PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Strรกnka 2
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 3
Pavel Šoltész PŘÍPAD DĚTINSKÉHO DĚDICE a jak jej vyřešil mistr učení boloňského Peregrin Kameník
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 4
Copyright © Pavel Šoltész – dědicové c/o DILIA, 1984 Illustrations © Milena Šoltészová, 1984 ISBN 978-80-242-5418-0
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 5
Jestliže by se komu co nepodobného zdálo nebo klamavého v tom spisu, já jemu za zlé míti nic nebudu. MARTIN KABÁTNÍK (1500)
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 7
Ne zavřeným, než světlým a otevřeným súdem se súdie, k kterémuž jíti a poslúchati žádnému se nehájí, než všem jest svoboda puštěna k súdóm jich, ktožkoli chtie při tom býti. VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD (1499)
M
istr Peregrin Kameník si potřeboval na radnici vyhledat něco ve spisech, ale přišel příliš brzy. Bylo to ve dnech jednoho ze čtyř pravidelných zasedání vyššího soudu Starého Města pražského a před jednací síní bylo pořád plno lidí, stran, jejich příbuzných, přátel, právních poradců i obyčejných zvědavců. Denní pořad ještě neskončil. Byl začátek června. Venku bylo horké odpoledne. Horko sálalo do městských ulic z kamenných zdí a v nehybném vzduchu se vznášela směs letních vůní dřevníků, koníren a zvířeného prachu. Ale v radničních chodbách čišel z kamenných stěn chlad. Ze spisovny vyšel městský písař mistr Odolen Kříž z Mýta, štíhlý a vzpřímený stařec s knihami pod paží, a dva rychtářovi pomocníci, kteří měli na chodbě službu, mu museli uvolňovat cestu. Lidé se k němu tlačili, tahali ho za rukávy, jeden přes druhého volali svá jména a domáhali se nějaké zprávy o tom, kdy začne jejich spor. Byli už netrpěliví dlouhým čekáním, ale odejít domů si také netroufali. Nikdy se nedalo odhadnout, jak dlouho které přelíčení bude trvat, takže bylo velmi snadné zmeškat začátek své pře; a zmeškat začátek své pře znamenalo 7
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 8
prohrát ji předem nebo si přinejmenším vykoledovat dlouhé odklady a nová úmorná jednání. Rychtářovi pomocníci vykřikovali, že tohle je soud, a ne jarmark, a zcela neúčinně se pokoušeli rozehnat žadonící houf. Na jedné straně ho zatlačili a na druhé se jim okamžitě shlukl znova. Prostředkem zmatku zvolna kráčel mistr Odolen, mlčel a ze všech sil se snažil dát svým vlídným a trpělivým očím co nejlhostejnější výraz a tvářit se, jako by se ho to netýkalo. Pozdravil Peregrina kývnutím a zastavil se u něho. „Dneska se vám to protáhlo,“ řekl Peregrin. „Už jenom poslední případ.“ Mistr Odolen se obrátil k rychtářovým pomocníkům. „Koho se netýká, může jít domů. Ráno zase přečtu pořadí sporů.“ Rychtářovi pomocníci začali rozhánět zástup. „Nedůstojné,“ řekl mistr Odolen. „Zbytečné,“ řekl Peregrin. „Jak to?“ „Stačilo by pořadí sporů napsat, vyvěsit na vrata a každý vyřízený škrtnout.“ Písař se podíval na Peregrina, nerozhodnutý, jestli se má pohoršit, nebo jen usmát. „Soud není ničí služka. A nikdy se to nedělalo.“ „Jenom tak mě to napadlo. Budeš mít potom pro mne chvilku, mistře Odolene?“ „Přišel jsi za mnou?“ „Rád bych se podíval do desek. Potřebuji si vyhledat nějakou judikaturu o poručnictví.“ Mistr Odolen překvapeně zvedl obočí. „O poručnictví?“ „Co je na tom divného?“ „Nic. Koneckonců, desky jsou tady od toho, aby se do 8
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 9
nich mohl podívat každý, kdo to potřebuje. Hledáš něco určitého?“ „Chci koupit jménem své schovanky pozemek. Ale teď spěcháš, nebudu tě zdržovat a řeknu ti to potom.“ „Takže jde o tvou schovanku? O tvé poručnictví?“ „O jaké jiné?“ Mistr Odolen ho nedůvěřivě pozoroval. „Tak dobře, počkej na mě.“ „Je dost pozdě. Jestli jsi unavený, přijdu jindy.“ „Ne, jenom počkej.