0037311 by Knižní klub

ANDERS ROSLUND

CERNA VLAKNA STEFAN THUNBERG

KNIŽNÍ KLUB

Minulé události v knize jsou inspirovány skutečností (ale další události jsou jen a jen ﬁkce).

Cerna_vlakna.indd 4

25.8.2017 10:29:48

Černé díry

Cerna_vlakna.indd 5

25.8.2017 10:29:48

KREV.

Nikdy si neuvědomil, že je tak rudá. Kolik se jí vejde do ženského těla. Dost na to, aby znečistila celou kuchyň, předsíň a všechny schody přes tři patra až dolů ke vchodu. A přesto jí zbývá ještě dost na to, aby žena mohla dál utíkat pryč. Hadr v jeho ruce je stále tmavší. Když utírá poslední skvrnu, nahrbí se, zapře se nohama a veškerou svou tíhu směřuje na linoleum, spláchne krev vodou z kbelíku, horkou, s bublinkami saponátu, a plazí se k prahu a k tomu lepkavému mezi škvírami. To, k čemu tady došlo, se nesmí dostat ven. Tak to v rodině funguje. Když máma vyběhla ven, skučela jako poraněné zvíře a ani jednou se neohlédla, chtěla pryč a v patách měla krvavé stopy, které nyní Leo opakovaně otírá, aby zmizely. Leo se zvedne a protáhne si nohy, které měl dlouho skrčené ve stejné poloze. Je to zvláštní. Měl by být vysílený. Přitom ale pociťuje jakési nadšení, je nervózní a současně klidný. Je silnější než kdy předtím. Uvažuje s chladnou hlavou. Ví přesně, co má udělat. Neví, s čím by to srovnal, snad s chvílí, kdy se poprvé napil alkoholu – se stavem, než začal být příliš opilý. Ale tohle je lepší – je to příjemné uvnitř a tvrdé navenek. Na kuchyňském okně, které vede na ulici, visí pruhované záclony. Leo se podívá ven, pátrá očima po mámě, která tu není, zbyly jen skvrny. A táta. Zůstal tady? On? Proč sedí dole v autě, jako by se nic nestalo? Na co čeká? Vždyť policie tu může být každou chvíli. Táta, který sem jel z věznice nedaleko Stockholmu a který vrazil dovnitř a chtěl mámu zabít, zatímco jeho nejstarší syn mu skočil na záda a tiskl mu paží krk a zátylek, bojoval, nutil ho, aby přestal tlouct. Leo je v kuchyni hotov, nikde ani stopa po krvi, místnost voní čistotou. V předsíni je to horší. Máma tu několikrát uklouzla a skvrny jsou větší – jako kaluže. Poté co je Leo vydrhnul hadrem až kus na chodbu a voda byla kalnější a spíš červená než průhledná, se konečně zmenšily. Pak se znovu přikrade k zácloně. Žlutá dodávka volkswagen pořád stojí před domem. Táta sedí za volan6

Cerna_vlakna.indd 6

25.8.2017 10:29:48

tem, dveře otevřené, levou nohu vystrkuje ven, ve větru povívá šedivá široká nohavice. Táta určitě na někoho čeká. Co jiného tam sakra dělá? Nebo má vztek a je zklamaný z toho, že jsem mu to překazil – právě když mámu chytil za hlavu a několikrát do ní vrazil kolenem? Rozhodl se, že se vrátí na schodiště a do bytu ve třetím poschodí? Je teď řada na mně? To já jsem se přece přičinil o to, aby máma mohla uniknout. Že je teď naživu. Ale to nervózní, živé a téměř šťastné, co má v sobě, zažene strach. Leo ho nemá, nebojí se ani táty. V koupelně leží zelená krabice, máma v ní přechovává různé zdravotnické potřeby, teď je překocená na froté koberečku, víko s bílým křížem je odklopené – někdo v ní něco hledal. Leo si jí nevšímá, nejdřív musí vyhodit hadr do odpadků a smýt ze sebe máminu krev. Teplá voda mu oplachuje povlak na kůži. Než zmizí v odtokové jímce, krásně světle červeně zavíří. Felix je nervózní, často bývá takový, ale tentokrát na něm bylo obzvlášť vidět, že se necítí dobře. A Vincent, Leův nejmladší bratr, neřekl ani slovo a zavřel se ve svém pokoji. Třetí pohled z kuchyňského okna. Už jsou tady. Přijíždí policie. Hergot, táta tam na ně čekal. Nejeli pro něho poprvé, už před čtyřmi lety hodil na dům babičky a dědy Molotovův koktejl, protože se tam schovávala máma, a dům pak vyhořel. Tentokrát je to ale naopak: tenkrát čekala policie na tátu, teď čeká táta na policisty. Vzápětí stojí jeden z nich na chodbě a zvoní u jejich dveří. Vysoký, dost mladý – je to vidět kukátkem. Když vstoupí na koberec v předsíni, ničeho si nevšimne, krev je důkladně setřená. „Ahoj, jsem Peter Eriksson. Policejní asistent. Chci jen říct, že už sem někdo jede. Je ze sociálního odboru. Nemusíš se znepokojovat.“ „Já jsem klidný. Proč bych neměl být?“ „Jak se jmenuješ?“ „Leo.“ „A kolik ti je?“ „Tak akorát.“ „Kolik je ti let?“ „Čtrnáct.“ Policajt se rozhlíží kolem sebe, dívá se na předsíň, trochu se nakloní před sebe, aby si mohl prohlédnout podlahu. Nic tam neuvidí, všechno je takové, jako bylo předtím, stůl stojí opět na svém místě, obě židle jsou postavené 7

