KAPITOLA PRVNÍ
H
eather Simeonovou jsem poprvé spatřila na uzavřeném pokoji v nemocnici, kde ležela stočená do klubíčka. Tenkou modrou deku měla omotanou kolem těla a na zápěstích ostře bílé obvazy. Světlé vlasy jí téměř zakrývaly obličej. Přesto působila dojmem křehké krásy. Bylo to cosi v jejích vysokých lícních kostech, zpola ukrytých pod závojem vlasů, v krásně vykrouženém obočí, patricijském nose a jemném obrysu bledých rtů. Jen ruce měla v příšerném stavu, kůžičku kolem nehtů oškubanou do živa a samotné nehty celé zubaté. Nevypadaly jako okousané, spíš polámané. Jako ona sama. Její složku jsem si už pročetla a mluvila jsem i s psychiatrem z pohotovosti, který ji předchozí večer přijímal, a potom jsem si všechno prošla se sestrami, z nichž většina na psychiatrické jednotce intenzivní péče pracuje již léta. Byly pro mě nejlepším zdrojem informací. Během ranní obchůzky strávím s každým pacientem tak patnáct minut až hodinu, ale po zbytek času se ve své ordinaci v budově kliniky duševního zdraví zabývám pacienty, kteří jsou 7
v ambulantní péči. Proto s sebou raději beru sestru, když se s novým pacientem setkávám poprvé. Můžeme tak lépe koordinovat léčebný program. Tentokrát se mnou šla Michelle, veselá žena s kudrnatými světlými vlasy a širokým úsměvem. Předchozí večer po návratu domů našel manžel Heather ležet s nožem v ruce v kuchyni na podlaze. Když ji přijali v nemocnici, byla rozrušená, plakala a zápasila se sestrami. Doktor na pohotovostním příjmu nechal udělat testy na drogy. Vyšly negativně, tak jí dal ativan a umístil ji na uzavřený pokoj. Průběžně ji sledovali na monitoru a každých patnáct minut ji kontrolovala sestra. Pacientka prospala celou noc. Zlehka jsem zaklepala na rám dveří. Heather se zavrtěla, otevřela oči a několikrát zamrkala. Přistoupila jsem k její posteli. Podívala se na mě, olízla si rty, suché a popraskané, a polkla. Pootevřela ústa, jako by se chystala něco říct, ale vyšel z ní jen dlouhý povzdech. Oči měla tmavě modré. „Dobré jitro, Heather,“ pozdravila jsem ji tlumeným hlasem. „Jsem doktorka Lavoie, váš ošetřující psychiatr.“ Když jsem ještě měla soukromou praxi nahoře na ostrově, pacienti mě oslovovali Nadine. Ale od té doby, co jsem se odstěhovala do Victorie a pracuju v nemocnici, začala jsem užívat titul a přiklonila se k emocionálnímu odstupu, což byl ostatně jeden z důvodů mého přestěhování. „Chtěla byste trochu vody?“ Bezvýrazně koukala na cosi nad mým ramenem, v očích mělo prázdno, nebyl v nich žádný smutek ani hněv. Sice se jí nepodařilo odejít fyzicky, ale rozhodně se vytratila emočně. „Ráda bych si s vámi chvilku promluvila, jestli se na to cítíte.“ 8
Její pohled mě minul a zastavil se u Michelle. Přitáhla si modrou deku pevněji k tělu. „Proč… je tady?“ Sotva šeptala. „Michelle? Je jednou z našich sester.“ Na patře psychiatrie se doktoři obvykle pohybují v pracovním, ale sestry se oblékají pohodlněji. Michelle dávala přednost nápadnému oblečení, dnes na sobě měla výstředně pruhovanou košili a stylové tmavé denimové džínsy. Kdybyste na jejím krku nezaznamenali identifikační štítek, ani by vás nenapadlo, že je to ošetřovatelka. Heather řečí svého těla dávala najevo obranný postoj, téměř se pod dekou scvrkla a její pohled kmital sem a tam, jako by byla zvíře zahnané do kouta. Michelle ustoupila dozadu, ale Heather dál vypadala ochromeně. Když jsme si přivedli sestru, někteří pacienti se cítili jako svázaní. „Bylo by pro vás příjemnější, kdybychom spolu mluvily o samotě?“ otázala jsem se. Nepatrně přikývla, zatímco si zuby škubala obvaz. Znovu mi před očima vyvstal obraz divokého zvířete, jež se pokouší dostat z pasti. Pohlédla jsem na Michelle a naznačila jí, že může odejít. Michelle se na Heather usmála. „Přijdu se na vás podívat později, zlato. Jestli něco nepotřebujete.“ Líbí se mi Michellina vřelost vůči pacientům, všimla jsem si jí už dřív. Často u nich posedí a povídá si s nimi i během své pauzy. Když se za ní zavřely dveře, otočila jsem se zpátky k nové pacientce. „Povíte mi, kolik je vám let, Heather?“ Pomalu odpověděla: „Třicet pět.“ Rozhlédla se kolem, jako by si lépe začala uvědomovat, kde je. Uviděla jsem pokoj jejíma očima a cítila se za ni nepříjemně – malé 9