“ Chodba ztichla. K jednací síni se důstojně bral průvod osmnácti konšelů s purkmistrem v čele, mistr Odolen Kříž z Mýta se do něho zařadil a za chvíli všichni zmizeli ve dveřích. Za nimi se dovnitř nahrnuli ostatní; Peregrin vešel s nimi. „Zahajuji tento soud,“ začal mistr Odolen Kříž z Mýta starou úvodní formuli, „Boží mocí, mocí nejjasnějšího knížete a pána, Vladislava uherského a českého krále, i mocí Velikého Města pražského. A přikazuji tomuto soudu naprostou poctivost a zakazuji každou nepoctivost. Zachovejte se tedy všichni, hájíce právo, poctivě a řádně. Kdo by se provinil slovem, trestejte ho na majetku, kdo by se provinil skutkem, trestejte ho na hrdle.“ Všichni se posadili. Peregrin si našel místo ve skoro prázdné poslední lavici a pozoroval soudce. Všechny znal, některé dokonce velmi dobře. Purkmistr Jeroným Prstek z Rovin, droboučký a vyschlý stařeček s pergamenově žlutým scvrklým obličejem poněkud nepřiměřeně přísné opičky, býval dobrý přítel jeho otce. S několika mladšími konšely se dost často stýkal jako chlapec, než odešel studovat do Itálie; s Nikodýmem Kotenovským se tenkrát 9
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 10
skoro denně potloukal za večerů po náměstí a s šestnáctiletou vážností s ním rokoval o hlubokých teologických a kupodivu už také o právnických otázkách: Je, nebo není porušení soudcovské nestrannosti, když soudce ví o případu něco podstatného, co však při jednání nevyšlo najevo, a řekne to? Oba byli vášnivě pro to, aby to soudce řekl: dávali přednost nalezení pravdy před zachováním nestrannosti. Ale teď jim bylo přes třicet a mezi jejich šestnácti a třiceti lety zela mezera, kdy jeden o druhém nevěděli. Peregrin vídal Nikodýma u soudu, věděl o něm, že bydlí ve velikém Kotenovském domě na náměstí, že je ženatý a má dva syny. Občas ho potkal na ulici a vyměnil si s ním pár slov. Pokládal za pravděpodobné, že dnes už by se Nikodým těm dávným rozhovorům jenom usmál – většina lidí přestává pokládat své kdysi životní otázky za tak důležité, jakmile dospěje a s úlevou zjistí, že je všední dny příliš často nekladou. Díval se konšelům do tváří; byly to hezké tváře, zajímavé, každá něčím osobitá a plná vlastního obsahu. Ale při vší odlišnosti měly mnoho společného: stejně přísnou vážnost, stejnou důstojnost, sebevědomí, hrdost. Pražský patriciát, magister civium et consules, vědom si toho, že za své zvolení nikomu nevděčí, že své nástupce navrhuje sám a že jeho návrh schvaluje pouze král. V jednací síni utichlo šoupání nohou a mistr Odolen si tiše odkašlal. „Kunráte Švajkare, stojíš-li k svému právu, ohlas se.“ Z lavice vystoupil vysoký, nahrbený a nemocně vypadající hubeňour s řídkými šedivými vlasy. „Stojím.“ Trochu rozpačitě se klátil k zábradlí před soudci a prošel jím do prostoru pro strany. 10
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 11
„Adame Odháje, stojíš-li k svému právu, ohlas se.“ „Stojím.“ Mohutný padesátník ve střízlivě černé sukni se širokými rukávy a s krátce přistřiženými černými vlasy kráčel před soud pomalu, klidně a důstojně, se sebevědomím člověka, který patří do stejné společenské vrstvy jako jeho soudcové a kterého se nemile dotýká, že se octl na nesprávné straně jednací síně. Byl bledý, mračil se a hněvivě svíral rty. Za ním se dral jeho právník, malý roztěkaný mužík v dlouhém fialovém plášti, s bříškem, s vlasy rozcuchanými do čela, s vystupující oholenou bradou a zvláštními ústy – jeden koutek směřoval nahoru a druhý dolů jako na masce, která má znázorňovat současně smích i zklamání; výsledkem byl dojem zbrklé roztržitosti. Na rozdíl od svého klienta působil dojmem, jako by se na líčení těšil a nemohl se ho dočkat. Ani na okamžik nezůstal v klidu, aspoň jedna část jeho těla se ustavičně pohybovala. Ale snad, řekl si Peregrin, to bylo prostě tím, že byl jeden z těch nešťastných lidí, kteří ať chtějí nebo nechtějí, vždycky vyrušují a přitom si toho nejsou ani v nejmenším vědomi. Připadal mu známý, ale nedokázal si ho nikam zařadit. Zeptal se šeptem souseda, kdo to je. „Magister Laurentius Psittacus,“ ozvala se šeptaná odpověď a Peregrin zjistil, že se mýlil; nebyl to soused, byla to sousedka. Laurentius Psittacus... Pocit něčeho povědomého zesílil. Psittacus je latinsky papoušek; zdálo se mu, jako by měl něco na dosah ruky, a přece to nemohl pořád uchopit. „Kdo?“ „Magister Laurentius Psittacus ze Samožer. Přednáší na právnické fakultě. Bydlí...“ 11