Cerna_vlakna.indd 7

25.8.2017 10:29:48

a zasunuté pod stolní desku. Mezi nohami stolu leží dokonce hadrový kobereček, který Leo obrátil, aby zakryl skvrny od krve. „Došlo k tomu tady?“ „K čemu?“ „Tvůj táta se nám přiznal. Vím, co se stalo. Přišel jsem si to místo prohlédnout.“ „Bylo to tady.“ „Kde?“ „Začalo to v předsíni. A skončilo to v kuchyni.“ Policajtovy oči kloužou po bytě – po podlaze v předsíni, prahu mezi ní a kuchyní. „Vidím, že jsi tu uklízel. Dokonce cítím čisticí prostředky. Ale to teď není důležité. Teď by mě hlavně zajímalo, jestli tu byl tvůj táta už někdy předtím.“ „Nežil s námi několik let.“ „To znamená, že do tohoto bytu nikdy nevkročil?“ „Ne. Přestěhovali jsme se sem ze Stockholmu před čtyřmi lety. Když táta musel do vězení.“ Policajtova ruka na klice. Zdá se, že už odejde. Žádné další otázky člověka, který by se do toho neměl plést. „Ještě něco…“ „Ano?“ „Paní ze sociálky, která sem přijde, se jmenuje Anna-Lena. Postará se o to, abyste s bratry nezůstali bez pomoci.“ „My ale žádnou pomoc nepotřebujem.“ „Každý občas potřebuje pomoc.“ Policista odejde. Ani slovem se nezmínil o tom, co se stalo mámě. Táta to už asi zabalil. Možná proto. Felix se stále schovává za pohovkou v obýváku. Ale jen co na něho Leo mávne, vyleze. „Je… mrtvá? Leo, je mrtvá? Jestli je, tak mi to řekni.“ „Jasně že není.“ „Tak kde je? Kde je, Leo? Musí být těžce zraněná.“ „Máma je zdravotní sestra. Ví, co má dělat. Kam jít.“ „Kam jít? Nemůže ji tam táta taky najít?“ „Ne. Odvezla ho policie.“ „Nechápu.“ „Co nechápeš?“ „Proč sem přijel a proč ji chtěl zabít.“ 8

Cerna_vlakna.indd 8

25.8.2017 10:29:48

„Protože máma rozbila rodinu.“ „To říkáš jen proto, že to říkal táta.“ „Ne, proto ne. Jenomže já znám tátu líp než ty. Je prostě takovej. Je tak nastavenej.“ „Ale co když máma…“ Leo zachytí vzrušené, máchající a kymácející se ruce svého mladšího bratra, proud, který je třeba zastavit. „Felixi, já chápu, že jsi nervózní a že máš strach.“ „Já…“ „Ale já vím, že to máma zvládne. Viděl jsem to. Teď potřebuju tvoji pomoc, Felixi. Vincentovu taky. Dobře?“ „Dobře.“ Jdou spolu k zavřeným dveřím. „Vincente?“ Jejich nejmladší bratr neodpovídá. Leo opatrně stiskne kliku. Je zamčeno. Podívá se dovnitř klíčovou dírkou. Nic nevidí, v zámku je klíč. „Vincente, otevři!“ Oba položí ucho na dveře, slyší, jak uvnitř někdo ztěžka dýchá. „Krabice s lékama.“ „Taky jsem ji viděl, na podlaze v koupelně. Ty, Leo, co když se poranil? Co když…?“ „Vyřeším to.“ Leo se sebral a někam míří. Někam. Předsíní na schodiště. „Kam jdeš?“ „Okapová roura.“ Felix není rád o samotě, pokud sám nechce. Dívá se na zamčené dveře Vincentova pokoje, na dřevěnou plochu, která má úplně dole oprýskaný nátěr, a na nehybnou kliku. Jako by ji svým pohledem byl schopen uvést do pohybu. Ví přesně, co Leo udělá. Ví, že seběhne dolů po schodech a pak k zadní fasádě domu. Když si někdy zapomenou klíče, vyšplhá odtamtud na balkon. To by teď ale nepomohlo, zamčené jsou dveře Vincentova pokoje. Leo tedy vyšplhá po druhé rouře, která vede nahoru mezi máminou ložnicí a Vincentovým pokojem, blízko okna, které Vincent chce nechávat otevřené. Tahle cesta je mnohem obtížnější. Balkon má kovové zábradlí, kterého se může chytit a pak se na ně vyhoupnout. Na Vincentově okně je jen úzký plechový parapet. Je to životu nebezpečné – plech klouže, jeho okraje se zařezávají do prstů. Leo se musí držet jednou rukou okapové roury a druhou se natahovat po plechu. A pak – silou a ve velké rychlosti – se na něj přehoupne. Není to snadné. A co kdyby předtím pršelo? Povrch roury by byl kluzký jako hnědé vlhké listí 9

