THOMAS KARLAUF
„Tak skončil můj život v Německu“1 . listopad
Ráno . listopadu , kolem půl desáté, vstoupil sedmnáctiletý polský Žid Herschel Grynszpan do budovy Hôtel de Beauharnais v Rue de Lille , v níž bylo od roku sídlo nejprve pruského, později německého vyslanectví v Paříži. Jako první ho na nádvoří budovy zahlédla manželka vrátného. Řekl jí, že má odevzdat důležitý dokument a že chce mluvit s některým z tajemníků vyslanectví. Paní Mathesová mu ukázala příslušné dveře. Grynszpan zazvonil a zřízenci, který mu otevřel, opakoval, proč přichází. Na chvíli se posadil v čekárně a pak ho uvedli do kanceláře legačního tajemníka vom Ratha. Za několik okamžiků uslyšel zřízenec křik. Přiběhl a našel legačního tajemníka zraněného na chodbě. Zatímco se dva kolegové starali o zraněného, zřízenci odvedli atentátníka, který odložil zbraň a nekladl žádný odpor. Venku před budovou ho předali policistovi, který měl službu. Těžce zraněného vom Ratha odvezli na blízkou kliniku de l’Alma, kde ho ihned operovali. Rodiče Herschla Grynszpana se v roce přestěhovali ze západního Ruska do Německa a usadili se v Hannoveru. Když byl po první světové válce obnoven polský stát, získali polské státní občanství, ale zůstali v Hannoveru, kde měl Herschlův
otec zprvu malé krejčovství a později vetešnictví, jež rodinu drželo nad vodou. V létě , to bylo Herschlovi patnáct let, opustil chudou rodinu a přes Belgii se dostal do Francie, kde se ho v Paříži ujal otcův bratr. Koncem října se dověděl strašnou novinu. Polská vláda oznámila, že všichni Poláci, kteří pobývají déle než pět let v cizině, ztrácejí svou dosavadní státní příslušnost, a dne . října vydala i příslušné předpisy. Akce byla zaměřena především na polské Židy v Německu. Německé ministerstvo zahraničí rozhodlo, že tomuto opatření předejde a polské Židy ještě před stanoveným datem vypoví ze země. Ve dnech . a . října zatkla policie a SS na celém území Říše asi polských Židů, dopravila je před Zbąszyń na trati Berlín–Poznaň a odtud zahnala přes řeku. Protože je polské úřady odmítaly pustit přes hranice, bloudili bez cíle v zemi nikoho ve vytrvalém dešti bez jídla a bez střechy nad hlavou. Byli mezi nimi i Grynszpanovi rodiče. „Srdce mi krvácí při pomyšlení na naši tragédii,“ tento vzkaz zanechal Herschel ráno v den atentátu svému strýci. „Musím protestovat takovým způsobem, aby to slyšel celý svět, to jsem si předsevzal.“ Poté si koupil v obchodě se zbraněmi bubínkový revolver a metrem odjel na německé vyslanectví. Zprávy, že atentát má soukromé pozadí, protože oba, Grynszpan i vom Rath, se pohybovali v homosexuálním prostředí, neodpovídaly skutečnosti. Že mladého Poláka uvedli onoho rána do kanceláře legačního tajemníka vom Ratha byla náhoda – měl prostě podle služebního rozvrhu v ono pondělí službu. Následujícího rána přijeli nočním rychlíkem z Berlína do Paříže profesor Georg Magnus, přednosta . univerzitní chirurgické kliniky, a primář dr. Brandt. Návštěva těchto dvou lékařů, které vyslal do Paříže sám Hitler, udělala na pana vom Ratha velký dojem, říká se ve zprávě vyslance hraběte Welczecka vypracované téhož dne večer pro ministerstvo zahraničí. Stav zraněného označili Magnus a Brandt ve své první zprávě ještě za nadějný, ten se ale během dne rapidně zhoršil. Hitler již vysláním svého
osobního lékaře Karla Brandta prokázal neomylný instinkt pro výbušnost události a zraněného diplomata, teprve krátce předtím jmenovaného do funkce legačního tajemníka, povýšil hned na nemocničním lůžku o dva stupně, na vyslaneckého radu I. třídy. Grynszpanův zoufalý čin ihned vyvolal vzpomínky na případ Gustloff starý sotva tři roky. Dne . února zabil student medicíny David Frankfurter na protest proti německé politice vůči Židům zemského vedoucího NSDAP ve Švýcarsku v jeho bytě v Davosu pěti ranami z revolveru. Mrtvý byl tehdy s velkou pompou převezen ze Švýcarska do Schwerinu