0036813

Obsah

Předmluva Ericha von Dänikena

. . . . . . . . . . . . .

9

Úvod Nebojíme se mluvit o čemkoli Děkuji svým čtenářům a myslím na ně . . . . . . . . . . . 12 1 Vždy o kousek vpředu Geniální synové „žlutých bohů“ . . . . . . . . . . . . . . . 15 „Ten, který přišel z nebes“ – Postavy s přílbou z doby kamenné – Rakve ve stromech – Překonání gravitace – Kdo to vynalezl? – Parapsychologie ve zkušebně – „Beam me up“ – Fascinující vystoupení – Nazí ve věčném ledu 2 Tajemství Bajan Kara Ula Čínský Roswell před 12 000 lety . . . . . . . . . . . . . . . 28 Obří hlavy na malých tělech – Senzace par excellence – Havarovali! – Dobří překladatelé – Hledání stop – Chemické analýzy – Často přijde, co nečekáme – Jako by se do země propadly – Povstání trpaslíků – Osudný těžký kov – Příbuzenské křížení a izolace – Opakovaná setkání s trpasličími bytostmi – Nové stopy a cesty 3 Po starých stopách k novým břehům Expedice k čínským pyramidám . . . . . . . . . . . . . . . 47 Bezedné propasti a kuriózní nálezy – Šachta existuje! – Kouzelná zrcadla – „… gigantická bílá pyramida“ –

1000 stop je 300 metrů – Když se sny stávají skutečností – V „Údolí pyramid“ – Nahlédnutí pod zem – Práce pro příští generace – Hledáme Bílou pyramidu – Podzemní svět Chuang-šan – Jako nožem na máslo 4 Všudypřítomní čínští draci Zázračné zbraně na nebi nad Dálným východem . . . . . . 66 Ve stínu obřích ještěrů – Řeka v podsvětí – Až příliš mnoho druhů draků – O Synech nebes a bájných císařích – Výškové lety – Okřídlený kůň od jezera Fu-sien – Cesty draků – Rovné jako podle pravítka 5 Astronautičtí bohové na střeše světa Létající perly a kovoví hadi nad Tibetem . . . . . . . . . . 80 Znamení a vize – V „roce železného draka“ – Vznášející se běžci lung-gom-pa – Létající koule a vejce na nebi – Sestoupení z „nebeského lana“ – Zmizelý učitel – Bez tíže – Roerichova expedice – Válečníci z Šambaly – Holografické iluze, nebo horká linka k mimozemšŅanům?

6 Tajemství Mongolska Děsivé kláštery v zemi démonů . . . . . . . . . . . . . . . 94 Krajinami jako ze zlého snu – Co děsí každého mnicha: čö – Šílenství nebo nepochopená technika? – Bytosti s choboty najdeme na celém světě – V klášteře Tuerin – Zelená záře – Bezmezné zděšení – „Stříbrní lidé“ z hvězd – Tajemství slané pouště – „Nikdo by mi nevěřil…“ – „Přetržený film“ 7 Synové Sluneční bohyně Záhady Japonska – na zemi, na vodě i ve vzduchu . . . . . 109 Hádanka z doby kamenné – Z oběžné dráhy na Zemi – Jako u Einsteina – Národ bez rodokmene –

Vražda prostředníka mezi lidmi a bohy – Prehistorické skafandry pro cesty do vesmíru – „Naši pozorovatelé jsou toho názoru…“ – Megalitické Japonsko – Jonaguni: pyramida pod mořem – Pevninský most na Tchaj-wan – Stíny na zdech – „Přinejmenším v novější době“ – Tajuplní „lidé z rákosu“ – UFO na nebi nad Japonskem – „Nemáme důvod to popírat…“ 8 UFO v Říši středu Necenzurované nebe nad Čínou . . . . . . . . . . . . . . . 131 Dlouhá cesta zpátky – „Stínoví stíhači“ a „foo fighter“– Darwin a Komunistický manifest – Dohnat a předehnat, i v UFO – V politických kategoriích – Liberálnější než na Západě – Kvalifikovaní očití svědkové – Masové pozorování s tragickým vyústěním – Na kolizním kurzu – Průkopník v otvírání archivů – Jako v pradávných časech – Děsivé setkání na okresní silnici 9 Jako zlý sen Noční děsy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Blízká setkání čtvrtého druhu – Malí, ale nebezpeční – „Kříženec cvrčka a sršně“ – Neodbytní návštěvníci Whitleyho Stribera – Potlačené vzpomínky – Nejznepokojivější aspekt – Nejslavnější případ – Silný tabák – Nic nového pod sluncem – Pod ochranou noci 10 „Stará práva“ Smysl za zdáním absurdity . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Archetypální zkušenost – Stvoření v genové laboratoři – Vlastnictví nebo beznaděj? – Zarážející podrobnosti – Dramatické důsledky – Znamení jsou příznivá – Tváří v tvář

Definice pojmů .

