
12 KATE MORET T I
tem zní hluboký baryton. Henry volá, aby přistavili auto. Je čas jít. * * * Vždycky mě lákala elegance a myslím, že za to může Evelyn, protože ji přímo fascinovaly peníze. Je hrozně snadné se donekonečna zabývat penězi, když člověk žádné nemá. Na rozdíl od Evelyn však netoužím po nablýskané, vyretušované fasádě slavných, po nároku na všechno to pohodlí a luxus. Mně se víc líbí drobné detaily, čisté linie a dotažený design. Záleží mi na tom, jestli už třeba nejsou kalifornské závitky pasé, nebo jestli je z obsahu dárkových tašek opravdu jasné, jaký je charakter akce. Přímo miluju, když jsou zářivě zbarvené jehlicovité jiřiny naaranžované s tradičními bílými liliemi, takže vznikne kontrast mezi klasikou a uvolněností a výsledný elegantní styl vyvolá tiché zalapání po dechu a reakce typu: „Víte, skoro nikdy si výzdoby na stolech nevšimnu, ale tohle je vážně překrásné.“ Dumám nad drobnostmi, jako je třeba barva ubrusů a prostírání – bude ladit se světležlutými tyčinkami uprostřed květu lilie? Dlouze rozvažuju o vínu, o hlavním chodu – jehněčímu člověk musí přijít na chuť. Ať už jde o květinové aranžmá nebo o výzdobu na benefiční akci, návrhářství je prostě moje parketa. Tady jsem zkrátka doma a mám pocit, že v tu chvíli jsem to skutečně já, a nezáleží mi na tom, kde zrovna jsem. Je to jediná konstanta. Schody vedoucí do Newyorské veřejné knihovny jsou osvětleny stovkami svíček, které nehoří plamenem, ale blikají bez ohledu na vítr. Bílý mramor Astor Hall je zalitý tmavomodrým světlem. Mohutné světelné instalace připomínající holé stromy, které se chystají k rozpuku, se střídají s téměř dvoumetrovými sloupy ovinutými spoustou bílých a zelených lilií. Na téměř každém rovném povrchu blikají bílá světýlka. Stoly jsou ozářeny jemným modrým a zeleným svět-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 13
MIZEJÍCÍ ROK
13
lem. Prostředí evokuje kouzelný les. Ve vzduchu visí křišťáloví motýli. Proměna. Naprosto výstižné. Henry mi položí ruku na kříž a nakloní se mi k uchu. „Zoe, to vypadá přímo neuvěřitelně.“ Jeho dech voní sladce jako cukrová vata. „No viď, přesně tohle sis představoval?“ škádlím ho. To totiž on původně navrhl, aby se akce konala v Newyorské veřejné knihovně. Rotunda vypadá ještě líp, než jsem si vůbec dokázala představit, mnohem líp než mé neumělé nákresy. Otáčím se kolem dokola a všímám si detailů, nasávám eleganci, po níž tolik toužím. Kolem mě jsou stoly pro šest hostů, ideální pro důvěrné rozhovory, s křišťálovými objekty uprostřed, které napodobují ty velké stromy. Jejich bílé větve se natahují ke stropu a na nich sedí motýli se skleněnými křídly. Každý stůl je ozdobený zelenými větvičkami, malými svazky dřeva v ojíněných sklenicích a rozkvetlými miniaturními liliemi. Celkově to působí, jako by se člověk zničehonic ocitl v začarovaném lese. Chybí jen lesní víly. Převládající barvy jsou bílá se zelenou, všechno se blyští a jiskří. Uvažuju, že bych zavolala Lydii, protože ty květiny vypadají úchvatně. Květinovou výzdobu dělal speciálně pro mě jako laskavost obchod La Fleur d´Elise. Moje rozhovory s Lydií však byly pouze obchodní. Padne na mě povědomý pocit, že o tohle jsem přišla. Na stěnách visí vkusné informace o CARE, černobílé fotografie z minulých akcí, ne tak elegantních, ale opravdovějších. Vždycky mi přišlo směšné, jak bohatí lidé tvrdí, že chtějí být opravdoví. Lidé tvrdí, že chtějí autenticitu. To je další slovo, které zní stále dokola na podobných večírcích, a přesto Normana Krablea, jednoho z nejbohatších lidí v New Yorku, nikdo nikdy nezahlédl na nějakém z nových hřišť ani v nějakém dětském domově. Tedy samozřejmě kromě situací,
