0036155

1 Protřepu si paže, aby se mi v nich rozproudila krev, zakláním hlavu, dokud neuslyším tiché lupnutí, a zhluboka se nadechnu ranního vzduchu. Je tak chladný, až mě pálí v hrdle. Přesto zamumlám tiché poděkování za to, že je tepleji než minulý týden. Utáhnu si neoprenový pásek, který mi přidržuje za pasem discman, a pustím si hudbu.

Green Day mi hlasitě zpívají do uší. A pak už jsem pryč.

Běžím klasickou trasou po naší čtvrti, dokud se nedostanu na stezku, která kopíruje hladkou hladinu Michiganského jezera. Vyběhnu z poslední zatáčky a přede mnou se otevře výhled daleko dopředu, až k běžecké dráze Northwesternské univerzity. Zahlédnu muže v zelené vestě. Běžíme proti sobě a naše culíky – jeho šedivý, můj vzpurný – se pohupují nahoru a dolů. Zvedneme ruce a zamáváme si. „Dobré ráno,“ pozdravím ho, když se míjíme.

Slunce pomalu stoupá nad jezero. Otočím se směrem k fotbalovému hřišti, a když se moje nohy začnou dotýkat porézního podkladu dráhy, ucítím nový příval energie a ještě zrychlím. Jsem zhruba v polovině oblouku, když se opět změní CD a nová písnička mě vrátí zpátky do včerejšího večera v kavárně. Ta kapela byla úžasná, a když zahráli těchto prvních pár not, celá místnost vybuchla nadšením, všichni se pohupovali a svorně kývali hlavami do rytmu a neviditelná čára, která oddělovala nás, žáky místní střední školy, od univerzitních studentů, rázem zmizela. Rychle se rozhlédnu, abych se ujistila, že 15

jsem sama. Vidím jen řady prázdných kovových sedadel na tribunách, zapadané sněhem, který se nikdo nenamáhal oklepat, a tak začnu nahlas vyřvávat refrén. Ženu se zatáčkami, nohy buší do země, srdce mi hlasitě bije. Vdechuju ledový vzduch. Vydechuju páru. Užívám si svých třicet minut samoty, kdy existuju jenom já a běh a hudba a myšlenky. Kdy jsem úplně sama.

A pak si uvědomím, že sama nejsem. Na tribunách někoho zahlédnu. Je zabořený do zledovatělého sněhu ve třetí řadě a jednoduše k nepřehlédnutí. Prostě si tam sedí, bradu si opírá o ruce, na sobě má černou parku, maličko se usmívá a pozoruje mě.

Podívám se po něm, pak ale pokračuju v běhu a předstírám, že mě jeho přítomnost v mém útočišti nezajímá.

Vypadá jako student z Northwesternu, možná prvák, má tmavé rozcuchané vlasy a jemné rysy. Nezdá se být nebezpečný, a dokonce i kdyby byl, utekla bych mu.

Ale co když se pletu?

Vzpomenu si na kurs sebeobrany, na který mě táta donutil chodit, když jsem začala běhat za setmění. Koleno do slabin. Dlaň vecpat do nosu. Ale hlavně by se měl člověk pokusit vyhnout konfrontaci tím, že prostě vezme na vědomí útočníkovu přítomnost. Což zní mnohem jednodušeji.

Když se vynořím ze zatáčky, zlehka na něj kývnu a vrhnu po něm pohled, který nejspíš vyjadřuje podivnou směsici strachu a odhodlání – jako bych ho vyzývala, aby se pohnul, a současně se bála, že to opravdu udělá. Když běžím kolem něj a upřeně na něj zírám, vidím, že se jeho obličej změnil. Úsměv zmizel a on teď vypadá smutně a deprimovaně, jako kdybych právě využila znalostí z kursu sebeobrany a praštila ho do žaludku.

Ale když dál běžím obloukem dráhy a znovu se k ně16

mu začnu přibližovat, vzhlédnu přímo k němu. Věnuje mi váhavý úsměv, váhavý, ale vřelý, jako kdyby mě znal. A já si nemůžu pomoct a taky se usměju.

