PROLOG
Trosečník by byl zemřel před soumrakem, nebýt bystrých očí námořníka jménem Mario, protože když ho našli, byl v bezvědomí. Úmorné slunce uškvařilo žáru vystavené, téměř nahé tělo na spáleniny druhého stupně a části těla ponořené do moře vodou rozměkly a bělaly se mezi solí vyžranými boláky jako pařáty shnilé husy. Mario Curio byl kuchař na malé staré rezavé rachotině Garibaldi, která odhekávala z Brindisi východně od mysu Ince a dál k Trabzonu na dalekém východním cípu sever ního pobřeží Turecka. Plula pro náklad mandlí z Ana tolie. Mario nedokázal nikdy vysvětlit, proč vlastně toho rána ke konci dubna roku 1982 vysypal kbelík slupek od brambor přes zábradlí na návětrné straně, místo aby je vhodil do skluzu na odpadky na zádi, ale na to se ho taky nikdo neptal. Možná, že se chtěl nadýchat čerstvé ho černomořského vzduchu a vymanit se z jednotvárnos ti horkého vlhka stísněné lodní kuchyně. A tak vystoupil na pravobok a mrskl odpadky do lhostejného, trpělivého moře. Otočil se a zvolna vykročil zpátky za svými povin 9
nostmi. Po dvou krocích se zastavil, zamračil a vrátil se k zábradlí, popletený a nejistý. Loď mířila východoseverovýchodně kolem mysu Ince, a když si zaclonil oči a díval se dozadu za palubnici, po lední slunce mu pražilo téměř přímo do tváře. Byl si jistý, že tam venku mezi zelenomodrým příbojem, mezi lodí a tureckým pobřežím, dvacet mil na jih, něco zahlédl. Už to ale neviděl, a tak přeběhl na zadní palubu. Vylezl po žebříku na ochoz můstku a znovu se rozhlížel. A pak to spatřil úplně jasně; na půl vteřiny se to objevilo mezi zvolna se převalujícími hřebeny vln. Obrátil se zpátky, k otevřeným dveřím kormidelny, a vykřikl: ,,Capitano.“ Chvíli trvalo, než kapitána Vittoria přemluvil, proto že Mario byl prosťáček; nicméně kapitán jako řádný ná mořník věděl, že jestli je tam na moři člověk, musí otočit svou loď, aby se lépe podíval, a jeho radar skutečně od razil signál. Kapitánovi trvalo půl hodiny, než Garibaldiho otočil a vrátil k místu, které ukazoval Mario, a pak to uviděl také. Skif byl necelých dvacet stop dlouhý, a ne moc širo ký. Lehké plavidlo toho druhu, co může sloužit jako lodní jola. Vepředu a uprostřed byla přes člun jediná veslařská lavice s otvorem pro uložení stěžně do botky. Ale buďto tam nikdy žádný stěžeň nebyl, nebo byl špatně upevněný a spadl do vody. Garibaldi zastavil, kolébal se v příboji a kapitán Ingrao se opřel o zábradlí můstku a pozoroval Maria a bocmana Paola Longhiho, kteří se vydali v mo torovém záchranném člunu, aby přivlekli skif. Když se přiblížil, tak z výšky viděl dolů do skifu. Muž v loďce ležel na zádech v několika centimet rech mořské vody. Byl vychrtlý, na kost vyzáblý, zarost lý a v bezvědomí. Hlavu měl nakloněnou k jedné straně a dýchal krátce a přerývaně. Několikrát zasténal, když ho zvedli na palubu a ruce námořníků se dotkly obnažených ramen a hrudi, z níž se sloupala kůže. Na Garibaldim byla vždycky jedna kabina volná, na 10
