PRVNÍ KAPITOLA
8 Jeruzalém „Neviděli jste mého pána? Sira Viléma z Mandevillu?“ Templářský pomocník orientálního vzhledu se proplétal mezi rytířskými mnichy na koních a hledal rytíře, kterého viděl naposled před mnoha hodinami. Hrudník mu kryl šupinový zlatý kyrys. Na hlavě měl kuželovitou přílbu podloženou červenobíle pruhovaným turbanem, jehož cíp spadal muži na záda. Jeho pokožka byla viditelně snědší než pleť křižáků a vlasy měl černé jako eben. Potahoval se za kozí bradku a oči mu horečně těkaly. „Neviděli jste mého pána?“ Jeden templářský rytíř si přidržoval dlaň na vypíchnutém oku a nic neříkal. Pathros se přesunul od této otřesené postavy k maršálovi, který pod pravou paží dosud třímal černobíle kostkovanou zástavu templářského řádu. Teprve když byla zástava skloněna, směla templářská švadrona ustoupit. Toho dne nebyla skloněna už po mnoho hodin. Tak bojovali templáři: první do bitvy a poslední z boje. Za svou odvahu však platili vysokou daň. Maršál se lhostejně obrátil k Pathrosovi. V jeho očích to byl podřadný turkopol*, kmán najatý mezi kacířskými východními * turkopolové byli arabští žoldnéři, během křížových výprav často najímaní jako lučištníci nebo lehká jízda
j7i
SOUMRAK TEMPLÁŘŮ
křesťany nebo možná islámský odpadlík, který vyměnil víru za lepší život. Ať Turek nebo Syřan, přes jejich obdivuhodnou obratnost v zacházení s lukem se na ně vždy hledělo jako na podřadný lidský druh. Nikdy nemohli doufat, že by se z nich stali rytíři a směli nosit posvátný bílý plášť řádu. „Vrať se do řady!“ vyštěkl maršál. „Okamžitě!“ Pathros se přikrčil, ale hledání se nevzdal. Vilém žije. To věděl. Ale od toho ranního krvavého střetu rytíře okem nezahlédl. Můj pán není mrtev, to vím jistě. Mrtví rytíři naložení na kárách, jež se vlekly kolem, bezvýrazně hleděli k nebi. Mrchožraví ptáci začali oklovávat jejich maso v odpoledním žáru, jako by se neživým rytířům posmívali. Těžce ranění s údy posekanými saracénskými šavlemi sténali na nosítkách, jejich nářek však zanikal v pochmurném klapotu kopyt stovek unavených koní a drmolení kaplanů vysílajících k nebi zbytečné prosby o spásu. Jeruzalémští křesťané – kterým Saracéni* pohrdlivě říkali Frankové – s hrůzou vyhlíželi zpoza okenic svých domů na zbědované procesí rytířů v ušpiněných a zkrvavených pláštích, které se klikatilo úzkými uličkami. Poražená armáda se vlekla k vyvýšenému prostranství u velkého chrámu, postaveného před mnoha stoletími Herodem, korunovaného zlacenou kopulí, která od slunce východu do západu zářila žlutavým leskem. Kamenná masa chrámového prostranství a cimbuří hradeb, obkružujících město, kdysi považovaných za vzdorující saracénským útokům a stejně nepřekonatelné jako hradby Konstantinopole. Avšak pohled na krvácející křesťanské bojovníky probouzel ve Francích otázky, zda jsou dosud pod Boží ochranou. Bůh od nás odvrátil svou tvář. Před mnoha lety křižáci staré hradby pobořili. Proto bylo opevnění zesíleno a uvnitř byla stálá posádka, aby Saracénům znemožnila přístup. Avšak ve vzduchu tkvěl pach hrozící porážky. Fran* Arabové z oblastí kolem Středozemního moře; muslimové vůbec
j8i
LEVANTA