a za Hitlerovy přítomnosti pohřben. Vůdce ve svém projevu označil za viníka mezinárodní židovstvo a prohlásil Wilhelma Gustloffa za „svatého mučedníka“ a „prvního krvavého svědka“ národního socialismu v zahraničí. O dva dny později měla začít zimní olympiáda v Garmisch-Partenkirchenu, a proto nebyly tehdy zahájeny žádné protižidovské akce. V listopadu už nebyly ani olympijské hry, ani síly, na něž by se musel brát ohled. Naopak, po mnichovské dohodě, v níž západní mocnosti o pět týdnů dříve předvedly svou slabost a souhlasily s připojením Sudet k Německu, byl nacistický režim na vrcholu moci. Mnozí v Německu už také čekali na příležitost k zahájení velké protižidovské akce. Na základě prvních zpráv z Paříže vyzvalo ministerstvo propagandy tisk, aby „co nejpodrobněji“ o atentátu informoval s konstatováním, že tento čin „musí mít pro Židy v Německu nejtěžší důsledky“. Dne . listopadu bylo už rozhodnuto a následující den německá tisková kancelář vydala zprávu, „že je třeba počítat s úmrtím vom Ratha“. Jak si do svého deníku zaznamenala novinářka Ruth Andreasová, v Berlíně onoho rána vládla „tísnivá atmosféra jako před vypuknutím bouře“. Cestou do zaměstnání se zastavila u kolegy Heinricha Mühsama propuštěného z práce a ten jí na její znepokojivě nervózní otázku, zda vom Rath zemře, odpověděl: „Pochopitelně že zemře. Jinak by to celé přece
nemělo smysl… Copak jste nevěděla, že k politickým incidentům dochází jen tehdy, když je všechno důkladně připravené?“ Když Ernst vom Rath . listopadu kolem . hodin podlehl svým zraněním, byli nejvyšší představitelé státu a strany v Mnichově. Večer předtím zahájil Hitler každoroční oslavy k výročí nezdařeného puče z roku projevem v restauraci Měšťanského pivovaru. Připravený program na . listopad počítal s „družnou přítomností vedení NSDAP“ na radnici. Vrcholem oslav měla být půlnoční přísaha nových jednotek SS před Feldherrnhalle. Nelze jednoznačně doložit, jak se zpráva o úmrtí diplomata – jenž byl dosud titulován jako vyslanec nebo příslušník strany – dostala telefonicky mezi sedmnáctou a osmnáctou hodinou do Mnichova. Jisté je, že při večeři stranického vedení na radnici proběhl intenzivní rozhovor mezi Hitlerem a vedle sedícím Goebbelsem. Hned poté se Hitler překvapivě rozloučil a nechal se odvézt do svého bytu na náměstí Prince regenta, kde se připravoval na půlnoční ceremoniál. Pokládal nejspíše za rozumné nebýt přímo spojován s oznámeným Goebbelsovým projevem. Na ministra propagandy bylo spolehnutí. Že Hitler svá zmocnění udílel rád všeobecnou formou ústně a ponechával přitom vědomě dost prostoru pro jejich konkrétní provedení, bylo „typické pro nestrukturovaný a neformální styl rozhodování v třetí říši“. Goebbels byl v těch dnech ve vrcholné formě. „Kdyby se tak nyní dal najednou spustit hněv lidu,“ napsal si žádostivě do deníku . listopadu ráno, kdy život Ernsta vom Ratha visel ještě na vlásku, jako by jeho smrt nemohl očekávat. Skutečně tento cynik věřil v nějaký hněv lidu? Nebo jej spíše chápal jako vhodný nástroj, na který se jen musí ve vhodnou chvíli správně zahrát? „Nejúčinnějším prostředkem, jak vzít Židům pocit jistoty, je hněv lidu“, stojí v memorandu Sicherheitsdienstu z ledna o postavení Židů v Německu. „Psychologicky je to tím srozumitelnější, protože se Žid z pogromů v posledních staletích hodně poučil a nebojí se ničeho tolik jako nepřátelských nálad, které se