způsob pokoje pro nemocné, a do té kabiny trosečníka uložili. Mario požádal, aby se o trosečníka směl starat, a kapitán ho pro ten účel uvolnil z povinností na lodi. Ma rio začal brzy trosečníka považovat za svůj osobní ma jetek, tak jako chlapec věnuje mimořádnou péči štěněti, kterému zachránil život. Bocman Longhi dal trosečníkovi injekci morfia z kufříku první pomoci, aby ho zbavil bo lesti, a spolu s Mariem se pustili do popálenin. Oba pocházeli z Kalábrie a věděli toho dost o spáleni nách sluncem a uměli připravit nejlepší léčivou mast na světě. Mario přinesl ze své lodní kuchyňky v umyvadle směs čerstvé citronové šťávy a vinného octa v poměru jedna ku jedné, měkký hadřík odtržený z povlaku na polš tář a misku s ledem. Namočili hadřík do tekutiny, zabalili do něj tucet kostek ledu a jemně přitiskli látku na nejhorší části těla, na místa, která ultrafialové paprsky propálily až na kost. Ostře mrazivý prostředek vytáhl horkost z ožeh lého masa a z bezvědomého muže se zvedl oblak páry. Muž se zachvěl. ,,Lepší horečka než smrt na šok z popálenin,“ řekl mu Mario italsky. Muž to nemohl slyšet a kdyby to byl slyšel, nebyl by tomu rozuměl. Longhi přistoupil ke svému veliteli na zadní palubě, k níž byl skif připoután. ,,Něco nového?“ tázal se. Kapitán Ingrao zavrtěl hlavou. ,,Nic. Nenašlo se nic ani na tom člověku. Žádné hodin ky, žádná jmenovka. Laciné spodky bez označení. A podle vousů se neholil alespoň deset dní.“ ,,Tady není taky nic,“ řekl Ingrao. ,,Ani stěžeň, ani plachta, ani veslo, žádné jídlo ani zásoby vody. Člun nemá jméno. Nápis se ale mohl sloupnout.“ ,,Turista z rekreačních pláží, kterého odneslo moře?“ hádal Longhi. Ingrao pokrčil rameny. ,,Nebo přežil havárii malé ná kladní lodi,“ řekl. ,,Za dva dny budeme v Trabzonu. Tu 11
recké úřady to vyřeší, až přijde k sobě a promluví. My musíme pokračovat v cestě. A také musíme poslat tele gram našemu zástupci, musíme ho informovat, co se stalo. Požádáme ho, aby v přístavu přistavili sanitu.“ O dva dny později ležel trosečník – který byl téměř neustále v bezvědomí a nemohl mluvit – zabalený do bí lých prostěradel v nemocničním pokoji v malé městské nemocnici v Trabzonu. Námořník Mario doprovodil trosečníka ve voze am bulance z přístavu do nemocnice spolu se zástupcem lo ďařské firmy a přístavním lékařem, který trval na tom, že zdravotní inspektor musí bezvědomého muže vyšetřit, jestli nemá nějaké infekční choroby. Mario seděl asi ho dinu u postele nemocného kamaráda a pak se s ním roz loučil a vrátil se na loď Garibaldi, aby připravil oběd pro posádku. Teď stál u postele jiný muž, spolu s policejním důstoj níkem a lékařem v krátkém, tříčtvrtečním plášti. Všichni tři byli Turci, ale ten menší, podsaditý, v civilním obleku hovořil obstojně anglicky. ,,Dostane se z toho,“ řekl lékař. ,,Ale teď je mu hodně špatně. Má infarkt, popáleniny druhého stupně, je vyčer paný, je na něm vidět, že nejedl několik dní. Celý organis mus je oslabený.“ ,,Co je tohle?“ zeptal se muž v civilu a ukázal na hadič ky kapaček zavedené do obou paží trosečníka. ,,Vyživovací infuze koncentrované glukózy, fyziolo gický roztok, aby se zabránilo šoku,“ řekl lékař. ,,Námoř níci mu pravděpodobně zachránili život, tím že vytáhli ze spálenin horkost a my jsme ho vykoupali v heřmánku, abychom pomohli léčebnému postupu. Teď je to na něm a na Alláhovi.“ Umit Erdal, společník loďařské a obchodní firmy Er dal a Sermit, byl zmocněnec Lloydů pro přístav Trabzon a zástupce Garibaldiho mu s vděčností přenechal jednání v záležitosti trosečníka. Víčka očí nemocného v ořechově 12
