/I/
P
řed několika měsíci jsem připlul do Ameriky nákladní lodí z Lisabonu a uměl jen málo anglicky – bylo to, jako by mě sem vysadili napůl němého a napůl hluchého z nějaké jiné planety. Taky to byla jiná planeta, protože v Evropě zuřila válka. Navíc jsem neměl v pořádku papíry. Díky mnoha zázrakům jsem sice měl platné americké vízum, na něž jsem přicestoval; můj pas však zněl na jiné jméno, než bylo moje. Emigrační úřa dy byly nedůvěřivé a internovaly mě na Ellis Islandu. Po šesti týdnech mi vydaly povolení k pobytu na tři měsíce. Za tu dobu jsem si měl obstarat vstupní povolení do jiné země. Tohle jsem znal z Evropy. Takhle jsem tam vegetoval léta – ne z jednoho měsíce, ale z jednoho dne na druhý. Jako německý emigrant jsem stejně byl od roku 1933 úředně mrtvý. Nemuset teď tři měsíce utíkat byl přímo neuvěřitelný sen. Taky mi už dávno nepřipadalo divné mít jiné jméno a žít s pasem mrtvého – naopak, spíš se mi to hodilo. Ten pas jsem zdědil ve Frankfurtu; muž, který mi jej daroval přesně ten den, kdy zemřel, se jmenoval Ross. A tak jsem se taky jmenoval Ross. Své pravé jméno jsem skoro zapomněl. Člověk dokáže zapo menout strašně moc, když jde o holý život. Na Ellis Islandu jsem se setkal s Turkem, který byl před deseti lety už jednou v Americe. Nevěděl jsem, proč ho sem teď nechtěli pustit, a ani jsem se ho na to neptal. Příliš často jsem zažil, že někoho vyhostili prostě proto, že se jim nehodil do žádné kolonky v dotazníku. Turek mi dal adresu jednoho Rusa, jenž bydlel v New Yorku a kterého znal z dřívějších dob. 5
Nevěděl ovšem, jestli ještě žije. Nicméně jsem se tam vypravil, hned jak mě propustili. Bylo samozřejmé, že jsem to udělal; tak hle jsem totiž žil už léta. Lidé na útěku přežívali jen díky náho dám, a čím byly nepravděpodobnější, tím připadaly člověku samozřejmější. Byly to pohádky dneška; nebyly příliš povzbu zující, ale kupodivu končívaly často líp, než člověk očekával. Rus pracoval v malém, velmi zchátralém hotýlku poblíž Broadwaye. Jmenoval se Melikov, mluvil německy a hned se mě ujal. Jako starý emigrant měl čich pro to, co mi chybí: přístřeší a práce. Přístřeší se našlo snadno; měl ještě jednu postel, kterou umístil ve svém pokoji. S turistickým vízem jsem však nesměl pracovat; k tomu bych musel mít jiné: vstupní vízum s číslem povolené kvóty. Musel jsem tedy dělat načerno. Znal jsem to už z Evropy a nijak zvlášť mi to nevadilo. Taky jsem ještě měl tro chu peněz. „Máte nějakou představu, z čeho tu budete živ?“ zeptal se mě Melikov. „Ve Francii jsem naposled dělal roznašeče u obchodníků s pochybnými obrazy a falešnými starožitnostmi.“ „Rozumíte tomu trochu?“ „Moc ne, mám jen takové ty běžné zkušenosti.“ „Kde jste je získal?“ „Byl jsem dva roky v muzeu v Bruselu.“ „Zaměstnaný?“ podivil se Melikov. „Schovaný,“ odpověděl jsem. „Před Němci?“ „Před Němci, kteří obsadili Belgii.“ „Dva roky?“ dodal Melikov. „A nenašli vás?“ „Mě ne. Zato toho muže, který mě skrýval.“ Melikov se na mě podíval. „Podařilo se vám utéct?“ „Ano.“ „Slyšel jste ještě něco o tom druhém?“ „Obvyklé věci. Poslali ho do lágru.“ „Byl to Němec?“ „Belgičan. Ředitel muzea.“ Melikov přikývl. „Jak jste dokázal, že vás tak dlouho neobje vili?“ zeptal se pak. „Copak do muzea nechodili návštěvníci?“ 6
