HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .
RAP A BAROKO
2014
K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 28 . č e rv n a 2 01 4 - č . 8
Hudební skladatel, libretista, klavírista, muzikolog, pedagog a hudební publicista MILOŠ ORSON ŠTEDROŇ se nebojí nezvyklých kombinací. Nesnáší škatulkování a miluje multižánrovost. Na festivalu uvidíme jeho nejnovější inscenaci Velvet Havel, která je – po Kabaretu Ivan Blatný, Kabaretu Hašek, Tony D. o Antonínu Dvořákovi a Divadlu Gočár – další z řady jeho autorských projektů věnovaných významným českým osobnostem.
V listu najdete:
Str. 2 – Klicperovský superdort pro ředitele aneb 20 let festivalu Str. 2 – Klicpera byl 120. hlava
Str. 3 – Jsem FAGI Str. 4 – Glosárium Str. 4 – Jiří Jelínek: Hodně divnej puberťák
Str. 5 – Andrej Sannikau: Všechny barvy svobody Str. 7 – Glosárium
Str. 7 – Open Air
Jste obdivovatelem Orsona Wellese. Co vás na něm nejvíc fascinuje? Asi to, že každý jeho film je trochu jiný a že nezáleží na látce, kterou zpracovává, ale na způsobu, jakým ji pojímá. Podle techniky se dá vysledovat jeho styl a témata se přitom pořád mění.
Uvažujete o tom, že byste jeho osobnost někdy v budoucnu také divadelně zpracoval, podobně jako řadu dalších? To mě ani nenapadlo. Zatím ne.
TO BEJVÁVALY NA FESTIVALU ČASY…
Sedíte v divadle, podupáváte si na Letní scéně při koncertu, rozjíždíte v některé z hradeckých hospůdek další divokou party a najednou se na vás nalepí nějaký podezřelý týpek - festivalový veterán a začne vám kazit večer svými vzpomínkami… Letošní festival – sorry, ať se s tím programem jdou zahrabat! Ale tenkrát, když… Tenkrát, když tady byli Lasica se Satinským, Václav Havel, Bolek Polívka, Annie Girardotová, Jurij Ljubimov nebo Padoxové… Tenkrát, když do noci před Klicperovým divadlem vyhrával Jarek Nohavica… Tenkrát, když přijel poprvé do Hradce Sergej Fedotov se svým souborem z dalekých ruských plání vlakem a herci si kostýmy a rekvizity sami táhli
ve svých „čemodánech“… Tenkrát, tenkrát, tenkrát… OK, sám se občas nechám unášet proudem nostalgického pábení, ale festival je tady a teď. A jeho čas je příliš cenný na to, abyste ho strávili blouděním v něčích vzpomínkách. Zvláště, když sbíráte své vlastní zážitky a potkáváte své výjimečné hvězdy, abyste mohli po letech vyrukovat na další generaci nepamětníků se svými vlastními vzpomínkami a historkami. Tenkrát, když tady Mirek a Martin Donutilovi hráli s Provázkem Amadea, tenkrát, když tady byli Rosťa Novák s Cirkem La Putyka, Jirka Jelínek, Miřenka Čechová, Vosto5, Petr Zelenka, Jan Hřebejk… Zkrátka, nenechte si kazit festivalové zážitky a ten
Orson Welles byl muž mnoha profesí. To by se dalo říci i o vás. K vlastním autorským projektům si nejen píšete hudbu a text, ale také v nich hrajete na klavír. Když plníte úlohu klavíristy, máte tendence ostatní aktéry během představení ze svého místa nějak řídit? Hudebně ano, protože kapela se vždycky diriguje od klavíru. Jinak je to věc režiséra, takže to, co se děje na jevišti, si diriguje on. Jako autor do toho samozřejmě zasahuji, Pokračování na str. 3
dvacátý ročník si pořádně užívejte. Máte na to ještě poslední tři dny - pak už můžete začít vzpomínat. Jo a mimochodem, pokud vám včerejší úvodník byl povědomý, pak určitě patříte ke čtenářům Hadriána a navíc máte i dost dobrou paměť. Ano, téměř stejný text jsem napsal k 15. výročí festivalu před pěti lety. Tentokrát jsem jen upravil číslování narozenin, přidal nový titulek a dopsal pár slov, aby text dobře pasoval na délku k titulnímu rozhovoru. Taky, proč se zdržovat s psaním úvodníku nového, když ty nejlepší, nejvtipnější a nejfilosofičtější už jsem napsal před lety, na některém z minulých festivalů - tenkrát, když…
2
20 LET DIVADELNÍHO FESTIVALU VE 120 MINUTÁCH
Byl to nadýchaný zázrak jako z televizního pořadu o superdortech. Jenom na něm kouzelné ruce cukrářky Olgy Celovské vykouzlily místo požárníků s jejich autem nebo startrekovské vesmírné lodi Enterprise bustu Václava Klimenta Klicpery a obrázek Klicperova divadla. A to tak perfektně, že by se chtělo říct – jen promluvit; jenže moc si nepokecáte ani s originálem bronzové busty, natož s dortovou kopií. Takže přesnější příměr asi je – krása k nakousnutí. Anebo v tomto případě možná ještě výstižněji – k sežrání…
Jménem 15 přítomných „Přespolňáků“ (3 byli omluveni) promluvila Věra Ptáčková, dojatá, naměkko jako z prvorepublikové operety, a připomněla, že na počátku všeho byl jeden ředitel, který měl VIZI. A tu vizi se mu podařilo naplnit. Což se v době, kdy vizi nemá už skoro nikdo, může zdát nemoderní. Ředitel Zeman děkoval a dojetí maskoval chlapským chrčením v hrdle, kromě dortu dostal i přespolňácký diplom za zásluhy a pak již vypukly dvě hodiny vzpomínání na dvacet let festivalu a pětadvacet let Klicperova divadla. Vzpomínání prokládaného přípitky, chlebíčky, mandlemi a tyčinkami… Jedna bohatýrská historka střídala druhou, proud příběhů, jmen a komentářů k nezastavení – jak také jinak, když se v přespolňácké společnosti sešli lidé divadlaznalí jako třeba Milan Uhde, Vlasta
A s tímhle klicperovským superdortem se včera vydalo volné uskupení nás „Přespolních“, co jezdíme už nějaký ten pátek na festival, za ředitelem Ladislavem Zemanem. Uskupení, které dala dohromady teatroložka Věra Ptáčková. Neboť usoudila – a svým nápadem se strefila do naladění dalších 17 lidí, že se divadelnímu direktorovi jeho formátu, který odchází, sluší vyseknout poklonu. Za divadlo i za festival, zkrátka tak nějak za všechno.
