Vidět není, slyšet není, ale náš věk denně mění. Co je to? (Čas)
Po kolejích jede vláček, houká přitom do zatáček. Jede zvolna, krok–sun–krok, vozí děti celý rok.
Ráno, ráno, raníčko pošlu mamce psaníčko. Co v něm bude psáno? Mami, dobré ráno!
Běží, běží oblohou, přestože je bez nohou. Běží vpřed a nikdy zpět, rozsvěcuje celý svět. Naběhá se moc a moc, večer zajde – a je noc. Co je to? (Slunce) Kutálí se zlatý míč, padne tma – a míč je pryč. (Slunce) Do každého okna vletí zlatá lokna. (Sluneční paprsky) Sestra černá, bratr bílý, každý vládne světu chvíli. Kdo je to? (Den a noc) 10
Od města k městu vede cesta, nikdo ji nepostavil a nikdo po ní nechodí, leda když ji kovář oková. (Řeka a mráz)
Běží, běží, běží had, vždycky vpřed a nikdy vzad. Ocas v horách nahoře, hlavou míří do moře. Co je to? (Řeka)
(Kapka deště na hladině)
Tam, kde stojí, lidé mohou přejít řeku suchou nohou. Už jsem o něm řekl dost – je to . . . . !
Perla padla do zrcadla, udělala kruh.
(Most) Která voda je tak tvrdá, že se o ni můžeš uhodit? (Led) Kdo se protáhne i klíčovou dírkou? (Vítr) 13
ou, hry van ic v , y r vich , Vanou jukanou nou, a n i s uka zahrají , na ho nou, u o n a k ka na fou , na pís u, u o strništi, n o a k p s í o t ý n v iš a sv na trk ti? Kdo to ko sviš nou, na stranou. ja a k á r d m íz v h na e , kdo to dši držt y vanou, s louky a e r ř p e í s n k r u f ta vich Kdo to ouky? b vichry, ! lo u u k o o n n m a a e V led bere lid se nash a z a r ít , z napadlo o t s á letí, v Taky ivadlo? y, nebem d a n a k h ř c u u že je bo e pářou blesk Černá d á a pak třetí. b e . uh p! Černé n třesky plesky za ní dr se, prásk a ru á ptá í, liják še Zablýsk plno krup. vybouř a k ř u e o ysype s Až se b cert kocouří. V on ? začne k Co je to (Vítr)
) (Bouřka
14
, oplavec h c u d z vec v echu. Letí dra u sfoukne stř ch silou de ubeník, b je u n ník. Zabub e na se s e m á schov beník? ilu, u p b i n n e a t ekyru Kdo je Nemá s romy kácí. st a přece plesky, y k s e ř t a nás ky. Bručí n ylo hez b a r ít z aby e) (Vichřic
je, , poletu la íd ř , k Nemá vizduje h o p , u us y, nemá p í strom omy! c á k , e uc hr nemá r , bože, od po s á chraň n
) (Bouřka
e) (Vichřic
) (Bouřka
15
e) (Vichřic
Bude pršet? Bude hezky? Bude pršet maličko, nebo budou práskat blesky? Prozraď nám to, rosničko!
16
15. 6. 21. 6. 24. 6. 4. 7. 13. 7. 21. 7. 25. 7. 26. 7. 16. 8. 24. 8. 8. 9. 14. 9. 16. 9. 21. 9. 28. 9.
Svatý Vít, zelí okop. Na svatého Víta poseč louku, neboj se. Na svatého Aloise otvírá léto bránu. O svatém Jánu naprší též do mandele. Svatý Prokop, chladna zrána. Svatá Markyta deštěm obmyla. Na proroka Daniele vlaštoviček rozloučení. Pakli na Jakuba slunce svítí, ve dne v noci svítá. Svatá Anna hodila srp do žita. Prší-li po svatém Rochu, bývá bláta záplava. Pěkně-li o Bartoloměji, má pak tuhá zima býti. Panny Marie narození, podzim se blíží. Po svatém Kříži čepici na uši! Svatá Ludmila dává trávě pít. Po svatém Matúši na pěkný podzim máme naději. Na svatého Václava urodí se brambor trochu.
Dokážete opravit popletené pranostiky? Každá z nich se rýmuje. Například Svatá Anna, chladna zrána. Nebude-li pršet, bude velké... (vedro / sucho / parno), a když bude pršet, namokne ti... (oko / hlava / ucho).
17
Kdo najde na obrázku víc nesmyslů? 18
Náš děda dnes slaví konec školního roku. On je totiž učitelem. Řekl jsem sestře: „Skoč, Katko, do bot a jde se za dědou!“ Sestra Katka skočila do bot a šli jsme. Praha v ranním oparu vypadala záhadně. Z nádraží bylo slyšet: „Nasedejte do vlaku na třetí koleji…“ Za chvilku jsme byli v Čelakovského ulici. Děda bydlí hned vedle sokolovny. Vlevo je řeka, vpravo sad. Koukám, kdo to plave přes řeku – a on děda! Náš děda někdy vyvádí jako zamlada. „Zaplav si taky, nebuď líný!“ volá na mě. Někdy si ze mě utahuje: „Podívejme se na svalovce!“ A někdy se zase mračí jako mrak: „Tohle mají být ruce, ten pár špinavých pracek?“ Ale teď se tváří zamyšleně: „Pověz mi, Jendo, kde mám kapesník? Jsem snad slepý, šálí mě smysly?“ Doma už na dědu čekaly tety a my s Katkou jsme se nemohli dohodnout, která je teta Eliška, která je Lenka a která Marta z Tasova. Děda žertoval, že od nich nemá chvilku pokoje, že k němu chodí častěji než pošťák. „Jestli máte hlad,“ volá děda, „v lednici je paštika. Nebo chcete radši kokosky?“ Ale teta Hanka pro dědu upekla dort, a tak jsme si vzali dort a děda pravil: „Naše Marcela si celý den zpívá, a dobře dělá, proto si z ní vezmeme příklad!“ A tak jsme si společně zazpívali, ale řeknu vám, když spustí pět tet řev, to je rámusu jako na pouti! V Jendově vyprávění jsou ukryta jména zvířat, ptáků, ryb a hmyzu. Vypátráte je všechna?
19
Kdyby byli motýli tlusťoučcí a otylí, to by měli život těžký – křídla by je neunesla, museli by šlapat pěšky.
Strká sosák do medu, bzučí sladkou koledu. Kdo je to? (Čmelák) Obrázek se třepetá, kampak letí do světa? (Motýl)
Poletují tam a zpátky, na zahrádku, ze zahrádky, s prázdnou tam a s plnou zpět, budeme mít sladký svět. (Včely) Repetilky v rákosí celý večer klábosí.
(Blecha)
Rybář sítí čeří vzduch, místo ryb je plná much.
Proč se drbeš, voříšku? Kdo tě hryže v kožíšku?
Plete, plete sítě z nití, ale rybu sotva chytí. Kdo je to?
(Pavouk)
(Žáby)
(Pavouk) Jehla letí, postrach dětí, koho píchne, ten se štětí. (Vosa nebo včela) 22
Klepy klep a ťuky ťuk, proklepává dub i buk. Kdo je to? (Datel) Kdo má zobák, ať se stará! volá křikloun, čimčarará. Sbírám drobky, nekradu – kdo by chtěl být o hladu? Kdo to je? (Vrabčák) 24
Co se spolu nahašteří malé čilé koule peří! Neposední, veselí, celý den se popelí. Kdo je to? (Vrabčáci)
Když pan hajný strelil z pusky, vyplasil nám ptácky. Uleteli z nasí hrusky od Pepíka, od Marusky. A vy, deti, vemte tuzky, pridelejte hácky!