„Chodili. Ale přes den jsem byl zamčený ve sklepě ve skla dišti. Večer přišel ředitel, přinesl mi jídlo a na noc můj úkryt odemkl. Zůstával jsem v muzeu, ale mohl jsem ze sklepa. Roz svítit jsem ovšem nesměl.“ „Věděli o tom ostatní zaměstnanci?“ „Ne. Skladiště bylo bez oken. Když někdo přišel do sklepa, musel jsem být zticha. Největší starosti jsem měl s tím, abych nekýchl v nevhodnou chvíli.“ „Takže na vás nepřišli?“ „Ne. Ale někomu bylo divné, že ředitel zůstává večer tak často v muzeu nebo že se tam znovu vrací.“ „Rozumím,“ řekl Melikov. „Mohl jste číst?“ „Jen v noci, v létě, a když svítil měsíc.“ „A v noci jste chodil po muzeu a prohlížel si obrazy?“ „Pokud na ně bylo vidět.“ Melikov se usmál. „Když jsem utíkal z Ruska, musel jsem jednou na finských hranicích ležet šest dní pod hromadou dříví u nějakého srubu. Když jsem vylezl, připadalo mi, že to trvalo mnohem déle, nejmíň čtrnáct dní. Jenže tenkrát jsem byl mladý a to ubíhá čas tak jako tak pomaleji. Nemáte hlad?“ zeptal se zničehonic. „Mám,“ přiznal jsem, „jako vlk.“ „To jsem si myslel. Člověk má vždycky hlad, když ho pustí. Půjdeme se najíst do lékárny.“ „Do lékárny?“ „Do drugstoru. To je jedna ze zdejších zvláštností. Můžete si tam koupit aspirin i se najíst.“ „A co jste v tom muzeu dělal přes den, abyste se nezbláznil?“ zeptal se Melikov. Přelétl jsem pohledem řadu lidí, kteří chvatně jedli u dlou hého pultu a před sebou měli reklamy a láhve na léky. „Co si dáme?“ zeptal jsem se nejdřív. „Hamburgery. Ty se tu vedle párků jedí nejvíc. Steaky jsou pro obyčejného smrtelníka moc drahé.“ „Čekal jsem na večer. Využíval jsem pochopitelně všeho 7
možného, abych nemusel ustavičně myslet na nebezpečí, v němž jsem byl. To bych se brzy zbláznil. Ale měl jsem v tom už trochu trénink, protože jsem byl na útěku několik let, z toho rok v Německu. Vyvaroval jsem se každé myšlenky na to, že jsem udělal něco špatně. Lítost totiž rozežírá uši důkladněji než kyselina solná – lítost se hodí pro klidné časy. Pořád jsem si opakoval svou francouzštinu a sám jsem si dával nesčetné kon dice. Pak jsem se začal v noci potulovat sály muzea, prohlížel jsem si obrazy a vštěpoval si je do paměti. Brzy jsem je znal všechny. Potom jsem si je v té své denní tmě v komoře vybavo val. Postupoval jsem přitom systematicky, obraz za obrazem, ne libovolně, jak by mě napadlo, a často jsem na jedno jediné plát no potřeboval mnoho dnů. Někdy jsem míval záchvaty zoufal ství, ale nepolevil jsem a začínal znova. Kdybych se na obrazy jenom díval, byl bych zoufalý asi častěji. Ale tím, že jsem si z toho udělal jakési cvičení paměti, jsem měl naději, že se můj stav zlepší. Už jsem se nevrhal proti zdi, ale stoupal po scho dech vzhůru. Rozumíte mi?“ „Nepřestal jste být činný,“ podotkl Melikov. „Měl jste cíl. To vás zachránilo.“ „Celé léto jsem žil s Cézannem a několika Degasy. Přiro zeně že to byly obrazy, které jsem si v duchu představoval a v duchu srovnával. Ale přece jen to bylo srovnávání, a tím se staly jakousi výzvou. Učil jsem se nazpaměť barvy a kom pozice, a přitom jsem ty barvy nikdy neviděl ve dne. Byli to Cézannové měsíčního svitu a Degasové noci, srovnával jsem je a vštěpoval si je navždy do paměti v barvách tlumených šerem. V knihovně jsem později našel knihy o umění. Sedával jsem u okna a studoval je. Byl to strašidelný svět, ale aspoň nějaký svět.“ „V muzeu nikdo nehlídal?“ „Jen ve dne. Večer ho zavírali. To bylo moje štěstí.“ „A neštěstí toho, co vám nosil jídlo.“ Podíval jsem se na Melikova. „A neštěstí toho, co mě skrý val,“ zopakoval jsem klidně. Viděl jsem, že to myslí dobře; nechtěl mi nic vyčítat. Konstatoval fakta, nic víc. „Tady si nemůžete začít vydělávat nějakým mytím nádobí,“ 8