Poděkování . . .

Seznam pramenů Rejstřík . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. 175 . 187 . 189 . 199

Předmluva Ericha von Dänikena

Milý, vážený čtenáři, musí snad každý, kdo se o nějakou věc zajímá, o ní napsat hned knihu? Netopíme se už dávno v přívalu papíru? Copak nenabízejí autoři jen v německy mluvících zemích každý rok nakladatelstvím více než milion rukopisů? Kdo to má všechno vytisknout, distribuovat, číst? A vůbec: K čemu jsou ještě knihy v době, kdy se mnohem pohodlněji konzumují elektronická média?

Prehistorická astronautika, čili – poněkud vědečtěji – hypotéza paleo-SETI, je mladé vědecké odvětví. Mladé v porovnání s matematikou, geometrií, medicínou nebo pro mě za mě třeba teologií. V posledním případě nás tolik vychvalovaná vědecká metoda rešerší, analýzy a srovnání neposunula ani o píï dál. Na otázku Boha či bohů nepřinesla odpověï ani důkaz celá staletí hloubání chytrých a jistě i poctivých učených mozků. Topíme se sice v celé záplavě literatury o „exegezi“, výkladu Písma, ale výsledky v nejlepším případě odpovídají názoru daných autorů. Chytré hlavy se celá staletí přou o smysl kdejakého slovíčka, původ té které slabiky či význam sebekratší poznámky. Neobjasnily však nic. Z teologického nebe vystupují stále nové mraky – jen smysluplná odpověï na otázku po Bohu či bozích žádná.

Neměl se už dávno probudit tisk, neměli se bouřit novináři?

VždyŅ se to nakonec týká nás všech. Nebo vás snad nezajímá, který Bůh – pokud vůbec – vás stvořil? Jací podivní „bohové“ si pohrávali s našimi předky? K čemu vlastně žijeme a proč jsou naše geny už od pradávna naprogramovány tak, jak jsou? Je vám snad naprosto jedno, že se odedávna až do dnešních časů vyskytovala „neposkvrněná početí“? Je vám snad úplně fuk, že produkty těchto záhadných narození ovlivňovaly život váš i život vašich praprapradědů?

9

Jak, prosím? – Vážený čtenáři, my všichni žijeme ve světě, který je ovlivňován náboženstvím i vědou. Řídíme se pravidly, jež vznikla v minulosti. Mnohá z těchto pravidel jsou dobrá, ba přímo skvělá, abychom se vzájemně nevraždili, neokrádali a neobelhávali. Jiná pravidla zavánějí jako zkažený sýr až do naší přítomnosti. Zatemňují nám smysly a brání se rozhlédnout.

Na otázku po Bohu či bozích nemůžeme očekávat logickou a obecně akceptovatelnou odpověï ani od teologie, ani od přírodních věd. Náboženství je bez ohledu na konfesi konzervativní.

Nechce nic nového. Úkol rozehnat mlhy se tak odkládá pořád dál.

Ani novináři si nevšimli, že by z toho mohla být pořádná senzace.

Ale co přírodní vědy, copak ty nemají zájem na nových poznatcích?

To, čemu dnes říkáme „přírodní vědy“, je staré sotva čtyři staletí.

Tehdy, v roce 1620, zveřejnil britský státník sir Francis Bacon (1561–1626) dílo s názvem Novum Organum. V něm detailně určil požadavky, které má splňovat vědecké dílo. Sir Francis Bacon se právem rozhořčoval nad nevědeckostí a pověrami své doby. Aby zjednal nápravu, požadoval Bacon kdykoli zopakovatelný experiment. Východiskem každého poznání je zkušenost, psal Bacon, a zkušenost musí uzavřít „sňatek“ s rozumem. Pro sira Francise Bacona bylo vědění prostředkem k cíli („Vědění je moc“). Z přímé cesty za poznáním je nutno odstranit všechny přeludy (takzvané „idoly“).

Pravidly, která stanovil sir Francis Bacon, se přírodovědci řídí dodnes. Nechtějí brát na vědomí, že tak vzniká pokřivený obraz skutečnosti. „Intuice“ nebo „fantazie“ jsou pokládány za „mylné závěry“ stejně jako pozorování UFO. Dialog člověka s „nebeským učitelem“ musí a priori být „klam“, neboŅ žádní „nebeští učitelé“ neexistují. Vědecká metoda podle Francise Bacona jakoby neměla žádná smyslová čidla. Vědci se nechají rychle ukolébat v „exaktní jistotě“, která může už pozítří skončit na smetišti dějin. Jestliže neexistují vědecké přístroje, které by prokázaly telepatii, pak také neexistuje žádná telepatie. Nemohou-li lidé ani materiál vydržet krkolomné manévry, jaké jsou pozorovány u UFO, pak žádná UFO neexistují. Ukazují-li tisícileté skalní kresby mužíky v astronautickém obleku, pak nikdy nejde o to, co je na skále hned na první pohled patrné, ale o fantazii dávných umělců nebo o repro10

