After_polibek_001 az 003_Sestava 1 7/8/15 10:56 AM Strรกnka 3
Všem mým čtenářům, kteří se mnou byli od začátku, s nesmírnou láskou a vděčností. Znamenáte pro mě celý svět.
Polibek.indd 5
10.7.15 10:02
prolog
V
ysoká škola je zásadní, nezbytná součást toho, co určuje cenu člověka a formuje jeho budoucnost. Žijeme v době, kdy lidi nejdřív zajímá, jakou školu jste studovali, než se vůbec zeptají na vaše příjmení. Od útlého věku mě učili, vlastně spíš cvičili, tak, aby mě připravili na moje budoucí vzdělání. Stala se z toho nezbytnost, která vyžadovala nesmírné množství příprav a hraničila s posedlostí. Od prvního dne střední školy se každý předmět, který jsem si vybrala, každý úkol, který jsem dokončila, týkaly jen jediného: přihlášky na vysokou. A ne na jen tak ledajakou. Matka si vzala do hlavy, že budu chodit na Washingtonskou centrální univerzitu, stejnou školu, jakou navštěvovala ona, ale nikdy ji nedokončila. Netušila jsem, že budu řešit tolik spíš osobních než studijních záležitostí. Netušila jsem, že výběr volitelných předmětů pro první semestr se mi po pár měsících bude zdát jako trivialita. Byla jsem naivní, a v mnoha směrech pořád jsem. Ale nemohla jsem tušit, co mě čeká. Seznámení s mou spolubydlící na koleji bylo intenzivní a zpočátku rozpačité, a seznámení s její divokou partou ještě víc. Tolik se lišili od všech lidí, které jsem znala, a mě jejich zjev tak děsil, tolik mě mátlo jejich naprosté ignorování okolí. Rychle jsem se ale stala součástí jejich šílenství a libovala si v něm… A tehdy se mi do srdce vplížil on. Hardin mi od prvního setkání změnil život tak, jak to žádné přípravné kurzy na vysokou ani přednášky pro studenty nedokázaly. Filmy, které jsem sledovala v pubertě, se rychle proměnily
Polibek.indd 7
10.7.15 10:02
8
AFTER
v můj život, legrační zápletky se staly skutečností. Udělala bych něco jinak, kdybych tušila, co se stane? Tím si nejsem jistá. Ráda bych na to odpověděla přímo, ale nemůžu. Někdy jsem za všechno vděčná a zároveň naprosto zmámená touhou, že mám hlavu jako v oblacích a vidím jen jeho. Jindy myslím na bolest, kterou mi způsobil, na hluboký bodavý stesk po člověku, kterým jsem byla, na chaos těch okamžiků, kdy se můj svět ocitl vzhůru nohama, a odpověď už není tak jasná jako předtím. Jsem si jistá jedině tím, že můj život a moje srdce už nikdy nebudou stejné. Potom, co do nich narazil Hardin, už ne.
Polibek.indd 8
10.7.15 10:02
1.
K
aždou chvíli mi zazvoní budík. Půl noci jsem byla vzhůru, házela sebou sem tam, počítala spáry na stropě a v duchu si opakovala rozvrh přednášek. Někdo počítá ovečky. Já plánuju. Hlava mi nedovolí přestat. A dnešek, ten nejdůležitější den v mém osmnáctiletém životě, není výjimkou. „Tesso!“ uslyšela jsem zdola matčin hlas. Zasténala jsem a vyklouzla z úzké postele. Dala jsem si načas s tím, abych zastrkala růžky přehozu pod čelo postele, protože tohle bylo poslední ráno mé obvyklé rutiny. Po dnešku už tenhle pokoj nebude mým domovem. „Tesso!“ „Jsem vzhůru!“ zakřičela jsem. Bouchání dvířek u kuchyňské linky zdola hlásalo, že máma panikaří stejně jako já. Žaludek jsem měla křečovitě stažený a při sprchování jsem se modlila, aby se moje nervozita během dne rozplynula. Na tenhle den jsem se připravovala celý život. Můj první den na koleji. Posledních několik let jsem strávila jen neklidným čekáním. O víkendech jsem studovala a připravovala se, zatímco mí spolužáci chodili na rande, opíjeli se a dělali nejrůznější další věci, kterými se puberťáci dostávají do malérů. To nebylo nic pro mě. Já byla ta dívka, která tráví večery v tureckém sedu na podlaze obývacího pokoje, učí se a baví se s matkou, která vykládá drby a hodiny kouká na homeshoppingové kanály, aby zjistila, jak by si mohla vylepšit vzhled. V den, kdy mi přišlo vyrozumění, že mě vzali na Washingtonskou centrální univerzitu, jsem ani nemohla být vzrušenější.