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 14
14 KATE MORET T I
kdy slavnostně přestřihoval pásku při zahájení provozu. Ze všech sil se snažím, abych se tím nenechala otrávit. Na stěnách visí černobílé fotky, opravdové a autentické, a na nich se od ucha k uchu usmívají děti, kterým chybí rodiče, bílé a černé, Asiati a Indové, Portugalci a Španělé. Děti, které nechápou rasismus a nenávist, pouze chladný, odmítavý postoj pěstounské rodiny. Některé z nich znám jménem, všechny ale ne, a na tomhle místě se musím ptát sama sebe, jestli vlastně jsem o něco lepší než všichni Normani Krableové světa. „Zoe, myslím, že to všechno krásně vyšlo.“ Svižným krokem se ke mně blíží Francesca Martinová a podpatky jí cvakají o mramorovou podlahu. „Jenom jednu věc. Vybrali jsme bílé ubrusy, ale podívej se sem.“ Vede mě ke stolu v rohu a já vidím, že v modrém světle je ta bílá ostrá, oslňující a hrubá. Vedlejší stůl modré světlo tak nějak pohlcuje, ubrus je zjemňuje, ale jeho barvu nerozeznám. „Je to levandulový ubrus. Nojo, já vím!“ natáhne ke mně ruku a potřese hlavou. „Levandulová vyšla z módy, můžeš mi věřit, že to vím. Letěla asi předminulé jaro a vážně nemám ani tušení, jestli se zase vrátí, jenomže si myslím, že v kombinaci s tím modrým osvětlením je bílá opravdu moc. Ani nejde poznat, že ten ubrus má levandulovou barvu. Úplně to přehluší ta modrá a zelená.“ „Už je moc pozdě, nestačíme to takhle na poslední chvíli vyměnit,“ prohlásím skepticky. Jenomže Francesca není nadarmo koordinátorka akcí Newyorské veřejné knihovny. Má dokonalé, přesné instinkty. Souhlasím tedy a jedna z jejích najatých pomocnic ubrusy vymění. Ostré světlo v místnosti nahradí sytá, potemnělá záře. Benefiční akce je relativně malá – zúčastní se jenom asi dvě stovky osob. Není to formální slavnostní večeře, ale obyčejný koktejlový večírek s nabídkou předkrmů, zvolených tak, aby navozovaly téma kouzelného lesa – ragú z lesních hub, pyré z jarního hrášku na křupavých chlebíčcích crostini,
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 15
MIZEJÍCÍ ROK
15
mušle s paštikou z husích jater, bizoní tatarák. Vysoké stoly v rohu jsou plné stříbrných podnosů s koláčky se stiltonským sýrem a malinovým čatní, dortíky s jahodami a ricottou, ozdobenými medem z jabloňových květů. V břiše mi kručí, ale nervózní žaludek se sevře na protest. „Prostě ohromné, drahoušku.“ Henry postává poblíž tříčlenného orchestru se sklenkou šampaňského v každé ruce. Jednu z nich mi podá a pak mě obdaří jedním ze svých vzácných, okouzlujících úsměvů. Je pyšný. V tuhle chvíli je na mě pyšný. Večer pokračuje nezadržitelnou rychlostí. Jako na běžícím páse mnou posunuje od jednoho stolu ke druhému, abych se seznámila s hosty. Většinou nic neříkám, pouze pokývnu a usměju se. Pár lidí poznávám, ale Henry tu zná všechny. Majetnicky mě drží kolem pasu, jako by mě chtěl chránit. Je to sice můj benefiční večírek, ale Henry podle všeho celou akci řídí. Hosté na mě neustále vrhají tázavé pohledy a hodnotí mě. Na rtech všech přítomných visí nevyřčená otázka proč. Všichni se obdivují jeho osobnímu kouzlu, smějí jeho vtípkům, ale ženy, zejména ženy, na mě pokaždé pohlédnou s hlavou tázavě nakloněnou na stranu a v očích se jim maličko zajiskří. Je to téměř nepostřehnutelné. Proč ty? Otázku