duben
Recenze v čísle: VYKUPITEL DUŠÍ – Iveta PAČUTOVÁ Venkovské drama dvou bratří začíná během velké bouře, která kromě zmaru a strachu přinesla jednomu z nich nečekaného hosta – umírající mladou cikánku s malým dítětem v náručí. Příchod nezvyklého nového člena do rodiny je jen počátkem dramatické ságy jednoho rodu a jedné vesnice.
PO STRNIŠTI BOS – Zdeněk SVĚRÁK Kniha autentických vzpomínek Zdeněk Svěrák vypráví optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák.
ČERNÁ SKŘÍŇKA – Michael CONNELLY Je rok 1992 a Harry Bosch se ocitá ve víru losangelských pouličních výtržností. Město je vydáno napospas lidem, kteří ničí, rabují… a třeba i vraždí. Jednou z obětí je i mladá dánská reportérka Anneke Jespersonová. Bosch se pokusí její vraždu vyšetřit, ale případ je mu záhy odebrán a zůstává nevyřešený. O dvacet let později Harry …
SPÁNEK – Haruki MURAKAMI „Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát,“ tak začíná povídka Harukiho Murakamiho, jejíž protagonistkou je zdánlivě obyčejná žena v domácnosti. Vlivem různých nečekaných okolností připomíná její noční život výlet do mimosmyslového prostoru. Ve světě, který je naprosto odlišný od našeho, prozkoumává svou rodinu, sama sebe, i význam života a smrti.
KNÍŽE Z MLHY – Carlos RUIZ ZAFON Je válka a Carverovi se rozhodli opustit město a přestěhovat se do malé pobřežní vesničky, kde koupili dům. Ale od chvíle, kdy překročí jeho práh, se začnou dít podivné věci. V domě totiž před lety záhadně zahynul Jacob, malý syn předešlého majitele. S pomocí nového kamaráda Rolanda odhalují Max a Alicia Carverovi podezřelé okolnosti této smrti a objeví tajemné, ďábelské stvoření, jež si říká Kníže z mlhy.
CHLAPEC V KUFRU – L. KAABERBOL, A. FRIIS Nestává se každý den, aby někdo na kodaňském hlavním nádraží vyzvedl z úschovny kufr a našel v něm asi tříletého chlapečka v bezvědomí. Právě to se však přihodilo Nině Borgové: neměla se do zavazadla dívat a neměla by se ani starat o osud jeho obsahu, ale to by nesměla být sama matkou dvou dětí a navíc zanícenou dobrovolnicí Červeného kříže.
LUNAPARK – Stephen KING Píše se rok 1973 a jsme v zábavním parku na malém městě v Severní Karolíně. Devin Jones, vysokoškolák s literárními ambicemi a čerstvě zlomeným srdcem, se rozhodne pracovat přes léto u kolotočů. Najde si mezi světskými nové přátele, kteří ho nakonec přijmou mezi sebe, zachrání jednomu děvčeti život, spřátelí se s umírajícím chlapcem a zamiluje se do jeho krásné matky.
VÝSLEDKY MAGNESIA LITERA 2014
Týden prvňáčků (fotoreportáže z akce dětských poboček)
Ročník XIV.
č. 4, duben 2014
RECENZE: VYKUPITEL DUŠÍ IVETA PAČUTOVÁ Každá doba má své literární idoly, které se jejich nadšení fanoušci snaží napodobit a možná ve skrytu duše i trumfnout. Byla tu doba, kdy se v nakladatelstvích hromadila kvanta rukopisů o šikovných mladých čarodějnických učních, pak zase rukopisy plné trollů, skřetů a jiných hobitích příbuzných. Dneska jsou v kurzu romantické hrůzostrašné příběhy o nešťastně zamilovaných upírech, vlkodlacích, či andělech ve stylu Stmívání. Z toho důvodu je pro čtenáře či recenzenta velmi překvapivé, když se mu do rukou dostane rukopis literárního eléva, který se obsahově vydává zcela jiným směrem, jako je to v případě titulu „Vykupitel duší“ začínající slovenské autorky Ivety Pačutové. Děj knihy nás totiž zavede na slovenský venkov někdy na konci 19. století. Už počáteční stránky jsou jakoby předzvěstí, jaký příběh se autorka rozhodla prezentovat. Vstupujeme totiž do děje nevídanou, až apokalyptickou bouří devastující vesnici a okolí. Stejně tak bouřlivé a dramatické jsou totiž i osudy hlavních hrdinů našeho příběhu, bratří Matěje a Imra z rodu Halajů. Oba právě založili rodinu a v onen bouřlivý den jim do životů vstoupí hříšně krásná mladá cikánka, kterou na pokraji smrti najdou spolu s jejím novorozencem na prahu domu. Cikánka během večera umírá, a tak kromě čerstvě narozeného nového člena Halajů jim osud nečekaně nabídne i další malé dítě, malinkou krásnou cikánečku, teď už vlastně sirotu. V zatím bezdětné rodině Imreho je přijetí malého, cizí dítěte, k tomu ještě z neznámé romské rodiny, problematickou zkouškou soudržnosti celého rodu. Ale k mému překvapení se autorka nevydala směrem k melancholickému popisu těžkého života dítěte z odsuzovaného etnika. Dokonce se nedá vlastně mluvit o tom, že malá cikánečka je ta hlavní postava, kolem které se točí děj. Příběh se totiž rozbíhá vícero směry. A tak knihu zaplnila množstvím dalších postav, které jen stěží lze nazývat vedlejšími. A to nejen pro jejich vliv na jednotlivé dějové situace, ale především pro jejich dokonalou charakteristiku, zcela jedinečnou a nezaměnitelnou. Od místní bylinářky Jolany, přes obecního blázna, dobrotivého starého faráře, až po černou ovci dědiny, syna panovačného rychtáře. Iveta Pačutová ale nenapsala další venkovskou rodinnou ságu jako „Věčně zpívají lesy“ či „Tisíciletá včela“. Vložila tam i kus své originality ve formě fantastického prvku, kterým se jakoby pokoušela trochu zasahovat do oblasti magického realismu. Je to postava zvaná Nikdo, ani bůh, ani smrt, ale jakási božská entita skvěle doplňující a propojující hlavní děj, přitom sama o sobě jakoby měla svůj vlastní příběhový život. Celý příběh je hlavně vyvážený. Nejsou tam žádná hluchá místa, ani jednotlivé kapitoly nebyly žánrově zcela jiné. Za dokonalé beru především charaktery postav. Při jejich množství jsou skvěle odlišené, každá má svoji jednoznačnost. Ale hlavní pozitivum vidím v autorčině umění neustále udržovat dramatičnost, napětí. A to bez nějakých excentrických absurdit. Láska je bez srdceryvných vášní, milostné touhy bez zbytečné pornografie, smrt a umírání bez zbytečného patosu. Vše přitom tak uvěřitelné, jak to na takových dědinách někdy na konci 19. století vypadalo. Aspoň v našich představách. Vydalo nakl. Knihovnice.cz v roce 2014. Překlad Miroslav Zelinský. Bohdan BoboKing Volejníček
PO STRNIŠTI BOS ZDENĚK SVĚRÁK Po neuvěřitelném úspěchu knih „Povídky, 2008“ a „Nové povídky, 2011“ vydává dvacátý pátý nejslavnější Čech v dějinách (dle ankety Největší Čech, 2005) další titul s názvem „Po strništi bos“. Jedná se samozřejmě o Zdeňka Svěráka (*1936), scénáristu, herce a především cimrmanologa, který patří k nejznámějším osobnostem naší společnosti. Svěrák sám přiznává, že jako každý správný spisovatel vychází ze skutečných příběhů, které si pak literárně upravuje do beletristické podoby. „Po strništi bos“ má základ v jeho vzpomínkách na dětství, na jeden rok z konce druhé světové války, který strávil na venkově u příbuzných. Nakolik je to ale autobiografické, to nelze zjistit. Jak sám autor o příběhu píše: „Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. A vy byste neměli poznat, který je který.“ Stačí si přečíst prvních pár odstavců, a každému čtenáři, který aspoň trochu zná soudobé české filmy, se začne v mysli odvíjet příběh nádherného filmu „Obecná škola“ z roku 1991, který napsal právě Zdeněk Svěrák. Tedy příběh desetiletého Edy Součka krátce po druhé světové válce. Můžeme snad s klidem říci, že „Po strništi bos“ je taková beletristická předehra onoho filmu. Edův otec, který pracuje v elektrárně, je pro svůj ne zrovna vstřícný postoj k nacistickým okupantům vyhozen z práce i služebního bytu v pražské elektrárně. Eda Souček s rodinou musí hledat azyl na vesnici u tatínkova otce. A zde se začíná odvíjet příběh Edy coby pražského mazánka, který je vhozen do „přírodního“ světa venkovanů, s jejich podivným nářečím, zvyky a rodinnými vztahy. Do světa, kde jeho boty s bílými ponožkami jsou až trapné. Jestli chce zapadnout, musí se jako ostatní kluci z dědiny naučit běhat po strništi bos. Kniha je skutečně mozaikou odstavcových příběhů, kterými proplouváte s potutelným úsměvem ve tváři. Se svěrákovskou poetikou a smyslem pro humor prožíváme životní etudy desetiletého klučiny, který se marně snaží pochopit logiku světa dospělých - matčin zasněný pohled na urostlého mladíka, dědečkovu nenávistí k otcovu bratru, podivnou nenávist k německým okupantům, a podivnější podezíravost k osvoboditelům z Ruska. Ale s humorem svým vlastním i s problémy kluka, který chce být za drsného chlapa, který nechápe chování holek, jež jsou stále zajímavější a zajímavější. Už první komentáře čtenářů jasně naznačují, že i tento Svěrákův literární výtvor (spíše výtvoreček, má jen necelých sto stran), vytvořený jednoduchým, přesto krásným jazykem, bude knižním překvapením pod mnohými vánočními stromečky. Vydalo opět nakladatelství Fragment na konci roku 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
ČERNÁ SKŘÍŇKA MICHAEL CONNELLY Narodil se prostitutce, kterou později někdo zavraždil, odsloužil dva turnusu ve vietnamské válce, po pěti letech coby pochůzkář v Los Angeles se stal detektivem LAPD. Jmenuje se po slavném holandském malíři, který miloval zobrazování pekla. Řeč je o dneska už kultovní literární postavě detektiva jménem Hieronymus Bosch, mezi lidmi prostě Harry.
Jak už tento životopis asi naznačuje, je detektiv Harry na hony vzdálený moderním forenzním kriminalistům, kteří řeší případy raději přes monitory superpočítačů a s použitím neuvěřitelných technologií. Harry Bosch jde na vše spíše s intuicí policisty z ulice, který před sezením v kanceláři preferuje kontakt se světem zločinu tváří v tvář. Dobře vypadající statistiky pro politiky, či líbivé mediální image, mu jsou zcela ukradené. Pro něj práce u policie je o krédu „pomáhat a chránit“. V dnešní době plné byrokratických požadavků a seškrtaných rozpočtů má s tímto přístupem dost problémy. Přesně jako v tomto novém případě nazvaném „Černá skříňka“ (orig. The Black Box, 2012). Harry Bosch pracuje v oddělení nevyřešených případů a po více než dvaceti letech znovu otvírá případ vraždy dánské novinářky během jarních krvavých nepokojů v ulicích LA roku 1992. Během nich bylo zabito několik desítek lidí a vyrabovány a vypáleny stovky obchodů v „divokém“ jižním LA. Teprve až teď laboratoře zpětně zjistily, že byla zastřelena stejnou zbraní, jako oběti v několika novějších vraždách. Co ale spojuje dánskou válečnou dopisovatelku s obětmi války losangeleských gangů? A kde je ta zatracená pistole? Z beznadějně vypadajícího případu M. Connelly skládá cihličku po cihličce podobu příběhu dokonale propojujícího současné případy s tím z minulosti. S filozofií, že účel světí prostředky, nám vykresluje svého hlavního hrdinu – detektiva Harryho Bosche – jako úžasnou postavu pokračující ve šlápějích hrdinů klasické americké drsné detektivky. Sveřepého chlapa, který se zakousne do případu jako buldok a nic ho nezastaví, dokud vše nebude podle jeho gusta vyřešeno. S mistrovstvím jemu vlastním dokáže čtenáře neustále překvapovat jeho dedukcemi a následnými překvapivými zvraty děje. To vše dokonale okořeněno popisem světa zločinu s jeho chladně uvažujícími bestiemi v lidské podobě. Řada s Harry Boschem, která začala v roce 1992 knihou „Černá ozvěna“, má už téměř dvě desítky pokračování, a jak dokazuje kvalita zatím poslední z nich – „Černé skříňky“ – nějakou „únavu z opotřebování“ hrdiny není vidět. Vydalo ostravské nakl. DOMINO na konci roku 2013, překlad Jiří Kobělka. Bohdan BoboKing Volejníček
SPÁNEK HARUKI MURAKAMI „Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát“ - takto začíná povídka „Spánek“ (orig. Nemuri), kterou na počátku devadesátých let napsal japonský spisovatel Haruki Murakami. Příběh mladé ženy, která prožívá podobný stav jako v době studií, kdy taky na několik dní nemohla usnout. Rozdíl je v tom, že současnou nespavost prožívá zcela jinak. Tehdy po několika probdělých nocích se doslova stala něčím jako živou mrtvolou, která upadala do stavu absolutní vyčerpanosti. Nyní jsou ale přízraky zcela opačného rázu, pro ní nečekaně překvapivého. Její psychika, ale i fyzický stav, se neuvěřitelně mění k lepšímu. Její už věkem přece jen poznamenané tělo začíná dostávat krásnějších proporcí a pružnosti, výkony v plaveckém bazénu jsou tak úžasné, že si jich všímají i okolní plavci. Ale pro ní nejzajímavější je novost nočního života. Tolik obdivovaný Murakami už v tomto starším kousku předkládá pro sebe typickou fantaskní, či snad surrealistickou hru s realitou. Noční spánek, stav tzv. vychladnutí přehřátého lidského stroje, nám očima své hrdinky přirovnává ke stádiu smrti. A ona díky své „poruše“ má najednou možnost poznat jiný svět, svět temnoty a noci. Svět, ve kterém je najednou svobodnější. Když totiž celý okolní svět usne, prostě ustane, ona ho nyní může pozorovat zcela nově, a objevovat a vyvozovat z toho pro ni až šokující poznatky. Skrze svého manžela a dítě náhle vidí realitu v novém hávu. Ale kde začíná realita splývat s fantasií?
Stejně jako u mnoha jiných děl, i zde autor pracuje stylem otevřeného konce. My, čtenáři, jsme vhozeni do příběhu, který plyne k jistému závěru, k vyvrcholení. Ale Murakami nás nechá stát před branami objasnění. A můžeme sami spíše cítit, než poznat skutečnou pointu. Vydání, které nám Odeon nabízí, vychází sice z japonského originálního textu, který opět mistrně přeložil Tomáš Jurkovič, ale celková grafická úprava má základ v německém ilustrovaném vydání nakl. DuMont z roku 2009, které je doplněno dvěma desítkami grafik německé ilustrátorky a komiksové autorky Kat Menschik. Ta takto upravila i některé další Murakamiho povídky pro DuMont. Díky tomu je kniha než „pouhým“ interesantním kratičkým příběhem, i nádherným příkladem grafického umění. Bohdan BoboKing Volejníček
LUNAPARK STEPHEN KING Sláva ve světě knih se dá přirovnat k francouzskému provolání „Král je mrtev, ať žije král!“. Vždy se objeví autor, který najednou udělá díru do světa literatury, vydělá milióny a za pár let pak zmizí v propadlišti dějin. A na jeho místo nastoupí nová „hvězda“. Podívejme se na všechny ty J.K. Rowlingové, Dany Browny, S. Meyerové atd. Skutečných literárních autorit, které dokáží překonat nejen měsíce či rok, dva slávy, těch tolik zase není. Mezi tyto knižní bohy ale patří americký spisovatel Stephen King (*1947), který má své místo v chrámu slávy už teď. Přestože už asi dvacet let opakovaně svět informuje, že končí se spisovatelskou dráhou a odchází do důchodu, jeho potřeba neustále psát a tvořit je silnější. Důkazem toho je i jeho nový titul vydaný pod názvem „Lunapark“ (orig. Joyland, 2013), kterým se vrací k základům hororové literatury, k duchařině. Píše se rok 1973, Amerika podělala válku ve Vietnamu, prezident Nixon hlásá, že není lump a vysokoškolák Devin Jones si na léto hledá brigádu. V novinách ho zaujal inzerát hlásající: „Pracujte blízko nebe!“. Práce v zábavném parku v Severní Karolíně zvaném Lunapark vypadá jako to pravé místo pro člověka, který je zamilovaný, ale více méně tuší, že jeho milovaná mu „dala kopačky“. A prvně zlomené srdce bolí nejvíce. A tak přichází do světa, jehož poslání ve světě plném válek, krutostí a tragédií je „prodávat zábavu“. Jako každý klasický lunapark i tento má svůj dům hrůzy. Ale po jedné hrůze z minulosti zde někteří vidí ducha. A zelenáč Devin je touto legendou doslova posedlý. Každý z nás má asi trochu odlišnou představu, co je to horor, a jak by měl být napsaný. S. King napsal někdy více krvavé a hrůzné příběhy, někdy taky méně děsivé. Ale vždy to byly příběhy, které dokazovaly, že život není procházka růžovou zahradou a osud nikdy s vámi nebude jednat férově. Vše je obsazené v myšlence, že pro nic na světě nemá cenu zabíjet, ani umírat. Ale taky žít. Kingovo dílo, ke kterému se nejraději vracím, a které podle mne nejvíce vystihuje jeho geniální talent a filozofii, je novela „Tělo“. Příběh, který je prost nadpřirozené hrůzy, přesto je z něj cítit ta životní beznaděj, ten deprimující pocit, že nějaký Stvořitel nám nalinkoval náš osud jen proto, aby nám mohl s radostí plivnout do tváře. A ve stejném stylu je napsaný i „Lunapark“. Ten sice má svého ducha, ale po přečtení zjistíte, že je to jen taková kulisa pro drama zvané skutečný život, kde se zlo skrývá za různými „přátelskými“ tvářemi. Kingův nový román je brilantním dílem, díky kterému můžeme zvolat jediné: „Král NENÍ mrtev, ať žije král!“ V překladu osvědčené Lindy Bartoškové vydalo nakl. BETA Dobrovský na konci roku 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
KNÍŽE Z MLHY CARLOS RUIZ ZAFÓN Když v roce 2001 vyšla ve Španělsku kniha „Stín větru“ (orig. La sombra del viento), asi těžko si autor představoval, jaký literární poprask jeho první kniha pro dospělé čtenáře spustí. Jak se psalo v mnohých denících, Evropou se prohnala doslova Zafónománie (přestože dle databází je jeho skutečné příjmení Ruiz Zafón). Díky tomu patří v současnosti společně s autory, jako Javier Sierra či Arturo Pérez-Reverte, k nejpopulárnějším španělským prozaikům. Do světa literatury ale vstoupil Carlos Ruiz Zafón (*1964) už v roce 1993 vydáním knihy pro dospívající čtenáře „Kníže z mlhy“ (orig. El príncipe de la niebla), jež je počátkem volné trilogie zvané Mlžná trilogie. Kniha hned vyhrála v prvním ročníku hispánské literární soutěže Premio Edebé, a díky nakl. CooBoo (Albatros Media) se teď dostává i k českému čtenářstvu. Zavádí nás do doby druhé světové války, do malé přímořské vesnice na španělském atlantském pobřeží, kam se uchýlí rodina hodináře Carvera před hrůzami války. Nastěhují se do dlouho opuštěného domu za vesnicí, který je poznamenaný rodinou tragédií jeho původního majitele. Utopilo se jim tu jejich malé dítě. Hodinářův třináctiletý syn Max ale už od příjezdu na nádraží cítí, že ve vesnici je něco divného, něco jakoby tajemného, co halí zdejší jinak krásné místo. Nebo jiné věci, jako protivná tlustá kočka, která se hned vloudila do jejich přízně, či podivný fakt, že nádražní hodiny jsou pozpátku. Pak se seznámí se synem místního strážce majáku Rolandem, a od něj se dozví i tajemství Maxova nového bydliště. Stejně jako u jiných autorových děl, i zde je hlavním prvkem vyprávění především tajemná atmosféra, dokonale vykreslena Zafónovým vypravěčským uměním. Bez zbytečně emociálně zabarvených výrazů dokázal vykreslit pocit imaginárního tajemna a zmaru, ať onoho mlžného hřbitova, či jejich nového domova. „Kníže z mlhy“ je sice určený primárně dospívajícím čtenářům, ale jak v předmluvě sám píše, napsal knihu tak, aby „se mi bývala líbila číst ve třinácti nebo čtrnácti, ale která by mě zaujala i ve dvaceti třech, čtyřiceti třech nebo osmdesáti třech letech“. A tak nečekejte nějaké happyendy, něco jako pohádkové „a žili šťastní až do smrti“. Stejně jako ve slavném švédském thrilleru „Paganiniho smlouva“ i zde je děsivá především myšlenka, že dohodu ani smrt nezruší. Pro Ruiz Zafóna je typická práce s hororovými prvky, stylem více podobným gotickým černým románům. Své díla zaplní neskutečnými postavami, které dokonale hrají svoji roli průvodců temnými stránkami života. A to vše najdeme i v tomto úžasném příběhu. V překladu Romany Bičíkové vydalo CooBoo v roce 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
CHLAPEC V KUFRU LENE KAABERBOL, AGNETE FRIIS Román „Chlapec v kufru“ je další z řady skandinávských thrillerů, které se v posledních letech staly tolik oblíbené u českých čtenářů. Patří k produkci nejmenšího a nejjižnějšího skandinávského státu – Dánska. A obdobě jako například jejich velké bestsellery „Bestie uvnitř“ či „Vzkaz v láhvi“, se i tato kniha točí kolem násilí páchaného na dětech.
„Podařilo se jí však spony uvolnit a kufr otevřít. Uvnitř ležel chlapec. Nahý světlovlasý chlapec, malý a hubený, stěží mu bylo víc než tři roky.“ Jak už z textu úvodní stránky zjistíme, název knihy přesně prozrazuje téma příběhu. Jedna z hlavních postav celého románu na prosbu přítelkyně vyzvedne na hlavním kodaňském nádraží ze skříněk na zavazadla překvapivě těžký kufr. Nemá ho otvírat na veřejnosti. Protože jeho obsah bude trochu šokující. Hlavní dějová linie se rozvíjí v několika proudech. Nahlížíme na příběh z pohledu různých postav, které mají s tímto děsivým případem únosu něco společného. Jednak z pohledu litevské matky chlapce, která nemůže pochopit důvod. Chudá matka samoživitelka z bývalého Východního bloku, která se děsí toho, že se jednalo prostě o „obchod s masem“. Pak je to ona žena, která chlapce z kufru vyzvedla v Kodani. Třetí nejpodstatnější postavou je sám pachatel, litevský kriminálník, který byl svědkem událostí, jež ho přivedly na tento nelidský nápad, jak získat obrovský balík peněz. Autorky napsaly knihu, která vlastně není doslova kriminálním románem. Je to především brilantní psychologický thriller, ve kterém policie téměř nehraje žádnou roli. Vše řeší sami aktéři, hlavně oběti. Napětí založily zejména na třech prvcích: zoufalé matky jsou schopny zoufalých činů, psychopatická mysl nezná něco jako slitovaní, a sociálně narušená osobnost dělá často věci, které se vymykají běžné lidské logice. V napětí nás udržují nejen skvělou charakteristikou oněch tří aktérů, ale postupným odhalování toho nejdůležitějšího – proč? Co je k tomu vedlo, proč chtějí toho chlapce? Celkem je jasné, že nejde o pedofilii. Tak co jiného? Odpovědi najdeme v minulosti. „Chlapec v kufru“ (orig. Drengen i kufferten, 2008) se oprávněně stal celoevropským bestsellerem, který se dostal i na špici New York Times Best Seller List. V překladu Lenky Drugové vydal Knižní klub, 2013. Bohdan BoboKing Volejníček
MAGNESIA LITERA 2014 Kniha roku Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou Próza Emil Hakl: Skutečná událost Poezie Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách Kniha pro děti a mládež Ondřej Buddeus, David Böhm: Hlava v hlavě Literatura faktu Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou Nakladatelský čin Velké dějiny zemí Koruny české Překladová kniha Péter Esterházy: Harmonia caelestis (z maďarštiny přeložil Robert Svoboda) Objev roku Jan Trachta: Tichý dech Cena čtenářů Zdeněk Svěrák: Po strništi bos Všechny tituly jsou ve fondech Knihovny města Ostravy
V týdnu od 3. do 8. března se uskutečnil v Knihovně města Ostravy již 9. ročník oblíbeného Týdne prvňáčků. Žáci prvních tříd základních škol byli slavnostně odpasováni na čtenáře knihovny, na některých pobočkách žáky přišli odpasovat místostarostové a starostové daného obvodu. Pro žáky byl přichystán jako tradičně zábavný program. Při slavnostním pasování žáci obdrželi průkazku do knihovny s roční registrací zdarma.
Týden prvňáčků na pobočce Vítkovice
Týden prvňáčků na pobočce Fifejdy s loutkami Davida Velčovského
Týden prvňáčků v knihovně Petřkovice
Týden prvňáčků v knihovně v Přívoze