řekl. „O tom se píše jen v románech a od té doby, co existují odbory, to už ani nejde. Jak dlouho vydržíte, abyste neumřel hlady?“ „Dlouho ne. Co stojí oběd?“ „Půldruhého dolaru. Co je válka, všecko podražilo.“ „Válka?“ opáčil jsem. „Ale tady přece žádná válka není.“ „Ale je!“ odpověděl Melikov. „A to je zase jednou vaše štěstí. Potřebujou tu lidi. Nezaměstnanost už neexistuje. Teď aspoň snadněji něco seženete.“ „Za dva měsíce budu muset zase odtud.“ Melikov se dal do smíchu a zavřel malá očka. „Amerika je veliká. A je válka. Zase k vašemu štěstí. Kde jste se narodil?“ „Podle mého pasu v Hamburku. Ve skutečnosti ale v Han noveru,“ odpověděl jsem. Melikov řekl: „Ani kvůli jednomu, nebo druhému vás nemůžou vyhostit. Ale mohl byste se dostat do internačního tábora.“ Pokrčil jsem rameny. „Ve Francii jsem v jednom byl.“ „Utekl jste?“ „Spíš jsem jednoho dne odešel. Ve všeobecném zmatku porážky.“ Melikov přikývl. „Taky jsem byl ve Francii. Ve všeobecném zmatku vítězství, které bylo jen teoretické. V osmnáctém roce. Přišel jsem z Ruska – přes Finsko a Německo. V první vlně ma lého stěhování národů. Co byste řekl kapce vodky?“ „Naučil jsem se alkoholu nedůvěřovat,“ namítl jsem. „Něko likrát mě dohnal k tomu, že jsem si až příliš věřil. Dvakrát s ohavným výsledkem – vězení s všelijakou havětí.“ „Ve Španělsku?“ „V severní Africe.“ „Přesto to zkusme potřetí. Zdejší věznice jsou čisté. Mám vodku v hotelu. Tady se nic nedostane. Jste romantik?“ zeptal se ještě Melikov. „Zřídkakdy. Romantika chytne policie snáz než ostatní.“ „Ale na to teď přece nemusíte pár měsíců myslet.“ „Máte pravdu. Ještě jsem si na to nezvykl.“ Šli jsme do hotelu, kde Melikov bydlel, ale dlouho jsem to 9
tam nevydržel. Neměl jsem chuť pít ani tam vysedávat na ošun tělém plyši, a Melikovův pokojík byl příliš malý. Měl jsem chuť podívat se ještě ven. Dost dlouho mě zavírali. I Ellis Island bylo vězení, i když komfortní. Ještě mi v hlavě zněla Melikovova poznámka, že pro nejbližší dva měsíce se nemusím policie bát. Byla to neuvěřitelně dlouhá doba. „Na jak dlouho bych se mohl jít ještě projít?“ „Na jak dlouho chcete.“ „Kdy chodíte spát?“ Melikov jen mávl rukou. „Až k ránu. Mám ještě co dělat. Ne chcete snad jít za nějakou ženskou? V New Yorku to není tak jednoduché jako v Paříži. A je to mnohem nebezpečnější.“ „Ne. Chci se jenom ještě chvilku projít.“ „Ženskou najdete spíš tady v hotelu.“ „Žádnou nepotřebuju.“ „Nějakou člověk potřebuje vždycky.“ „Dnes ne.“ „Přece jenom jste romantik,“ podotkl Melikov. „Zapama tujte si číslo téhle ulice a jméno hotelu: hotel Reuben. V New Yorku se snadno vyznáte, skoro všechny ulice tu mají čísla, jen málo jich má jména.