Hadrián 2014 - č. 4 by Klicperovo divadlo

HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .

2014

DIVADLO BY MĚLO LÉČIT

Aut o r k a l é č i v é h o d i v a d l a A D É LA LAŠTOVKOVÁ STODOLOVÁ je také tanečnicí, choreografkou a režisérkou. Témata pro své hry nachází u sebe samotné, jsou jimi osobní otázky, na které hledá odpověď. Naposledy měla touhu v sobě najít ženství, a tak vznikl projekt Ženy, se kterým přijela na královéhradecký festival.

V listu najdete: Str. 2 – Glosárium

Str. 2 – Divadlo v Tunisku

Str. 4 – Glosárium

Str. 5 – Miřenka Čechová: Jak trumfnout Lanďáka

Str. 5 – Jsem FAGI Str. 7 – Open Air

Jakým způsobem si vybíráte herce a ostatní kolegy? Já dám hodně na intuici a vybírám si většinou herce, se kterými už mám nějakou zkušenost. Vím, že jsou otevření autorským projektům. Na začátku zkoušení se jich ptám, jestli jsou ochotní se mnou v tom daném tématu některé věci sdílet a bavit se o nich a otevřít se i autobiograficky. Pro spolupráci hledám lidi, kteří mají podobnou energii a nadšení pro tenhle typ divadla a jsou všestranní, takže s nimi můžu pracovat jak herecky tak pohybově. Někdy se nebojím jít i do nějakého risku, ke kterému mě vede intuice, i přestože pro mě bude zkoušení náročnější. Před začátkem zkoušení Mužů jsem si uvědomila, že potřebuju do týmu dosadit ještě jednoho alfasamce, aby se mezi dvěma herci vytvořil konflikt. Jinak by byla skupina příliš harmonická a nebylo by o čem hrát. Ostatní spolupracovníci se objevili postupem let. Například se scénografem Kubou Kopeckým a s hudebním skladatelem Petrem Kalábem spolupracuju už léta a nikdy mě to nezklame. Určitě ale přijde čas začít hledat a experimentovat i jinde.

N E B E R T E Z V Í Ř AT Ů M P R Á C I !

Nový cirkus jsem si zamiloval před mnoha lety, kdy jsem ještě ani nevěděl, že se tak jmenuje, nebo že by se tak měl jmenovat. Obdivoval jsem tehdy svobodné řádění klaunů a klaunek v Deklaunizaci mistrně dirigované Ctiborem Turbou. Postupně novocirkusových zážitků v českém divadle přibývalo, až vznikl festival Letní Letná a Rosťa Novák založil Cirk La Putyka. Ano, nový cirkus miluju, ale s jednou výhradou. Zneklidňuje mě, že vyhání z manéže zvířata a nahrazuje je cvičenými lidmi. Tedy, přesněji řečeno, že zvířata vyhání, aniž by se jich někdo zeptal, zda jim účinkování v cirkusech jde opravdu proti srsti. Co když se zvířatům, která lelkují v zoo, bezcílně se prohánějí po afrických savanách nebo

K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 24 . č e rv n a 2 01 4 - č . 4

ubíjejí nudu všedního dne v korunách stromů jihoamerické džungle, stýská po vůni pilin a potlesku?! Onu člověčí povýšenost jsem naplno pocítil na jinak půvabném představení Podivuhodný cirkus doktora Tarzana v Divadle DRAK. Přiznávám, bavil jsem se, ale jen do chvíle, kdy mi došlo, že opičí La Banana Orchestra, boxující medvědi, zpívající hyeny i další čísla jsou dílem lidí navlečených do zvířecích masek. Zastyděl jsem se – bylo to skoro jako na konci 19. století ve Spojených státech, kde hráli v kapelách běloši s načerněnými tvářemi… Říkáte, že zvířata neumějí hrát? A co pes Rin Tin Tin, medvěd kodiak Bart (mj. hlavní role ve filmu Medvědi JeanJacquese Annauda), kosatka Keiko

Co je podle vás v autorském divadle nejdůležitější? Téma? Zvolené prostředky pro jeho vyjádření? Lidé? Náhoda? Důvěra? Respekt? Odhodlání? Aby pro mě autorský projekt fungoval, musí mít silné a osobní téma, abych do něj dokázala projektovat svoje myšlenky, aby to mělo oblouk, přesah. Mám ráda, když je divadlo nějakým způsobem léčivé. Pro mě a herce ten proces a výsledek pro diváky. Je dobře, když autorské projekty Pokračování na str. 3

(Zachraňte Willyho!) nebo malpy kapucínské Tara a Levi (Piráti z Karibiku)?! Nevolám po tom, aby nové cirkusy okamžitě hodily zpátečku a zavedly se pro ně povinné kvóty na poměr lidí a zvířat mezi účinkujícími. Pro začátek bude stačit, když na sociologický výzkum mezi zvířaty o jejich vztahu k cirkusům získám grant z Evropské unie. Na rozjezd nepotřebuji moc, stačí tak 10 milionů euro. Ale musíme začít co nejdřív. Až se začnou v ulicích srocovat protestující zvířata s transparenty „Neberte nám práci!“ a „Lepší hvězdou v Cirque du Soleil než vycpaninou v muzeu“, to už bude pozdě. A nezaměstnaného nasraného slona před šapitó bych Rosťovi Novákovi opravdu nepřál.

GLOSÁRIUM HYPERBOLA I PIETA

Divadlo VOSTO5 představilo na hlavní scéně Divadla DRAK svou poslední inscenaci Slzy ošlehaných mužů. V kulisách horského kiosku nám jeho vedoucí vypráví příběh českého lyžaře Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty, kteří tragicky zahynuli během lyžařského závodu. Celá tragická krkonošská historie je demonstrována příjemně naivistickým herectvím, občas i herectvím s loutkou. Herci parodují předválečné vlastenecké nadšení – divák však pozná, že to dělají s vřelým vztahem k této době – a tak jejich přehnaně srdečné jednání je zdrojem laskavé komiky. Bohumil Hanč vyhrává další závod, bere si za ženu Slávku a má úspěch v ochotnickém divadle. Vše se zdá být v nejlepším pořádku. Divák však postupně dostává zprávy, že okolnosti jsou mnohem komplikovanější.