Cerna_vlakna.indd 9

25.8.2017 10:29:48

na podzim. Felix neví, z čeho má větší strach – z toho, že se Leo při šplhání může zřítit, nebo z toho, že si Vincent za zamčenými dveřmi nějak ublížil? Kopne do kliky, pak toho zalituje, možná tím Vincenta vylekal. Bude se na ně jen dívat. Nic jiného nemůže udělat. Upřeně se na ně dívat. A počítat vteřiny. Dokud se dveře nepohnou, neobjeví se Leo a nepustí ho dovnitř. Dvě stě čtyřicet osm vteřin. Pak se to stane, dveře se skutečně pohnou, otevřou se. Nikdy nic podobného neviděl. Nikdy. Přistoupí k posteli. Leží na ní Vincent a Felix neví, jestli se ho má dotknout. Neudělá to. Místo toho se snaží zachytit Leův pohled. „Co… Vincente… Proč se omotal těma obvazama?“ Na podlaze, mezi hračkami a ﬁgurkami válečníků, leží spousta prázdných obalů, které by měly být v mámině krabici se zdravotnickými potřebami a měly by obsahovat obvazy. Sněhové bílé kusy tkaniny má teď Vincent nerovnoměrně omotané kolem těla. Je jimi ovinutý celý – od kotníků až ke stehnům, od břicha po ramena, krk a obličej. Výsledek odpovídá práci sedmiletého kluka, mezi pruhy jsou mezery, jimiž je vidět jeho spodky a tričko a také holá kůže, nejnápadnější je záměrně vytvořená mezera kolem úst, tkanina je zvlhčována jeho dechem. „Ta krev tam… Ty, Leo… je mámina, ne?“ „Jo.“ „Jen mámina? Přísahej.“ „Jen mámina.“ Leo si sedne na bobek k Vincentově rozestlané posteli a uchopí volně visící konec obvazu u Vincentova zápěstí. „Vincente, jsme tady. Jsme u tebe. Táta je daleko.“ Jedna ruka drží volný konec obvazu, druhá se dotýká Vincentova ovázaného obličeje. „Myslím, že tu věc sundáme.“ Leo mu ani nestihne odmotat jednu vrstvu a Vincent mu prudce vytrhne gázu z ruky. Jeho výkřik je tlumený, zní tak, jako když si člověk zaboří obličej do polštáře. Felix zůstane stát těsně před prahem, a tak úplně se nevyzná v tom, co vidí. Najednou se ozve zvonek u dveří. A znovu. Podívá se kukátkem – za dveřmi čeká žena, o níž mluvil policajt. Ženská ze sociálky. Felix dobře ví, co to znamená. Proto spěchá za svým starším bratrem. „Leo, on vypadá jako malá mumie. Jestli ho ta ženská uvidí, je to v háji.“ 10