“ Tak jako já, pomyslel jsem si – číslo s nějakým jménem. Byla to blahodárná anonymita; jména mi už nadělala dost potíží. Vydal jsem se anonymním městem, jehož světlý kouř stoupal k nebi. Ponurý ohnivý sloup za noci a sloup mračen za dne – neukázal podobným způsobem Bůh prvnímu národu emigran tů cestu v poušti? Procházel jsem deštěm slov, hluku, smíchu a křiku, který mrtvě doléhal k mým uším – vnímal jsem jen hluk, nikoli smysl. Po temných letech v Evropě mi tu každý při padal jako Prométheus – upocený, elektrickým světlem oblitý muž, který ke mně zapřísahavě vztahoval ze dveří krámu ruku plnou ponožek a kapesníků, abych si něco koupil, právě tak jako kuchař, který na velké pánvi opékal pizzu, ozářen jiskřivou sprš kou jako nějaký neapolský bůh. Protože jsem jim nerozuměl, byli všichni v jakémsi takřka symbolickém smyslu svého počí 10
nání vysvlečeni: připadali mi, jako by stáli na jevišti. Byli neje nom číšníky, kuchaři a pouličními prodavači, ale současně i loutkami, jež spolu hrály jakousi nesrozumitelnou hru, z níž jsem byl vyloučen a vnímal jen její obrysy. Byl jsem uprostřed nich, a přece k nim nepatřil, byl jsem od toho všeho oddělen čímsi neviditelným, ne nějakou skleněnou stěnou ani vzdále ností, ani nepřátelskostí, ani cizotou, ale čímsi, co se týkalo jen mě samotného a co vycházelo ze mne. Nejasně jsem chápal, že je to jedinečný okamžik a jako takový se nikdy nevrátí. Už zítra bude trošku rozmlžený – ne že bych se všemu tady nějak přiblí žil, naopak – je docela možné, že už zítra mě čeká boj s kušně ním a smlouváním a podfukařením a s oněmi plody pololží, z nichž se skládá každý den, avšak dnes v noci mi město ukazo valo svou neúčastnou tvář. Náhle jsem věděl, že teď, kdy jsem přistál na tomto cizím pobřeží, jsem ještě nepřestál nebezpečí, naopak, že teprve teď pro mne doopravdy začíná. Ne vnější nebezpečí, ale to vnitřní ve mně. Příliš dlouho jsem se musel starat jenom o to, abych přežil, a to pro mě bylo současně i jakousi záštitou. Bylo to pri mitivní přežívání, jako v nastalé panice, když se potápí loď, kdy nikomu nejde o nic jiného, než aby se zachránil. Teď, už od zítř ka, dokonce od této podivuhodné chvíle, se přede mnou bude život opět rozevírat jako vějíř, opět bude mít budoucnost, ale taky minulost, která mě snadno zahubí, jestliže na ni nezapo menu nebo ji nepřemůžu. Náhle jsem věděl, že led, který se vy tvořil, bude ještě dlouho příliš tenký, abych po něm mohl bez pečně vykročit. Probořil bych se. A tomu musím zabránit. Můžu doufat, že začnu nový život, zároveň s řečí, novou a mně neznámou, čekající, až k ní proniknu, a nebude to zradou, vraž dou, dvojnásobnou vraždou spáchanou na všech těch mrtvých, které jsem měl rád? Rychle jsem se obrátil a vracel zpátky, zmatený a hluboce rozechvělý, už jsem se nerozhlížel a skoro bez dechu stanul před hotelem, který se přede mnou netyčil široký a dlouhý a nápadný jako ostatní hotely, ale úzký a nenápadný. Prošel jsem dveřmi, zohyzděnými rámy z umělého mra moru, a zahlédl Melikova, jak podřimuje v houpací židli 11
za pultem. Otevřel oči, které na okamžik vypadaly, jako by byly bez víček, a podobaly se očím starého papouška, ale pak zmod raly a zjasnily se. „Hrajete šachy?“ zeptal se a vstal. „Jako každý emigrant.“ „Dobrá. Dojdu pro vodku.“ Vyšel po schodech nahoru. Rozhlédl jsem se. Náhle jsem měl pocit, jako bych přišel domů. Ten, kdo není nikde doma, to pocítí snadno.