kům bylo jasné, co mohou očekávat, jestliže muslimové zvítězí. Ti, kteří vztyčili na vrchol zlaté kopule kříž a povýšili Krista nad Alláha, nemohou čekat slitování. Nedaleko odtud, v polích a na poušti za městskými hradbami, se ve slunci blyštěly ostré šavle nepřátel. Jejich zdobené čepele se brzy budou popásat na franském mase, podřezávat muže, ženy i děti, bez ohledu na jejich zoufalý nářek. Kostely budou znesvěceny a veškeré stopy křižáků, těch nevěřících, budou smeteny z povrchu zemského. Jeden Frank k sobě tiskl svého syna, jako by ho objímal naposled. Nevěřícným pohledem sledoval zástup raněných vojáků pod okny a potřásal hlavou. Templáři utrpěli hanebnou porážku. To bylo pro město velice zlé znamení. Poraženým mnichům se nepodaří zabránit muslimům, aby překonali hradby a podřízli hrdlo každému nevěřícímu. Kristus nás ponechal našemu osudu. Stánky na blízkém tržišti dosud překypovaly datlemi, opunciovými hruškami, fíky a mandlemi – veškerými plody, které skýtala okolní úrodná půda. Ze severu se dováželo víno, chlazené sněhem z hor biblické země Kanaán. Podlahy v domech byly z krásných dlaždic a prostorná nádvoří osvěžovaly zurčící fontány. Frankové se halili do hedvábných rouch a hlavy jim kryly turbany. Jaký to rozdíl oproti drsnému životu na Západě! Avšak nyní vyděšení křesťané pod rouškou noci spěšně sbalili svůj majetek a uplatili strážce brány, aby je nechal vyklouznout z města. Po starých stezkách potom mířili do Jaffy nebo Akry, kde se chtěli nalodit na koráb, který by je zavezl zpět do Francie, Aragonie, Anglie nebo Flander. Zklamali jste nás, templáři. Pathros odvrátil zrak od sklíčeného zástupu křižáků a zahleděl se k Herodově kamenné plošině, na níž kdysi stával židovský chrám, vypálený Římany. Uprostřed plošiny stál Skalní dóm, mešita nepopsatelné krásy, zbudovaná prvními muslimskými nájezdníky. Ačkoli Pathros nebyl následovníkem Proroka, přece
j9i
SOUMRAK TEMPLÁŘŮ
se neubránil pocitu pýchy nad tím, že lidé z Východu vytvořili vzorované mozaiky a složitě mřížovaná okna, která zdobila osmiúhlou stavbu, stejně jako zlatou kopuli, která fascinovala všechny, kdo o ni jen zavadili pohledem. Frankové draze zaplatí za to, co udělali, pomyslel si Pathros. Ale i on bude skládat účty, protože se spolčil s templáři. Ačkoli je křesťan, Saracéni na něho budou hledět jenom jako na odpadlíka a jeho ukřižované tělo pověsí spolu s vepřem a psem. Může protestovat jak chce, že jeho rodina vyznává křesťanství déle než většina křižáků, stejně mu to nebude nic platné. Pro Franky je kacířem a pro Saracény zrádným nevěřícím. Pathros spěchal k vyvýšenině. Křižáci zabílili uvnitř Skalního dómu mozaiky s kacířskými arabskými nápisy. Doprostřed chrámu postavili oltář svatému Mikuláši a stavbu přejmenovali na Templum Domini – chrám Páně. Poblíž se rozkládal dům augustiniánů, kde žili svatí kanovníci – tuto budovu Saracéni bezpochyby strhnou, jen co se sem vrátí. Za ním se tyčil chrám Šalomounův, impozantní mohutná stavba podpíraná obrovskými korintskými sloupy, kde sídlilo vedení templářského řádu. Islám říkal tomuto chrámu mešita Al-aksá, ale křižáci přísahali, že zůstane navěky v křesťanských rukách. Budou však nyní moci tuto přísahu dodržet? Před padesáti lety se v ulicích vršily mrtvoly pohanů, když kníže Tankred* s křižáky zdolali městské hradby a prohlásili, že město náleží Kristu. Tolik krve bylo prolito, že kronikáři psali, že krev stříkala až k ostruhám jezdců, kteří máchali meči. I nenarozené děti byly povražděny v lůnech matek, aby z nich nevyrostli židé nebo muslimové. Ale teď se válečné štěstí obracelo proti křesťanům. Poražená švadrona se pomalu sunula k plošině chrámové hory. Jedna postava jela v čele a pobízela koně do ďábelského tempa. * Tankred Galilejský (1072–1112), italsko-normanský válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy
j 10 i
LEVANTA