Polibek.indd 9
10.7.15 10:02
10
AFTER
A matka plakala snad celé hodiny. Nepopírám – byla jsem pyšná, že se všechna ta moje tvrdá práce konečně vyplatila. Dostala jsem se na jedinou vysokou, kam jsem si podala přihlášku. A protože nemáme moc peněz, nasbírala jsem dost grantů, abych si mohla vzít studentskou půjčku jen v minimální výši. Jednou jsem uvažovala, že bych kvůli vysoké škole odjela z Washingtonu. Ale sotva jsem se o tom zmínila, matce zmizela z tváře všechna barva. Asi hodinu pak přecházela po obývacím pokoji sem tam, dokud jsem ji neuklidnila, že jsem to vlastně nemyslela vážně. Když jsem si vlezla pod sprchu, napjaté svaly se mi trochu uvolnily. Stála jsem pod horkou vodou a snažila se uklidnit svou mysl, i když ve skutečnosti ve mně spíš probíhal opačný proces. Nedokázala jsem se vůbec soustředit na to, co dělám, a než jsem si umyla vlasy i tělo, zbylo už mi stěží dost horké vody na to, abych si oholila nohy od kolen dolů. Zabalila jsem si vlhké tělo do osušky, ale to už na mě máma zase volala. Věděla jsem, že z ní mluví nervozita. Rozhodla jsem se nechat ji trochu uklidnit a začala jsem si foukat vlasy. Věděla jsem, jak máma můj nástupní den na vysokou školu prožívá, ale já ho plánovala hodinu od hodiny už měsíce. Jen jedna z nás mohla být uzlíček nervů. Musela jsem udělat, co se dá, aby to nevyšlo na mě, a postupovat podle plánu. Ruce se mi třásly, když jsem si pohrávala se zipem na šatech. Na tomhle mi nijak nezáleželo, ale máma trvala na tom, abych si je vzala. Konečně se mi povedlo zip zatáhnout a z dvířek skříně jsem stáhla svůj oblíbený svetr. Když jsem se oblékla, cítila jsem se už trochu míň nervózní, dokud jsem si na rukávu svetru nevšimla trhlinky. Hodila jsem ho na postel a vklouzla do bot. Věděla jsem, že máma už je dole a každou vteřinou čím dál nervóznější. Brzo měl přijet můj přítel Noah, aby nás vyzvedl. Je o rok mladší než já, ale brzo mu už bude osmnáct. Je hrozně chytrý, dostává jen ty nejlepší známky, stejně jako já, takže – a na to se moc těším – má v plánu, že se ke mně příští rok na WCU připojí. Kéž by tam šel už letos, zvlášť když si vezmu, že na celé škole neznám
Polibek.indd 10
10.7.15 10:02
POLIBEK
11
živou duši. Ale byla jsem mu vděčná za slib, že mě bude co nejvíc navštěvovat. Potřebuju jen slušnou spolubydlící. To je to jediné, za co se modlím a co nemůžu nijak ovlivnit plánováním. „Tééé – sóóó!“ „Mami, už jdu dolů. Přestaň prosím vřískat!“ zaječela jsem cestou po schodech. Noah seděl u stolu naproti matce a zíral na hodinky na zápěstí. Modrá barva trička s límečkem mu ladila se světle modrou očí. Blond vlasy měl čerstvě učesané a lehce nagelované, aby působily upraveně. „Nazdar, vysokoškolačko.“ Zářivě se na mě usmál dokonale rovnými zuby a vstal. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Zavřela jsem pusu, když jsem zachytila vůni jeho drahé kolínské. Jo, občas to s ní trochu přežene. „Ahoj.“ Oplatila jsem mu stejně zářivým úsměvem a snažila se nedávat najevo nervozitu. Stáhla jsem si svoje špinavě blond vlasy do culíku. „Zlato, pár minut, aby sis upravila vlasy, ještě máme,“ ozvala se matka. Došla jsem k zrcadlu a usoudila, že má pravdu. Dneska moje vlasy musí vypadat reprezentativně, což mi matka samozřejmě ráda připomněla. Možná jsem si je měla natočit, jak to má ráda – jako dárek na rozloučenou. „Odnesu ti tašky do auta,“ nabídl se Noah a natáhl k mámě dlaň pro klíčky. Rychle mě políbil na tvář a zmizel se zavazadly v rukou. Máma šla za ním. Druhý pokus o úpravu vlasů dopadl líp než první a naposledy jsem si přejela šedivé šaty kartáčem na sbírání chloupků. Když jsem vyšla ven a zamířila k autu nacpanému mými věcmi, v břiše mi nervozitou mravenčilo. Trochu mě uklidnilo, že mě čekají dvě hodiny cesty. Dost času na to, aby mě to přešlo. Netušila jsem, jaké to na vysoké bude. Moje úvahy nečekaně ovládla jediná myšlenka: Spřátelím se tam s někým?