dukci nějaké přírodní události. Tvrdí-li stará vyprávění – podávaná v první osobě, tedy v ich-formě –, že božská zjevení požadovala, hlásala či přikazovala to či ono, pak byl pisatel fantasta, snílek, učitel vyjadřující se v podobenstvích, anebo třeba naprostý pitomec. Jen jedno ne: realista, který popisoval skutečnou událost a reprodukoval reálný rozhovor. U této logiky je nicméně překvapující, proč teologové na takové (údajně mylné) události vybudovali celou budovu náboženství i s veškerým vědeckým aparátem.

Přírodní vědy odmítají „nereálné události“ („mylné závěry“) – avšak teologie staví svou vědu právě na nich.

Ukazuje se tedy, že cesta navržená Francisem Baconem je jednosměrná ulice. Svádí k zaujímání unáhlených stanovisek, která se pak už jen těžko berou zpátky.

Z toho plyne, že přírodní vědy nemají na nějakých prehistorických bozích zájem – a teologie ještě méně, neboŅ ta se už staletí snaží tradovat své staré předsudky. Oba postoje nemohou zůstat bez vlivu na společnost, ve které žijeme. Proto se žádný seriózní časopis, žádné noviny neodváží věnovat tomuto tématu bez předsudků. MimozemšŅané ve starověku? UFO? To neexistuje.

Samý „blud“!

A kdyby se přece jen někdo odvážil takové nemožné věci publikovat, uvízne rychle v síti posměchu, nastražené dámami a pány z Commitee for Scientific Investigation of Claims of Paranormal, zkráceně CSICOP. Členové této nové inkvizice sice už nenosí kutny, ale zpracovávají všechny možné instituce „vědeckými“ dopisy a argumenty, jen aby neutrpělo dosavadní „čisté učení“.

Když to vidíme, je opravdu nezbytné, aby knihy psal každý, kdo má o svou věc skutečný zájem a k tomu ještě štěstí, že našel dobrého nakladatele. Bez knihy by se nic nepohnulo. Cestu blokují teologie a věda. O nových myšlenkách a teoriích není knih nikdy dost. Knihy poskytují látku k diskusím. A Hartwig Hausdorf nám má v této knize co říci – něco, o čem se dosud ještě nepsalo. Přeji vám napínavou cestu na Dálný východ.

Erich von Däniken

11

Úvod Nebojíme se mluvit o čemkoli Děkuji svým čtenářům a myslím na ně Obchází nás strašidlo. Kdy spatřilo světlo světa, není tak docela jisté. Já sám jsem s ním měl první nepříjemné setkání někdy v polovině devadesátých let. Kde se narodilo, to je naproti tomu docela jasné: V chorých hlavách některých samozvaných „dobráků“ a ideologicky zkostnatělých „mentorů z povolání“, kteří nám chtějí malicherně předepisovat, jak a co smíme myslet a říkat. Je to ta nejšpinavější ze všech ideologií a funguje bez ohledu na politické přesvědčení. A snaží se proniknout pokud možno do všech oblastí lidského života, zakazuje nám myslet a hrozí a prosazuje tresty za jakákoli porušení „diktátu správného myšlení“. Žijeme snad už zase, aniž jsme si toho všimli, v nějaké diktatuře? Ano, a ještě v pěkně perfidní. Řeč je o takzvané „politické korektnosti“ – political corectness –, která se jako žravý parazit uhnízdila ve všech oblastech našeho života. Tak například počátkem roku 2013 jedno stuttgartské nakladatelství ohlásilo, že z klasických dětských knížek, jako je například Malá čarodějnice od Otfrieda Preusslera, bez náhrady vyškrtne výrazy, jež by mohly být chápány jako diskriminující; v konkrétním případě jde o slovo „černoušek“. Nezůstává vám nad tím rozum stát? Průzkumy veřejného mínění mezitím ukázaly, že 70 procent čtenářů pokládá podobné akce za to, čím také opravdu jsou: za projev čiročiré blbosti!

Je to otřesné, ale zdá se, že jsme se opravdu dostali tak daleko, že mnoho věcí už nelze svobodně ani říkat.

Z obav, že by se někdo snad mohl cítit dotčený, je – často s úslužnou horlivostí – rdoušeno svobodné myšlení a nahrazováno nesmyslnou unifikovanou břečkou bez chuti a bez zápachu.

A tak už nemáme pomocné školy, ale speciální základní školy, místo starých lidí a důchodců seniory, místo pacientů klienty a mnoho dalšího.