Nejlepší přítel Bohumila, Václav, je frustrován nenaplněným vztahem se Slávkou, ač ji nejlepšímu příteli přeje. Později se dovídáme, že Bohumilovi a Slávce zemřelo jejich první dítě. Dalším problémem může být Slávčino žárlení na Bohumilovu lásku k lyžování. Divák cítí, že problémy překryté nadsazeně optimistickým hereckým projevem se kumulují kdesi ve spodu. Představení tak vrstevnatí a nestává se pouhým sledem banalit. Jakmile se chýlí ke zlomovému závodu a divák očekává brzkou smrt hlavních hrdinů, atmosféra představení vážní. Herci neopouští nadsázku svého projevu, ovšem ubývá gagů a tragická událost je nakonec zahrána velmi pietně – a to i přesto, že v úplném závěru rámec vyprávění vedoucího horského kiosku přerušuje Krakonoš, který divákovi odkrývá, že příběh nevyprávěl jen tak obyčejný prodavač párků a grogu, nýbrž (nespravedlivě) odsouzený Emerich Rath. Rath prosí Krakonoše po stoletém trestu

Úterý 24. 6. 2014

HADRIÁN

o klidné spočinutí. Krakonoš jej však proměňuje na dalších sto let v sojku. -ksy-

KAM SE HRABE OVEČKA SHAUN

Asi každému dítěti učarují dřevěné hračky, o to větší zážitek je, když ožijí. Naivní divadlo Liberec vdechlo život několika postavičkám z obrázkové knížky Freda Rodriana. Jednoduchá scéna vyzařovala jakési kouzlo do dětského publika a více než kdy jindy mě napadá, že v jednoduchosti je krása. Představení O beránkovi, který spadl z nebe, mělo velký úspěch nejen u dětí, ale také u jejich rodičů. U holčiček nejvíce zabodoval samotný beránek a u kluků hasičské auto, které pomohlo beránkovi zpět do nebe. Beránkovi přeju ještě hodně šťastných návratů zpět do oblak a Naivnímu divadlu úžasné obecenstvo, jako bylo to hradecké.

Lucie Vojtíšková

DIVADLO JE SOUČÁSTÍ KOLEKTIVNÍ PAMĚTI TUNISANŮ

Profesor LASSAAD JAMOUSSI v rámci včerejšího Tuniského dne představil V podkroví Klicperova divadla tuniské divadlo a drama. Profesor Jamoussi učí na Universitě ve Sfaxu literaturu a komparatistiku. Zabývá se divadlem, filmem a výtvarným uměním. Angažuje se v kultuře stejně jako v Lize lidských práv. Píše také poezii, hry a hrál dokonce i ve filmu. Proč vás zajímá právě divadlo? Divadlo je druh umění, které pracuje s myšlenkami, se slovem, obrazy, a to mě baví.

Jaké mí s t o z a u j í m á d i v a d l o v t u n i s k é kultuře? Čím dál důležitější. Tunisko je spjaté s divadlem od nejstarších dob. Na tuniském území najdete spoustu významných architektonických památek, amfiteátrů z římského období. Známá jsou například kolosea v Kartágu, El Jemu, Douze a dalších městech. Divadlo je součástí kolektivní paměti Tunisanů. Jsme otevřeni nejrůznějším kulturám. K důležité kulturní výměně docházelo také během francouzské kolonizace. V té době vzniklo například divadlo v Sousse, ve Sfaxu. Do země přijížděly francouzské divadelní skupiny, které samozřejmě tuniskou kulturu ovlivnily. Divadlo tak, jak ho známe dnes, se stalo součástí arabského světa v podstatě teprve nedávno. V takovém Libanonu či Egyptě divadlo v dnešním slova smyslu znají od devatenáctého století. I když určité divadelní formy zde existovaly samozřejmě už předtím. Tunisko mělo velké štěstí, že jeho prvním prezidentem byl Habib Bourgiba, který byl nejen dobrý státník, ale také miloval

divadlo. Sám byl herec, což bylo patrné i z jeho proslovů. Všechna jeho politická vystoupení měla rozměr divadelního představení. V šedesátém čtvrtém roce pronesl zásadní řeč o divadle, v níž vyzval všechny autory, režiséry, herce, intelektuály k tomu, aby šířili divadlo všemi prostředky. Divadlo chápal jako prostředek k dosažení emancipace země i jako cestu k získání kritického odstupu k sobě samým. Byla to doba, kdy v Tunisku vznikla spousta divadel a divadelních škol podporovaných státem. Divadlo si vychovalo svoje publikum, z čehož žije dodnes. V roce 1983 se například konaly v Kartágu Kulturní dny, z nichž se posléze vyvinul festival. Existuje dodnes, koná se každé dva roky a já mám tu čest být jeho ředitelem.

Jakou roli sehrálo divadlo v současných společenských změnách? V tzv. arabském jaru, které začalo v Tunisku? Rozvoj divadla, který tak slibně začal s prvním prezidentem Bourgibou, se

snažil jeho nástupce Ben Ali zmařit. Během jeho diktatury se však divadelníci a filmaři postavili na stranu odporu. Zároveň samozřejmě existovali umělci, kteří šli hlavě státu na ruku. Výsledkem byla jistá svoboda projevu. Jako příklad uvedu hru Tsunami nejznámější autorské dvojice Fadhela Kaini a Jalily Balcar. Jejich hra pojednává o povstání půl roku před tím, než k němu skutečně došlo v tuniských ulicích. Po skončení představení jsme měli husí kůži. V roce 2010–2011 jsme svrhli diktátora. Porevoluční doba je těžká. Všichni chtějí změny hned a každý chce tu svou. Tsunami je také hra o tom, co jsme riskovali, že se stane, a k čemu také došlo například v Egyptě, a to je konfiskace ideálů svobody náboženskými extremisty. Všechny tyto dějinné události divadlo samozřejmě odráží.