Polibek.indd 11
10.7.15 10:02
2.
K
éž bych mohla tvrdit, že mě uklidňovala známá krajina domova, když jsme ujížděli, nebo že jsem s každým dalším kilometrem víc pociťovala příslib čekajícího dobrodružství. Ve skutečnosti se mi hlava točila vším tím plánováním a přípravami, kterými jsem byla posedlá. Ani netuším, co přesně říkal Noah, jen vím, že se mě snažil uklidňovat a byl vzrušený z mého dobrodružství. „Tak jsme tady!“ vypískla máma, když jsme projeli kamennou bránou do kampusu. Na vlastní oči to vypadalo stejně velkolepě jako v brožuře a na internetu. Elegantní kamenné budovy na mě hned zapůsobily. Byly tam stovky lidí, rodiče objímali a líbali své potomky, pohybovaly se tam hloučky prváků oblečených od hlavy k patě v barvách univerzity, a pár ztracených a zmatených bloumajících duší. Velikost prostoru byla ohromující, ale s trochou štěstí se tady snad za pár týdnů budu cítit jako doma. Matka trvala na tom, že mě s Noahem doprovodí na orientační přednášku pro nově příchozí. Celé tři hodiny se vydržela usmívat a Noah poslouchal stejně pozorně jako já. „Ráda bych viděla tvůj pokoj na koleji, než odjedeme. Chci se ujistit, že je tam všechno na dostačující úrovni,“ prohlásila matka, když bylo po přednášce, a nesouhlasně si měřila pohledem starou budovu. Má talent nacházet ve všem to nejhorší. Noah se usmíval, aby odlehčil náladu, a matka se rozveselila. „Nemůžu uvěřit, že už jsi na vysoké! Z mé jediné dcery je vysokoškolačka, bude žít sama. Nemůžu tomu uvěřit,“ zakňourala, dotkla se kapesníkem pod očima a snažila se nerozmazat
Polibek.indd 12
10.7.15 10:02
POLIBEK
13
si make-up. Noah šel za námi a nesl mi tašky. Hledali jsme cestu v bludišti chodeb. „Je to B22… jsme v chodbě C,“ upozornila jsem je. Naštěstí jsem zahlédla velké B namalované na zdi. „Tamhle dolů,“ ukázala jsem, když matka zabočila opačným směrem. Já jsem naštěstí nesla jen nějaké oblečení, deku a pár svých oblíbených knížek, aby toho Noah nemusel tolik vláčet a já nemusela všechno vybalovat. „B22,“ hekla matka. Její podpatky byly na všechno to dnešní chození příšerně vysoké. Na konci chodby jsem strčila klíč do dírky ve starých dřevěných dveřích, a když se skřípavě otevřely, matka hlasitě zalapala po dechu. Místnost byla malá, jen dvě úzké postele a dva psací stoly. Po chvíli moje oči doputovaly ke zdroji matčina překvapení. Polovina místnosti byla vylepená plakáty s hudebními skupinami, o kterých jsem nikdy neslyšela. Muzikanti měli tváře plné piercingů a potetovaná těla. Na posteli pod nimi ležela dívka se zářivě červenými vlasy, očima obtaženýma silnými tahy černé linky a pažemi pokrytými pestrobarevným tetováním. „Ahoj,“ pozdravila s úsměvem, který mi k vlastnímu úžasu připadal fascinující. „Jsem Steph.