1 Pondělí 1. července 2013
To nemůže být on. Dneska všichni policajti nosí reflexní vesty. A spousta jich má mírně zvlněné vlasy pískové barvy. Za minutku se otočí, já uvidím jeho obličej a budu se smát sama sobě, že tak panikařím. Neotáčej se, ledaže bys byl někdo jiný. Buď někdo jiný. Prosím. Sedím bez pohnutí a snažím se nevšímat si daleko dosahujících ozvuků každého úderu svého srdce. Mám v sobě uvězněné obrovské vzdálenosti. Celé míle. Nedosáhnu sama na sebe. Zmocňuje se mě podivná iluze – já jsem srdce, auto je mojí hrudí a já se v ní otřásám. Vteřiny určitě plynou. Ale ne dost rychle. Čas se zasekl. Zírám na hodiny na palubní desce a čekám, až naskočí další minuta. Konečně se 10:52 mění na 10:53 a mně se uleví, jako by se snad čas mohl otočit zpátky. Šílenství. Pořád tam stojí zády ke mně. Tolik detailů je stejných. Jeho vlasy, výška, stavba těla, žlutá vesta s nápisem „POLICIE“… Jestli je to on, znamená to, že dělám něco špatného, ale přitom to tak není. Rozhodně ne. Není důvod, aby se znovu objevil v mém životě. Nebylo by to fér, když se tolik snažím. Ze všech lidí, co v téhle dopravní zácpě sedí ve svých autech, určitě patřím k těm nejnevinnějším, kdybych měla být posuzována jenom podle dnešního chování. Jsem matka, která veze synovi do školy zapomenutý cvičební úbor. Mohla jsem si říct: „No dobře, tak prostě nebude cvičit, anebo si na sobě nechá školní uniformu.“ Ale kdepak. Vím, že Ethanovi by se žádná z těch možností ani 13
BLUDNA SDELENI.indd 13
18.5.2015 9:05:49