Cerna_vlakna.indd 10

25.8.2017 10:29:48

„Zařiď to. A nemluv tak nahlas. Půjdu otevřít a ty se postaráš o Vincenta.“ Vincent se mezitím posadil na posteli a začal si na ovázanou levou paži kreslit červenou ﬁxkou kolečka. Felix slyší, jak Leo otvírá dveře bytu a jak žena ze sociálky vchází, svléká si kabát, zarachotí ramínka. Obrátí se na Vincenta, který si právě začal malovat na břicho větší kolo. „Musíš si lehnout, slyšíš? A dělat, že spíš.“ „Nejsem unavený. Vy taky neležíte.“ „Vincente, slyšíš ji? Tam… v předsíni.“ „Koho?“ „To je jedno. Ale jestli tě uvidí… s tím, co máš na sobě, tak si tě odvede. Copak to nechápeš?“ Pokud narovná polštář, odhrne přikrývku. „Tak dělej, sakra!“ Pokud polštář otočí, aby nebyla vidět vlhká skvrna od potu, Vincent si pak možná lehne. „Za moment tu bude!“ Felix to udělá – a Vincent se nevzpouzí, nasouká se pod peřinu. Felix ho téměř celého přikryje, peřinou mu zvládne přikrýt i ovázanou hlavu. Potom pospíchá ven z pokoje do předsíně za Leem a ženou ze sociálky. Pozdraví se, žena se usměje. „A váš malý bráška? Kdepak je?“ „Spí. Je celý přikrytý. Vypadá to, že spí tvrdě.“ Dovolí ženě, aby nahlédla do pokoje, a ona vzápětí uvidí, co má vidět. Dítě spící hlubokým spánkem, při němž by nemělo být rušeno. Řekne, že je to dobře, a podívá se na Felixe – ráda by si promluvila s Leem mezi čtyřma očima. „Nejdřív mi ale řekněte, jak je na tom naše máma.“ „Ty jsi Felix?“ „Ano. Tak jak se má?“ „Je poraněná, Felixi. Ale je v nemocnici a oni si tam s tím umějí poradit.“ Když je pak žena s Leem o samotě – Felix sedí na pohovce a sleduje něco v televizi –, snaží se mluvit, vysvětlovat. „Byla jsem vaši mámu navštívit. V té místnosti, kde leží. Lékaři se na ni chodí dívat každou hodinu. Bude tam muset pár dní zůstat.“ Žena položí Leovi ruku na rameno a on sebou cuká, dokud se jí nezbaví. „Tvoje máma… by chtěla, abyste tu s bratry zůstali. Ale to dost dobře nejde, nemyslíš? Pokud byste tu měli být sami…“ Leo ani nepřikývne, ani nezavrtí hlavou. Slyšel, co žena říkala, ale nemá 11

Cerna_vlakna.indd 11

25.8.2017 10:29:48

v úmyslu opustit byt. Teď ne. Hergot, Vincente… nemůžou přece odejít s mumií. Pokud ho budou nutit, aby si sundal obvazy, začne být hysterický. A to vůbec ničemu nepomůže. „Felixovi je jedenáct. A Vincentovi sedm. Rozumíš?“ Rozumím ti a taky si pamatuju, co řekl táta. Odteďka přebíráš zodpovědnost. „Já se o brášky dokážu postarat…“ „Je ti čtrnáct.“ „Paní, někteří čtrnáctiletí prožívají daleko horší věci. Četl jsem o jednom klukovi, tuším z Brazílie, který musel chytat harpunou ryby, aby měl peníze pro rodinu. Jednou ho ale harpuna zasáhla do nohy a on…“ „Poslouchej mě. Probíraly jsme to s tvou mámou dost dlouho.“ Znovu mu položí ruku na rameno – ruka na něm zůstane, ačkoli se Leo ošije. „Leo, jak se teď cítíš?“ „Teď? Přesně nevím…“ Leo ví přesně, jak se cítí. Jen si není jistý, jestli je to správné. „Vlastně… myslím, že docela dobře.“ Cítit se tak zatraceně silný. Má skoro radost. Ne, to asi není správné. Jak se to slučuje s tím, když se z nitra vynoří obrázek krvácející a prchající mámy? „Tvoje máma mi popsala, jak se to celé stalo.“ Hlas sociální pracovnice. Vážný tón. Chce se to dozvědět. Teď se začne vyptávat. „Nechci o tom mluvit.“ O tom, co se stalo, neřeknu nikomu ani slovo. Tím by se to celé jen zhoršilo. „O čem nechceš mluvit?“ „O tom, co vás zajímá. Co udělal táta.“ Ruka. Pořád ji má na rameni. „Tvoje máma nemusela nic říkat. Viděla jsem, co se stalo. Ta zranění, co měla… Ona mi ale řekla, co jsi udělal ty. Mluvila o tom, jak jsi byl statečný. Prý díky tobě měla šanci utéct.“ Najednou to v něm povolí. Není na to vůbec připravený. To, co tak příjemně tepalo v jeho těle, náhle ustane, je to spláchnuté, to radostné a příjemné nyní opouští každý, i ten nejmenší kloub, sval a myšlenku. Leo má pocit, že se rozbrečí. Svírá se mu celý hrudník, krucinál, chce to ven – jemu přitom neukápne ani slzička. Kdyby se teď před ní rozbrečel, všechno by pokazil. 12