12

Ochotnými pomocníky této více nebo méně skryté cenzury jsou mediální klauni, samozvaní strážci „kvalitní žurnalistiky“, kteří se navíc chovají, jako by měli patent na rozum. Přitom se jen pokoušejí zavděčit pokud možno na 200 procent těm, jimž hrané rozhořčení bylo jen prostředkem k získání akademického titulu.

Podobně je tomu s tématy, jež nás zavádějí k hranicím známého, a zavdávají tak podnět ke spekulacím a kontroverzním diskusím. Tu je pak vědecký „mainstream“ hned rozhořčeně na nohou, jako by byla zhanobena jeho nejsvětější svatyně. A jeho představitelé by nejraději naordinovali psychiatrickou léčebnu každému, kdo věří v existenci UFO, mimozemšŅanů nebo třeba strašidel a poltergeistů. Chvályhodné výjimky jen potvrzují toto pravidlo.

Zvláštní: Kdo se u nás modlí, věří v Boha a jeho zázraky, ten je duševně v pořádku. Ale jakmile někdo tvrdí, že byl v kontaktu s vetřelci nebo že ho cizí inteligence dokonce unesly a podrobily lékařským či gynekologickým vyšetřením, ten je hned zralý do blázince. Čím se přitom liší tyto fenomény od všech těch nesčetných jevů, které hlásá naše náboženství? Přitom je pro ně důkazů stejně málo – a někdy ještě méně – než pro výše zmíněné fenomény. Kdybychom použili stejná měřítka, museli bychom nesčetné „světce“, „osvícené“ a „zakladatele víry“ bez okolků prohlásit za psychopaty, zakázat jim veřejně působit a v případě nutnosti je i pozavírat.

Také neuvěřitelné věci, o nichž se píše v této knize, zapůsobí na „hlavní proud“ jako „červený šátek“ na býka a jako vyhlášení boje tradičnímu obrazu světa a teoriím pokládaným za věčné a nezvratné. Pradávné mýty popisují zázračná technická díla, senzační nálezy stavějí naše školní poznatky bez milosti na hlavu. Kdo byl stavitelem teprve před několika lety objeveného systému umělých jeskyní, který s plochou stovek čtverečních kilometrů nemá na Zemi obdoby? Jsou lidé trpasličího vzrůstu, kteří se koncem devadesátých let objevili u východních výběžků pohoří Bajan Kara Ula, poslední potomci těch, kdo zhruba před 12 000 lety přežili „čínský Roswell“? Jakému účelu sloužil záhadný monument pod hladinou moře při pobřeží malého japonského ostrova Jonaguni jižně od Okinawy? A kdo byl vzorem pro hrůzostrašný a nebezpečný rituál se smrtelně jedovatými hady, dodnes praktikovaný v některých mongolských klášterech?

13

V našich šířkách se takové nálezy a fakta až příliš ochotně přejdou a zamlčí. Ne tak v Číně. Záhadný systém potrubí v provincii Čching-chaj tam byl – slyšte a žasněte – oficiálně prohlášen za „ruiny mimozemského původu“! Výzkum UFO tam probíhá otevřeně, bez cenzury a bez zesměšňování, které je v našich krajích dovedeno k takové dokonalosti. A piloti letectva, kteří referují o setkáních s UFO, se nemusejí bát sankcí jako jejich kolegové v USA. Od doby, kdy jsem jako vůbec první cizinec navštívil tehdy ještě uzavřenou oblast s pyramidami, jsou Číňané celí dychtiví dozvědět se víc o hádankách a tajemstvích z šerého dávnověku. Dnes už k mému velkému potěšení vychází v Říši středu jedna moje kniha v čínském překladu za druhou.

Před dvaceti lety, když jsem ve své prvotině Bílá pyramida psal text, který se stal prapůvodním východiskem této knihy, jsem si o tom nemohl nechat ani zdát. Mezitím bylo ve východní Asii objeveno mnoho nových mimozemských stop a záhadných artefaktů, o něž bych nechtěl své čtenáře a čtenářky připravit. VždyŅ právě jim patří zásluha, že moje první kniha úspěšně přečkala dvě desetiletí. Za to jim nemohu dost poděkovat.

Nové mimozemské stopy na Dálném východě ukážou ještě působivěji, že staří „bohové“ byli kdysi i v této části světa všudypřítomní. Moji čtenáři si mohou být jistí, že až budu líčit tyto fantastické věci bortící náš tradiční obraz světa, zcela určitě nic nezamlčím.