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 12
„... v domě U Papouška na Linhartském náměstí!“ vydechl Peregrin. Konečně se mu rozsvítilo. Panebože, Vavřinec Papouch. Vavřinec Papouch také propadl nové vlně okázalé učenosti a přeložil si jméno do latiny. Tak tohle býval ten poděs, který se na ně tak neodbytně lepil, když se jako chlapci chodili koupat do Vltavy u Anenského kláštera, a kterého si s živočišnou krutostí mládí vybrali za oběť nespočetných posměšků a ústrků! „Říká se, že je nejlepší právník v Praze,“ šeptala sousedka. Peregrin se usmál. Nahlas by to nebyl řekl, ale napadlo ho, zda to spíš neznamená, že to Laurentius o sobě říká sám. „Teď se to vlastně povídá o tobě,“ řekla sousedka. „Ty mě znáš?“ Otočil se k ní a zatajil se mu dech. Především zjistil, že to, co řekla, nemohla myslet jako pouhou poklonu. Řekla to bez nejmenší stopy úsměvu a vůbec čehokoli osobního, jako by se jí byl ptal na cestu a ona mu ji prostě ukázala. Zadruhé si všiml, že v jejím drobném obličeji s černými vlasy a výraznými ústy je jakési netrpělivé napětí; byla na něco soustředěná a brala ho na vědomí, jen pokud na ni mluvil. A zatřetí viděl, že je jí nejvýš málo přes dvacet a že je neobyčejně krásná. Díval se na ni a současně si uvědomil, že je už nějak dlouho nezvyklé ticho, a zmocnilo se ho podezření, že to ticho nastalo kvůli němu. Podíval se k lavici soudců. Stařeček purkmistr Jeroným Prstek z Rovin seděl vzpřímeně uprostřed se zvednutou dlaní a mračil se na něho. Také všichni konšelé na něho upírali oči plné nesouhlasu. Udělal rychle co nejzkroušenější obličej a sklonil hlavu; 12
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 13
když se ji zase odvážil zvednout, s úlevou zjistil, že pokání, byť jen symbolické, pomohlo. Purkmistr spustil dlaň a městský písař začal číst žalobu. „Kunrát Švajkar jako zplnomocněnec své manželky Ofky žádá, aby poručnictví Adama Odháje nad Vítem Mečířem, synem zemřelého Kašpara Mečíře, bylo zrušeno, protože Adam Odháje neplní své povinnosti poručníka vůči Vítu Mečířovi. Slovo má žalobce.“ Vysoký hubeňour vypadal vedle obžalovaného jako zchátralý a nedůvěryhodný chudý příbuzný. Přišel k soudu bez právníka; pokud neměl mezi diváky někoho, s kým by se mohl během přelíčení poradit, hodlal patrně vést spor své manželky sám. Rychle se rozhlédl a začal mluvit, zpočátku nejistě, ale po chvíli se v jeho hlase stále zřetelněji ozývala hádavá naléhavost lidí, kteří v hloubi duše vědí, že nemají pravdu. Peregrin ho neznal, ale znal ten způsob řeči a nevěřil, že by na soud působil líp než na něho. Žalovaného Adama Odháje znal jen povrchně. Věděl, že je kupec, dost bohatý, že bývá na cestách, a když je v Praze, bydlí ve svém domě U Korábu na Malém náměstí. A znal ovšem Víta Mečíře. Vít byl figurka a znal ho každý. Přišel také k soudu, objevoval se dřív nebo později všude, kde se něco dělo. Seděl v první lavici, zavalitý, neodhadnutelného věku, se spokojeným úsměvem sledoval spor a zřejmě ho vůbec nedojímalo, že se týká především jeho. Z výpovědi Kunráta Švajkara se Peregrin dověděl jen o málo víc, než už věděl. Vítův otec Kašpar Mečíř, zámožný a vážený pražský měšťan, zemřel jako vdovec před jedenácti lety a odkázal synovi dost značný majetek – dům, vinici, statek v Košířích a spoustu peněz v hotovosti. Určil mu také poručníka 13
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 14
do té doby, jak říkala závěť, než chlapec rozumu nabude. O většině chlapců se dá – i když s určitou shovívavostí – předpokládat, že rozumu nabudou tak kolem dvaceti let, a to měl podle všeho také na mysli nebožtík Kašpar. Jenže Vít všechno zamotal tím, že už mu bylo hodně přes dvacet a rozumu stále nenabýval. Byl slabomyslný. Peregrin napůl poslouchal žalobcovu litanii a napůl poočku pozoroval krásnou sousedku. Neměl ponětí, kdo by ta dívka mohla být. Zřejmě ho, jak se ukázalo, znala, ale v té chvíli ho vůbec nevnímala. Seděla trochu předkloněná s lehce pootevřenými ústy a pevně sepjaté ruce tiskla do klína. Očima klouzala z Adama Odháje na Kunráta Švajkara a z Kunráta Švajkara na slabomyslného Víta. Peregrin si nedovedl vysvětlit, co ji na celkem všedním sporu