Ještě pořád se křením, když se blížím k další zatáčce, a aniž bych o tom přemýšlela, uprostřed kroku se otočím, abych se na něj znovu podívala.

Jenomže on je pryč.

Otáčím se kolem své osy, zatímco moje oči ho hledají na dráze, pak se rozběhnu k tribunám. U schodů se na okamžik zarazím, přemýšlím, jestli tam vůbec byl, ale pak seberu odvahu a vleču se nahoru.

Není tu, ale byl. Nechal mi tu důkaz: ze sedadla, na kterém seděl, je smetený sníh, a o lavici níž ukazují dva otisky, kde měl nohy.

A pak si všimnu ještě něčeho jiného.

Moje vlastní stopy jsou jasně vidět ve sněhovém poprašku všude kolem mě, ale tam, kde by měly být ty jeho, mířící nahoru a pak zase zpátky, nevidím vůbec nic. Jen silnou vrstvu nedotčeného sněhu.

2 Vrazím domů a beru schody po dvou. Pustím si sprchu, vyklouznu z propoceného oblečení a nahá si vypiju sklenici vody. Koupelna se plní párou. Můj obraz v zrcadle na lékárničce se ztrácí za hustou mlhou. Když skoro zmizí, přejedu dlaní po skle a vytvořím ve zkapalnělé vodě vlhkou přerušovanou cestičku. Znovu si prohlížím svou tvář. Ne, nevypadám jako blázen.

17

Po celou dobu, kdy se sprchuju, si lámu hlavu, jestli byl ten kluk opravdový, komu bych o tom mohla povědět a jak zařídit, abych nevypadala jako blázen. Oblékám se do školy a jeho tvář se mi neustále vkrádá do myšlenek, dělám však, co můžu, abych na celou věc zapomněla.

Snažím se přesvědčit sama sebe, že se mi to jenom zdálo.

Přesto si v duchu slíbím, že se dráze budu po zbytek týdne vyhýbat. Vím, co jsem viděla.

Potřesu hlavou, obuju si boty a naposledy se prohlédnu ve velkém zrcadle. Vjedu si prsty do kudrn, zmačkám je v dlaních a znovu potřesu hlavou. Je to zbytečné.

Přes rameno si přehodím batoh a přiměju se věnovat svému rannímu rituálu. Stoupnu si před mapu zdobící největší zeď v mém pokoji, zavřu oči a pak je zase otevřu.

Callao, Peru. Fajn. Přála jsem si nějaké teplé místo.

Táta ví, že sním o cestování, a tak loni v létě strávil tajně nějaký čas v garáži a připevňoval obří mapu světa k pěnové podložce. „Můžeš si označit všechna místa, na která se vydáš,“ prohlásil a podal mi krabičku s červenými špendlíky. Mlčky jsem zírala na na ten obrovský papír s horskými pásmy a proměnlivými odstíny modři znázorňujícími různé hloubky oceánu – a viděla jsem mapu světa, věděla jsem však, že není můj. Můj svět byl mnohem, mnohem menší.

Když táta odešel z pokoje, zabodla jsem do papíru malé červené špendlíky, jeden po druhém. Naše třída byla loni na výletě v hlavním městě našeho státu Illinois, takže jsem první špendlík zapíchla do Springfieldu. S našimi jsme si kdysi vyjeli kempovat do Boundary Waters, další špendlík jsem tedy zabodla do severovýchodní Minnesoty. Čtvrtý červenec, Den nezávislosti, jsme strávili v Grand Rapids v Michiganu. Moje teta bydlí v severní Indianě a jezdíme za ní dvakrát ročně. To bylo všechno. Čtyři špendlíky.

18

Zprvu jsem viděla jenom směšný červený chumel poblíž státu Illinois, ale nyní jsem mapu vnímala způsobem, jenž měl na mysli táta. Připadalo mi, že mě žádá, abych každičký její čtvereční centimetr spatřila na vlastní oči.