však nikdy nevysloví. Když už jsem se teď asimilovala, muži mě přijímají snadněji. Dnes večer mají na sobě černé smokingy, jsou dohladka oholení a jen září. Jejich partnerky vypadají úchvatně v dlouhých šatech, o jejichž návrhářích se zmiňují pouze křestními jmény: Carolina, Vera, Donna, Oscar. Moje šaty bez ramínek, tmavomodré, ozdobené bílými křišťály, pocházejí z Páté Avenue, z obchodního domu Bergdorf Goodman. Prudce se zmítám mezi snahou být samostatná a touhou, aby mě Henry hýčkal. Aby mě rozmazloval díky své moci, penězům a lásce. Teď předstírá, že si situace kolem mě nevšímá, a já zase
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 16
16 KATE MORET T I
dělám, že se tady, v jeho světě, necítím jako nahá v trní. V tomhle okamžiku nám tahle bezeslovná dohoda oběma vyhovuje. Mezi hosty se proplétá reportér z New York Postu, kterého jsem pozvala, ale zároveň ho poprosila, aby hosty zbytečně neotravoval. Navzdory značným protestům správní rady CARE jsem mu lístek věnovala, ale na oplátku jsem ho poprosila o článek na začátku společenské přílohy novin. Doufám, že to bude velký článek nahoře na přední straně. Bylo mi řečeno, že to záleží na tom, jestli se objeví Norman Krable. Reportér, jehož jméno jsem už zapomněla, dostal přísné pokyny: Fotografujte akci. Hosty. Výzdobu. Za žádných okolností nefoťte mě. Smál se tomu, protože mou neústupnou žádost přičítal nedostatku sebejistoty. Mávla jsem nad jeho námitkami rukou. Celý večer tedy přechází po místnosti a tiše fotografuje. Nemůžu si být jistá, ale mám pocit, že je foťák často namířený na mě. Snažím se držet ve stínu, vyhýbám se reflektorům, ale až příliš často zachytím reportérův pohled. Připadá mi jako jeden z těch mužů, kteří chtějí ženu zachránit, a dělají to proto, že „ona přece neví, že je krásná“. Jako kdyby to mohl být právě on, kdo mi to ukáže. Celá ta představa je hloupá. Plížení se ve stínu se stalo mým způsobem života a ještě přednedávnem to byla nutnost. Možná je to nezbytné ještě teď, ale o tom raději nepřemýšlím. Na pódiu se střídají předešlí dárci a členové správní rady. Přemluvila jsem spolupředsedající, aby hosty uváděla. Projevy na veřejnosti nejsou moje parketa. Posledním řečníkem je Amanda Natesová, dvacetiletá studentka kulinářského institutu, která vyrostla zejména díky finanční pomoci, kterou jí poskytla CARE. Její příběh je úspěšný a my doufáme, že je předzvěstí těch, které ještě přijdou. Rádi bychom viděli víc podobných osudů. Když bylo Amandě osmnáct, skončily jí sociální dávky a od CARE dostala čtyři tisíce dolarů. Praco-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 17
MIZEJÍCÍ ROK
17
vala po nocích, umývala nádobí a zaučovala se v různých restauracích. Nedávno se přihlásila do kulinářského institutu. Když domluví, všichni přítomní vstanou a mohutně tleskají. Reportér zběsile mačká spoušť. Rozhodně není na škodu, že Amanda je úžasná, metr osmdesát vysoká černošská žena s půvabem a grácií, o které ji pěstounská péče nedokázala připravit. Pozdravím se s ní v temném koutku mimo jeviště. Obejmu ji a zblízka vidím, že má oči plné slz. Cítím, jak se má nervozita rozplývá. Na tomhle záleží. Opakuju si to jako mantru. Nic lepšího dělat nemůžu. Hledám očima Henryho. Na veřejnosti se po něm vždycky dívám. Nemůžu si pomoct. Je jen průměrně vysoký, ale jeho lesknoucí se vlasy září jako maják. Mezi lidmi je vždycky okouzlující a erudovaný. Jeho poznámky jsou vždycky promyšlené, velmi dobře se vyzná v současných