“ Opřela se o lokty, takže jí ňadra napnula výstřih trička stažený šněrováním. Když se jí Noah přilepil očima k hrudi, zlehka jsem ho nakopla špičkou boty. „A-ahoj, já jsem Tessa,“ zakoktala jsem se. Všechno moje vychování zůstalo za dveřmi. „Ahoj, Tesso, vítej na WCU, kde jsou mrňavý pokoje a obří mejdany.“ Červenovláska roztáhla rty k ještě širšímu úsměvu. Zaklonila hlavu a zasmála se, když před sebou spatřila tři zděšené obličeje. Matka měla otevřenou pusu tak, že jí brada spadla snad až na prsa. Noah rozpačitě přešlápl. Steph vstala, přešla k nám a objala mě hubenými pažemi. Na okamžik jsem strnula, jak mě její gesto náklonnosti zarazilo, ale hned jsem jí to oplatila. Sotva Noah položil na zem moje tašky, ozvalo se zaklepání na dveře. Nemohla jsem si pomoct – doufala jsem, že je to všechno jen nějaký vtip. „Dále!“ zaječela moje nová spolubydlící. Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva kluci dřív, než mě Steph stačila dovítat.
Polibek.indd 13
10.7.15 10:02
14
AFTER
Kluci na dívčí koleji, hned první den? Možná že WCU nebyla ta nejlepší volba. Nebo jsem si měla napřed prověřit, s kým budu bydlet? Podle matčina bolestného výrazu jsem věděla, že se její myšlenky ubírají stejným směrem. Chudák vypadala, že sebou každou chvíli sekne. „Čau, ty seš Stephina spolubydlící?“ zeptal se jeden kluk. Blond vlasy měl natužené do trčících špiček, mezi nimiž vykukovala i hnědá. Ruce mu pokrývalo tetování a v uchu visela náušnice velká jako niklák. „Ehm, jo. Jsem Tessa,“ vypravila jsem ze sebe. „Já Nate. Nekoukej tak nervózně,“ vybídl mě s úsměvem a natáhl se k mému rameni. „Tady se ti bude líbit.“ Jeho výraz byl srdečný a vstřícný, i když jinak vypadal drsně. „Jsem nachystaná, kluci,“ prohlásila Steph a sebrala z postele těžkou černou tašku. Sklouzla jsem očima k vysokému tmavovlasému klukovi, který se opíral o stěnu. Husté a vlnité vlasy připomínaly mop, měl je sčesané z čela, a v obočí a ve rtu měl pecičky piercingu. Pokračovala jsem v očním průzkumu k černému tričku a pažím, které byly taky pokryté tetováním. Neviděla jsem ani proužek bílé kůže. Jeho tetování ale bylo na rozdíl od Stephina a Nateova celé černé, šedivé a bílé. Byl vysoký, štíhlý a já věděla, že na něj zírám naprosto nezdvořile, ale jako bych se nedokázala odvrátit. Čekala jsem, že se mi představí jako jeho přítel, ale on mlčel. Otráveně protočil panenky a z kapsy těsných černých džínů vytáhl mobil. Rozhodně nebyl tak přátelský jako Steph nebo Nate. Byl ale atraktivnější. Měl v sobě něco, co mi znemožňovalo odtrhnout od něj oči. Vzdáleně jsem si uvědomovala, že mě Noah pozoruje. Konečně jsem se podívala na něj a předstírala, že tak zírám jen šokem. Protože tak to taky bylo, no ne? „Tak zatím, Tesso,“ pozdravil mě Nate a trojice vypochodovala z pokoje. Dlouze jsem vydechla. Kdybych tvrdila, že posledních pár minut bylo nepříjemných, asi by to bylo sakra podhodnocení situace.