v každé době mohou spontánně obrátit proti němu.“ „Hněv lidu“ patřil v listopadu ke Goebbelsovým nejoblíbenějším heslům. Ráno před vypuknutím výtržností si do deníku zapsal, že ve vhodný okamžik „se věcem musí nechat volný průběh“. Goebbels věděl, že jím iniciovaným pogromem může u Hitlera zabodovat. Že jen velká akce proti Židům mu pomůže vrátit se zase do centra dění a posílit jeho postavení mezi mocnými třetí říše oslabené aférou s herečkou Lídou Baarovou. Ze všech paladinů měl nepochybně právě Goebbels to pravé pochopení pro Hitlerovu posedlost vyhnat Židy všemi prostředky z Německa. Na tom, co vytěžit z pařížského atentátu, se zřejmě domluvili už předešlé noci, když v Hitlerově oblíbené kavárně seděli v kruhu starých straníků a do tří hodin ráno „hovořili o nejrůznějších otázkách“. Ve zvláštní konstelaci . listopadu větřil Goebbels jedinečnou šanci, jak především omezit vliv svého největšího rivala Hermanna Göringa, který na sebe strhával jednu funkci za druhou a od roku měl v rukou nesmírnou moc jako pověřenec pro čtyřletý plán. Naposledy osvědčil svou chladnokrevnost v aféře Blomberg-Fritsch a při anšlusu Rakouska, zatímco v době sudetské krize na konci září se poprvé připojil k váhajícím a nabádal spíše k opatrnosti. Od té chvíle začínala jeho hvězda pohasínat. Göring se opakovaně vyslovoval proti protižidovským excesům, protože zostřovaly napjatou ekonomickou situaci země a zvláště pak prohlubovaly devizový problém. Se sobě vlastní teatrálností se na zasedání dva dny po pogromech dal rozhořčeně slyšet: „Pánové, mám už těch demonstrací dost. Ty nepoškozují Židy, ale mne, který má v poslední instanci na starosti hospodářství.“ O čtyři roky dříve, před norimberským sjezdem strany, na němž byly vyhlášeny rasové zákony, došlo mezi jednotlivými instancemi ke střetnutí o židovské otázce. Pod heslem „Toto město musí být bez Židů“ si tehdy téměř každá obec v Německu vymýšlela vlastní perverzity a hrozilo, že přehmaty proti Židům se zcela vymknou kontrole. Dne . srpna svolal tehdejší
říšský ministr hospodářství Hjalmar Schacht poradu, na níž si stěžoval na „mimořádné poškozování německého hospodářství v důsledku přehánění a excesů antisemitské propagandy“. Na závěr vydal ministr vnitra Frick výnos určený zemským vládám, „že je třeba bezpodmínečně zabránit jednotlivým protižidovským akcím“. Avšak šéf gestapa Reinhard Heydrich už v té době vydal příkaz, aby se „k podchycení všech Židů v Německu… založila židovská kartotéka“. V nařízeních ze srpna se už zřetelně rýsují tři základní tendence směřující k pozdějším listopadovým pogromům – centralizace státních opatření, zabraňování spontánním akcím a ochrana hospodářských zájmů Německa. Všechna tato opatření směřovala k jedinému cíli a o něm panovala jednota: Židé musí pryč. Goebbels si po dlouhém rozhovoru s Hitlerem koncem listopadu zaznamenal do svého deníku: „Židé musí z Německa pryč a také z celé Evropy. Bude to ještě nějakou dobu trvat, ale stát se to musí. Vůdce je k tomu pevně rozhodnut.“ Bylo jen otázkou, jakým způsobem se má tohoto cíle co nejrychleji dosáhnout, aniž by přitom Němcům vznikla příliš velká škoda. Jinak si vedení státu a strany bylo jisté tím, že při uskutečňování nutných opatření může počítat s podporou obyvatelstva. Na již zmíněné poradě u ministra hospodářství v srpnu prohlásil do protokolu Adolf Wagner, vedoucí župy Mnichov–Horní Bavorsko, jako Hitlerův zástupce, že osmdesát procent národa naléhá „na řešení židovské otázky ve smyslu programu strany; tomu musí říšská vláda vyhovět, protože by jinak klesla její autorita“. K uklidnění méně aktivistických kolegů ještě dodal, „že všechno se nemusí stát naráz“. Po připojení Rakouska v březnu nabrala „židovská otázka“ novou dynamiku, všechno mělo jít najednou velmi rychle. Z původních zhruba Židů, žijících v Německu roku , jich v tuto dobu zbývalo v zemi ještě asi . Nyní k nim přibylo na rakouských Židů (z nichž žilo asi ve Vídni). Němci ihned zvýšili tlak. V co nejkratší době zavedli v Rakousku nejen všechny zákony a nařízení, jež Židům
