0038964

Jeroen Olyslaegers Vůle

ODEON

Vule_003.indd 3

3/26/18 4:42 PM

Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

Vydání tohoto díla se těší laskavé podpoře Vlámského literárního fondu (www.flandersliterature.be)

WIL Copyright © Jeroen Olyslaegers. Originally published by De Bezige Bij, Amsterdam/Antwerpen in 2016.

Translation © Veronika ter Harmsel Havlíková, 2018

ISBN 978-80-207-1823-5

PRO NYMFU & PRO MÉHO SYNA QUINTENA

Zničehonic sněží

ZNIČEHONIC SNĚŽÍ. Připomíná mi to válku. Ne kvůli zimě nebo nepohodlí, ale kvůli tichu, který svírá město nakrátko ve spárech. Teď padá v balících z nebe. Je noc. Slyším zvuky, jak se srážejí v hluchý nic. A pak člověk jako já musí ven, hochu, starej nebo mladej. Já vím, že si všichni myslí: za chvíli upadne a zlomí si nohu v krčku. Za chvíli bude ležet nohama nahoru na nemocničním lůžku u Svatýho Vincenta. A bude to mít spočtený, skolí ho nějaká bakterie, kterou si pěstujou hlavně po špitálech. Je zvláštní, jak se starý lidi nakazí strachem ostatních. Kvůli tomu strachu se nechávají zavírat do důchoďáků, nechávají se krmit kravinama a studenou kaší, podělaným večerním bingem a Marokánkou, co jim stojí za prdelí s hajzlpapírem v ruce. Ať si každej nechá svůj strach pro sebe.

Já strach nikdy neměl, ne doopravdy, a tohohle vypelichanýho psa novým kouskům nenaučíš. Venku mi vrže sníh pod bagančaty. Kdepak slušný boty, na nohou mám svý starý bagančata, který jsem po léta choval v úctě, spoustukrát odnesl do správky a skoro každej tejden promazával, pochodový boty, který mi teď dovolujou jít světem času pozpátku. Dolů se ještě snášejí vločky. Nedávno jsem viděl jejich zvětšeninu v novinách v čítárně knihovny. Ty vločky jsou všechno unikáty, všechno to 9

jsou krásně matematicky poskládaný světy, který mi teď mýrnyx týrnyx padají na kabát a na čepici. Ne, báseň o tom nenapíšu. Nikdo už je nečte a já nemám drajv. Sníh mění město a nenutí ho jen k tichu, ale i k přemýšlení, ke vzpomínání; každopádně mě jo. Když sněží, líp vidím. Když sněží ve městě, tak člověk ví, co doopravdy znamená, co ztratilo, nač chce zapomenout. Vzdává se iluze zašlých časů.

Přede mnou se bíle skvěje Stadspark. Čekám a na chvilku zavřu oči. Žlutý světlo na ulici zmodrá, je modrý jako zabarvený sklo bývalých plynových luceren. Představ si město skoro ve tmě. Matně modré světlo na ulici ze strachu před ohněm, který by se mohl snést z oblohy. Ten z nás, kdo měl to štěstí a ve službě měl k dispozici baterku, považoval světlo za privilegium, do kterýho žádnýmu Němci nic není, válka neválka. Ostatně tma už byla dost velká. Vzpomínám si, že Němci zuřili, protože to nedokázali mít pod kontrolou. Museli vyhrožovat absurdníma pokutama a nakonec trestem smrti, než obyvatelé města přestali zacházet se světlem s takovou ledabylostí. Viděl jsem německý polní četníky, jak kolem sebe střílejí jako posedlí, protože jsme použili nezatmavené lucerny. Sabotáž! A todleto… a támdleto. Na stanici se na nás adjunkt podíval: „No tak, pánové… nedělejte si z toho srandu.“ Žádné pokárání, neměli jsme si z toho dělat srandu a bylo. Zkrátka, Stadspark koupající se v matně modrým světle, tam jsme skončili. Jenže já zahnu doprava. Pomalu vejdu do Quellinstraat. Tvůj pradědeček už nevidí výklady. Hledím na město, jaký opravdu je, jako na nahou ženskou s bílou kožešinou kolem ramen, na ženskou, od který nedokážou dát doktoři a chirurgové pracky pryč; jednou nový prsa, podruhý zas jinej obličej. Šly tu k zemi nádherný budovy, jejich místo zaujaly kancelářský krabice. Víš, že 10

na rohu Keyserlei, kousek od opery, stával grandhotel? Postavil ho jeden Němec, ještě před první válkou. Učili jste se ve škole o Peteru Benoîtovi? Nejspíš ne, a pokud jde o mě, ani nemusíte. Dřív nás učili jména a letopočty, teď dělají, že to byl omyl.