plastové okénko v těžkých kovových dveřích, v okně plexisklo se škrábanci, jako by se někdo pokoušel prodrápat ven – k takovému pokusu skutečně došlo. „A jak se jmenujete?“ zeptala jsem se. „Heather Duncanová…“ Zavrtěla hlavou, aby se opravila, ale ten pohyb byl pomalý, zpožděný. „Simeonová. Teď se jmenuju Simeonová.“ Usmála jsem se. „Provdala jste se nedávno?“ „Ano.“ Žádné jo nebo hm, nýbrž ano. Byla vzdělaná a vychovaná mluvit zřetelně. Zastavila se pohledem na těžkých kovových dveřích. „Daniel… je tady?“ „Je tady, ale nejprve bych si s vámi ráda promluvila sama. Jak dlouho jste s Danielem manželé?“ „Šest měsíců.“ „Čím se živíte, Heather?“ „Já teď nic nedělám, ale dřív jsem pracovala v prodejně. Pečujeme o půdu.“ Povšimla jsem si přechodu k přítomnému času. „Jste krajinářka?“ „Naším posláním je starat se o půdu a udržovat ji.“ Ta věta u mě vyvolala nepříjemné šimrání v žaludku. Zněla mi povědomě a Heather ji navíc pronesla, jako by recitovala něco, co mnohokrát slyšela. Jen ji opakovala, nemluvila za sebe. „Slyšela jsem, že jste měla těžký večer,“ poznamenala jsem. „Chcete mi povědět, co se stalo?“ „Nechci tu být.“ „Jste v nemocnici, protože tak to určuje zákon o duševním zdraví. Pokusila jste si ublížit a my nechceme, aby se to opakovalo, tak vám pomůžeme, abyste se vzchopila.“ Zvedla se do sedu a já jsem si všimla, jak hubené má paže, když se opírala o matraci. Až jí na nich vystupovaly 10
žíly. Ruce se jí třásly, jako by námaha udržet tělo vzpřímené byla nesmírně vyčerpávající. „Jen jsem chtěla, aby to přestalo.“ Oči se jí naplnily slzami, stékaly jí po tvářích a odkapávaly po nose. Jedna jí přistála na paži. Koukala na ni, jako by neměla tušení, kde se tam vzala. „Co chcete, aby přestalo?“ „Zlé myšlenky. Moje děťátko…“ Hlas se jí zadrhl, otřásla se a zaskřípala zuby, jako by ji kdesi hluboko uvnitř něco bodlo. „Vy jste potratila, Heather?“ Podle její složky jsem věděla, že před týdnem přišla o dítě, ale chtěla jsem zjistit, zda mi toho o sobě poví víc. Další slza jí stekla po tváři a dopadla na předloktí. „Byla jsem ve třetím měsíci. Začala jsem krvácet…“ Nadechla se a pak pomalu vydechla přes zaťaté zuby. Chvíli jsem mlčela, abych dala najevo respekt vůči tomu, co mi právě pověděla, a pak jsem velmi tiše řekla: „Je mi to líto, Heather. Muselo to pro vás být velice bolestné. Po ztrátě dítěte je normální, že cítíte depresi, ale my vám můžeme pomoct zvládnout vaše pocity, aby nebyly tak drtivé. Ve vaší složce se uvádí, že vám váš lékař minulý rok předepsal effexor. Stále ho berete?“ „Ne.“ „Kdy jste přestala?“ „Když jsem potkala Daniela.“ Zachytila jsem lehce defenzivní tón a bylo mi jasné, že se cítí provinile kvůli tomu, že lék přestala brát, a stydí se, že jej potřebovala. Lidé s depresí často přestanou brát léky, když se zamilují a endorfiny jim přirozeně nahrazují antidepresiva. Pak ale udeří skutečný život. „Ze všeho nejdříve bych vám ráda znovu nasadila antidepresiva.“ Mluvila jsem věcně: O nic nejde. Jste v pohodě. 11
„Začneme nízkou dávkou a uvidíme, jak na tom budete. Vaše složka zmiňuje, že před dvěma roky jste rovněž prošla těžkým obdobím.“ Při dvou předchozích sebevražedných pokusech použila prášky. Pokaždé ji našli na poslední chvíli, jenže teď Heather postoupila k násilnějšímu prostředku a příště už by takové štěstí mít nemusela. „Doporučili vás k psychologovi. Stále ho navštěvujete?“ Zavrtěla hlavou. „Nelíbil se mi. Je Daniel v pořádku?“ „Sestry říkaly, že tu zůstal celou noc a ráno vám šel domů pro pár věcí. Už se vrátil a je v čekárně.“ Heather se ustaraně zamračila. „Musí být hrozně unavený.“ „Jsem přesvědčená, že Daniel si hlavně přeje, abyste se dala do pořádku. A my jsme tady, abychom vám s tím pomohli.“ Její oči ještě víc zmodraly novými slzami, jako safíry zasazené mezi diamanty. Byla tak bledá, až jí byla vidět každá žilka na krku, přesto zůstávala neuvěřitelně krásná. Lidé často předpokládají, že kdo je krásný, nemá důvod být nešťastný. Většinou to bývá právě naopak. „Chci Daniela,“ řekla. Víčka jí začala klesat a námaha, vynaložená na mluvení, z ní vysála veškeré zbytky energie. „Nejprve si s ním promluvím já a potom se podíváme, jestli vás může na chvíli navštívit.“ Chtěla jsem si udělat představu, v jakém emočním stavu se Daniel nachází, aby její situaci ještě nezhoršil. „Tady mě nenajdou.“ Pronesla ta slova k místnosti, jako by zapomněla, že tam jsem, a jen chtěla uklidnit sama sebe. „Koho se obáváte, že by vás mohl najít?“ „Chci, aby nás nechali na pokoji, jenže oni pořád volají a volají.“ Při řeči si až do živého masa trhala kůžičky kolem nehtů. 12
„Někdo vás obtěžuje?“ Její složka se nezmiňovala o paranoi či halucinacích, ale u vážné deprese, jíž Heather zjevně trpí, se psychóza občas může vyskytnout. Ovšem jestli má ve svém životě rovněž problémy s nějakými lidmi, pak to potřebujeme vědět. Znovu si zuby začala škubat obvazy. „Tady jste v bezpečném prostředí – udělá se vám tu lépe,“ řekla jsem. „Můžeme vyloučit všechny, jejichž návštěvu si nebudete přát, a na patře je pořád bezpečnostní stráž. Nikdo se k vám nedostane.“ Jestli Heather hrozí skutečné nebezpečí, chtěla jsem, aby se cítila natolik chráněná, že mi poví, co se děje. Pokud je to jen paranoia, stejně se potřebuje cítit chráněná, abychom ji mohli začít léčit. „Nevrátím se tam.“ Tato poslední věta zněla, jako by přemlouvala sama sebe. „Nemůžou mě donutit.“ „Kdo vás nemůže donutit?“ S vypětím sil udržela oči otevřené a podívala se na mě se zmateným znepokojením. Viděla jsem, že si klade otázku, co mi vlastně pověděla. Strach a ještě cosi, co jsem nedokázala pojmenovat, se v mohutných vlnách valilo z jejího těla a tlačilo na mě. Musela jsem se bránit náhlému nutkání ucouvnout. „Musím vidět Daniela.“ Hlava jí klesla dopředu, až se bradou opírala o hruď. „Jsem tak hrozně unavená.“ „Tak co kdybyste si trochu odpočinula, zatímco si promluvím s vaším manželem?“ Stočila se pod modrou přikrývkou do fetální pozice, obličejem ke stěně, a třásla se, přestože v pokoji bylo teplo. Sotva víc než šeptem vyslovila: „Všechno vidí.“ Zastavila jsem se u dveří. „Kdo všechno vidí, Heather?“ Jen si přetáhla přikrývku přes obličej. *** 13
Když jsem vstoupila do části prostor pro návštěvy, vysoký muž s tmavými vlasy se rychle zvedl. I neoholený, se stíny pod očima a pomačkanou košilí visící přes vybledlé džínsy byl Daniel přitažlivý muž. Soudě podle vrásek od smíchu kolem očí a úst mu mohlo být tak pětačtyřicet, ale dělal na mě dojem, že patří k těm mužům, kteří jsou s postupem věku dokonce ještě pohlednější. Dítě těch dvou by bylo krásné. Zavalila mě nad nimi vlna lítosti. Daniel ke mně vykročil. Hnědou koženou bundu měl přehozenou přes ruku a na rameni mu visel ruksak. „Jak je na tom? Ptá se po mně?“ Hlas se mu při posledním slově zlomil. „Pojďme někam, kde si budeme moct promluvit v soukromí, pane Simeone.“ Vedla jsem ho chodbou k jedné hovorně a vyhnula se uklízeči, stírajícímu podlahu. Zamračila jsem se, když jsem si všimla, že dveře komory za ním jsou nezamčené a dokořán, a v duchu si udělala poznámku, že se o tom musím zmínit sestrám. „Prosím, říkejte mi Daniel. Povíte mi, jestli je v pořádku?“ „Vzhledem k okolnostem bych řekla, že ano. Prošla si těžkou zkouškou, ale děláme všechno, co je v našich silách, abychom jí pomohli. V tuto chvíli je to tady pro ni nejlepší místo.“ „Bylo tam tolik krve…“ Cítila jsem s ním, věděla jsem, co si nejspíš myslí: Co kdybych byl přišel o deset minut později? Proč jsem nepostřehl žádné varovné známky? Rodiny se zpravidla dělí do dvou skupin – na ty, které dávají vinu samy sobě, a ty, které viní pacienta. Vždy však potřebují najít viníka. „Muselo vás velmi rozrušit, když jste ji takhle našel,“ poznamenala jsem. „Máte si o tom s kým promluvit? Ráda vám někoho doporučím.“ 14
Rychle zavrtěl hlavou. „To není potřeba. Chci jen, aby Heather byla v bezpečí.“ Přemýšlela jsem o tom, co mi Heather před chvílí pověděla. Skutečně ji někdo pronásleduje? Nebo jde pouze o strach spojený s tím, co udělala? „To si my přejeme také.“ Odemkla jsem těžké kovové dveře do hovorny a mávla na Daniela, ať se posadí na židli. Sedl si naproti mně. Člověk by čekal, že místnost bude zkrášlená uklidňujícími barvami, že tam bude hřejivé prostředí, ale židle v nejrůznějších odstínech růžové, modré a tmavě fialové tam byly už od sedmdesátých let. Laminátový stůl měl popraskané okraje, které se odlupovaly. U jedné stěny stála dřevěná police s několika náhodnými hromádkami osamělých knih. Dokonce i čekárnu, v níž Daniel proseděl tolik hodin, představovalo jen pár židlí u výtahů. Je to stará nemocnice. Nejsou prostředky a taky to není rekreační středisko. „Řekla vám, proč…“ Daniel se zajíkl a honem se nadechl. „Proč se pokusila zabít?“ „Bez jejího souhlasu vám nemohu povědět nic z toho, o čem jsme mluvily. Ráda bych vám ale položila několik otázek.“ „Jistě, ptejte se.“ „Věděl jste, že trpí depresí?“ Poškrábal se na bradě a tvářil se bezútěšně. „Od té doby, co jsme přišli o dítě, nechtěla jíst ani vstát z postele. Většinu dní se dokonce ani neosprchovala. Myslel jsem si, že jde o poporodní depresi, nebo jak se tomu říká, a že jen potřebuje čas… Pořád myslím na to, jak zamlklá byla, když jsem včera večer odcházel. Zpozdil jsem se do práce – večer dělám všelijaké brigády, abych vydělal 15
nějaké peníze navíc, a tak jsem spěchal.“ Potřásl hlavou. „Kdybych s ní zůstal…“ Byl ten typ, který přičítá vinu sobě. Naklonila jsem se k němu. „Vy za to nemůžete, Danieli. Kdybyste tam byl, počkala by na chvíli, kdy odejdete, a zkusila by to znovu. Lidé tak sklíčení jako Heather si vždycky najdou způsob.“ Díval se na mě – doufala jsem, že dostatečně dlouho, aby k němu má slova pronikla – a pak se mu obličej zachmuřil. „Její rodiče to budou brát hrozně zle.“ „Oni to nevědí?“ „Jeli s karavanem na rekreační zájezd po severní Britské Kolumbii. Zkoušel jsem jim zavolat, ale zřejmě jsou mimo signál. Heather s nimi už nějakou dobu nemluvila.“ „Co její přátelé?“ „Nikdy s nimi nechtěla nic podniknout, tak přestali telefonovat.“ Nijak mě nepřekvapovalo, že Heather od sebe s výjimkou Daniela všechny lidi odstrčila. Klasickým symptomem deprese je právě odpoutání se od přátel a od rodiny. „Čím se živíte, Danieli?“ „Jsem tesař.“ To vysvětlovalo jeho postavu a výrazné opálení. Pousmál se, když pohlédl na své hrubé ruce. „Pocházíme s Heather z různých světů, ale ve chvíli, kdy jsme se potkali, se mezi námi okamžitě objevilo hluboké souznění. Ani jeden z nás nikdy dřív nic takového nezažil.“ Pohlédl na mě, jako by očekával, že se budu tvářit skepticky. Povzbudivě jsem přikývla. Pokračoval: „Zrovna si prošla rozpadem manželství – její bývalý byl vážně pitomec. Začali jsme společně chodit na túry a cvičit jógu. Zdálo se, že jí to pomáhá zvednout náladu.“ 16