tak zaujalo; nezdálo se mu, že by mohla mít nějaký vztah k některému z účastníků. Možná k někomu ze soudců. Peregrin si všiml, že Nikodým Kotenovský po ní kouká přinejmenším stejně často jako on, ale pak zjistil, že po ní, aspoň chvílemi, koukají všichni mladší konšelé, a jeho úvahy skončily přesně tam, kde začaly. Hlas Kunráta Švajkara zazněl výš a ještě hádavěji. Jeho řeč spěla ke konci. „Moje manželka Ofka je sestra Vítovy matky Barbory, a tedy jeho nejbližší příbuzná. Kašpar Mečíř ji neustanovil Vítovou poručnicí prostě proto, že v době jeho smrti byla se mnou v cizině a on se domníval, že už není naživu. Zadruhé Adam Odháje nechává majetek Víta Mečíře, to jest vinici a statek, pustnout, místo aby o něj pečoval, jak je povinností poručníka; nechává také jeho peníze v hotovosti ležet ladem, místo aby rozmnožoval svěřenou hřivnu, jak káže Písmo. A konečně zatřetí Adam Odháje neudělal nic pro to, aby Vít Mečíř nabyl rozumu, ačkoli je 14
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 15
to možné. K tomu předkládám,“ Kunrát Švajkar ukázal na stolek mistra Odolena, „svědectví Matěje Pelce, kostelníka od svatého Valentina, kterému nebožtík Kašpar Mečíř před lety sám řekl, že myslí, že jeho švagrová zemřela; ve skutečnosti žije a je mou ženou. Dále svědectví Jana Chlumského, který má také vinici v Košířích a na vlastní oči viděl, jak vinice Víta Mečíře jménem Kantorka i jeho statek po otci jsou ve špatném stavu. A konečně svědectví Václava Muglicera, doktora lékařství, že poznal mnoho lidí nemocných stejně jako Vít Mečíř, kteří se při řádné péči uzdravili.“ Vít Mečíř ho z první řady lavic pozoroval s rukama spokojeně založenýma přes prsa a s blaženým úsměvem v dětském obličeji. Kunrát se k němu na okamžik obrátil, zkřivil obličej do soucitně bolestného výrazu a pak oslovil ještě jednou soud. „Milosti pane purkmistře a páni konšelé, chci ještě něco dodat. Jestli mi dáte za právo a zrušíte poručnictví Adama Odháje nad Vítem Mečířem, připadne podle zákona péče o něho mé ženě Ofce, a tedy i mně. Jsem si vědom, jaká odpovědnost by pak na mně spočinula. Snažili bychom se oba ze všech sil pečovat o jeho majetek a hlavně ovšem o jeho zdraví, aby se svého majetku mohl co nejdřív ujmout sám.“ Mistr Odolen se pustil do předčítání svědeckých výpovědí. Na Peregrina příliš nezapůsobily; věděl, že většina svědeckých výpovědí žaloby vypadá docela přesvědčivě až do chvíle, kdy se do nich pustí obhajoba a kdy předloží své vlastní. Vcelku měl dojem, že žalobci jde hlavně o majetek Víta Mečíře a že podle všeho neuspěje. Mistr Odolen dočetl. „Slovo má žalovaná strana,“ ohlásil. 15
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 16
Všechny oči se obrátily k zástupci obhajoby magistru Laurentiovi. Až do té chvíle stál skromně za Adamem Odhájem – totiž, stál; přešlapoval, vrtěl se a ohlížel. Snad to ani nedělal vědomě, ale v každém případě výsledkem bylo, že ani během žalobcovy řeči nebylo možné si ho nevšímat. Když dal městský písař slovo obhajobě, vyrazil se skloněnou hlavou o dva kroky dopředu a nabral dech. Ale mohutný Adam mu pomalu položil ruku na rameno, přitáhl si ho zpátky a řekl klidně: „Žádám o odročení.“ Síň překvapeně zašuměla. Pravidelní návštěvníci soudních síní někdy dovedou kupodivu správně odhadnout výsledek procesu; tentokrát je zřejmě překvapilo, proč někdo žádá o odročení jasně vyhrané pře. Magister Laurentius sebou škubl a nechápavě se díval na Adama, ale kupec jen vážně přikývl a zarazil Laurentiovu ruku v polovině zoufalého gesta; slovo řečené před soudem se nedalo vzít zpátky. Mistr Odolen Kříž z Mýta zvedl dlaň a čekal, dokud se síň neutišila. „Naši předkové,“ řekl slavnostně, „kteří ustanovili zákony, mysleli na to, aby žalovaný nestál před žalobcem nepřipravený, jako beze zbraně a nahý. Právo proto dává každému obžalovanému možnost dvojího odročení. Adam Odháje žádá o odročení poprvé. Proto se přelíčení odročuje do příštího zasedání tohoto soudu, to je do prvního týdne měsíce září.“ Purkmistr a konšelé se začali zvedat ze svých míst, diváci se tlačili ze dveří. Peregrin se rozhlížel, jestli mezi nimi uvidí dívku, která seděla vedle něho. Ale ta krátká chvilka jí stačila, aby beze stopy zmizela. *** 16