Jezdci se ze spánku řinula krev a jeho poněkud zarostlá tvář byla pokrytá potem. Rytíř se svezl z koně, a aniž se zdržoval jeho uvazováním, potácivým krokem se vydal nahoru po schodech Šalomounova chrámu jako opilý. Rozrazil hlavní dveře, až se skupinka augustiniánů rozprchla a poschovávala za sloupy. Kanovníci pak z úkrytu nervózně sledovali, jak rytíř něco nesrozumitelně blábolí a vykřikuje a poškubává za svůj plášť. Jeden kanovník vzrušeně šeptal druhému. „Co to říká?“ „Netuším.“ Nepříčetný rytíř se rozběhl jako nezkrocený hřebec, pak vrazil do sochy světce, zhroutil se na podlahu chrámové lodi a kopal a mlátil kolem sebe, jako by bojoval s neviditelnými útočníky. Znovu se vztyčil, vytasil těžký meč z pochvy a se zavřenýma očima začal sekat všemi směry. Když bodal do přízračných těl, z jeho rtů se valily nesrozumitelné výkřiky. Kanovníci, ukrývající se před tou hrozivou postavou, se snažili ze všech sil porozumět zmateným slovům. Něco o nestvůře, která vstoupila do jeho duše, a o tom, že Kristus musí z něho toho netvora vyhnat. Potom rytíř s pláčem klesl na kolena a rukama v rukavicích trhal bílý plášť ozdobený osmicípým křížem templářského řádu. Jako by se démon, který ho posedl, snažil servat z jeho těla ten posvátný kus oděvu. Mladý rytíř byl statný, měl mocnou hruď a paže samý sval, jak dlouhé hodiny nosil v boji těžký štít a meč. Kanovníci věděli s určitostí, že by je dokázal jediným máchnutím ruky vyhodit do vzduchu. Proto zůstávali v úkrytu a jenom se dívali. „Ty!“ Rytíř ukázal na ukřižovaného Krista nad hlavním oltářem. „Odejmi ode mne toho ďábla! Jeho slova jsou jako dýky. Nedokážu –“ Prudce se nadechl, jako by ho něco náhle zabolelo, potom se přikrčil a chytil čapku z kroužků, která mu pokrývala skoro celou hlavu. „Ne, nebudu ti sloužit. Nech mě, bazilišku. Nebudu se ti klanět!“ Augustiniáni si vyměnili zděšené pohledy.
j 11 i
SOUMRAK TEMPLÁŘŮ
„Přiveďte některého rytíře,“ poručil šeptem Dom Mathias, představený kanovníků, svým druhům. „A přineste relikviář svatého Anastasia.“ Rytíř vykřikl a bolestně zvedl oči. „Tvůj otec tě zradil! Mne můj otec nezradil. Těmi řečičkami mě neošálíš!“ Dom Mathias se nenápadně posouval kolem sloupu, za nímž se ukrýval. Kdysi viděl biskupa z Poitiers, který vložil ruce na posedlého muže, z jehož úst pak vyskočil ďábel. Podobně svatá Radegunda osvobodila mnoho žen od démonů prostě tím, že se konečky prstů dotkla tváře postižených. Okřídlené stvůry s vřeštěním a vytím odlétly od svých obětí. Ale Dom Mathias s jistotou věděl, že tomuto rytíři by takové mírné prostředky nepomohly. K očištění jeho posedlé duše bude zapotřebí něčeho drastičtějšího. Satan si našel pevný dům, v němž se usadil, a bude zapotřebí jím otřást, aby ten zlý odešel. Chrámovou lodí se s břinkotem blížila skupina rytířů dosud v kroužkové zbroji s meči, palcáty a dýkami. První z nich, Ralf Devereux, položil ruku na rameno utýraného rytíře. „Tak už dost, Viléme. Už to stačilo.“ Na vteřinu se zdálo, že Vilém z Mandevillu svého dávného druha neslyší. Najednou se zprudka otočil, setřásl přítelovu ruku a probodával ho zlým pohledem. Pak Ralfa uhodil do obličeje tak prudce, až se rytíř zapotácel. Na to se ostatní templáři vrhli na svého bývalého spolubojovníka. Vilém zápasil, ale byla jich přesila, a tak se vyčerpaně vzdal. Ralf si třel opuchající tvář, ale pomohl ostatním Viléma zvednout a odnést ho do malé ošetřovny vedle kostela. Dom Mathias se rozběhl ke křtitelnici, nabral do dlaní svěcenou vodu a obezřetně následoval skupinku rytířů. Dobře věděl, že pouhá svěcená voda nebude stačit na úkol, který leží před nimi, ale může alespoň na chvíli démona zastrašit. Augustinián se musel zocelit pro bizarní operaci, kterou bude muset zanedlouho provést. Přilehlá budova bývala kdysi mešita. Mihráb, odkud imám oslo-