Polibek.indd 14
10.7.15 10:02
POLIBEK
15
„Dostaneš jiný pokoj!“ vybuchla matka ve chvíli, kdy se dovřely dveře. „Ne, já nechci.“ Povzdychla jsem si. „To je v pohodě, mami.“ Ze všech sil jsem se snažila skrýt svou nervozitu. Nevím, nakolik se mi to povedlo, ale kdo by stál o to, aby mu neomalená matka dělala ostudu první den na koleji? „Řekla bych, že ona tady stejně nebude trávit moc času,“ pokusila jsem se uklidnit ji i sebe. „To absolutně nepřipadá v úvahu. Jdeme zařídit výměnu.“ Matčin vymydlený zjev kontrastoval s hněvem ve tváři. Dlouhé blond vlasy jí visely přes rameno, každá vlnka vypadala dokonale. „Nebudeš bydlet s někým, kdo si sem jen tak pouští muže – a ke všemu takové punkery!“ Zadívala jsem se jí do šedých očí a pak se otočila na Noaha. „Mami, prosím. Počkáme, jak se to bude vyvíjet. Prosím,“ škemrala jsem. Neuměla jsem si představit, jaký zmatek by moje matka dokázala vyvolat tvrdohlavým lpěním na výměně pokoje. A jak trapně bych se přitom cítila. Matka se znova rozhlédla kolem sebe, zaznamenala výzdobu na Stephině polovině pokoje a dramaticky si odfrkla nad jejím temným nádechem. „Dobře,“ vyštěkla pak k mému překvapení. „Ale než odjedu, musíme si popovídat.“
Polibek.indd 15
10.7.15 10:02
3.
O
hodinu později, když jsem si vyslechla matčino varování před nebezpečím mejdanů a pánských návštěv na pokoji (s použitím některých výrazů, které jsme od ní s Noahem slyšeli jen hodně neradi), se máma konečně začala chystat k odjezdu. Provedla to ve svém obvyklém stylu, rychle mě objala a políbila, a oznámila Noahovi, že počká u auta. „Bude mi chybět, že se neuvidíme každej den,“ pronesl mírně Noah a přitáhl si mě do náruče. Nadechla jsem se jeho kolínské, kterou jsem mu koupila už dvoje Vánoce za sebou, a vzdychla. Trochu to už od rána vyvanulo a mně došlo, že mi bude chybět ta vůně a útěcha a důvěrnost, kterou si s tím spojuju, bez ohledu na to, kolikrát jsem si na to kdysi stěžovala. „Taky mi budeš chybět, ale můžeme si každej den povídat,“ připomněla jsem mu. Pevně jsem ho objala kolem trupu a zabořila mu nos do krku. „Kéž už bys tady se mnou byl tenhle rok.“ Noah byl jen o pár centimetrů vyšší než já, ale mně se líbilo, že nade mnou neční. Když jsem dospívala, matka často žertovala o tom, že muž vyroste o dva centimetry s každou lží, kterou vysloví. Táta byl hodně vysoký, takže jsem se s ní o tom nepřela. Noah přejel rty po mých… a v tu chvíli jsem uslyšela zahoukání klaksonu z parkoviště. Noah se rozesmál a odtáhl se ode mě. „Tvoje máma. Je tak vytrvalá.“ Políbil mě na tvář a spěchal ke dveřím. „Večer ti zavolám!“ houkl, a byl pryč. Když jsem zůstala sama, jen na chvíli jsem se zamyslela nad jeho kvapným odchodem, než jsem začala vybalovat. Brzo jsem
Polibek.indd 16
10.7.15 10:02
POLIBEK
17
si polovinu věcí úhledně složila do jednoho z prádelníků a druhou pověsila do své skříně. Nakrčila jsem nos nad tím množstvím kůže a zvířecích potisků ve druhé skříni. Pak ale zvítězila moje zvědavost a já zjistila, že přejíždím dlaní po něčem, co vypadalo jako vyrobené z kovu, a po dalším kousku tak tenkém, jako by ani neexistoval. Pak se na mně začalo podepisovat vyčerpání z celého dne a natáhla jsem se na postel. Zmocnil se mě neznámý pocit osamělosti, k němuž ještě přispělo, že moje spolubydlící byla pryč – i když s jejími kamarády jsem se cítila tak nesvá. Tušila jsem, že Steph bude často pryč, nebo hůř, bude mít často návštěvy. Proč nemůžu mít spolubydlící, která si ráda čte a hodně se učí? Možná to takhle bylo lepší, protože to znamená, že budu mít malý pokojík často sama pro sebe. Jenže