Nepoučitelná ukázka

LEAH RAEDER

NEPOUČITELNÁ

LEAH RAEDER

NEPOUČITELNÁ

PRO LINDSAY A ELLEN, KTERÉ NA MĚ MAJÍ ŠPATNÝ VLIV

Copyright © 2013 by Leah Raeder Translation © Petra Jelínková, 2015 Original English title: UNTEACHABLE Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2015 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-755-7

1 K

dyž je vám osmnáct, není na jihu Illinois do čeho píchnout, takže vám nezbývá než pojídat brambůrky, popíjet plechovkové pivo, co kradete mámě, a jezdit v lunaparku na kolotoči, až vám z toho jde hlava kolem. Přesně tohle jsem taky dělala, než jsem narazila na Něho.

Bylo takové to srpnové vedro jako ve skleníku; takhle nějak to nepochybně vypadalo v jurském období. Všechno jako by se trochu rozpouštělo: tekuté černé nebe, stříbrné hvězdy jako nakreslené gelovými fixami a všude okolo krvácející barevné neony. Celé léto bývá na plácku kousek od našeho domu pouť – v zemi nikoho, na moři plevele a mařice, kam až oko dohlédne. Vypadalo to tam jako na kraji nekonečna. Otevřela jsem si pivo a plechové víčko cvaklo jako výstřel z pušky. Lokla jsem si, a i když bylo pivo slabé jako čajíček, vychutnávala jsem si jeho chlad. Seděla jsem na piknikové lavičce a hleděla jsem na horskou dráhu, jak jezdí pořád dokola nahoru a dolů. Radostné výkřiky sílily a slábly jako rozhlasová stanice kdesi v dálce. Z horské dráhy mám hrůzu, což je velmi 7

LEAH RAEDER

úzce spojené s tím, jak jsem v pěti letech přišla o svého plyšového králíčka George. George spadl z třicetimetrové výšky, když mi vyletěly ruce do vzduchu v krutém, nezodpovědném veselí. Máma mu našila nová očička, ale já jsem plakala a plakala a tvrdila, že umřel, dokud mi ho nedovolila pohřbít na dvorku. Vyrobily jsme mu rakev z krabice od kukuřičných lupínků. Máma – tak nalitá, že brečela taky – odříkala smuteční proslov.

Takže důvod, proč jsem tam ten večer byla, možná souvisel s tím, že už mě unavovalo být pořád děcko, které se nemůže zbavit dětských obav a dětských vzpomínek. Za dva týdny měl začít můj poslední ročník na střední. Chtěla jsem tam nastoupit už jako dospělá.

Hodila jsem do sebe poslední hlt piva a zmáčkla jsem plechovku o lavičku.

Mimochodem – jmenuju se Maise. Maise O’Malleyová. Jo, jsem Irka jako poleno. Ale to už jste nejspíš poznali podle toho chlastání, že.

Vyrazila jsem na pouť. Podle všeho tam někdo právě rozdal letáky s upozorněním na moje nohy: tři páry lačných vlčích očí je neustále přejížděly nahoru a dolů pohledem připomínajícím starý porouchaný výtah. Vždycky to bývají starší chlapi. Jenže já jsem tak trochu narušená z toho, jak jsem vyrůstala bez otce, a líbí se mi, že se o mě snaží pečovat.

Zásadní slovo je tady „snaží“, jak by řekl pan učitel Wilke.

Ale k němu se ještě dostaneme.

Na nikoho jsem se neusmívala a courala jsem mezi stánky nacpanými praženou kukuřicí a preclíky a párky a nanuky a cukrovou vatou. Vzduch byl omamně prosycený cukrem a solí. Točila se mi z toho hlava. Nedaleko zacinkal zvonek a kdosi vítězoslavně zavýskl. Procházela jsem okolo maringotek se švindlířskou zábavou – házením na lahve nebo šipkami –, kde lidé paličatě cpali světským peníze v zoufalé naději, že vyhrají obřího zavšiveného plyšáka dovezeného přímo z tchajwanské robotárny.

8

NEPOUČITELNÁ

Podle pana učitele Wilkeho jsem na svůj věk cynická a protřelá. Rozhodla jsem se brát oboje jako lichotku.

Na horskou dráhu jsem se ještě necítila, a tak jsem chvíli jezdila na kolotoči. V naprosto lolitovském stylu jsem zvedla nohu pořádně do výšky, pomalinku ji přehazovala přes malovaného koníka a vychutnávala si, jak to všechny rodiče uvádí do rozpaků.

Nějaký chlapík zíral mým směrem, až dokud ho jeho dítě nezatahalo za rukáv a nevykřiklo: „Tati!“ Lhostejně jsem zdvihla obočí. Škoda že jsem neměla žvýkačku.

Pivo mi konečně trochu rozproudilo krev. Nakráčela jsem k ceduli s nápisem MINIMÁLNÍ VÝŠKA. Ve frontě stálo jen pár lidí. Na všední den už bylo docela pozdě.

Pak jsem uviděla jméno horské dráhy.

Smrtihad.

Málem jsem se v tu chvíli otočila. Jo, je to pitomost, ale PTSSPSP se neptá, o jak pitomý spouštěč jde.

Pokud to potřebujete rozepsat, tak je to posttraumatický stresový syndrom plynoucí ze smrti plyšáka. Připadalo mi to docela vtipné. Mámě a psycholožce nikoliv. Podle psycholožky jsem George použila jako náhradu za tátu a ve skutečnosti trpím posttátovským syndromem. Na to jsem jí řekla, že George byl do prdele králík.

Ale zpátky ke Smrtihadovi. „Nasedáte?“ zeptal se mě kolotočář. Měl tak hrozné akné, že vypadal jako postava z rastrového komiksu. Jako když zaostříte zblízka na noviny a všechno, co vypadalo jako jednolitě potištěná plocha, jsou jenom drobné tečky.

Podala jsem mu lístek.

Ti kreténi přede mnou zabrali všechny vozíky kromě jednoho úplně vepředu. Znova jsem se málem otočila a utekla. Tedy otočit jsem se stihla doopravdy, ale uviděla jsem za sebou nějakého chlápka, tak jsem nasedla do prázdného vozíku, protože jsem nehodlala být před celým vesmírem za poseroutku. Nejlepší možný 9

LEAH RAEDER

scénář: Na čtyři minuty zavřu oči a nechám si zadarmo vyfoukat nový účes. Nejhorší možný scénář: Sletím dolů ze třiceti metrů a nikdo už mi očička zpátky k hlavě nikdy nepřišije.

Dveře mého vozíku se otevřely.

Byl to ten chlap. Tázavě nadzdvihl obočí a já jsem pokrčila rameny. Nastoupil ke mně.

Aspoň bych mohla umřít vedle sexy týpka.

Upravený nejhorší možný scénář: Pobliju ho a potom oba umřeme. „Jste vážně statečná,“ prohodil a přetáhl přes nás zábranu. „Určitě jste veteránka, když sedíte takhle vpředu.“ „Jsem na tom poprvé,“ odvětila jsem. No, poprvé. Jak se to vezme.

Usmál se. Obličej se mu rozzářil jako při focení bleskem. „Já taky.“ Potom sebou Smrtihad škubl a rozjel se vstříc zkáze.

Tenhle rozjezd je jenom trik. Ozývá se hlasité, vrzavé hrkání, jako by se za vámi spustilo nějaké obrovitánské skřípavé soukolí, ale vozík přitom nenápadně sviští kupředu. Lidi za námi se bavili o hovadinách. Nějaká holka komusi říkala, aby si schoval telefon, a já jsem se modlila, aby to neudělal a aby to byl hodně drahý mobil. Zatímco jsme stoupali, chlápek vedle mě se rozhlížel po celém lunaparku a já přes něj taky, ale věnovala jsem tomu pozornost jen napůl. Za ním létaly konfety světel a praštěné hudby, všechna ta ošklivá kolotočářská výstřednost působila na dálku kouzelně. Ale pořád jsem se očima vracela k jeho obličeji. Zespodu ho osvětlovaly červené neony, seshora kovově lesklý měsíc a vykreslovaly jeho výraznou, skoro vzdorovitou bradu a rty, které na muže vypadaly až příliš jemně a citlivě.

Jeho řasy byly jako řada hebkých zlatavých třásní. Do očí jsem mu z toho úhlu neviděla.

Najednou se na mě podíval a já jsem se od něj s trhnutím odvrátila. „To je ale výhled,“ řekl.

10

NEPOUČITELNÁ

„To bych teda řekla,“ zamumlala jsem.

Tušila jsem, že se usmívá. „A sakra,“ ozvalo se za námi.

A začali jsme se řítit dolů.

— Nehodlám tady rozebírat celou tuhle metaforu s horskou dráhou a zamilováním. Tam jsem se do něj nezamilovala. Možná jsem se zamilovala do představy zamilování, ale koneckonců jsem holka, co chodí na střední. Dnes ráno jsem se zamilovala do malinového džemu a štěňátka v miniaturní pláštěnce. Nejsem na tuhle záležitost zrovna nejdůvěryhodnější odborník na světě.

Ale jakmile jsme zdolali první hřeben, svět se pod námi rozprostřel jako zacuchaný řetěz vánočních světel a my k němu pádili světelnou rychlostí, chlápek i já jsme oba spontánně a ve stejnou chvíli chytili ruku toho druhého.

A pocítila jsem něco, co jsem do té doby nezažila.

Klidně tomu říkejte „láska“ nebo tomu říkejte „volný pád“.

Beztak je to skoro to samé.

— Když Smrtihad sklouzl k zemi a zastavil, oba jsme vypadali, jako bychom strčili prsty do elektrické zásuvky. Vlasy jako Einstein, vypoulené oči jako Steve Buscemi. On křičel víc než já. Já jsem se většinu času smála – jeho křiku, svému strachu a nakonec tomu, jak příjemné to bylo, být naživu právě tam a právě v tu chvíli. Ani na vteřinu jsem nepomyslela na George ani na matku ani na to, jak smutný mám život.

On – ten chlap, kterého jsem v duchu povýšila a teď z něj byl ON, psáno velkými písmeny – mi podal ruku při vystupování z vozíku. Oběma nám na obličeji zůstal přiblbý, vyjevený úsměv. „Díky,“ řekl. „Za co?“ 11

LEAH RAEDER

„Za pomoc při ztrátě smrtihadího panictví.“ Nejspíš neměl v úmyslu se mnou flirtovat, ale stejně zrudl.

Prohlédl si mě trochu důkladněji. V tomhle okamžiku většinou chlapi zjistí, že je holka nezletilá. „Kolik vám je?“ zeptal se v tu pravou chvíli. „Dost.“ Miluju, jak se chlapi při téhle replice zatváří. Dost stará na…

Doplňte chybějící výraz dle uvážení.

Ale ON se jenom usmál. „Nechci, aby mě vaši rodiče měli za úchyla nebo tak něco.“ Mohl prostě říct „Jsem učitel,“ a celé by to dopadlo úplně jinak. „Jsem tady sama,“ odpověděla jsem. „Záleží jenom na tom, jestli vás za úchyla považuju já.“ „A považujete?“ „Tuhle hypotézu si musíme ověřit.“ A zamířila jsem k východu.

Věděla jsem přesně, co takhle zezadu uvidí. Nakrátko ustřižené džínové šortky, mléčně bílé nohy, hladké a štíhlé jako nohy klisničky, obepnuté tričko, záplavu lesklých kaštanových vlasů.

Možná jsem byla malinko rozechvělá. Normálně bývám naprosto klidná a rozvážná. Ale teď se mi točila hlava z jízdy ve výšinách a z toho, že si mě všímá tak krásný chlap. Pořád ještě jsem jeho obličej neviděla zepředu, a tak jsem si z něj v hlavě poskládala pastiš spojující rysy fotomodelů a filmových hvězd. „Jaký máte dojem z odstředivé síly?“ prohodila jsem přes rameno. „Jsem rozhodně proti ní.“ „Super. Takže teď je na řadě gravitron.“ Tady byla fronta delší. Když mě dohonil, obrátili jsme se na sebe a já se zarazila a hleděla na něj jako ve zpomaleném záběru.

Viděla jsem před sebou ty jemné rty, kterých už jsem si všimla předtím, rty, které byly jako stvořené pro poezii a šeptání rozkošných francouzských nesmyslů v reklamě na kolínskou. Je te 12

NEPOUČITELNÁ

veux, mon chéri. Ale teď k nim měl i obličej, no a ten obličej – páni! Vybavujete si, jak vypadá plavec, který právě vylezl z bazénu celý blažený a zardělý, s pootevřenou pusou, orosenými řasami, rozzářený a splavený, jako by se právě vrátil z jiného světa? Tak takovýhle výraz měl neustále. Jako by ani nebyl odsud. Byl jako nádherná bytost pocházející z nějakého nádherného místa, která přívětivě sleduje naše veselí a obhroublost. Mohla bych doplnit všechny technické podrobnosti – vysoké a ostře řezané lícní kosti, rovný, aristokratický nos, vysoké čelo, chlapecký půvab –, ale nejkrásnější na něm byl jeho výraz.

Cosi mi řekl a já jsem jenom civěla s otevřenou pusou jako idiot. „Cože?“ A zase ten úsměv. Jako když blýskne foťák a na okamžik vás zmrazí. „Víš, že se dá chodit po stěně, když se to roztočí?“ „Fakt?“ „Je to šílenost, připadáš si jako superhrdina. Teď tě to nenechají udělat, ale když se tu budeš motat chvíli před zavíračkou a přidáš jim pár drobných navíc, tak zamhouří oko.“ V tomhle okamžiku se mi určitě rozsvítily oči. ON se najednou shýbl a naklonil hlavu k mému obličeji.

Infarkt.

Ale jen mi zíral do očí, jako kdyby hledal spadlou řasu. Přání zdarma. „Co to děláš?“ zašeptala jsem a doufala, že ze mě netáhne pivo. „Zelené,“ odvětil a zase se odtáhl. „Chtěl jsem vědět, jakou mají barvu.“ „Proč? Aby pak policie mohla identifikovat moje tělo?“ Díkybohu se zasmál. Odevzdali jsme naše lístky. „O pět babek, že budeš ječet,“ prohlásila jsem. „Platí.“ Nahnali nás ke stěně. Světla zhasla. Do šera poblikávaly okolní stany. Obří ocelový talíř se začal roztáčet. Evidentně se tady fakt snažili vyvolat věrný dojem, že je to UFO. 13

LEAH RAEDER

„Jednou budou vyrábět takové vesmírné lodě,“ řekla jsem, „aby v nich astronauti mohli chodit.“ „To zní jako 2001: Vesmírná odysea.“ „Cože?“ „Ten film. Tys ho nikdy neviděla? Kultovní věc.“ Tohle bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila věkový rozdíl mezi námi. „Kolik ti je?“ zeptala jsem se. „Dost,“ odpověděl a oba jsme se zasmáli.

Kosti se mi přimáčkly ke stěně jako magnety. Pokoušela jsem se zvednout ruku, ale vážila snad metrák. Desky, o něž jsme se zarazili nohama, odletěly pryč a chodidla nám najednou levitovala ve vzduchu. Holka vedle mě se nekontrolovatelně rozchechtala. Talíř pořád zrychloval, slisoval mi vnitřnosti na placku. Připadala jsem si současně beztížná i nepopsatelně těžká. Napnula jsem nohy a zvedla je nahoru, takže jsem seděla ve vzduchu. ON se na mě zazubil. Oči mu sklouzly k mým nohám a široký úsměv trochu zjihl. I když jsem měla z žaludku lívanec, cosi se v něm třepetalo. Něco jako dvourozměrní papíroví motýlci.

UFO dosáhlo maximální rychlosti. Nechala jsem nohy zase žuchnout dolů. Chtěla jsem, aby tenhle pocit neskončil, jako bych se pořád řítila vesmírem, všechno bylo intenzivní a tisklo se mi na kůži. ON nespoutaně a vítězoslavně vyjekl. Ta hihňající se holka zněla, jako by se topila. V tu chvíli jsem věděla, že všichni, do posledního člověka, kteří na téhle atrakci teď byli, si přejí, aby uháněla rychleji a rychleji, aby se jim krev vlila do nejzadnější části lebky, dokud všichni nebudeme cítit slastné mrazení a závrať a nerozletíme se na milion částic štěstí.

Po přistání talíře jsem měla problém najít rovnováhu. ON šmátral v kapse. Vzal mě za ruku. „Co…“ Vtiskl mi do dlaně pětidolarovku. „Vyhrálas.“ 14

NEPOUČITELNÁ

Připadala jsem si podivně v rozpacích. Nechtěla jsem si od něj ty peníze vzít. „To byl jenom fór.“ „Já jsem chlap, co vždycky drží slovo.“ Ano, jsi chlap, velmi pohledný chlap, co se ke mně chová moc mile, a já nemám ani ponětí, co to kruci dělám. „Fajn. Tak podpoříme ekonomiku,“ navrhla jsem a zamávala bankovkou směrem ke stánkům s hrami.

Shodli jsme se, že nejmíň zmanipulovaná hra je soutěž se stříkacími pistolemi, protože se dalo vyhrát po každém kole. Zaplatila jsem a usadila se vedle malého kluka, za kterým stála jeho máma a manévrovala mu rukama, jako by byl loutka. Z druhé strany vedle mě seděl opilý tlusťoch, který byl cítit párky. Vrhl na mě vilný pohled.

Tohle bude brnkačka.

Popadla jsem svůj vodní kulomet, zřejmě z éry druhé světové, a namířila jsem přesně do středu terče. Kolotočář začal odpočítávat. Tři. Dva. Otřela jsem se špekounovi lýtkem o jeho holou nohu.

Jedna. Šššplííííích.

Klučina prohrál ještě dřív, než se začalo. Rozbrečel se, matka na něj cosi vyštěkla a sebrala mu bouchačku. Podařilo se jí vystříknout jenom žalostný, ochablý pramínek, pak se kluk hlasitě rozvzlykal a ona ho odtáhla pryč. „A sedmička je ze hry,“ komentoval ON, zatímco na nás kolotočář znuděně civěl. „Pro tým číslo sedm je to nešťastný den. Ve vedení je teď šestka, ale pětka výrazně zrychluje.“ Bezchybně jsem trefila střed. Moje značka stoupala hladce a plynule. I špekoun měl docela dobrou mušku. Byli jsme nalepení těsně na sebe. Usilovně jsem se mu lýtkem otírala o chlupatou holeň. „Počkat! Pětka nějak zaostává! Zdá se, že ztrácí pozornost!

Srovná to ještě?“ 15

LEAH RAEDER

Zahákla jsem se tlusťochovi chodidlem o nohu. Přejela jsem mu prsty přes jeho tučné šunkové koleno.

Cink, cink, cink! „Máme vítěze! Šestka vyhrává s drtivým náskokem.“ Otočila jsem se na špekouna s oslnivým úsměvem. „Promiňte, pane.“ Ani trochu se nezlobil. Prasečí očka mu plála. „Vím ještě o jinačí hře, ve které bys mě mohla porazit na lopatky.“ „Tati!“ zvolala jsem vesele. „Tenhle pán by si prý se mnou chtěl zahrát nějakou jinou hru.“ Tlusťoch s funěním vstal, zvedl ruce, jako by se vzdával anebo signalizoval „Ani jsem se jí nedotkl!“ a zapadl do davu. „Jsi nebezpečná holka,“ řekl na to ON něžně.

Rukama jsem napodobila bouchačku a sfoukla jsem imaginární dým. Za výhru jsem si vybrala sametového poníka s plačtivýma očima. Zalíbil se mi právě pro ten svůj výraz – oduševnělý, doufající, vážný. Přitiskla jsem si ho k hrudníku a zabořila do něj nos, zatímco jsme bezcílně bloumali mezi houfy lidí. V tuhle dobu už většinou starších, přiopilých lidí. Dva šlachovití chlápci na sebe řvali a strkali do sebe. Nějaký jiný chlap naháněl ženskou, která pořád opakovala, že je pozdě, že to všechno podělal. „Mám žízeň,“ ozval se ON. „Dáš si něco?“ Pokrčila jsem rameny, což zjevně znamenalo „ano“. Přinesl dva plastové kelímky s pivem. „Kolik je ti let?“ zeptal se znova a díval se, jak piju. „Jednadvacet.“ „Kdy ses narodila?“ vypálil na mě.

Odpověděla jsem stejně střelhbitě: „Sedmnáctého srpna devatenáct set devadesát dva.“ Co svět světem stojí se učím falešná data zpaměti, abych se dostala do klubů. Loni jsem se narodila v roce 1991.

Oddechl si, usmál se a usrkl trochu piva. „Gratuluju. Teď můžeš dělat cokoliv kromě kandidování na prezidentku.“ 16

NEPOUČITELNÁ

Přemýšlela jsem, proč se tak upíná na můj věk. Co má asi tak v úmyslu. „Chodíš na vysokou?“ zeptal se. „Sekla jsem s tím.“ „Proč?“ „Začala jsem radši dělat striptýz.“ Zatvářil se zaraženě. Rozesmála jsem se. „Kecám. Ani jsem na vysokou nešla.“ Ještě pořád jsme se nepředstavili. Začínalo to vypadat, jako by to bylo schválně. „Ty nejsi odsud, co?“ prohlásila jsem.

Podíval se na mě tak nějak zvláštně, napůl polichoceně a napůl překvapeně. „Proč myslíš?“ „Tak za prvé, striptýz je v těchhle končinách pokládaný za váženou profesi. Je to lukrativní povolání. A navíc nemáš přízvuk.“ „Ty taky ne.“ „Jemináčku, váženej pane,“ spustila jsem unyle, „to jste mě teda prokouk.“ Rozesmál se. „Takže ho maskuješ. Našla sis nové já. Žena, která se sama vypracovala.“ Myslím, že ten večer taky pil už předtím stejně jako já. Oči se mu leskly a vypadaly trochu horečnatě. „Možná,“ odpověděla jsem záhadně a zkoušela jsem si tuhle myšlenku představit. Samostatná žena. Hodila jsem do sebe zbytek piva.

ON si prohlížel můj labutí krk a já jsem se schválně ještě zaklonila, když jsem polykala. Pak jsem zase narovnala hlavu, oči jsem měla líně přivřené a rty zlehounka našpulené. Takový ten pohled, co říká „Ošukej mě“ – tolikrát jsem ho úspěšně použila na jiné chlapy.

Ale ON odvrátil oči. Napil se. Zkoumal pohledem dav.

Připadala jsem si pitomě. Stiskla jsem plyšového poníka, kterého jsem držela v podpaží.

17

LEAH RAEDER

„Proč jsme tady sami?“ řekla jsem. „Cože?“ „Ptám se…“ Dotkl se mého lokte a přitáhl se ke mně blíž. „Chtěla bys jít někam, kde bude větší klid, ať si můžeme popovídat?“ „Jo.“ Mou paži už nepustil a já za to děkovala celému panteonu bohů. Teď to byl jiný pocit. Dotek jeho kůže na mojí vyvolával chemickou reakci. Moje buňky jásaly nadšením. Odešli jsme z pouti a vpluli jsme na noční moře trávy a hvězd.

Elegantně jsem obtočila paži tak, až se naše dlaně spojily.

Vedla jsem ho tmou k piknikovému stolu, tam jsem ho pustila a vyskočila nahoru s poníkem semknutým mezi koleny. On se zastavila ani ne půl metru ode mě. „Vypadáš báječně,“ vydechl.

Do hlavy se mi sladce valila horká krev. „Ty taky,“ odpověděla jsem podobně tenkým hlasem.

Přisunul se ke mně. Chladivý, platinový svit hvězd mu dováděl ve vlasech, paže se mu zlatavě třpytily. Nebyl nijak extra vysoký, zhruba necelý metr osmdesát, ale měl ladnou figuru. Dokonale vysochanou kostru obepínalo pevné svalstvo – jemně se mu rýsovalo pod dokonale padnoucím tričkem a džínami.

Přitiskla jsem dlaně ke štěpícímu se dřevu, ale živě jsem si dokázala představit, jak sjíždějí dolů po pevných stehnech. Musím si s tebou zašukat, pomyslela jsem si. Někde poblíž. Třeba u tebe v autě. Jediná otázka je, jak se tam dostaneme. „Vzals mě sem, abychom si povídali,“ spustila jsem, „nebo kvůli něčemu jinému?“ Tvářil se rozčarovaně. Posadil se vedle mě na stůl. Atrakce právě zavíraly, mohutní mechaničtí draci skládali křídla a svíjeli článkované ocasy. Dala jsem si plyšového poníka pod hlavu, uložila se a zadívala se nahoru na nebe – dokonalé planetárium. „Ptala ses mě, proč jsem tu sám.“ 18

NEPOUČITELNÁ

Koukla jsem na něj. Díval se přímo před sebe. „Vidím ta světla každý večer. Vypadá to, jako by celý svět přišel na to, jak být šťastný, ale mně to tajemství nikdo nechtěl prozradit.“ Jsou chvíle, kdy se s někým poznáváte a uvědomíte si, že něco, co máte pohřbené kdesi hluboko v sobě, má ten druhý taky pohřbené hluboko ve svém nitru. Máte pocit, že jste potkali cizího člověka, kterého jste přitom nevědomky znali celý život. „Proč jsi šel na tu horskou dráhu?“ zeptala jsem se.

Koutky úst se mu malinko stočily nahoru do poloúsměvu. „Brzo nastupuju do nové práce a… po pravdě z toho mám hrůzu.

Napadlo mě, že kdybych se postavil jiné celoživotní fobii, mohlo by mi to dodat sebejistotu.“ „Nebylo na tobě vidět, že by ses bál.“ „To si zřejmě nepamatuješ, jak jsem řval.“ Usmála jsem se. „Naopak. Jednadvacátého srpna dva tisíce třináct. Nezapomenutelná událost. Ale připadal jsi mi šťastný.“ Mělo ho trknout, že se vůbec nevyjadřuju k jeho práci, mluvila jsem jen o pocitech. Byla jsem příliš mladá na to, aby mě zajímaly nudné dospělácké věci jako zaměstnání. Pořád jsem ještě zkoumala, jak funguje moje srdce.

Teď se na mě usmíval. Představila jsem si, jak mi vmáčkne koleno mezi stehna a přitiskne se ke mně. Obloha byla obrovské horké akvárium, v němž pluly hvězdy jako pulci. „A co ty?“ zeptal se. „Proč zrovna dnes večer?“ „Vlastně taky nastupuju do nové práce.“ „Co budeš dělat?“ Poslední ročník střední. „Jdu na takovou neplacenou stáž. Nicméně jsem nejspíš chtěla podniknout něco, co by moje staré já neudělalo.“ „A tohle by tvé staré já udělalo?“ Pomalu jsem se posadila. Cítila jsem se trochu bezvládně a lehce. Byli jsme hodně blízko sebe, především dílem náhody.

19

LEAH RAEDER

Jeho strniště se třpytilo jako zlatý prach. Nemohla jsem spustit oči ze stínu, který vrhal výčnělek jeho rtů. „A co přesně teď dělám?“ Cítila jsem žár jeho ruky dřív, než se mě stačila dotknout, a zachvěla jsem se. Položil mi ji na nahé koleno. Nepohladil ho, nezmáčkl. Jen ji tam položil jako kartu při hře a čekal na můj tah. „Tohle?“ vydechla jsem. Z mého hlasu se zase vytratilo veškeré fyzično, stal se z něj jen vzduch zabalený v tenounké obálce slov.

Jako v zrcadle jsem zopakovala jeho pohyby a spočinula rukou na jeho džínách. Látka byla nošením vyhlazená a teplá.

Dlaň druhé ruky mi dal na tvář. Jaksi se přisunul ještě blíž, ale zatím mě ještě nelíbal. Byli jsme cítit pouťovými vůněmi, pivem, popcornem a kolomazí, ale to všechno se změnilo v jakýsi bílý hluk v pozadí a vytratilo se. Teď jsem cítila jenom jeho. Něco mezi semišem a kouřem. Čistý náznak potu mísícího se s jeho kolínskou do pižmového alkoholu. Čiré delirium. Polykala jsem tu vůni plnými doušky. Nemohla jsem se jí nasytit.

Tělo mi přepnulo na automatického pilota. Ústa se pootevřela, hlava se mírně sklonila, všechno ustoupilo. „Co to dělám?“ zašeptala jsem znovu a věděla jsem, že cítí můj dech ve své puse. „Svádíš mě,“ prohlásil.

Náhle se mi oči úplně otevřely. Kosti zase zpevněly. Krev se mi zběsile nahrnula do krku, do spánků a tekla do rukou a na všechna místa, kde jsem toužila po jeho dotecích. Odtáhla jsem se.

Zkrabatilo se mu čelo. Kdybychom věděli, jak se ten druhý jmenuje, teď by vyslovil moje jméno s otazníkem. Tak tohle jsem dělala? Sváděla jsem ho? Další jednorázová šoustačka? Nic víc v tom nebylo? „Řekl jsem něco špatně?“ Zakroutila jsem hlavou. Ale přesto jsem se postavila a stiskla jsem plyšáka, až jsem ho málem rozcupovala.

A zase ta sklíčená pauza, při níž chtěl očividně říct jméno té rozhozeně vyhlížející holky. Je to zvláštní, jak nás zvuk vlastního jména uklidňuje. Je to v pořádku, Maise. Jsi sama sebou. Ať to je kdokoliv.

20

NEPOUČITELNÁ

„Omlouvám se,“ řekl. „Neomlouvej se. Já se omlouvám.“ „Za co?“ „Nepokoušela jsem se tě svést.“ Jeho napětí se uvolnilo. Nebyla to jeho chyba. To ta bláznivá holka a její bláznivé pocity.

Bylo to nefér? Možná jsem chtěla být nefér. „Hele,“ ozval se. Přiblížil se, jeho ruka se mi vznášela nad lopatkou, jako by čekala na povolení k přistání. „Nemyslel jsem to špatně. I když ses o to nepokoušela, tak se k tomu schylovalo. Jsi tak krásná.“ Stáhl ruku zpátky. „Rozhodil jsem tě?“ „Ne, vůbec ne.“ Několikrát se zhoupl na špičkách, sem a tam. Později se ukázalo, že jde o jeho zlozvyk z nervozity. Tím u mě trochu získal na ceně – místo, aby úzkostně vycouval, se tomu navzdory nervozitě postavil čelem. „Nechci, aby večer skončil takhle. Můžu tě zavézt domů?“ Přikývla jsem.

Kráčel vedle mě, nikdy ani o krok přede mnou nebo za mnou.

Naše těla se přirozeně sladila. Vůbec jsem nemusela odhadovat, kam půjde teď. Měl Chevrolet Monte Carlo, který byl starší než já. Vypadal jako bourák z nějakého Tarantinova filmu. Nedokážu moc vyčíst z toho, jaké auto si člověk vybere. Máma jezdí malou dodávkou. Nikdy mě ale nevozila na tréninky ani na hodiny gymnastiky. Dodávka jí slouží jako kancelář. Dovnitř pouští jenom klienty.

Přední sedadlo v jeho autě bylo potažené jednolitým kusem staré kůže. Linula se z ní omamně mužná vůně. Když se zabořil do sedadla, kůže se kolem něj stáhla a odlepila se od mojí pokožky. „Kde bydlíš?“ Otočila jsem se k němu. Těžce jsem oddechovala. Všiml si toho, pustil volant a naklonil se ke mně.

21

LEAH RAEDER

— Než budu pokračovat dál, měla bych vám přiznat, že jsem se staršími chlapy spala už dřív. Někteří z nich byli mnohem starší než já. Dvakrát starší a víc. Jeden téměř třikrát.

Díky, táto, žes v mém životě nechal obrovskou zející díru, kterou teď podle Freuda musím zaplňovat ptáky.

Nemůžu ale vinu házet jen na otce. Jsem vládkyní svého osudu, kapitánkou své duše a tak, no znáte to.

Očividně si tím něco kompenzuju, ale myslím si, že i kdybych měla normální dětství, kluci mého věku by mě brzo začali nudit.

Jsou jako přecitlivělý bezpečnostní alarm v autě. Stačí, že trochu zafouká, a hned jsou k nezastavení. O tom něco vím, protože jsem s jedním takovým přišla v prváku o panenství. Ani jsem si neuvědomila, co se děje, když se udělal – myslela jsem, že se do mě teprve pokouší dostat.

Fajn, říkala jsem si. Poprvé jsem kápla na nesprávného kluka. Ten příští bude lepší. Příští vydržel celých čtyřiadvacet vteřin.

Počítala jsem to. Řekl mi, že jestli chci něco intenzivnějšího, měli bychom zkusit anál. V určitém bodě si uvědomíte, že jsou to ještě děti, a celé vám to začne připadat podivné a úchylné.

Takže když se mnou u benzinky flirtoval týpek, kterému táhlo skoro na třicítku, nasedla jsem k němu do auta a on mě ojel na holé matraci v nevětraném jednopokojovém bytě, který smrděl popelem a pivem. Ale počkal, než jsem se udělala já, a taky si bez keců nasadil kondom. Řekl, že jsem senzační, a než mě zavezl domů, pozval mě na burgera.

Na tohle bych si dokázala zvyknout, říkala jsem si. A taky že jo.

— Vypadalo to, že tenhle polibek bude horečnatý a naléhavý, ale když se naše rty doopravdy dotkly, bylo to něžné. Zdrženlivě něžné.

Všechna zběsilost se nám přesunula do rukou a přejížděli jsme jeden druhému po ramenou a krku, jako bychom měli drápy dravce.

22

NEPOUČITELNÁ

Srdce se mi zmítalo v extázi. On to chtěl stejně jako já a taky se bál, aby to nepokazil, aby to nesklouzlo k odfláknuté, obhroublé, opilé šukačce. Líbala jsem ho pomalu, empaticky. Vnímala jsem jeho rty, měkké jako saténová poduška, i škrábavé rašící vousy okolo nich a nahořklou pivní chuť v našich ústech. Ale teď bylo všechno sladší – právě tohle jsme chtěli, bez ohledu na drobné nedokonalosti, které se nás pokoušely zbrzdit.

Dlaní mě krouživě hladil po temeni a přitahoval mě do sebe.

Sklonila jsem se ještě víc na stranu, až jsem měla rty v pravém úhlu k jeho a otevírala jsem je pro jeho jazyk. Bože, kdy jsem naposledy zažila takový polibek? Zažila jsem vůbec někdy něco podobného? Bylo to jako soulož, ale jaksi sladší a osobnější.

Krev v žilách mi zářila stejnou neonovou červení jako lunapark. Zaklonil se a jemně mi sál spodní ret. Otevřel oči a zadíval se na mě. „Nepokouším se tě svést,“ vypadlo ze mě nepochopitelně.

Usmál se. Ne tím ultrazářivým, pro všechny určeným úsměvem jako předtím, ale nenápadným a elegantním úsměvem jenom pro mě, s jedním koutkem o něco výš než s druhým.

Bylo vcelku jasné, kdo tady koho svádí. Nějaká část mého starého já bojovala o to, aby si udržela kontrolu. Ovinula kolem něj ruce pod košilí a škubavě ho táhla k sobě. Skrčila se na dlouhém sedadle a omotala nohy okolo jeho, až na ní spočinula všechna jeho váha. Znovu se líbali, ona a on, a tentokrát to bylo dychtivé a zběsilé a bylo v tom všechno, co předtím potlačovali. Přidaly se zuby a nehty. Cítila, že se mu postavil, napjatě se jí přes jeho džíny tiskl na vnitřní stranu stehna. Cítila, jak naše tělo, moje i její, vlhne – pot mezi prsy, vzadu na krku a mezi nohama. Obě jsme hmátly po zipu jeho poklopce.

ON se vzpříčil na loktech a zafuněl: „Počkej.“ Byla jsem zase sama sebou. Vlasy se mi lepily na zpocený obličej. „Co je?“ 23

LEAH RAEDER

Zavřel oči. Bylo znát, jak se vědomě snaží klidně dýchat. Naklonil se ke mně a pohladil svou smirkovopapírovou tváří tu moji. „Chci tě,“ zašeptal mi do vlasů a v tu chvíli mi milionem vláken v kůži projel elektrický proud. „Ale chci, abys věděla, že nemám zájem si jen tak zapíchat.“ Když zase zvedl hlavu, cítila jsem stejný beztížný sesun, jako když se naše ruce poprvé dotkly třicet metrů nad zemí.

Pročísl mi rukou zacuchané vlasy: „Připadá ti to moc staromódní?“ Sebeznevažující úsměv. Když se takhle usmíval, zbrázdilo se mu čelo. „Ne,“ odpověděla jsem. „Jsi tak krásná, Pane bože, nechci nic, než se tě dotýkat,“ vzdychl a jeho hruď se přiblížila k mojí.

Přes čelní sklo dovnitř dopadalo stříbřité světlo a malovalo jeho obličej po stranách do teplého citronového odstínu. „Víš, proč jsem byl tam nahoře tak šťastný? Protože jsem úplně zapomněl na to, kde jsem. Nedokázal jsem myslet na nic kromě tebe.“ Už jsem nemohla čekat.

Vzala jsem jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Napřed jsme se líbali se rty přitisknutými k sobě, potom zase i s jazyky.

Nalehl na mě s kolenem vraženým mezi mými stehny, přesně tak, jak jsem si předtím představovala. Cítila jsem, jak mě jeho polibky prostupují. Cítila jsem, jak vyplňují každou skulinu mého těla slunečním žárem, hvězdnou září, potem a bezstarostností. Když jsme se od sebe odtrhli, řekla jsem tiše a vyrovnaně: „Můžeme dělat obojí. Nemusí to být jenom píchání.“ Tvářil se trochu ztrápeně, ale tentokrát nic nenamítal.

Prsty jsem mu prohrábla vlasy zvlhlé potem. Omotala jsem se nohama okolo něj. Pod jeho vahou jsem dýchala mělce. Cítila jsem, jak se Země otáčí a gravitace tlačí naše těla k sobě. „Chci se s tebou vyspat,“ prohlásila jsem.

Ztrápený výraz roztál.

24

NEPOUČITELNÁ

Všechen alkohol už jsem spálila. Ten opilý pocit, který se teď ve mně vzedmul, vznikal samovolně. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kde jsme zaparkovali, a že by každou chvíli mohl někdo projít okolo. Bylo mi to jedno. Líbal mě na krku, na klíční kosti a sundal mi těsné ulepené tričko elegantněji, než bych to dokázala sama.

S jemným mravenčením mi jeho drsná tvář přejela přes prsa. Rozepnul mi podprsenku a přimáčkl mi horké rty na kůži. Všechno se ve mně sevřelo a napružilo. Trhanými pohyby jsem ho svlékla z trička a on mi stáhl šortky, pak se naše těla zase spojila a přitiskla k sobě kůží na kůži. Pokaždé, když mi sundal nějaký kousek oblečení, strávil chvilku prozkoumáváním nově odhalené oblasti rukama a rty a potom mě zase začal líbat. Cosi ve mně začalo divoce vířit a postupně se vymykat kontrole. Tady můj obvyklý přístup k sexu – neosobní a bez emocí – nefungoval. On do toho pletl tahle něžná, vroucná gesta. Prostě mě ošukej, měla jsem chuť říct. Ale přitom jsem nechtěla, aby mě jenom ošukal. Chtěla jsem, aby to pokračovalo navěky, aby nikdy nedošly kousky oblečení, které mi může svlékat, a nová místa, která může objevovat.

Konečně prsty vklouzl pod lem kalhotek. Rozepnula jsem mu knoflík na džínách a tentokrát mě nezastavil. Nezarazil mě, ani když jsem mu rozepínala zip. Ani když jsem vzala do ruky jeho ptáka. Je to skoro surreálný pocit, když si na něj poprvé sáhneš a dojde ti, že tě tímhle za chvíli bude píchat. Byl tlustý a tvrdý a hned o několik stupňů teplejší než zbytek jeho těla. Když jsem se ho dotkla, slastí přivřel oči a obočí se mu povytáhlo nahoru.

Zbožňuju to. Miluju, jak jsou naprosto bezbranní, když jim ho vezmeš do ruky. Vytáhla jsem mu ho z kalhot a stiskla ho mezi stehny. Kalhotky jsem ještě měla na sobě.

Pro něco se natáhl. Vyhrábl z přihrádky na palubní desce malý balíček ve fólii. Vmáčkl mi ho do ruky. Tohle taky miluju.

Roztrhla jsem obal a nasadila mu kondom. Na tomhle kroku je něco tak definitivního, že mi z toho tají vnitřnosti. Už není cesty zpátky. Už žádné výmluvy. Teď se to stane.

25

LEAH RAEDER

Znova mi rukou pročísl vlasy a díval se skoro smutně. Oběma rukama mi na bocích zajel pod lem kalhotek a stáhl je. Nenechala jsem ho, aby mi je sundal úplně. Beztak jsme na to byli v autě moc stísnění. Chtěla jsem, aby to celé bylo zoufale roztoužené, komplikované a nevyhnutelné. „Udělej mi to,“ řekla jsem. Hlas se mi třásl.

Namáčkl se na mě, ale vevnitř ještě nebyl. Oběma se nám v obličeji objevilo vzrušení. A zase na mě nalehl, takže jsem cítila celou jeho délku. Kondom byl okamžitě kluzký. Dýchala jsem se zaťatými zuby. Jednou rukou mi pevně uchopil tvář a zašeptal: „Řekni mi, jak se jmenuješ.“ A sakra. Takže on to celé myslel vážně. Kousala jsem se do rtů a nadzvedla jsem pánev směrem k němu.

Přehnal se přese mě jeho dech. Cítila jsem, jak se mu zaťal každičký sval, jak se jeho břišáky sunou po mém břiše a jeho stehna stahují na těch mých. Zajel mi paží pod záda a pevně mě objal.

Tvrdé péro se tyčilo proti mně, až jsem měla pocit, že mi z toho každou chvíli vybuchne mozek. „Ošukej mě,“ zopakovala jsem. Tentokrát se mi hlas nechvěl, ale zněl odhodlaně. „Řekni mi, jak se jmenuješ.“ Nebylo to pro něj jednoduché. Evidentně bych ho mohla zpracovat, kdybych si počkala. Brzy by to asi vzdal. Ale já jsem se netrpělivě zeptala: „Proč?“ „Nechci, aby to byl jenom sex. Chci vědět, kdo jsi.“ Muži disponují věcí, kterou nazývám sexuální logika. Když jsou nadržení, což je většina času, logická pravidla se změní. Místo aby šlo o utříděný systém uvažování, stane se z logiky pouhá zkratka k tomu, co chtějí. V tomhle okamžiku jsem i já podlehla sexuální logice. Stejně by mě podle křestního jména nenašel. I když bydlíme v malém městě. I když je moje jméno poměrně neobvyklé.

A možná mu ho nějaká část mého já chtěla prozradit. A opravdu ho tak vpustit dovnitř.

26

NEPOUČITELNÁ

„Maise,“ vydechla jsem, zase trochu roztřeseně.

Jeho výraz se zklidnil, jako když dílek skládačky zapadne na své místo. „Těší mě, Maise,“ odpověděl. „Mě taky. A jak se jmenuješ ty?“ „Evan.“ „Evane,“ oslovila jsem ho, „prosím tě, přestaň povídat a ošukej mě.“ Napřed mě políbil a přitom mi pevně sevřel ret mezi zuby.

Vykřikla jsem – ne bolestí, ale úlevou. Bolestně jsem po tomhle prahla a uvědomila jsem si to, až když byl ve mně. Zajížděl do mě pomalu, s otevřenýma očima upřenýma na můj obličej. Zkroutily se mi prsty a vzápětí se zase povolily. Zvláštní bylo, že když mě líbal, připadalo mi to jako soulož, a když mě šukal, bylo to jako polibek. Jako by nevýslovně hřejivými a neúnavnými polibky líbal každý kousek mého těla. Musela jsem odvrátit obličej a zavřít oči.

Odstavit aspoň některé smysly. Slyšela jsem vlastní hlas, zvučné výdechy, které ze mě vycházely bez mého přičinění, a zněla jsem tak něžně a mladě, že mě to samotnou vzrušovalo. Rajcovala jsem sama sebe. Šíleně. Evan – pane bože, teď má jméno – mi sjel rty na prsa, líbal je a sál mi bradavku, zatímco přirážel a já jsem měla dojem, že se rozskočím.

Všechno se slilo do zmatečných, překrývajících se vjemů.

Strčila jsem ruce do zadních kapes jeho džínů a tlačila ho hlouběji dovnitř. Matně jsem si uvědomila, že se bosýma nohama dotýkám chladivého okna. Plesknutí mojí kůže o koženou sedačku.

Nakonec se vnější svět vytratil a zůstaly jenom ty body, kde jsme se dotýkali. Můj zadek v jeho dlani, jak si mě přidržoval, abych ho v sobě cítila úplně celého, když mě zaplňoval tvrdostí a horkem. Když se blížíš k orgasmu, začneš vnímat napůl bláznivě.

Všechny zábrany se rozpouštějí. Chtěla jsem ho mít naprosto všude, v puse, v zadku, mezi prsy, prostě všude, kde se dá souložit. Najednou se uvnitř mě zastavil a já jsem měla pocit, že 27

LEAH RAEDER

začnu řvát. Když se začal znovu pohybovat, bylo to tak pomalé, tak zatraceně pomalé, že jsem vnímala každý centimetr, kterým do mě až po kořen pronikal. Tiskl se mi na klitoris, chvěla se mi oční víčka a vydechla jsem: „Už skoro jsem. Už budu.“ A on do mě plynule pronikal dál a já jsem se tomu poddala, všechno napětí, co se ve mně svíjelo, mi vystřelilo z nervů do elektrické bouře. Udělal se zároveň se mnou, celé jeho tělo se na okamžik vzepjalo v nelidské síle. Prsty se mi zabořil do půlek a jeho pták ve mně zapulzoval zarážející tvrdostí, zatímco já jsem pomalu měkla a tála.

Zajížděl do mě něžněji a něžněji, hlava mu klesla, tělo se uvolnilo, až tam celá jeho váha visela podepřená jen jeho lokty.

Planety kroužily po svých oběžných dráhách. V Británii se probouzel rozbřesk. Ozvalo se prásknutí dveřmi, připomínající úhoz klapky psacího stroje. Podívala jsem se na něj. On už se na mě díval. Kdy se mi naposled stalo, že mě nějaký chlápek opíchal a chtěl se mi dívat do očí po tom, co se udělal?

Ani jeden z nás nemrkal a zdálo se, že snad ani nedýcháme.

Pořád byl ve mně, i když už změknul. Nevěděla jsem, co mám dělat. Většinou ho hned vytáhnou. Nebo se vyprostím já a začnu hledat oblečení. Nemohla jsem se hýbat, byla jsem uvězněná pod ním.

Hřbetem ruky mě pohladil po tváři.

Prosím tě, hlavně teď neřekni něco trapného. Prosím tě, nemluv.

Naklonil se a políbil mě.

Tak tohle zvládnu. Zavřela jsem oči a taky ho líbala. Byl to klidný neuspěchaný polibek: teď jsem od něj vůbec nic nechtěla. Během něj ze mě opatrně vyklouzl. Tichounce jsem vzdychla. Zastrčil si ho do kalhot i s nasazeným kondomem.

Očima mi cestoval po celém těle, ale teď se na delší dobu zastavil u obličeje.

Panika.

28

NEPOUČITELNÁ

Hleděl na mě, jako by mě znal. Nemyslím tím, že jsme se „poznali“ v biblickém smyslu, to jsme už očividně měli za sebou. Ale tak, jako by mi říkal: Tohle je víc než jenom šoustání.

Posadila jsem se a ze všech sil jsem se snažila působit nenuceně, když jsem sahala pro oblečení. Natáhla jsem si kalhotky. Zapnula podprsenku. Nemohla jsem se nasoukat do kraťasů, aniž bych ho málem kopla do obličeje. To ho rozesmálo, popadl mě za nohu a přejel mi tváří po lýtku. Snažila jsem se ovládnout, aby bodání jeho strniště nevyvolalo další ohňostroje v mých nervových zakončeních, ale zkuste se hádat s endorfiny.

V autě to bylo cítit čisticím prostředkem a potem, tím kouzelným sexuálním pižmem, které je o něco míň kouzelné, jakmile je po všem. Jak se odsud sakra dostanu?

Poník si nás žalostně prohlížel z palubní desky.

Ježíši! Ten malý zmrd se na to všechno díval. „Maise.“ Po zádech mi přejelo mrazivé jiskření, když vyslovil moje jméno. Tvářila jsem se, jako že mě upoutalo cosi v postranním zrcátku. „Copak?“ „Jen si to zkouším.“ Bylo by hodně nezdvořilé, kdybych teď otevřela dveře?

Konečky prstů mi brázdil předloktí, jemné broskvové chmýří. „Všechno v pořádku?“ „Jo.“ „Maise.“ Natočila jsem se k němu. Předpokládám, že víc nechtěl – jen říct moje jméno a vidět nějakou reakci. Sklonil hlavu, úplně z něj sálala jakási nadpozemskost. Bože, tak nádherný chlap. A byl na mě tak hodný. A já jsem měla pocit, že z toho auta musím vypadnout, než se zadusím. „Hele,“ spustila jsem s nucenou veselostí. „Mám nápad.“ Zvedl obočí, plný naděje.

29

LEAH RAEDER

„Půjdu prozkoumat, jestli se mi podaří podplatit někoho na gravitronu,“ donutila jsem se k uculení. „Dej se do pořádku a potkáme se tam jo?“ Jsem docela vytrénovaná lhářka. Hlavní schopnosti, které jsou k tomu zapotřebí: oční kontakt, jistota, nezájem o výsledek.

Ale tady vyvstal problém. Za ty dvě nebo tři hodiny od chvíle, kdy jsme se potkali, mě Evan stihl poznat dost dobře na to, aby tyhle blbinky prokoukl. Možná zaslechl, že se mi nějak nepatrně zlomil hlas, zahlédl mi v očích kradmý záblesk zoufalství. Protože místo toho, aby zavtipkoval, zčervenal nebo udělal cokoliv takto normálního, se na mě zahleděl, jako kdybych právě řekla, že už ho nikdy nechci vidět.

Což bylo přesně to, co jsem tím říkala, ale to je jedno. „Dobře,“ souhlasil tiše.

Hlavní dovednost: umět to dotáhnout do konce. „Perfektní,“ pokračovala jsem a naklonila se, abych mu dala letmou pusu na tvář.

Chytil mě za bradu a držel mi hlavu před svým obličejem.

Srdce mi bušilo, jako když se upír snaží rozrazit víko rakve a vyskočit ven.

Evan si mě prohlížel. Palcem mi přelétl přes rty a tvář, jako by se je pokoušel zapamatovat, protože mě vidí naposledy.

Neměla jsem to srdce, abych se rozloučila neupřímným polibkem. Sklopila jsem oči a vystoupila z auta.

— Kolo jsem měla zamknuté u plotu za housenkovou dráhou. Uvnitř bylo ticho, až na pár přiopilých kolotočářů, co blbli se siláckým kladivem. Vyhoupla jsem se na sedlo a cukla sebou, když jsem ucítila příjemné pálení v rozkroku. Kurva práce. Musela jsem šlapat do pedálů vestoje, abych vyjela z vysoké trávy po nezpevněné cestě, a každý pohyb mi připomínal, co jsem právě dělala, jak skvělé to bylo a jak mizerně je mi teď.

30

NEPOUČITELNÁ

Jo, zaplítám se se staršíma chlapama. A pak je opouštím dřív, než stihnou oni opustit mě.

Děkuju za tuhle fobii z loučení, tati. Fakt ti srdečně – vlastně zkurveně – děkuju!

Než jsem dojela na asfaltovou silnici, měla jsem v očích slzy.

Ale to bylo jenom kvůli větru. Fakt že jo.