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 17
Než se protlačil na chodbu, nebyla už ani tam. Před jednací síní postávalo pořád ještě dost lidí, jako by se najednou nikomu nechtělo domů. Rozmlouvali v hloučcích a nad tichým šuměním jejich hlasů se zřetelně vznášely ostré a netrpělivé výčitky magistra Laurentia Psittaka ze Samožer. Zatlačil Adama Odháje do rohu u okna, aby mu muž nemohl uniknout, a hučel do něho, proč podle jeho názoru byla žádost o odročení chyba. „Nechal ses Kunrátem zastrašit.“ „Nesmysl.“ „Všichni si to tak budou vykládat. Soudci tě začnou podezírat, že máš k žádosti o odročení nějaký důvod a že máš nejspíš ve Vítově majetku opravdu nepořádek. Neměl jsi s Kunrátem vůbec mluvit, a už vůbec ne těsně před líčením a na chodbě radnice plné lidí.“ „Přišel za mnou sám.“ „Co ti chtěl?“ Kupec na okamžik zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Já prostě odmítám mluvit o tom, jestli je Vít slabomyslný nebo ne,“ řekl, „a naprosto o tom odmítám mluvit před ním. Byl v jednací síni, viděl jsem ho.“ Chtěl odejít, ale Laurentius mu zastoupil cestu. „Prohraješ spor, když se budeš zbytečně ohlížet na Vítovy city.“ „Nejde o Vítovy city. Vít pravděpodobně ani nechápe, co se děje. Ale chci zachovat slušnost. Chci, aby všichni věděli, že s Vítem jednám jako s každým jiným člověkem.“ Peregrin zůstal stát na doslech. „Tak jsi neměl dovolit Vítovi, aby šel k soudu,“ řekl Laurentius. „Ostatně, nejde o to, jestli je slabomyslný nebo ne. Je, to se ví, že je. Ale otázka zní, jestli může někdy dostat rozum.“ 17
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 18
Adamovy oči ztvrdly. „Nemůže. Kunrát Švajkar a ten jeho doktor tomu sami nevěří.“ „A ty? Nevěříš v Boží řízení?“ „Z toho se ti nebudu zpovídat.“ „To se tě neptám já. To se tě zeptá Kunrát Švajkar.“ „Jemu teprve ne.“ „Výborně. Řekni to a soud si o tobě pomyslí svoje.“ Peregrina napadlo, že Laurentius kupodivu možná není tak hloupý, jak vypadá a jak byl zapsaný v jeho vzpomínkách z mládí. „Když se někdo Víta zeptá,“ řekl Adam, „vysvětlí ochotně každému sám, že je dětinský.“ Magister Laurentius Psittacus ze Samožer už nedokázal potlačovat parádní řeč, kterou si zřejmě připravil a kterou neměl příležitost pronést. „To je právě to! Jestliže je někdo dětinský a řekne o sobě, že je dětinský, plyne z toho, že bychom jeho výpověď neměli brát vážně a že bychom měli připustit, že dětinský není, ale pak bychom zase mohli jeho výpověď brát vážně a uznat, že není dětinský, jenže on řekl, že dětinský je. Cítíš v tom tu jemnou logickou chybu?“ „Je to na mne moc složité,“ řekl Adam. „Vysvětlím ti to ještě jinak. Staří Řekové si vyprávěli historku o Kréťanovi...“ „Já ji znám,“ řekl Adam Odháje. „Psal jsi mi ji.“ Ale Laurentius se nedal zarazit. „Ten Kréťan prohlásil, že všichni Kréťané jsou lháři. A nyní dávej pozor: Jestli mluvil pravdu, byl také lhář, takže vlastně pravdu nemluvil, a když řekl, že je lhář, lhal, a lhář tedy nebyl; jenže řekl, že je lhář...“ „To bys vykládal před soudem?“ přerušil ho Adam. 18
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 19
„Čekal jsem, co namítneš: že je to bajka. Ale já ti odpovím, že je to příklad čili exemplum, a příklad je před soudem zcela přípustný.“ „Nenamítám ani tolik, že je to bajka, jako že je to motanice,“ řekl Adam. „Právě! Zmást žalobu je základ obhajoby. Všechno, co žaloba uvádí, se dá vždycky zamotat tak, že to zdravá lidská hlava odmítne podržet v paměti. Nakonec by ze všeho zbylo jen tolik, že na jedné straně stojíš ty, vážený pražský měšťan, čestný a spravedlivý člověk – a na druhé nějaký Kunrát Švajkar, který přišel bůhvíodkud a o kterém nikdo nic kloudného neví.“ Peregrin zase musel Laurentia chtě nechtě ocenit. To, co říkal, byla podle jeho názoru naprostá pravda, politováníhodná, ale přesto pravda. „Jenže,“ pokračoval Laurentius, „to se musí udělat rychle a obžalobě se nesmí dát čas, aby se připravila nebo tomu předešla. Proto jsme neměli žádat o odročení. Mimoto je v žalobě chyba. Žalobce o ní zatím neví, ale časem by na ni mohl přijít: Nikdo nesmí žalovat dvě věci současně. Kunrát Švajkar tě žaluje pro neplnění poručnických povinností – a současně žádá, aby byla poručnicí ustanovena jeho žena.