hnědé zarostlé tváři se zachvěla. Pan Erdal si důstojně odkašlal, shýbl se nad ležícím a promluvil svou nejlepší angličtinou. ,,Jak… se… jmenujete?“ vyslovoval pomalu a zře telně. Muž zasténal a několikrát pohnul hlavou ze strany na stranu. Úředník od Lloydů k němu naklonil hlavu co nejblíž, aby lépe slyšel. Zradzenyj, zamumlal nemocný. Zradzenyj. Erdal se napřímil. ,,Není to Turek,“ řekl s určitostí. „Zřejmě se jmenuje Zradzenyj. Ze které země by tohle jméno mohlo pocházet?“ Oba jeho společníci pokrčili rameny. ,,Budu informo vat Lloydovy v Londýně,“ řekl Erdal. ,,Možná, že mají zprávu o lodi pohřešované v Černém moři.“ Každodenní bible světového bratrstva obchodního loď stva jsou noviny Lloyd’s List. Vycházejí denně od pátku do soboty a obsahují úvodníky, články a zprávy pouze na jediné téma – lodě a lodní doprava. Jejich partner a sou putník Lloyd’s Shipping Index uvádí pohyb třiceti tisíc světových aktivních obchodních lodí: jména lodí, majitele lodí, registrovanou vlajku, rok výroby, tonáž, odkud byla loď naposled vypravena a kam míří. Oboje noviny jsou vyrobeny v komplexu budov na Sheepen Place, Colchester v Essexu. Právě do této budo vy faxoval Umit Erdal zprávu o pohybu lodi z přístavu a do přístavu Trabzon a doplnil navíc něco, čemu se měl věnovat odbor vyšetřování v téže budově. Oddělení si překontrolovalo své záznamy o nehodách a zjistilo, že nedošlo žádné hlášení o pohřešovaných, po topených nebo třeba jen zpožděných lodích na Černém moři, a předalo výsledek redakci novin. Technický re daktor článek umístil na první stránku do přehledu zpráv, spolu se jménem, které trosečník udal jako své příjmení. Zpráva vyšla nazítří. * * * 13
Většina z těch, co onoho pozdního dubnového dne čet li Lloyd’s List, odstaveček o neidentifikovaném muži z Trabzonu přeskočila. Těch pár řádek nicméně zaujalo bystrý zrak a pozor nost muže kolem třicítky, který byl zaměstnán jako vyš ší úředník a důvěryhodný pracovník ve firmě ‚Nezávis lých obchodních společností lodních makléřů‘ v malé uličce jménem Crutched Friars uprostřed londýnské ho City. Mezi kolegy v podniku byl znám jako Andrew Drake. Drake si přečetl odstaveček a přešel do zasedací síně správní rady společnosti, kde pozorně studoval zarámo vanou mapu světa, na níž byly vyznačeny převážné směry a druhy větrů a oceánské proudy. Větry na Černém moři na jaře a v létě vanou většinou ze severu a proudy se v tom malém oceánu točí proti směru hodinových ručiček, od jižního pobřeží Ukrajiny na vzdáleném severozápadě, dolů, kolem Rumunska a Bulharska, pak se obrátí zno vu na východ na pravidelné lodní trasy mezi Istanbulem a mysem Ince. Drake vzal kus papíru a chvíli počítal a kreslil. Malá loďka, která by vyplula z mokřin delty řeky Dněpr jižně od města Oděsy, by při dobrém větru a příznivých prou dech mohla urazit čtyři nebo pět uzlů za hodinu směrem na jih kolem Rumunska, Bulharska a k Turecku. Ale po třech dnech by pravděpodobně byla zanesena od Bosporu k východnímu konci Černého moře. Lloydovy noviny v oddílu ,,Počasí a navigace“ potvr dily, že v oné oblasti bylo před devíti dny špatné počasí. Takové počasí, usuzoval Drake, za kterého se loďka v ru kou nezkušeného mořeplavce mohla převrhnout, ztratit stěžeň a veškerý náklad a vydat cestujícího – pokud by se mu podařilo znovu do loďky vylézt – na milost a nemilost slunci a větru. O dva dny později požádal Andrew Drake o týden do volené, na kterou měl nárok. Vedení souhlasilo, že Drake 14
