0035844 by Knižní klub

CÍSAŘŮV PREZIDENT

DAVID GLOCKNER

CÍSAŘŮV PREZIDENT Tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka

KNIŽNÍ KLUB

Fotografie: přední strana obálky © Profimedia, 2015; zadní strana obálky © ČTK/PICTURE ALLIANCE, 2015; frontispice © ČTK/ČTK, 2015; ostatní zdroje fotografií viz tiráž

Prolog V roce 1900 Masarykovi nepřátelé objevili v jihomoravských matrikách zápisy, z nichž měli upřímnou radost. Šlo hlavně o údaje o Masarykových rodičích, do té doby neznámé nebo opomíjené. Vyšlo například najevo, že jeho matka byla o deset let starší než otec a že jejich syn se narodil pouhých sedm měsíců po svatbě. Stejně tak pátračům neunikl fakt, že Masarykova matka přivedla na svět několik let před Tomášem nemanželské dítě, které ale brzy po porodu zemřelo. Tyto nezpochybnitelné a vlastně i nezpochybňované skutečnosti spustily lavinu dohadů, kdo je doopravdy otcem kontroverzního myslitele a politika, jehož hvězda v té době strmě, ale také tak trochu osaměle stoupala vzhůru. Dohady měly různé cíle: někdo chtěl Masaryka zdiskreditovat a zesměšnit, jiní zas chtěli zdůraznit jeho jedinečnost a velikost. Čeští antisemité přispěchali s teorií, že Masaryk je ve skutečnosti židovského původu a že všechny jeho činy jsou dirigovány tímto etnikem. Jiní zas hlásali tezi, že v jeho žilách koluje modrá krev a že jeho otcem je jakýsi šlechtic Kornmüller, u kterého Masarykova matka sloužila jako kuchařka. Argumenty dokazující pravdivost těchto teorií ale byly spíš emotivní než věcné, a tak není divu, že v průběhu následujícího století takříkajíc vyšuměly. Jedna teorie ale 5

v akademických kuloárech přežila dodnes. A právě ta se stala tématem této knihy. Jak se zdá, otázka Masarykova biologického otce je ve vědeckých kruzích stále ještě tabu. Etablovaní historici ji s potěšením probírají, ale jen jaksi „mimo záznam“. Pokud už se odhodlají na toto téma komunikovat s laikem, předkládají mu důkazy a indicie potvrzující správnost této teorie s humorným despektem, který jim umožňuje se k ničemu, kdyby šlo do tuhého, nehlásit. Nikdo z nich se doposud, alespoň pokud je autorům knihy známo, po stopě Masarykova biologického otce nevydal s vážností a nasazením, jaké tento detektivní úkol vyžaduje. A přitom je to nádherné tajemství nádherného muže, příběh, který stojí za to, abychom se mu věnovali a pokusili se ho převyprávět čtenářům. David Glockner

KAPITOLA 1

Melancholicky zírající Slovan Ve všech dobových vzpomínkách je Masaryk líčen jako bytost téměř nezemská. Snad nejdémoničtěji jej popisuje medik Adolf Lorenz, později známý vídeňský ortoped: „Ve dveřích se objevila černá silueta vysokého štíhlého muže, jehož široký, tmavý plášť v průvanu plápolal. Černý, pomačkaný měkký klobouk, jenž byl hluboce vtlačen do čela, tvořil s tmavým plnovousem vážný rámec pro neméně vážný obličej. Mohl to být malíř, nebo dokonce i Mefisto v přestrojení! Ponurý cizinec zůstal váhavě stát okamžik ve dveřích, pak vstoupil. Představil se… S nedbalým posunkem shodil svůj širák s bohatých, hladce sčísnutých černých vlasů na vedlejší stůl. Vážný, skoro smutný výraz pravidelně modelovaného obličeje přes tmavou pleť prozařoval nádechem bledosti. Silná ústa byla jen částečně zakryta oběma svislými konci úzkého tmavého kníru. Celkový dojem byl: ne nějak nápadně krásný, ale zajímavý a rozhodný, snad poněkud exotického zevnějšku, ke konci třicítky. Jakýpak krajan asi je neočekávaný host? Na vokály bohaté jméno s ostrou předrážkou upomínalo povrchně na japonský původ. Ale tomu neodpovídal celý zevnějšek tajuplného muže. Bude to asi melancholicky zírající Slovan, jemuž filosofie propůjčila zvlášť vážné vzezření.“ 7