“ „Tak počkej,“ řekl Adam Odháje. „Nemysli si, magistře Laurentie, že si tě nevážím. Ale dovol mi, abych také něco řekl. Jsem jenom kupec. Ale zvykl jsem si nikdy nemluvit o svých obchodech veřejně, dokud nejsou uzavřeny.“ „Co? Co?“ vyrazil nechápavě magister Laurentius, pak mu to došlo, rozhlédl se a uviděl, že Peregrin stojí přímo za ním. „Á, Peregrin! Mistr boloňský! Promiň, neviděl jsem tě.“ „Já jsem tě viděl při přelíčení, mistře pražský, avšak upřímně řečeno, nepoznal jsem tě. Musel jsem se zeptat.“ 19
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 20
Peregrin se uklonil kupci. „Podle toho, co slyším, Adame, musím ti k tvému právníkovi blahopřát.“ Adam Odháje mlčky přikývl. Okamžik bylo rozpačité ticho. „Nemládneme, co?“ řekl Laurentius. „To ne, ale vypadáš výborně.“ „Dej pokoj,“ řekl Laurentius potěšeně. „Opravdu. Viděl jsem jednou bystu Cicerona... Ale ne, neřeknu to, myslel bys, že ti chci lichotit.“ „To bych si tedy myslel,“ řekl Laurentius ještě potěšeněji. Peregrin si představil otce řečníků s Laurentiovou bradou a ústy, jeden koutek nahoru a druhý dolů, ale potlačil smích. Viděl, že Laurentius s vynaložením všech sil přemáhá zvědavost, a zmocnilo se ho pokušení chvilku si z něho utahovat jako za starých časů. Laurentius mu k tomu vzápětí nahrál. „Ty v tom našem sporu též někoho zastupuješ?“ zeptal se, jako by mu o nic nešlo. Peregrin otázku úmyslně přeslechl. „Je to opravdu škoda,“ hlaholil srdečně, „žes neměl příležitost Kunrátovi Švajkarovi odpovědět. Zvlášť je škoda té historky o Kréťanovi. Nám právníkům přece nejde jen o to, vyhrát ten či onen spor; jde o to, vést ho umělecky. Kdo poznal antickou moudrost, ví, jak je to důležité – vést spor umělecky.“ Laurentius se na něho podezíravě podíval. „Počkej – jak to myslíš, že nejde o to vyhrát spor?“ Začínal být znepokojený a Peregrina naplnilo ono známé blaho, které naplňuje lidi, když jim někdo nalítne. „Ale jinak,“ pokračoval s kamennou tváří, „má pravdu Adam, že žádal o odročení. Jsi, jak jsem slyšel ze všech 20
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 21
stran, vynikající právník, ale tentokrát jsi jednu maličkost přehlédl.“ „Já? Jakou?“ vyrazil Laurentius dychtivě, ale zarazil se. „To mi teď ovšem nebudeš chtít prozradit.“ „Proč bych ti to neměl prozradit? Jsi právník jako já a stejně na to přijdeš, jakmile se podíváš do protokolu.“ „Oč jde?“ „O tu dvojí žalobu.“ „Jak to?“ „To nebyla dvojí žaloba. Nevšiml sis, jak to Kunrát Švajkar přesně řekl. Samozřejmě, když člověk stojí v soudní síni a jde doopravdy do tuhého, nemůže uhlídat všechno. Sám bych to byl na tvém místě přehlédl, jenže jsem nebyl na tvém místě a seděl jsem mezi diváky.“ Laurentius se třásl netrpělivostí. „Jak to Kunrát Švajkar přesně řekl?“ „On nežádal, aby jeho žena byla ustanovena poručnicí místo Adama. Řekl jenom, že v případě, kdyby bylo Adamovo poručnictví zrušeno, připadlo by jako nejbližší příbuzné jeho ženě. To je jednak rozdíl, a jednak je to pravda. O to by ani nemusel žádat, to by plynulo ze zákona.“ Laurentius svraštil čelo a zamyslel se. „Myslím,“ pokračoval vlídně Peregrin, „že to byla past a že se jí Adam správně vyhnul. Ty vycházíš ze znalosti zákona a soudních zvyků, kdežto on ze znalosti lidí. Jestli se nemýlím, předpokládá, že Kunrátovi jde o Vítovy peníze. Kdo potřebuje peníze, potřebuje je obyčejně rychle a nemívá trpělivost. Nedá se vyloučit, že právě tou dvojznačnou řečí o poručnictví se Kunrát pokusil svést Adama, aby nežádal o odročení a aby doufal, že spor vyhraje naráz prostě poukazem na nepřípustnou dvojí žalobu; pak by byl hladce prokázal, že to dvojí žaloba není. – Teď 21
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 22