12
/II/
M
á angličtina se rychle lepšila a po čtrnácti dnech jsem už měl slušné znalosti. Ráno jsem několik ho din sedával s gramatikou na červeném plyši hotelu Reuben a odpoledne vyhledával každou nabízející se příle žitost k anglické konverzaci. Choval jsem se přitom bez nejmenšího studu a ostychu. Když jsem viděl, že po deseti dnech strávených s Melikovem začínám mít ruský přízvuk, obracel jsem se na hosty a zaměstnance hotelu. Tak jsem se postupně naučil mluvit s německou, židovskou, francouzskou a nakonec, když jsem byl určitě přesvědčený, že jsem u poslu hovaček a pokojských trefil na nefalšované Američanky, s tvr dou brooklynskou výslovností. „Musíš si začít něco s nějakou mladou Američankou,“ řekl Melikov, s nímž jsem si mezitím začal tykat. „Z Brooklynu?“ zeptal jsem se. „Radši z Bostonu. Tam se mluví nejlíp.“ „Proč ne rovnou s nějakou učitelkou z Bostonu? Bylo by to ekonomičtější.“ „Tenhle hotel je bohužel karavanní stanice. Tady poletují přízvuky jako tyfové bacily a ty máš naneštěstí dobrý sluch pro extrémy, ale vůbec žádný pro normální věci. Snad tu pomůžou opravdové city.“ „Vladimíre,“ namítl jsem. „Pro mě se svět mění beztak až moc rychle. Za každých pár dní zestárne mé anglické já o rok, a tím tak bohužel ztrácí své kouzlo. Čím víc rozumím, tím rych leji mizí tajemství. Ještě pár týdnů a obě má Já budou v rovno váze. To americké bude právě tak vystřízlivělé jako to evropské. 13
Dopřej mi tedy čas! I pokud jde o ty přízvuky. Nechtěl bych příliš rychle ztratit své druhé dětství.“ „To neztratíš. Zatím jsi teprve dosáhl duševního obzoru me lancholického zelináře. Toho zelináře na rohu, Annibala Balba. Dokonce už sem tam používáš některá ta jeho taliánská slovíč ka; plavou v té tvé anglické polívce jako kousky masa.“ „Existují taky normální, praví Američani?“ „Bodejť by neexistovali. Jenomže New York je obrovský invazní přístav emigrantů, irských, italských, německých, židovských, arménských, ruských a spousty dalších. Jak to říkáte u vás: Tady jsi člověkem, tady jím smíš být? Tady jsi emigrantem, tady jím smíš být. Tuhle zem založili emigranti. Zbav se tedy svých evropských komplexů méněcennosti. Tady jsi zase člověkem. Už ne bolavým kusem masa, co lpí na pasu.“ Vzhlédl jsem od šachovnice. „Máš pravdu, Vladimíre,“ při pustil jsem pomalu. „Uvidíme, jak dlouho to vydrží.“ „Ty nevěříš, že to vydrží?“ „Jak bych mohl?“ „Co si vůbec myslíš?“ „Že to jde pořád k horšímu,“ odpověděl jsem. V hale někdo kulhal. Seděli jsme v přítmí, takže jsem na toho člo věka dobře neviděl, ale jeho zvláštní kulhání v jakémsi tříčtvrteč ním taktu upoutalo mou pozornost a nejasně mi připomnělo jednoho známého. „Lachmanne,“ řekl jsem polohlasně. Muž se zastavil a zadíval se ke mně. „Lachmanne!!“ opakoval jsem. „Jmenuju se Merton,“ řekl muž. Rozsvítil jsem světlo, které se bezútěšně žlutě a modravě vy lilo od stropu z ohavného secesního lustru. „Panebože, Roberte,“ zvolal překvapeně. „Ty žiješ? Myslel jsem, že už jsi dávno mrtvý.“ „Totéž jsem si myslel i já o tobě. Poznal jsem tě podle chůze.“ „Podle mého trochejského kulhání?“ „Podle tvého valčíkového kroku, Kurte. Melikova znáš?“ „Jak bych ho neznal.“ „Snad tu nebydlíš?“ 14