v Německu už v uplynulých pěti letech ztěžovaly život, ale vydali také četná nová ustanovení, aby přinutili Židy k odevzdávání majetku a následnému odchodu ze země. Na jaře došlo na celém území Říše opět k silným excesům – v takzvané „židovské akci“ bylo Židů posláno do koncentračních táborů. Když v červenci v Evianu na mezinárodní konferenci věnované otázce uprchlíků svolané Spojenými státy všech účastníků více či méně prohlásilo, že své přistěhovalecké kvóty nemohou zvýšit, komentoval to německý tisk výsměšně: Protože nikdo Židy nechce, zakazujeme si jakékoli vměšování do toho, jak se Němci s „židovským problémem“ vypořádají. V srpnu byla ve Vídni ustavena první centrála pro vystěhovalectví Židů. Jejím vedoucím se stal Adolf Eichmann. Stupňování protižidovských opatření v Rakousku, úspěšné vyhnání polských Židů koncem října, získání prestiže dohodou v Mnichově a nečinnost mezinárodního společenství, ale také rostoucí tlak členů strany, zejména v SA a Hitlerjugend, aby se už konečně správně zasáhlo, umožnilo Hitlerovi, aby večer . listopadu nechal svého ministra propagandy jednat. Fanatický půlhodinový štvavý projev, jejž Goebbels pronesl v mnichovské radnici na závěr večeře před shromážděnými stranickými veličinami, který se však nezachoval v doslovném znění, byl přijat bouřlivým potleskem, jak si samolibě zapsal do deníku: „Všichni hned běželi k telefonu. Nyní bude jednat lid.“ Goebbels ve svém projevu přítomným vysvětlil, že strana musí „všechno zorganizovat a uskutečnit“, nesmí se však „navenek jevit jako původce demonstrací“. Okresní a místní vedoucí stranických skupin a vedoucí funkcionáři SA v celé Říši dostali pokyny, aby spustili příslušné akce – a pokyny byly chápány tak, že při všech „musí téci židovská krev“. Hitler mezitím přijal ve svém bytě na náměstí Prince regenta říšského vedoucího SS a šéfa německé policie. Himmler byl zjevně překvapený. Sám sice předešlý večer v projevu před standartou SS Deutschland proti Židům štval – „nesmlouvavě a razantně je vyženeme“ – avšak
rozzlobilo ho, že Goebbels byl rychlejší a obratně využil pařížský atentát ve vlastní prospěch. V této pro něj nemilé situaci se stáhl na pozici nejvyššího ochránce pořádku. Z taktického hlediska to bylo chytré rozhodnutí, které vedlo k tomu, že SS – a zvláště šéf bezpečnostní policie a SD Reinhard Heydrich – vyšli nakonec z listopadových událostí jako největší vítězové. Když Heydricha, který se zdržoval v hotelu, vylekala kolem . hodin zpráva mnichovského gestapa a chtěl vědět, jak se má nyní vlastně chovat policie a SS, dostal od Hitlera pokyn – na Himmlerovu radu, jak se domnívá Ian Kershaw – ať se SS drží stranou, ale pořádková policie má dbát o to, aby pogrom probíhal v řádných kolejích. Heydrich měl málo času, aby úkol proměnil v konkrétní opatření. Jeho dálnopisu, který byl rozeslán všem šéfům policie kolem půl jedné v noci – „bleskově, naléhavě, ihned doručit!“ – rozhodně nechyběla preciznost. Policie dostala rozkaz, aby nebránila „demonstracím“, které se daly očekávat v celé Říši, a zasahovala jen tehdy, kdyby byl ohrožen německý majetek. „Obchody a byty Židů smějí být ničeny, nikoli rabovány.“ Za provedení policejních opatření odpovídají příslušné úřadovny státní policie, respektive inspektoři bezpečnostní policie, kteří se také mají postarat o to, aby ihned – „jakmile to průběh událostí této noci nasazeným úředníkům dovolí“ – zatkli tolik Židů, „kolik jich lze ve stávajících věznicích umístit“. Nejdříve se mají zatýkat zdraví, ne příliš staří, pokud možno majetní Židé mužského pohlaví; po domluvě s příslušným koncentračním táborem je tam dopravit. V tu chvíli od výstřelů v Paříži neuběhlo ani hodin. Ráno . listopadu hořely v celém Německu synagogy. Hasiči směli zasahovat jen v případě, kdyby plameny ohrožovaly sousední budovy. Během noci byly zdemolovány tisíce bytů a během dne byly zničeny tisíce židovských obchodů. Spousta střepů na ulicích dala noci ironicky zjemňující název Říšská křišťálová noc. Odhadem bylo zavražděno nebo dohnáno k smrti osob. Asi Židů bylo zatčeno, z nich