Věnuju mapě poslední pohled a mířím ze schodů za nádhernou vůní linoucí se z kuchyně. Nemusím byt jasnovidec, abych věděla, že táta stojí u kávové konvice a nalévá dva hrnky – pro sebe černou, pro mě s mlékem. Vezmu si hrnek z jeho natažené ruky. „Dobré ráno. Máma už je pryč?“ „Odešla ještě před tebou. Má dnes ranní.“ Táta se dívá, jak upíjím kávu, a pak vykoukne z kuchyňského okna. „Kudy jsi dneska běžela? Je tam ještě pořád pěkná tma.“ Jeho hlas zní ustaraně. „Přes kampus. Jako vždycky.“ V žádném případě mu nemůžu říct o tom klukovi na dráze. „Pořádně mrzne. Byla to tvrdá první míle.“ Nasypu si do misky müsli s rozinkami a plácnu sebou na židli u barového pultu. „Můžeš se ke mě kdykoli přidat,“ zakřením se. Dobře vím, co teď bude následovat.

Táta povytáhne obočí. „Vzbuď mě brzy ráno někdy v červnu a já poběžím s tebou. Dřív mě z teplé postele kvůli takovému mučení nedostaneš.“ „Jsi zbabělec.“ „Jo.“ Přikývne a pozvedne hrnek k předstíranému přípitku. „Jo, to jsem. Ne jako moje Annie.“ Potřese hlavou. „Stvořil jsem monstrum.“ To táta ze mě udělal běžkyni. Když chodil na střední, dostal se až do illinoiského finále v přespolním běhu. Dny slávy má ale dávno za sebou a teď je z něj potrhlý chlapík v profesionální sportovní větrovce, co stojí na konci dráhy, divoce tleská a povzbuzuje mě dunivým hlasem, který by povalil i ty nejmohutnější duby v lese. Teď ale sezona 19

přespolního běhu skončila a já běhám po dráze, kde táta nikdy nezmizí z dohledu a kde nejsou stromy, které by ho tlumily. I když je šíleně trapný, je na něj spolehnutí.

A na oplátku je to jediný člověk na světě, který mi smí říkat Annie.

Táta se vrátí ke čtení novin a já piju kávu a dojídám své cereálie v přívětivém tichu. Na rozdíl od mámy, která má zřejmě pocit, že musí jakékoli ticho zaplnit, ho táta nechává s námi jako člena rodiny. Jenže pak ticho přeruší troubení Emmina auta.

Táta spustí jednu stranu novin. „Přijela tvoje Britka.“ Dám mu letmou pusu na tvář a jdu ven.

Auto bručí na příjezdové cestě a já kráčím co nejrychleji, jak jen dokážu, aniž bych na namrzlém povrchu uklouzla jako po slupce od banánu. Vydechnu si, až když otevřu dvířka Emmina lesklého nového saaba a zabořím se do teplé kůže. „Ahoj, zlato,“ zašvitoří Emma Atkinsová se svým britským přízvukem. Zařadí zpátečku a vylétne z naší příjezdové cesty. „Už jsi to slyšela?“ vyhrkne, jako by v ní ta slova byla zavřená už celé hodiny a ona je teď konečně pustila na svobodu. „Jasně že ne.“ Podívám se na ni a zakoulím očima. „Jak bych mohla něco slyšet dřív než ty?“ „Přišel k nám nový kluk. Zrovna se přistěhoval z Kalifornie. To by mohlo být super, ne?“ Emma sice viděla celý svět, ale ze Spojených států toho kromě Středozápadu moc nezná. Kalifornie je pro ni zosobněním úžasných amerických zvláštností, něco jako mražený jogurt nebo hot dog obalený v kukuřičné mouce a napíchnutý na špejli. „Cokoli nového je super,“ prohlásím, a když se k Emmě otočím, zjistím, že si oči nalíčila výrazněji než obvykle, 20

přidala doplňky a minisukně její školní uniformy je ještě kratší než jindy. Je mi jasné, že na nového kluka myslí od chvíle, co vstala. Když zastaví na semaforu, sleduju, jak natahuje krk, aby se podívala do zpětného zrcátka, a prstem si si upravuje rtěnku. Ne že by cokoli z toho potřebovala. Emma je Angličanka, ale vypadá spíš jako brazilská supermodelka – má výrazné lícní kosti a tmavé, vášnivé oči. Já se dnes nenamáhala ani s leskem na rty, Kdykoli spolu kráčíme do školní budovy, ať už se Emma zrovna nastrojila kvůli novému klukovi nebo ne, dobře vím, za kterou z nás se otáčejí hlavy.

Ještě neobvyklejší než úsilí, které dnes Emma věnovala svému vzhledu, je fakt, že se ani nenamáhala pustit hudbu. Sáhnu do přihrádky na rukavice a začnu se prohrabávat cédéčky, poškrábanými a naházenými na sobě, dokud pod prsty neucítím samet. Vylovím zářivě růžové pouzdro, které jsem dala Emmě loni k narozeninám, a začnu listovat disky v tenkých plastových obalech. „Hele, copak tebe to nezajímá? Tohle je velká novina, Anno. Nikdo k nám nepřišel, co…“ Odmlčí se a zabubnuje prsty na volant, což dělá, kdykoli se hluboce zamyslí.

Ani nevzhlédnu a její větu automaticky dokončím. „Co jsem přišla já.“ „Fakt?“ Pokrčím rameny a přikývnu. Jo. Osmá třída. Akné a rovnátka. Kudrnaté vlasy. Příšerné kostkované sako z Westlake. Při pomyšlení na ně sebou trhnu. „Nová žákyně. Já.“ „Fakticky…“ Emma se dívá z okna, jako by přemýšlela, jestli se pletu. Pak řekne: „Hm, asi máš pravdu.“ Natáhne se a štípne mě do tváře. „A vidíš, co se z toho vyklubalo! Nebýt tebe, zpívala bych si úplně sama. A když už o tom mluvíme, než něco vybereš, budeme ve škole. Na.“ 21

Emma natáhne ruku a zvedne vrchní cédéčko. „Vitalogy.

Perfektní.“ Poslední tři měsíce jsme si nové CD skupiny Pearl Jam pouštěly prakticky neustále. Emma ho vloží do přehrávače a nastaví zvuk, jak nejhlasitěji to jde, aniž by se zdeformovaly basy. Koukne na mě a usměje se. Když se tiše ozvou úvodní kytarové tóny písně „Corduroy“ , začne se pohupovat do taktu. Hudba sílí a eskaluje v pevném, vytrvalém rytmu, dokud nezaplní celé auto. Uvelebím se ve svém sedadle, pak se přidají bicí, nejdřív jemně, posléze hlasitěji. Poslechneme si úvod a pak přijde naše narážka – podíváme se na sebe a dáme se do zpěvu.

The waiting drove me mad….

You’re finally here and I’m a mess…

Zpíváme každičké slovo, hlasitě a falešně, ale poslední minuta písničky je instrumentálka, takže se můžeme opravdu uvolnit. Já hraju na imaginární kytaru a pohupuju hlavou, Emma rozhazuje rukama a bubnuje prsty do koženého potahu volantu, který ale drží snad nejsprávněji, jak jsem kdy viděla. A jako kdyby si náš příjezd naplánovala, zajede na naše obvyklé parkovací místo právě ve chvíli, kdy poslední kytarové noty utichnou, a otočí klíčkem v zapalování. „Pearl Jam budou v létě zase hrát na Soldier Field, víš to? Měla bys přesvědčit Pihatce, aby nám sehnal lístky.“ „Neříkej mu tak,“ potlačím smích. „Jmenuje se Justin.

A nejspíš by nám vážně dokázal sehnat lístky…“ Emma na mě pohlédne ze strany a povytáhne obočí. „Nejspíš? No tak, vždyť dobře víš, že ten kluk udělá cokoli, oč ho požádáš. Je do tebe blázen.“ „Ne, to tedy není. Známe se od pěti let. Jsme jenom kamarádi.“ „A on o tom ví?“ 22

„Samozřejmě.“ Moji a Justinovi rodiče se znají celá léta a většinu toho času jsme my dva byli nerozluční. Jenomže teď je to jinak. Justina Reillyho jsem vnímala jako pohodlnou teplákovou soupravu, jenže teď mi připadá spíš jako plesové šaty. Krásné, ale trochu škrábou. „Fajn, budeš teda tak hodná a zeptáš se svého kamaráda, jestli by nám sehnal lístky na Pearl Jam?“ Emma se chystá vystoupit z auta, ale pak se zarazí. Zřejmě ji napadlo něco nového. „Počkej, a co když je nesežene? Co potom?“ Vytřeštím na ni oči. „Chceš jít v létě na Pearl Jam, Em?“ Přikývne. „Jasně.“ „A kdy naposledy jsi nedostala něco, co jsi chtěla?“ Čekám, zatímco Emma přemýšlí. Pak pokrčí rameny a usměje se. „To jsem vážně tak rozmazlená?“ „Ne,“ zalžu. Emma na mě upře pohled nevinného štěněte a já dodám: „No, občas, ale já tě mám stejně ráda.“ Kamarádka se na mě usměje.

Míříme z parkoviště pro studenty k bočnímu vchodu do školní budovy. Uvnitř si otřeme boty o rohožku a díváme se, jak topné těleso rozpouští sníh na našich nohou a dělá z něj kapky, a já mám poprvé za celé dnešní ráno šanci promluvit. Povím Emmě, co se stalo na běžecké dráze. Ona je ta pravá a teď je vhodný čas, jenomže nějak nevím, kde začít. Jak mám své nejlepší kamarádce vysvětlit, že se jakýsi kluk zhmotnil prostě ze vzduchu, usmál se na mě a pak mi zmizel před očima a nezůstalo po něm nic víc než otisk jeho zadku ve sněhu a palčivá záhada k rozřešení? „Em?“ „Jo?“ „Můžu ti říct něco… divného?“ Rozhlédnu se, abych si byla jistá, že mě nikdo neslyší, protože jedna věc je 23

svěřit své nejlepší kamarádce, že možná přicházíte o rozum, a druhá věc je rozšířit takové drby po celé škole, „Jasně.“ Jdeme k našim skříňkám a zastavíme se, ale právě když otevřu pusu, vynoří se zpoza rohu Alex Camarian v basketbalové bundě, usmívá se od ucha k uchu a vezme Emmu kolem ramen.

Pak strčí hlavu mezi nás a já slyším, jak jí mumlá do ucha: „Dobré ránko, krasavice.“ „Ehm, Alexi,“ Emma ho trošičku odstrčí, ale přesto mu věnuje poloviční úsměv, „copak ty nevidíš, že si povídám? Co chceš?“ Než Alex stačí odpovědět, ozve se první zvonění. „Povím, co chci…“ odpoví Alex a přitáhne si ji k sobě, „když se mnou půjdeš do Koblihy.“ Emma se na mě podívá. Pak se podívá na Alexe. Pak vrhne pohled ke kruhové chodbě zvané Kobliha.

Emma se znovu podívá na mě, tentokrát mě mlčky žádá o svolení, a já se zkusím povzbudivě usmát, když jí Alex nabídne rámě. „Smím?“ Jeho rádoby sexy hlas ladí s vážným výrazem, vypadá, jako by zkoušel na hlavní roli v laciné mýdlové opeře, a já sleduju, jak mu Ema dovolí, aby provlékl svou paži skrze její a odvedl ji pryč. Pak se po mě Emma ohlédne, pokrčí rameny a zatváří se, jako by neměla na výběr a musela s ním jít. Nezvučně naznačí slova Později, jo?

Možná je Alexův zásah znamení shůry: když někdo vidí kluky, co se rozplývají ve vzduchoprázdnu, asi by si měl tu informaci nechat pro sebe. Otevřu skříňku, vezmu si učebnice na první tři hodiny a žvýkačku na cestu, a napřímím se.

A pak ho spatřím. Ztuhnu a civím na něj, jako bych před sebou měla ducha. Děkan Parker ho otcovsky objímá 24