Opravdu bizarní popis. Ale je nutno si uvědomit, že jde o vzpomínku z pitevny, ze sálu, kde se mladý Masaryk spolu s dalšími studenty vídeňské univerzity vzdělával v anatomii lidského těla. Zcela jistě tu vládla ponurá a zároveň až brutálně cynická atmosféra, jak plyne ze závěru vzpomínek doktora Lorenze: „Masaryk nepitval sám, jen se díval, ale jedenkrát, v poslední hodině kurzu, vzal jakoby maně do ruky skalpel a učinil nad zápěstím mrtvoly kosý řez, dříve než jsem mohl nesprávný řez korigovat. Co jsem teď spáchal, otázal se Masaryk. Přerušil jste dva důležité nervy, velkou tepnu a několik šlach.“ Dojem ze setkání s Masarykem v pitevně se přitom až dojemně shoduje s tím, jak ho v témže období vnímal jeho blízký přítel Jan Herben: „Když jsme se vraceli v procesí od Čejče do Terezova, s protějšího kopečku scházel k Fojtíkům elegantní vytáhlý švihák pod širokým kloboukem. Mezi mladými panáčky a soudruhy Fojtíkovými nastal ruch: To je Masaryk, povídali si a měl jsem dojem, že jeho příchod působí jim jakési rozčilení.“ Jednoduše řečeno, kam Masaryk přišel, tam působil jako zjevení. Ve venkovském prostředí trčel naprosto nepřehlédnutelně a rozhodně se neztrácel v davu ani později, v nesrovnatelně pestřejším a bizarnějším světě velkých měst, jako byla Vídeň, Lipsko či Praha. Po pravdě řečeno teprve tady, mezi nejvýznamnějšími a nejmocnějšími lidmi tehdejší společnosti, mezi jejich syny a dcerami, nalezl sobě rovné, skutečné přátele, bytosti, které se podobně jako on rozhodly zabývat výhradně věcmi „vyššími“. V praxi to ovšem znamenalo ignorovat praktické stránky života, hodit za hlavu to, s čím se potýkala a potýká naprostá většina populace: vydělávání peněz. Pro synky z bohatých rodin to nepředstavo8

valo žádný problém. Většina z nich byla zabezpečena na několik životů dopředu, ať už přímo rodinným majetkem, anebo konexemi svých otců, které jim zajišťovaly lukrativní posty ve firmách a úřadech.

Rok 1876, čerstvý doktor filosofie Tomáš Masaryk a jeho první plnovous.

Mladí intelektuálové, kteří měli tu smůlu, že se narodili v chudých rodinách, své ekonomické potřeby saturovali kondicemi. Mezi takto postižené patřil vlastně i Masaryk; jenomže pro něj z nějakého důvodu platila jiná pravidla. I on pracoval jako vychovatel a soukromý učitel, ale vždy za víc 9

než exkluzivních podmínek. Poznal krátká období, o nichž sám mluví jako o časech velkého odříkání a bídy, ale jak se přesvědčíme, tohle byla jeho vlastní interpretace, realita byla poněkud jiná. „Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud,“ přiznává sám, už jako téměř osmdesátiletý muž. Když bylo nejhůř, peníze přišly odněkud. Přesně to vystihuje lehkost, s jakou Masaryk i přes svou impulzivnost a mnohdy až životu nebezpečnou touhu dobrat se pravdy a spravedlnosti proplouval životem. „Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království Božího a to ostatní vám bude přidáno. Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem, ať je to pomoc bližnímu nebo trvalé věci kulturní. Dnes se mi na mém postavení snad nejvíc líbí, že s sebou nemusím nosit žádné peníze; já nemám v kapsách nic než kousek tužky, nevím ani, jak naše peníze vypadají.“ Jako chlapec se nad nezvyklou prosperitou své rodiny nezamýšlel. Proč taky. Peníze přicházely spolehlivě a v pravý čas. Ale i později, když se stal ekonomickým pilířem rodiny on sám, přijímal nečekané finanční injekce se samozřejmostí šlechtického synka: stipendia, lukrativní místa soukromých vychovatelů v rodinách zbohatlíků, obrovské dědictví po vděčném žákovi, monstrózně velkorysá půjčka na neurčito od spolužáka… Peníze opravdu přicházely vždy odněkud a Masaryk si skutečně nikdy nemusel dělat starosti, že nebude mít co jíst. Jako kdyby tvrzení, že jde-li člověk za slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci, opravdu platilo. Jenomže zkušenosti naprosté většiny lidí jsou diametrálně odlišné. Vznešené cíle nejsou rozhodně zárukou života 10