Nohy tenké jako žíně, bydlí přímo na komíně. Dlouhý zoban, klapy klap, ten se hodí k lovu žab. Kdo je to? (Čáp)
Kolik ptácků, tolik hácků
Poznáš ptáky po hlase? 1. Vrkú, vrkú, vrkú, živím hodně krků! 2. Koko, koko, kokoko, koktám jen tak naoko. 3. Čím ta čára? Čím ta čára? Čti líp! Čti líp! 4. Hú a hú, hú a hú, já mám velkou odvahu! 5. Dudu, dudu, dudu, nenávidím nudu! 6. Letím k vám, k vám, k vám! Otvírejte krám, krám, krám!
25
Dítě psa je PEJSÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě koně KOŇÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě krávy KRAVÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě vepře VEPŘÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě ovce OVČÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě kvočny KVOČŇÁTKO . . . . . . . . . . . . . Dítě jelena JELEŇÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . Dítě žáby ŽABÁTKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Je to tak – anebo není? Jak se správně jmenují?
Vlezlo kotě dírou v plotě, vlezlo kotě do sadu, koulelo si kapku rosy, mělo dobrou náladu. Alík, Alík, Alíček, malý jako . . . . . . . . . . . . . . . . (balíček / špalíček / malíček) Ještě dělá loužičky, pletou se mu . . . . . . . . . . . . (ručičky / nožičky / botičky) Už se pere s . . . . . . . . . . . . , (bačkorou / pantoflí / papučí) kdo ho štěkat naučí?
26
Zrcátko v lesní zeleni, zhlížejí se v něm jeleni.
Má rezavý kožíšek, ráda šplhá do výšek. Chcete se s ní skamarádit? Tak jí hoďte oříšek! Kdo je to? (Veverka)
Ať si v lese hrají děti, a ne žádní . . . . . . . . . . ! (rošťáci / kazisvěti / hajdaláci)
(Studánka)
Vzduch a slunce stromům stačí, vodu pijí ze země, kolébají hnízda ptačí, šeptají si tajemně.
Kdo se skrývá v lese? Všechny stromy proklepává – zase budou zdravé, sláva! (Datel) Stojí, stojí židle v lese, nikdo si ji neodnese. (Pařez) Svými zuby kácí duby. (Bobr)
Na apríla jel náš Prokop z Vokovic na Okoř. Kdepak lokomotivou – na kole! Do koše si dal čokoládu, šlapal do kopce, vezl se z kopce a koukal po okolí. Ale popletl to dokonale! Jel na Okoř, ale dokodrcal se do Kolína. „Nevadí,“ řekl Prokop, „v Kolíně je také hezky.“ A bylo. Jaro kolem dokola, široko daleko kvetly stromy, vysoko na nebi kroužil sokol. Někdo kosil louku, někdo okopával zahrádku a tetky na rohu rokovaly. Rokovaly a prorokovaly: „O kolik se vsadíte, že si ten kluk natluče kokos?“ A taky že ano! Když jel Prokop okolo sokolovny, vběhla mu do kola kvočna. Zakdákala „kokodák!“ a Prokop vjel rovnou do kovárny, kde se kovář právě chystal okovat kobylu. Ouvej, Prokop se uhodil o kovadlinu do kolena, ale co horšího, kobyla se splašila, drcla do zdi a kovárna spadla Prokopovi na hlavu. A ty okounějící tetky volaly: „Že si ten kluk nedá pokoj! To je ale divoké pokolení! Ještě že nevrazil do kostela, to by nás tedy šokoval! Kostel je vzácná památka, pravé baroko – nebo rokoko?“ A Prokop? Musel se z té zříceniny prokopat. Ale ten popleta se prokopal až k protinožcům, tam, co teče řeka Orinoko plná krokodýlů. A když nasedl do korábu, aby se vrátil domů do Vokovic, řekl si Prokop: „Taková cesta kolem světa, to je něco! Až pojedu příště na Kokořín, uvidím třeba Jokohamu.“ To víte – na apríla se Prokopovi může stát cokoliv. V aprílovém výletě je samé „oko“. Jedno máte podtržené jako nápovědu. Kdo jich najde víc?
Slyšte, slyšte – zrovna dnes přišel ke mně kočkopes. Vypil mlíčko, schroustal kost, pořád ještě neměl dost. Spásl trávu, vypil tůň – a je z něho krávokůň!
30