POSLUŠNÝ
SYN
František Josef a jeho matka Žofie JEDNOHO ČTVRTEČNÍHO ODPOLEDNE uprostřed podzimu, 4. listopadu 1824, si ve slavnostně vyzdobeném kostele svatého Augustina ve Vídni říkají své „ano“ princezna Žofie a arcivévoda František Karel. Sňatek mezi dcerou bavorského krále Maxmiliana Josefa I. a synem rakouského císaře Františka I. je výsledkem společných organizačních snah mnichovského a vídeňského dvora. Arcivévoda Rudolf, arcibiskup olomoucký a kardinál, zpečeťuje tento životní svazek, a požehnává tak dynastickému manželství. Svým vzhledem se k sobě novomanželé nehodí, to je zcela zřejmé. Při pohledu na devatenáctiletou nevěstu s jejím svěžím půvabem se srdce raduje. Žofie sice není žádná Venuše, ale má příjemný a milý obličej a hezkou, trochu zaoblenou postavu. Vyzařuje energii, zdraví a přirozenost. Ženichův zjev lze sotva označit jinak než jako neatraktivní. Je malý a vyzáblý, jeho podlouhlá lebka sedící na drobném těle působí disproporčně, z bezvýrazného obličeje vystupuje typický habsburský převislý dolní ret. Ještě nápadnější než nerovný vzhled jsou však rozdíly v povaze a inteligenci tohoto páru – ona, velice bystrá, ctižádostivá, energická a houževnatá žena, on, muž slabého ducha, dobromyslný, pomalý, nerozhodný a v každém ohledu nevýrazný. Ovšem na druhou stranu dobrá partie. Samozřejmě není třeba se ptát, kdo v tomto manželství bude hrát první housle. Oba partneři mají společné pouze jedno – hluboce zakořeněnou religiozitu.
9
ŽENY
V ŽIVOTĚ CÍSAŘE
F R A N T I Š K A J O S E FA
Mladá Žofie, půvabná bavorská princezna, vnesla na vídeňský císařský dvůr svěží vzduch.
Otci arcivévody, císaři Františku I., je v okamžiku uzavření synova sňatku padesát šest let. Nekypí právě zdravím. Často se necítí dobře, trápí ho opakovaná nachlazení, záchvaty horečky a prudké bolesti zubů. V šedesáti již nemá zuby. Císař biedermeieru, který umí být také nepříjemný a nevlídný, si v životě prodělal své. Léta krizí, která měl na svědomí Napoleon Bonaparte, nenáviděný zbohatlík z Korsiky, se podepsala na jeho tělesné i duševní konstituci. Avšak „dobrý císař František“ má tuhý kořínek. Musí samozřejmě již myslet na svého nástupce. 10
POSLUŠNÝ
SYN
Jeho nejstarší syn, který má coby prvorozený podle zákona zdědit trůn, dělá Františku I. od začátku velké starosti. Ferdinand Karel je slabomyslný epileptik. Není vůbec jisté, zda se bude moci ujmout výkonu povinností dědice. Ve dvorních kruzích se o tom pochybuje a také pan otec má vážné obavy. Ať již náhodou, či nikoli, právě v roce 1824, kdy si další kandidát na trůn bere energickou Žofii z rodu Wittelsbachů, si císař vyžádá lékařské stanovisko ohledně způsobilosti Ferdinanda k vládě a manželství. Není způsobilý ani k jednomu, zní odborný posudek. Ferdinand má sklony k mozkovým příhodám a je impotentní. Potomky od něho očekávat nelze. Pro Františka Karla a jeho manželku se otevírají šance, že právě oni zajistí dynastickou linii. Žofie, která se sňatkem stává arcivévodkyní, má čilou fantazii. Devatenáctiletá dívenka z Bavorska sní o titulu rakouské císařovny. Díky tomuto snu zapomíná, že řekla „ano“ typickému představiteli manžela pod pantoflem. VÍDEŇ ŽOFII NADCHLA. Několik týdnů před svatbou navštěvuje Hofburg. Karolína Augusta, její blízká příbuzná a čtvrtá manželka císaře Františka I., si nenechá ujít příležitost, aby Žofii ukázala metropoli na Dunaji. Žofie je uchvácena rozsáhlou císařskou rezidencí, skvostnými paláci a nádhernými kostely. A také okolí města na ni zapůsobí velkým dojmem. Zámek Laxenburg s rozlehlým parkem, spletitými cestami, jeskyněmi, rybníky a vodními hříčkami jí připadá okouzlující. Dokonce i malé město Baden, kam jezdí