bez ekonomických starostí. Mnohdy je to spíš naopak. Aby tomu tak bylo, musí mít člověk ještě jednu důležitou vlastnost. Možná tu nejdůležitější. Musí se umět dobře narodit. Zdá se, že právě tohle se Tomáši Masarykovi povedlo. Předchozí citát pochází z doby, kdy už měl Masaryk všechny podstatné životní zápasy za sebou. Ukolébán vlastním monumentálním úspěchem, a možná i v dobře míněné snaze nezneklidňovat publikum, se při bilancování svého života nezmínil o svých pochybnostech, o svých hluboko zasutých, a přesto neustále na povrch vyvěrajících podezřeních, že jeho andělem strážným nebyla nějaká nebeská mocnost, ale normální, byť navýsost dobře situovaná lidská bytost. V tuto chvíli není možné dokázat, že je to teorie pravdivá. Nicméně je natolik pravděpodobná a existuje tolik indicií potvrzujících její správnost, že jsme se rozhodli zrekonstruovat jisté události v Masarykově životě s přihlédnutím k zatím geneticky neprokázanému faktu, že jeho biologickým otcem byl ve skutečnosti císař František Josef I.

KAPITOLA 2

Redlich Pochybnosti o původu prvního československého prezidenta a jednoho z největších velikánů novodobé české historie vznikly, jak už bylo řečeno, na začátku století, poté, co katoličtí kněží, hluboce nesnášející Masaryka, upozornili novináře na zneklidňující data v jihomoravských matrikách. Stalo se tak nedlouho po Masarykově vystoupení v Hilsnerově aféře, kdy českou společností zmítaly ty nejdivočejší emoce. Stručně si připomeňme, o co tehdy vlastně šlo. Aféra začala v březnu 1899 u městečka Polná na Vysočině, kde byla nalezena zavražděná mladá dívka z nedaleké obce Věžnička Anežka Hrůzová. Z brutálního činu, který byl bez zjevné příčiny označen za židovskou „rituální vraždu“, byl obviněn mladý Žid jménem Leopold Hilsner. Masaryk v době procesu trávil letní dovolenou se svojí rodinou ve Chvalčově Lhotě u Bystřice pod Hostýnem. O případ se nejdřív nijak nezajímal, ale pak mu přišel dopis od rakouského historika a sociologa a Masarykova bývalého studenta Sigmunda Münze, který si v souvislosti s hilsnerovým případem stěžoval na velmi antisemitský postoj českého tisku. Masaryk v odpovědi odsoudil pověru o „rituální vraždě“ a souhlasil i s uveřejněním svého dopisu v deníku Neue Freie Presse. Když k tomu došlo, rozpoutalo se peklo. 12

Masaryk se postupně začal seznamovat se všemi podrobnostmi Hilsnerova procesu. Studoval soudní protokoly, zabýval se kriminalistickými postupy a fyziologií, konzultoval své názory s různými odborníky. Jaroslav Hálek popisuje nasazení, s jakým si tehdy počínal: „Po schůzi doprovázeli jsme profesora Masaryka, Šantrůček, Kraicz a já. Masaryk byl pln bojovnosti. Jeho zájem se tehdy soustředil na aféru, kterou svým vystoupením vyvolal. Protože v nás našel spojence, kteří byli dost podrobně informováni o věci a hleděli na ni i se stanoviska lékařského (Šantrůček potom konal i pokusy na mrtvolách, které měly dát odpověď na jednu spornou otázku) – ochotně vkládal různé detaily, ba byl přímo neúnavný v jejich vyčerpávajícím rozboru po všech stránkách. Pamatuji se, že na Radeczkého náměstí blízko svého bytu mluvil právě o tom, jak podle jeho představy ležela mrtvola Anežky Hrůzové na pokraji lesa. Masaryk chtěl cosi znázornit – co, to už se nepamatuji – i zabočil ke skupině vánočních stromků, které tam v předvánoční době prodávali. A znázorňuje nám, myslím, polohu mrtvoly, sehnul se k zemi a přitom zvedal dolní větve jednoho z těch stromků. Celý výklad trval značnou dobu, takže prodavačka stromků přistoupila k nám a očekávajíc obchod, upozorňovala na přednosti svého zboží. A byla velmi překvapena, když zpozorovala, že nás vůbec nezajímá výbornost a cena jejích vánočních stromků, ale cosi docela jiného. Masaryk nedal se jí mýlit a zabýval se větví dále, tak dlouho, jak toho vyžadovala jeho demonstrace.“ Necelé dva měsíce po článku v Neue Freie Presse vydal Masaryk brožuru „Nutnost revidovati proces polenský“, kde bod za bodem rozebíral neopodstatněnost jednotlivých důkazů a polenský proces připodobňoval k Dreyfusově aféře. 13

Pověru o rituální vraždě T. G. Masaryk rázně odmítal: „Že by rituální vražda vyplývala z ducha náboženství židovského, to právě křesťan nesmí tvrdit; křesťan přejímá přece Starý zákon, a ten že by měl takového ducha? Ani v talmudu rituální vražda se nehlásá. Není také žádné tajné sekty praktikující vraždu rituální.“ Masaryk si byl jistý, že po vydání brožury dojde k revizi celého případu. Proti jejímu vydání se ale postavilo státní zastupitelství a zakázalo její distribuci. Masaryk byl dokonce úřady obviněn za narušování klidného průběhu soudního procesu s Leopoldem Hilsnerem. Přidal se pochopitelně tisk, vezoucí se na vlně antisemitismu, a obvinil Masaryka ze spolupráce s tajnými židovskými klikami. Následovaly akce univerzitních studentů, vždy připravených ke konfrontaci se starší generací. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Masaryk je zaskočil tím, že ten den ležel s chřipkou v posteli. Studenti se tedy vydali k jeho bytu v Thunovské ulici. Masaryk na to vzpomíná v Hovorech takto: „Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“ Dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději vnutil Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Jenomže Masaryk to nehodlal vzdát. Navzdory všem doporučením šel přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes 1 200 studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky 14

studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale bylo to marné. Dav byl příliš zdivočelý, a tak tvrdohlavý profesor musel nakonec vyklidit pole. Polenský případ s odsouzením Leopolda Hilsnera pak ve společnosti postupně vyšuměl. Hilsner dostal milost a po devatenácti letech dožil jako neznámý muž ve Vídni. Jeho případ nebyl nikdy revidován a objasněn. Masaryk ale později přiznal, že obhajoba Hilsnera mu přinesla také něco dobrého: „Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mě z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“ Značná část populace české kotliny tehdy ale dospěla k názoru, že Masaryka za jeho odvážné vystoupení platili Židé. V Praze se běžně tvrdilo, že dostal rovných 100 000 zlatých od samotného Rothschilda. Než tento drb doputoval na Moravu k Masarykovu otci, vzrostla částka na dvojnásobek. Josef Masaryk nakonec vyrazil za synem do Prahy a několik dní kolem něj kroužil, než se odhodlal vyrukovat s prosbou, zda by mu Tomáš nedal pár tisíc zlatých. Když od těch Židů dostal tolik peněz, nic mu to neudělá. Masaryk mu trpělivě vysvětlil, že nedostal nic. Otec se zhroutil: „A tohle všechno jsi dělal zadarmo? Takové pronásledování? Takové urážky?“ V dalším kole, od roku 1907, pak Masarykovi odpůrci, nyní již vyzbrojení skandálními údaji z matrik, přišli s tezí, že „pro Masarykovu účast v boji za židovské zájmy nutno hledat vysvětlení v jiných příčinách než zevních a jednou z hlavních příčin této činnosti Masarykovy je jeho plemenná 15

přináležitost k židovstvu“. Nahrála jim k tomu i skutečnost, že si tehdy Masaryk jako poslanec porozuměl se svým kolegou v Říšské radě, s jistým Josefem Redlichem, o devatenáct let mladším rodákem z Hodonína. Vznikla fáma, která měla několik verzí: podle té nejjednodušší jsou to bratři, podle těch spletitějších je Masaryk Redlichův strýc, nebo naopak Josef Redlich je strýc Masaryka. Ve všech případech podezření směřovalo k rodině Nathana Redlicha, v jehož domácnosti měla údajně sloužit Masarykova matka. Což je nesmysl. Nikde sice není doloženo, v kterém konkrétním „hodonínském panském domě“ v inkriminovanou dobu Masarykova matka sloužila, ale zcela jistě to nebylo v židovské domácnosti Nathana Redlicha. Protože to by své děti nestrašila pověrami o Židech pojídajících nevinné děti. Což, jak víme z pamětí samotného Masaryka, tato jinak rozumná, moudrá a laskavá žena s vervou dělala. Zároveň se ale – podle vzpomínek samotného Masaryka – se svými bývalými zaměstnavateli po celé leta přátelsky stýkala; to by ovšem zase znamenalo, že by její chování vykazovalo značnou dávku podlosti. Kde tedy mohla pracovat? Hodonín se v 19. století řadil mezi maloměsta. Již v roce 1842 dosáhl hranice 3 000 obyvatel. Podle neúplného obecního přehledu ze sčítání lidu v roce 1857 bylo v obci usazeno 54 úředníků, 88 statkářů, 517 nádeníků, 149 řemeslníků a živnostníků, 240 řemeslnických tovaryšů, 34 obchodníků, 28 pomocníků v obchodě, 14 vojáků, 10 osob zdravotního personálu, 1 notář, 1 umělec/literát, 34 rentiérů, 42 zemědělských dělníků a 84 osob v jiné službě. Nejpravděpodobnější tedy je, že Terezii zaměstnával někdo z oněch padesáti čtyř úředníků. Jednalo se především o zaměstnance císařského velkostatku, který 16

měl právě v Hodoníně své ústředí. Tereziino jméno sice není v žádných dochovaných spisech statku uvedeno, ale to je logické, protože se dá předpokládat, že byla zaměstnancem přímo úředníka, u kterého sloužila, a nebyl tedy důvod vést o ní záznamy v císařském účetnictví. Obhájcům teorie Masarykova židovského původu nahrávala i skutečnost, že Hodonín byl opravdu spojen s poměrně silnou a vlivnou židovskou komunitou. V polovině 18. století žilo v obci asi 140 rodin izraelitského vyznání, v roce 1853 tvořili Židé již asi 5,5 % populace. Tato komunita žila na takzvaném Židovském ostrově. Jednalo se o čtvrť ohraničenou ulicemi Jánošíkovou, Zámeckou, Zámeckým náměstím a Mlýnskou, které dominovala rekonstruovaná synagoga z roku 1863 (ta byla v pořadí čtvrtou synagogou ve městě). Hodonínští Židé byli většinou zámožní až velmi zámožní obchodníci a živnostníci. V dobovém textu čteme: „…požívající velké vážnosti. Dopřávali si jakéhosi přepychu, ale nevzbuzovali jím u svých křesťanských spoluobčanů pohoršení. Ale byli tu i Židé chudí. Jsouce podporováni od svých bohatších souvěrců, byli chráněni před největší bídou. Obchod byl jak v samém Hodoníně, tak i v sousedních vesnicích až do převratu téměř výhradně v rukou Židů. Rovněž i živnost hostinská byla Židy provozována…“ Jedním z nejstarších židovských rodů v Hodoníně byla rodina Redlichů. Toto jméno je na seznamu třinácti židovských familiantů, jimž císař Josef II. dovolil v roce 1783 návrat do Hodonína a zároveň jim udělil právo rodinné. Redlichovi byli podle starší literatury obchodníky bez udání oboru. Židé postupně rozšířili svůj vliv a pronikli do hodonínské společnosti. V roce 1865 židovská obec obnovila 17

ve městě svou školu; vyučovalo se v ní německy. Židé tvořili občanskou elitu města, stali se významnými obchodníky, úředníky, advokáty, lékaři i podnikateli. Měli úzkou vazbu na lokální německé elity, se kterými postupně ovládali obecní samosprávu. Jejich bohatství, spolu se získaným vysokým sociální statusem, bývalo v době obecných antisemitských nálad ve společnosti často trnem v oku českých obyvatel. Do života města pak v druhé polovině 19. století výrazně zasáhli bratři Adolf a Ignác Leopold Redlichové, synové mlynáře a obchodníka s lihovinami Nathana Jakoba Redlicha a jeho ženy Rosalie rozené Körnerové, domnělých zaměstnavatelů Terezie Kropáčkové.