je ovšem všechno jinak. Spor je o několik měsíců odročen, a jestli Kunrát potřebuje peníze rychle, musí podniknout něco jiného. A to je výhoda pro Adama.“ Kupec Peregrina pozorně poslouchal a přikývl. „Já vím, nemohlo k tomu dojít,“ řekl Peregrin, „ty bys byl na to rychle přišel. Proto ti to také bez rozpaků říkám.“ „Zastupuješ toho Kunráta Švajkara?“ Peregrin usoudil, že nastala chvíle, kdy by mohl ukončit příjemnou hru posledním mistrovským tahem. „Byla to chytrá past,“ řekl. „Musel mu to poradit nějaký právník.“ Zbývalo už jen se rozloučit a odejít a nechat Laurentia, ať si láme hlavu sám. Ale než to mohl Peregrin udělat, přistoupil k nim drobný, skoro holohlavý mužík. „Promiňte, nechci rušit,“ začal rozpačitě. Podíval se na Peregrinův černý a Laurentiův fialový dlouhý plášť učenců a dodal: „Páni mistři...“ „Tak neruš,“ řekl Laurentius a obrátil se k Peregrinovi. „Poradil jsi mu to ty?“ „Ale on přece vůbec neruší, magistře Laurentie,“ řekl Peregrin, „všechno jsme si už pověděli. Kdo jsi?“ „Bareš Pathaňka, nožíř z Chrudimě.“ „A co bys potřeboval?“ „Nevím, kam mám jít. A vy se v tom vyznáte.“ „Záleží na tom, co chceš. Soudíš se s někým?“ „Ne, to ne. Prosil jsem pány konšely, aby mi dovolili dělat řemeslo v Praze.“ „A oni ti to nedovolili? Proč?“ Magister Laurentius se zasmál. „Podívej se na něho, mistře Peregrine!“ Mužík vypadal opravdu spíš jako vandrák než jako počestný řemeslník. Měl otřepané rukávy, chatrné nohavice, 22
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 23
které už dávno ztratily barvu, a těkavé oči člověka, který si už dávno zvykl mlčky přijímat ponižování; přesto v nich bylo jakési zoufalé odhodlání. „Mám ženu a sedm dětí,“ řekl. „A co ti řekli páni konšelé?“ „Nic. Nikdo mě ani nevyslechl.“ „Tak dobře.“ Peregrin se obrátil k Adamovi a Laurentiovi. „Omluvte mě, chci si ještě vyhledat nějakou judikaturu a mistr Odolen už asi na mě čeká. Sbohem, Laurentie, sbohem, Adame. A ty pojď se mnou.“ Před dveřmi spisovny zůstali stát. „Proč jsi odešel z Chrudimi?“ „Vyhořel mi dům. Je to už pět let.“ „Co jsi dělal od té doby?“ „Chodil světem a brousil nože.“ „Máš nějaké doklady?“ Bareš začal vytahovat papíry. „Potvrzení o původu z poctivého lože, o uzavření manželství, o vyučení řemeslu, o zachovalosti.“ „Ukaž – vypadá to v pořádku.“ „Mistře,“ řekl Bareš vážně. „Pán ti odplatí. Ale byl bych ještě radši, kdybych se ti jednou mohl odvděčit sám.“ Peregrin se zasmál. „Pojď, vezmu tě k městskému písaři a ručím ti za to, že tě aspoň vyslechne. Víc pro tebe udělat nemohu.“ „Už jsi udělal.“ Vešli do spisovny. „Musíš mi prominout, mistře Odolene,“ řekl Peregrin, „zpozdil jsem se. Setkal jsem se na chodbě se starým známým a prostě jsem neodolal. A navíc ti vedu Bareše Pathaňku z Chrudimě – zapsal bys laskavě jeho žádost k radě? Tady jsou jeho doklady. Podíváš se na ně?“ 23
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 24
„Já počkám, páni mistři, napřed si vyřiďte svou věc,“ řekl Bareš. Mistr Odolen letmo prolistoval nožířovy papíry. „Nenašel na radnici nikoho,“ řekl Peregrin, „kdo by mu poradil, kam s tím má jít.“ Městský písař skrytou výtku buď nepoznal, nebo ji úmyslně přešel. „Nějaký čas to bude trvat,“ řekl Barešovi, „budeme muset napsat do Chrudimě. Máš na poplatky?“ „Kolik by to stálo?“ zeptal se Bareš nesměle. „Pokud vím, je možno v takových případech poplatky prominout,“ řekl rychle Peregrin, „aspoň s podmínkou, že odpověď z Chrudimě bude příznivá.“ „A když nebude?“ „Bude,“ řekl nožíř, „určitě bude.“ „Jinak se za ty poplatky zaručím já,“ řekl Peregrin, odvázal od pasu měšec a položil na stůl dva groše. „Pořád se mluví o tom, jak Praha teď po válce potřebuje řemeslníky. Přestávám se divit, že je nemůže sehnat.“ „Jestli Bareše Pathaňku znáš, měl jsi to říct hned. Nemusíme nikam psát a bude to docela jednoduché.“ „Neznám ho. Jenom vím, že Praha ty řemeslníky opravdu potřebuje.“ Mistr Odolen Kříž z Mýta pokrčil rameny. „Každý vidí jenom to, že je po válce. Ale uvědom si, mistře Peregrine, že je to skoro včera, co byly Čechy plné Uhrů a Poláků a Rakušanů a co se stovky Čechů toulaly zase bůhvíkde v Uhrách a v Polsku a v Rakousku. Někteří se už vrátili domů, pokud měli kam, ale jiní se pořád ještě vracejí. Zpoloviny jsou to poběhlíci s falešnými papíry; nevěřil bys, jak lehko se dají sehnat. Za pár grošů ti je milerád vyrobí kdejaký student a musím s politováním říct, 24
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 25