V č e m v i d í t e b ud o u cn o s t t un i s k é h o di va dl a ? Myslím, že je třeba dát šanci mladým. Je třeba sundat své masky a vyjít vstříc setkání a dialogu kultur. Nejen proto, abychom poznali lépe jeden druhého, ale také abychom se stali humánnějšími a svobodnějšími. Oblast Středozemního moře je křižovatkou kultur. Kulturní výměna je nezbytná nejen mezi tradičními zeměmi jako třeba Tunisko, Francie, Německo, je třeba navázat kontakty s dalšími zeměmi, zrovna jako je třeba Česká republika. Fanatici šíří strach, rozdělují svět. Úkolem umělců a intelektuálů je ho spojovat a chránit před tím, aby ho kdokoli znevažoval. Lucie Němečková

HADRIÁN

Úterý 24. 6. 2014

pokračování ze str. 1

kladou otázky, dotýkají se lidí uvnitř a občas je i pobouří, protože přináší kontroverzní témata. Z reakcí publika vím, že témata Ženy i Muži toto splňují. Co se týká prostředků, jsem nežánrový režisér. Používáme při zkoušení všechny prostředky, které jsou k mání, tělo, hlas, vizuální stránku. Pohyb používám k vyjádření divadelních situací mezi dvěma lidmi, není to dialog verbální, ale pohybový, aby i pohyb sděloval příběh. Pracuju hodně s improvizací, tou začínáme. Hledáme určitou situaci, a jakmile ji máme danou, nebo když vím, že herci přišli na ten pocit, tak hledáme formu. Jdu vlastně přes obsah k formě. Bez lidí by divadlo nešlo, to je velmi podstatná část a samozřejmě i padesát procent práce vám udělají herci právě proto, že vycházíme z improvizace. Co oni nabídnou, já zpracovávám a jako režisér je vedu. Náhoda mi asociuje proces. Mám pokaždé pocit, jako když čekám dítě a nevím, co se mi narodí. Když vidím premiéru, občas na to koukám jak na cizí dílo. Říkám si, jestli to byla náhoda, že to získalo tenhle tvar, nebo už to tam někde dávno bylo dané a teď jsem jen překvapená. Důvěra v intuici, že jsem správně vybrala lidi. Potřebuju obecně důvěru k práci, ke spolupráci mezi lidmi, že všichni chceme, aby se to povedlo. Důvěřovat, že jdu správným směrem během zkoušek a důvěřovat v sebe sama. Respekt k tvorbě. Pokora, nejlepší je dělat projekt bez ambic, bez toho, že teď a tady strhnu tisíc lidí a všem se to bude líbit. Práce je odlehčená, když člověk upustí od ega. Může se stát, že se to nepovede, což není prohra, ale poučení. Odhodlání. Já se po každém projektu odhodlávám, jestli půjdu do dalšího. Většinou to je velká dřina, velká zodpovědnost a při zkoušení na sebe člověk často narazí, že v tomhle mám limit a že s lidmi neumím komunikovat a v tomhle dělám chybu. Odhodlávám se potkat zase sebe samu v procesu jako člověka, nastavit si často nemilosrdné zrcadlo…

Co je podle vás základem funkční spolupráce v autorském divadle? Spíš jak bychom si všichni přáli, aby to bylo funkční. Abychom si my umělci uvědomili, že když děláme autorské projekty, že jde o hodnotnou práci, že je divadlo léčivé a má přínos pro diváky. Nastavit si adekvátní cenu. Obecně si víc hýčkat sebevědomí. Když si budeme umět říkat o peníze ne z pozice chudého a méněcenného, tak je budeme víc dostávat. Potom funkční spolupráce bude taková, že já mám herce vyblokované a že oni nemusí řešit další tři projekty, aby se uživili. Tohle bych si přála, mít na práci čas, aby věci nebyly v permanentním chaosu odbíhání, přebíhání. Myslím si, že to hod-

SKUTR: ŽENY

ně svědčí o našem sebevědomí, umět si říct o peníze ve smyslu: Já jsem tady a jsem důležitá a znám svoji hodnotu.

Jak pracujete, když jste tvůrce námětu nebo choreografie a zároveň interpret? U projektu Ženy jsem se dostala do bodu zlomu. Bavili jsme se s Martinem Kukučkou, že být zároveň autor a režisér námětu, se často bije. Abych obhájila námět jako autor, tak ho tam chci mít celý, ale když do toho přichází režisér a pracuje s touhle autorskou hmotou, tak ji seškrtá, prohodí scény, vloží do toho i svůj pohled a tam se ty moje dvě osobnosti potkají a každá si hájí to svoje. Potřebuju pak třetí osobu, dramaturga, supervizi projektu, což mi dělají Skutři. Ti přijdou před premiérou a týden přebírají funkci režiséra. Zredukují autorství a pomůžou mně jako interpretovi, abych se do toho nějakým způsobem začlenila a měla zpětnou vazbu. Při dalším projektu bych chtěla pracovat od začátku se scénářem a dramaturgem. Pak budu mít více prostoru jako režisér a interpret.

Jak se s tím vypořádáváte, máte nějakou vlastní techniku? Přemýšlela jsem nad tím, jestli nějakou pohybovou metodu mám, protože za ty roky na konzervatoři i na HAMU těch technik přicházelo hodně, ale zjistila jsem, že s žádnou konkrétní pohybovou technikou nepracuju. Propojuju hlavně herectví s pohybem. Ráda hledám v situacích humor, poetiku. Scény jsou hodně doplněny scénografií, obraz je pro mě důležitý.

Co je vaše nejsilnější stránka? Odkud vyvěrá vaše síla ženy? V čem cítíte dominantu a sílu žen a mužů, v čem se liší jako interpreti? V čem tkví „mužství“ a „ženství“ a jak se tyto rozdíly dají využít na jevišti? Sílu ženy vidím v intuici, znovuobjevení intuice, léčení, že dokážeme slovem i pohlazením léčit, že dokážeme být destruk-

tivní, pojmenovat problém, a že i když něco zdestruujeme, tak to může mít obrovskou pozitivní vlnu. Což by se mi líbilo i v politice, kdyby přišla žena mezi muže a oni ji respektovali a vyslechli si její názor. Slyšela jsem teď krásné pojednání o muži a ženě. Muž staví dálnice a neuvědomuje si dopad toho, co se stane v přírodě. Žena ho upozorní, jaké ta stavba bude mít následky a co je třeba ošetřit. Rozšíří muži zúžené vidění. V tom vidím kombinace muže a ženy, kdyby si vzájemně naslouchali. Země je ženský princip a země je dost zdevastovaná za ta staletí, co existuje patriarchát. Proto si říkám, že by mělo být více ženského principu v ekologii a politice. Aby se země začala hojit. Spolupráce se ženou a mužem v divadle. Když režíruju, snažím se jako žena vše harmonizovat, aby se v projektu měli všichni rádi, aby to šlapalo. Ale mužská energie je v tom: Hej, je tady problém, pojďme ho řešit, a jestli se nedomluvíme, tak se nedomluvíme, ale musíme to někam dotáhnout. Důležité je dát mužům v projektu prostor, protože když jim ho nedám a všechno jim diktuju, tak mě v tu chvíli jako ženu a ani jako režiséra neposlouchají nebo nechtějí, nemají to přirozeně. Dám jim prostor, ať si vše udělají, jak potřebují. Ať mi něco nabídnou a já jim ty věci pak douzavřu. Je vidět, že mužům dělá dobře, když mají v představení něco, na co si sami přišli.

