duben
Párek JUNIOR Novou součástí časopisu Párek je příloha Junior. V ní se budou objevovat články o dětských knihách, recenze, doporučení i autorská prozaická díla našich dětských čtenářů.
Recenze v čísle: ZIMNÍ OBĚŤ - Mons KALLENTOFT První díl kriminální série Monse Kallentofta, "nového krále skandinávské detektivky", se okamţitě po vydání stal bestsellerem. Jen ve Švédsku bylo prodáno více neţ tři sta tisíc výtisků, kniha zde byla celé tři měsíce nejprodávanějším titulem a dominovala ţebříčkům i v ostatních severských zemích. Práva byla prodána jiţ do jedenácti zemí a chystá se filmové zpracování celé série
ČERNOČERNÁ TMA - Stephen KING První české vydání povídkového souboru mistra napětí. Ve čtyřech temných příbězích nám Stephen King připomíná, jak iluzorní je bezpečí známého prostředí a kaţdodenního ţivota. Nejenţe si nemůţeme být jisti, jestli opravdu známe své nejbliţší, ale ani nevíme, čeho jsme v jistých situacích sami schopni. „V kaţdém z nás se skrývá cizinec…,“ tvrdí autor.
SAMOLÁSKY A SOULÁSKY – Josef Pepson SNĚTIVÝ Muţ a ţena - krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překáţkové dráhy, s nimiţ se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat - někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně. A takové jsou i vztahy hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky se můţe objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky.
MRŠINA – Rob THURMAN Kdysi, kdyţ Kal Leandros a jeho bratr Niko pracovali na případu, je stará cikánská královna pořádně podrazila. Sotva se z toho dostali ţiví. A hádejte, kdo se najednou objevil teď, kdyţ se jejich detektivní agentuře moc nedaří, a nabízí jim práci.
REPORTÁŽ
Autorské čtení Jonáše TOKARSKÉHO Ročník XII.
č.4, duben 2012
RECENZE: Zimní oběť Mons Kallentoft V mnoţství severských thrillerů, které si v poslední době u našich čtenářů získaly značné obliby, určitě stojí za zmínku vynikající román „Zimní oběť“ (orig. Midvinterblod) švédského autora Mons Kallentofta (*1968). Přestoţe autor přiznává, ţe pochází z klasické dělnické rodiny, kde kniha byla spíše vzácností, on sám během dospívání objevil kouzlo literatury a dneska je z něj jeden z nejčtenějších severských autorů současnosti. Mnozí dokonce tvrdí, ţe převzal ţezlo krále thrillerů po zesnulém Stieg Larssonovi. Děj příběhu se odehrává v menším městě Linköping na jihu Švédska, kde sám autor vyrůstal. Během jedné obzvlášť tvrdé zimy se na planině za městem najde na stromu oběšená nahá mrtvola otylého muţe. Jeho tělo je značně zohyzděno, je očividně hodně zmláceno a pořezáno. Případ dostane na stůl policejní oddělení z Linköpingu, kde pracuje jako kriminální inspektorka Malin Forsová, hlavní postava nejen tohoto příběhu, ale i několika dalších pokračování. Malin s kolegy po příjezdu zjistí, ţe oběť byla zabita někde jinde a posmrtně pověšena zde, všem na očích. Otázkou je, proč stálo někomu za námahu v této mrazivé době zabíjet, tahat a obtíţně věšet na strom mrtvolu téměř stopadesátikilového muţe, ze které se nakonec vyklube postarší mentálně pomalejší osoba, která je známá svým neustálým postáváním u blízkého fotbalového hřiště. Jak je u severských krimi thrillerů zvykem, autor zde nejde jen po klasické thrillerové linii, neklade hlavní důraz na brutalitu činu nebo absurdní vyšinutost pachatele, ale hlavním prvkem děje je člověk. Člověk, který má své klady i zápory, který má svůj osobní ţivot, jenţ má samozřejmě vliv i na jeho profesní záleţitosti. Právě tato, řekl bych, kombinace napětí při odhalování zločinu a zosobnění se z postavami, je jedním z nosných prvků, které dělají z této literatury něco jiného, zajímavějšího. Takţe i Malin Forsová je nám předkládána nejen jako policistka s výbornou intuicí, ale i jako svobodná matka dospívající dcery, která trpí svojí samotou, která má jisté sexuální frustrace a sama sobě přiznává, ţe nejraději všechny své soukromé i rodinné problémy řeší aţ moc často pomocí alkoholu. Vnímavější čtenář si určitě taky povšimne, ţe jako u mnoha severských děl, i zde autor poukazuje na sociální reálie Švédska, plné násilí, xenofobie a především alkoholismu, coţ je v jistém rozporu s našimi vţitými představami Švédska jako nejdemokratičtějšího a nejliberálnějšího státu Evropy. Výjimečným prvkem v knize je pak jisté paranormálno. Kurzívou je v ději psaný text, který k nám mluví jazykem onoho mrtvého muţe, vlastně jeho ducha. Nejedná se o „trapnou“ snahu přinést do knihy trochu populárního fantastična, ale z psychologického pohledu o geniální zatraktivnění příběhu. „Zimní oběť“ je bravurně napsaným thrillerem, který odhaluje temnou stranu lidské psychiky, plné nepochopitelné nenávisti a logiky, či snad zvrácenosti, jeţ dokáţe šokovat. V překladu Luisy Robovské vydalo brněnské nakl. Host, které právě vydalo i další knihu z tohoto cyklu „Letní smrt“. Bohdan BoboKing Volejníček
Černočerná tma Stephen King Koncem kaţdého roku se na českém kniţním trhu objevují ty nejslavnější literární hvězdy. Mezi nimi nesmí jako kaţdoročně chybět i král literárního hororu, dneska uţ skutečně kultovní americký autor Stephen King. Nakladatelství Beta nám na letošní vánoční trhy nabídlo jeho novou sbírku „Černočerná tma“ (orig. Full Dark, No Star, 2010). A jak na mne kniha zapůsobila? S dovolením bych začal samotným (skutečně výborným) autorovým doslovem: „Příběhy v této knize jsou drsné. Možná se vám místy těžko četly. Jestli ano, ujišťuji vás, že mně
se místy stejně špatně psaly.“ A skutečně, o knize se dá říci mnoho, ale asi nejvíce, ţe je skutečně drsná, a jak jsem uţ někde napsal, jakoby bez morálních zábran. Dokonce bych si dovolil tvrdit, ţe napsat to King před nějakou desítkou let zpětně, vydal by to asi pod svým temnějším alter ego – Richard Bachman. V této sbírce, která byla nominována na cenu Bram Stoker 2010 (takový kniţní Oscar pro horory), se nachází čtyři povídky – 1922, Velký řidič, Prodluţování času a Dobré manţelství. Čtyři příběhy o čtyřech podobách lidského šílenství. První z nich – „1922“ – nás zavádí do malého městečka Hemingford v Nebrasce (které fandové znají uţ např. z románu Svědectví), přesněji na menší farmu manţelů Jamesových. Povídka je vlastně vyznáním Wilfreda Jamese, který v roce 1922 zavraţdil svoji manţelku. Mnohým znalcům postup vraţdy i zbavení se mrtvoly ve staré opuštěné studni, bude připomínat fantastickou knihu Doloros Claibornová. Ale zde je to přece jen trochu jiné. Zde Wilf není v roli trpitele. Je v roli muţe, který se rozhodl vzít osud manţelství, a potaţmo farmy, radikálně do svých rukou. Pečlivě naplánovaný čin se ale začíná kousek po kousku rozpadat, stejně jako Wilfova rodina, a především jeho psychický stav. Jsme tak vtaţeni do jeho děsivých halucinací, které vyvrcholí 11. dubna 1930 v jednom hotelovém pokoji v městečku Omaha. V povídce „Velký řidič“ uţ ale nejde o pečlivě plánovanou akci, ale o bezmeznou touhu po krvavé pomstě znásilněné a zmlácené ţeny. Není zde omluvy pro nikoho, kdo má něco společného s tímto brutálním poníţením. Ovšem osobně vidím vrcholem „nemorálnosti“ povídku „Prodluţování času“. King zde dal skutečně volný průchod lidské závisti a nenávisti. Stačí jen podepsat smlouvu se satanem, a pak si uţívat pohledem na utrpení druhého. Poslední příběh je psaný z pohledu ţeny, která po letech manţelství náhodou zjistí temnou stranu ţivota svého manţela. Krvavá stopa, která se táhne mnoho let nazpět, ale neznamená jen šok pro ni, ale především hrůzu z důsledků jeho odhalení. Ale jakou zachovat tvář? Jak ţít a spát vedle někoho takového? Ale jak se říká, na hrubý pytel hrubá záplata! V posledních letech mnoho fandů krále hororů ţije s jistým pocitem, ţe mistr se uţ trochu vypsal, ţe uţ to není to pravé „ořechové“. Příběhy nemají ten pravý nervy drásající „šmrnc“. Sbírka „Černočerná tma“ mi připadá jako návrat ke kořenům, do doby, kdy byl střízlivý tak pět šest hodin denně. Moderní horor, který nemá za úkol moralizovat, ale popisovat obyčejné lidi v neobyčejných situacích, které se tak trochu vymknou z rukou. A v tom je King mistr, coţ dokazují stamilióny prodaných titulů po celém světě. Zakončil bych opět citací z jeho doslovu: „Chyť se mě za ruku, můj věrný čtenáři, a já tě rád odvedu zpátky na denní světlo. Moc rád tam zamířím, protože věřím, že lidé jsou většinou v podstatě dobří. Za sebe tedy můžu prohlásit, že jsem. Tebou bych si však nebyl tak docela jistý." V tradičním překladu Lindy Bartoškové vydalo nakl. Beta, 2011. Bohdan BoboKing Volejníček
Samolásky & soulásky Josef „Pepson“ Snětivý Josef „Pepson“ Snětivý své čtenářstvo obšťastňuje v malých dávkách, ale zato velmi pravidelně. Jeho kníţky tedy nejsou rozsahem podobny dílům ruských realistů, ale o to častěji se na pultech objevují. Tématicky se příliš neodchylují. Ústřední ideou jsou vţdy vztahy mezi muţi a něţnějším pohlavím, které se v podání tohoto zpěváka, spisovatele, nakladatele a především všímavého realisty dá charakterizovat jedním Murphyho citátem: "Mezi inteligentním muţem a blbcem není ţádný rozdíl, pokud se zamilují." Jeho příběhy se vyznačují úsměvným nadhledem, vtipným závěrem, úţasnými hláškami a to vše o tom, jak muţi se při pohledu na ţenskou sukni doslova změní v naivně (ne)myslící hormon. Ve sbírce „Samolásky & soulásky“ pro nás připravil celkem pět příběhů. Titulní a nejrozsáhlejší je povídka s názvem „Láska online“. Pokud si termín online spojujete s počítači a internetem, tak o tématu příběhu budete mít jasno. Počítače, internet či mobilní sítě jsou dneska hlavními a de facto jedinými komunikačními prostředky mezi lidmi. A tak i funguje společenský či milostný ţivot našeho třicátníka Jiřího Malíka. Pracuje v jednom nakladatelství v kanceláři na počítači, je stále svobodný, a jeho
partnerkami jsou neuvěřitelně svůdné a ochotné dívky a ţeny s jedním jediným problémem – jsou pouze na internetu. Ale to se změní jedním pracovním emailem od jisté paní Matouškové. Skvělý příběh, který sice není námětem a pointou nijak originální (kdyţ neznámá dívka začne Jiřímu do emailu a SMS psát, jak leţí nahá a nudí se, je v tom cítit jasná čertovina…), ale skvělé je především zpracování charakteru moderního metromana, jeho stylu myšlení a ţivotních cílů. A hlavně humoru, to je na všech jeho příbězích to nejpodstatnější. Všechno brát s náleţitým nadhledem. Snad jedině povídka „Advent“ , která proniká do hájenství fantastiky, takovým ironickým humorem nesrší. Dalším skvělým příkladem machismu je povídka „Sladké (půl)maratonky“. Přiznejme si upřímně, kolik chlapů po ukončení školní docházky se ještě pravidelně věnuje tělesné výchově? Ale stačí např. pohled na pohupující se „půlky“ krásných běţkyň, a oplácaný chlapík je schopen se zabít, jen aby je směl pozorovat kilometry před sebou. Spisovatelka Hana Marie Körnerová charakterizuje jeho příběhy jako vtipné, drzé, mírně cynické atd. Já bych jen přidal slovíčko báječné. Prostě báječná oddechová zábava pro čtenáře i čtenářky. Bohdan BoboKing Volejníček
Mršina Rob Thurman Kdyţ ostravské nakladatelství Fantom Print v červnu 2010 vydalo knihu americké autorky Rob Thurmanové „V temnotě“, první díl z cyklu o bratřích Kal a Niko Leandrosových, trefilo se do čtenářského vkusu mnoha fandů fantastiky. Není se tedy čemu divit, ţe uţ v říjnu 2011 se na kniţních pultech objevilo páté pokračování pod názvem „Mršina“ (orig. Roadkill, 2010). Další příběh této podivné bratrské dvojice, a jejich moţná ještě podivnějších přátel, milenek atd., má se slovem road z originálního znění mnoho společného. Dalo by se totiţ směle říci, ţe je to pojato jako jistá varianta kerouacovského on the road. Kal a Niko ve starém americkém korábu silnic, který má svá nejlepší léta dávno za sebou, projíţdí ve stíhací jízdě Spojenými státy za bestií, která nezabije sem tam nějakého houmlesáka v temném koutě Central parku, ale během pár dní z velkým potěšením vyhubí lidstvo aţ do posledního mimina. A tou bestií, která stejně jako temný muţ ve slavném Kingově „Svědectví“ (o kterém se v knize taky zmiňují) s rozkoší zabíjí pouhým lusknutím prstů, je postava z temných cikánských legend Suyolak. Tento cikánský léčitel uţ před staletími dokázal skutečné zázraky v léčení nemocných, ale pak objevil i další moţnosti svých schopností. A tím je zabíjet po tisících, rozsévat mor po celých městech a zemích. Proto se mu taky začalo říkat Mor světa. Jeho řádění ale zastavili samotní cikáni, kdyţ ho uvěznili v rakvi. Pod spoustou ochranných pečetí nemohl zabíjet, ale ani sám nezemřel. Cikáni truhlu hlídali jako oko v hlavě, aspoň do doby, neţ ho klan Sarzo ztratil. A hlava klanu, odporná Abelie-Roo, která bratrům takříkajíc pomohla v jedné z předešlých knih, si přišla pro revanš. Atraktivitou celého cyklu je jednak akční a zběsile krvavý děj, který nabízí dneska populární ţánr urban fantasy, ale stejnou dávkou i charaktery postav a především jejich neustálé verbální naráţky a útoky. Ty jsou zaloţeny především na jedinečném kontrastu samotných bratrů. Kal je mladý muţ, který miluje fastfoody, telku a sexuálně přitaţlivou slečnu vycítí na míle daleko. A to nejen díky tomu, ţe je z poloviny ólfí, tedy pradávná zrůda, před kterou by i tyranosaurus rex utíkal jako malé štěně. Jeho jedinou oporou je o něco starší nevlastní bratr Niko - spravedlivý, dokonalý, chladný zabiják a člověk. Coţ Kala neustále prudí. K tomu musíme přidat přehršel skutečně černého hřbitovního humoru, celé kýble krve a rozervaných mrtvol kolem atd. A kdyţ uţ Kal dospěl a našel si k sexu divokou Dalilu, která je pro změnu vlkodlakem („Vyjebá dneska někdo s Kalem, nebo s ním dneska někdo vyjebá?“), kniha uţ tak úplně nezapadá do představy epické fantasy ve stylu Pána prstenů. A podobných postav má kniha samozřejmě povícero. I přes jistou spřízněnost s nakl. Fantom Print nebudu tvrdit, ţe kniha je dílem hodným Nobelovy ceny. A to díky Bohu. Literatura není jen děsné existencionální psycho, ale především i zábava. A to přináší Thurmanová v pěkných dávkách. V překladu Anny Janovské vydalo nakl. Fantom print. Bohdan BoboKing Volejníček
Autorské čtení Jonáše Tokarského Pobočka Poruba – Opavská Zajímavé setkání studentů Wichterlova gymnázia s naším absolventem nabídla pobočka Knihovny města Ostravy na Opavské ulici. V rámci Měsíce knihy se uskutečnilo autorké čtení Jonáše Tokarského. Připomeňme, ţe Jonáš Tokarský (nar. 1982) po maturitě na našem gymnáziu v roce 2000 (7. A, tř. uč. Pavla Rusinová) odešel na Vysokou školu chemicko-technologickou a dnes působí na Centru nanotechnologií VŠB-TUO. Do české literatury vstoupil Jonáš prozaickou prvotinou Alchymické dítě a jiné povídky. Své autorské krédo formuloval těmito slovy: „Já sám kdyţ otevírám knihu, očekávám, ţe příběh bude pojednávat o něčem jiném neţ o té fádní realitě, kterou jsem právě po celý den absolvoval. Té mám aţ po krk, a tak by literatura měla plnit funkci úniku ze skutečného světa.“ Tokarského povídková kniha vydaná nakladatelstvím Paseka v roce 2003 upoutala oprávněně zájem české literární kritiky. Ta Alchymické dítě nominovala na prestiţní literární cenu Magnesia litera, kterou Jonáš Tokarský obdrţel v roce 2004 v kategorii Objev roku. Bez zajímavosti není skutečnost, ţe několik povídek Alchymického dítěte psal autor během svých gymnaziálních studií. Se svým zájmem o tajemno, alchymii, která ho přivedla k rozhodnutí zasvětit ţivot chemii, se Jonáš Tokarský podělil i s našimi současnými septimány. Předejme mu slovo: Právě ta alchymie mě přivedla k tomu, co teď dělám … Uţ jste někdy přemýšleli, co budete studovat na vysoké škole? Je tu někdo z vás technicky nebo přírodovědně zaloţený? (Nesměle se zvedají ruce septimánů) Výborně! Tak, kdybyste nevěděli co studovat, já bych vám doporučil moderní, rozvíjející se obor – nanotechnologii. Pokud budete chtít, můţeme se potkat na Centru nanotechnologií Vysoké školy báňské, kde se dozvíte, v co se nakonec proměnila ta alchymie, která mě přivedla k tomu, co teď dělám, k materiálovým vědám a k nanotechnologiím. Alchymie, jako taková, je uţ v dnešní době pouze relikt historie. Umoţní vám ale dozvědět se, jaký byl dřívější názor na přírodu a hmotu jako takovou … Mimochodem, letos slavíme velké výročí … Přesně před sto lety, v roce 1912, se v Německu jeden student doktorského studia Peter Paul Ewald trápil se svou disertační prací. Měl za úkol zjistit strukturu hmoty. Řešil v podstatě stejný problém, kterým se alchymie zabývala odjakţiva … Abyste tajemství hmoty pochopili, musíte poznat nejenom její sloţení, ale také její strukturu. Grafit a diamant – to je uhlík v obou případech, ale jenom odlišné rozloţení atomů dává látce odlišné vlastnosti. Vůbec první způsob, první metoda, jak se podívat na hmotu na úrovni atomu, to byla metoda, které se dnes říká rentgenová difrakční analýza.Pouţití rentgenových paprsků k zobrazení struktury hmoty, to byl nápad, který Ewaldovi vnukl jeho přítel Max von Laue. Elektronové mikroskopy, které nám umoţnily vidět atomární strukturu přímo, avšak pouze dvojrozměrně, přišly aţ v 50. letech . Dneska je tomu teprve sto let, kdy lidstvo dokáţe říct, jak atomy vypadají, jak jsou velké, jak jsou v jednotlivých látkách rozmístěné. To je jeden ze základních milníků v dějinách vědy a zároveň jeden z cílů, ke kterému směřuje lidstvo od doby starověkého Egypta, kde se vyskytují první zmínky o alchymii. Přeměna hmoty, o kterou usilovali Egypťané a později alchymisté dalších národů, není tak jednoduchá, takţe postupem času, zhruba od 16. století, se alchymie přetransformovala na tzv. Spirituální alchymii, kterou dnes všichni znáte pod pojmem alchymie. Začaly se objevovat názory, ţe cílem alchymie není přeměnit hmotu, třeba z dřeva na zlato, ale cílem je změnit alchymistu jako takového. To, co se děje v baňce při zahřívání a rozpouštění, je tedy údajně jen vnější obraz toho, co se ve skutečnosti děje ve vás. A ve výsledku alchymista získá zlato, ale to je pouze potvrzení toho, ţe vnitřní proces transformace byl dovršen. Doporučuji vám něco si o tom přečíst: i tady v knihovně najdete spoustu zajímavých kníţek, kde se dočtete, jak se alchymie vyvíjela. Jednou z nich je publikace akademika Vladimíra Karpenka Alchymie, dcera omylu. Tam jsou kapitola po kapitole rozebrány jednotlivé etapy ve vývoji alchymie. Dočtete se tam o objeviteli antimonu, Basilu Valentinovi. To byl mnich, který zjistil, ţe tento vzácný prášek, o kterém netušil, zda je to sloučenina nebo prvek, prospívá prasatům, kdyţ se jim nasype do jídla. Kdyţ
zjistil, ţe ta substance tak báječně prospívá prasatům, rozhodl se ji aplikovat svým spolubratřím v klášteře. Sebe samozřejmě z pokusů vynechal, aby mohl slouţit jako referenční vzorek. Jeho spolubratři do jednoho ulehli v těţkých bolestech a on ze svého pokusu usoudil, ţe prášek nemá rád mnichy … Dovolte, abych vám ze své knihy Alchymické dítě přečetl jednu povídku, která patří k těm kratším. Ta povídka se jmenuje Labor Feminae. Dodejme jen, ţe četbou povídky autorské dopoledne Jonáše Tokarského zdaleka neskončilo. Pak následovala spontánní diskuze. Otázky se týkaly chemie, autorových gymnaziálních studií, literárních lásek i studijních moţností, které nabízí VŠB-TUO. 19. Březen 2012,Český jazyk a literatura, Pavel Měrka
Převzato s laskavým svolením z webu Wichterlova gymnázia (http://www.wigym.cz/nv/?p=9697)
Pobočka Fifejdy, J. Trnky 10, Ostrava – Mar. Hory Dne 7. března 2012 od 16.00 hodin proběhlo na pobočce Fifejdy slavnostní odpoledne – Pasování prvňáčků na čtenáře knihovny. Na úvod zahráli čtenáři knihovny divadlo O ptáčkovi Neptáčkovi, které se setkalo s velkým úspěchem nejen u dětí, ale i dospělých. Herce pak odměnili bouřlivým potleskem. Prvňáčky na čtenáře knih pasoval mečem princezny Knihoslavy místostarosta Městského obvodu Mar. Hory a Hulváky RSDr. Jiří Boháč. Od princezny děti dostaly Listinu řádu čtenářského a dále pak medaili se sovou, jež představuje symbol moudrosti a vědění a tašku s drobnými dárky. Pak už si hrdí čtenáři s krásným novým průkazem mohli jít vybírat knihy. Za pobočku Fifejdy Pavla Řehová.
zadáno pro dívky pobočka Vítkovice
Na pobočce Vítkovice proběhlo ve čtvrtek 22. března již tradiční zábavné odpoledne zadáno pouze pro dívky Kopretinový den. Program byl vzhledem k různorodému věku pestrý. Povídalo se o svátcích jara – Velikonocích s paní knihovnicí Jarkou Košťálovou.
Čtenářka knihovny Adélka Martínková předvedla ukázku juda, kterému se věnuje jiţ 9. rokem.
A nechyběla ani jarní ochutnávka čaje s tajuplnými ingrediencemi a na závěr si malé slečny zatančily na oblíbené taneční podloţce.
pobočka Přívoz
Letošní noc (30.3.-31.3.) jsme zasvětili stému výročí narození Jiřího Trnky. Při vyslovení jména Jiří Trnka si většina z nás vybaví jím nezaměnitelně a nádherně ilustrované Broučky. A tak i my jsme se o této noci proměnili v Broučky a Berušky.
A tvořily jsme básničky i tykadla Přečtěte si je na konci článku
A hráli jsme hry, některé byly klidnější…
některé méně…
dokonce jsme chatovali s knihovnou v Ţilině, kde také nocovali. Před půlnocí jsme šli na stezku odvahy do strašidelného sklepa, bylo to tam tak hrozné, ţe jsme to radši ani nevyfotili! A uţ teď se těšíme na příští Noc – moc!
Potkal Brouček Berušku, vyletěli na hrušku. Bylo jaro, byla noc, mají se rádi velmi moc. V tom vítr zafoukal, a Brouček se do Berušky zakoukal. Sletěli dolů do trávy a koukali se na krávy. Brouček říká: Beruško, Beruško, Beruško má, proč si tak hodně puntíkatá.
Na první pohled, jak se Beruška s Broučkem potkali, na první pohled, jak se do sebe zamilovali. Na první pohled se to zdálo málo? Nebo se to jenom stalo? Večer se blíţila sova, taky uţ chtěla roztáhnout svoje drápy, ale Brouček chytrý byl a sovu polapil. Beruška šťastná byla a Broučka políbila.