j 12 i
LEVANTA
voval své věřící, řádoví bratři záměrně uzavřeli silnou zdí, a prostor modlitebny byl rozdělen přepážkami na ubytovny a místnosti ke světským účelům. Do jedné této místnosti nyní odnesli Viléma a připoutali provazy k prostému lůžku. Dom Mathias postříkal rytíře svěcenou vodou. Vilém se probral a začal se zuřivě zmítat, čímž si provazy jenom utáhl, až se mu začaly zařezávat do paží i nohou. Jeho silné tělo křesťanského bojovníka se vzepjalo, když Vilém promluvil do vzduchu. „Ty už se otci nepodobáš! Ukaž mi tedy svou moc,“ vykřikl. „Ať se tyto zdi zboří… Dej, ať z oblohy dští oheň, a já se před tebou skloním jako prosebník!“ Vilémův obličej se perlil potem a bleděmodré oči pozorně hleděly do stropu. Jeho spolubojovníci se shlukli kolem lože a znepokojeně hleděli na statečného bojovníka za Kristovu věc, který se tak zoufale změnil. Za nimi templářský lékař bratr Jan a jeho pomocník připravovali nějaké léky z bylinek. Avšak Dom Mathias potřásal hlavou a vyměňoval si pohledy s ostatními kanovníky. Vonné listy a ratolesti ďábla nevyženou. Augustiniáni věděli, co je třeba udělat. Bratr Jan se sklonil nad templářem a pozoroval jeho mžikající víčka a pootevřená ústa. Pacient měl širokou čelist vznešené normanské rasy, doplněnou výraznými lícními kostmi a ušlechtilým čelem, zářivou pletí a silnými zuby. Vilém byl vychován pouze k tomu, aby se stal rytířem. Jeho silné tělo bylo pečlivě vycvičeno pro umění válečné nekonečnými hodinami, kdy se učil zacházet se zbraní. „Nemůžeme si dovolit ztrácet takové bojovníky,“ oslovil bratr Jan ostatní rytíře, kteří horlivě přikyvovali na souhlas. Odebral Vilémovi kapku krve a ochutnal ji. Necítil ani náznak hořkosti. Chutnala sladce. Alespoň tohle bylo dobré znamení. „Co to vidíš, bratře?“ otázal se svého pacienta, ale Vilém ho zřejmě neslyšel.
j 13 i
SOUMRAK TEMPLÁŘŮ
Bratr Jan křikl na svého pomocníka: „Připrav náčinek!“ Templářský seržant, oděný černým pláštěm na znamení nižšího postavení, plnil mušelínový váček léčivými bylinami. Byl mezi nimi kostival, používaný Saracény k tišení bolestí, dále koriandr, proslulý svými účinky proti moru, a malé množství beladony a oměje, což jsou kouzelné přísady zapuzující démony. Seržant držel váček nad skleněnou kádinkou, v níž vřela voda. Dom Mathias pozoroval tuto proceduru s pohrdáním. Vždyť viděl, jak se Vilém choval v domě Páně. Pouhé byliny ďábla nevypudí. Jeden z kanovníků podal svému představenému kovový nástroj. Zkušený duchovní pohlédl na ostrý vrták, který se leskl v tlumeném světle ošetřovny. Toto na satana platí, ne nějaké lístečky a oddenky. „Byl neustále v čele,“ šeptal vyčerpaně Roger, jeden z pěti rytířů. Všichni měli bitvu až s bolestnou živostí dosud před očima. „Neviděl jsem, že by spustil meč, ani na okamžik. Rubal ty pohany jednoho po druhém.“ Léčka, do níž padli poblíž Nábulusu, je ošklivě zaskočila. Rytíři putovali na sever, aby se spojili s dalšími templáři a pomohli městu Edesse z tureckého obležení, když se na ně vyřítila silná jednotka Saracénů, ačkoli se nalézali hluboko v křižáckém území. Znamená to, že muslimští válečníci přijeli z Damašku nebo Aleppa? Pokud ano, ukazovalo to na novou a znepokojivou troufalost nepřítele. „Přišel o rozum, nebožák!“ Rogerův přítel Tomáš pozoroval Viléma, který nyní bez zjevné příčiny kroutil hlavou ze strany na stranu. „Už jsem to viděl – dobré muže, které dohnalo k šílenství tolik zabíjení.“ „Ale Vilémovi se to nestalo.“ Čtvrtý z rytířů, Richard, neměl v úmyslu poslouchat řeči o posedlosti. „Přejde ho to.“ „To určitě ne!“ Dom Mathias pokročil vpřed. „Musíš použít toto!“ Vrazil lékaři do ruky předmět podobný vrtáku. „Ty víš, co je třeba udělat! Vezmi to a dej se do díla…“