Cerna_vlakna.indd 12

25.8.2017 10:29:48

Znovu se ženě vymaní zpod ruky a pospíchá do kuchyně. Žena se nevzdá a vyrazí za ním. Jídlo, které nesnědli, leží dál na kulatém stole a je už studené. Leo bere jednu misku po druhé a otvírá troubu, teplota sto padesát stupňů bývá tak akorát. „Kde je táta?“ Jeho hlas se nechvěje, žádné slzy na krajíčku. „Nevrátí se.“ „To je mi jasné. Ptám se, kde je.“ „Na policii.“ „Je zadržený?“ „Ano…“ Leo vidí výraz v jejích očích. Lidé se takhle obvykle tváří. Ti z nich, kteří se podivují nad tím, že Leo tento výraz zná. „Není to poprvé, co je… zadržený.“ „Neboj se, on se nevrátí. Hned tak to nebude.“ „Já se nebojím. Proč bych měl? Pak ale nechápu, proč bysme tu nemohli pár dní zůstat?“ „Protože je ti čtrnáct. Protože ty a tvoji ještě mladší bratři jste zažili něco, co by děti neměly zažívat.“ Nemáš tušení, kolik toho zvládneme. A co všechno jsme viděli. Leo to chtěl říct nahlas, odpovědět. Jenže to by nebylo příliš moudré. „Leo, poslouchej. Je to důležité. Jestli bude vaše máma pryč dlouho… to zatím nevíme, jak jistě chápeš… budete muset bydlet u jiné rodiny.“ „Cože? U jiné rodiny?!“ „Než to zařídíme, možná to chvíli potrvá. Do té doby sem někdo přijde a postará se o vás.“ „Sem? Kdo?“ „Ještě přesně nevím. Víš, máme takový seznam, rozpis služeb hodných lidí, kteří pomáhají, když dojde k něčemu takovému, co se stalo tady… Dnes večer už budeme vědět, kdo z nich to bude.“ U jiné rodiny. Leo rovná příbory, které leží na stole, dlouho tam čekaly. Rozházely se zřejmě ve chvíli, kdy táta vrážel mámě koleno do obličeje. My přece máme mámu, i když zrovna teď leží v nemocnici. Postaví na stůl sklenice a vodu s ledem v plastové konvici, ty už máma nestihla přinést. Máme taky tátu, i když ten právě sedí v cele předběžného zadržení. Nakonec důkladně poskládá odtržené kusy kuchyňského papíru, uhlazuje je hřbetem ruky. Proto teď rozhodnu o tom, co bude. „Paní?“ 13

Cerna_vlakna.indd 13

25.8.2017 10:29:48

Hledá její oči. „Paní?“ Leo stále neví, jak se ta žena jmenuje, protože je mu to naprosto lhostejné. „Ano?“ „V tom případě… nemohla by tu být s námi Agnetha?“ „Jaká Agnetha?“ „Bydlí v druhém patře. Mámina kamarádka. Chodí nás často navštěvovat. A je hodná, stejně jako lidi z toho vašeho seznamu.“

Cerna_vlakna.indd 14

25.8.2017 10:29:48

VINCENT SEDÍ na posteli, spíš napůl leží s vystrčeným břichem a prohnutými

zády – jen co žena se sociálky zamířila do druhého patra, vyklouzl zpod peřiny a běžel na záchod. Právě se vrátil a musí si ovázat celé břicho znovu. Jak se zdá, Felix už to vzdal – opírá se o okraj postele a dýchá klidněji, bratr omotaný obvazy ho už zřejmě tolik neděsí. „Leo, co se tam děje? Už je pryč? Znělo to tak.“ „Za chvíli se vrátí.“ „Říkala něco novýho o mámě?“ Leo se posadí na zem ke svým bratrům, pod tvrdý okraj postele. „Felixi, máma bude několik dnů pryč.“ „Kolik?“ „Několik.“ „Kolik?“ „Nevím.“ „Kolik?“ „Já nevím.“ Felixovi to nestačí – Leo vidí v jeho obličeji něco, co zná: bratr se bude ptát tak dlouho, dokud nedostane odpověď. Teď ale není co odpovědět a Felix jako by to cítil. Místo toho, aby opakoval kolik?, rozesměje se – smíchem, jaký nikdo z nich do té doby neslyšel. Není to pochichtávání, nevychází zevnitř jako jindy, rodí se na okraji úst, na rtech, přichází odnikud a s ničím nesouvisí. Pomalu sílí, Felix začne současně mluvit, mluví posměšně o mumii v posteli, o ženské ze sociálky, o kalužích krve na podlaze, sakra, Leo, ta krev musela stříkat – stříkat! Felix se pochichtává a Leo už to nemůže poslouchat. Vyhoupne se k Vincentovi na postel. „Všechno v pořádku, bráško?“ Břicho je hotové. Ovázané. Pečlivě omotané novou gázou. Vincent má ale volné prsty na pravé ruce, zvedá je k ústům, nadzvedne si obvaz nad horní ret a odpoví. „Ano.“ Pak nechá obvaz, aby se zase svezl dolů, kousek pod spodní ret. „Ne.“ A znovu: nahoru. A znovu: dolů. „Ano. Ne.“ 15