událostech a politice. O jeho názorech všichni vždycky hluboce přemýšlejí a téměř nikdy s nimi nepolemizují. Jeho hlas má zřejmě nějaké zvláštní zabarvení, protože se nese nad rámusem v místnosti. Spatřím ho v kroužku hostů. Muži souhlasně přikyvují a on hovoří o daňových výhodách. Nakloní se k němu jakási rusovláska, zašeptá mu něco do ucha a on se rozesměje. Když si mě všimne, natáhne ruku za sebe a přitáhne mě do kroužku mezi sebe a neznámou ženu. Rusovláska mi věnuje potutelný úsměv. A opět to proč. Přesune se mu k levému boku a dál se k němu naklání. Koutkem úst mu šeptá chytré poznámky, slova, která nerozeznám, různé drby, které nechápu. Znají s Henrym stejné lidi. Bezmyšlenkovitě srovnám řadu světýlek, do nichž někdo zřejmě strčil. Konečně odejde. Norman Krable se objeví pozdě. Je do něj zavěšená blondýna, která není paní Krableová, a v davu to zahučí v očekávání mírného skandálu. Zachytím pohled reportéra Postu. Maličko na mě mrkne. Prosím článek hned nahoře na přední
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 18
18 KATE MORET T I
straně, o nic jiného nežádám. Krátce přikývne, blondýna se zastaví na místě a já si vydechnu úlevou. Naše charita se nikdy neobjevila ve společenské příloze novin, ale letos je mým cílem CARE pozdvihnout na úroveň celebrit. Ne kvůli tomu lesku a slávě, to je pro mě spíš překážka. Je to proto, že mám hluboký vztah ke kauze pomoci adoptovaným a osiřelým dětem. Protože já jsem jedním z nich. „Hlupák,“ zamumlá za mnou Henry. Zná Normana a vždycky dost otevřeně mluvil o tom, že pro cizoložníky nemá pochopení. Henrymu se to lehce kritizuje, když jeho manželce není ještě ani třicet. Připomenu mu to tichou žertovnou poznámkou a on mi řekne to, co vždycky prohlásí v podobné situaci: Budu tě milovat, i když ti bude devadesát. Hluk trochu utichne a já konečně slyším, že Normanova blondýnka je nádherná na pohled, ale blbá jako klasická blondýna. Henry se tomu zasměje skoro nahlas, ale ovládne se, jemné vrásky kolem úst se mu prohloubí a je slyšet jen tlumené hmmmf. Večer končí a já myslím, že byl úspěšný, protože řada hostů odchází trochu přiopilá a rozesmátá. Mluvila jsem s devadesáti procenty přítomných a mám dost. Jsem utahaná. Opřu se Henrymu o rameno. „Promiň, pozorovali jsme tě celý večer a já se prostě musím zeptat,“ pronese jakýsi hlas za mými zády. Otočím se a zírám. Žena pokračuje, jako kdyby si nepovšimla, že mi z tváře zmizela veškerá barva. „Ale jsi přece Hilary Lawlorová, že? Ano, jsi! Poznali bychom tě kdekoli.“ Žena je buclatá, měkká a přátelská a její manžel je téměř jejím odrazem v zrcadle – jako dvě kulaté plyšové hračky stojící vedle sebe. Soustředím se na dýchání. Taky bych je kdekoli poznala, jejich šťastný smích, stejné pršáčky – její je pihatý, jeho není. Její kulaté, jasně modré oči, rámované černými řasami jako pa-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 19
MIZEJÍCÍ ROK
19
voučíma nohama. V posledních pěti letech přibrala nejmíň deset kilo a její manžel taky, což není překvapivé. Je mi horko a zima zároveň a v uších mi hučí. Jsem si až příliš vědoma Henryho paže, která se dotkne mého ramene. Cítím, jak se narovnal, najednou zaujatý. „Promiňte, ale museli jste si mě s někým splést. Jmenuju se Zoe Whittakerová.