Jak z a č a l a v a š e p r á c e s d u e m S K U T R a jakým způsobem spolupráce probíhá? Ve třiadvaceti letech jsem udělala projekt Všechna jediná, se kterým jsem cestovala po Jižní Americe a Evropě. V té době byli kluci osloveni Divadlem Archa, aby vytvořili projekt, do kterého hledali herce a tanečníky v jednom. Dozvěděli se o mně a byli se na mě podívat, tak vlastně naše spolupráce začala. Už je to přes deset let. Nejprve jsem fungovala jako interpret, Pokračování na str. 6

GLOSÁRIUM ANGAŽOVANÉ DIVADLO

Abych předešel případným nedorozuměním – kdo by od Davida Drábka čekal klasického Shakespeara, bude nejspíš zklamán. Drábek to ukázal už při inscenaci Richarda III. a Romeo a Julie není výjimkou. Příběhový rámec zůstal zachován, avšak téma hry bylo významně aktualizováno. Dávný spor mezi Monteky a Kapulety totiž není uveden jen jako dávný spor s neznámou příčinou, důvod sporu je naprosto jasný. Je to vzájemná rasová nesnášenlivost. Montekové jsou Romové a Kapuleti bílí Češi. Těžiště hry se tak přesouvá z tématu nešťastné lásky na téma rasismu – tedy na téma, které je dnes daleko aktuálnější. Takový postup je v českém divadle čím dál vzácnější. Režiséři se ve všem snaží podřídit myšlence autora, v lepším případě se vyjadřují k obecným tématům. Ale divadlo, které by se dalo nazvat skutečně angažovaným, je k vidění málokde. A problém určitě není v tom, že by v Čechách bylo málo opravdu palčivých celospolečenských témat. Stačí připomenout nedávné nepokoje na Šluknovsku, nebývalý volební úspěch KSČM, nebo diskuze kolem vstupu ČR do eurozóny. V Česku, v Evropě a ve světě je mnoho událostí, mnoho námětů, které stojí za zpracování. Ale česká divadla si, až na světlé výjimky, jakoby udržují odstup od reality a dělají si svoje univerzální hry s univerzálními tématy. Neříkám, že by se mělo dělat pouze a jenom angažované divadlo, nicméně větší kritičnost k současné situaci by divadlu jenom prospěla. Nebo by mu určitě neublížila. -jak-

CHILL–OUT V RESPEKTU

Nabídka Open Air Programu je na letošním festivalu opravdu bohatá. Mimo divadelních představení a koncertů zahrnuje i diskuze nebo workshopy. Když

se opravdu chcete ponořit do festivalu, nebude asi chill-out to správné místo. Nicméně dvouhodinový program v Kavárně Respekt s názvem Respekt od tří hodin zní lákavě. A tak si koupíte kávu v kafekáře, posadíte se do pohodlného křesílka a čekáte, který zajímavý host se objeví, jaké téma bude diskutováno, zkrátka, co se bude dít. Čekání si ukrátíte četbou starších čísel Respektu, která leží na stolcích kolem. A najednou je 15:15, akademická čtvrthodinka uplynula a stále se neděje nic. Ale nelze říct, že by to nějak vadilo. Všude kolem se něco děje. Kousek od vás nějací lidé cvičí swingové figury, jinde se honí dva výmarští ohaři a všude je plno lidí. Závěr tedy zní, nemůžete přijít na open air a čekat, že se nic nebude dít, protože, abych citoval postavu z vyprávění Mirka Donutila: „Pořád se něco děje!“ A k tomu dodávám - obzvláště na festivalu.

-jak-

PŘEDSTAVENÍ NĚŽNÉ I MUŽNÉ ZÁROVEŇ

Soldates uskupení Squadra Sua je pouliční klaunské představení. A jak je již z názvu patrné, je o životě vojáků, kteří se nezdolně vrhají do všech bitev a ničivý rádius jejich zbraní je vždycky o krok delší, než jsme schopni uskočit. Tři klauni, generál a dva desátníci jsou ta nejmilejší trojice vojáků, jakou můžete potkat. Milovníci seriálu MASH by mi určitě dali za pravdu v tom, že o vážných věcech se dá mluvit s nadhledem i humorem a představení Soldate je toho důkazem. Válka nikdy nebyla a nebude ani pozitivní ani krásná. Válka bere lidem domovy i životy. A tím přeživším bere často důstojnost, víru v Boha i cit. Válka zanechává vzpomínky, které chtějí být zapomenuty. S čím vážnějším tématem však klauniáda pracuje, tím větší smích může vyvolat. Smích je spolehlivě nejlepším lékem proti strachu. Téma války je tak široké, že každý divák, byť jí i sám neprožil, má o ní nějakou představu – ať již z televizních

Úterý 24. 6. 2014

HADRIÁN

reportáží, fotografií, vyprávění, děsivých snů nebo je ovlivněn jen znepokojujícím tušením a mlhavým obrazem toho, co to vlastně je a co s člověkem může válka udělat. Soldates je precizně provedená mimořádně jemná a veselá klauniáda, která končí tragicky. Všichni vojáci umírají a spolu s nimi umírají i klauni. Představení končí známým obrazem – na scéně zůstanou jen rakve přikryté vlajkami s těly mrtvých hrdinů. Tento pouliční kus je dokonalý mix směšného i vážného a obsahuje snad všechno, co lze do pouličního představení „nacpat“. Interakce s diváky jsou mimořádně nápadité – bomby se schovávají pod zadnice diváků, poslední valčík si vojáci užívají s vybranými dámami z publika, hromada gagů či slovní ekvilibristika generála, který dává zásadně přízvuk na poslední slabiku. A v neposlední řadě jemnost! Jemnost a souznění mužského ansámblu, kde se nikdo nechce na sílu prosazovat a poukazovat na sebe. Vše je pokorně podřízeno sdělení. A i když se kousek ode mě sedící chlapeček pořád neodbytně ptal maminky, o čem to je, a i když téměř nezachytíme příběh, i když timing nebyl vždycky úplně dokonalý a i když byly některé scény trošku kostrbaté, stejně se většina diváků koukala na Soldates s permanentním úsměvem na rtech. Bavily se děti, bavili se dospělí. Všichni co viděli, vědí. A ti, co neviděli, ať si příště nenechají ujít!

