Talent ze šuplíku-almanach vítězných prací

kroky. A pak už to půjde. Ty už se ale nejmíň dva roky válíš na zádech a přitom máváš rukama, jako že lítáš. Tloustneš, chlape. Podívej se na sebe. Hned dneska bys měl začít. Lézt po čtyřech aspoň patnáct minut denně. Další týden už půl hodiny, postupně si přidávat. Za čas můžeš být nemohoucí, ale aspoň relativně mobilní. Pak budeš moct jít za druhými a požádat je o pomoc.“ To bych možná přijal, kdyby mě ten člověk při batolení podporoval a dával mi odměny. Jinak jsem ale měl vždycky svou hrdost. Teď, když jsem na tohle všechno přišel sám, cítil jsem se také jako bytost každému nadřazená. Možná rozený psycholog nebo šaman, který dokáže určit problémy druhého a okamžitě mu poradit, co má dělat. Zbývá dodat, že problémem toho druhého člověka by muselo být batolení. Zatímco druzí skáčou přes překážky nebo o tyči, dopadají z pětimetrové výšky do žíněnky, obdivují je ženy a oni s nimi s pocitem sladkosti na jazyku decentně flirtují v baru… Ležím sám na posteli a nemohu se pohnout, přesto si myslím, že můžu každého objektivně hodnotit. Pravda, byl jsem aspoň schopný uvařit si kávu nebo vylézt do křesla na balkón, to o tom batolení bylo řečeno jen symbolicky. „Víte“, řekl by mi opět můj zamilovaný psycholog, „u vás je role učitele jen jakýmsi stínem bojovníka. Jako neúspěšný bojovník jste padl na zem a nemohl vstát.

Tehdy ve vás propukla osobnost učitele. Říkal jste si totiž: vstaň.

Musíš vstát. Ale byla to vlastně jen představa, ve které jste vstával. Řekněte mi, věděl jste to přece. Věděl jste, že nevstáváte.“ „Ano, věděl,“ odpověděl bych tomu odborníkovi. „Možná jste nemohl, něco se stalo. Nemohl jste vstát, protože jste byl ochromený. Přemýšlel jste o vstávání tak intenzivně, až jste nakonec uvěřil tomu, že samotné přemýšlení už stačí k uzdravení. Ve vašich očích pak bylo vcelku podružné, že ležíte na zemi s přeraženými údy. Vaše síla soustředění z vás udělala učitele, specialistu na vstávání a vzpřímený postoj. Jen jste široko daleko neviděl druhého člověka a nikdo se k vám nesehnul s prosbou, abyste ho naučil batolit se nebo vstávat.

Podle mě je to docela přirozené, nezdá se vám?“ „Zdá, samozřejmě máte pravdu,“ odpověděl bych tentokrát už zdvořile. „To, co jste prožíval, by se dalo nazvat jako ničivé záškuby ducha. Ve vašem životě se sice nic nedělo, ale samotné impulzy byly čím dál silnější a mohly 36