Jenže nikdo, ani tehdá ani teď, ti nedá takovou šlupku do řepy jako historie. Sviňárna je, že to nikdy neskončí, ne doopravdy.

Porád to pokračuje. Z Petera Benoîta se stal název ulice. Když jsem seděl ve školních škamnech, museli jsme před ním málem padat na kolena. „Naučil náš národ zpívat.“ Vážně hrdina.

Socha tohohle kdysi uctívanýho skladatele stávala přímo před operou, obklopena tím, čemu lidi říkali Camillův koupák, po jednom starostovi, o kterým jsi určitě nikdy neslyšel a na kterýho si i já pamatuju jen matně. Vavříny ověnčený umělec, ten, co ho měl národ kdysi na hudební výchovu a co tam stál zvěčněný v bronzu, se teda koukal přes bazének, do kterýho chcali opilci. Socha se přestěhovala, takzvaný koupák zbořili a místo grandhotelu, kde za druhý světový popíjeli šik německý oficíři aperitivy se svýma milenkama… se dneska tyčí betonový monstrum nad ničím mimořádným. Copak to bylo dřív lepší, staříčku? Už tě slyším, a mimochodem, kdybychom se ještě někdy viděli, kdyby ti to příbuzný, který jsem stvořil kromě jinýho i já a který se mnou teďka nechtějí mít nic společnýho, dovolili, tak jsem si naprosto jistej, že mi budeš říkat „dědo“. Slovo „staříček“ je na vymření. Ale dřív to samozřejmě lepší nebylo. Bylo to prostě stejně hrozný. Představivost je všechno. Na počátku nebylo slovo a už vůbec ne Boží. Na počátku byla představa tmy, nezapomeň na to. Uprostřed ulice se na chvíli zastavím. Na budově, která už neexistuje, visí dva černý prapory. Na každým z nich dvě runy jako blesky. Stojím před vlámským velitelstvím SS. Ty uniformy nás jako poldy 11

vytáčely. Jeden kamarád dostal sprdunk, protože nesalutoval před vejtahou v černým. Dokonce to nebyl ani Němčour, i když sám by očividně spatřil světlo světa radši někde v Bavorech.

Syčáci. Tolik různých uniforem… člověk se v tom prostě nevyznal. Kdy má salutovat a kdy ne? Přísahám, že jsem často musel zatnout zuby. Některý z těch náfuků neměli ani za mák úcty, před takovýma lidma bych tam klidně mohl stát s holou zadnicí. Na konci ulice zabočím doprava. Musí být zhruba čtyři hodiny v noci. Pořád ještě absolutní ticho, pořád sníh, co padá, a nikde ani živáčka. Teda až na jednoho feťáka, který po mně chce euro. Polib mi prdel, povídám. Hele, dědku, pindá.

Zahledím se mu do krhavých očí a povídám, že mu právě žeru duši jako čokl plnej tasemnic a ať kouká padat, než bude celej můj. Takovýhle týpky si tvůj předek maže na chleba, abys věděl.

Ty mi nevěříš? To přijde, kdo ví, bohužel samo od sebe. Pojďme se rozhlídnout kolem. Napravo ode mě, na konci Keyserlei, stojí železniční katedrála zvaná Hlavák, který už ale nikdo tak neříká. Po levé straně, na rohu Keyserlei a Frankrijklei, mám kavárnu Atlantic a nad ní hotel Weber, velitelství polního četnictva. Tam se hemžili chlapi v polní šedi, nejdřív vítězně, táhli to od jedný šik večeře ke druhý, byli přijímáni s příslušnými poctami, jejich šéf kupříkladu skloněn nad deskami se starými perokresbami našeho města, který mu nabídl darem náš starosta, co přitom mrkal očima jako sova na sedativech… všechen ten povyk jenom kvůli tomu, aby pak, ani ne tři roky nato, napodobovali svý vlastní vítězství z dřívějška, vzhledem k tomu, že moc dobře věděli, že jejich takzvaně tisíciletá říše je v tu chvíli už v čase prodloužení. Teď zahnu doprava, směrem k nádraží, a asi po deseti metrech zabočím zase vpravo, do Vestingstraat. Je zima, je mi kolem dvacítky. O padesát 12