Cerna_vlakna.indd 15

25.8.2017 10:29:48

Nahoru a dolů, malý otvor v ústech se uzavírá a otevírá. „Ano. Ne. Ano. Ne. Ano. Ne.“ Opakuje to, dokud ho Leo opatrně nepohladí po ovázané tváři. „Dobře, bráško. To je moc dobře.“ Vtom se v předsíni ozve zazvonění. Leo pečlivě zavře dveře a spěchá k monotónnímu signálu. Ženská ze sociálky. A za ní – Agnetha. Obě ženy se usmívají. „Uděláme to tak, jak jsi navrhl.“ Ženská ze sociálky se směje možná víc – ona je přece jejich mluvčí. „Takže na vás dohlédne Agnetha. Určitě dnes večer, v noci a zítra. No, a pak se uvidí.“ Její kabát visí na jednom z věšáků v předsíni, žena si postupně zapíná knoflíky a zadívá se dlouze na Lea, který doufá, že všichni tři stojí dost daleko od Felixova pochichtávání a že je tudíž ženy neslyší. „Ale… mám jednu podmínku.“ „Jakou?“ „Že Agnetha sem bude moct chodit tak často, jak uzná za vhodné. Já s ní budu celou dobu ve spojení. Souhlasíš, Leo? A co na to říkáte vy, Agnetho?“ Leo přikývne a oba čekají, že Agnetha udělá totéž. Jenže ona neodpoví. Leo i žena ze sociálky vzápětí pochopí proč. Agnetha se zadívala na místo na schodech, kde máma zakopla a uhodila se nejsilněji. Zbyla tam skvrna, jediná, kterou Leo zcela nesmyl. Bylo tam totiž nejvíc krve. Kromě toho pospíchal. Leo počká, až ženy odejdou. Kbelík je pořád v koupelně, na místě, kam ho postavil. Natočí do něj vlažnou vodu a šplíchne do něho trochu saponátu, namočí hadr a vší silou drhne vydlážděnou podlahu, dokud se nerozpustí poslední zaschlé kapky. Náhle to přijde – náhle přesně ví, co má udělat. Otevře dveře pokoje, kde jsou jeho bratři – jeden se hystericky směje a druhý si omotal tělo obvazy –, a sveze se na podlahu jako předtím, opře se zády o postel. „Felixi, pořád nevím, kolik dnů to bude. Zato ale vím, že si poradíme.“ „Jak to myslíš?“ „Všechno jsem promyslel. A ty mi teď musíš pomoct.“ „Aha…“ „Máš pořád tamtu taštičku s mapama?“ „Mám.“ 16

Cerna_vlakna.indd 16

25.8.2017 10:29:48

„Tak ji přines.“ „Proč?“ „Ta ženská ze sociálky si myslí, že budeme bydlet jinde. Jenomže to se plete.“ Felix se zvedne pomaleji, než je jeho zvykem – dává tím najevo, že je mu to prosti srsti –, a už se pochechtává o něco méně. „Felixi, přines ji!“ Taštička s mapami není větší než pohlednice, zato je tlustá jako krabička od čokoládových bonbonů. Elegantním obloukem letí od prahu pokoje na postel a při dopadu málem zasáhne Lea a Vincenta. „Spokojenej?“ Taštička má po straně kapsu, je v ní nacpaný kompas, který teď Leovi trochu překáží – vytahuje právě mapu a rozkládá ji. Všechny stezky pro cyklisty i pěší, i malé pěšiny ve Falunu jsou na ní zmenšené v měřítku 1:5000. „Koukni se sem.“ Leo ukazuje kamsi do prostředku mapy. Felix se mu snaží vyhovět, jenže nechápe, na co se má podívat. „Co to je?“ „Cesty, který vedou z centra města do lesa.“ Leův ukazováček míří k nevelké okrajové čtvrti Falunu. Není to moc daleko, hranatá písmena tvoří dohromady slovo S-L-Ä-T-T-A. Felix velmi dobře ví, jak to, co je na mapě, vypadá ve skutečnosti, párkrát tam byl, mají tam dost chabé fotbalové mužstvo. „No a co? Co jako?“ „Já ti to pak vysvětlím. Až tam budem.“ „Kde?“ Leo spěšně složí mapu a Felix s téměř fyzickou bolestí reaguje na to, že se na mapě objeví nový sklad. „Kde, Leo? Ty, až skončíš, budu chtít tu mapu zpátky, dávej na ni bacha, stála patnáct korun!“ „Až budu hotovej, budeš si moct koupit třeba deset takovejch blbejch map. Teď pojď se mnou. Něco ti ukážu.“ „Co mi ukážeš?“ „To, co musíš vidět.“ „A co mumie?“ „Říkal, že chce být sám. Teď má možnost. Nebudeme pryč dlouho.“

