0038877

Exil_001 az 003_Sestava 1 29.3.18 16:32 Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

JAMES SWALLOW

EXIL

KNIŽ NÍ KLUB

Přeložil Lumír Mikulka

EXILE Copyright © 2017 by James Swallow Translation © Lumír Mikulka, 2018

ISBN 978-80-242-6108-9

JAMES SWALLOW EXIL

Mým přátelům, kteří mi pomohli se sem dostat

Kapitola 1

V

e vzduchu byl zvláštní klid, díky němuž noc působila jako pevná masa položená na nízké, zaprášené panoráma města. Dveře na balkon byly pootevřené, ale dusné horko vytrácejícího se dne uvnitř sídla nijak zvlášA nepolevilo. Frajer Amadajo při každém pohybu cítil, jak se mu drahá košile z čínského hedvábí lepí na záda. Potil se z tepla i strachu bubnujícího v jeho mysli.

Bezmyšlenkovitě si přejel rukou s dlouhými prsty po vráskách vyrytých obavami ve tváři.

Obrazovka na zdi nad stolem byla prázdná až na modrý čtverec, vedle něhož byla zakroucená šipka otáčející se v nekonečném kruhu, jak se software zajišAující internetovou hlasovou komunikaci v jeho počítači snažil o navázání spojení. Amadajo se zadíval na malou webovou kameru upevněnou k rámu obrazovky a pozoroval pomalé poblikávání rudé diody. Na okamžik pocítil letmý nával paniky a rychle přejel rukama po košili ve snaze dodat svému vzhledu na nenucenosti. Po chvíli to vzdal a sykl skrze zuby. Šipka dál pokračovala v nekonečném stíhání vlastního ocasu.

Amadaja napadlo, že by si mohl sednout, ale pak takový nápad zavrhl. Letmo pohlédl na zavřené dveře za sebou a pak od nich odvrátil pohled. Každá vteřina čekání rozleptávala jeho klid. Podíval se skrze žaluzie na balkon. Za nimi viděl měkký

8 | JAMES SWALLOW svit proudící z oken domu a třpyt vodní hladiny bazénu. Záře se ale vytrácela, když se dotkla vysokých zdí a akácií lemujících jeho soukromý pozemek.

Dál za ním se rozkládal chaos Mogadiša. Izolované flíčky oranžového světla, jež si našlo cestu z oken obytných budov s červenými střechami a z ulic ozářených sodíkovými lampami. Kdyby stál venku, dokázal by rozeznat temnou linii, kde začínal mořský břeh. Amadajo ale v posledních dnech pobýval častěji uvnitř a měl připravený celý arzenál lží pro každého, kdo by se ptal, proč tomu tak je.

Nakonec se rozhodl vytáhnout si košili z kalhot, aby to vypadalo, že je naprosto uvolněný. Posadil se a hleděl do kamery.

Trénoval si výraz v obličeji a letmo se podíval na vlastní tvář v temné části obrazovky.

Otáčející se šipka zmizela a blikající červené světlo se proměnilo na trvale zářící zelené. Na obrazovce se najednou objevil běloch rýsující se na pozadí prostorné místnosti vyložené žlutým italským kamenem. Za zády mu dovnitř vnikaly pruhy paprsků zapadajícího slunce. „Pane Amadajo,“ začal muž na obrazovce. „Já vás zdravím.“ „Doktore,“ opravil ho Amadajo automaticky. Za univerzitní diplom visící zarámovaný na zdi zaplatil dost peněz a takřka bez přemýšlení upozorňoval každého, kdo ho oslovil pane, na chybu. „Pan Brett. To je ale potěšení. Jako vždy.“ Předvedl nacvičený úsměv.

Brett naklonil hlavu a jeho oči zatěkaly k něčemu, co kamera nezabírala, načež se znovu upřely na něj. „Doktore Amadajo,“ začal znovu. „Odpus#te mi, že vám kazím večer, ale jsem si jistý, že jistě chápete, že mí zaměstnavatelé se nemohou dočkat, aby vám vyjádřili své obavy. A v posledních týdnech jste byl obtížně k zastižení.“ Brett hovořil s přízvukem, jaký měli hlasatelé stanice BBC World Service, kterou Amadajo sledoval, když byl

EXIL

| 9

mladší. Rozvážně pronášená slova s odpovídající délkou a na správných místech. Z onoho muže čišela podivná neosobnost, jako kdyby to byl stroj, což Amadaja mírně znervózňovalo. Jeho tvář bledá jako mléko, slámově žluté vlasy i mdle modré oči působily nepřirozeně. Podobal se somálským dětem, malým albínům, které viděl v Tanzanii. Amadajo byl v pokušení položit si otázku, zda by měly i orgány tohoto Angličana cenu vyjádřitelnou v penězích, pokud by se z nich po jeho smrti zhotovily amulety.