že také leckterý právník a dokonce farář. Nikdo je nezná, ale skoro všichni tvrdí, že jsou počestní řemeslníci.“ „A nešlo by jim to umožnit?“ zeptal se Peregrin. „Co?“ „Udělat za minulostí tlustou čáru a začít znova.“ Mistr Odolen se na něho zděšeně podíval. „Svět,“ řekl Peregrin, „se válkou pořádně změnil a bude se měnit dál, jestli se nemýlím.“ „Svět se nikdy nemění,“ řekl písař. „Řád je jenom jeden a spravedlnost platí od věků.“ „Někdy víc a někdy míň.“ „Válka je válka, ale moje úloha je pomáhat, aby spravedlnost platila, jak platit má.“ „Moje doklady jsou pravé,“ ujišťoval Bareš Pathaňka. „V Chrudimi vám to potvrdí.“ „Neříkám, že ti nevěřím, ale kdybych tam nenapsal, neplnil bych svou povinnost.“ „Řekneš mistru Odolenovi ještě několik jmen chrudimských měšťanů, kteří tě znají,“ řekl Peregrin, „třeba se to tím urychlí.“ Písař vystavil stvrzenku na dva groše a podal mu ji. „Jsi-li v právu, Bareši,“ řekl, „nemusíš se ničeho bát. – Tak ty hledáš judikaturu o poručnictví, mistře Peregrine?“ „Nejde o nic složitého. Chci se jen přesvědčit, jestli v tom není nějaká klička, když bez vědomí své schovanky, a přesto jejím jménem koupím dům a zahradu.“ „Když jsi mluvil o poručnictví, myslel jsem v první chvíli, že máš něco společného s tím dnešním sporem.“ „To jsem se dovtípil. Když jsi řekl, že na tebe mohu počkat, šel jsem si ho poslechnout.“ „Upřímně řečeno, jednu chvíli jsem měl pochybnost, jestli v něm přece jen nepoznávám tvou ruku.“ 25
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 26
„Když Adam Odháje požádal o odročení?“ „Ano.“ „Ale já jsem mu to neporadil.“ „Divil jsem se, že to udělal tak očividně bez vědomí a snad i proti vůli svého právníka. A navíc jsi byl v jednací síni ty. Nemusím ti říkat, že máš pověst skoro... právního čaroděje. Zítra bude Praha plná dohadů a bylo by nepříjemné, kdyby měly nějak ovlivnit příští líčení.“ „Než k němu dojde, dávno všichni zapomenou, že jsem se u toho sporu ukázal.“ „Ale snad už chápeš, proč v některých konšelích budíš, řekněme, určitou nejistotu?“ „Není to moje vina.“ „To jsem neřekl. Ale někdy bych si s tebou rád promluvil.“ „O tom sporu?“ „Ne, o právu vůbec; ačkoli i ten spor je zajímavý.“ „Proč?“ Písař zaváhal. „Žalobce ho vede, jako by se mu nechtělo,“ řekl konečně. „Neuvěřitelně lajdácky. S nikým se zřejmě neporadil – jestli nemáš, jak říkáš, s tím sporem nic společného ty – nepodíval se do desek, nevyhledal si ani závěť Kašpara Mečíře v knize kšaftů, dokonce i svědky sháněl liknavě.“ Peregrin se zasmál. „To jsi ještě nezažil?“ „Co?“ zeptal se písař. „Že se někdo soudí, protože si to vzpomněla jeho žena a on se jí bojí? Ostatně, stejně nemá naději vyhrát.“ „Nemohu s tebou mluvit o tom, jak dopadne proces, který se ještě projednává,“ řekl písař trochu upjatě. „Ale nic ti nebrání připustit, že je tu jednoznačná judikatura.“ 26
PripadDetinskehoKor1
10/17/16 2:19 PM
Stránka 27
Mistr Odolen neodpověděl. „Myslím na případ Zbyňka ze Soběšína z roku 1456,“ řekl Peregrin. Mistr Odolen přikývl, ale raději začal o něčem jiném. „Tvoje schovanka – to je dcerka Jiříka z Dubčan, ne?“ „Byli jsme velice blízcí přátelé.“ „Pamatuji se na Jiříka i na jeho ženu. Byla moc milá.“ „Stýkal jsem se s nimi často v Boloni, než zemřeli.“ „Mor?“ Peregrin přikývl. „Jiřík věděl, že nemají naději, a žádal mě, abych se postaral o dítě.“ „Teď už to musí být velké děvče?“ „Adéla?“ Peregrin se zasmál. „Moje hospodyně mi poslední dobou podezřele často naznačuje, že se brzy nebude hodit, abychom žili pod jednou střechou.“ „Tak proto ten dům?“ Mistr Odolen vytáhl z police objemný svazek a chvilku v něm hledal. „Tady je to. Poměrně čerstvý rozsudek. Příbuzní nejsou?“ „Ne.“ „Myslím, že by v tom neměl být žádný háček.“ „Já vlastně také, ale jak víš, krátké nahlédnutí do zákona často ušetří dlouhé spory. Hned budu hotov a ty zatím laskavě pomoz našemu, jak doufám, novému pražskému nožíři.“ Peregrin se sklonil nad spisem a mistr Odolen Kříž z Mýta se na něho pozorně zahleděl. „Jsi dneska dobře naložený.“ „To udělalo to setkání se starým známým,“ řekl nevinně mistr Peregrin Kameník, „taková věc člověka vždycky potěší.“
27