“ Obrátím se a chytím Henryho paži. Příliš prudce ji sevřu. Henry nic neřekne, ale nakrabatí čelo. Stojím teď ke dvojici zády. Za celých pět let se mi to zatím přihodilo jen jednou. Jenom jeden incident, kdy mě někdo objevil, našel, ale nakonec z toho nic nebylo. V jedné restauraci jsem uviděla profesorku z vysoké školy a pokusila se zmizet, než mě pozná. Spatřila jsem záblesk v jejích očích, pootočila hlavu, pootevřela ústa a chystala se promluvit. Zaplatila jsem účet a utekla. Nic z toho tenkrát nebylo a jsem si jistá, že tentokrát to dopadne taky tak. Přesto zjišťuju, že nemůžu popadnout dech. „Hilary, to snad není možný. Víš, že si všichni myslí, že jsi mrtvá?“ Mluví pronikavým, rozrušeným hlasem a obchází mě, aby mi viděla do obličeje. Uvědomuju si, že toho nenechá. Kdo by taky odolal? Zírám na velký přívěsek s růžovou kubickou zirkonií, který se jí houpe na bujném poprsí. Lesknou se tam kapky potu. Cítím, že se mě chystá obejmout. Chci jí říct, že Hilary je přece mrtvá, chápeš? Nedokážu to však. Otevřu a zase zavřu ústa a pak, protože nevím, co mám dělat, zakryju si rty rukou a zamumlám Henrymu: „Myslím, že jsem vypila moc šampaňského. Není mi dobře.“ Rychle mě vezme za loket a vede mě ven. Vzduch je svěží, tak jak to má v dubnu být. Vítr mě pleská do tváří a vrací mi do ní aspoň trochu krve. Nevím, kdy Henry zavolal auto, ale stojí s nastartovaným motorem před budovou. Spěcháme do něj a hedvábí šustí na kožených sedadlech. Henry mě chy-
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 20
20 KATE MORET T I
tí dvěma prsty za bradu a otočí mě k sobě. Pozorně si mě prohlíží. Mimovolně sebou trhnu a vyškubnu se mu. Zeptá se: „Je ti dobře? Není ti na omdlení?“ Zavrtím hlavou, že ne. Jsme zticha a já si skládám jednotlivé kousky hádanky a uvědomím si, že je vlastně docela úžasné, že se to stalo jen dvakrát. Chodila jsem přece na vysokou školu v Kalifornii, a to není na druhém konci světa. Jsme přece v New Yorku, městě, do něhož se každý rok přistěhují miliony lidí. Zhluboka se nadechuju, zklidňuju se a doufám, že nezavolá kamarádkám, bývalým spolužačkám: Nebudete tomu věřit, koho jsem dneska viděla! Nikdo jí věřit nebude. Je to příliš šílené. „To ale bylo hrozně divné,“ prohlásí Henry. Dívá se ven z okénka a prsty bezmyšlenkovitě kreslí kroužky na hřbetě mé ruky. „Mysleli si, že jsi někdo jiný. Nějaká Hannah nebo co.“ „No, viď. Nemám ani tušení, kdo to jako měl být.“ Zasměju se, ale zní to nuceně. „Musela jsem vypít snad hektolitr šampaňského.“ „A znalas je?“ Henry mě teď upřeně pozoruje přivřenýma očima. Není obvyklé, že by na nějaké téma takhle tlačil. Většinou ho takovéhle věci nezajímají a lhostejně je přejde. Teď se jeho ostré orlí oči upřou na myšlenku, zaměří se na ni jako na polní myšku. Čekám a zvažuju své možnosti. Upřeně se dívám z okna na mizící schodiště knihovny a vidím ty dva na nejhořejším schodu, jak nás pozorují. Ústa mají pootevřená, muž potřásá hlavou a tlustým prstem ukazuje na odjíždějící auto. Museli jít za námi. Žádné jiné možnosti nemám, a tak tedy dál chráním své tajemství, jako kdyby na tom závisel můj život. „Ne, neznala.“ Jenomže lžu. Molly McKayová se mnou na vysoké bydlela. Před pěti lety, v mučivém zkouškovém týdnu, jsem uprostřed noci z naší garsonky na Williard Street odešla a už se nevrátila.
mizejici rok.qxp_Sestava 1 07.11.17 13:52 Stránka 320
Kate Moretti
Mizej íc í ro k Z anglického originálu e Vanishing Year, vydaného nakladatelstvím Atria Books v New Yorku v roce 2016, přeložila Alena Amchová Obálku zhotovila Soňa Šedivá Redigovala Markéta Hofmeisterová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9470. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.