Přikývl a široce se usmál do kamery. „Jsem to já, kdo by měl prosit za prominutí vás!“ Amadajo předstíral kajícný tón. Zavrtěl hlavou. „Muselo zde být vykonáno tolik práce, víte? Bylo nutné se dohodnout s tolika lidmi, kteří mají své potřeby, a s tolika nataženýma rukama. Vyžádalo si to veškerý můj čas.“ „Proto jsme souhlasili, abyste pracoval jako náš zástupce v Somálsku, protože máte kontakty,“ odtušil Brett. Amadajo osobně vnímal sám sebe vždy spíše jako partnera než zaměstnance, ale pro danou chvíli to nechal být. „Zneklidňuje nás ale minimum viditelného pokroku.“ „Vážně?“ Amadajo povytáhl obočí, navenek uchovával výraz poklidného zájmu, ale srdce mu bušilo jako o závod. Košile se mu lepila na záda jako druhá kůže. „Udělal jsem všechno, oč mne Combine požádala.“ „Dávali bychom přednost, kdybyste toto jméno napříště nepoužíval,“ vyštěkl Brett a škubl sebou.

Amadaja se Angličanův tón dotkl a okamžitě se ohradil. Své obavy maskoval narůstajícím hněvem. „Jak dlouho vám pomáhám mezi svými krajany? S vašimi předchozími transakcemi v Puntlandu a kdekoli jinde? Kdo se postaral, aby vše proběhlo bez problémů?“ „A dostal jste za zprostředkování také bohatě zaplaceno,“ zazněla odpověR. „To střežené sídlo, v němž nyní sedíte? Pení-

10 | JAMES SWALLOW ze mého zaměstnavatele vám umožnily žít v luxusu. A v bezpečí.“ V oněch slovech se ukrývala hrozba, ale Amadajo kvůli tomu neztrácel čas. Onen muž se nacházel na opačném konci světa, zatímco věci, z nichž měl Amadajo strach, byly blíže než on.

Jenže pak se na něj Brett podíval z obrazovky a zdálo se, jako kdyby ten bledý muž hrábl i na tak velikou vzdálenost do jeho myšlenek a onen strach odtamtud vytáhl. „Vy si užíváte svůj pohodlný život, doktore. Rád říkáte, že jste člověk, který zná všechna jména. Který má přátele v každém městě i vesnici. Kolik z toho je ale pravda?“ Přiblížil se, až jeho tvář vyplnila skoro celou obrazovku. „Slíbil jste stabilitu. Tvrdil jste svému zaměstnavateli, že váš vliv to zajistí. Jenže to se nestalo.“ Amadajo zamrkal, na okamžik ztratil řeč.

Když Brett znovu promluvil, nabral jeho kultivovaný přízvuk trpký obviňující tón. „Byl jste zaměstnán, protože jste sliboval, že nám zajistíte jistou míru stálosti v této žumpě mezi ostatními státy. Jenže navzdory všem vašim slibům a lidem, o nichž jste tvrdil, že je máte pod kontrolou, jsou terorismus a pirátství tak nějak znovu na vzestupu. Jak je to možné, když pro nás tak usilovně pracujete?“ „Já…“ Amadajo se křečovitě nadechl a dával si dohromady tirádu, kterou by odsekl bledému cizinci. Jenže než to stačil udělat, dolétl k jeho uším praskavý zvuk. Střelba. Kousek od něj.

Vyskočil ze židle a dvěma rychlými kroky se ocitl u dveří na balkon právě včas, aby uslyšel ozvěnu rány nesoucí se od hlavní brány. Amadajo se opatrně vyklonil a uviděl shon na opačném konci pískem vysypané příjezdové cesty. Hrstka mužů z jeho ostrahy pádila směrem k místům, kde se cosi dělo.

Podíval se dolů a spatřil vytáhlého strážného s útočnou puškou AK-47, který otráveně obcházel o dvě patra níž kolem

EXIL

| 11

bazénu. Amadajo na něj naléhavě křikl v místním benadirském dialektu. „Hej, vy! Povězte mi, co se to tady děje?!“ Strážný se zastavil a pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, doktore – pane. Někdo je u brány, ale nevím…“ Slova mladšího muže se slila s podzvukovým prásk, které muži přeAalo myšlenku, a polovina jeho tváře byla najednou odervána z hlavy v proudu rudé tekutiny. Strážný se zapotácel a skácel se do bazénu. Řinoucí se krev zamazala špinavé kachličky a zakalila vodu.