Cerna_vlakna.indd 17

25.8.2017 10:29:49

POZOROVATELNA. Bylo jasné, proč se tomu místu tak říkalo. Malému návrší

za keři, které lemují náměstí. Oba bratři sedí na bobku na jeho nejvyšším místě, těsně vedle sebe, vítr jim fouká do vlasů a na otevřené asfaltové ploše krouží spadané listí. Jako by na krátkou chvíli zapomněli, jaký je to dnes mizerný den. „Ty, Leo?“ „No?“ „Proč jsme tady?“ „Brzo pochopíš.“ Svaly v Leových tvářích se napnou a to znamená, že se plně soustředí a že se odstřihl od všeho kolem. Někdy to tak dělává, uzavře se do sebe. Felix se dívá tam, kam se dívá Leo. Přes náměstí kráčí žena, je přibližně ve věku jejich mámy. Právě na ni se Leo zaměřuje. Nebo na brašnu, kterou ta žena svírá v pravé ruce? „Vidíš ji?“ Je to ta brašna. Hnědá, zřejmě nijak zvlášť těžká. „Jo.“ „Víš, co je uvnitř?“ „A ty to víš?“ „Hm.“ „Tak co tam je?“ „Pětadvacet tisíc. Občas i čtyřicet. A někdy dokonce padesát.“ „Padesát tisíc… čeho?“ „Korun.“ Žena vychází ze samoobsluhy ICA, která se nachází na jedné straně náměstí, a míří k bance na protější straně. Jde dlouhým rozhodným krokem, má kozačky s vysokými podpatky, zvuk jejich klapotu přináší vítr až na Pozorovatelnu. „Chodí tu takhle každý den. Přesně v době, kdy obchod zavírá. Pořád po stejný trase. Jde přes náměstí s touhle brašnou v ruce. A když dorazí k bance, všechno z tý tašky tam nacpe… vidíš?“ Žena nejprve vyklopí z cihlové stěny banky kovový box a pak ho pustí. Bezzubá tlama polykající kožené brašny. „Je to jejich tržba. Banka jim to připíše na účet.“ 18

Cerna_vlakna.indd 18

25.8.2017 10:29:49

„Jak to víš?“ „Syn majitele tý sámošky se tím chlubí, když si spolu zapálíme.“ Žena splnila svůj úkol – vrací se zpět bez brašny, jde k největšímu obchodu v okolí. „My už taky půjdem, ne? Chci domů.“ „Došlo ti vůbec, proč jsme tady?“ „Vincent je tam sám. Leo, pojď už.“ „Kožená brašna. Vezmu si ji.“ Felix se právě zvedl. Nyní opět klesne na bobek. „Vezmeš si ji?“ „Jo.“ „Jak… vezmeš?“ „Sbalím ji. Provedu heist.“ „Heist?“ „To je anglicky. Dobře promyšlená loupež.“ „Tak to teda není vůbec dobrej nápad. To nejde.“ „Ale jo. Vím, jak na to. Přesně v momentu, než tam zastrčí ty prachy, jí je vytrhnu.“ „Jenomže…“ K ženě, která má vysoké podpatky a je v mámině věku, se teď někdo připojil. Proto Felix utichl v půli věty. Je to strážný. V uniformě. Náplní jeho práce je hlídat střed města, obchází ho od rána do večera. Teď potkal tu ženu uprostřed náměstí. „Sakra. To je Robbeho starší brácha.“ „To zařídím.“ „Balvan. Říká se mu tak. Balvan s obuškem. Balvan s velkou vysílačkou. Vždyť on tě zná!“ „S tím si taky poradím.“ Felix se dlouho dívá na strážného, na Robbeho staršího bratra. Jestli jí Leo vytrhne tu brašnu, Balvan ho hravě dohoní. Stačí, aby udělal dva tři kroky. „To nejde. Leo, víš, jak rychle umí Balvan utíkat? I kdyby tě nedoběh… pozná tě.“ „Nikdy se nenechám chytit!“ „Jak to můžeš vědět? Ty jsi ale vůl! To přece nemůžeš vědět!“ „Říkám ti, že to zařídím, nerozumíš? Budu maskovanej. To je nutný. A dřív než udeřím, nastražím falešný stopy.“ Strážný jako by se stále zvětšoval. Možná je to tím, že Felix vidí pouze uniformu, obušek a vysílačku. Zatímco Leo ho podle všeho nevidí vůbec. 19