metrů dál je hlavní policejní stanice šestýho okrsku, mýho okrsku. Někdo za mnou volá: „Wilfriede!“ To není moje pravý jméno, ale o tom ti povím pozdějc. Řečený Metdepenningen, Luďa mě dožene a poplácá po rameni. Říká ti to jméno něco?

Možná, že jo. Ale já teď ještě nevyložím karty na stůl. Čti dál a všechno ti bude jasný. „To je ale klendra, kámo.“ Luďa uklouzne, málem si zvrtne kotník – jen taktak jsem ho stačil chytit za loket – a zakleje. Akorát jsme se zaškolili. Tři měsíce jsme poslouchali voloviny a stali se z nás pomocný strážníci. Spočívalo to v tom, že jsme hlavně měli poslouchat každýho, kdo měl o frčku víc, a udržovat si uniformu v čistotě. Během tý doby jsem Luďu vídal, jak zuřivě okusuje tužku a urputně zírá na tabuli. Když se na něco ptali, tak se hlásil. Šprt, no jistě, ale taky pohlednej chlapec. Vlasy jako uhel, šalamounský úsměv, syn řezníka, co měl krám kousek za Astridplein. To on uvedl naše přátelství do pohybu. Byl ten typ, který už po týdnu volá, že jsme kámoši na život a na smrt. „Každej den se od tebe něco přiučím…“ Porád slyším, jak to říká. Přesně v okamžiku, kdy chceme vystoupat těch pár schodů na stanici, vyjdou ven dva polní četníci. Podívají se na nás a jeden z nich zařve: „Sofort mitkommen!“ Některý klišé jsou prostě pravdivý. Všichni Němci v uniformě takhle mluvili. Takže jsme šli, poněvadž jsme už tehdy věděli, že jinak to nejde. Za normálních okolností jsme se měli hlásit, abysme dostali rozkazy, ale když na tebe zařve takovej polní skopčák, tak jdeš. Zajdeme do Pelikaanstraat a mašírujeme na jih. My s Luďou jdeme za těma dvěma uniformovanýma supermanama v naprostým tichu, jako dvě děcka za trest. Němci tu jsou sotva sedm měsíců a vypadá to, jako by to tu už celý léta bylo jejich. Město si před nima lehlo na záda s roztaženýma nohama. Všechno se reguluje. Pěší, co 13

jdou od Hlaváku na Meir, musí chodit po pravým chodníku, lidi v opačným směru mají chodit vlevo, a běda tomu, co jde omylem proti proudu. Kdyby to někdo před válkou předpovídal, všichni by se váleli po zemi a hurónský smích by škytavě splachovali pivem. Ale stačilo, aby si panská rasa pískla, a každej dělá, co mu nakázali. Ba co víc: jsou ještě rádi. Konečně pořádek. Přejdeme přes silnici a pod železničním viaduktem projdeme do Kievitswijku. O dvě ulice dál se zastavíme před domem s opadanou omítkou. Jeden z polních četníků ze sebe oklepe prašan a zabuší na dveře. Druhý na nás mezitím kouká s výrazem „teď něco zažijete“. Jenže se nic neděje. Klepáním jako by dům naopak ztichl. Pěst znovu zabubnuje na dveře.