Zazněla série dalších výstřelů, Amadajo odtrhl pohled od mrtvého právě včas, aby uviděl, jak se brána bortí pod náporem vozu na přepravu dobytka, jenž do ní najel a rozrazil ji. Podél celé linie akácií vzplály plameny z hlavní zbraní, až sebou Amadajo škubl. Rychle se vplížil zpátky do pokoje. „Co to bylo za hluk?“ otázal se Brett líně.

Amadajo vyškubl zásuvku ze sekretáře, který stál kousek od něj, a vytáhl starou pistoli Tokarev z druhé světové války, jež v ní ležela mezi papíry. Sevřel zbraň a prudce se otočil, aby pohlédl do malé kamery. „To je vaše práce?“ namířil na obrazovku. Přál si, aby tam místo ní bylo okno a on jím mohl poslat střelu. „To vy jste je sem poslal?“ „Poslal jsem koho?“ Angličan nedával znát ani sebemenší záchvěv znepokojení. Seděl a vše sledoval, jako kdyby byl divákem v kině, jenž lhostejně pozoruje drama, které se ho osobně nijak netýká.

Náhodná sprška střel z automatických zbraní prolétla mezi balustrádou venku a rozbila dřevěné balkonové dveře. Amadajo se nedokázal ubránit výkřiku. Výstřely ho přiměly, aby se dal do pohybu, rozběhl se přes pokoj a zvedl padací dveře v podlaze. Pod nimi se nacházel sejf a uvnitř něj taška obsahující několik zlatých cihel, svazky amerických dolarů a padělané osobní doklady. Amadajo se zadíval na tašku. Věděl, co pro něj představuje. Pokud by ji vzal, rovnalo by se to přijetí porážky. Jako

12 | JAMES SWALLOW když si pilot vezme padák, než opustí letoun a nechá ho rozbít se o úbočí kopce.

Střelba venku zeslábla a ztichla. Amadajo uslyšel jakýsi slabý nezřetelný mužský hlas. Zadržel dech a nastražil uši.

Po proražení brány a utichnutí úvodní přestřelky automatickými zbraněmi se nad sídlem rozhostilo nebezpečně napjaté ticho. Amadajovi strážní byli Jemenci. Bývalí vojáci, kteří uprchli z občanské války ve vlastní zemi a přepluli Adenský záliv ve snaze najít lepší vyhlídky. Doktor se domníval, že sestavit z nich svou ochranku bude chytřejší než využít místní muže. Jednalo se o vycvičené vojáky, kteří nebyli zapleteni do sítě klanových závazků a rivalit, jako tomu bylo v případě Somálců. Dokázali ho uchránit před zločinci, kterým bylo proti mysli jeho počínání, nebo před militanty z aš-Šabábu, pro něž byl bezbožným odpadlíkem. Zapomněl ovšem vzít v úvahu, že tito muži vynikají rovněž snahou a schopností přežít a že poznají naprosto přesně, když situace hraje v jejich neprospěch.

Strážní se stáhli do úkrytu za linii z ozdobných květináčů a nízkých kamenných zídek, odkud zvažovali své vyhlídky. Polovina z nich již padla v úvodní přestřelce.

Vůz na transport dobytka, jenž prorazil bránu, se vzdálil a nově vzniklou dírou se dovnitř valily tucty ozbrojenců. Vlekly otlučené, boji poznamenané exempláře stejných kalašnikovů, jakými byli vyzbrojeni i strážní. Jeden nebo dva agresoři nesli zlověstně vyhlížející granátomety nebo kulomety PKM s těžkými zásobníky. Na první pohled připomínali bandy, jaké pátraly po kořistech v provinciích, kde neplatil žádný zákon, nebo piráty žijící mimo město. Na rozdíl od podobné sebranky ale bylo na těchto mužích vidět, že dokážou své jednání udržet pod kontrolou. Jemenští strážní očekávali křik a divokou palbu, nikoli disciplinovaně provedenou akci.

EXIL

| 13

Řady útočníků se rozestoupily a muži nechali projít dopředu velitele, aby na něj bylo vidět. Byl to podsaditý a svalnatý pouliční rváč s přeraženým nosem a tváří, jež zářila jako vyleštěné týkové dřevo. U pravého koutku úst mu začínala půlkruhová jizva a mířila po tváři vzhůru, aby skončila nad obočím. Neustále díky tomu vypadal, jako by se upřeně díval s přimhouřenýma očima. Duhovku v levém oku měl poškozenou. Byla trvale roztažená a černá jako žraločí. Zvolna kráčel po příjezdové cestě.

Na konci paže se mu pohupoval těžký železný ingot poloautomatické pistole Desert Eagle. Pak našel místo, kde se všem na očích zastavil.

Nadechl se a mávl velkou pistolí. „Podívejte se na mě,“ zavolal. Několik ustrašených hlav se nadzvedlo zpoza úkrytu a zase stejně rychle zmizelo. „Kdo tady nezná moje jméno?“ Rozhlédl se a čekal na odpověR. „Zeptejte se ostatních, co jsou s vámi, pokud nevíte, kdo jsem.“ Pistole zmizela v pouzdře upevněném na řemenu kolem hrudi. „Chcete mi klást odpor? Chápete, co to znamená?“ O třicet metrů dál pohlédl bratr mladíka, jehož tělo nyní plavalo v růžové vodě Amadajova bazénu, na svou AK-47. Znal jméno toho velkého muže.

Abur Ramás.

Věděl, kdo to je a co se o něm říká, ale v oné chvíli jej ovládal žal. Bratr mrtvého strážného si opřel zbraň o betonový květináč a umístil hruR velkého muže do okruhu železných mířidel své zbraně. Se zaAatými zuby pak prolomil ticho výstřelem, při němž jeho špatně udržovaná zbraň poslala střelu daleko od cíle. Ramás slyšel, jak náboj bzučící jako vosa prolétl kolem. Letmo se za ním ohlédl, ve tváři se mu objevil znechucený výraz.

Další výstřel vypálil jeden z jeho mužů na vnější zdi lemující sídlo z dlouhé ostřelovačské pušky Dragunov. Zbraň třeskla a strážný se vydal za svým bratrem.

14 | JAMES SWALLOW Ramás si povzdechl. „Ještě někdo další?!“ Ruce se zvolna zvedaly nahoru a zbraně dopadaly s řinčením na zem. „Popravíme je?“ zeptal se Guhád. Snažil se, aby na něm nebyla vidět nedočkavost, kterou v něm podobná vyhlídka vyvolávala. Pro Ramáse byl ale tento muž jako hladový pes vzpínající se na řetězu, zoufale lačný po krvi.

Zavrtěl hlavou. „Seberte jim zbraně a nechte je jít. Bude to dobrá lekce pro ostatní.“ Ramás nedodal, že spousty mrtvých těl navršených na hromadách na strakatých trávnících by k sobě přitáhly nežádoucí pozornost. Nějaká ta vražda pod rouškou noci se dala v Mogadišu ignorovat, ale otevřený masakr tuctu odzbrojených vojáků… To by mohlo donutit muže předstírající, že vládnou rozdělenému městu, k činu. Mohli by pocítit potřebu něco udělat, a to si Ramás nepřál. Chtěl je udržet v pohodě a sebeuspokojení až do chvíle, kdy je podřeže v jejich postelích.

Guhád se zašklebil a ukázal zuby s oranžovými skvrnami od příliš častého žvýkání listí katy. Ramás už z konzumace této drogy vyrostl, ale jeho zástupce měl katu rád stejně jako mladší bandité. Žvýkal ji, aby se udržel vzhůru po dlouhé noční hodiny. Guhád byl koneckonců jeho válečný pes. Stačilo lusknout prsty, aby se v něm uvolnil sklon k brutalitě a násilí. Guhád byl holí v Ramásových rukou, kterou mohl tlouct své nepřátele.

Postrádal však schopnost uvažovat s perspektivou přesahující jeden následující den. „Po armádě není ani vidu,“ pronesl jiný hlas, když k Ramásovi došla jeho další živá zbraň. Onen střelec se jmenoval Zajd a ve srovnání s omezeným Guhádem připomínal pečlivě nabroušený nůž. Ti dva se sobě podobali dost na to, aby vypadali jako bratři. Oba byli vytáhlí s dlouhýma rukama a nohama,

EXIL

| 15

pocházeli z klanů na jihu, ale způsob, jakým se chovali, zřetelně odhaloval odlišnost jejich povah. Zajd byl mazaný, chladně jednající muž, zatímco Guhád neustále balancoval na hraně zuřivosti.