může dovolenou nastoupit, ale teprve příští pondělí, třetí ho května. Drake byl mírně znervóznělý celý ten týden, co na do volenou čekal a v nedaleké cestovní kanceláři si zakoupil zpáteční lístek Londýn – Istanbul. Rozhodl se, že lístek na další spoj z Istanbulu do Trabzonu si obstará přímo v Istanbulu. Také si ověřil, že držitel britského pasu nepo třebuje vízum do Turecka, ale po práci si opatřil povinné potvrzení o očkování proti neštovicím. Vydali mu ho ve zdravotním středisku při Britských aeroliniích na nádraží Victoria. Byl rozčilený. Domníval se totiž, že je naděje, že po letech čekání najde člověka, kterého hledal. Na rozdíl od tří mužů, kteří stáli před dvěma dny u postele trosečníka, Drake věděl, ze které země slovo zradzenyj pochází. Také věděl, že to není trosečníkovo příjmení. Muž v posteli mumlal ve své mateřštině slovo ,,zrazený“ a tou mateřšti nou byla ukrajinština. Což mohlo znamenat, že ten člověk je uprchlý ukrajinský partyzán. Andrew Drake byl navzdory svému poangličtěnému jménu také Ukrajinec. A fanatik. Po příjezdu do Trabzonu navštívil Drake ze všeho nej dříve kancelář pana Erdala, jehož jméno získal od svého přítele zaměstnaného u Lloydů. Vysvětlil mu, že stráví dovolenou na tureckém pobřeží, že nemluví ani slovo tu recky a možná bude potřebovat pomoc. Umit Erdal přijal doporučující dopis, který mu Drake předložil, a naštěstí se vůbec neptal, proč chce Drake navštívit trosečníka v míst ní nemocnici. Napsal osobní list, kterým doporučil Drakea administrátorovi nemocnice, a krátce po poledni uvedli Drakea do jednolůžkového pokoje, v němž muž ležel. Místní zástupce Lloydů Drakea informoval, že muž, i když je při vědomí, většinu času spí, a pokud nespal, prozatím nepromluvil. Když Drake vstoupil do místnosti, ležel pacient na zádech, oči zavřené. Drake si přitáhl židli 15
a sedl si k posteli. Chvíli pozoroval vyhublý obličej. Po pár minutách se víčka muže zachvěla, pootevřela a znovu se zavřela. Jestli spatřil návštěvníka, který na něj upřeně hleděl, Drake nepoznal. Poznal ale, že se muž probouzí. Pomalu se předklonil a řekl zřetelně muži do ucha: Šče ne vmerla Ukrajina. Znamenalo to doslova: ,,Ukrajina není mrtvá.“ Vol nější překlad by zněl: ,,Ukrajina žije dál.“ Jsou to první slova ukrajinské národní hymny zakázané ruskými moc náři a národnostně uvědomělý Ukrajinec by je okamžitě poznal. Oči nemocného se otevřely a pozorně se upřely na Drakea. Po pár vteřinách se otázal ukrajinsky: ,,Kdo jste?“ ,,Ukrajinec, jako vy,“ řekl Drake. Oči trosečníka ztemněly podezřením. ,,Quisling,“ řekl. Drake zavrtěl hlavou. ,,Ne,“ řekl klidně. ,,Jsem ang lický občan, narozený a vychovaný v Anglii, syn ukrajin ského otce a anglické matky. Srdcem jsem ale Ukrajinec jako vy.“ Muž v posteli civěl tvrdohlavě do stropu. ,,Mohl bych vám ukázat pas, vystavený v Anglii, to by ale nedokazovalo vůbec nic. Čekista by byl vybavený pa sem, jaký by potřeboval, kdyby se vás snažil oklamat.“ Drake užil slangového výrazu pro příslušníka sovětské tajné policie. ,,Vy ale už nejste na Ukrajině a tady žádní čekisté ne jsou,“ pokračoval Drake. ,,Moře vás nevyplavilo na po břeží Krymu, ani v jižním Rusku, ani v Gruzii. Nepřistál jste v Rumunsku, ani v Bulharsku. Vylovila vás italská loď a přivezla vás sem do Trabzonu. Jste v Turecku. Jste na Západě. Dokázal jste to.“ Mužův zrak visel teď na Drakeově tváři, vzrušený, jas ný, toužící uvěřit. ,,Můžete chodit?“ tázal se Drake. ,,Nevím,“ odpověděl muž. 16
