0037960 by Knižní klub

Ladislav Pecháček

JAK BÁSNÍCI ČEKAJÍ NA ZÁZRAK Básníci pošesté – filmová povídka

K N I Ž N Í

K L U B

ISBN 978-80-242-5246-9

Láska je jako narkóza: proberete se a zjistíte, že vám něco chybí.

PROLOG Na hřbitov chodíme pravidelně. Položím kytku, zapálím svíčku, postojím u hrobu. Na desce stojí jméno Anna Posedlá * 1. 5. 1980 † 17. 11. 2013, pod ním nenápadný citát: Co bylo před, je za námi… Junior se nudí, jako všechny děti na hřbitově, a popojíždí na malé koloběžce. Někdy se vyzbrojí bicyklem BMX nebo skateboardem. Poslední dva dopravní prostředky se na hřbitov nehodí, a skateboard navíc dělá rámus. Většinou bereme koloběžku. Jede okolo a jen tak mimochodem se zeptá: „Tati… je Bůh?“ „Nevím.“ Odjede. Vrací se a pokračuje v záludných otázkách: „Ví to někdo…?“ Ukážu na hroby kolem. „Tihle tady už to vědí.“ Míjíme zkroušené funerální plastiky, bílého anděla v životní velikosti, holoubka na mramorovém soklu, kterému sochař zakroutil krkem. OdpověK ho zřejmě uspokojila. Dál nevzrušeně popojíždí sem tam, a když se znovu přiblíží, rozvíjí jiné téma. „Ta nová třídní se mě ptala, jestli mi nechybí matka.“ „Jak to poznala?“ 7

„Asi je to na mně vidět.“ Pohlédnu na syna. Nijak zvlášM významně se netváří, a tak se snažím vyklouznout vtipem. „Chybí, no. Všechno si nemůžeme dovolit.“ Vzdálí se, vrátí, objede smuteční vrbu, znovu se zařadí vedle mě a pokračuje ve výslechu. Tentokrát ho odpověK neuspokojila, a otázka je ryze světská. „Tati… proč nemáš žádnou ženskou?“ Projevy dětské neomalenosti ponechávám bez odpovědi. „Tebe už ženský nezajímají?“ doráží. Mlčím. „V televizních seriálech mají všichni doktoři ženský. Třeba i dvě, některý si je mezi sebou dokonce vyměňujou.“ TeK už se musím ozvat. „Proč myslíš, že nemám ženskou?“ „To by u nás byla, ne?“ namítne a překvapeně zastaví. „Nebo je jinde…?“ Došli jsme k autu na parkovišti. Koloběžka naložena do kufru. Sednu za volant, a než otočím klíčkem, chvíli před sebe zamyšleně hledím. (Co je mu do toho…?) Strčí do mě, abych se probral, a povzbudí mě reklamním sloganem odposlouchaným z televize. „JeK, tati! Dokonalé spojení s vozovkou probudí všechny tvoje smysly.“

(Titulkovou písničku zpívá dětský sbor Bambini felici.) Každý ta+ka má svou mamku, každý zajíček svou jamku. Každá kočka má kocoura, co se pořád někde courá. Každý muž má svoji ženu, každý Radúz Mahulenu. Jenom my dva s tatínkem jsme jak Spejbl s Hurvínkem. Každá pleš má svoji hlavu, každá lo3 chce do přístavu. Každý přítel přítelkyni, každý ze+ má svoji tchyni. Každá dáma neustále koně, střelce, věž a krále. Jenom my dva s tatínkem jsme jak Spejbl s Hurvínkem. Každý pes má svoji boudu, každý člověk rodnou hroudu. Každý gay má svého gaye, každý Cyril Metoděje. Každá sestra svého bratra, každý blázen psychiatra. Jenom my dva s tatínkem jsme jak Spejbl s Hurvínkem. 9

Slonice má svého slona, každý Pátek Robinsona. Každý netvor svého tvora, každý Zdeněk Dalibora. Každý děda má babičku, ta mu vaří polívčičku. Jenom my dva s tatínkem jsme jak Spejbl s Hurvínkem.