Kolikátá je to vaše hlava? Asi sto dvacátá. Ale těch nových hlav, jinak pojatých, než jsou třeba hlavy české avantgardy, je asi patnáct. Naposledy jsem osazoval hlavu v Sobotce – tam je Václav Špála a předtím v Rychnově nad Kněžnou Jiřího Šlitra a Rudolfa Rokla. A moc mě těší, že se na mě hradecké divadlo obrátilo s Klicperou, protože i on je v trošku jiných souvislostech než ty staré hlavy.
Stalo se vám někdy, že se vám některá hlava vzpírala? To se mi stalo dokonce mockrát. Hlavně právě v české avantgardě. Nebylo mi ani dvacet devět let,
HADRIÁN
Smoláková, Vladimír Just, Alena Morávková, J. P. Kříž, Kari Senius…
A tak se vzpomínalo, jak se Zemanovi někteří smáli, když oznámil, že hradecký festival bude malým českým Avignonem, a jak je smích přešel, když se sen stal skutečností, jak si Milan Uhde netroufnul lákat Zemana, aby se stal ředitelem městského Národního divadla v Brně, jak Vlasta Smoláková záviděla hradeckému divadlu léčbu Morávkem a že nic podobného se neudálo v její rodné Plzni, jak Klicperovo divadlo jelo hrát do Moskvy na Taganku Havlovo Odcházení a jak jim tam ruské šampaňské při představení nebouchlo, jak mělo, jak Taganka přijela na oplátku na festival, aby se pak v Praze režiséru Ljubimovovi soubor vzbouřil a rozpadl, jak Klicperovo divadlo jelo hrát do Paříže a jak tam dodneška francouzští kulisáci nosí trička s jeho logem… Dvacet let festivalu a pětadvacet let ve dvou hodinách. Historie, která si zaslouží hodně tlustou knihu.
A jak to dopadlo s dortovým Klicperou? Uvidíme, zda zvítězí genetická mlsnost divadelníků, nebo návrh Vladimíra Justa, který při pohledu na sladkou kopii Preclíkovy busty prohlásil: „Klicperu zmrazit – jako Lenina v mauzoleu!“
Zdeněk A. Tichý
KLICPERA BYL 120. HLAVA
Autorem bronzové busty Václava Klimenta Klicpery, která přitahuje pozornost diváků na průčelí divadla, je VLADIMÍR PRECLÍK (1929 - 2008). Přinášíme ukázku z rozhovoru, jenž sochař poskytl redakci Hadriána u příležitosti jejího odhalení v červnu 2002.
Sobota 28. 6. 2014
když jsem dělal Wericha. A musel jsem ho dělat zpaměti, protože jsem neměl odvahu zaklepat v šatně a říct: „Pane Werich, já bych vás rád portrétoval.“ Metoda práce je vždycky trochu jiná. Jinak se dá postupovat u portrétů lidí nežijících, jinak, když je ta tvář živá, když je to přítel, kterého znám dlouho, nebo člověk, který je všeobecně znám. Takže někdy se mi ta hlava vzpírá a někdy vyskočí sama. Dlouho mě zlobil třeba František Halas, a velice snadno jsem dělal E. F. Buriana nebo Vančuru.
A j a k t o mu b yl o v p ř í p a d ě Klicpery? Věděl jsem o tom dlouho a měl jsem dostatek materiálu kresebných – například portrét od Františka Tkadlíka, což je velice cenná věc. Musel jsem samozřejmě přidávat trochu let, protože Tkadlík ho maloval mladého a on žil v Hradci jako starší, kdy učil na
gymnáziu a psal divadelní hry. Základní rysy vlastně nebyly pro mě ani moc inspirující. Třeba pomník v Chlumci od pana Jiříčka se mi vlastně ani nelíbí, ta tvář je tam trošku taková „kamenická“. Takže jsem pojal Klicperu jako divadelníka – se vším, co jsem si myslel, že ho doprovází. Výsledná tvář je spíš jakýmsi symbolem, jde o jiné věci než o fotografickou podobnost portrétovaného.
Je pro vás při podobné práci důležitá i znalost literárního díla? Ovšem, to je nutná věc. Portrét je otázka výrazu. A když studujete činnost portrétovaného, tak vám najednou svitne, narazíte na něco, o čem jste neměl ani tušení, a potřebný výraz objevíte.
Mate riál busty byl předem dán, n eb o s i o n ě j K l i c p er a „ ř ek l “ ? Oboje. Věděl jsem, že bude na fasádě divadla, a to znamená, že to nemůže být jiný materiál než trvalý. A vzhledem k tomu, že mám u Klicpery jemnou modelaci, tak kámen nepřicházel v úvahu. Takže jedině bronz nebo
plasty. A ty nesnáším – v sochařství podle mě nemají plasty místo.
(zat)
HADRIÁN
Sobota 28. 6. 2014
pokračování ze str. 1
Velvet Havel
ale vše si vyjasňujeme dopředu během zkoušení. V průběhu zkoušení se spousta věcí může změnit, ale vzhledem k tomu, že spolupracuji s režiséry, které znám, myslím, že jsme na podobné vlně.