Ramás přikývl. „Ti nepřijdou.“ Kývl směrem k domu, jehož dveře byly otevřené dokořán a nikdo je nechránil. „Ten, co je tam vevnitř, je právě teR volá.“ Zavrtěl hlavou. „Nepřijdou,“ zopakoval.

Amadajo prudkým klepnutím přerušil volání a sevřel mobil v rukou. Lidé z federální vlády, kteří mu dlužili laskavost, byli najednou nedostupní, jako by je všechny naráz přemohla jakási podivná nemoc. Jeho jméno se znenadání stalo čímsi nečistým.

Proměnilo se ve slovo, které nikdo nechtěl vypustit z úst.

Jak se to stalo? Odhodil telefon a znovu šel pro pistoli. „Ramás. Ten pirát je v mém domě,“ pronesl Amadajo nahlas, jako by se chtěl utvrdit v děsivé realitě toho, co se dělo. „Přišel, aby se mnou skoncoval.“ „Myslím, že to můžeme považovat za závěr našeho pracovního vztahu,“ pronesl Brett a natáhl se po nějakém ovladači mimo obrazovku. „Ne!“ vykřikl na něj Amadajo s očima doširoka otevřenýma v panice. „Vy si myslíte, že jsem člověk, který nedokáže přinášet výsledky? Já vám ukážu!“ Zamával pistolí. „Ještě uvidíte!“ Před místností zapraskala prkna v podlaze pod váhou těžkých bot a Amadajo podlehl nutkání jednat bez ohledu na zdravý rozum. Zaklel a začal pálit z pistole Tokarev do zavřených dveří. Mačkal spoušA tak rychle, jak jen dokázal, a posílal střely do dřevěných dveří v zoufalé snaze zabít kohokoli, kdo se nacházel za nimi.

Pak závěr pistole s dutým cvaknutím bez varování znehybněl, Amadajo sebou trhl a pohlédl na zbraň ve své ruce. Zásobník

16 | JAMES SWALLOW byl prázdný, u nohou se mu válely mosazné nábojnice a z hlavně stoupal korditový kouř.

Dveře s dírami po střelách se rozlétly, zůstaly ochable viset na pantech a Ramás rázem jako by zaplnil celou místnost. Amadajo klopýtavě couval, ale větší muž byl jediným rázným krokem u něj a švihnutím hřbetem ruky mu vyrazil pistoli, která skončila na podlaze. „Nikdy jsi mi neprojevoval úctu,“ zabručel Ramás hlasem, jenž zněl jako vrčení leoparda.

Amadajo nasbíral sliny v ústech, aby místo odpovědi odplivl, ale pak si to rozmyslel a polkl je, zatímco hleděl do nehybných očí druhého muže. „A přivolal jsi na sebe tohle,“ pokračoval Ramás. „Měl jsi opustit zemi, když to udělala tvoje žena a dcera.“ „Moje…?“ Amadajovy nohy ochably a musel sevřít opěradlo židle, aby se na nich udržel. „Co jsi jim provedl?“ Ramás ignoroval otázku. „Všichni tě nenávidí,“ vysvětloval. „Protože jsi šakal, kterého nejde zabít čistými prostředky. Protože jsi ze sebe udělal někoho, bez koho se nelze obejít.“ Zavrtěl hlavou. „TeR už to ale neplatí.“ Letmo pohlédl na obrazovku a na kameru, jako kdyby si jich všiml až teR. Pak znovu obrátil pozornost ke své kořisti. „Slyšel jsem, co jsi povídal tomu druhému o stabilitě a komunitě. To jsou přesně ta slova, která jsi používal jako řetězy, jež jsi navlékal druhým lidem na krky.“ Amadajo zamrkal, aby dostal pryč z očí pot, za nějž mohl strach. Po celé měsíce aktivně potlačoval informace o Ramásových aktivitách v Somálsku. Podplácel, aby se o nich příliš nemluvilo, zatímco se po celou tu dobu snažil najít neúspěšně způsob jak toho druhého zdolat. A měl strach z toho, co nastane, až bude zřejmé, že přestává mít věci pod kontrolou.

Chaotická situace panující v Somálsku byla pro Amadaja šancí i břemenem současně. Využil ji k tomu, aby si získal přízeň

EXIL

| 17

vládních politiků i bohatých zájmových skupin ze zahraničí, které teprve nyní spřádaly plány na využití zdejších dosud nedotčených zásob ropy a zemního plynu. Ramás to všechno ohrožoval.

Zprvu nebyl více než jen tečka na Amadajově radaru. Jeden další vůdce bandy operující na moři v zemi plné pašeráků a pirátů. Toto podceňování se stalo jeho nejzásadnějším špatným odhadem. Den za dnem dostával Amadajo zprávy o nových spojenectvích mezi Ramásovou tlupou lupičů a nepřátelskými klany v Puntlandu, Galmudugu a na mnoha jiných místech.

Ještě horší bylo, že dokázal najít společnou řeč i s brutálními islamisty z aš-Šabábu. Ramás likvidoval vše, co stálo Amadaja roky usilovné práce. Ani jeden ze rváčů, které poslal, aby Ramáse zabili, se nikdy nevrátil. Obával se, že většina z nich přešla na druhou stranu a věnovala svou věrnost tomuto muži. Sílu Somálci vždy respektovali. A když nyní Amadajo zkoumal Ramásovu zjizvenou tvář a hledal v ní špetku lidskosti, věděl, že vůdce banditů ho má zcela v moci. „Starší z klanu tě mají plné zuby,“ pronesl Ramás. „V Haradheere jsi pro smích. Říkají, že jsi jako žena, která si lehne s každým mužem. Největší dhillo v Mogadišu.“ Dloubl ho prstem do hrudi a kývl směrem ke kameře. „V kapse toho gaala.“ „Já nejsem žádná děvka!“ Amadajo ze sebe dostal tu trochu vzdoru, která mu dosud zbývala. Výbuch zlosti ho ale vyčerpal a znovu ochabl.

Ramás to viděl. Byl lovec a věděl, že jeho kořist kapitulovala.

Přikývl. „Je čas, abys šel.“ Dostane možnost odejít? Amadajo udělal opatrně krok ke dveřím, ale zamračeně vyhlížející muž v jasně červeném fotbalovém tričku mu stál v cestě. „Štěstí při tobě stálo,“ promluvil na něj znovu Ramás, „když jsi to dotáhl až sem.“ Prohlížel si pokoj. „Rád bych věděl, jestli

18 | JAMES SWALLOW ho máš pořád.“ Vůdce vetřelců zalovil v kapse a vylovil tři ohnuté potrhané karty. Ukázal Amadajovi jejich lícové strany. Pikový kluk, křížový kluk a srdcová dáma. „Najdi ji.“ Amadajo znal tu hru a věděl, že to je trik, ale Ramás už kladl karty na stůl a hbitě s nimi pohyboval svýma rukama boxera těžké váhy. Když byl hotov, ustoupil o krok dozadu a čekal. Šance jedna ku třem, uvažoval Amadajo. Neměl jinou možnost než svolit ke hře. Natáhl se, Aukl na prostřední kartu a uslyšel, jak se ozbrojenec ve fotbalovém tričku posměšně zasmál.

Ramás shovívavě kývl hlavou a nechal Amadaja, aby kartu otočil. Bledá tvář křížového kluka mu připomínala Brettovy strojené rysy. „No tak pojR, pane doktore, chci ti něco ukázat.“ Kolem Ramásových úst to zahrálo úsměvem a postrčil Amadaja směrem na balkon.

Zdráhavě se nechal vyvést ven. Očima těkal kolem a pátral po čemkoli, co by mu mohlo pomoci k útěku. Muži pod ním už plenili dům. Dovnitř vcházeli s prázdnýma rukama a vynášeli ven cokoli, co mělo cenu a co dokázali odnést. Amadajo potlačil vyděšené zaúpění.

Těžká ruka mu spočinula na rameni. „Vidíš to?“ Ramás ukázal směrem k městu. „Především nikdy nebylo tvoje. Byl jsi blázen, pokud sis to myslel,“ odmlčel se. „Věříš v Boha? A myslíš, že na tebe pohlíží v dobrém?“ Amadajo nevěděl, co by měl říci, ale pojal podezření, že Ramás zná předem odpovědi na své otázky. „Bratře, prosím,“ zašeptal Amadajo prosebně. „Necháš mne odejít?“ „Ne.“ Ramás do něj prudce strčil a jeho ruka se sevřela kolem Amadajova krku. Jeho palec ho dusil, jak mu ho Ramás zatlačoval do měkkého masa na hrdle.

Zaklopýtal dozadu a zhroutil se u kulkami poRobané balus-

EXIL

| 19

trády, Ramás ale nepovoloval v tlaku a donutil ho, aby se naklonil přes její okraj, až jeho tělo začalo přepadávat. Amadajovy ruce vylétly vzhůru, máchaly kolem sebe a škrábaly. Hrůza jej přemohla, když si uvědomil, že toto bude jeho konec.