ŠTĚPÁN Přestěhovali jsme se s Juniorem do jiného bytu. Není nový, zato je hezký. Máme kuchyň a každý svůj pokoj. Není v něm ještě všechno pevně uspořádané. Junior sedí ve svém pokoji u počítače a jedním uchem špízuje hovor z kuchyně. Nad počítač jsem mu připevnil tabulku s heslem: UČ SE, DÍTĚ, MOUDRÝM BÝTI, NEŽ BUDE TVÉ MLÁDÍ V ŘITI. Kamarádi nám pomohli se stěhováním. Nebýt jich, jednou bych v tom starém bytě umřel. Karas vyspravuje sádrou a remalem defekt na zdi, Kendy sestavuje novou skříňku z IKEA a snaží se vyznat v plánku. Já vykonávám nejzodpovědnější práci. Rozvěšuju obrazy, k nimž mám sentimentální vztah: reprodukci Klimtovy Danaé, kterou Zeus oplodnil zlatým deštěm, a portrét Adély Blochové od téhož mistra. První obraz mi připomíná zrzavou Aničku, druhý Superpopelku z lékárny U Černé madony. Dveře k Juniorovi nechávám pootevřené. Je tak zvyklý – nechávali jsme mu otevřeno, aby se nebál. Když jel poprvé metrem, Anička mu řekla: Hezky seK, dívej se z okýnka a nevyrušuj. A tak seděl a koukal do tý tmy. Vyjedeme z metra a já povídám: Jak se ti to líbilo? A on: Celkem nuda. Zlatej kluk. 11

Vstanu od práce, nahlédnu do pokoje, a vida, že dítě je zaujato počítačem, opřu obrazy o zeK a z ledničky vyndám vejce. Je čas večeře. Den co den se touto dobou za zdí ozývá snaživé vrzání na housle. Dvanáctiletá sousedka z vedlejšího bytu chce být jako Vanessa Mae a pilně cvičí. „Proto byl ten byt nejspíš tak levnej,“ napadne Karase po dvou minutách poslechu. „To jsem měl čekat, až bude umět Montiho čardáš?“ Taky jsem chodil na housle. Na rozdíl od Vanessy jsem naštěstí včas přestal. Máti několikrát za měsíc zvali do školy, platila, platila, a výsledky nikde. Coby otec jsem teK zván do školy z jiných důvodů. Taková nepříjemnost: Junior má nadprůměrný intelekt. Jak moc nebo málo nadprůměrný, to se nezjišMovalo. Ani nevím, kde k tomu přišel. Patrně relikt po nějakém vzdáleném předkovi, kterého mi nebylo dopřáno poznat. Stará učitelka si s tím nevěděla rady, nová je na tom stejně. Učitelé milují průměr, a proto si mě zvou k sobě. Chodím do školy nerad. Většinou mám službu, nebo se mi nechce. Zatím mě zastupovali kamarádi. Naposled se čestné funkce ujal Kendy a od té doby mi pravidelně připomíná, že bych se tam měl taky jednou prezentovat osobně. „Posledně se učitelka ptala, jestli chlapec není z děcáku.“ „Nekecej! Jde o účast, nejsou s ním problémy.“ „V kolik tam máš bejt?“ „Ve čtyři.“ 12

Karas je muž činu. Otře si ruce od barvy, nahlédne do organizéru v inteligentním telefonu a oznámí: „Oukej, já tam skočím. Která třída?“ „Šestá B… nebo sedmá?“ Tohle nevím jistě. „Říkal první patro naproti záchodům.“ Vylovil jsem pánev. Krájím cibulku, rozklepávám vajíčka. Omlouvám se, že jsem po stěhování unavený víc než jindy, k tomu se mi zdá, že blbnu. (To není přehnaná úvaha: mám pacienta, kterého postihl alzheimer v devětačtyřiceti.) „Četl jsem, že osamělejm mužům klesá IQ,“ potvrzuje můj dojem Kendy. „Sežeň si ňákou solidní ženskou,“ radí Karas. „Už kvůli tomu dítěti.“ Podotýkám, že osamělí jsme všichni tři, i když každý z jiného důvodu, a že IQ by nám teda mělo klesat stejně. „Ale my jsme ještě pořád nabitý testosteronem a inteligencí,“ oponuje Kendy. „Akorát někdy nevíme, čemu dát přednost,“ doplní Karas. „Já to náhodou vím,“ brání se Kendy. „Jenomže vždycky blbě,“ připomenu. „Nejdřív ses ženil z lásky, potom pro peníze, a nemáš ani jedno, ani druhý.“ „Ale pokaždý jsem to myslel upřímně,“ vysvětlí Kendy s neotřesitelným sebevědomím. Defekt na zdi je opraven, Karas zaháknul štětku za plechovku s barvou. Cibulku na pánev, počkat, až zesklovatí, přidat vejce. Servíruju smaženici na čtyři talíře a krájím chleba. 13