14

1 Vždy o kousek vpředu Geniální synové „žlutých bohů“ Vlastně by neměly vůbec existovat. Ale já jsem je viděl na vlastní oči. Sice ne při svých prvních návštěvách v provinčním muzeu v Si-anu – buï jsem ještě měl pořádné klapky na očích, anebo tyto objekty ještě nevisely na svém místě ve skleněných vitrínách. Zato se mi při pozdějších návštěvách o to výrazněji vryly do paměti. Řeč je o dvou bronzových mečích, jejichž stáří je určeno na více než 2000 let. Jejich povrch je tvrzen chromováním. Podle našich dosavadních znalostí to však rozhodně není možné. Stříbřitě lesklý kov objevil francouzský chemik Nicolas Louis Vauquelin (1763–1829) teprve v roce 1797. Ovšem připravit vzácný kov v čisté formě se s pomocí elektrolýzy podařilo teprve v roce 1854 jeho německému kolegovi Robertu Wilhelmu Bunsenovi (1811–1899)1.

Avšak přesto: Staří Číňané chrom znali a používali ho stejně jako my dnes k tvrzení a zušlechŅování jiných kovů. Číňané a ostatní příslušníci „žluté rasy“ jsou už sami o sobě něco zvláštního. Patří k nim také TibeŅané, Mongolové a Japonci, abychom uvedli ty nejpočetnější. Lexikon mluví o takzvaném „mongoloidním rasovém okruhu“ a dějí ho na Tungidy, Eskimidy, Sibiridy a Sinidy, k nimž patří výše uvedené hlavní skupiny.

Jen v centrální a východní části Asie žije nepřehledné množství národů. Z tohoto důvodu by bylo například nesprávné mluvit o „Číňanech“ jako o jednotném národě. Ze zhruba dnes už půldruhé miliardy lidí žijících v Číně je asi 93 procent chanských Číňanů, kteří odvozují své kořeny od dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 n. l.), pocházející ze severu země. Zbývajících sedm procent obyvatelstva je však rozděleno do celkem 55 národnostních menšin. Ty mají každá svou vlastní kulturu, vlastní jazyk a nezřídka i vlastní písmo.

Největší z menšin jsou Čuangové s více než 13 miliony přísluš15

níků, zatímco Nanajci čili Hedžové žijící v nejsevernější provincii Chej-lung-Ņiang s cca 1400 příslušníky představují tu nejmenší.

V Čínské lidové republice žije dokonce na milion lidí, které se dosud nepodařilo zařadit do žádné známé etnické skupiny. Náležejí ke zhruba 25 různým kmenům, jež neustále usilují o to, aby je ústřední vláda v Pekingu uznala za národnostní menšinu.2 Všechna tato etnika náležející k mongoloidnímu okruhu se svou fyziognomií zřetelně liší od ostatních lidských ras na Zemi.

S nečetnými výjimkami jsou mnohem menší a křehčí tělesné stavby. Proč? Odkud se bere tento nepřehlédnutelný rozdíl? Jako autor z tematického okruhu, jenž dokáže tolik polarizovat názory, zde pokládám provokativní otázku: Nepředstavuje žlutá rasa potomky zvláštního druhu nepocházejícího z tohoto světa, a neodráží tak vzhled a rysy „bohů“, kteří přišli z nebes? Že existuje bezpočtu indicií na zásahy cizích inteligencí na Dálném východě, to ukážu v následujících kapitolách. Mimozemské stopy se nepřehlédnutelně dochovaly v mýtech i v artefaktech. Vyprávění tradovaná z nejstarších dob líčí nejen návštěvu, ale také zcela konkrétně odkazují na původ „žluté rasy“ od bytostí, které kdysi přinesly na naši planetu vědění, kulturu a civilizaci.

„Ten, který přišel z nebes“ Takzvaný rukopis Čchi vypráví, že v šerém dávnověku vládla Číně božská panovnická dynastie, jejíž příslušníci přišli z nebe. Jiná tradovaná vyprávění přímo přisuzují předkům „žluté rasy“ božský původ. Přišli prý z kosmických dálav na „ohnivých dracích“ a z Číny osídlili Zemi.3 Na takový scénář neukazují jen prastaré mýty. Narážky na bytosti, jež přišly z nebes, nalezneme dokonce i v původních formách znaků čínského písma. Dnes používané písmo pochází z obrazových znaků hieroglyfického rázu, které se začaly používat někdy před 5000 lety. Původně se používaly k vyrývání nápisů obsahujících orákula na kosti a želví krunýře. Nejstarší čínské znaky byly nalezeny roku 1899 v okolí An-jangu v provincii Che-nan jižně od Pekingu. Do třetího tisíciletí před naším letopočtem 16

jsou datovány rovněž hliněné nádoby se schematickými vyobrazeními lidí i zvířat nalezené v provincii Kan-su.2 Ze znaků čínského písma lze dodnes odvodit reálné vzory a lze sledovat vývoj od čistě obrázkového písma až k dnešním abstraktním znakům. V původním obrázkovém písmu jsou tvary konkrétních předmětů – třeba zbraní nebo nástrojů – i živých bytostí dobře patrné. A idiomy pro vola, ovci, psa nebo ropuchu lze relativně snadno identifikovat ještě i u dnešní formy písma.

Ale kdo zná odpověï na otázku, proč původní znak pro nebe (tchien) tak nápadně připomíná humanoidní bytost s útlými končetinami a velkou neforemnou hlavou? Je to náhoda, že primární význam slova pro nebe byl „ten, který přišel z nebe“? Samo slovo tchien údajně pochází z relativně nedávné doby dynastie Čou (cca 1100–221 př. n. l.) a později získalo další významy jako obyvatelé nebes, nebeská tělesa, vesmír, bohové a ještě další.4 Buï jak buï, tehdy se muselo odehrát něco obzvlášŅ působivého, když je tento pojem tak zřetelně spojen s personifikací, jež svým původem odkazuje ke hvězdám. Je možné, že znak jednoduše odkazuje na nějakou konkrétní událost či zážitek? A nereprodukuje v tomto případě humanoidní bytosti, které přišly na Zemi z nebe – rozuměj: z kosmu?

Na tomto místě mě spontánně napadá hádanka století: „čínský Roswell“, jímž se budu zabývat v další kapitole. Roku 1938 byly ve velehorách Bajan Kara Ula v západočínské provincii Čchingchaj nalezeny kostry lidí malého vzrůstu a podivné kamenné disky s nápisy podobnými hieroglyfům. Odtamtud se tradují dávná líčení, jež nás nutí zbystřit pozornost. Vypráví se v nich o tajuplných malých bytostech s obrovskými hlavami na hubeňoučkých tělech, jež před dávnými časy sestoupily z oblaků. Domorodé obyvatelstvo je zpočátku bez milosti lovilo, ba přímo masakrovalo.

Byli to cizinci z kosmu?

Postavy s přílbou z doby kamenné Teprve koncem roku 2010 byla v rámci rozšířeného archeologického zaměřování na hranicích mezi čínskými provinciemi Kuang-si a Kuang-tung objevena skalní rytina, jež vyvolává velice podobné 17

otázky. Představuje postavu, která má kulatou přílbu se dvěma „čidly“ a „anténou“ uprostřed. Jeden ze zúčastněných archeologů prohlásil, že skalní obraz „se podobá nějakému mimozemšŅanovi“. Jiní ho pokládali za vyobrazení náčelníka kmene Paj-jüe, který zde před tisíciletími sídlil. Všichni se však shodli, že obraz byl zhotoven kamennými nástroji a že pochází z mladší doby kamenné. Vedle postavy s přílbou na reliéfu vidíme zobrazení nějakého zvířete, různé znaky a souhvězdí (!).5 Je to nad slunce jasnější: Jako prakticky ve všech oblastech našeho světa pozorovali pilně nebe i staří Číňané. Proč by také zrovna tahle část světa měla být výjimkou? V roce 2006 oznámila oficiální tisková agentura Sin-chua, že tým archeologů vykopal více než 4000 let starou lokalitu, jež bezpochyby sloužila jako observatoř. Toto nově objevené zařízení v Tchao-s’ leží v severočínské provincii Šan-si – nezaměňovat s provincií Ša-an-si čili Šen-si s jejími pyramidami! – nedaleko města Lin-fen. Konstrukce, jejíž vnější průměr činí 60 metrů, je tvořena koncentrickými kruhy. Matematicko-astronomické rekonstrukce ukázaly, že celkem třináct zhruba čtyři metry vysokých kamenných pilířů tvořilo dvanáct otvorů, jež se vztahovaly k nebeským tělesům a souhvězdím.

Celý archeologický areál Tchao-s’ má rozlohu asi čtyři čtvereční kilometry. Místní tradice ho spojuje s pěti legendárními dávnými císaři, kteří vládli Číně v předdynastické době.6 Ti vždy zdůrazňovali, že nepocházejí od pozemských předků, ale od „synů nebes“, kteří přiletěli na Zemi s ohnivými kovovými draky.3 Nejsou sami: Thajci žijící v jihočínské provincii Jün-nan sousedící se státy Myanmar, Laos a Vietnam jsou se zhruba jedním milionem příslušníků jednou z nejdůležitějších národnostních menšin. Mezi Mongoloidy tvoří svébytnou etnickou skupinu a dělí se na hlavní skupiny Šan, Lao a Siamce. Ti poslední obývají především Thajské království.1 Rovněž původ Thajců bývá spojován s kosmem. Slovní kořen tchaj znamená doslova něco jako „pra“ či „nejvyšší“, tchaj-kung se překládá jako „vesmír“, zatímco tchaj-sü se používá pro „kosmický prostor“.