Ramás ho popadl za opasek a přesmýkl přes zábradlí. Amadajo se prudce přetočil a tvrdě dopadl na dlážděnou terasu lemující kalný bazén. Jeho kosti se lámaly, když narazil na beton. Agónie jej oslepila, krev se rozstříkla kolem a vsakovala do hedvábné košile. „Šéfe,“ Zajd pohlédl na škubající se tělo na zemi a zvedl pohled nahoru k balkonu, kde si Ramás otíral pot z prstů. Ukázal na Amadaja. „On pořád ještě žije.“ „Ale ne.“ Skoro jako by to byl dodatečný nápad, vytáhl Ramás z pouzdra svůj Desert Eagle a bez míření vypálil do umírajícího muže čtyři rány. Výstřely velkorážní pistole se nesly ozvěnou jako zvuky hromu a pak už byla záležitost týkající se muže známého jako Frajer Amadajo vyřešena. „PojR sem,“ vyzval Zajda jeho vůdce.

Zajdova hlava kývla na tenkém krku, hodil si popruh pušky přes rameno a zamířil dál do domu. Bez jakéhokoli výrazu ve tváři přejížděl pohledem po drahém nábytku a nevkusných obrazech na stěnách. Každý čtvereční metr tohoto místa byl přeplněn křiklavou změtí. Zajd se odvrátil. Amadajův dům byl plný falešných cetek, které měly hodnotu pouze pro bohaté pomatence, ale stejně jako onen muž byly bezcenné. Nebylo zde nic, co by si zasloužil díky vlastnímu potu a dřině. Všechno získal pouze díky podlosti a lžím.

Ostatní vetřelci zatím odnášeli, co se dalo. Co se dá prodat, poslouží k financování jejich skupiny. Zbytek se ponechá pro ty, kteří se již shromažRovali u bran – pro lidi, kteří byli nuceni žít ve stínu Amadajova pohoršujícího bohatství. Ti si budou

20 | JAMES SWALLOW moci vzít, co se jim bude hodit. Zajd se protlačil kolem muže na schodech kráčejícího dolů s náručí plnou barevných ženských šatů. Pak našel cestu do pracovny mrtvého politika.

Uvnitř uviděl Guháda, jak vysypává na podlahu obsah tašky.

Malé zlaté cihly s tupými údery dopadaly na tlustý koberec.

Guhádovi se rozšířily oči. Zajd jej ignoroval a díval se na Ramáse, který zatáhl za kouli z umělé hmoty upevněnou k televizní obrazovce.

Přitáhl ji k sobě. V zařízení to zapraskalo, jak škubl za dráty. „Líbila se vám tahle podívaná?“ zeptal se té věci.

Dobře oblečený cizinec na obrazovce naklonil hlavu na stranu jako zvědavý pes. „Zdá se, že jste si poradil s naším společným problémem. Možná byste měl zájem o přijetí místa, které se právě uvolnilo?“ Ramás se chraplavě zasmál a střelil pohledem po Guhádovi, jenž se rovněž opožděně drsně zachechtal. Zajd si uchoval netečný výraz. Jen máloco ho dokázalo pobavit a docela jistě nikoli nějaký bledý gaal, který s nimi mluvil, jako kdyby si myslel, že jsou všichni hlupáci. „Posle,“ promluvil Ramás na bělocha. „Jdi a pověz svým pánům, že teR tady velím já.“ Načež máchnutím zápěstí definitivně vyškubl kameru ze zdi a pohodil ji na stůl. Obrazovka zablikala a ztmavla.

Zajd dloubl do kulaté kamery prstem, aby se ujistil, že již nefunguje. Vedle ní uviděl velitelovy karty ležící v řadě vedle sebe.

Otočil dvě, které dosud ležely obrázky ke stolu, a spatřil dva totožné kluky. „Amadajo neměl hrát tuhle hru,“ poznamenal a podával karty svému veliteli. „Přesně tak,“ přisvědčil Ramás. „Nenasytnost vede k tomu, že lidé přeceňují své šance. Věděl, že situace mu není nakloněna, ale přesto hrál dál. Chápeš tu nestoudnost? Amadajo nakonec věřil, že pro něj zákony tohoto světa neplatí.“

EXIL

| 21

„Proč jsi mne tady chtěl?“ zeptal se Zajd.