N a h r a d e c k ém f e s t i v a l u u v i d í m e v a š i inscenaci Velvet Havel. Divadelní zpracování osobnosti Václava Havla jste dostal jako zakázku od Di vadla Na zábradlí. Věděl jste hned, jak jeho osobnost zpracujete, nebo to zpočátku bylo hledání? Bylo to hledání, ale dost rychlé, protože jsem se o tom dozvěděl někdy v dubnu 2013 a v prosinci už jsem ten text měl hotový; a v podstatě tak půlku nebo čtvrtinu hudby. Vždycky, když vás tlačí termín, tak to je nejlepší. Klíč byl ve vysoké stylizaci. Živé hudbě. Tím, že je Havel takový ikonický superman, tak vlastně může všechno. Takže to byla výhoda.
Změnil se během tvorby inscenace nějak váš pohled na osobnost Václava Havla? Určitě. Dostal jsem se k různé literatuře, hlavně Politika jako absurdní drama od Jiřího Suka, to je podle mě jediná ucelená monografie o té době. A teď, po nedávné návštěvě Ameriky, jsem se znova utvrdil, že západní společnost vnímá Havla ani ne tak jako dramatika – to samozřejmě taky – ale hlavně jako takovou světovou postavu. On je pro ně hrdina, něco jako Robin Hood. Byl jsem tím úplně zaskočený, že je asi čtvrtá mimoamerická postava, která má bustu v Kongresu. Když vám řekne nějaký intelektuál, že Havel měl být Američan, tak to je zajímavé. To je asi něco trochu jiného než u nás... No právě. Tady jsme v pozici takového osobního přístupu, že když se u nás řekne morální postoj, tak to má spíš pejorativní nádech. Což pro Američany ne.
J e vám některá z osobností, které se v ins c e na c i Ve l v e t H a v e l o b j e v u j í , z v l á š ť b lí z k á ? Samozřejmě Olga. V podstatě se dá říci, že všechny postavy, které tam vystupují, jsou mi blízké, protože jinak bych je tam nedal. Z těch, kteří v inscenaci nevystupují a které v podstatě představuje postava Univerzála, přehrávajícího nebo předehrávajícího víc postav, je mi sympatická postava Petra Uhla.
Univerzál představuje i řadu politiků. Ano, oni jsou ty figurky, které Univerzál může střídat, takže je tam jasná hierarchie – jsou tam hlavní postavy a pak určité vedlejší postavy, které v uvozovkách zvládne zahrát jeden člověk. To jsem tím chtěl naznačit.
Pro mě byla objevem osobnost Miloše Havla. To byl určitý klíč k inscenaci, protože Miloš Havel zde dělá to, co Václav Havel dělat nemůže. To znamená, že provádí dějem a je ten hybatel, který tahá za nitky; což on vlastně ve skutečnosti byl – jako producent hollywoodského střihu, který tahá za nitky filmového průmyslu.
Všimla jsem si, že ve vašich vokálních skladbách se často objevují party pro kontratenor. Co vás na tomto prostředku fascinuje? Kontratenor je technika, kterou se musíte naučit a zvládá ji jen pár lidí. Míla König, představitel Václava Havla, je jeden z nich. Já jsem použil ještě Honzu Mikuška v Matce Tereze nebo v Gočárovi, kde dělá Plečnika. Vždycky ten kontratenor znamená nějakou stylizaci, které nemůžete dosáhnout běžným ženským nebo mužským hlasem. A navíc je to krásné. Pokud to člověk umí, tak je kontratenor nádherný.
Vaši tvorbu také vystihuje překračování hranic žánrů. Máte nějakou svou oblíbenou kombinaci žánrů? Nejspíš kombinace rap a baroko. Ve Velvet Havel jsem ji použil v situaci, kdy si Václav
3
Havel na horách předává knížky s částí Solidarity. Myslím, že je to tam na místě, protože ta situace je bizarní.
Když jste říkal, že ve své hudbě – oproti vašemu otci – tolik nesloužíte slovu, jak jste to myslel? Myslel jsem to tak, že si slovo buď sám píšu (což vlastně dělám v poslední době pořád), takže si to můžu kontrolovat. A také se snažím preferovat žánry, ve kterých je hudba buď hlavní, nebo má minimálně padesátiprocentní podíl. Vlastně je to tam naopak – slovo slouží hudbě.
Máte někoho, s kým svá díla konzultujete předtím, než je předáte interpretům? Určitě. Dramaturgem je moje žena, výborná hudebnice a zpěvačka. Ona je taková moje nejbližší instance.
Vaše tvorba je velmi poučená; vždy je cítit, ž e j s t e t é m a d ů k l a d n ě p r o s t u d o va l . Přitom ale asi nejste člověk, který by měl p ře b y t e k v o l n é h o č a s u . S t í h á t e v e d l e práce ještě číst, zjišťovat si různé věci jen tak? To musím. Zatím se mi to daří; čím dál obtížněji, ale – nestěžuji si.
Máte teď na programu nějaké téma, které se chystáte prozkoumat pro svou budoucí inscenaci? Připravujeme teď hru, která se jmenuje Salón Kupka, o Františku Kupkovi. A ještě mám asi tři témata, ale ta bych zatím nerad prozrazoval.
Marta Ebenová
4
GLOSÁRIUM ŽIJEME OD ŽVLATLÁNÍ K ŽVANĚNÍ
Představení Bitva s Diderotem byla zároveň tak trochu i mojí vlastní bitvou – sama se sebou. Zatímco forma inscenace mě poněkud vytáčela množstvím textu, obsah tohoto textu mě nutil chtít slyšet pořád víc a víc. Ke konci představení nastala zvláštní situace. Po vlastním asi půlhodinovém nepřetržitém mluvení postava Diderota prohlásila, že „žijeme od žvatlání k žvanění“. Jakoby to byl smutný a neodvratitelný fakt našeho života. ...Takže to, co jsem tu
celou dobu s vypětím sil poslouchala a s čím jsem si lámala hlavu, bylo jen takové „žvanění“? Napadlo mě, jestli vůbec mělo smysl poslouchat? Zatímco inscenace se nesla v duchu nekonečného mluvení, v jejich obsahu se čas od času ozvalo, že slova jsou vlastně nic. Když přišlo na lásku, diktuje Diderot do milostného dopisu: „Ve všech mezerách čtěte, že vás miluji“. Jakoby rozum byl ve slovech a city v mlčení. Je to paradox (což je pojem, který k Diderotovi neodmyslitelně patří), který mě po dobu představení provokoval. Líbí se mi, že režisér projevil jistou odvahu – jak v obsahu, tak ve formě. Je odvážné hrát ve Francii o islámu (na
JÁ UŽ JSEM HODNĚ DIVNEJ PUBERŤÁK
Režisér, herec, performer, zpěvák, textař, loutkář, činoherec a „hodně divnej puberťák“ JIRKA JELÍNEK měl ve čtvrtek festivalový troják v podobě Dne divadla Dno. Tedy: EMOčně dEMOliční EMOkál Idolls, výmluvný text appeal Macbeth14, improvizace CokoLIVE a koncert Kapely Sen nakonec. V neděli ráno bude v dračím studiu tančit. Chce to prý Anežka...
DNO má letos vlastně výročí, viď? Ve festivalovém katalogu se píše, že jste vznikli v roce 2000, tedy patnáct let, puberta... Opravdu patnáct? Já bych řek´, že třináct. Jistej si nejsem. Ale zjistím to. Za rok teda budem slavit buď čtrnáct nebo šestnáct let. Sakra, jsem starej a sklerotickej. Rozhodně nějaký pátek už DNO existuje a mě by zajímalo, jak se za ty roky podle tebe proměnilo? O víkendu mi volala kamarádka, že jim z festivalu odpadlo nějaké divadlo a jestli bychom mohli přijet. Ptal jsem se: „Kdy?“ A ona řekla: „Dnes večer.“ Před deseti lety bychom se sebrali a jeli. Ted jsem měl sice volno, ale věděl jsem, že přednost budou mít moje děti. Samozřejmě i lidi, co hrají ve Dnu, se obměnili. Každopádně včera byli divadlo DNO: Michal Dalecký, Johana Vaňousová, Tomáš Sýkora, Jirka Kniha, Matěj Pospíšil, Michal Špirko a Jiří šulínek. A byl to moc fajn mejdan.
Sobota 28. 6. 2014
HADRIÁN
besedě aktéři vzpomínali, že když hráli Bitvu s Diderotem ve vězení, publikum – které jinak nelze udržet v klidu – úplně zmlklo). A je odvážné zříct se dramatických situací a dělat divadlo postavené výhradně na slovu. -ebe –
SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA, SLOVA A ZASE ......................... JEN SLOVA
Sedíc na představení Bitva s Diderotem milých hostů z Francie, nemohla jsem si po již několikadenním festivalovém maratonu odpustit otázku, kolik slov a informací pokračování na str. 7
při Konžertu. Bylo to moje vůbec první představení pro děti. Se Dnem jsme představení pro děti nikdy neuměli udělat. Pokaždý, když jsme se o to pokusili, tak vždycky ve třetí minutě už to nebylo pro děti. Navíc děti myslím moc nehoví ironii. A taky Konžert jsem testoval na tenkrát tříleté Františce. Dnes už mám děti větší, tak hrajem o větších tématech.
To znamená? Anežka chce tančit je autorské představení o holčičce, co ráda poslouchá. A taky o rodině a tak... Hrají: Petr Stach, Petr Reif, Jirka Kniha a Anna Bubníková a pak kluci Petr a Joska v kapele. Takže divadlu pro dospělé dáváš vale? To ne. Jak děti budou stárnout, tak se hry budou přizpůsobovat a když se dožiju jejich dospělosti, tak třeba nakonec zas budu dělat divadlo pro dospělé. Kecám, včera s Tomášem Sýkorou jsme vymysleli představení, které bychom chtěli hrát v příští sezoně, ale
A jak jste se vyvinuli, pokud jde o témata? Vůbec to nehodnotím. Ale člověk, jak stárne, tak mu přijdou témata jako stáří zajímavější než před deseti lety. I když včera jsme hráli Idolls, kde se tváříme, že jsme puberťáci. Michal s Johanou na to ještě vypadaj, já už jsem hodně divnej puberťák.
Přesto tvůj tvůrčí vývoj, jak se zdá, směřuje za devatero hor do říše pohádek... Od příští sezony si měním jméno a budu se jmenovat Pohádkový Jirka nebo taky Jirka Maňásko. Protože v příští sezoně dělám samý pohádky. Ve Zlíně budu poprvé režírovat představení pro sedm set dětí. (Když přijdou.) Bude to Cesta do pravěku, protože proč ve Zlíně dělat něco malýho, že jo?! Dinosaurus od portálu k portálu od scénografky Eriky Čičmanové by mohl být docela nářez. Potom v Minoru dvě malý představení, v lednu v Mostě asi pohádka o dracích. A v Draku nebudu dělat představení, ale podílet se na projektu, který je asi ještě tajený. V závěru sezony budu režírovat ještě Anežku Kubátovou a Mílu Königa Na zábradlí. Už vím, co to bude, ale Dora Viceníková ještě ne, tak to neřeknu, ať se to nedočte tady dřív, než jí to navrhnu. A co za pohádku nás čeká v neděli v Draku? Bude to představení, které jsme udělali v Minoru, jmenuje se Anežka chce tančit. Všechny na představení zvu! Já mám vždycky nějakou srdcovku a tohle je momentálně moje horká srdcovka. Je to představení–koncert, to jsme si zkusili před třemi lety
ještě nevíme, jestli na to budem mít energii. Příští týden hrajeme na Chrudimi a s kapelou SEN, tak dumáme o projektu AnderSEN.
S jakými pocity se vracíš do Hradce? Já sem jezdím hodně rád. Jsem opravdu patriot. Totální. Ale včera jsem se hodně naštval, když jsem šel Žižkovými sady a zjistil jsem, že jsem na gastro bier festovým festivalu. Tak pojď, zajdem na jedno...
Lucie Němečková
V Š E C H N Y HADRIÁN
Sobota 28. 6. 2014
B A R V Y
ANDREJ SANNIKAU (*8. 3. 1954 v Minsku) Svůj život zasvětil boji za lidská práva v Bělorusku. Píše, cestuje, setkává se s politiky, s bývalými disidenty a dalšími významnými osobnostmi všech zemí. Na festival přicestoval - v souvislosti s uvedením inscenace libereckého Naivního divadla Proletět duhou – se synem Danikem a ženou Irinou, která je významnou běloruskou opoziční novinářkou. S naší zemí ho spojuje dlouholeté přátelství s dramatikem a slovním ekvilibristou René Levinským, který zdramatizoval jeho pohádky. Oba manželé byli jako odpůrci Lukašenkova režimu v minulosti opakovaně vězněni KGB.
S V O B O D Y 5
V jaké jste byl situaci, když jste psal tuhle pohádku? Napsal jsem všechny pohádky ve vězení. Situace byla taková, že jsem nemohl psát synovi dopisy. Bylo mi opravdu velmi těžko. O čem mám psát? O tom, jak jsem zavřený? Jemu byly tři roky. Nechtěl jsem mu psát, drahý Daniku, jak se máš? Posloucháš babičku s dědečkem? Ira byla ve vězení, já byl ve vězení … A najednou jsem se rozhodl, že budu psát pohádky. Pohádky o tom, co chci říct, čemu bych ho učil, kdybych s ním mohl být. Psal jsem ve všech čtyřech vězeních KGB, psal jsem všude, napsal jsem tři knížky pohádek. Schoval jste do textů nějaké tajné sdělení? Ne, neschoval. To je zajímavé, že se ptáte… V KGB každou pohádku dlouho prozkoumávali. Chtěl jsem, aby Danik ty pohádky dostal, nemohl jsem riskovat.
Co bylo pro vás v té době nejtěžší? Nejsložitější věc pro mě byla, že jsem nemohl být s ním. Nikdy jsme necestovali na dlouho pryč, nikdy jsme ho nenechávali dlouho samotného. Byli jsme k sobě hodně přivázaní, nechtěl jsem, aby měl pocit, že přišel o moji ochranu, když jsem teď ve vězení, když mě zavřeli. Pohádky nám pomáhaly. Začal jsem se s ním touto cestou opět stýkat. Ira byla ve vězení a potom v domácím vězení. O všem mi psal její otec. Ale bylo to velmi těžké. Miluji svobodu, kterou mi vzali, stejně jako moji rodinu bez jakéhokoliv důvodu.
V pohádce se splní myšce sen s pomocí přátel. Můžeme v tom vidět nějakou paralelu s vaším celoživotním usilováním. Jak je to s přátelstvím v politice? Samozřejmě, přátelství existuje všude. Možná je to odpověď na otázku, zda jsem schoval do pohádky nějakou zprávu. Když máš sen, je těžké si ho splnit, když jsi sám. Jestli máš dobré přátele, tak ti pomohou. A všechno dobře dopadne. Já mám mnoho dobrých přátel, proto všichni skončili ve vězení, a já chci udělat všechno pro to, aby se zase dostali ven.
Jak se vám představení líbilo? Bylo něco, co vás překvapilo, co jste nečekal? Je to moc pěkně udělané. René pročetl moje texty opravdu pečlivě. A jestli mě něco překvapilo? Jo. Není to nic nového, ale úplně mě šokovalo, když jsem viděl netopýra viset a mluvit hlavou dolů. Ptal jsem se na to Míši a Marka. Říkali, že původně chtěli zavěsit netopýra jako loutku, ale Marek řekl, že to chce hrát sám. (Michala Homolová představení režírovala, Marek Sýkora hrál jednu z postav, pozn. redakce). Je tam spousta kreativity. Stala se taková zajímavá věc. Psal jsem to Danikovi a Renému, když to překládal, měl dvouletou dceru. Do textu se dostala spousta drobností, které od ní odpozoroval. Oba jsme to psali pro malé děti, ale já pro chlapce a on pro děvčátko. Jsou tam malé odlišnosti, ale setkávají se. Líbilo se mi, jak jsou postavy oblečené, a jak se tím děti baví. Závěr je také velmi krásný. Zajímalo mě, jak to udělají. Moc krásné dekorace, celé je to opravdu moc krásné. (Na konci představení si malá myška splní sen a vzletí nad město na netopýrovi, pozn. redakce.)
Co si teď přejete ze všeho nejvíc? V současnosti žiji ve Varšavě, ale chtěl bych žít doma, ve své vlasti. Ale není to možné. Není to svobodná země. Já chci žít ve svobodné zemi. A věřím, že jednou budu.
Na co v současnosti zaměřujete svou pozornost? Jak probíhá váš běžný den? Když necestuji, píšu a setkávám se s lidmi. Chodím na mítinky, konference. Potkávám se s lidmi, kteří vytvářejí solidaritu. Nemusejí to být nutně známá jména, ale lidé, kteří pro nás mohou něco udělat. Hodně píšu, články, politické stati, pracuji na knize. Běžná rutina psaní. Kdo je váš nejoblíbenější autor? Uf, mnoho, je jich mnoho, to je složitá otázka. Já rád čtu.
Řekněte jméno, které vás napadá jako první. Někoho, ke komu máte zvláštní vztah. Jedno jméno? Je to mnoho jmen. Nevím, jak odpovědět. Když vezmeme běloruská jména, jsou to Jakub Kolos, Vladimir Kraljevič, když se podívám na Rusko – Michail Bulgakov, Andrej Platonov, když vezmeme česká jména tak je to Hašek, Havel, Čapek, když vezmeme polská jména, tak to jsou Slawomir Mrožek, Stanislav Ježilec, Stanislav Lem, když vezmu anglická jména, bude jich zase mnoho. Rád čtu. A když se vás zeptám na knihu, bude to stejné? Ano. Stejné. Já si myslím, že není dobré mít rád jen jednu knihu.
Co si myslíte, že je nejdůležitější v komunikaci mezi lidmi a co je důležité pro vás, když se potkáváte s lidmi z různých zemí s různou politickou zkušeností? Hlavní moje téma je přiblížit lidem situaci v Bělorusku, protože Bělorusko není země, která by byla v centru pozornosti, a přitom není jedno, co se tam děje. Mluví se především o Rusku a o Ukrajině. Bělorusko je na pokraji zájmu a přitom se nachází pokračování na str. 6
6
v těsné blízkosti Ruska a vzhledem k současné nepokojné situaci na Ukrajině je potřeba mít se na pozoru, aby se Bělorusko nedostalo pod silný vliv Ruska. Cítím to jako velké nebezpečí, nejen pro Bělorusko, ale i pro nejbližší státy, pro pobaltské země, pro Polsko, Čechy, ale v podstatě pro celou východní Evropu. Nenacházím mnoho politiků, kteří by tomu rozuměli. Považuji za extrémně důležité, aby pochopili, jak je postavení Běloruska v této situaci důležité. Byl to právě Lukašenko, kdo po rozpadu Sovětského svazu vytvořil autokratický diktát v Evropě a Janukovič ho následoval, akorát ho lidi nakonec svrhli. Z mého pohledu je nejobtížnější vysvětlit evropským politikům, že je potřeba něco obětovat. Oběti tady už jsou. Lidé na Ukrajině a v Bělorusku umírají za svobodu a vy nechcete něco obětovat kvůli obchodním zájmům. Musíte něco obětovat, jinak se to nebezpečí může dostat až sem. Není to jen pro nás, ale i pro vás. Máte rád divadlo? Můj dědeček byl velkým obdivovatelem
SVOBODA MYŠÍ ANEB TIPO TIKI ZIBO CHIKI ČUČO MŮČO
Je obvyklé, že divadelní kritici o nějakém kuse prohlásí například, že herci neměli o čem hrát, že text byl příliš literární a málo dramatický, nebo že režisér nevystavěl žádné dramatické situace. Dovedu si představit, že by se na pranýř z podobného důvodu mohlo dostat představení libereckého Naivního divadla Proletět duhou, kterému třeba nezávislí loutkáři vyčítají nákladné dekorace a nudný děj. Před přeplněným hledištěm, kdy na jedné židli seděli místy až tři lidé, ho tento čtvrtek liberečtí odehráli v Draku za účasti autora předlohy Andreje Sannikova, jeho manželky a syna Danika. Bylo to, jako když vás pohltí oživlá obrázková knížka. Bez situací a bez jakéhokoliv konfliktu držely hlavní postavy myšky Tiki, Tipo, Chiki a Zibo pozornost dětských diváků hrou se slovy, s předměty a s fantazií. V obrovském starém čajníku zacházely s věcmi běžné denní potřeby, které byly vzhledem k jejich velikosti proporčně naddimenzované. Publikum rozesmála polštářová bitva s obřími pytlíky s čajem, bubnování na velké lego kostky nebo obrovské brčko. Svět lidí se promítal vzadu jako animovaný film. Chyběla sice jakákoliv zápletka, ale byla nastolena poetika klidu a bezpečí. Není se čeho bát. Svět pouze nebezpečně vypadá, ale s pomocí přátel se ti nikdy nemůže nic stát, a po čem budeš snít a toužit, může se ti stát. A to je poselství, které jeho autor do textu vložil. Ať žije divadlo, které se nebálo vkročit na tenký led nedramatičnosti. -km-
běloruského národního divadla. Zemřel, když mi bylo jedenáct. Říkával mi, jestli se budeš chtít stát hercem, zabiju tě! (smích) A můj otec byl divadelní kritik.
Můj táta je hudebník a říkal mi to také. Od malička mě hnal od divadla, od muziky, od umění … (smích) Zajímavé je, že já mám mladší sestru a té to nikdy neříkal.
Jaký byl váš vztah k Václavu Havlovi? Nikdy jsme se osobně nepotkali. Když jsem já byl na Hrádečku, byl právě v nemocnici. Dostal jsem od něho ještě před jeho smrtí dopis, který mi poslal do vězení, aby mě podpořil.
Znáte jeho hry? Kterou máte nejraději? Znám mnoho jeho textů, her a esejí. Moje nejoblíbenější hra je Protest. Líbí se mi její téma. Je to silné, když vás zradí přítel.
Jak se vám líbí na festivalu a co už jste všechno viděl? Líbí se mi tu moc. Je to živé a pořád se děje spousta zajímavých věcí. Zatím jsem
Sobota 28. 6. 2014
HADRIÁN
toho moc neviděl. Samozřejmě jsme byli s mým synem na pohádce Proletět duhou a pak jsem viděl české představení Dolls, to se mi také moc líbilo.
Zažil jste tu nějaké zvláštní setkání? Přišlo mnoho milých okamžiků. Potkal jsem lidi z Liberce, ředitele divadla, herce, Andreje Kroba, a byl jsem moc šťastný, že je tady, pak fotografa Bohdana Holomíčka a další.
Jak chcete strávit zbytek času na festival e? Odjíždíme zítra, takže stihnu jen Gagarina, ale jinak nemáme žádné speciální plány. Ještě jen tak pobýt.
Co vám dává sílu v nejtěžších okamžicích? Dvě věci. Víra, že já mám pravdu a oni ne a samozřejmě moje rodina, kterou miluji. Myslíte, že se dá bojovat divadlem? Určitě je to možné. Divadlo je čistá emoce. Theatre is very powerfull.
Kateřina Molčíková
JAK TAM TA ZAKULACENÁ OPICE ŽUŽLALA TU MANDARINKU Zeptala jsem se dětí, jak se jim líbilo představení Proletět duhou, které právě viděly:
-
Mně se asi nejvíc líbily ty zkoušky a ještě jak letěly tou duhou. Mně se líbilo, jak letěly ty myšky s tím netopýrem. To létání. Mně se líbila ta duha, jak tam dělali. Jak tam prolítali. Ty bubliny. Jak tam ta zakulacená opice žužlala tu mandarinku. Mně se nejvíc líbil ten netopýr. Mně se líbila ta krysa. Jak tam byl ten tramvej ještě, to bylo hustý. Jak se tam ty myšky honily. To plátno. Mně se nejvíc líbilo, když stavěly. Všechno co stavěly. Mně se líbily jak to stavěly a taky jak to přemísťovaly rychle. Mně se to líbilo. Zas sem někdy přijdu. Bylo to hezký. Všechno bylo hezký.
-ebe-
Sobota 28. 6. 2014
GLOSÁRIUM HADRIÁN
pokračování ze str. 4
je divák za jedno představení schopen unést. Osobnost Diderotova je nesporně zajímavá, nejen pro filosofy, ale i divadelníky. Jeho Herecký paradox drželi v ruce snad všichni, kdo si byť jen „přičuchli“ k divadelním umění - ať už v rovině praktické nebo teoretické. Nejeden mladý herec chtěl určitě dokázat všem „diderotům“ světa, živým nebo mrtvým, že herecké slzy mohou kanout i ze srdce, a proto rval si večer co večer duši na jevišti. Až nakonec přišel na to, že je potřeba mít obojí, i srdce i rozum a že tak jako v životě i v divadle je moudré, jak říkají mudrcové, používat je v dokonalém souzvuku či nebeské harmonii! Vyváženost je asi ten správný kód, a proto dostává-li se mi jako divákovi příliš mnoho slov a přimálo se mi odkrývá to ostatní, co často slovy nedá se ani jen přiblížit a už vůbec ne opsat, stává se ze mě divák nešťastný. Ty vibrace, které na mě jako na diváka působí, hledím-li na to, co se právě teď před mýma očima děje, a já se můžu domnívat, myslet si, cítit nebo pátrat ve své paměti a sama podle toho hledat v představení svůj vlastní příběh, dělají ze mě diváka šťastného! Ale když vše je řečeno a já nemusím vůbec nic dělat, nic prožít a vlastně stačí jen poslouchat a když ještě navíc je moje pozornost trochu otupěna nedostatkem spánku, nebo prázdným žaludkem, který volá po naplnění, nemůže toto „divadlo slova“ udržet mého ducha v napětí. Výzkumy ukazují, že
SOBOTA 28. 6.
kdykoliv a kdekoliv / ANYMOUS PERFORMANCE / Anymous Plzeň
pouze 7 % v komunikaci vyjadřují slova. Zbytek informací předáváme právě nonverbální komunikací, jako například držením těla, rukama, gestikulací či pohledem. Nejsem bojovník za nonverbální, fyzické či jiné bezeslovné divadlo, mám však za to, že divadlo je „akční“ umění a tudíž by se tam toho mělo hodně dít. A jelikož svět je tak zahlcen a někdy mám pocit, že až zamořen informacemi, chci a toužím po divadle, které mi dá nejen „zvuk“ ale i „obraz“ a vše v nebeské harmonii! Děkuji za přečtení tohoto článku, vězte však milí čtenáři a diváci, že to vše jsou jen slova, slova, slova a zase jen slova.
Michala Maurská
ZATANČI MEZI POMERANČI
Některé situace se mohou stát jen v Hradci. Dav lidí na prostranství před Klicpero-
19:00 Gočárovo schodiště / SIDONIE NÁDHERNÁ / Bílé divadlo Ostrava - Poruba / 45'
19:00 Pivovarské náměstí / MAYEN / Koncert / 60'
19:00 Villa Mysteria / CO SI VYPRÁVĚJÍ ANDĚLÉ? / Pavel Brycz Jablonec nad Nisou / 120'
15:00 Malé náměstí / COUNTRY RADIO STAGE / Koncert / 120'
20:00 Pivovarské náměstí / LO/VE / Koncert / 45'
16:00 Umskup stan / ROMEO + JULIE = VSL / Jiné jeviště o.s. / 45'
21:00 Centralbar / STAND-UP COMEDY / Alex Frackleton & Wilfredo (UK) / 90‘ V
15:00 Žižkovy sady / KAVÁRNA RESPEKT / Respekt
17:00 Open Stan / ZDARR / Koncert / 60'
17:00 Pivovarské náměstí / IMPROVIZAČNÍ ZÁPAS / Česká improvizační liga Pardubice / 75'
18:00 Atrium Radnice / KDE MÁŠ TEN ZIP? / Filtr Praha 6 - Vokovice / 60'
18:00 Umskup stan / ŠVÉDOVANÉ FILMY / Umělecká skupina UMSKUP Mladá Vožice / 60'
vým divadlem poslouchá koncert kapely JH Big band Hradec Králové. Na jedné straně se nad hlavami přítomných pohybují dvě mužské paže. Na druhé straně davu tančí dvě ženské. Najednou se potkají a tančí spolu, přestože je mezi nimi celé náměstí. Na obou stranách se přidávají další. Jen jedna dvojice ví, že patří k sobě. Mužské paže zvedají sklenici s pivem. Prázdná ženská dlaň mává na pozdrav. Blýská se sklo ve světle lamp a pivo opisuje půlkruh prostranství. Sklenice s pivem přistává u zápraží dveří. Paže se semknou v těsném spojení. Dva lidé spolu tančí. Kolem procházejí dvě babičky a maminka s dítětem na ramenou a zamilovaná dvojice a jednotlivci. Jejich oči se potkávají v rytmu a nakonec všichni tančí spolu. Dva lidé, jedna kapela, dav lidí a kouzlo večera na náměstí, kde se vždycky něco stane.
-km-
JH BIG BAND HRADEC KRÁLOVÉ
13:00 Žižkovy sady / RC POHODA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové / D 14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria
7
20:00 Klub č.p.4 / FUCKING GENERATION / L. S. Věk / 60'
21:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / SEIFTIÚ / Koncert / 60‘ 21:00 Jižní terasy / ŠKOLNÍ VÝLET / Školní výlet Hradec Králové / 20'
21:00 Šapitó Q10 / SEIFTIU / koncert 21:30 Autobuf / ŘÍDIČ / Divadlo Bufet, o.s. Praha / 75' V
22:00 Náplavka (Eliščino nábřeží u Café Náplavky) / HEDONÉ - SITE-SPECIFIC PROJECT / Divadlo na cucky Olomouc / 120'
22:00 Open Stan / MUŠNULA / Koncert / 60'
22:00 Palác Komenium / FUCKING GENERATION / L. S. Věk / 60'
22:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / SNY Z LESA / Mladé pivo LDO ZUŠ Střezina Hradec Králové / 90'
22:15 Atrium Radnice / AUDIENCE / OLDSTARS z.s., umělecká skupina Praha 6 / 40'
22:15 Městská hudební síň / LONI V MARIENBADU. MADE IN CZECHOSLOVAKIA / Depresivní děti touží po penězích Praha / 90' V 22:15 Pivovarské náměstí / THE CLOWN'S / IN-SI-DE The Cirque Hradec Králové / 30' 22:15 Umskup stan / MINIKAPELA (KONCERT A KŘEST CD) / Umělecká skupina UMSKUP Mladá Vožice / 60' 23:00 Open Stan / CALL ME RADEQ / DJ set / 120'
HRAJEME
HRAJEME
8
Sobota 28. 6. 2014
SOBOTA 28. ČERVNA
NEDĚLE 29. ČERVNA
Divadlo DRAK – 10:00 ČERT TĚ VEM! Divadlo Alfa Plzeň – CZ
Divadlo DRAK (studio) – 10:00 ANEŽKA CHCE TANČIT Divadlo Minor Praha – CZ
Studio Beseda – 15:30 VELVET HAVEL Divadlo Na zábradlí Praha – CZ Hlavní scéna – 19:00 ZLATÁ SEDMDESÁTÁ aneb HUSÁKOVO TICHO Divadlo Na zábradlí Praha – CZ Divadlo DRAK (studio) – 20:00 DEN OPRIČNÍKA Studio Hrdinů Praha – CZ Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ
Divadlo DRAK (studio) – 22:15 NAVOSTRO / koncert
KONCERTY SOBOTA 28. ČERVNA
Studio Beseda – 16:00 WHITE COFFEE Lakmusz Csoport / Divadlo Unlimited – H, RO, CZ
Divadlo DRAK (studio) – 18:00 PLANET EGG Posledním festivalovým představením v původním znění s titulky bu- PUPPET CINEMA – IL de zítra v 16:00 ve Studiu Beseda maďarsko-rumunsko-český projekt Hlavní scéna – 19:00 White Coffee. Bude to podle všeho silná káva, neboť tématem této MARIE ANTOINETTA černobílé komedie jsou rasismus, xenofobie a nacionalismus. Městské divadlo Kladno – CZ Autorská inscenace režisérky Lucie Málkové, působící t.č. v Maďarsku, vznikla na základě zpovědí a vzpomínek šestice herců z diva- Divadlo DRAK – ¨19:30 delní skupiny Lakmusz Csoport. Tu založili před šesti lety absolventi KONEC VŠEHO, CO BYLO maďarské univerzity v Tirgu Mures v Rumunsku. Kromě české Divadlo NIE – CZ, N režisérky se na „visegrádském“ projektu podíleli také choreografka Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 Halka Třešňáková, český muzikant a absolvent Konzervatoře LA PUTYKA Jaroslava Ježka Zdeněk Dočekal, polská scénografka, absolventka Cirk La Putyka Praha – CZ DAMU, Barbara Wojtkowiak a dramaturgyně Gertrud Mária Korpič, Maďarka žijící na Slovensku. (ln)
KOMEDIÁLNÍ SILNÁ KÁVA
PŘ E DNO STN Í ZAJIŠTĚ NÍ VSTUPENEK NA FESTIVAL 2015!!!
JIŘÍ HARNACH – písničkář a stand up komik
S předplatným už příští rok festivalové hity nepropásnete!
NEDĚLE 29. ČERVNA Romská skupina TERNE ČHAVE
TERNE ČHAVE
HADRIÁN
DIVADLO, FOTOGRAFIE I ČERNÝ HUMOR
Ještě zbývají poslední tři dny, během kterých můžete navštívit tajuplnou novobarokní budovu bývalé městské knihovny na rohu Tomkovy a Klicperovy ulice, takzvanou Villu Mysteria. Ta vám krom velmi příjemného chládku a okázale zdobných architektonických prvků a maleb nabídne i nevšední zážitek divácký. Probíhají zde divadelní produkce v rámci Open Air Programu a je zde k vidění i několik výstav – kupříkladu Atmosféra divadelního festivalu je fotografickým ohlédnutím za minulým ročníkem Divadla evropských regionů a jeho doprovodných programů. Nad expozicí nejčernějšího humoru, příznačně pojmenovanou Na černo, má patronát Jedličkův ústav a studenti FAMU sem přivezli interaktivní hudebně–akustickou instalaci. Kromě výtvarných zážitků dostanete i možnost prozkoumat celou budovu od sklepa až po nejvyšší patra. Ještě poslední tři dny! -ksy-
Předplatitelé Klicperova divadla totiž mají od příští sezony nárok na přednostní výměnu festivalových abonentních kuponů. S prodejem předplatného začíná divadlo 25. srpna.
Podrobnosti najdete již brzy na www.klicperovodivadlo.cz
KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:
HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.