dopraveno do Dachau, Buchenwaldu nebo Sachsenhausenu, kde byli vystaveni surovému šikanování. Propustili jen toho, kdo měl štěstí, že mohl doložit, že vlastní platná víza a může se v co nejkratší době vystěhovat. Počet Židů z listopadové akce, kteří přišli v koncentračních táborech o život, se odhaduje na . Zatímco se v první polovině roku vystěhovalo z Německa jen asi Židů, v následujících měsících jejich počet dramaticky vzrostl. Do konce roku opustilo zemi asi Židů a stejný počet jich opustil Rakousko. V Německu zůstali především chudí a staří lidé. Goebbels podal Hitlerovi zprávu při obědě v Osterii v Mnichově-Schwabingu. „Je se vším srozuměn. Jeho názory jsou radikální a velmi agresivní.“ Jiní tak nadšení nebyli. Göring, který se vracel do Berlína v noci a o ničem nevěděl, si u Hitlera telefonicky stěžoval na obrovské hospodářské škody. Zatímco byl Goebbels zaměstnán tím, aby akci utlumil dřív, „než se toho chopí spodina“, a dával pokyny tisku, aby o událostech informoval jen zdrženlivě – „žádné velké titulky na prvních stranách, prozatím žádné snímky“ – Göring připravoval na sobotní dopoledne poradu, na níž se měly další kroky proti Židům koordinovat z hospodářského hlediska. Vyhlášeným cílem této několikahodinové porady z . listopadu, jíž se účastnili zástupci všech příslušných rezortů – bylo to víc než sto lidí z ministerstev vnitra, financí, hospodářství, spravedlnosti a zahraničí, z říšské banky atd. – bylo úplné vyloučení Židů z německého hospodářského života. Novými opatřeními měli být izolováni a žít pod takovým tlakem, aby co nejrychleji a ve velkém počtu opustili Německo. Heydrich se postaral, aby na poradu přijel z Vídně Eichmann a referoval o tamních zkušenostech. Rozhodnutí, která byla . listopadu přijata, pocházela ve svém jádru přímo od Hitlera. Už v roce ve svém memorandu ke čtyřletému hospodářskému plánu požadoval přijetí zákona, podle něhož „by celé židovstvo odpovídalo za všechny škody, které jednotlivci z tohoto zločinného společenství způsobili
německému hospodářství, a tím i německému národu“. Navrhoval, aby jako odplata za Gustloffovo zavraždění byl Židům uložen kolektivní trest. To tehdy ztroskotalo na byrokratických výhradách ministerstev, ale především na Göringových námitkách. Nyní se Göring této myšlenky chopil sám a . listopadu vydal nařízení, že Židé jako „pokání“ za svůj nepřátelský postoj vůči německému lidu musí zaplatit celkem jednu miliardu marek. Neméně nechutný návrh, aby Židé sami napravili všechny vzniklé škody a aby všechny nároky uplatněné vůči pojišťovnám byly vyplaceny ve prospěch Říše, pocházel přímo od Hitlera. Napadl ho při obědě s Goebbelsem v Osterii. Göring také tento podnět pak zahrnul do svého Nařízení o obnovení vzhledu ulic u židovských podniků. Zatímco na konferenci konané . listopadu se oba řečníci, Göring a Goebbels, snažili navzájem předstihnout v perverzních návrzích šikany – smějí Židé nadále vstupovat do německého lesa? Jaká opatření zavést při používání lůžkových vozů ve vlacích? – Heydrich je nabádal, aby se vrátili k programu jednání. Položil otázku, zda by vzhledem k tomu, že může trvat třeba osm až deset let, než poslední Židé opustí Německo, nebylo účelné, aby nosili speciální označení. Göring se návrhu vysmál – „Uniforma!“ – a navrhl zřízení ghett. To zase odmítl Heydrich s poukazem na zbídačení a kriminalitu. Tak to probíhalo několik hodin. Brutalita, cynismus a byrokratická indolence, s níž se snažili osud statisíců shrnout do nařízení, jež měla sloužit pouze tomu, aby zničila existenci těchto lidí – v tom protokol z . listopadu v ničem nezaostává za zápisem z jednání ve Wannsee z ledna . Odpoledne na konci zasedání přišel Göring s návrhem, který byl temnou předzvěstí toho, co německé Židy v budoucnu čeká: „Jestliže se Německá říše dostane v dohledné době do nějakého zahraničně politického konfliktu, je samozřejmé, že také my v Německu pomyslíme na to, jak ve velkém zúčtovat s Židy.“ Hitler o dva a půl měsíce později ve známém, často citovaném