Mýty této etnické skupiny, jejichž galerie předků začíná jistým Tchaj Chao, který prý žil před 5000 lety, mají několik pro nás 18

zajímavých technických detailů. O želvě Naj se například vypráví, že měla třínohý podstavec. To je zvláštní: Také legendární Chuang Ti, první z výše uvedených bájných císařů Číny, měl mít „trojnožku“ s vlastnostmi odpovídajícími nanejvýš vyspělé technologii (viz 4. kap.). Kovovou rybu Ao musíme u Thajců chápat jako draka – však prý také dovedla požírat oheň. A tajuplné „thajské sovy“, které v noci létaly s nepříjemným „temným hučením“ jako „vozy duchů“ přes obzor, byly spíš vysoce vyspělé létající objekty než noční lovci myší.7 Podle všeho jde o příklady nepochopené technologie.

Rakve na stromech Patří k tunguzským kmenům, které jsou rovněž součástí mongoloidní rasy, avšak obývají rozlehlé prostory na severu mezi Jenisejem a tichomořským pobřežím. V nekonečných dálavách Sibiře, mezi řekami Janou a Kolymou a mezi Severním ledovým oceánem a horami okolo Verchojansku, žijí poslední Jukagirové. Toto etnikum, usazené v zeměpisných šířkách, které jsou položeny ještě severněji než Island, tvoří jen pouhý zlomek původního obyvatelstva. K jejich zdecimování přispělo nejen přesídlování a další nucená opatření v neblahé době Stalinovy krutovlády, ale také mísení s ostatními tunguzskými národy v okolí.

Tito Jukagirové tvrdí, že jsou potomky neforemných bytostí z nebes, jež se tajuplnými čarami proměnily v lidi. Z moderního pohledu: Spočívá-li celé „kouzlo“ v odložení neforemné a objemné kombinézy, z něhož se vyloupne člověku podobná bytost, je jádro mýtu jasné.

Podivné jsou i jejich pohřební zvyklosti, jež sdílejí s dalším sibiřským národem, s Jakuty. Rakve se zemřelými stavějí na kůly nebo je kladou do větví vysokých stromů. Občas také používají speciálně zhotovené konstrukce, jež jako samostříly ukazují šikmo k nebi. Potom zanotují takovýto žalozpěv: „Spěte, spěte, dokud na zářících vozech nepřijdou duchové z hvězd.“8, 9 Také vzpomínka na „bohy“ z vesmíru? Odkazy na původ a na opakované návštěvy „učitelů“ se ovšem neomezují jen na Asii, ale 19

jsou spíše společným rysem všech stvořitelských mýtů na zeměkouli. Například mýty indiánů Piutů vyprávějí o „Giči Manitú“, Velkém duchovi, který vyslal mocného Hromového ptáka. Hromový pták našel naši Zemi a přinesl na ni indiány.

Překonání gravitace Už na začátku svých úvah jsem si položil otázku, jestli by žlutá rasa nemohla pocházet ze zvláštní skupiny mimozemských návštěvníků. Nezdědila po nich naprosto unikátní schopnosti? Opravdu se zdá, že někteří zástupci dálnovýchodních národů mají vlohy, jež daleko přesahují to, co dokáže průměrný člověk. Pomineme-li příslušníky společenstev pohrdlivě označovaných za „primitivní“, jež mají schopnosti, které z nedostatku už dávno potřebného širšího pohledu na svět označujeme jako „paranormální“.

Nebyla snad Asie dříve pokládána za kontinent světců a čarodějů, mystérií a zázraků?

V listopadu 1992 jsem strávil pár zajímavých dní v Šanghaji, největší čínské hospodářské metropoli. Toto město leží asi 30 kilometrůdovnitrozemínařeceChuang-pchu a je pokládáno za třetí největší přístavní město světa. Jednou večer jsem navštívil „Šanghajské akrobaty“, skupinu artistů, která se proslavila daleko za hranicemi Čínské lidové republiky.

Je naprosto neuvěřitelné, s jakou lehkostí se dokázali jakoby vymanit z pout zemské přitažlivosti. Brzy jsem se přistihl, jak si říkám, že tihle artisté mají k známým zákonům fyziky asi docela jiný vztah než my, „normální smrtelníci“. Když se člověk dívá na takové neuvěřitelné kousky, podobné bláznivé myšlenky ho zkrátka musí napadnout. Jistě, také tito akrobaté, stejně jako jejich kolegové z jiných zemí, často a pilně cvičili už od dětských let. Ale nemohla jim pomáhat ještě nějaká jiná síla, kterou bych z nedostatku jiné vhodnější definice nazval „dědictvím bohů“?

Je zvláštní, že staré čínské spisy se o překonání gravitace zmiňují poměrně často. Například ve 2. století př. n. l. prý alchymista Liou An vynalezl nápoj, s jehož pomocí bylo možno působení gravitace zcela překonat. Lidé, kteří tento lektvar vyzkoušeli, se 20

prý bez problémů vznesli do vzduchu. Liou An byl odvážný muž, a tak účinky zázračného nápoje vyzkoušel i na sobě: se stejným výsledkem.

Máme zde co činit s nějakým omamným prostředkem navozujícím stav změněného vědomí, vytvořil snad Liou An nějakou ranou syntetickou drogu? Anebo byl díky receptuře opravdu schopen levitovat? Této schopnosti údajně čile využívali tibetští a mongolští mniši. Do 14. století měly masy buddhistických poutníků možnost v tibetském klášteře Chaldan vidět, jak se tělo reformátora Cung Kaby vznáší dobrých 20 centimetrů nad zemí – a jak navíc nepodléhá rozkladu.8 V tomto kontextu bych v žádném případě nechtěl opomenout „vznášející se běžce“ z Tibetu – označované jako „lung-gom-pa“ –, kteří byli díky neznámé speciální meditační technice údajně také schopni překonat zemskou přitažlivost. Ale o tom si povíme více v kapitole věnované Tibetu.

Kdo to vynalezl?

Jistě stojí za zamyšlení, že neuvěřitelně mnoho vymožeností a vynálezů, na něž je naše západní kultura tolik hrdá, bylo už mnohem dříve k dispozici v Říši středu. AŅ uvedeme jakýkoli příklad, Číňané před námi většinou měli pořádný náskok. Aniž bych chtěl umenšovat vynikající vynalézavost tohoto národa, musím si položit otázku, jestli se geniální vynálezci nemohli opírat o „rozvojovou pomoc“ mimozemských „učitelů“, aby tak získali obrovský předstih před ostatním světem. Ukáže nám to již i následující výběr: – Decimální systém: Čína byla první zemí, kde byl používán decimální systém, a to asi o 1000 let dříve než v Indii, kde ho zavedli ve 4. století př. n. l.

– Kompas: Ten byl vynalezen v Číně už před více než 2000 lety, zatímco v Evropě ho používali k navigaci při mořeplavbě až od 13. století.

– Papír: Papír byl v Říši středu zaveden už kolem roku 100 př. n. l., za dynastie Chan. Nejdříve byl získáván při praní surového hed21

vábí, později úpravou vláken lnu. A co tolik pokroková Evropa?

V našich šířkách se s výrobou papíru začalo teprve ve 13. století.

– Střelný prach: Okolo roku 220 n. l. se v Číně začala používat směs z ledku, síry a prachu z dřevěného uhlí. V období dynastie Sung dal císař Čeng-cung (998–1022) postavit v hlavním městě Kchaj-fengu na střelný prach továrnu. Na Západ se střelný prach dostal až koncem 12. století. Je pozoruhodné, že Číňané zprvu nepoužívali směs k vojenským účelům, ale hlavně na ohňostroje: o některých svátcích posílali rakety do nebe k poctě bohům.

– Seismograf: První přístroj ke zjišŅování zemětřesení vynalezl v roce 132 n. l. Čchang Cheng. Seismograf měl tvar bronzové nádoby, na jejímž obvodu bylo uspořádáno do kruhu osm dračích hlav, z nichž každá měla v tlamě bronzovou kuličku. Pod každou dračí hlavou čekala žába, do jejíž široce rozevřené tlamy skočila kulička vždy, když se otřásla země. Podle toho, ve které žabí tlamě kulička přistála, se dal určit přesný směr epicentra zemětřesení. Zdařilou napodobeninu Čchang Chengova seismografu jsem si před několika lety vyfotografoval v malém muzeu v Hongkongu. U nás na Západě byl seismograf zkonstruován až v 19. století.

A jak to vypadá, v Říši středu se všechno nezpracovávalo jen ručně.

Prsten z nefritu, který byl nalezen v hrobě starém zhruba 2500 let, totiž opravňuje k domněnce, že už v té dobu se zde pracovalo se složitými stroji. Zprohýbané drážky filigránového nefritového prstenu s průměrem pouhých 27 milimetrů jsou natolik stejnoměrné a přesné, že se daly těžko zhotovit jen rukou.

Archeologové dosud vycházeli z předpokladu, že se řezby v nefritu a jadeitu ve staré Číně zhotovovaly rukou nebo jednoduchými pomůckami, jimiž bylo možno uskutečnit pohyb vždy jen v jednom směru. Jak zjistil americký fyzik Peter J. Lu z Harvardovy univerzity, zde musel být použit podstatně složitější stroj s minimálně dvěma do sebe zapadajícími komponentami. Byly zde velice přesně kombinovány lineární a otáčivé pohyby.10 Tento nález, který lze datovat do dynastie Čou, může způsobit naprostý převrat v celých našich dějinách techniky.

22