Michala Maurská

Squadra Sua vznikla v roce 2003 jako duo studentů Katedry nonverbálního a komediálního divadla HAMU Praha: Romana Horáka a Roberta Janče. Jako plnohodnotný se soubor Squadra Sua etabloval ale až v roce 2012, kdy se z dua stalo trio rozšířením o Lukáše Houdka. V roce 2012 byla odpremiérována klauniáda Soldates a o rok později přibyla rodinná groteska o hasičích zaměřená zejména na otce a děti: Bomberos.

Hamletova rodina v civilu aneb Patrik Děrgel a Petra Hřebíčková

HADRIÁN

Úterý 24. 6. 2014

MIŘENKA ČECHOVÁ - úspěšná česká herečka, tanečnice a choreografka. Je spoluzakladatelkou divadelní skupiny Spitfire Company, která na festivalu představí performanci Antiwords - v ní Miřenka Čechová hraje spolu s Terezou Havlíčkovou v režii Petra Boháče. Spitfire Company: Antiwords

Vznik Antiwords iniciovalo české velvyslanectví ve Washingtonu – pro přehlídku Mutual Inspirations Festival, jejíž loňský ročník byl věnovaný Václavu Havlovi. Jak se inscenace od prvotního zadání vyvíjela do současné podoby? Prvotní bylo zadání, které jsem dostala od českého velvyslanectví ve Washingtonu – udělat Havlovu Audienci netradičně, pro dvě ženy. Nejprve jsme se Sivan Eldar, autorkou hudby, přemýšlely o zcela jiném konceptu – měla to být taková minimalistická hra, silně založená na zvukové instalaci. Dokonce jsem si k tomu koupila vlastní „hudební nástroj“ (metal sheets), s nímž jsme chtěly vytvářet zvuky živě během představení. Nakonec onen nástroj použila Sivan jen v hudební nahrávce, která doplňuje začátek a konec představení takovým existenciálním dusnem. Když jsme však přišli společně s Petrem Boháčem a Jindřiškou Křivánkovou (nyní ji alternuje Tereza Havlíčková; pozn. redakce) na plac, zjistili jsme, že to chce něco zcela jiného. Že potřebujeme nalézt mužské charaktery, aniž bychom se do nich museli násilně stylizovat či něco předstírat. A tak vznikl nápad s hlavami, které nám ve zku-

JAK TRUMFNOUT LANĎÁKA

šebně ležely ještě z dob naší performance o Miladě Horákové na Vrchním soudu v Praze. Pak, když jsme se společně dívali na Menzelovu inscenaci Audience s Josefem Abrhámem a Pavlem Landovským v Činoherním klubu, přišel nápad trumfnout Lanďáka v množství vypitých piv. Jakých témat si na Havlově Audienci nejvíc vážíš ty sama? Osobně – a nejen na Audienci – mě u Havla zajímá téma skryté manipulace, maskované za rádoby přátelské dohody: „Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mně, doba je zlá, tak proč bít hlavou proti zdi, když se můžeš mít za "malý" ústupek mnohem líp“. A právě onen „malý ústupek“ je to, co je pro mě nejzajímavější – co Havel z pozice Vaňka obhlíží, ne jako velký hrdina, nýbrž jako člověk faustovsky sváděný.

Jak se liší reakce na Antiwords u nás a v zahraničí? Reakce se moc neliší. Všude se lidi na začátku smějí a na konci jim úsměv tuhne, ačkoliv pořád jaksi žasnou a lehce zlomyslně se pochichtávají. V zahraničí reagují více na pohyb, v Čechách další level přidává znalost textu, který se stal téměř až jakýmsi folklórem. Ale všichni tam myslím cítí tu žalostnost a vyděděnost, která se tam na závěr vplížila.

Jaké jsou tvoje umělecké plány na následující měsíce? Právě jsme ve Spitfire odpremiérovali nové představení Animal Exitus, které vzniklo v koprodukci se třemi důležitými partnery: s Tancem Praha, s německým Hellerau a s belgickým Les Brigittines, ve kterých jsme měli rezidence. Teď v červnu máme asi 15 představení, takže brázdíme Evropu a Čechy. V červenci se to trochu zklidní. Kromě festivalu Nultý bod, který pořádáme již asi pátým rokem, je tu Itálie, Polsko a Colours of Ostrava. No a od srpna to zase vypukne. S naší Anne Frank budeme nejdřív tři týdny v Johannesburgu a pak v Accu, v Izraeli. A podzim bude opravdu bláznivý, zvláště kvůli Antiwords, které hrajeme asi 17x, takže jsme musely udělat dvojí obsazení, aby se z nás nestaly alkoholičky:-) Zároveň se budu připravovat na režii nového představení Spitfire, Sniper's lake, které bude mít na jaře premiéru v Norsku, v česko–norské koprodukci. A do toho ještě chci stihnout udělat jednu intimní hru

pro Tantehorse, speciálně pro Radima Vizváryho. Takže spousta zábavy přede mnou.

Je něco, co by tě lákalo si v divadelní tvorbě vyzkoušet a ještě jsi k tomu neměla příležitost? Hm, mě když něco láká, tak si to většinou dřív nebo později splním. Nejsem ten typ, který by v koutku vzdychal nad svým velkým neuskutečněným snem. Ale chce to postupně. Člověk musí mít plány, ale zároveň být trpělivý, pracovat na 100%, být šťastný a pak zase pracovat, a pokud to dělá pravdivě a s láskou, tak to k němu dřív nebo později samo přijde. Tomu věřím. Jaký máš vztah k festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci? Chystáš se letos navštívit nějaká konkrétní představení? Na Hradec vzpomínám ještě z dob DAMU, kdy jsem tady byla poprvé. Jednou jsem se tady taky v brzkých ranních hodinách fiktivně vdala ;-) Festivaly jsou pro mě skvělé zvláště proto, že mám konečně šanci vidět věci, na které jsem neměla během roku v Praze čas. Takže teď jsem si to vynahradila v Olomouci a v Ostravě a v Hradci doufám, že uvidím Dolls od Rosti Nováka a Cirku La Putyka a v Draku George Méliése od Jirky Havelky.

Linda Petáková

Spitfire Company se věnuje fyzickému, experimentálnímu a tanečnímu divadlu. Základní dvojici souboru tvoří režisér a dramaturg Petr Boháč a Miřenka Čechová. V posledních letech se skupina úspěšně prosazuje v zahraničí a získala mezinárodní ocenění: např. za inscenaci One Step Before the Fall na festivalu Fringe Edinburgh - The Herald Angel Award udělovanou skotským deníkem The Herald a Total Theatre Award (nominace) udělovanou britským deníkem Total Theatre. Za inscenaci Hlas Anne Frank na festivalu Fringe Prague pak Outstanding Performance Award a za inscenaci Svět odsouzencův Grand Prix Zdarzenia na Mezinárodním festivalu Zdarzenia.

pokračování ze str. 3

postupem času jsem s nimi spolupracovala i jako choreograf. Pak jsem začala dělat svůj projekt Malá smrt, kde už mi pomáhali jako supervize. Je mezi námi důvěra lidská i pracovní. Jsou to jediní režiséři, ke kterým mám důvěru, znají mě

i moji práci a dokážou jí dát správný tvar, je mezi námi zdravá kritika a myslím, že se naší vzájemnou spoluprací inspirujeme a posouváme.

Jak, respektive v čem, vidíte rozdíl ve vnímání, potažmo přístupu k divadlu mezi ženami a muži, ve vaší spolupráci se Skutry? V čem se doplňujete? Kde narážíte? V čem souzníte? Vždy je pro mě nejtěžší poslední fáze, těsně před premiérou. Jsem napjatá, unavená a ztrácím nadhled. Když přijdou Skutři, trošku si oddechnu, že už se můžu věnovat jen sobě jako interpretovi. Skutři na některé věci pohlížejí svým mužským pohledem. Něco chtějí přitvrdit nebo tam dát víc humoru a shodit to. V Mužích chtěli pomoct hercům v mužské síle, dát tomu víc koule. Já jsem pak ten třetí člověk, který říká, to už je moc, tady mi to nechte. Mám tendenci nejít lidem na ruku a víc je nechat v tom, ať si hledají sami, ale kluci chtějí, aby to bylo víc srozumitelné. Vidí, že už tomu rozumím jen já a herci, ale diváci to pochopit nemusí. Najednou se té abstrakci dává srozumitelnost, tam hle-

dáme hranice, jestli mi to přijde už moc konkrétní.

Kdo nebo co vás ve vaší tvůrčí práci nejvíc ovlivnil nebo ovlivňuje? DV8, Ultima Vez a Pina Bausch, tu jsem objevila ve čtrnácti letech a velmi mě oslovila, její projekty plné neuvěřitelných scénografií, materiály se kterými pracuje, přenáší přírodu na jeviště. Ultima Vez mě nadchla v naturalismu, kde jdou lidé za hranice svých možností. V čem vidíte největší přínos a smysl divadla v dnešní době? Teď jsme to řešili na divadelních konstelacích s Janem Bílým, že postrádáme smysl divadla ve smyslu toho léčivého. Vysvětlujeme si to tím, proč dnes tolik lidí do divadla nechodí. Myslím si, že když se dělá jakýkoli projekt, tak je dobré, aby se vytvářel s tímhle záměrem, aby tam bylo to léčivé, aby to nebyla jen připitomělá komedie na odpočinek, ale aby to zasáhlo. Lidi si tam pro to přijdou, protože to s nimi bude pracovat.

Vychá z e j í p ř í b ě h y j e d n o t l i v ý c h p o s t a v v představení Ženy ze skutečných životů, tak, jak je tomu v představení Muži? V Mužích jsme s Janem Bílým vycházeli z herců, z jejich životů a na to jsme stavěli konstelace a pak se vybraly důležité momenty. Zadávala jsem asociace na téma otec, syn, dědeček, milenec, což je také způsob mojí metody. Z odpovědí herců pak hledáme ty nejzajímavější a stavíme situace. Například boty, bič atd. Na téma boty pak postavím celou postavu nebo obraz. V Ženách jsme šli po archetypech panny, matky, čarodějnice – babice. Inspirovali jsme se měsíčním cyklem ženy, každá žena tím měsícem prochází a v každém týdnu je v jiném archetypu. Každý archetyp má své připodobnění, mladá panna je jako bohyně Artemis, má luk a šíp, je nespoutaná, žije v lesích, je cílevědomá, sebevědomá, je komunikativní a má hodně mužského principu. V této podobě jsme v období po menstruaci,

Úterý 24. 6. 2014

HADRIÁN

v panně si můžeme dávat hodně schůzek, záříme, jsme lehce sobecké, nechceme se starat o okolí, jsme dominantní a průbojné, střílíme. Matka má také svoje zákonitosti, dozrává jí vajíčko, chystá se k oplodnění, je plná slunce, je obětavá, ochotná, vytváří domov, je sexuálně náruživá. Pak je čarodějnice – babice, kdy přicházíme do premenstruace a pak do zimy, do babice, kdy jdeme ke spánku, k meditaci. Chtěla jsem tím projektem otevřít nová ženská témata, aby se ženy o sobě dozvěděly něco, co ještě neví.

Jak probíhalo zkoušení inscenace Ženy? Zkoušení u Žen probíhalo harmonicky, až příliš. Na závěr zkoušení nás na to Martin Kukučka upozornil. Chybělo pak mezi ženami napětí, musely se učit být jedna na druhou drsnější a tolik si vzájemně na jevišti nepomáhat. V představení jsou i tři muži. Hledali jsme jejich prostor. Na to jsme přicházeli těžko, protože kluci mají silnou energii a snadno přebíjejí tu ženskou. Muži jsou velmi dominantní, takže jsme museli hlídat, aby to bylo stále o ženách a ne o vztazích. S Janem Bílým jsme si je pak pojmenovali jako mužskou hmotu, která se přelévá a vždycky se objeví tam, kde je potřeba. Buď vyhrotí nějaký konflikt, nebo uchlácholí.

Máte nějaký ženský vzor? Asi Báru Nádvorníkovou, která dělá ženské kruhy. U ní je cítit, že má v sobě mužskou a ženskou část v harmonii. Tahle žena je pro mě velká inspirace. Je bohyně, její postavení těla, gesta, zároveň má zdravou asertivitu a přirozenou autoritu. K téhle harmonii bych chtěla dospět, umět mužský a ženský princip v nás správně používat, aby byly tyto dvě části v dialogu. Co pro vás znamená divadlo? Je to můj život. Žít v obrazech, skládat je dohromady, realizovat je, dávat jim smysl. Dostala jsem dárek, že ho můžu dělat.

Lucie Vojtíšková

Návrat protagonistů pracovních setkání studiových divadel z osmdesátých let do Studia Beseda. Zleva: režisér a herec Miroslav Krobot, teatrolog a editor Jan Dvořák, herečka Hana Doulová, dramaturg a teatrolog Miloslav Klíma, režisér Karel Kříž, herec a režisér Břetislav Rychlík a opět Hana Doulová.

HADRIÁN

Úterý 24. 6. 2014

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA JAKO HOROR S MAŇÁSKY

Loutkový soubor Mikrle je skupina ze ZUŠ F. A. Šporka v Lysé nad Labem, která na festival přivezla inscenaci s názvem Kráska v dřevě spící podle vůbec první tištěné verze pohádky O Šípkové Růžence od Charlese Perraulta. V první části se rozehrává notoricky známý příběh až do chvíle, kdy se Růženka píchne o vřeteno a usne. Přestávka pak představuje jedno století, během něhož Růženka spí. Po setmění začíná hororová část, která je pro většinu diváctva neznámá. A v tom právě spočívá kouzlo inscenace. Představí obě krajní polohy pohádkového příběhu, jak tu roztomile dětskou, tak lidově děsivou. Něco jako když se v příběhu o Karkulce neobjeví myslivec, aby zabil vlka a zachránil tak Karkulku s babičkou. Na rozdíl od původní lidové Karkulky ale Kráska v dřevě spící končí šťastně. Ovšem zážitek z původního příběhu a hlavně z jeho sugestivního zpracování bude v divákovi doznívat ještě dlouho. Rozhovor se členy souboru Mikrle byl pořízen bezprostředně po představení.

Krásku v dřevě spící obyčejně hrajete v uzavřených prostorech. Jak se vám hrálo v atriu radnice? Vlastně nám to vůbec nevadilo, bylo to skoro, jako bychom venku vůbec nehráli. V první polovině sice bylo světlo a my potřebujeme tmu, ale s tím jsme si dovedli poradit.

Co vás vedlo k tomu, první část udělat jako klasickou pohádku pro děti a druhou v podstatě jako horor? Myslím si, že je to trochu i v té předloze. V první polovině se takové zpracování přímo nabízí, nehledě na to, že pohádka O Šípkové Růžence je notoricky známá. Navíc v první části není nic tak zvráceného jako v druhé polovině, že by se to mělo dělat nějakou formou, která by tolik odpovídala svému obsahu. Kdežto druhá polovina se nedá pojmout jinak než takhle. Bylo pro nás i důležité, že příběh pokračuje po sto letech a i z toho důvodu jsme chtěli, aby druhá část byla jiná. Aby svět za sto let prošel nějakým vývojem, de facto i ve stylu hraní. Jsou tam stejné prvky, ale za sto let se to chtě nechtě změní. I dnes je vnímání lidí jiné než třeba před padesáti lety.

Pokud bereme obě části jako jeden celek, je to pohádka spíše pro děti nebo pro dospělé? To se nedá tak spojit. Zkrátka nejdřív je to pohádka pro děti a potom pohádka pro dospělé. Rodiče mají možnost dětem po cestě domů pohádku dovyprávět, uložit je doma do postele a potom přijít na druhou část, aby zjistili, jak to doopravdy bylo, protože to ví málokdo. A to nás na tom taky baví. Málokdo totiž zná tuto barokní předlohu. Měli jste už od začátku jasno, že budete používat právě maňásky? Neměli, ale nic jiného by se nevešlo do těch poliček. A navíc jiný typ loutek by nebyl tak funkční. Loutka se vždycky musí vybírat podle toho, co se hraje. Zrovna v této inscenaci se hodně pracuje s faktickou rekvizitou a maňásek s ní dovede pracovat daleko lépe než klasická marioneta. Nicméně maňásek, kterého používáme my, není klasický s pevnou hlavou, ale hlava je oddělitelná. Navíc tam funguje prvek lidské ruky.

Jestli tomu dobře rozumím, jako první jste tedy měli skříň jako scénu.... My jsme scénu dlouho hledali, ale všechno souvisí se vším. V podstatě všechno vychází z předlohy. Skříň se nám svým způsobem taky nabízela, protože je to jídelní skříň. A potom nám to najednou začalo všechno dohromady fungovat.

Jak hodnotíte festivalové publikum? Je vstřícnější nebo uzavřenější? Když člověk hraje na Open Airu ve čtvrt na jedenáct, tak se dá předpokládat, že publikum bude hodně vstřícné. My jsme se na to trochu spoléhali a musím říct, že nejsme vůbec zklamaní, protože publikum bylo hodně vnímavé a co se některých fórů týče, chytalo na první šlápnutí.. A to člověka svým způsobem nabudí, aby se víc snažil. Na první polovinu přišlo opravdu hodně dětí, a když odcházely, tak se usmívaly. Na publikum si tedy nemůžeme stěžovat. S touto inscenací jste byli už na Šrámkově Písku a příští týden pojedete na Loutkářskou Chrudim. Je to vše, nebo se vydáte ještě někam? A chystáte už další inscenaci? Ještě jsme byli na Theatrum Kuks, protože předloha je barokní. A do budoucna uvidíme, ale podle všeho se asi nesejdeme. O další inscenaci se bavíme, ale ještě nevíme, co to bude. Třeba „Kráskou“ jsme se začali zabývat v prosinci. Ale na zkoušení nám stejně zbyl asi měsíc nebo dva.

Jakub Štrom

ÚTERÝ 24. 6.

9:00 Pivovarské náměstí / DEN SKOKU DO ŽIVOTA / Skok do života, o. p. s. 14:00 Stan nočního kozodoje / VESMÍRNÁ POHÁDKA / Divadlo T601 Praha / 40'

14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria

15:00 Malé náměstí / VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Salinger o. s. Hradec Králové 15:00 Stan nočního kozodoje / KOUZELNÍK EŇO ŇUŇO / Loutky bez hranic / 50'

15:00 u Divadla Drak / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice / 35' 15:00 Žižkovy sady / RC POHODA - VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové

15:00 Žižkovy sady / KAVÁRNA RESPEKT / Respekt

16:30 Open Stan / VĚCI / Divadlo Bufet, o.s. Praha / 45'

17:00 Městská hudební síň / DIVADLO BEZE SLOV / Divadlo beze slov Hradec Králové / 45'

17:30 u Divadla Drak / PODIVUHODNÝ SVĚT VČEL / Sunshine Cabaret Strakonice / 35'

18:00 Atrium Radnice / AUDIENCE / Divadlo MY Theatre Opatovice nad Labem / 45'

19:00 Klub č.p. 4 / LOV NA BOGHORA / Kolty Praha / 35'

19:00 Městská hudební síň / KRYPTA, PŮVODNÍ ČESKÁ ROCKOVÁ OPERA / Rocková opera ZUŠ Střezina Hradec Králové Sovětice / 75'

19:00 Stan nočního kozodoje / PLÁČ NOČNÍHO KOZODOJE / Lachende Bestien (Divadlo koňa a motora) / 90' 19:00 Villa Mysteria / THE PSYCHEDELIC KIDNAP EXPERIENCE / London UK / 120'

20:00 Atrium Radnice / AŽ OPADÁ LISTÍ Z DUBU / Divadlo AQUALUNG Praha 9 / 55' 20:00 Open Stan / STAND´ARTNÍ KABARET / Vosto5 / 60' 20:00 Pivovarské náměstí / THE TAP TAP, BAND-A-SKA / Koncert / 120‘

21:00 Jižní terasy / ŠKOLNÍ VÝLET / Školní výlet Hradec Králové / 20'

21:00 Stan nočního kozodoje / MUTANTI HLEDAJ VÝCHODISKO / Koncert

22:00

Open Stan / BONUS & DJ MARYC / Koncert / 60'

22:00 Šapitó Q10 / Open mic – Ukaž, co umíš s mikrofonem!

22:15 Atrium Radnice / BYLO, NEBYLO…DĚTEM NEPŘÍSTUPNO / Steak Medium Rare Liberec / 45'

22:15 Městská hudební síň / TEŠLON A FRKL / Lukáš Karásek & Florent Golfier Brno / 25'

22:15 Terasy za MHS / CIRKUS KAFKA / Divadlo Idiot Slaný / 60'

23:00 Open Stan / HORTENZIE VZTEKLÁ & MARTIN TVRDÝ / DJ set / 160'

HRAJEME

Úterý 24. 6. 2014

ÚTERÝ 24. ČERVNA

STŘEDA 25. ČERVNA

Hlavní scéna – 10:30 O LÍNÉ BABIČCE Divadlo V Dlouhé Praha – CZ

Hlavní scéna – 10:00 LABUTÍ JEZERO Klicperovo divadlo Hradec Králové – CZ

Divadlo DRAK (šapitó) – 11:00 DOLLS Cirk La Putyka Praha – CZ

Divadlo DRAK – 10:00 PŘÍBĚH TŘÍ SKŘÍTKŮ Divadlo NUKU Talin – EST

Divadlo DRAK (studio) – 16:00 MALÝ SALAMANDR PŘECHÁZÍ SILNICI Lutkovno gledališče Ljubljana – SLO

Scéna V podkroví – 17:00 POVÍDÁNÍ V PODKROVÍ S JANEM HŘEBEJKEM

Studio Beseda – 17:00 ANTIWORDS Spitfire Company Praha – CZ

Hlavní scéna – 19:00 MARYŠA HaDivadlo Brno – CZ

Divadlo DRAK (šapitó) – 19:00 ŽENY SKUTR Praha – CZ

Divadlo DRAK – 21:00 POSLEDNÍ TRIK GEORGESE MÉLIÉSE Divadlo DRAK Hradec Králové – CZ Divadlo DRAK (dóm) – 22:15 Koncert skupiny DVA

KONCERTY

Studio Beseda – 17:00 DEMOLICE EIFFELOVKY Qendra Multimedia Prishtina – RKS Účastní c i mi mořá dn é ho Kab i ne t u H ave l , kon an é ho 23. června 2014 v rámci 20. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů - jehož tématem byla reflexe souč asný ch spol eč ensko-poli tic kých te nden cí v české společnosti - vyjadřují svou maximální podporu Činohernímu studiu Ústí nad Labem, které navzdory nekompetentním a zcela bezprecedentním zásahům ze strany ústecké radnice prokazuje občanskou houževnatost a uměleckou neohroženost v boji o zachování svobodného kulturního prostředí v této zemi. Celou kauzu vnímáme jako vážné ohrožení ideálů kulturní svobody české společnosti, jež svého času zaimponovaly celé Evropě. Žádáme ústecké zastupitele, aby přijali odpovědnost za osud svého města – napomohli Činohernímu studiu k jeho dalšímu kontinuálnímu rozvoji – tí m pak v samém důsle dku přispě li k obnovení pošramocené cti a důvěry vlastní.

ÚTERÝ 24. ČERVNA

Z a s h r o m áž d ěn é úč a s t n í ky K a bi n e t u Ha v e l 23. června 2014

STŘEDA 25. ČERVNA

Petr Oslzlý

STŘÍDMÍ KLUSÁCI V KULISÁCH VIŠNÍ ON LINE SESSION BAND HRADEC KRÁLOVÉ

Online Session Band

HADRIÁN

Alexandr Vondra Eda Kriseová

Anna Freimanová Martin Vidlák Jiří Peňás

Ladislav Zeman KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:

Scéna V podkroví – 17:00 POVÍDÁNÍ V PODKROVÍ S PETREM ZELENKOU + křest knižního vydání jeho her Obyčejná šílenství

Hlavní scéna – 19:00 VELKÁ MOŘSKÁ VÍLA Klicperovo divadlo Hradec Králové – CZ Divadlo DRAK – 19:00 SALOME BRUT SKUTR Praha – CZ

Velký sál Adalbertina – 21:30 DECHOVKA Divadlo VOSTO5 Praha – CZ

AUKCE KAMÍNKŮ

Návštěvníci festivalu mají opět možnost zakoupit malované kamínky od výtvarníků, herců, zpěváků a dětí. Nejprve se uskuteční prodej kamínků od dětí a dalších dobrovolníků ve čtvrtek 26. a v pátek 27. června, vždy od 15 do 21 hodin. A poté se v pátek 27. června od 17.30 do 19.45 hodin uskuteční v Žižkových sadech aukce, kde budou vydraženy mj. kamínky od Josefa Bavory, Emmy Srncové, Pavlíny Štorkové, Ilony Csákové nebo Jana Sklenáře. Aukci moderuje Jan Vápeník, herec Klicperova divadla. Benefiční akci připravila Oblastní Charita Hradec Králové a výtěžek bude věnován Středisku rané péče Sluníčko, které poskytuje zdarma odbornou pomoc rodinám pečujícím doma o děti s postižením do 7 let. Kamínky jsou už nyní k vidění v Galerii Koruna nebo na webu www.charitahk.cz (had)

HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.