Drake kývl přes malý pokoj směrem k oknu, za kterým byl slyšet dopravní ruch. ,,KGB může převléct zaměst nance nemocnice, aby vypadali jako Turci,“ řekl. ,,Ale ne může kvůli jednomu člověku změnit celé město, když by z toho člověka stejně dokázali doznání vynutit mučením, kdyby potřebovali. Došel byste k oknu?“ S pomocí Drakea se trosečník bolestně přebelhal k oknu a vyhlédl ven na ulici. ,,Auta jsou austiny a morrisy, dovážené z Anglie,“ řekl Drake. ,,Peugeoty z Francie a volkswageny ze západní ho Německa. Slova na reklamních plakátech jsou turecká. Tamhle ta reklama je na coca-colu.“ Muž přitiskl hřbet ruky k ústům a zakousl se do něj. Několikrát rychle zamrkal. ,,Dokázal jsem to,“ řekl. ,,Ano,“ řekl Drake. ,,Je to zázrak, ale dokázal jste to.“ ,,Jmenuji se,“ řekl trosečník, když byl zase zpátky v posteli, ,,Miroslav Kaminskyj. Pocházím z Ternopolu. Byl jsem vůdce skupiny sedmi ukrajinských partyzánů.“ Celou následující hodinu vyprávěl svůj příběh. Ob last Ternopolu bývala ohniskem ukrajinského nacionalis mu a pár uhlíků tam ještě sálalo. Kaminskyj a šest jeho druhů se rozhodlo bojovat proti programu bezohledné rusifikace své země, rusifikace, která v šedesátých letech zintenzivněla a v sedmdesátých a počátkem osmdesátých se stala ,,konečným řešením“ pro veškeré ukrajinské ná rodní umění, poezii, literaturu, jazyk a uvědomění. Bě hem šesti měsíců skupina napadla a zabila dva nepříliš významné stranické tajemníky – Rusy vyslané z Moskvy do Ternopolu – a jednoho tajného agenta KGB. Pak přišla zrada. Kdokoli zradil, zemřel také v ohni palby, když zeleně označené speciální jednotky KGB obklíčily venkovský domek, kde se skupina sešla, aby naplánovala příští akci. Unikl jen Kaminskyj. Řítil se křovisky jako zvíře, ve dne se skrýval ve stodolách a v lesích, postupoval jen v noci 17
a mířil k jihu na pobřeží, s neurčitou představou, že by tam naskočil na nějakou západní loď. Přiblížit se k dokům v Oděse nebylo možné. Živil se bramborami a tuřínem z polí a hledal útočiště v močálo vitém ústí řeky Dněstru, jihozápadně od Oděsy směrem k hranici s Rumunskem. Nakonec narazil v noci na malou rybářskou vesničku u zálivu a ukradl skif s uloženým stěž něm a malou plachtou. Nikdy předtím neplachtil a o moři nic nevěděl. Snažil se udržet plachtu a kormidlo a seděl a modlil se a nechal skif unášet větrem k jihu, podle hvězd a slunce. Čistě štěstím se vyhnul hlídkovým člunům, které krou ží ve vodách kolem sovětského pobřeží i rybářskému loď stvu. Uzounký proužek dřeva, na kterém seděl, proklouzl kontrole pobřežních radarů a dostal se z jejich dosahu. Pak už nevěděl, kde je, jenom, že je kdesi mezi Rumunskem a Krymem a pluje na jih, daleko od nejbližších námořních tras – stejně neznal, kudy vlastně vedly. Bouřka ho za stihla úplně nepřipraveného. Neuměl včas svinout plachtu a loďka se převrátila. Zbytkem sil se držel překoceného člunu. Tak strávil celou noc. Ráno loďku narovnal a vlezl do ní. Ztratil šaty, které si předtím svlékl, aby mu noční vítr ochladil tělo. A ztratil i zbylých pár syrových bram bor, láhev od limonády se sladkou vodou, ztratil plachtu i kormidlo i veslo. Bolest se dostavila krátce po východu slunce, jak začalo stoupat palčivé vedro. Třetí den po bou ři upadl do bezvědomí. Když ho znovu nabyl, ležel v po steli, v bolestech po spáleninách; trpěl mlčky a naslouchal hlasům, o nichž předpokládal, že je to bulharština. Šest dní tak ležel se zavřenýma očima a mlčícími ústy. Andrew Drake ho poslouchal a jeho srdce se rozeznělo hudbou. Našel člověka, na kterého léta čekal. ,,Zajedu do Istanbulu na švýcarský konzulát a pokusím se získat pro vás od Červeného kříže prozatímní cestovní doklady,“ řekl Kaminskému, na kterém začínala být znát únava. ,,Jestli se mi to podaří, pravděpodobně bych vás 18