jsem z toho neměla dobrý pocit. Kolej zatím nebyla taková, jak jsem o tom snila, ani jakou jsem ji čekala. Připomněla jsem si, že zatím uběhlo jen pár hodin. Zítra bude líp. Musí být. Vzala jsem si diář a učebnice a pečlivě si zapsala všechny předměty na příští semestr, i termíny schůzek literárního klubu, kam jsem se chtěla přihlásit. Zatím jsem v tom neměla úplně jasno, ale přečetla jsem o tom pár studentských článků a chtěla to sama prozkoumat. Ráda bych si tady našla lidi, co budou smýšlet podobně jako já, lidi, se kterými bych si mohla povídat. Nečekala jsem, že si tady nadělám spoustu přátel, jen pár, abych měla občas s kým sedět v menze. Na zítřek jsem si naplánovala, že se zajdu podívat mimo kampus a seženu si ještě pár věcí do pokoje. Nechtěla jsem si svou polovinu přecpat tak jako Steph, ale potřebovala jsem aspoň pár věcí, které by ve mně v tom neznámém prostoru budily dojem domova. Nemám auto, takže tím to bude těžší. Čím dřív si nějaké seženu, tím líp. Z peněžních dárků za ukončení střední školy a z úspor z brigády, kdy jsem přes léto pracovala v knihkupectví, jsem si našetřila celkem dost. Jen jsem si nebyla jistá, jestli chci zrovna teď zažívat stres z toho, že vlastním auto. Jako vysokoškolačka mám veřejnou dopravu zadarmo a už jsem
Polibek.indd 17
10.7.15 10:02
18
AFTER
zjistila, jaké tady jezdí autobusy. S diářem v ruce a s myšlenkami na rozvrh přednášek, červenovlásku a nepříjemné mladíky s tetováním jsem se ponořila do spánku.
DALŠÍ DEN RÁNO Steph nebyla ve své posteli. Ráda bych se s ní seznámila blíž, ale pokud nebude nikdy na pokoji, asi to půjde dost těžko. Možná je jeden z těch dvou kluků, co za ní přišli, její přítel? Už kvůli ní jsem doufala, že to bude ten blonďák. Popadla jsem toaletní taštičku a vydala se do sprch. Tušila jsem, že tohle mi na koleji bude vadit nejvíc. Proč není koupelna u každého pokoje? To je tak nešikovné. Snad aspoň sprchy nebudou společné. Nebo… možná si to jenom myslím. Copak by to nepředpokládal každý? Ale když jsem došla ke dveřím, na ceduli byly obrázky panáčka i panenky. Fuj. Vážně je tohle dneska možné? A vážně jsem na to nikde nenarazila, když jsem si hledala informace o WCU? Zahlédla jsem prázdnou sprchu, prosmýkla se mezi polonahými chlapci a dívkami a zmizela za závěsem. Pečlivě jsem ho zatáhla, svlékla se a oblečení si pověsila poslepu na háček. Trvalo dlouho, než z hlavice začala téct horká voda, a celou dobu jsem měla paranoidní představy, že někdo rozhrne závěs a všichni ti cizí kluci a holky uvidí moje nahé tělo. Tvářili se ale, že pohybovat se mezi polonahými osobami obojího pohlaví je v pořádku. Život na koleji mi připadal tak podivný, a to jsem tady byla teprve druhý den. Vnitřek sprchového koutu byl stísněný. Lemovaly ho poličky na odkládání věcí a věšáček na oblečení, ale jinak v něm bylo stěží místo na to, abych pohnula rukama. Přistihla jsem se, že myslím na Noaha a na svůj život doma. Nepřítomně jsem se ohnala loktem a srazila si oblečení z háčku na zem. Voda ze sprchy ho v jediné chvíli úplně promočila. „No to snad ne!“ zasténala jsem. Rychle jsem vypnula vodu a zabalila se do osušky. Posbírala jsem hromadu promočeného
Polibek.indd 18
10.7.15 10:02
POLIBEK
19
oblečení a rozběhla se do chodby. Zoufale jsem doufala, že mě nikdo neuvidí. Když jsem se dostala ke dveřím do pokoje, okamžitě se mi ulevilo. Odemkla jsem, vklouzla dovnitř a zavřela za sebou. Úleva vydržela do chvíle, než jsem se otočila a spatřila toho drsného tmavovlasého kluka s tetováním, jak se rozvaluje na Stephině posteli.
Polibek.indd 19
10.7.15 10:02