Ramás si prohlížel počítač na Amadajově stole. Měli lidi, kteří se v podobných věcech vyznali, a zařízení se k nim dostane stejně, jako se kořist z domu dostane do rukou řadových členů skupiny. Ramás si změřil Zajda pohledem. „Nejsi větší než zesnulý pan doktor. A měl velice kvalitní oblečení. Běž do jeho pokojů a něco si tam posbírej. Vezmi si, co se ti bude líbit.“ „Proč?“ „Vyrazíš na životně důležitou cestu.“ Kývl směrem k obrazovce. „Je třeba udělat ještě další práci.“ Naklonil se k němu blíž a pokračoval tišším hlasem. „A udělat to pro mne můžeš jen ty, bratře.“ Zbytek zůstal nevyřčen. Nebylo by to poprvé, kdy by Zajd bojoval za zájmy svého vůdce. Nebylo mnoho jiných, kterým by byl Ramás ochoten věnovat podobnou poctu.

Z druhé strany místnosti se ozval zvuk praskajícího a štípajícího se dřeva, když se Guhád celým tělem opřel do skříně s policemi a odhalil za ní skrytý prostor. Pažbou pušky urazil zámek na kovových dveřích a otevřel je. „Šéfe, podívej se!“ Ramás se natáhl dovnitř a vytáhl cihličky z amerických dolarů vysoké hodnoty zabalené v plastu. Kývl hlavou. „Vyber to všechno. Amadajo se při svém skonu zachoval štědře,“ Zajd se díval, jak položil ruku na Guhádovo rameno. „Můžu se spolehnout, že tady zůstane všechno v pořádku, zatímco my odejdeme?“ „My?“ Guhád střelil pohledem směrem k Zajdovi. Byl zmatený a rozzlobený současně. Představa, že se má něco dít bez něj, se mu nelíbila.

Ramás už ale vrtěl hlavou. „Potřebuji tady tvou silnou ruku, zatímco já budu pryč.“ Dokázal zvládnout nálady tohoto rváče způsobem, který muž vedle něj nechápal. „Zajd má své poslání stejně jako já. Jsou to významné věci, bratře. Mohl jsem dnes poslat vás dva samotné, abyste to tady vyřídili, ale neudělal jsem to. Jsem zde. Víš proč?“

22 | JAMES SWALLOW „Některé věci je důležité vyřídit osobně,“ odpověděl Guhád, který si vzpomínal na další ponaučení, jehož se mu v minulosti dostalo. „Ostatní musí muže vidět, jak vykonává činy.“ Cosi jej napadlo. „Proto jsi nechal ty Jemence naživu. Aby vyprávěli, co jsi udělal.“ Ramás přikývl. „Všichni lidé musí žít v souladu se zákony.

V souladu se stanovenými principy.“ Uvolnil sevření a zamířil pryč. V rukou obracel balík peněz. „Už jen pár dalších věcí se musí udělat. Jsou provazy, které nás drží uvázané a které je třeba přeseknout.“ „A pak?“ zeptal se Zajd. Stávalo se zřídka, aby jej třeba jen napadlo zpochybňovat Ramásovy rozkazy, ale nyní jej poháněla potřeba dovědět se víc. Každý den se blížili k cíli, který viděl jasně pouze Ramás. „O to se postará Waaq,“ pronesl Zajdův vůdce a použil kušitské jméno pro Boha. Zajd se o náboženství příliš nestaral, ale nechával si to pro sebe, aby neurazil své muslimské spolubojovníky. Pokud šlo o Ramáse, držel se staré lidové víry Oromů a nikdo neměl odvahu ji zpochybňovat. Zajd jej mnohokrát slyšel, jak hovoří o poslání a povinnosti. Ramás dokázal být přesvědčivý, pokud chtěl, stejně jako uměl nahánět děs. Přecházet z jedné polohy do druhé zvládal stejně rychle, jako když stoupají a klesají vlny v oceánu. „My představujeme změnu,“ řekl jim. Hovořil s takovou jistotou, až se zdálo, že jeho touhy se již staly fakty. „Jsme bouře, která se přežene nad naším národem. Věřte tomu.“ Pak se usmál a stiskl v pěsti tlustý svazek dolarových bankovek. „Abychom to ale dokázali provést, budeme potřebovat více tady toho.“

James Swallow EXIL Z anglického originálu Exile, vydaného nakladatelstvím Zaffre v Londýně roku 2017, přeložil Lumír Mikulka Obálku upravila Soňa Šedivá Redigoval Filip Hladík Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 544 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9720. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz