HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .
JEŠTĚ JEDNOU UMÍRAT NA JEVIŠTI
2014
K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 26 . č e rv n a 2 01 4 - č . 6
JARMILA VLČKOVÁ si na festivalu vysloužila standing ovation po tom, co energicky odehrála hlavní roli v inscenaci O líné babičce společně s ansámblem Divadla v Dlouhé. Její babička Milada – pokud ji nepozorujete očima jejích dětí – ve skutečnosti vůbec líná není. Naopak srší energií, touhou po adrenalinu, nových věcech a zážitcích... Sny babičky jsou plné dobrodružství. Jaké jsou ale sny opravdové Jarmily Vlčkové?
V listu najdete:
Str. 2 – Tři otázky pro Dušana Hřebíčka
Str. 2 – Fotooko festivalové historie Str. 4 – Glosárium
Str. 4 – Jsem FAGI
Str. 5 – Michal Dočekal o Petru Matáskovi Str. 6 – Produktivní a drzé – takové je liberecké Divadlo F. X. Kalby
Str. 7 – Glosárium
Str. 7 – Open Air
Už jste hrála na mnoha místech v Čechách i v zahraničí. Když to porovnáte, máte pocit, že hradecké publikum má nějaké specifikum? Ne, tady jsou stejní diváci jako kdekoliv jinde. Akorát já mám tady mnohem větší trému... Dneska jsem kupodivu trému neměla, ale měla jsem ji týden předtím. Týden předtím jsem se bála toho, že budu hrát tady v Hradci pro známé. Ale bylo to dobré.
„ TA K J S M E T O R O Z L O M I L I “,
prohlásila včera nad ránem Marie Šobková a zapakovala páté číslo Hadriána do tiskárny. Utíká to utíká. Jako ta pověstná voda. I když jim pršelo zatím jen jedinkrát . To Kerbrovi s Křížem neuteče nic. Do Hradce přijeli už v sobotu v ranních hodinách. Přivstali si do Draku na Indiány. Eliška Finková je za to pak vzala do cukrárny. Nač? No přece na indiánky. Kříž snědl i jeden žloutkový věneček navíc. Že se musí posilnit a odfrčel na premiéru Břeti Rychlíka do Hradiště. Ale už je zase zpátky. Batman českého divadla! Panu řediteli Zemanovi pořád někdo děkuje, chce ho objímat a je mu vděčný. Květin už doma má jako jedno menší květinářství. Živijó! Rozjeli divadelní mejdan roku ke dvacetinám festivalu. Had musel kvůli Amadeovi vymést na scénu všechen klicperovský chámec
a vykrást čtyři vetešnictví. Donutil po představení rozdával na terase autogramy. K snídani ale svůj oblíbený ham and eggs nedostal. Pak začalo léto. Malátek s Boukalem vysmýčili Havlův dvoreček. Kvůli pytli blech. Tak svým poradcům říkal Havel. Z pytle na dvoreček vyskákali: Kriseová, Freimanová, Vondra a Oslzlý. Drábka prý zahlédli, jak se byl vyzpovídat v Kulturní zpovědnici. Bůh ví proč. Slouková už válí hebrejsky i po kosovsku. Švrček je pořád on the road. Pendluje z Hradce do Prahy, už přivezl jednoho francouzského režiséra, čtyři kosovské herce, několik litrů vína, jednoho tuniského profesora se ženou, pět Izraelců vyměnil za dva francouzské herce. Redaktor Mareček se ztratil v překlepu. Ale už se zase našel. Hurá! Denisa Malá slavila narozeniny. Dušan Hřebíček řekl Holomíč-
Takže máte větší trému, když hrajete před známými? Jo. Když sedí v hledišti, tak mě vždycky začne nějak šimrat v žaludku. Je to taková větší zodpovědnost. Nemyslím si, že bych hrála jinak, ale vnitřně se bojím, abych je nezklamala. Aby se za mě nestyděli. Nejhorší je to pro rodinu? No to úplně. Největší kritik je moje dcera. Pokračování na str. 3
kovi, že Drak má nejkrásnější balkón ve střední Evropě. Morávek řekl Lněničkovi, že je L-E-G-E-N-D-A. Dorazil dramaturg Velíšek. Plakal, že Dračí pouť už skončila. Chtěl se svést na labutích. Šel na ně aspoň do Klicperova divadla. Štorková upekla koláč. Peče stejně dobře jako hraje. Lenka Loubalová učarovala Hřebejkovi. Hřebejk učaroval divákům V Podkroví. Smoláková ulovila tipy do Ruska na festival Gavroš. Petr Mikeska unikl objektivu Luďka Tanečka, kosovský autor měl horší sprint. Dva herce Hadivadla málem zatkli před divadlem. Tichý doporučuje cizrnový salát s čočkou v pivním stanu. Němečková má f obii z úvodníků. Tak to bychom prozatím tak nějak měli.
2
TŘI OTÁZKY PRO HERCE DUŠANA „MÉLIÉSE“ HŘEBÍČKA:
hrát a těšil jsem se na to. Já vždycky přistupuju k roli intuitivně. Vystačil jsem si s obrazovými vjemy. Viděl jsem Méliésovy filmy. Hrozně se mi na nich líbí hravost a fantazie. Méliés byl jako malé dítě. Mám rád, když lidi skrývají nějaké tajemství, mají ho v sobě a nedávají ho na odiv. Zaujala mě taky Méliésova pokora a skromnost. To je asi to nejkrásnější. Víc už ani člověk nepotřebuje. Fascinovala mě výroba jeho filmů, jak je to udělané, vymyšlené. Zvlášť kraťounké filmy byly kouzelné. Čím kratší, tím lepší.
V in sce n aci P osle dn í tri k Ge org es e Méliése hraješ slavného průkopníka kinematografie. Co ti na jeho osudu nejvíc imponuje? Na začátku jsem o něm v podstatě mnoho nevěděl. Ale velmi mě potěšilo, že ho budu
Jak celá inscenace vznikala? Tahle inscenace vznikla na základě šťastného setkání talentovaných lidí. Především Jirky Havelky a Marka Zákosteleckého. A pak dalších lidí, kteří byli při tom. Pracovali jsme kolektivně, vymýšleli jsme všechno společně. Jirka měl naprosto jasný záměr, na Markovi bylo, aby
Čtvrtek 26. 6. 2014
HADRIÁN
nápady realizoval, což ho velmi bavilo. Během zkoušení se stal zázrak. Všechno do sebe takřka ideálně zapadlo. Naučili jsme se i drobná kouzlíčka a triky, s peříčky, cigaretou, ale jen na amatérské úrovni. S opravdovým kouzlením to nemá nic společného. Nejvíc jsem si oblíbil scénu, když jen tak ležím a kolem mě se dějí věci. A taky mám hrozně rád smrtky. Smrtí se člověk čím dál víc zabývá, téma smrti je vůbec v téhle inscenaci velmi přínosné.
Pavla Tomicová svého času přešla z Draku do Klicperova divadla. Ty jsi zvolil opačný směr. Jaké to je stát se najednou loutkohercem? Myslím si, že herectví je jenom jedno. Existují jen jiné prostředky, které herec používá. Jsem vděčný, že jsem mohl zažít obojí, rozdílný přístup k divadlu. V Draku jsem se v podstatě vrátil do doby, kdy jsem začínal a člověk se třeba musel starat i o takové věci jako je vlastní kostým, na což u velkého divadla máte lidi. Podobnou změnu bych doporučoval všem činohercům.
F O T O O K O F E S T I VA L O V É H I S T O R I E
Lucie Němečková
Pavel Kohout, 1998
Pavel Dostál, Milan Lasica a Milan Kňažko, 1999
Padoxové, 1999
Jarek Nohavica, 1999
HADRIÁN
Čtvrtek 26. 6. 2014
pokračování ze str. 1
Ona je taky herečka a vždycky říká: „Matko, to nemyslíš vážně!“
O líné babičce
Jak vzpomínáte na období, kdy jste tady hrála v Draku? Drak byla moje veliká rodina a já v něm zažila nejkrásnější éru, kterou to divadlo mělo. Účinkovala jsem ve všech jeho slavných představeních.
Chvíli jste pak musela pracovat v Hradci jako servírka... V té době se do Divadla Drak nabrali noví lidé a my staří jsme byli odejiti. Já se tím pádem ocitla bez práce. Měla jsem čtrnáctiletou dceru, takže jsem pracovat musela. Našla jsem si místo jako servírka; ovšem ta hospoda byla hned za rohem Klicperova divadla, přišel tam pan režisér Karel Brožek a říkal: „Co ty tady děláš? Máš hrát divadlo!“ Tak jsem mu řekla, ať to zařídí. Pak přišel režisér Michael Tarant, měl stejný názor, a tak jsem začala hrát v Klicperově divadle.
Myslíte, že tyto události byly svým způsobem cestou k tomu, že jste posléze začala pracovat na volné noze? No, určitě. Vlastně jsem neměla jinou možnost. Ale ještě jsem si pořád neuměla představit, že bych najednou měla odejít z dvacetiletého angažmá, kde vám každý den někdo říká, co se bude dělat. Přesně víte, v kolik máte vstávat a co se bude dít... A najednou to byla taková prázdnota. Chvilku jsem se v tom mlátila a nevěděla jsem co. V Klicperově divadle to bylo v pohodě. Jenže u činohry pro ženský ve středním věku – a mně tenkrát bylo čtyřicet – nejsou role. Najednou jsem měla pocit, že moc sedím v šatně a málo hraju. Byla jsem zvyklá z Draku, že když se nastoupilo na jeviště, tak jsme tam byli celé představení a slezli jsme z něj až na konci. A tak jsem vymyslela svoje divadlo – U staré herečky. Mám sadu pohádek a jezdím a hraju a jezdím a hraju.
Ve svém divadle máte inscenaci O líné Liduně. Spojuje se vám tato postava nějak s línou babičkou? Vůbec ne. Líná Liduna z původní pohádky je opravdu líná, hloupá – a stane se královnou! Já jsem se s tím absolutně neztotožnila, takže ta moje Liduška je prostě obyčejné vesnické děvče, které si zpívá písničky, vymýšlí si příběhy a pohádky, tak jak to lidi kdysi dávno dělali. A jednou si vymyslí pohádku o líné Liduně, která nechtěla příst.
Dá se vůbec říci, že lenost je v jistém slova smyslu pozitivní? No, myslím, že lenost má nastat v okamžiku, kdy člověk vykoná práci. Potom by se měl umět natáhnout, zalenošit si. Ale jako lidskou vlastnost ji asi moc ráda nemám.
Jsem dost akční na to, abych byla tak úplně líná... Ale odpočinout si umím.
Vy jste prý v dětství hodně chodila za školu. Na gymplu. No, tak to už je snad promlčené. Za školu jsem chodila hlavně kvůli dějepisu a fyzice. Tu praktickou zvládám – kladka, šikmá plocha, vrtačka, pila... Ale mě nějak nebavily ty vzorečky.
Byla jste rebelka? Rebelka ani ne. Ale – možná trochu šašek. My jsme se s rodinou hodně stěhovali, protože táta byl voják. Vždycky jsem měla strach přijít do nového prostředí kvůli tomu, jak mě přijmou. Když jsme se přistěhovali do Havlíčkova Brodu, tak jsme se měli naučit básničku Sbohem a šáteček a já, protože jsem vždycky recitovala, jsem v té třídě předstoupila a začala přednášet – a třída vybuchla v šílený smích. Učitelka je vyzvala, že takhle by to mělo vypadat a ne že by se měli smát. Nicméně, trošku jsem z toho trauma měla.
Al e n a D A MU už j s te b y la poc t i vá s tu de n tk a. .. Na DAMU jo. Tam jsem dokonce o jednu známku unikla červenému diplomu.
Když jste začínala s loutkoherectvím, chtěla jste od začátku dělat divadlo pro děti? Já vůbec nechtěla být loutkoherečka ale činoherečka. To jsme zase pro změnu bydleli v Jindřichově Hradci. Dozvěděla jsem se, že v Českých Budějovicích v Malém divadle hledají herečku. Mně to bylo jedno, jestli je to malé nebo velké divadlo, hlavně aby to bylo divadlo. Tak jsem tam přijela a trošku mě překvapilo, že to je loutkové divadlo. Nevzali mě, ovšem začala tím moje kariéra, protože tam byl pan režisér Josef Krofta, který usoudil, že mě nenechá v Českých Budějovicích a odvezl si mě do Hradce. Teď si užíváte činohru v inscenaci O líné babičc e. Jak na vás působi la spolupráce s Divadlem v Dlouhé?
3
Když mě pan režisér Borna oslovil, abych mu zahrála hlavní roli, tak jsem mu řekla, že je zlatíčko, že mu mockrát děkuji, ale že na tu práci nemůžu přistoupit, protože žiju v Hradci Králové a mám svůj provoz, nasmlouvaná představení. Přijela jsem domů, řekla jsem, co mě potkalo a moje dcera a všichni mí známí říkali, že jsem se zbláznila, že už mi v šedesáti nikdy nikdo nic nenabídne, takže ať okamžitě zavolám zpátky. Takže jsem zavolala zpátky a tu roli jsem přijala. V Dlouhé jsou hrozně milí, vstřícní lidi, a mně se tam moc dobře pracovalo.
Je nějaký sen babičky zároveň i váš sen? O tom jsem dost přemýšlela. Mám závrať, takže do balónu bych asi nešla. Výstup na osmitisícovku, to bych umřela hned na tisícím metru. Internet, to taky není žádná sláva. Lyžovat, lyžuji ráda, ale že by to bylo nějaké slavné, tak to ne. Potápět se v žádném případě – klaustrofobie. Řídit nejrychlejší auto, no tak, jezdím podle pravidel. Co tam ještě je?
Žít u moře. No, jsou lidi, kteří mají křídla a lidi, kteří mají kořeny. A já mám kořeny. Takže ne; chtěla bych zůstat tady doma. Možná jenom to spát, udělat si kafe, ležet v posteli a číst si noviny. Jinak s línou babičkou sny vlastně nesdílím.
Jaké svoje životní události považujete za splněné sny? Třeba to, že jsem si zahrála v Divadle v Dlouhé. V Hradci jsem – jak v Klicperově divadle, tak v Draku – zažila opravdu krásné role. A když jsem hrála kdysi strašlivě dávno Pastýřku, tak to představení končilo tak, že pastýřka umírá, stojí v takovém zadním světle, za ní jde kouř (protože tam byl živý oheň) a zní přenádherná muzika. A já, když to skončilo, jsem měla pokaždé husí kůži. Tak jsem si vždycky říkala – ještě jednou bych chtěla zažít stát na jevišti, umírat a mít za sebou obrovský ansámbl. A to se mi splnilo teď v Dlouhé. Vždycky jsem si taky přála hrát v Praze a Divadlo v Dlouhé pro mě byla taková dost vysoká meta, takže i to se povedlo.
Když jste mluvila o tom, že jste člověk, který má kořeny – jaké město považujete za svůj domov? Já jsem Slovenka z jižních Čech a na tom si budu trvat. Narodila jsem se v Táboře a maturovala jsem v Jindřichově Hradci. Samozřejmě v Hradci Králové žiji čtyřicet let, miluji ho, ale prostě jsem Slovenka z jižních Čech.
Kdybyste se v příštím životě měla narodit v pohádce, jakou postavou byste chtěla být? Asi čarodějnice. Nebo vlčice. Marta Ebenová
4
GLOSÁRIUM
PRAVDĚPODOBNĚ NEJMUŽNĚJŠÍ PŘEDSTAVENÍ FESTIVALU
Antiwords je inscenace pro dva herce, spíše herečky v rolích mužů – které vytvářejí mužský svět viděný jejich očima. Motivem je lidská, především mužská existence – každodenní život mužů, jejich osamělost, jejich role ve společnosti. Téma je velmi aktuální pro Čechy ale i pro lidi v celosvětovém měřítku. Muži, osamělost, odcizení a pivo. Mnoho piva. Abnormální množství piva! Inscenace je na motivy díla Václava Havla, především jeho hry Audience a jejího legendárního zpracování od režiséra Menzela, kde Pavel Landovský v roli sládka vypije v průběhu devět osmistupňových piv. Samozřejmě je to krásný důvod k tomu, aby se inscenace odehrála v hospodě. Sledujeme popíjení dvou mužů, kteří se chtějí přesvědčit, že nejsou sami osamělí. Na první pohled vypadají totožně. Stejné boty, stejné šaty, taky obličeje mají zcela identické; ale jejich charaktery jsou naprosto opačné. První je agresivní, sobecký, v opilecké náladě nutí druhého do pití. Druhý je plachý, bezmocný, nerozhodný, nechce pít, ale umí se za sebe postavit. Cítí se nepříjemně, ale zůstane na svém místě a přijme svou roli. Představení se skládá ze scén, kde se role agresivního a bezmocného několikrát vymění. Každá scéna roste a doplňuje tu předchozí. Představení zůstává velmi zajímavé, navzdory stále se opakujícímu tématu. To vše se odehrává beze slov, místo nich dominuje nonverbální komunikace, řeč těla, která je velmi pěkně doplněna obrovskými maskami. Velikost masky ve srovnání s tělem udělá postavy na jevišti groteskní a komické zároveň. Masky jsou identické a ukazují na průměrného muže středního věku. Hovoří o tom, že to není příběh jednotlivce, ale příběh, který se může odehrát kdekoliv a kdykoliv. Pro herečky musí být každé představení nová výzva a divák to může vnímat. Na jevišti vypijí aspoň 5 litrů piva (omluvám
Čtvrtek 26. 6. 2014
HADRIÁN
se, nepočítal jsem). Během pití sundávají masky z hlavy. Sledujeme pak herečky mimo svou roli, jak se mučí s každým douškem, ale navzdory tomu vytrvají. Podobně, jak se to často stává i v hospodě. Scéna je velmi skromná. Je tam pouze stůl a dvě židle. Osvětluje se jen to nejnutnější. Všechno ostatní je divadelní magie. Navzdory vážnému tématu bylo představení zábavné. Divák se může v postavách snadno najít. Situace známe, vztahy stejně. Je to cesta do katarze, kterou tak často hledáme v divadle. Zoran Petrovič
pení. Je tam třeba skřítčí sprcha, polohovatelná větev nebo tajemná skříňka v srdci stromu, která se čas od času otevře a srdce stromu obnaží. Po představení, kdy bylo možno si scénu blíže prohlédnout, jsem zaslechla někoho udiveně prohlásit, že je tam snad víc dospělých než dětí. Byla to pravda. Jako dospělí toužíme řešit záhady toho, jak funguje zdvihací větev, co se ve skutečnosti sypalo ze sprchy místo vody nebo kam se poděl třetí skřítek. Děti raději ponechaly tajemství tajemstvím a od objevování záhad scénografie si utekly hrát ven… Marta Ebenová
Na dopoledním představení estonského divadla Příběh tří skřítků se včera publikum ocitlo v éteru zajímavého myšlenkového mixu. Zatímco malé děti od začátku ohromeně zíraly na pohádkový svět před sebou (holčičku vedle mě nejvíc zajímalo kouzlo proměny světla na tmu), starší děti se staraly o pořadí v odchodu na WC (učitelky je pouštěly po jednom) a dospělí – kteří si přečetli program – marně pátrali po tom, kde se celou tu dobu nachází třetí skřítek. Teorií bylo – jak jsem se zpětně dozvěděla – hned několik: a) je to tajemství, které se prozradí v posledních minutách představení, b) jeden herec nedorazil na festival, c) třetí skřítek je proměněný ve strom. Nakonec se ukázalo, že možnost c) je svým způsobem správně. Při překladu se totiž anglické slovíčko „tree“ nedopatřením ocitlo ve významu „three“, a tak ze skřítků stromových (lesních) byli rázem skřítci tři. Vlastně mě představení navedlo k úvaze o tom, jak v různých obdobích života více nebo méně toužíme po odhalování tajemství. Inscenace se tématu tajemství dotýká – v programu se píše, že diváci dostanou příležitost „být svědkem každodenního života bytostí, které jsou běžně lidskému zraku skryté.“ A strom, na němž bydlí dva skřítkové (nostalgicky jsem si zavzpomínala na Dubínka, kterého jsem s mladšími bratry sledovala v rámci Kouzelné neděle) je opatřen fůrou překva-
Labutí jezero tandemu SKUTR mě oslovilo - pokud nebudu hovořit o výborných hereckých výkonech souboru Klicperova divadla a zajímavé autorské textové koláži - především nápaditou a dotaženou scénografií Jakuba Kopeckého. Ačkoliv je velkolepě a poměrně realisticky řešená, dokáže bez jediné přestavby zahrát všechna dramatická prostředí, ve kterých se děj tohoto mýtu odehrává. Obytný zámecký sál, v němž poprvé spatříme prince Siegfrieda (Jan Sklenář), se po odhrnutí závěsů, za kterými se skrývala zrcadlová stěna, stává baletním sálem a posléze tanečním sálem. Zrcadla jsou ovšem polopropustná – tvůrci v určitých momentech inscenace využívají tuto stěnu jako hladinu jezera, která částečně odráží tvář prince, ale zároveň mu umožňuje nahlédnout pod hladinu jezera a spatřit krásnou Odetu (Pavlína Štorková). Princ naléhá na zrcadlovou stěnu, dotýká se jí rukou. Přes stěnu se jeho dlaně dotýká Odeta, která stojí za ní. Já však už nevidím Odetu stát za princem, nýbrž plavat pod ním pod hladinou. Zrcadlovou stěnu - objekt, jenž jsem do té doby vnímal v jeho vertikální poloze, ve které je fyzicky skutečně situován, začínám číst jako horizontálně orientovanou hladinu jezera ve stejný okamžik, kdy k němu herec jednoduchým gestem změní vztah. Velmi sympatické je i významotvorné a tematizující černo-bílé ladění kostýmů (Simona Rybáková). -ksy-
KAM SE PODĚL TŘETÍ SKŘÍTEK?
ODLESK I PRŮZRAČNOST
Čtvrtek 26. 6. 2014
5
N Á R O Č N O S T, S V E Ř E P O S T, TA L E N T A H U M O R
HADRIÁN
Náročnost. To je slovo, které mne napadne v souvislosti s Petrem Matáskem jako první. Náročnost k sobě i ke spolupracovníkům. Byl to on, alespoň myslím, kdo mne přivedl do Naivního divadla v Liberci. Byla to moje první práce v divadle se zkratkou ND a první v loutkovém – Petr by řekl vizuálním. A první spolupráce se scénografem Matáskem. Do té doby jsem pracoval s výtvarníky – vrstevníky, pochopitelně. Bylo mi ještě dost málo na to, abych trpěl přehnaným respektem ze slavného kolegy, a dost málo i na to, aby něco mohlo být poprvé. Titul zněl Kytice – K. J. Erben. Moje příprava byla i vzhledem k „loutkovému“ debutu pečlivá, ale s nulovou zkušeností druhu divadla, kterého jsem se odvážil. Vedlo to k jistému napětí při přípravě. Pamatuji se, jak jsem z jedné schůzky nad scénou odešel rozhodnut se nejen do této kavárny, ale i ke spolupráci už vůbec nevrátit. Nebude mně – režisérovi – scénograf měnit či korigovat koncepci! Nebude mi nosit řešení, na která nejsem připraven, a která jsem já neinspiroval. Jinými slovy – nebude mi partnerem. Chtěl jsem mít vše pod kontrolou a neuměl jsem vést skutečný dialog. To byla první Petrova lekce – inscenace vzniká v dialogu. Do kavárny jsem se asi nevrátil, k práci samozřejmě ano. Při poslední schůzce, která se odehrála u Matásků v Černé za Bory, šlo o následující – dát si oběd a potvrdit si, že platí vše, co jsme vymysleli. Několik dní nato jsme měli „předávat“ v divadle. Po kávě jsem byl pozván do ateliéru, kde mi Mistr představil maketu scény. Úplně a naprosto jinou, než o jaké jsme hovořili a na jaké jsme pracovali dosud. Vůbec nic jsem nechápal. Ale samozřejmě ano, maketu původní scény má také, ale jenom se chce ujistit, jestli by to nebylo lepší takto. Další lekce: není jedno řešení, ale pokud se pro to svoje rozhodneš, musíš ho umět obhájit – pro sebe i přede všemi dalšími možnými řešeními. Ale v tu chvíli jsem si to takto nevykládal, jen jsem zablekotal, že žádnou jinou variantu nechci, že chci tu původní a že musím na vlak. Úplně jinak probíhala práce na inscenaci Tragická historie o doktoru Faustovi, kterou jsme připravovali do podzemí Vyšehradu. Barokní opevnění a jeho podzemí zvané Gorlice slouží jako depozitář soch z Karlova mostu. Prostor vlastně nepotřebuje žádnou
Autogramiáda Petra Matáska „výpravu“. Schůzky, které se odehrávaly většinou v mexické restauraci vedle Divadla Komedie (pokaždé mi přišla SMS: Všichni jsou už v Mexiku – a já věděl, že budeme trávit hodiny nad tím, co všechno tam být nemůže, ale že něco tam potřebujeme). Co taky postavit vedle Brokoffa, že? Nejraději nic, ale jak to pak hrát? Padlo na to mnoho jalapeňos, tortil, tequil a bůhvíčeho. Petr se vždy podíval do notýsku a řekl: „No nic, pojedu dalším.“ A ono pořád nic… Termín odevzdání i zkoušení se blížil. Nějaké řešení jsme se nakonec donutili najít. Načež mi o víkendu, v pondělí poté se měla výprava odevzdat, přišel fax (je to už deset let… ještě existovaly faxy…) a na něm něco
Ukázka z knihy Petr Matásek – prostor, hmota, divadlo. Monografii předního českého scénografa vydala Akademie múzických umění a její křest se uskutečnil včera v Hotelu U královny Elišky. nepochopitelného – jakýsi hliněný žlab, tůně, lázeň, či co a pod tím rukou: A co třeba takhle? Nechápal jsem to ani za mák, ale hned jsem věděl, že to je ono. Posléze jsem „tu věc“ pochopil a použil jako alchymickou lázeň, z níž Faust na řetěze vytáhne kříž obrácený hlavou dolů a perlíkem z něj vyvolá Mefista. V oné lázni se pak vařila voda. Faust v ní omládl… etc. To je celkem nepodstatné, podstatný byl ten vpád iracionality, něčeho nepatřičného a ne zcela konkrétního, najednou se vynořil objekt s víceznačným významem i mnohostí použití. Oproti dokonalosti barokních soch jen surová hlína a voda. Zkušenost z dlouhého, poctivého, ale marného hledání řešení a následně pak vpád rozumově ničím nepodloženého objektu (nikdy jsme o ničem podobném nehovořili), který se snesl zdánlivě odnikud, ale seděl na první pohled. Tato zkušenost je k nezaplacení. Tuto zkušenost či – abych se držel zvoleného slovníku – „lekci“ si budu pamatovat a budu za ni vděčný. Myslím, že bez těch bezvýsledných hodin prosezených v Mexiku by asi nepřišlo takovéto řešení a že bez předchozích lekcí bych ani nedovedl odvrhnout „hotovou výpravu“ a přijmout cosi podivného. Náročnost, sveřepost, talent a humor – tak bych nazval ty lekce, které mi Petr Matásek uštědřil (od slova štědrost). Je samozřejmě sporné, co jsem si z nich odnesl, protože tyto kvality souvisí s podstatou a jsou nepřenosné. Ale určitě mi byla naše setkání k užitku, zcela jistě jsem hrdý, že jsem s Petrem spolupracoval. Jsem šťastný, že ho znám. Michal Dočekal
6
Vážení a milí diváci! Dovolte mi představit Vám Divadlo F. X. Kalby. Divadlo, které zde na hradeckém festivalu odehrálo ve Stanu Nočního Kozodoje představení Cela inspirované skutečnou událostí! Tří hlavní protagonisté (Barbora Kubátová, Jakub Albrecht a Tomáš Dianiška) si svůj autentický zážitek z cely předběžného zadržení přehrávají znova a znova a nabízejí divákům ochutnávku svých pocitů bezmoci, které jim Policie ČR jedné dlouhé noci dopřála okusit. Tato trojice se onoho osudného zimního večera rozhodla udělat ve městě pod Ještědem reklamu pro svou připravovanou inscenaci LSDown. Vzali šablonu s logem představení a vydali se posprejovat pár libereckých baráků v centru města. Celá akce neměla dlouhého trvání, neb policie v tomto případě zasáhla neobyčejně rychle a tato neplacená reklama jim přinesla několikahodinový a hlavně nezapomenutelný pobyt za mřížemi. Tento
silný zážitek posloužil skupině jako inspirace krátkého, ale úderného kusu Cela. V představení se nám odhalí fáze, kterými si tito „teroristé“ prošli během oné bezesné noci. Vše je naservírováno s ironickým nadhledem a humorem a briskním podáním, jaké má každé správné mladé a drzé divadlo mít!
PRODUKTIVNÍ A DRZÉ DIVADLO (Pozor, článek obsahuje několik sprostých slov!)
Divadlo F. X. Kalby je undergroundová odnož Divadla F. X. Šaldy v Liberci, které jsou zdi a repertoár kamenných divadel libe-
Čtvrtek 26. 6. 2014
HADRIÁN
reckých přiúzké! Soubor tvoří Karolína Baranová, Tomáš Dianiška, Jakub Albrecht a Tomáš Váhala z Divadla F. X. Šaldy a Barbora Kubátová z „Naivního“. Stálými spolupracovníky jsou dále Braňo Holiček jako režisér několika inscenací, Eliška Hamplová jako zářivá a spolehlivá slečna produkční a Roman Dobeš jako dvorní fotograf. Okruh nejbližších spolupracovníků uzavírá Cimrmanův kolega a tajemná postava František Xavier Kalba.
Divadlo F. X. Kalby jako postupně se rozrůstající skupina funguje už šest let a na kontě má osm autorských inscenací: Mickey Mouse je mrtvý, Pipinky z plakátu, Googling and Fucking, Přísně tajné: hrubá nemravnost, LSDown, LOGO, již zmiňovanou Celu a zatím nejnovější kus Dianiška je Bůh. Inscenace Mickey Mouse je mrtvý byla letos oceněna v soutěži Mladých talentů Český Tučňák v oboru divadla a LSDown byl nominován na Cenu Marka Ravenhilla 2013 za nejlepší českou inscenaci nového dramatického textu.
Divadlo F. X. Kalby pravidelně rozšiřuje pole své působnosti. Kapela Pipinky pičo vydala nedávno své první Album a Bukkake Brothers alias nešikovné duo špatných Djs pouští hudební pecky let devadesátých a program je doplněn o pár více či méně neslušných a zábavných her a soutěží pro zpocené tanečníky. Letos vyšla i kniha Divadlo F. X. Kalby: Texty, kterou zasponzorovali fanoušci a hlavně provozovatelé oblíbených hospod divadla. Největším a nejnáročnějším počinem je určitě festival WTF?!, který vznikl z nápadu prezentovat představení Divadla F. X. Kalby v jednom dni a postupně se rozšířil o další hosty, a tak se z jednoho nevinného nápadu vyklubal nový, zatím malý, ale celkem jistě velice seriózní festival. Rozhovor s Tomášem Dianiškou a Jakubem Albrechtem proběhl po divoké party Bukkake Brothers a tito vyčerpaní jinoši ještě chtěli odpovídat na mé otázky.
Má Divadlo F. X. Kalby nějaký program, cestu, téma, které sleduje? TD: Tématem je „Mladý intelektuál, kterému okolí nerozumí“. Tím by se daly popsat všechny věci od Googling and Fucking, Přísně tajné, hrubá nemravnost až po LSDown. JA: A samozřejmě světla, prostor a všechno hezky nahlas!
Na podzim chystáte další premiéru, co to bude a o čem? TD: Bude to Tisíc věcí, co mě serou, taková podivná novinka. Poprvé to nebude úplně autorský, text je už napsaný, jsou to fejetony, které napsala Anička Řezníčková. Je to vlastně blog, který vytvořili Atila bič boží a Kurvekiller a Anička je Achiobitch a je to teď hrozně hypstersky populární.
Kdy přesně bude premiéra? TD: V říjnu někde a určitě někdy v Praze, přesné místo zatím nemáme. Pak bychom s tím chtěli jezdit po takových pseudohypsterských festivalech typu Code Mode nebo Prague Fashion Week. Že bychom my chodili za těma lidma vlastně na festivaly, že my bychom se tam jakoby vnucovali... Myslím tím festivaly, kde není divadlo, abysme tam udělali divadlo.
Vycházíme ze zkušenosti s představením Googling and Fucking, často se nám stávalo, že když jsme se dostali na nějaký festival, tak nám potom lidi říkali, že poprvé byli na divadle, nebo že si uvědomili, že divadlo může být i legrační a že to může být zajímavý i pro mladý lidi. Třeba v Liberci vůbec nebyli zvyklí, že divadlo může být sranda, měli pocit, že divadlo je... JA: Shakespeare. TD: Což vlastně je, ale my jsme jim ukázali, že divadlo může být i pro naše vrstevníky, a tak se to pokusíme udělat i takhle po Praze. Samozřejmě, v Praze se ví, že divadlo může být i legrační, ale chceme se dostat i k těm lidem, co normálně do divadla nechodí. Myslím si, že Tisíc věcí, co mě serou je pro to skvělá příležitost, protože ten blog je už jako značka. Chtěli bychom, aby lidi co to čtou, objevili divadlo.
A jaká j e v a š e m ot i v a c e p u s t i t s e d o zd i v a d e l n ě n í f e j e t on ů z blogu? JA: Ty texty se dají docela hezky udělat situačně, respektive v těch fejetonech jsou situace, které si o jeviště skoro říkají. TD: A naše motivace jsou samozřejmě peníze, kokain a děvky a že děvčata nám budou tleskat. JA/TD: (smích) Michala Maurská
Čtvrtek 26. 6. 2014
GLOSÁRIUM HADRIÁN
… zkrátka Ženy
Panna, matka, babice. Tři podoby ženy. Mezi umělými stromy, zvířaty, zavařovačkami a pod lustrem s peřím se odehrávají obrazy, které se pokoušejí zachytit různá stádia ženy. Nevybouřené sexuchtivé mládí, zralý sexuchtivý střední věk a nostalgické vzpomínky na sex ve stáří. Představením prostupuje animálnost. Ženy vzdychají, roztahují nohy, zakusují se do blum. Jednotlivé epizodky nastolují vztahové problémy, jako je mezigenerační nepochopení, hledání partnera, soužití, péče o dítě a další. Nápaditý pohybový slovník je doprovázen záměrně omezenými verbálními prostředky. Velmi povedeně jsou tyto principy použité například ve scéně, kdy panna skrze setkání se třemi muži hledá svojí vlastní identitu. Jeden podporuje všechno, co na panně připomíná krásnou modelínu,
ČTVRTEK 26. 6.
10:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / BEATLES - I NEED SOMEBODY / První soukromé jazykové gymnázium Hradec Králové / 40'
14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria
druhý v ní hledá ranařku a třetí romantičku. Celá scéna funguje jen na pohybu a dvou větách „To jseš ty!“ „To nejseš ty!“ – víc není třeba. Dobře funguje i obraz výměny vysokého a nízkého statusu mezi matkou a dospívajícím synem. Na začátku má vysoký status matka, postupně se ale stav převrátí, až na závěr matka dětinsky bojuje o synovu přízeň a staví se mezi něj a možné nebezpečí – mladou dívku. Inscenace Ženy – choreografie a režie Adéla Laštovková Svobodová – pracuje s principy bauschovského opakování, které je ale v některých momentech na škodu a působí zdlouhavě. Zejména ve scénách, kdy je situace od začátku jednoznačná. V obrazu odcizení rodičů od sebe
po tom, co se jim narodí dítě. Ňuňání na dítě poměrně rychle omrzí a neúspěšné snahy čerstvého otce přiblížit se ke své partnerce se opakují příliš dlouho. Přínosné jsou pro inscenaci multifunkční kostýmy Hany Zárubové, které dodávají hlavním postavám jasné znaky s lehkostí, jednoduchostí a designovou elegancí. Inscenace s humorem, bez přílišného intelektualizování pohybově glosuje všeobecnou ženu a její všeobecnou roli na světě. Poutavé jsou na inscenaci abstraktnější obrazy, které se postupně rozklíčovávají, trpí ale častými nemocemi pohybových inscenací: obecností, epizodností a rozpatláváním pochopeného. -lis-
17:30 u Divadla Drak / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice / 35' V D
20:00 Open Stan / JUKEBOX / Služebníci lorda Alfreda Brno / 60'
18:00 Atrium Radnice / KUPÉ STORY / Divadlo Jesličky Josefa Tejkla Hradec Králové / 50'
18:00 Pivovarské náměstí / FOUTAISE / Cie des Pieds Perchés Praha / 35'
15:00 Malé náměstí / VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Salinger o. s. Hradec Králové / D
18:00 Umskup stan / ŠVÉDOVANÉ FILMY / Umělecká skupina UMSKUP Mladá Vožice / 60'
15:00 Žižkovy sady / BENEFIČNÍ PRODEJ MALOVANÝCH KAMÍNKŮ / Oblastní Charita Hradec Králové
18:30 Pivovarské náměstí / LES RHINOCÉROS / Koncert / 60'
15:00 u Divadla Drak / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice / 35' V D
15:00 Žižkovy sady / RC POHODA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové / D
16:30 Open Stan / Z TAJNÉHO DENÍKU SMOLÍČKA PÉ / Studio DAMÚZA Praha 1 / 45' D
17:00 Městská hudební síň / SONET O LÁSCE / Divadelní soubor Slunovrat Hradec Králové / 45' 17:00 Klub č.p. 4/ MCHS / KÁŤAjeBÁRAjeSKÁLA Jablonec nad Nisou / 30'
7
18:30 Jižní terasy / TACET (BISBIGLIANDO) / D.R.E.D. / 30'
19:00 Jižní terasy / TACET (BISBIGLIANDO) / D.R.E.D. / 30' 19:00 Velké náměstí / 2+1 JAM BAND / Koncert / 120'
19:30 Jižní terasy / TACET (BISBIGLIANDO) / D.R.E.D. / 30' 20:00 Jižní terasy / TACET (BISBIGLIANDO) / D.R.E.D. / 30'
20:00 Klub č.p. 4 / THE SMOOTH LIFE/ The Smooth Life / 60'
20:00 Pivovarské náměstí / KALLE / Koncert / 60' 21:00 Jižní terasy / ŠKOLNÍ VÝLET / Školní výlet Hradec Králové / 20' 21:30 Autobuf / ŘÍDIČ / Divadlo Bufet, o.s. Praha / 75' V 22:00 Klub č.p. 4 / THE SMOOTH LIFE/ The Smooth Life / 60'
22:00 Open Stan / DEBBIE LOVE JUKEBOX / Koncert / 180' 22:00 Šapitó Q10 na Kavčím plácku / MNOHO POVYKU PRO NIC / Divadlo Q10 Hradec Králové / 90'
22:15 Atrium Radnice / ZDRAVOTNÍ VYCHÁZKA / Divadlo Exil Pardubice / 80' 22:15 Městská hudební síň / STÍNY (EURYDIKE ŘÍKÁ) / S.P.E.K., o.s. Praha 3 / 60'
22:15 Umskup stan / PĚT LET V ŠAPITÓ (NAROZENINOVÁ SHOW) / Umělecká skupina UMSKUP Mladá Vožice / 60' 23:15 Městská hudební síň - kaple / PHEARENZ / Koncert / 45'
HRAJEME
HRAJEME
8
Čtvrtek 26. 6. 2014
ČTVRTEK 26. ČERVNA
PÁTEK 27. ČERVNA
Hlavní scéna – 10:00 SESTUP ORFEŮV Klicperovo divadlo Hradec Králové – CZ
Divadlo DRAK (dóm) – 15:00 BACK TO BULLERBYN Divadlo ŠPORTNIKI – CZ / SLO
Divadlo DRAK – 10:00 PROLETĚT DUHOU Naivní divadlo Liberec – CZ
Studio Beseda – 17:00 BITVA S DIDEROTEM Badoc Theatre Paříž – F Následuje beseda s autorem Regisem de Martrin–Donos a herci
Divadlo DRAK (dóm) – 18:00 IDOLLS – EMOčně dEMOliční EMOkál Divadlo NUKU Talin – EST Divadlo DRAK (šapitó) – 18:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ
Hlavní scéna – 19:00 STRÝČEK VÁŇA Divadlo Petra Bezruče Ostrava – CZ Divadlo DRAK (studio) – 19:00 MACBETH 14 Divadlo DNO Hradec Králové – CZ Divadlo DRAK (dóm) – 21:00 CokoLIVE & Kapela SEN Divadlo DNO Hradec Králové – CZ
Studio Beseda – 17:00 PSÁNO DO PÍSKU Západočeské divadlo Cheb – CZ
Psáno do písku
DIVA DELNÍ ŠÍ LENS TVÍ PETRA ZEL ENK Y
Filmový a divadelní režisér a dramatik Petr Zelenka včera na scéně V podkroví představil knihu svých divadelních textů Obyčejná šílenství – Divadelní hry 2001 – 2012, kterou vydalo nakladatelství Akropolis. Úspěšný filmař odstartoval svou divadelní kariéru v Dejvickém divadle komedií Příběhy obyčejného šílenství, jež se poté kromě nastudování na šesti českých scénách dočkala i více než padesáti zahraničních inscenací. Agentura Aura-Pont dosud zaznamenala premiéry Zelenkových her na profesionálních scénách mj. v Belgii, Bulharsku, Chorvatsku, Francii, Lotyšsku, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Divadlo DRAK – 17:00 GAGARIN! Polsku, Rakousku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku a Švýcarsku. (had) Divadlo ŠPORTNIKI – CZ / SLO Hlavní scéna – 19:00 PRAVDA Volkstheater Wien – A
Divadlo DRAK (studio) – 19:30 SIMPLY CLEVER Divadlo ŠPORTNIKI – CZ / SLO
Velký sál Adalbertina – 21:30 DECHOVKA Divadlo VOSTO5 Praha – CZ
Divadlo DRAK (šapitó) – 21:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ
KONCERTY
Divadlo DRAK (dóm) – 22:00 JAHODOVÉ DĚTI Divadlo ŠPORTNIKI – CZ / SLO
ČTVRTEK 26. ČERVNA
JH BIG BAND HRADEC KRÁLOVÉ
PÁTEK 27. ČERVNA TWO TOWERS HULU JAZZ
HADRIÁN
20 LET FESTIVALU A KAM DÁL?
Moderovaný rozhovor s trojicí dramaturgyň letošního festivalu s Janou Sloukovou z Klicperova divadla, Dominikou Špalkovou z DRAKu a Martinou Erbsovou za Open Air – se uskuteční dnes od 14:00 v dómu před divadlem DRAK. Okoral festival nebo neokoral? Proč vypadá letošní ročník tak, jak vypadá? Kdo všechno se na něm podílel? A jak by se měl festival vyvíjet do budoucna? Přijďte vyjádřit svůj názor – máte šanci ovlivnit, jak bude vypadat Divadlo evropských regionů 2015. (goj)
Pravda
KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:
HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.