císař v létě do lázní, jí imponuje. V císařském Dvorském divadle (Hofburgtheatr, od r. 1919 pouze Burgtheatr) všemi smysly prožívá velkolepou inscenaci Shakespearova „Romea a Julie“, i když nezkrácená verze tak zcela neodpovídá jejím morálním představám. Na srdečnou, mladou ženu s biedermeierovskými lokýnkami je radost pohledět, ale má za sebou přísnou puritánskou výchovu a v názorech je nadmíru konzervativní. Do vídeňského Hofburgu Žofie výborně zapadá a bez nejmenších problémů se zapojuje do jeho života. Císař a císařovna jí splní každé přání. Má vlastní dvůr a přepychovou roční apanáž. Od otce dostala nejen obvyklé věno, ale i bohatou výbavu – perlové náhrdelníky, diadémy, náramky, prsteny 11
ŽENY
V ŽIVOTĚ CÍSAŘE
F R A N T I Š K A J O S E FA
a náušnice. Přesto si arcivévodkyně, oddaná katolička, která dvakrát denně chodí na mši, nemůže na nové prostředí zvyknout. Na rodičích přímo visí, a to především na starostlivé matce, kterou doslova zbožňuje. Žofii se stýská. „Moje srdce, moje duše, mohu říci veškerý můj entusiasmus, to všechno patří zcela a úplně Mnichovu,“ píše matce. Devatenáctiletá arcivévodkyně se v rozhlehlém komplexu budov vídeňského Hofburgu cítí osamělá. Manžel ji zahrnuje dárky, ale je to nudný patron. O líbánkách si může nechat zdát. František Karel žije způsobem, co den dal, nemá žádné pevně stanovené úkoly. Kromě zbožnosti spojuje mladý manželský pár pouze společné nadšení pro divadlo a tanec. Nejdůležitějším člověkem, s nímž může na dvoře mluvit, je pro Žofii císařovna. Karolína Augusta, pocházející rovněž z Bavorska, pro ni představuje spojovací článek s domovem. Císařovna Žofii utěšuje, když ji trápí stesk po domově, povzbuzuje ji a vždy je ochotna pomoci slovem i skutkem. Sdílí s ní císařskou lóži v c. a k. Dvorském divadle a prohlubuje její lásku k činohře. Císařovna je vysloveně dobrotivá a laskavá osoba. V rodině se zcela obětuje svému úkolu být vždy k službám manželovi. Na sebe zapomíná, vždycky je zde pro něho, péče o císaře je pro ni vším. Stará se doslova o všechno, co se týká milovaného chotě, od jeho zdraví až po garderobu. Dokonce mu občas zašije i díru v plášti a snaží se ulehčovat mu všední den, nepouštět k němu problémy a rozveselovat ho. A když se její „největší poklad“ necítí dobře, stará se o něj s dojemnou oddaností. A to se stává velmi často. V roce 1826 císař onemocní tak těžce, že je mu již udělena svátost posledního pomazání. Karolína Augusta se ani na chvilku nehne od jeho postele a s pomocí lékařů ho vyléčí. Císařovna také velice miluje děti a je šikovná pedagožka. I jako maceše jí patří srdce všech císařových dítek z jeho prvního manželství, které ještě žijí u dvora. Především se stará o duševně nemocného Ferdinanda. Císařský pár projevuje pro mladou arcivévodkyni velké pochopení. Císař se chová v rodinném kruhu vysloveně přátelsky, hovoří nefalšovanou vídeňštinou a pěstuje své rozmary 12
POSLUŠNÝ
SYN
a koníčky. Sbírá knihy a portréty. Jeho knihovna, v níž tráví celé hodiny, čítá deset tisíc cenných svazků. K velkým vášním císaře, pokud je možné při jeho flegmatismu tak silné slovo vůbec použít, patří květiny a exotické rostliny, které si nechává přivážet z celého světa. V „císařské zahradě“, vybudované podle jeho představ, vlastnoručně stříhá zahradnickými nůžkami keře a odřezává pilou suché větve stromů. Park zámku Laxenburg, který lze obdivovat dodnes, je pouze jeho vlastním dílem. František si váží svého dvorního zahradníka víc než dvorních radů a květin víc než spisů, které mu denně předkládají k podpisu. Činí však i zásadní rodinná rozhodnutí. To Žofie později ještě pocítí. NA VÍDEŇSKÉM DVOŘE žije od roku 1814 syn Napoleona, který vzešel z jeho manželství s císařovou dcerou Marií Luisou. Od otce byl odloučen, matka ho opustila a úkolem vídeňského dvora tedy bylo vychovat z něj „loajálního a čestného německého prince“. Dost nesnadný úkol, jak se brzy ukázalo. Jen proti své vůli se Napoleonův syn, vévoda Zákupský, kterému se tu říká Orlík nebo Franci, podřizuje výchově naordinované císařem a jen nerad snáší svůj osud. Malému vévodovi je v době Žofiina sňatku čtrnáct let a mladou ženu zbožňuje s pubertální zamilovaností. Arcivévodkyně si je toho dobře vědoma. „Franci se styděl a strašně zrudl, když jsem se přiblížila k jeho posteli,“ píše Žofie mamince do Mnichova. S obtížným adolescentem, který dělá vychovatelům ze života peklo a za své chování několikrát ucítí dokonce i rákosku, skvěle vychází. Poslouchá Žofii na slovo, a jak se říká, zobe jí z ruky. Za těch několik let, která mu ještě byla na světě dopřána, vyrostl Franci v hezkého mladého muže. Se svýma tmavomodrýma očima, jemně řezanými rysy a hustými světlými vlasy, štíhlý a vysoký, vyzařuje vznešenou eleganci. Galantně se Žofii dvoří, obdarovává ji květinami a „často ji prudce popadl a políbil“, jak sděluje matce bez sebemenšího náznaku, že by se tím cítila polichocena. A dodává: „Řekla jsem mu, že takové věci dělají jen děti, a ne mladý muž jako on.“ Žofie a Franci, z něhož se již stal Franc, se procházejí po schönbrunnském parku, navštěvují společně představení v Dvorském divadle 13
V ŽIVOTĚ CÍSAŘE
F R A N T I Š K A J O S E FA
Port_00039331_01
ŽENY
Napoleonův syn, který vyrostl na vídeňském císařském dvoře, se do hezké arcivévodkyně zamiloval až po uši.
a bujaře se veselí na dvorním bále až do rána. Manžela neškodná zábava jeho manželky nijak nevyvádí z míry, i když na císařském dvoře a především mezi sloužícími se o lecčem šušká. Ale je tu ještě jeden muž, o jehož náklonnosti k Žofii nelze pochybovat. Gustav Vasa, bývalý švédský korunní princ. František Karel to bere s nadhledem. Jako manžel se chová příkladně, horlivě plní i manželské povinnosti. Pouhých několik měsíců po svatbě jeho manželka otěhotní. Dítě však potratí, je to „fausse couche“, jak se říká ve šlechtických kruzích. Žofie je nevýslovně nešťastná, ale lékaři ji 14
POSLUŠNÝ
SYN
utěšují. To se může stát. V následujících letech se ovšem Žofie musí smířit ještě s dalšími pěti potraty. Je zoufalá, má návaly depresí. Lékaři jsou bezradní, předepisují jí všechny možné receptury, pitné kúry a lázně. Žofie absolvuje několik lázeňských pobytů v Pirawarthu, severovýchodně od Vídně, kde se léčí siřičitým bahnem. Nudí se tam k uzoufání. Ani solné lázně Bad Ischl (Lázně Išl) nepomáhají. A na střechách císařského dvora si vrabci již dávno cvrlikají, že mladá princezna z Bavorska, jinak ztělesněné zdraví, nemůže mít děti. Tady určitě něco nehraje. Protože o tom, že na vině je ona, není v tomto maskulinním světě pochyb. Manžel se duševními strastmi své ženy moc netrápí. Od Žofie také dostává dobré vysvědčení. Ne ne, mezi nimi je všechno v pořádku. „Jsem opravdu šťastná a bylo by těžké, abych nebyla. Neexistuje lepší člověk než můj manžel a miluje mě tak něžně,“ píše začátkem srpna 1827 své babičce. A matce o několik měsíců později píše: „Můj zlatý František mě tentokrát tak potěšil, tolik vyzrál…“ Tolik vyzrál – no, zní to trochu legračně. Františkovi Karlovi je teď přece dvacet pět let. KONCEM ROKU 1829 Žofie po dalším pobytu v Ischlu opět otěhotní. Již pošesté. A tentokrát má pocit, že plod jejího lůna bude žít. „Sama za sebe bych měla skoro stejnou radost z malé dcerušky jako z hocha, ale pro císaře a svého Františka si musím přát chlapce,“ píše milované matce v očekávání radostné události. Syn by samozřejmě její respekt u dvora značně posílil. Od ženy arcivévody, který je coby dědic trůnu hned na druhém místě, se také nic jiného neočekává. Zpráva o dalším Žofiině těhotenství vyvolá v Hofburgu čilý ruch. Velení se ujímá vážený osobní lékař arcivévodkyně Giovanni Malfatti, pocházející z Itálie. Budoucí matce nařizuje přísný klid na lůžku a povoluje jí pouze pár kroků po pokoji kvůli lepšímu zažívání po obědě a po večeři. Nic víc. Žofie se nejprve bez protestů podvoluje příkazům lékaře. Po několika měsících domácího vězení toho však má dost a prosadí si, aby ji na nosítkách přenesli do Divadla u Korutanské brány, protože tam chce vidět některá představení. V květnu se přestěhuje i s chotěm a dvorem do Schönbrunnu. Po dlouhé zimě 15
ŽENY
V ŽIVOTĚ CÍSAŘE
F R A N T I Š K A J O S E FA
v ponurém Hofburgu si na krátkých procházkách vychutnává voňavý vzduch v nádherném parku. Ale poslední měsíce těhotenství neprobíhají v ničím nezkalené radosti, jak by si možná někdo představoval. Císař chce definitivně rozhodnout o otázce svého nástupce a požádá osobního lékaře, dr. Andrease Ferdinanda von Stifft, o další lékařské vysvědčení o způsobilosti nejstaršího syna k vládě. A vida, prominentní znalec medicíny, který šest let předtím považoval korunního prince za nezpůsobilého, dochází najednou ke zcela jinému výsledku. Ferdinand je podle jeho názoru schopen nastoupit na trůn bez jakýchkoli výhrad. Ani proti sňatku nelze nic namítat. Když se Žofie dozví, jak dvorní lékař změnil názor, je naprosto šokovaná. To přece nemůže být pravda? Právě před několika týdny zažila epileptický záchvat švagra a okamžitě ho vylíčila matce: „Ferdinand měl najednou úplně znetvořenou tvář, ústa otevřená, takže jeho obličej vypadal ještě o dva palce delší.“ Ví Bůh, jak tenhle nešťastník jednou dopadne. A tenhle muž má vládnout rakouskému císařství, které je po Rusku druhým největším státním útvarem v Evropě? Ale výhybky jsou již nastaveny, nedá se nic dělat. Žofie to prostě nemůže pochopit. Ještě jedna událost jí v těchto dnech a týdnech otřese. V červenci roku 1830 vypukla ve Francii – už zase jednou – revoluce. Král musí abdikovat, země však zůstává monarchií. Ovšem s liberální ústavou. Revoluční jiskra přeskočí i na další země. Belgie se odděluje od Nizozemska, Poláci povstávají proti carskému Rusku, Řecko ze sebe setřese osmanskou nadvládu a i v několika německých státech se lid bouří. Také v Rakousku se ozývají myšlenky odporu proti Metternichovu policejnímu státu a jeho nesnesitelnému útlaku. Protestují i spisovatelé. Bystrá arcivévodkyně, kterou smysly neklamou, si dělá starosti o zachování starého monarchistického pořádku v Evropě. Všechno zlo přichází z téhle hrozné, opovrženíhodné Francie, rozčiluje se. A ptá se: „Proč milý Bůh nezničí Paříž? To je moje nejoblíbenější myšlenka.“ Očekáváný porod prvního dítěte ovšem zaměstnává její mysl mnohem více než politické události. 16
POSLUŠNÝ
SYN
Přípravy na radostný okamžik jsou v plném proudu. Zázemí pro děťátko, o jehož blaho bude pečovat kojná, chůva, osobní lokajové, komorná a „člověk z kuchyně“, je přichystáno. Tyto zaměstnance je snadné sehnat. Mzda je sice bídná, ale mají kde bydlet, co jíst a těší se řadě dalších výhod s šancí na doživotní zaměstnání. Ovšem najít áju, tedy guvernantku neboli vychovatelku, je těžší. Musí to být dvorní dáma s bezúhonnou pověstí a odpovídajícími pedagogickými kvalitami. Po obtížném hledání se jí stává baronka Luisa Sturmfederová, pocházející z nižší pruské šlechty. Když se ujímá své role, je jí jednačtyřicet let. Je svobodná, ale má přirozený pedagogický talent, miluje děti, umí se do nich vcítit a je důsledná při prosazování svých zásad. Jí vděčíme za cenné informace o narození a dětství pozdějšího císaře. V polovině července roku 1830 ji arcivévodkyně pozve k přijímacímu pohovoru a k barončinu překvapení jí dává jen velmi všeobecné pokyny. Žofie, mladá žena se zdravým rozumem, chce očividně dopřát baronce dostatek volného prostoru pro její činnost. DEN PORODU se blíží, vše je připraveno. Nejvyšší hofmistr, koordinující veškeré podobné události, přesně stanovil, kdo smí být při porodu přítomen. Porod dítěte na vídeňském císařském dvoře je téměř státní akt, který se odehrává před zraky nejbližších rodinných příslušníků a příbuzných. Ti se tísní v porodní místnosti kolem postele rodičky, prožívají s ní její naděje a úzkosti a napjatě sledují každý pohyb jejího těla. V sousedních místnostech poletuje služebnictvo, dvorní dámy, komorné a komorníci i adjutanti. I oni čekají na rozhodující okamžik. Císař dostává k dispozici nejklidnější pokoje. Vrací se ze svého letního sídla v Badenu do Schönbrunnu a také matka a Žofiina sestra, její dvojče, přicestovaly z Mnichova. „Arcivévodkyně je v dobrém rozpoložení. Leží na chaiselongue, skvěle vypadá, je veselá a přímo září. Myslím, že by bylo lepší, kdyby ji nechali chodit, ležení jí nevyhovuje,“ zapisuje si Luisa Sturmfederová. Odpoledne 16. srpna 1830 sděluje porodní bába Žofiinu manželovi, že porod nastane pravděpodobně večer. V místnosti, 17
ŽENY
V ŽIVOTĚ CÍSAŘE
F R A N T I Š K A J O S E FA
kde bude Žofie rodit, je narychlo postaven oltář a dvorní kaplan začíná odříkávat modlitby, které skončí až po šťastném narození dítěte. To na sebe ovšem nechává čekat. Uplyne den a noc a nastávající matka se svíjí bolestmi, její nářek a sténání téměř fyzicky prožívají i všichni přítomní. Nakonec jsou povoláni dva lékaři, aby provedli klešťový porod. Dne 18. srpna 1830 přichází dítě na svět. Chlapec. Propuká obrovské veselí, všechny zaplavuje bezmezná radost. Událost, která je pro všechny zúčastněné nesmírně vzrušující, končí děkovnou modlitbou. Zcela vyčerpaná arcivévodkyně září štěstím. „Chudinka moje Žofie se celé dva dny a dvě noci nepolevujícího strašlivého utrpení chovala jako anděl,“ píše Žofiina matka do Mnichova. Úřední věstník deníku Wiener Zeitung podává následujícího dne zprávu: „Její císařská Výsost, nejjasnější arcivévodkyně Žofie, manželka Jeho císařské Výsosti Františka Karla, včera, 18. tohoto měsíce, ve čtvrt na deset dopoledne v c. a k. letohrádku Schönbrunn, který jejich Výsosti obývají, šťastně porodila arcivévodu. Její Výsost i novorozený arcivévoda se přiměřeně k okolnostem nacházejí v žádoucím dobrém stavu.“ NOVÝ ČLEN CÍSAŘSKÉHO DVORA je dva dny po narození pokřtěn v schönbrunnské zámecké kapli jménem František Josef Karel (Franz Joseph Karl). Kmotrem je císařský dědeček. Potom se péče o děťátko ujímá ája a ostatní personál starající se o jeho blaho – kojná, chůva, kuchařka, komorná, pokojská, pomocnice v kuchyni a dva sloužící. Baronka Sturmfederová má plné ruce práce. Rozčiluje se na doktory, kteří každou čtvrthodinu musí ošetřovat tři malé ranky na týlu miminka, stopy po klešťovém porodu. Snaží se vyléčit je nejprve vlhkými obklady. Marně. Potom vypalují zranění lápisem, na což kojenec reaguje srdcervoucím křikem. „Čtyři doktoři ho obletují, díky Bohu, že je zdravý jako řepa,“ stěžuje si ve svých zápiscích baronka. Guvernantka je celý den ve stresu. Již časně zrána přichází otec, aby se vyptal na synkův stav. Potom se dítě koupe, načež ho přijde matka nakojit. Kojí ho dvakrát denně, ostatní krmení má na starosti kojná. A také císař si přeje vidět vnuka každý den. Stále a znovu, i v těch nejnevhodnějších okamžicích, 18