Teď slyšíme nějaký shon. Někdo schází ze schodů a naříká v řeči, který nerozumím. Dveře se vrzavě otevřou. Ve škvíře vidíme zlověstný obličej s vytřeštěnýma očima. Dveře ho hned praští do hlavy, jak je ti dva surově rozrazí. „Chaim Lizke?“ zařve jeden. Slyšíme nějaké mumlání. Oba Němci okamžitě vejdou, jeden z nich na nás posunkuje, ať počkáme venku, a zavře dveře. „To bude určitě zase nějakej odpírač totálního nasazení,“ zašeptám. Luďa neříká nic. Podupává, aby zahnal zimu. Má smůlu, že si nemůže dovolit bytelný bagančata, co mám na nohou já. Abys věděl, v tý době byla uniforma jeden velkej „mrdník“, jak tomu tady ve městě říkají. Ti, kdo měli dost peněz na přídělový lístky na ošacení, vypadali líp než ostatní. To Němce taky vytáčelo. Pár let nato jsme si všichni museli koupit novou uniformu podle jejich návrhu. Jenže tímhle opatřením se to jenom zhoršilo. Tou dobou si ji mohlo dovolit už jen pár adjunktů. Všichni se snažili oblíct něco, co vypadalo aspoň zdálky dobře, v naději, že nedostanou sprdunk. Mezitím je v baráku kravál. Křik a pláč. Slyšíme kvílet 14

děti. Převrátí se nějaká skříň. Někdo padá ze schodů. Ještě víc kvílení. Ale všechno přehluší německy řvaný rozkazy. Dveře se rozletí a jsou tu: Lizkeovi. Pět polooblečených děcek od čtyř do dvanácti, plačící žena s šátkem narychlo přehozeným přes účes a otec rodiny s pohledem sklopeným k zemi, zatímco se mu z natékajícího ucha řine krev. Smečka izraelitů, jak by posměšně poznamenal Vzteklej fousek. S ním se v tomhle příběhu setkáš pozdějc. Řeknu ti to tak, jak to je: nemám ánunk, co ty lidi natropili, ale následky nevěští nic dobrýho. Kouřilo se z nich.

Teď je taky třeba říct: občas to se mnou málem šlehlo, když jsem viděl Luďu. Ten kluk ti smrděl krví a vnitřnostma, že se to nedá popsat. Můj otec kdysi prohlásil, že mám čich jak těhotná ženská. To je samozřejmě k smíchu, ale pokaždý, když to utrousil, nejlíp na nějaký oslavě ve společnosti dostatečnýho množství násosků, bych mu nejradši jednu vlepil.

Jeden z četníků nám pokyne a prstem v rukavici ukazuje na nějaký papír. Podtrhne jím adresu: Van Diepenbeekstraat.

Tam máme jít a oni neví kudy. Luďa se vyhýbá mýmu pohledu, jako by tam nebyl. Ta ulice není moc daleko od domu, kde bydlím. Podél kolejí a podejít zpátky viaduktem na Van den Nestlei? Kývnu na Němce. Adresa spadá do sedmého okrsku, není to naše území, ale nejsem blázen, abych jim to vykládal.

Takže jdeme. My vepředu, jeden z Němců vedle nás, za námi ty cizinci a ten druhý polní skopčák. Paní porád pláče, její muž jí tiše dodává odvahy, tuším, že polsky, ale může to být i hebrejština, nebo co já vím. Četník něco zasyčí a my slyšíme, jak chlapovi jednu ubalil. Šup, děcka se znovu rozfňukají. Já bych 15

to řešil jinak, předpokládám, že Luďa taky, ale kdo jsme my?

Průvodci městem v noci a nečase. Začíná to pořádně klouzat, sníh už pod nohama nekřupe, proměnil ulice v klouzačky.

Němci chtějí nasadit tempo, kterýmu nemůže rodina s drobotinou stačit. Jedno děcko po druhým padá na zadek. Další zastavení, další řvaní, další kopance, ještě víc breku. Luďa pořád nic neříká. Vidím, jak zatíná zuby. Při zpětným pohledu se mi vybaví moře. Tenkrát jsem u něj ještě nebyl, ale když jsem se tam pozdějc dostal a na pláži kousal do pocukrovaný vafle a předstíral, že to vážně stojí za to, viděl jsem jednu početnou rodinu, jak troubí na ústup, s haldou pytlů, skládacích židlí a slunečníků a naprosto přetaženýma děckama, obličeje rudý jako rajčata. Otec vybuchl, jedno z nejmenších děcek surově vlekl po písku, na druhý ruce nesl jednu z dcerek, zatímco jeho žena, na každý ruce pověšenýho taky jednoho caparta zahanbeně snášela rozzlobený pohledy okolostojících. Přísahám ti, že jsem tehdy v tom třicetistupňovým vedru viděl, jak sněží.

A ujišťuju tě, že jsem taky slyšel někoho řvát německy. „Wír zind bald dort,“ říkám jednomu z četníků. Lámanou němčinou, já vím, ale mezitím mi celá ta trapná situace leze krkem tak, že vůbec poprvé tuhle řeč použiju, i kdybych tím měl jen utišit rostoucí vztek, protože ten nikam nevede, z něho ty izraeliti opravdu nezačnou bruslit jako o život. Navíc je to pravda. Už tam skoro jsme, právě jsme zabočili do Van Diepenbeekstraat. „Ta paní a ty děcka jsou taky odpírači nasazení, co?“ zašeptá Luďa. Hlasivky se mu chvějí. „Pěkný prd, kamaráde, no ne? Co je to za způsoby?“ Já nic neříkám. Co na to říct? Já taky vím to, co on konstatuje. Jenže my spolupracujeme, doprovázíme tu partu, ze který stoupá pára, poslušně a spořádaně na adresu na cáru papíru. Vykoukne měsíc a roz16

září led na ulicích jako stříbro. A pak se to stane. Jedno z děcek, asi dvanáctiletý kluk, se tátovi vytrhne z ruky a vyrazí dopředu. Předběhne nás, nevím proč. Slyšíme otce řvát. Četník, co jde s námi vepředu, pár chvil nic nedělá. Klučina, co hubenýma nožkama kmitá po ledu jako čerstvě narozený hříbě, co se právě postavilo, ho zaskočil stejně jako nás. Netrvá ani pět vteřin a kluk uklouzne. Než se stačí vyškarabat na nohy, dožene ho polní četník a dá klukovi takový kopanec do zadku… neuvěřitelný. Vidíme, jak se rozjede doslova jako sáně po ledu a hlavou narazí do kandelábru, u kterýho zůstane ležet. Němci se můžou smíchy potrhat, a on by to byl v podstatě komický pohled, kdyby ze sebe matka nevyrazila výkřik, jako by jí někdo otáčel zubatým nožem v břiše. Zhroutí se. Její muž s pláčem semkne ruce a zvedne je do vzduchu, jako by Všemohoucí s ohnivým mečem na jeho žádost mohl přijít sjednat pořádek nebo se tím gestem aspoň probral z dřímoty a popatřil na to, co se tu děje. „Aufstehen!“ křičí se jak na matku, tak na klučinu opodál. Němec vepředu k němu chce vykročit, ale Luďa ho předežene. Jako by měl na nohou brusle, tak je rychlý. Doběhne ke kloučkovi, klekne si a celým tělem chlapce obemkne jako kukla, jako ulita tvořená svaly. Nepustí ho, ani když do něj polní četník šťouchne a ještě pořád s úsměvem, trochu mírněji řekne „Schon gut“. Němec ho šťouchne znovu, takřka laškovně pak Luďu nakopne do zadnice. Luďa zařve: „Táhni do hajzlu, ty svině!“ Na hlase je mu poznat, že teď taky brečí.

Vidím část jeho rudýho obličeje, napomádovaný krásný černý vlasy, který v pramenech padají chlapcovi přes obličej, obrácenou bílou helmu ležící o metr dál ve sněhu jako slepé zrcadlo.

Němec ztratí smysl pro humor a s klením sáhne po gumovým obušku. Než si to stačím uvědomit, vystřelí mi ruka vpřed 17

a moje pěst se četníkovi sevře kolem zápěstí jako svěrák. Díváme se na sebe, Němec a já. Co mě tehdá zachránilo, chlapče, bylo těch několik chvil zděšení ve tváři toho skopčáka. Nedokáže pochopit, že se to děje v týhle směšný zemi, kterou bez větší námahy obsadili. Několik vteřin mu to nedochází, tady v tom městě, který zasedli svojí tlustou prdelí. Že mu nějaký pitomý usmrkanec v tý trapný uniformě pevně svírá zápěstí a kouká se mu přímo do jeho arogantního ksichtu, to je prostě scéna z nějaký jiný planety. Dobrá, pustím ho, a on nic neudělá. Zírá na mě, zatímco jeho společník hrubě tahá matku na nohy a odhání od sebe děcka. I otec rodiny hledí na nás s Luďou, jak mu sbírám helmu ze sněhu, pokládám mu ruku na rameno a jemně mu pomáhám vstát s klukem v náručí. Dívá se, jak z brečícího Ludi oprašuju sníh a jak Luďovy prsty zatím stírají krev z čela jeho syna a jak mu pak palcem a ukazovákem špulí rty pootevřených úst, jako by se chystal tonoucího křísit umělým dýcháním. Pak se klukovi pootevřou oči a Luďa si oddychne a přitom si k sobě přitiskne vyzáblý tělo ještě víc.

Helmu si nasadit nechce. Bez jedinýho slova, bez jedinýho pohledu na nás, vykročí s klukem v náručí a hlavou hrdě vztyčenou, my ho následujeme a všichni mlčíme, i Němci, jako po rodinný hádce, když se opilý otec probere z ošklivý opice a náhle oněmělý přehlíží natropenou spoušť. Taky oba kolegové, co stojí na hlídce u vchodu bývalýho skladu armádních lůžek, cíle naší divoký vycházky, neřeknou při našem příchodu ani ň. Nic z toho neviděli, i když nejspíš slyšeli ten řev.

Při pohledu na Luďu bez helmy s dítětem v náručí, který vypadá jako obživlý a dnes už asi skoro neznámý hrdina Hollywoodu Errol Flynn, tam stojí bledý a ztuhlý a zapomenou kvůli tomu dokonce i salutovat Němcům. Než otce s rodinou za18

vlečou dovnitř, vezme si syna opatrně z Luďova náručí, zadívá se mýmu kamarádovi do očí a něco zamumlá. A jsou fuč, pohlcení dutou tmou, která v budově panuje, jako by nikdy neexistovali. My s Luďou zůstaneme stát venku. Bylo by lepší se zdekovat, ale na to nemá můj druh zatím náladu. Polkne něco, upraví si vlasy, vezme si ode mě helmu a pak se klidně hlídky zeptá, jestli nemají cigaretu. Kouříme, přitom zase začne váhavě sněžit. Jeden z hlídky, asi třicetiletý polda s mohutným knírem, kterýho každý zná jako Šilhavýho Gustu, protože mu po vypití pěti půllitrů stoutu jdou oči šejdrem, povídá, že celá ta banda, co je tu zavřená, pofrčí zítra vlakem do Limburku, přesnějc do Sint-Truidenu. Nikdo se neptá, co si tam s nima počnou. „A já budu muset tím vlakem s nima,“ dodá Šilhavý Gusta, „to bude něco. No nic, dostanu za to přidáno, takže si nestěžuju.“ Luďa nasaje kouř hluboko do plic a ptá se kolik. „Pětačtyřicet franků,“ odpoví Gusta. „To nejsou špatný peníze,“ řekne Luďa a odhodí vajgl do sněhu.

Adjunkt na nás s povzdechem pohlédne zpoza pultu. Vytáhne knihu událostí, tlustý sešit s modrýma vodorovnýma linkama a velkou červenou svislou na okraji, namočí si pero do inkoustu. Spolu s ním poslouchám Luďovo líčení, čím víc diktuje, tím víc plane hněvem, což mě znervózňuje. Adjunkt nakonec položí pero, sundá si okuláry a unaveně se na mě podívá. „Souhlasíš s tím, co tu kolega vykládá?“ Říkám, že Němci skutečně ani jednou neuvedli, z čeho je rodina Lizkeových obviněna. „Tvůj parťák říká, že byli z něčeho obviněni nezákonně. To je něco úplně jiného. Ukázali vám nějaký papír?“ „Jenom ten s adresou armádního skladiště.“ 19

Světová knihovna Svazek 210

Jeroen Olyslaegers Vůle Z nizozemského originálu Wil vydaného nakladatelstvím De Bezige Bij v Amsterdamu a Antverpách roku 2016 přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková Fotografie Jarno Sarén/Arcangel Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Jana Pellarová Doslov napsala Iveta Coufalová Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9758. publikaci, v Odeonu publikace 756.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz