Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2011/2012 - č. 6
POT&LESK
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
ZZaa kkaažžddééhhoo ppoo ˇ c c ˇ a a s s í í vvííttáám mee ssvvéé ddiivváákkyy.... -2-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012 Vážení a milí čtenáři Potlesku!
ÚNOR obsah: 4 - Rozhovor s Martinem Františákem 7 - Čapkiáda náhledem dramaturgyně Markéty Bidlasové 8 - „A nezapomeň, že jsem Josef“ rozhovor s Bohouškem Čepelkou 10 - Morgiana jako hranice dobra a zla v člověku 12 - Na kafi s Lenkou 13 - Bohdan Holomíček v Galerii U Klicperů 16 - Reedice plakátů Odcházení v divadelním butiku 18 - Co se hraje v Besedě? 19 - Naše tipy
Zkoušíme!
3. března - premiéra na hlavní scéně Alexandr Grin: MORGIANA
Tak to vidíte. Tak dlouho jsme si stěžovali na příliš slabou zimu, Vánoce bez sněhu a počasí, připomínající spíše jaro, až TO přišlo. Píšu tento úvodník v posledních lednových dnech, ve chvílích, kdy internet chrlí zlověstné zprávy o nastávajících mrazech -30 stupňů, a při pobytu venku nosy rudnou, uši zebou a prsty tuhnou. Kolega Filip Richtermoc, meteorolog-amatér a známý odborník na lokalitu Podkrkonoší, nás dokonce v divadelním klubu neopomněl informovat, že je to tím, že dosud vál do královehradecké kotliny teplý vítr Polák, zatímco nyní je vystřídán studeným Rusákem a můžeme si jen držet palce, aby se co nejdřív dostal k fuku zahřívající Rakušák, popřípadě ještě jižnější Uherák. Nám teplomilným prozatím tedy nezbývá nic jiného, než se řádně zahřát prací. A že jí u nás v divadle máme na únor naplánováno až dost! Vrcholí přípravy inscenace VĚC ČAPEK, jejíž premiéra je plánovaná na 18. únor. V divadle tedy narážíme nejen na oba bratry Čapky, ale také na jejich sestru Helenu, nechybí ani osudová Olga Scheinpflugová, stejně jako vášnivá Věra Hrůzová, tu a tam na nás z šera chodby vykoukne Tomáš Garrigue Masaryk, pár přiopilých Pátečníků a někdy se mihne i pořádně uštěkaná Dášeňka. Návštěvníci této premiéry budou mít také možnost zúčastnit se ještě před jejím zahájením slavnostní vernisáže ve foyer divadla – tentokrát to budou fotografie našeho známého a oblíbeného divadelního fotografa BOHDANA HOLOMÍČKA. Ale nejen Čapkem živ jest člověk – v divadle to totiž vře i na jiné – ruské frontě. Hned na začátku března má premiéru inscenace Daniela Špinara MORGIANA – napínavý příběh dvou sester na motivy novely Alexandra Grina. A tak se spolu s Kamilou Sedlárovou a Pavlínou Štorkovou v hlavních rolích noříme do temných i zářivých zákoutí lidské duše, zkoumáme hranici dobra a zla v člověku a snažíme se uchopit podstatu a moc krásy a lásky, stejně jako sílu frustrace z jejich nedostatku. Oběma novým premiérám se ostatně opět věnujeme uvnitř tohoto čísla… Že se vám zdá té práce pro takové zahřátí v únorových mrazech málo? V tom případě ještě doplním, že nás 8. února čeká zájezd do Divadla v Celetné, a díky němu ukážeme Pražákům, zač je toho loket v naší NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL, neboť kdo neviděl neuvěří, kdo uviděl, vyrazí znovu! Tak nám držte na pražském zombie-výjezdu palce – než o ně v šeru sálu přijdete;-) A mějte se krásně nejen celý únor! Za redakci Jana Slouková
Kontaktujte nás: Obchodní oddělení a předprodej vstupenek Švehlova ul., HK, telefon: 495 512 857, predprodej@klicperovodivadlo.cz
-3-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
Po R.U.R, koláži Ze života obludného hmyzu a nedávné derniéře Věci Makropulos se umělecké vedení Klicperova divadla rozhodlo, že se s Čapkem prostě rozloučit nechce. Čapek tak nějak ke Hradci patří, a víme to my a vědí to diváci. Vůbec první českou hru o fenoménu bratří Čapků si divadlo objednalo u Martina Františáka, dramatika a režiséra, který nám svou tvorbou a ROZHOVOR zaměřením Čapky tak nějak připomíná. Byť tou velkou S MARTINEM vášní po hledání prostého FRANTIŠÁKEM člověka ve složitém světě... AUTOREM Následující rozhovor může být považován za doklad, A REŽISÉREM že Františák si s Čapky skuVĚCI ČAPEK tečně rozumí. Přijďte se ale přesvědčit do divadla.
V minulém rozhovoru jsi říkal, že Tě na začátku děsilo množství literatury, je pravda, že toho Karel Čapek napsal požehnaně. Kolik jsi toho nakonec přečetl? Jaké máš zážitky z četby? Přečetl jsem řadu knih. O to ani tak nejde. Pochopitelně jsem prošel životopisné zdroje. Za to veliký dík patří hradecké dramaturgyni Sloukové, která vše vyhledala. V další fázi dohledáváte, komunikujete s historikem a novinářem Ivanem Motýlem, hledáte koncept živý a on hledá vás. Otevíráte různé knihy od Čapků, sledujete foxteriéry, sbíráte drby… prostě jste napojen a hledáte Čapky v lidech a lidi v Čapcích. To je na té práci nejpěknější. Najít živý motiv, pravdivé gesto, které zapadá a není jen ilustrací, vzpomínkou.
Je nějaká situace/okamžik ze života bratří Čapků, který se stal pro Tebe středobodem celé inscenace? Pro mě je klíčovým momentem inscenace a také i silným momentem v životě Čapků moment Karlova vzplanutí k mladé Olze Scheinpflugové vedle erotického zahoření k vášnivé brněnské milence Věře Hrůzové. To vše rámcově zasahuje do období umírání matky bratří Čapků (předávkování morfiem) a také do období Josefova sňatku se ženou Jarmilou. V tomto dramatickém životním uzlu také vyhřezává Karlova celoživotní a velice bolestná choroba zad. Je to místo vskutku dramatické a také je to místo, které umožňuje zaprášený mýtus bří Čapků zdravě depatetizovat.
ˇ Hledat Capky v lidech ˇ a lidi v Capcích Který je Tvůj oblíbený Čapkův text a čím Ti učaroval? Pojal jsem obdiv ke Karlovu překladu pásma od Apolinaira. To není jen přepis, je to vstřícné a neobyčejně konkrétní převyprávění doby a tajemství. Je v tom Čapkova senzitivita a dovednost spojit tajemné s obyčejným a lidským. Slova hospůdka, lampa, ruce… krása a obyčejnost jazyka! Jinak nejde hovořit o nějaké hitparádě textů… Jeden je filosofický, druhý je poetický, třetí sociální, další utopistický, jiný novinářský. Je zajímavé sledovat celé to spektrum Čapkovy tvorby z hlediska jeho věku, dalších aktivit, osobního života a politické situace. On málokdy psal něco jen tak. Napsat hru o životě a tvorbě bratří Čapků předpokládá, že je člověk najednou tak nějak považován za „experta“ na Čapky... K Čapkům jsem pojal vztah důvěrný a vlastně bych řekl oddaný. Jsou to postavy, které mám rád a snad jim i nějak rozumím a chtěl bych, aby toto zažil i divák.
Jan Sklenář, Josef Čepelka a Lubor Novotný -4-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012 Jan Sklenář, Josef Čepelka a Dášeňka
Během psaní autor leckdy narazí na mrtvý bod, který je těžké překlenout. Zažil jsi něco podobného během psaní tohoto textu? Který bod to byl, prozradíš? Čapek v určité chvíli začal žít politicky. Angažovaně, řekněme. Jakoby jeho životní příběh ztratil pohyb a upnul se k osobě T. G. Masaryka. Čapek jako občan. To byl mrtvý bod, ze kterého se zrodil charakter druhé části inscenace. Ta bude naprosto jiná než ta první.
Také je asi těžké dostat ze sebe nějaký povšechný všem známý - obraz o nich. Jaký byl podle Tebe tedy Karel Čapek jako člověk? A Josef? Karel byl myslím citlivý, vnitřně zdrženlivý, ale extenzivní a workoholický i snad mesiášský a havlovsky zdánlivě naivní v tom, že svět má být dobrý. Josef podobný, ale oproti bratru introvertní, pomalejší. Karel jako automobilový jezdec a Josef jako houbař. Důležité je to, že v dramatu života byli jeden druhému partnery od začátku do konce. Taková zvláštní dvojice pragmatické grotesky v ulicích Evropy.
Jak jsi uvažoval během obsazování dvou titulních rolí? Vybíral jsem ze zkušenosti s Janem Sklenářem a také z typu Čepelky. Ten hradecký Čepelka má v sobě Hrabovskou esenci starého světa. A také se mi velice líbí, že na zkoušky chodí vzpřímen, hluboce koncentrován a v plátěnkách Botas. S Honzou Sklenářem se známe léta. Už od školy a tedy myslím na sebe slyšíme jako Goro bílý pes na píšťalku až z Tokia.
Objevil jsi pro sebe nějaké nové pravdy o těchto umělcích? Zjistil jsi něco - pro Tebe - překvapivého? Nehledám nové pravdy o Čapcích, ani něco překvapivého. Hledám a nalézám veliké lidi a zase tu psovskou malost moravanů a čechů, kteří budou raději velebit zmetky a zloděje, protože jim rozumí. Pochopitelně. Představa hrdinství je díky hradním konšelům podobna představám jejich kolotočářských kamarádů. Ale já řvu: Máme Čapka, Horákovou… Máme zástup hrdinů, které nechcete vidět, vy nešťastně debilní vykradači hrobů!
Před časem jsi v KD režíroval Paní Urbanovou podle Viléma Mrštíka. Inscenace - kromě jiného - přinesla divadlu několik nominací a ocenění. Čím Ti utkvěla v paměti? Urbanová ve mně utkvěla tím, jak hradecký soubor dokáže napnout křídla a letět.
V čem se dá příběh bratří Čapků vztáhnout na dnešní dobu? Karel Čapek mě fascinuje neustálou obavou ztráty člověčenství ve světě. On varoval před tím, čím jsme a stáváme se tím. Společnost nám nenabízí svobodu a dialog, ale vytváří z nás roboty a mloky. To nejsou žádné čapkovské abstrakce. To devadesát let staré varování před manipulací korporací a vládnoucích systémů je v nás a okolo nás. RUR, Továrna na Absolutno, Krakatit, Bílá Nemoc, Válka s Mloky… Matka.
Jakou větu používáš během režírování nejčastěji? Já říkám – Čas… Čas… Čas… Proč by diváci měli přijít na Čapky? Protože v „časech strojů“ uvidíme zase jednou lidi. Laskavé, veselé, hloupé, blbé, ale i dobré. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
-5-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
Martin Františák se narodil 5. března 1974 ve Valašském Meziříčí, kde v útlém mládí působil jako textař a performer v několika undergroundových seskupeních. Vystudoval divadelní fakultu JAMU v Brně, obor dramatická výchova, a poté coby student Arnošta Goldflama činoherní režii. Režíruje v divadlech od Ostravy po Cheb. (O kvalitě jeho práce svědčí třeba to, že Petra Hřebíčková za roli Maryši v jeho režii získala v roce 2009 cenu Thálie. V tomtéž roce pak získal cenu Thálie Norbert Lichý za roli Mendela Singera ve Františákově režii hry J. Rotha Job.) V letech 2005-2007 byl Martin Františák šéfrežisérem brněnského divadla pro děti Polárka, v současné době zastává pozici uměleckého šéfa ostravského Divadla Petra Bezruče. Je vůdčí uměleckou osobností divadelního souboru Jana Honsy v Karolince. Jeho dramatickou prvotinu - hru Doma uvedlo Národní divadlo v Praze. To chystá na jaro uvedení jeho další hry Karla v režii Jana Kačera. Martin Františák je také autorem rozhlasových her Tvůj děda a Dva chlapi za město. Pro Českou televizi režíroval mimo jiného cyklus pořadů Česko jedna báseň. V Klicperově divadle Martin Františák nerežíruje poprvé, v roce 2003 zde inscenoval vlastní hru Nedobrý (na námět povídky B. Konatíka Bečvana), v roce 2008 pak hru Viléma Mrštíka Paní Urbanová. -6-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
ˇ Capkiáda
náhledem dramaturgyneˇ Tři otázky pro dramaturgyni inscenace Markétu Bidlasovou.
a, „Vážneˇ jsem neveˇ deˇ l že byli tak živí!“
šek velmi potřebná jejich lidskost a pozoruhodná kombinace intuice a selského rozumu. A pak to, že i když to třeba dopadá špatně, je pod tím pořád tak veliká důvěra v život, chuť žít.
Dozvěděla ses o Čapcích během práce na této inscenaci něco nového, překvapivého? Vlastně skoro všechno. Donedávna jsem měla bratry Čapky spojené s pár pohádkami z dětství, s maturitními otázkami a se zkouškou z dějin českého divadla během studií DAMU. Během své dramaturgické „dráhy“ jsem se s nimi blíže nesetkala. A teď najednou objevuji dvě živé bytosti. Zamilovávám si je. Vážně jsem nevěděla, že byli tak živí! Kluci z podkrkonoší s maminkou přecitlivělou až na hranici šílenství, omámení bohémové plující Prahou, Čapci pobláznění a eroticky třeštící... A pak, překvapivá pro mě nejsou jen ta neznámá životopisná fakta, ale hlavně způsob, jakým s nimi Martin Františák pracuje jako autor a režisér. Jak vytváří ne suchý životopis, ale živou emocionální mapu, strukturu, báseň.
Proč by diváci měli přijít na Čapky do divadla? Nejspíš právě proto, aby nahlédli pod to slovníkové heslo a uviděli živého člověka, živé otevřené srdce (protože to oni fakt měli) a mohli se ho dotknout, jím nechat dotknout. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
V čem se dá příběh bratří Čapků vztáhnout na dnešní dobu? Je možné soustředit se na to, jak bratry Čapky v závěru jejich životů smýkala doba, nebo tedy spíš zlí lidé (anebo spíš mloci?) a vnímat v tom paralelu se dneškem. Co a kdo smýká námi a nakolik my se necháváme a co se s tím dá dělat. Mně osobně se moc líbí a zdá se pro dne-
Josef Čapek: Dívka v růžových šatech
ˇ Predpremiéra 17. února, premiéra 18. února a nejbližší reprízy 21. a 29. února vždy v 19 hodin! -7-
POT&LESK Bohoušek Čepelka je ve skutečnosti Josef. To je třeba si občas připomenout, hlavně těm, kdo Bohouška odjakživa znají prostě jako Bohouška a nikdy by je nenapadlo přemýšlet o něm jako o Pepíkovi, Pepovi nebo Jožkovi. V současné době navíc zkouší roli Josefa, Josefa Čapka. Možná i proto mi dopsal skromně na konci svého posledního emailu do závorky větu: „A nezapomeň, že jsem Josef.“ Bohouška kromě premiéry čeká v nejbližší době též přírůstek do rodiny. K Amálce a Jindřichovi teď přibude ještě třetí do party. O pohlavní převaze v rodině Čepelků však můžeme zatím jenom spekulovat. Bohoušek a jeho žena se chtějí nechat překvapit přírodou, doktoři se prý snadno pletou...
č. 6 - únor 2012 žádal mě, jestli by mi nevadilo, kdyby mi tak říkal dál. Po něm mi tak začala říkat i Adéla, pak postupně všichni spolužáci a dokonce i profesoři a nakonec i režisér Milan Schejbal, který to přenesl až sem do Hradce Králové. A tak jsem se stal už asi jednou provždy Bohouškem. Ale mně to vůbec nevadí, dokonce jsem za to rád. Mám takový pocit, že jsem získal od kolegů své „umělecké jméno“. Jednou jsi mi vyprávěl v klubu o Tvém osudovém setkání s divadlem - jak ses rozhodl být hercem a o jedné památné větě. Matně si vzpomínám, že to nějak souviselo s Tvým tatínkem... Ano, táta je spoluzakladatelem divadla Járy Cimrmana a když mě bylo pět let, vzal mě s sebou do divadla a zavedl mě rovnou do divadelní šatny, kde se už převlékali jeho kolegové do kostýmů. To se mi líbilo, protože hráli pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký a ty kostýmy byly dobové. Potom mě vzal přes zákulisí za oponu, která samozřejmě byla zatažená, protože v sále se už scházeli diváci, ale táta mě zvedl a já se mohl tajně podívat kukátkem v oponě, jak si sedají na svá místa. Bylo to pro mě dobrodružné. Při představení jsem seděl s mámou na přístavku a díval jsem se na pohádku a
„A nezapomenˇ , že jsem Josef!“
Jak je to tedy s tou Tvojí přezdívkou? Kdy vznikla? Na pražské konzervatoři, kde jsem studoval už druhým rokem, se chystalo poslední představení sezóny šestého ročníku takzvané „konzervování“. Já u toho byl jenom jako pracovní síla a Dalibor Gondík u toho byl také i přesto, že už byl rok po absolutoriu a neznal moje jméno. Když mě potřeboval, zavolal: „Bohouši, přines mi modrou barvu!“ a já jsem mu jí done-
P.A.C. Beaumarchais: Figarova svatba sl, aniž bych mu řekl, že nejsem Bohouš. Bral jsem to tak, že je mi jedno, jak mě kdo osloví, když mě potřebuje. On se ale domníval, že se trefil do mého jména a říkal mi tak dál a já pořád mlčel. Až jednou za mnou přišel a říkal, že se dověděl od své sestry Adély, že nejsem žádný Bohouš nebo Bohoušek, ale Josef. Ale už si zvykl mě oslovovat Bohoušku a po-
přitom jsem vnímal, jak se diváci smějí a jak tleskají. Tehdy jsem poprvé řekl větu: „Budu hercem.“ A to už se nezměnilo. Patřil jsi mezi to typické dítko odkojené jevištěm? V divadle Járy Cimrmana jsem mockrát nebyl, ale od druhé třídy jsem chodil do dramatického kroužku k paní Věře Kok-8-
tové, která nás připravovala a zajišťovala účast na veřejných vystoupeních a pak i soutěžích s básničkami, veršovanými pásmy a pohádkami. A tak myslím, že mě jevištěm odkojila víc paní Věra Koktová než táta, ale semínko do mé mysli, že budu hercem, zasel tenkrát u Cimrmanů určitě on. Nyní sám hraješ v jedné cimrmanovské inscenaci Vražda v salonním coupé. Jaké to je stát na jevišti s vlastním tátou? Navíc v takhle slavném - notoricky známém - představení? Na první pohled si asi každý hned pomyslí, že to musí být bezva, ale právě proto, že je to tak notoricky známé představení a já měl na něj vyhrazené pouze tři zkoušky, myslím, že hodně diváků v sále tu hru i mnohé repliky, znali jistě lépe než já. Zodpovědnost, která na mě dolehla se ještě umocňovala tím vědomím, že jsem v divadle Járy Cimrmana pro diváka naprosto neznámá tvář. A tak jsem z počátku býval dost nervózní. Dnes už si to s tátou, myslím, pěkně užíváme. Prozraď, je hraní s „Cimrmany“ stejná legrace pro herce jako pro diváky v publiku? S Cimrmany je sranda téměř pořád, jak před představením, tak po něm a mnohdy i při něm. Ale divák se samozřejmě nasměje víc a také víc nahlas. Co hlavního ses o divadle naučil ve škole? Abych pravdu řekl, nevím, a tak bych tuto otázku radši přeskočil. Je to přece jenom už 17 let, co jsem dostudoval a navíc si myslím, že mě nejvíc o divadle naučilo samo divadlo.
POT&LESK
č. 6 - únor 2012 Jaké byly Tvé první dojmy po přečtení Františákova textu? Co Tě napadalo? Měl jsem radost, že je to příběh o životě Čapků od jejich dětství přes studia, po samotný konec s novodobým přesahem, který bych nerad prozrazoval. Pak mě ještě napadlo, že to nebude jednoduchá práce. Co Tě na Josefovi právě teď nejvíc zajímá? To, jak si ve skutečnosti rozuměl nebo spíš nerozuměl se švagrovou Olgou a potažmo se svým bratrem Karlem. To jsou věci, kterých se teď právě nejvíc dotýkáme na zkouškách. Je Ti v něčem blízký? Blízký je mi velice v tom, že rád chodil na houby, měl rád přírodu a chtěl mít na všechno dost času. Jako já.
Z. Podskalský - V. Blažek: SVĚTÁCI Je Klicperovo divadlo Tvým prvním angažmá? Jak ses tu vlastně ocitnul? Je to mé první angažmá. Absolventské představení Těžká Barbora od Voskovce a Wericha s námi zkoušel režisér Milan Schejbal a ten mě potom nabídl roli mladého vodníka v Lucerně od Aloise Jiráska právě tady v Hradci Králové. Po premiéře si mě pozval pan ředitel Ladislav Zeman a nabídl mi angažmá, které jsem musel odmítnout, protože jsem byl student. Ale dalšímu hostování jsem se nebránil. Po studiích po mě zatoužili ještě vojáci, a tak jsem mohl angažmá v divadle přijmout až po ukončení civilní vojenské služby v roce 1997.
Nyní zkoušíš s Martinem Františákem hlavní roli v nové inscenaci o bratrech Čapcích. Hraješ Josefa, staršího bratra. Jak vám jde zatím zkoušení? Na roli Josefa Čapka jsem se velice těšil, protože jsem malého Josefa Čapka hrál jako kluk ve filmu Člověk proti zkáze, tedy se s ním setkávám podruhé, teď už jako dospělý. Zkoušení nám jde... no... pomalu, ale jistě! Máme zaranžovanou první půlku, kterou po neděli projedeme v kuse a pak se vrhneme na tu druhou, která by měla být podstatně kratší. Do premiéry nám zbývají ještě tři týdny. Troufám si říct, že času máme tak akorát.
Je něco, čemu u něj prozatím vůbec nerozumíš? Irituje Tě třeba něčím? Čemu bych vůbec nerozuměl, o tom zatím nevím, ale věřím tomu, že kdyby k tomu došlo, režisér a autor v jedné osobě, Martin Františák, mně to pomůže objasnit. Ne, ničím mě zatím neirituje. Kdybyste se mohli setkat v hospodě u piva, na co by ses ho zeptal? Podle mých informací měl radši víno, a tak bych se ho asi zeptal, jakou odrůdu měl nejradši. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová
Martin Františák: VĚC ČAPEK
-9-
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
Toto číslo vašeho oblíbeného divadelního magazínu je sice věnováno měsíci únoru, ale není od věci připomenout, že hned o prvním víkendu měsíce března se bude konat premiéra inscenace MORGIANA režiséra Daniela Špinara. Nelenili jsme tedy a položili Danovi už teď pár předběžných otázek… skoro jako doma... Hradec je zvláštní, hřejivé, klidné město a vůbec celé divadelní zázemí je skvělé. V takových podmínkách se pracuje opravdu dobře! Měl jsi čas vidět něco z repertoáru Klicperova divadla? Co se ti nejvíc líbilo a proč? Viděl jsem tady už asi čtyři kousky a je jasné, že některé se mi líbily více, jiné méně - to je dáno osobním vkusem. „Dostala“ mě inscenace mého kolegy ze školy Honzy Friče MRZÁK INISHMANNSKÝ – je to velmi vtipné, inscenace netrpí nějakým sentimentálním klišé, vypadá to skvěle a herci hrají krásně – groteskně, až komiksově...To mě bavilo!
MORGIANA
Jak bys nalákal čtenáře POT&LESKu na tvou inscenaci? Proč by měli určitě na Morgianu v Klicperově divadle zajít? Chcete-li se dozvědět něco o sobě, o hranici dobra a zla ve vás, chcete-li být chyceni neobyčejnou a sugestivní Grinovskou atmosférou, a máte-li zájem vydat se po stopách napínavého příběhu jednoho zločinu, který má tragické následky, Morgiana je přesně pro vás! Ptala se Jana Slouková
ˇ ˇ JAKO HRANICE ZLA A DOBRA V CLOVEKU Milý Dane, jak zatím hodnotíš dosavadní zkoušení Morgiany? V jaké fázi se nyní nacházíte? Zkoušení Morgiany probíhá skvěle! I přes to, že téma hry je trochu tíživé, zkoušky jsou nabity pozitivní energií – troufám si říct, že nás to všechny hodně baví. Ale zatím jsme v půlce celého procesu, takže to nesmím zakřiknout... Můžeš našim čtenářům prozradit, jak vznikl nápad adaptovat na divadlo zrovna tento titul? Pamatuješ si ještě, co bylo tím prvotním impulsem? Miluju Herzův film s Ivou Janžurovou – pokládám ho za jeden z nejlepších českých filmů vůbec...Když jsem si pak přečetl novelu A. Grina, ucítil jsem hned silný divadelní potenciál. Jak jsem se ale začal látkou zabývat intenzivněji, celý koncept se od těchto původních dvou předloh hodně vzdálil. Takže diváci Klicperova divadla uvidí naprosto originální variaci na téma... Látka je aktuálnější a celé zpracování modernější... Jak jsi zpětně spokojený s obsazením? Obsazení byl jedním ze základních impulsů, proč hru nasadit právě v Hradci... Obě hlavní role jsem psal Kamile Sedlárové a Pavlíně Štorkové „na tělo“ - vůbec si nedokážu představit, že by to hrál někdo jiný... Inscenace je postavena na energii a jedinečných hereckých schopnostech těchto dvou hereček... Jak si zatím užíváš pobyt v Hradci Králové? Pracuji v Hradci Králové potřetí a musím říct, že už se tu cítím - 10 -
č. 6 - únor 2012
POT&LESK
MORGIANA PREMIÉRA 3. BŘEZNA V 19.00! - 11 -
č. 6 - únor 2012
POT&LESK
MILÍ DIVADELNÍ PŘÁTELÉ,
koukám jako blázen, že je už únor, a to znamená, že máme za sebou polovinu sezóny. Pamatuji se na doby, kdy mi ještě čas tolik neletěl, a tehdy pro mne první dva měsíce v roce byly nejdelší a nejbeznadějnější z celého roku. Vánoce pryč, do dovolené daleko, zima, tma a vlekoucí se dny. Pak se to nějak zvrtlo, já jsem se stala jednou z těch nejstarších v divadle, čas se rozběhl jako kůň zběsile zdivočelý a najednou i leden a únor uběhnou jako voda. A letošní leden byl obzvlášť vydařený. Vyšla jsem si do divadla jako divák a navštívila dvě představení V Podkroví. Nejprve Žárlivost. Tři kolegyně hrají o tom, jak se soupeří v lásce, jak
se vítězí i prohrává, kterak se manipuluje a kam až to může dojít. Hra intimní, téměř rozhlasová, také ji tak režisér Pavel Krejčí nejprve natočil, zde se ovšem stala vysoce divadelním tvarem, a divák nevěří vlastním očím, kam až dospělé ženy mohou dojít, co s nimi ten „láskyplný boj“ dokáže udělat. Prostředky i prostor minimální, ale humor i smutek, radost i vztek, láska i nenávist, to vše si s herečkami odžijete na vlastní kůži. A žárlivost, samozřejmě. Víc prozra-
zovat nebudu, běžte se podívat. Já jen děkuju Martině Novákové, Kamile Sedlárové a Kristýně Kociánové za krásný večer. A gratuluju! Pak jsem vyrazila na Jekyllu Hydeovou. Moje zvědavost byla vybičovaná na maximum, protože text je dílem kolegyně Evy Kratochvílové, která stíhá tolik činností ve svém
zatím nevysokém věku, že by měla můj obdiv, i kdyby žádnou hru nenapsala. A ona to dokázala a navíc se ujala i režie. Za tímto zážitkem jsem vykročila v doprovodu dámy, která mi kdysi velmi pomohla, a vlastně mi pomáhá dosud. Je to pí.dr. psychiatrická, žena milující divadlo i svůj obor, paní, jejíž názor je pro mne vždy zajímavý a důležitý. A dobře jsem udělala, že jsem šla právě s ní. Hra totiž nezapře, že ji napsala slečna, která právě dokončuje studium psychologie. Myslím, že Eva používá svých znalostí velmi lehce a vtipně, ovšem konce, kterých se dočkáme, jsou báječně drastické a nečekané. Po celou dobu zkoušek si herci pochvalovali, jak se jim krásně s paní autorkou i režisérkou v jedné osobě pracuje, a já tomu věřím. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že se dívám na prvotinu, naopak, nepociťovala jsem - 12 -
žádnou bezradnost, nedodělanost či rozpaky. Bavila jsem se královsky a bála se úměrně okolnostem. A tak znova díky. Dušanovi Hřebíčkovi, Klárce Horákové, která svou dětskou roli zvládá s krásnou samozřejmostí, a pak dvěma dámám. Již zmíněné Evě, nejen za ten výsledek, ale i za houževnatost, kterou určitě musela mít, aby práci dotáhla do konce, a Ise Bencové-Smečkové, která hraje titulní roli prostě nádherně. S mou milou paní doktorkou jsme hned po představení všem složily patřičné poklony. A když k těmto dvěma zážitkům přidám ještě dva zájezdy do Děčína v jednom měsíci, pochopíte, že mi ten leden uplynul jako voda. Mimochodem, ten Děčín, to je báječná štace. Divadlo krásné, čisté, příjemné, lidé v zákulisí velmi milí a ochotní, pan ředitel vtipný a zjevně zapálený, a konečně diváci, kteří „své hradecké“ evidentně milují. I ta cesta na sever je pro mne zajímavá, protože Labe je tam už mohutné, přístavy, doky a jiné technické stavby, které říční dopravu provázejí, jsou pro mne něčím novým a neznámým, a konečně i chatičky s moly a čluny, které jsou rozesety podél celého toku, to je zkrátka nádhera. Ale probůh /a na kůň!, jak říkával můj tatínek/, proč je ta cesta tak strašně dlouhá!?! A tak prosím: přestěhujte Děčín a jiná města s báječnými diváky blíž k Hradci Králové. A my, herci, my se rádi rozdáme! A vám, milí čtenáři, děkuju, že jste dočetli až sem a nashledanou v divadle. A třeba i v tom Děčíně, nebo ještě dál. Vaše Lenka
č. 6 - únor 2012
POT&LESK
GA LE RIE U K LI CP ER Ů Bohdan Holomícek ˇ - fotografie Fotograf Bohdan Holomíček se narodil během druhé světové války ve městě Senkevičivka ve volyňské oblasti západní Ukrajiny. V roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Mladých Buků v Krkonoších. Vyučil se elektrikářem a do roku 1968 pracoval v elektrárně Poříčí u Trutnova. „Po invazi vojsk Varšavské smlouvy jsem hodně fotografoval a málo chodil do práce. Kvůli tomu jsem toto zaměstnání opustil a nastoupil jako fotograf do trutnovského muzea. Tím začalo jedno z nejkrásnějších období mého života,“ tvrdí Holomíček. Po roce stráveném v muzeu odešel do kladenské Geoindustrie a později do výtopny v Janských Lázních. Od roku 1995 je na volné noze. „V polovině 90. let jsem pochopil, že mě zaměstnání zdržuje od fotografování,“ říká. Holomíček patří k dokumentaristům, kteří považují za své téma svět jako takový. Každý den nafotografuje stovky záběrů míst, osob a situací, které jsou mu blízké. Na život si vydělává mj. fotografováním divadelních představení našich předních scén – Národního divadla, Divadla Na zábradlí, Klicperova divadla v Hradci Králové a dalších. Bohdan Holomíček nepovažuje otázku fotografické techniky za významnou. Tvrdí, že není důležitá značka a model aparátu, ale schopnosti a odhodlání autora.
Sudet a pomohou rozjet tamní průmysl. O tom, jak žila naše rodina ve Volyni, se u nás doma příliš nemluvilo. Byly vám tehdy čtyři roky... Ze Senkevičivky do Svobody nad Úpou jsme jeli nákladními vlaky. Každá rodina měla ve vagonu vyhrazený jeden kout, kromě osobních věcí s námi cestovaly i dvě krávy. Já se z Ukrajiny stěhovat nechtěl a na jedné ze zastávek jsem se prý
údržbář-fotograf v trutnovském muzeu a pak jsem více jak 20 let pracoval jako elektrikář v janskolázeňské výtopně. Až v roce 1995 jsem dospěl k závěru, že v zaměstnání ztrácím čas, který bych měl věnovat fotografii. Jak se od té doby živíte? Nejčastěji fotografuji divadlo, ale dělal jsem i reportáže, reklamu a pohyboval jsem se v oblasti módy. Jste považován za jednoho z nejlepších českých divadelních fotografů. Divadlo fotografuji přes třicet let. Nepřestává mě fascinovat, jak režisér a herci dokážou do dvou hodin zkoncentrovat celý svět.
Slavnostní zahájení výstavy 18. února v 18 hodin Narodil jste se během druhé světové války ve Volyni na Ukrajině. Jaké jste měl dětství? Maminka mi vyprávěla, že jsme neustále někam utíkali. Přes zničenou Volyň tehdy opakovaně přecházela německá a sovětská vojska, pohybovali se tu partyzáni, vzbouřenci i kriminálníci. Několikrát stála naše rodina krůček od smrti. Například tehdy, když naše sousedka přesvědčovala sovětské vojáky, aby neházeli granát do sklepa, kde jsme byli schovaní. Jak jste se dostali do Čech? Otec se během války přidal k československé armádě generála Svobody, se kterou došel až do Československa. V roce 1945 bylo rozhodnuto, že ti volyňští Češi, kteří budou mít zájem, přesídlí do vylidněných
rozhodl, že se vrátím. Zadržela mě až nějaká paní v momentu, kdy už jsem opouštěl nádraží. Jak jste se dostal k fotografii? Když jsem byl malý, maminka se o mě bála a držela mě doma. Díky tomu jsem se sice nikam nepodíval, ale hodně jsem toho přečetl. Když jsem byl starší, sportoval jsem, hrál divadlo a pantomimu a velmi rád jsem tančil. V roce 1956 jsem dostal k Vánocům fotoaparát Smena se šesti kinofilmy, které jsem hned ten večer profotil.
Jakým způsobem přistupujete k obrazovému záznamu divadelních her? Divadlo fotografuji stejně jako život kolem sebe. Snažím se uchopit každou vteřinu, vnímat sebemenší detail a dokázat jej zachytit. Mým cílem není vytvořit osobní pohled na představení. Já divadlo neinterpretuji, já mu pokorně sloužím. Nehledám nějaké inovativní úhly a nové významy, ale dokumentuji, co se na jevišti skutečně děje.
Neuvažoval jste o studiu fotografie? Nenapadlo mě, že by fotografie mohla být mou hlavní profesí. Pracoval jsem v poříčské elektrárně, necelý rok jsem byl
Jakými tématy byste vymezil svou volnou tvorbu? Baví mě fotografové, kteří mají většinou aparát doma na poličce, protože právě
- 13 -
č. 6 - únor 2012
POT&LESK nefotografují „svoje téma“. Nemám odborné vzdělání a díky tomu nehledám témata v jednotlivostech. Fotografujete tedy kdykoli a cokoli? Mrzí mě každá fotografie, kterou jsem neudělal. Mým tématem je vše okolo mě. Lidé a věci, které potkám, situace, které okolo mě probíhají. Všechny moje volné cykly jsou otevřené. Vyfotografoval jsem většinu lidí, které jsem v životě potkal. A další snímek si udělám pokaždé, když se znovu sejdeme. Podobné je to i s místy, kterými procházím. Je to můj nekonečný příběh.
Takto jste se dostal i k Václavu Havlovi? V květnu 1974 mě paní Hošková, prodavačka v trutnovském knihkupectví, zavedla na Hrádeček a seznámila mě s Olgou a Václavem Havlovými. Bylo to velice příjemné odpoledne a já jsem si hezky zafotil. Asi za týden jsem jim přinesl fotografie a udělal další obrázky. Po několika návštěvách se Václav zmínil, že přijede zajímavá návštěva a nabídl mi, jestli bych si ji chtěl vyfotografovat. V tuto chvíli pro mne začal ten úžasný příběh. Měl jste za minulého režimu potíže s policií? První zájem policie o mé snímky přišel po srpnu 1968. Chtěli po mně fotografie z prvních dnů invaze. Vyhověl jsem jim a nazvětšoval kolekci pečlivě vybraných záběrů, na kterých nebylo poznat jediného člověka. Aby bylo jisté, že nikoho nedostanu do problémů, filmy ze srpna 1968 jsem uschoval u svého kamaráda Leoše Brolíka. Ten bohužel zemřel a jeho děti o mých filmech nic neví.Poté, co bylo zveřejněno prohlášení Charty 77, začalo být okolo Václava Havla dusno. Několikrát mne vyslýchali, padly výhrůžky a varování, ale přežili jsme to. Hodně lidí překvapil váš příklon k digitální fotografii. Od začátku jsem fotografoval na film, protože nic jiného nebylo. A černobílý negativ jsem zvolil proto, abych si všechno mohl dělat sám. Kdyby už tenkrát existovaly digitální přístroje, pravděpodobně
bych pracoval s nimi. Jsem šťastný, že jsem se dožil nástupu této technologie a mrzí mě, že přišla až tak pozdě. Jaká byla vaše cesta k digitálu? V srpnu roku 2003 mi přátelé z recese darovali digitální fotoaparát – kompakt Sony. V té době jsem dokumentoval Becketův Konec pásky pro Národní divadlo. Pořídil jsem během zkoušky několik desítek záběrů s touto jednomagapixelovou hračkou. Po zkoušce za mnou přiběhli, že potřebují několik snímků do programu. Vítězoslavně jsem vytáhl z kapsy u košile svůj malý digitální zázrak s tím, že bych tu něco měl. K mému překvapení byli všichni z obrázků nadšeni a program mohl jít okamžitě do tiskárny. To rozhodlo. Na digitál jsem definitivně přešel rok poté. Přiznávám, že moje digitální začátky byly krušné. Občas zaznívají klišé, že pravý dokument má být černobílý, na film a ručně zvětšovaný autorem. Snad je to pravda, ale kdo se dnes dívá na takové zvětšeniny? Většina obrázků k nám proudí přes elektronická média a i ti dnešní největší klasici své filmy skenují. Tak k čemu ještě mokrý proces? Já jsem strávil v komoře několik desítek let, takže mě ty řeči o poezii místnosti osvícené červenou lucerničkou nechávají chladným. Není pro mě podstatné, jestli jsou snímky zaznamenanéna asfaltové destičce, nebo na čipu.
Změnila se s digitálem i forma, jakou prezentujete své snímky? Fascinuje mě, že digitální snímky nemusím vyvolávat – během několika vteřin si je prohlédnu a za pár minut mohu zájemcům o svou tvorbu nabídnout prezentaci i s hudbou. Promítání fotografií společně s mým komentářem je tím, čím bych se chtěl v budoucnu zabývat. Zajímají mě reakce publika, jejich dotazy i to, jak se mění dojem z fotografií podle hudebního doprovodu. Jaké nové motivy se v posledních letech objevují na vašich snímcích? Nové? Nevím, je to stále stejný příběh, jen
o
ˇ Není duležité cím, ale CO fotíte
kulisy se mění. Přicházejí nové situace, nové ženy, nová auta... Například nedávno jsem si pořídil otáčecí křeslo k počítači. Tím se mi naprosto zkvalitnil život a moje autoportréty tím nabraly na dynamice. Důležitou roli v mém životě hraje auto. Jezdím jím často a rád. Už celá desetiletí fotografuji při jízdě – proti minulé době se jen změnila budovatelská hesla podél silnic na billboardy s motivy „volte kluky z plakátu“ a „peníze ihned“. Nejsou důležitá témata, nejsou podstatné řeči. Důležité jsou jen obrázky.
Další námitka: „Už to není Holomíček, protože na jeho digitálních fotografiích chybí charakteristický rámeček“. Trvalo dlouhá léta, než si lidé zvykli na můj Převzato z DIGIarena.cz, rámeček, na tenký fotopapír Dokument autor Petr Vilgus, kráceno nebo na způsob instalace mých výstav. Bavím se, když vidím, že mě dnes jiní kopírují. Co je významnější – fotografie, nebo rámeček okolo ní? Podstatné je, aby měl člověk z fotografování radost. A tu radost lze zaznamenat čímkoli. Když tuto úvahu převedu na psaní – je jedno, jestli napíšete geniální báseň na okraj novin, nebo na ruční papír. Důležité je, co jste napsal, a ne to, čím Bohdan Holomíček na festivalu a na co. Divadlo evropských regionů v Hradci Králové - 14 -
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
lním e d a v i d v Zakoupíte cény! s í n v a l h u butik
Dobrá zpráva pro vás, ctitele výtvarného umění! V době výjimečně úspěšného uvádění inscenace hry Václava Havla ODCHÁZENÍ v režii Andreje Kroba (11. 10. 2008 – 27. 3. 2011), jsme měli kromě programu k inscenaci i výtvarně perfektní plakát z ateliéru Milana Langra a to s Václavem Havlem, jako indiánským náčelníkem, za kterého byl prohlášen na Trutnovském rockovém festivalu. Po plakátech se tehdy jen zaprášilo. Smutné události v závěru minulého roku nás přivedly na myšlenku vydání další limitované série těchto plakátů a už jsou pro vás k dostání v divadelním butiku hlavní scény Klicperova divadla!
- 16 -
POT&LESK
č. 6 - únor 2012
y d á l o k o ˇ c i c í Je d l nominováni na
a k o d a R a d e r f l A u
Cen
Klicperovo divadlo se i v letošním roce probojovalo do finálního klání o Ceny Alfreda Radoka za rok 2011. Tentokrát máme svého zástupce v kategorii Česká hra roku! Romantická komedie JEDLÍCI ČOKOLÁDY Davida Drábka se v ní utká s Ohroženými druhy (Petr Zelenka, Národní divadlo) a Českou válkou (Miroslav Bambušek, Divadlo Na zábradlí). Jedlíkům tedy už nyní gratulujeme a držíme palce do finálového večera 25. února 2012!!!
- 17 -
č. 6 - únor 2012
POT&LESK
Arnošt Goldflam: DÁMSKÁ ŠATNA
David Drábek: NOC OŽIVLÝCH MRTVOL
Hrajeme eda s e B u i d u ve St
Jack London: TULÁK PO HVĚZDÁCH - 18 -
: Y P I AŠE T
č. 6 - únor 2012
POT&LESK
N
Pondělí 13. 2. - Jaroslav Havlíček
PETROLEJOVÉ LAMPY hlavní scéna - 19 hodin
Pátek 17. 2. - Martin Františák
VĚC ČAPEK - předpremiéra hlavní scéna - 19 hodin
Sobota 25. 2. - Dora Viceníková
KORESPONDENCE V+W hlavní scéna - 19 hodin
! S Á V O R P E M E J A , A HR M O D ! E A T L Ď D NESE E DO DIVA T Ď O CH Další číslo vyjde 7. března na webových stránkách Klicperova divadla. Všechna archívní čísla POT&LESKu najdete na http://www.klicperovodivadlo.cz/pot&lesk.htm! Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:
Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Magdalena Frydrych Gregorová, grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archív. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin. Tel: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.
- 19 -