Cerna_vlakna.indd 19

25.8.2017 10:29:49

„Chci domů.“ „Počkej ještě chvíli.“ „Leo, pojď. Pojď odsud. Je to Robbeho brácha a…“ „Ještě chvilku.“ Felix zatahá Lea za rukáv bundy. „Je to stejný jako tenkrát! Když ses chtěl…“ Ještě jednou, silněji. „… poprat s Kekkonenem. Když sis vzal tátův nůž. Když mě neposloucháš a nikoho k sobě nepustíš… Když nejsi se mnou. Jsi jenom sám se sebou.“ Felix se zvedne a vykročí. Za okamžik uslyší Leovy kroky. Leo běží. „Felixi! Stůj!“ Leo utíká dál, dokud ho nedostihne. Oba pak jdou vedle sebe, bok po boku. „Musíš do toho jít se mnou.“ „Tak na to zapomeň, Leo.“ „Musíš odlákat toho blbýho strážnýho!“ „Ty to fakt nechápeš? Já do toho nechci jít. Ani mě nenapadne!“ Leo popadne svého bratra, ale ne moc silně, přátelsky ho obejme kolem ramen, v nichž cítí napětí, oba se proto zastaví. Leo se usměje, pak se dokonce trochu zasměje – tak jako se spolu občas smějí. „Felixi, my dva můžem udělat, co budem chtít. Akorát že to musíme udělat společně, ty a já. Společně se zbavíme Balvana. Provedem to, čemu se říká úhybnej manévr. Ten chlápek nebude vědět, která bije.“ „Já nechci. Nechci. Nechci.“ „Felixi, všecko mám promyšlený. Nemusíš…“ Felix se zadívá jinam, zacpe si uši dlaněmi a znovu vykročí. Leo stejně jako předtím vyrazí za ním. „Nemusíš se ničeho bát. Vůbec ničeho. Tohle náměstí patří nám, koukej…“ A ukazuje paží. „… na tu bronzovou sochu, co stojí tamhle na kraji mezi lavičkama. Felixi, vidíš ji? Ta socha… tam pak budeme stát my! Budem tam zářit.“ Felix si zacpe dlaněmi uši ještě silněji. „A víš, co je na tom to nejlepší, Felixi? Že jde o jednorázovou akci. Dvacet, možná čtyřicet tisícovek v kožený brašně. Z jedný jediný akce!“ Leo se poočku dívá na postavu, která ho zřejmě skutečně neslyší a pokračuje v chůzi. Je to stejné jako vždycky – když se Felix pro něco rozhodne, nejede přes to vlak. 20

Cerna_vlakna.indd 20

25.8.2017 10:29:49

Nejvyšší čas změnit taktiku. Možná… na to moc pospíchal. Možná. Událo se toho tolik, možná by to všechno měl nejdřív vyřešit, aby tohle zafungovalo, jak má. Sociální pracovnice. Policajt. Seznam hodných lidí. Krev. Zadržení. Jiná rodina. Den plný slov. Netušil, že je bude muset vysvětlovat někomu, kdo si zacpává uši. Když na ta slova myslí, když se je snaží pochopit, pochopí, že dohromady znamenají jedno: dlouhá doba. Tři bratři budou dlouho sami v bytě. Máma se bude dlouho léčit v nemocnici – a Leo ví, že Felix bude kvůli tomu ještě nervóznější a zasmušilejší. Dlouho si v cele posedí také táta a Leo ví, že se díky tomu Felix uklidní. Má-li jeho plán uspět, bude svého mladšího bratra potřebovat.

Cerna_vlakna.indd 21

25.8.2017 10:29:49

Obsah

Černé díry 6 „Když se dokážu změnit já, dokážeš to i ty.“ 23 Stříkance krve 137 „Jestli do toho zatáhneš mého bratra, udělám totéž s tvým bratrem!“ 165 Zlaté vlákno 303 „Jestli mě udáš, udám tě taky.“ 317 Ocelové oko 353

Cerna_vlakna.indd 374

25.8.2017 10:30:06

Anders Roslund & Stefan Thunberg ČER NÁ V L ÁK NA Ze švédského originálu En bror att dö för, vydaného nakladatelstvím Piratförlaget ve Stockholmu v roce 2017, přeložil Jaroslav Bojanovský Obálku navrhl Emil Křižka Redigovala Viola Somogyi Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 376 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9323. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Cerna_vlakna.indd 375

25.8.2017 10:30:06