j 14 i
LEVANTA
„To nemohu,“ odporoval bratr Jan. „Budeš se zodpovídat vyšší autoritě, jestliže odmítneš!“ Třesoucí se rukou váhavě přijal lékař nástroj. Dom Mathias stáhl Vilémovi pokrývku hlavy z kroužkového brnění k ramenům. V komůrce bez oken, osvětlené pouze pochodněmi, zazářily rytířovy zlatě plavé vlasy, přestože byly slepené potem a prachem bojiště. Kanovník pokynul rukou a lékař přiložil hrot vrtáku k Vilémově lebce. Augustinián zvedl ruce. „Exorcizo te, immundissime spiritus, omnis incursio adversarii, omne phantasma, omnis legio, in nomine Domini nostri Jesu Christi eradicare…“* Dýmající bylinný váček zůstal nepovšimnut a plnil vzduch dusivou vůní. Kněží i rytíři si stírali z čela pot, neboť teplota v komůrce stoupala. Již brzy opustí démon rytířovu hlavu a bude naplněna svatá Boží vůle. Venku na Chrámové hoře Pathros nepřestával horečně hledat svého pána. Když míjel templáře na koni, neznámý rytíř se k němu obrátil. „Turkopole!“ Pathros se v duchu hněvivě naježil, i když tomuto oslovení mohl již dávno přivyknout. „Turkopole!“ „Ano, pane.“ „To ty obtěžuješ Viléma těmi pošetilými báchorkami!“ Rytíř si odplivl na zem. „Dělá se mi zle, když ho slyším, jak svým druhům opakuje ty tvoje nesmysly. Takových pohanských povídaček nám tu není zapotřebí.“ Pathros sklonil hlavu v předstírané zkroušenosti, ale templář ho dál peskoval, jako by byl nezvedené děcko. „Na Viléma to tvoje turecké povídání možná udělalo nějaký * (lat.) Vymítám tě, nečistý duchu, abych vykořenil útoky všech protivníků, všechny přízraky, všechny pluky démonů, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista…
j 15 i
SOUMRAK TEMPLÁŘŮ
dojem, ale na nás ne. Slyšíš mě? Ještě jednou tě přistihnu, jak mu vykládáš ty nesmysly, a vyříznu ti tvůj zlořečený jazyk!“ Rytíř odcválal. Pathros ho polohlasem proklínal a přál mu, aby ho kůň shodil a podupal, aby rytíř umíral pomalu a bolestně. Ale pak se zarazil a uvažoval, jestli na rytířových slovech přece není něco pravdy. Možná zahltil Viléma z Mandevillu přílišným množstvím orientálních myšlenek? Možná se jeho franská mysl s touto moudrostí nedokáže vypořádat. V předvečer přepadení u Nábulusu rytíř se svým turkopolem společně pozorovali poslední záblesky večerního slunce. Vilém se nemohl dočkat dalších příběhů. Jeho sluha z Východu se zřejmě vyznal ve všech tajemstvích saracénských zemí. Pathros zcela jistě procestoval Dar al-Islam* křížem krážem a Vilém prahl po tom, aby alespoň z jeho vyprávění mohl poznat ty zázraky, které Pathros spatřil na vlastní oči. „Vyprávěj mi ještě o Abraxasovi,“ naléhal Vilém. „Je to bytost, která má místo nohou stočené hady,“ vyprávěl Pathros a hladil si kozí bradku. „Někteří naši lidé věří, že má větší sílu než Bůh i ďábel dohromady, že je všemohoucí. Možná je ještě starší než ti dva. Abraxas prý tady byl ještě dříve, než byl stvořen čas, a jeho síla sahá daleko do nicoty.“ Vilém si lámal hlavu tou představou, ale byla příliš fantastická, než aby se dala pochopit. „Tak říkáš, že Abraxas je něco, co žilo ve velké temnotě ještě před tím, než tady bylo nějaké světlo? To si nedokážu představit. Zdá se… Připadá mi to prostě neuvěřitelné.“ Templář se rozzářil. Tyto hovory miloval. „Jsem přesvědčený, že někteří rytíři našeho řádu tuto bytost uctívají.“ „Proč to říkáš, příteli?“ Vilém svraštil čelo. „Byl jsem v naší pevnosti v Tiberiadě a hovořil s několika bra* Dar al-Islam – země, které přijaly islám
j 16 i