Máchám

MÁCHÁM Jan Morávek

2011

CESTA V DÁL

I. Hozených oblázků líbivá cesta v dál, kol vonných jehlic vysazených v les jehož bál v těch hudbách větru hrál, v kol jiných k tanci víc ho zval a dolinami, kopců přes vol jara tuze hrdlem svým se nes budíce tolika jen krásy, s níž rok s rokem nezavdá si.

Takových jen tenkrát časů jak nejdražší vůně vlasů, v polích širých jen, v polích, kterých sen, kamkol brán by byl, kamkol jen by unesen stál jen dál by snil.

7

Pode tou krásou vší vysoký ční kdes kříže hrot.

Snade kdys - komus vhod, kol nejeden rezlý hrot letitými trsy trav hrbenými těly kmenů pojený ve dlouhý plot.

A nemožno poznati světa stran v bludišti, v němž snade stovek vran volajíc krkem svých zvyků vždy tak pochmuřelých okamžiků vyrvaný z plotu byl snad, stoletý stín jeho vrat.

Ve oné zahradě podivných smyslů dal Pán Bůh snad, ďábel snad, že jeden by se polekal a více spíš bral se ode míst těchto, co při metru každém Krist,

8

zdobící zarostlých hrobů kříž.

Mnoho jich spících tu nastokrát pochmurná píseň tam zněla každému hrobu zvlášť - jen pro ta těla mnoho jich tu, avšak jedno z nich, jak jen by bděle poklekem při prahu, pohledem ve kostele.

9

II. Jinde však činu jenž tohotoť pravý týl, dívka kdys krásná, jak nejhezčí ze všech víl, s ňadry tak plnými života žila při všem co bylo jen - úsměvem okouzlila rtů svých jak netknutý zámek bran, oči jak bohu by padly pode dlaň pohledem kdož při ní - do zpěvu jak by se duší bral - byť hněvu kolik jen uvnitř ho bylo.

Třpytivých oblázků líbivá cesta v dál, kol vonných jehlic vysazených v les jehož bál v těch hudbách větru hrál, v kol jiných k tanci víc ho zval a dolinami kopců přes vol jara tuze hrdlem svým se nes

10

a ku pěvu cesty vody tam ke potoka korytu vábil sám, dívku tu překrásnou, cizí cit jenž dávno její již jal se být stejně tak.

Cesta té lásky ač dlouhá pro ni, cesta té lásky ač dlouhá pro ňho, pokaždé krátí se v polovici při snovém polibku k její líci a stkává se dlouhými cestami oblázků, ve obří srdce tluk žijící pro lásku.

Den co den polibky při splavu potoka den co den čitelné touhy ze pod oka každého z milenců pošťastných, vzdych pryč je bral, důvody žijící pro ostych.

Tolika něhy jen, co bílých kvítků tam

11

rostlo po proudu vod niž jeden byl by sám bez konce počtů těch, kteří jen chtěli snad kvítků těch při proudu potoka spočítat.

Lásky té tolika znal on - rozechvělý splav, lásky té znalo pár mechů i různých trav, i pár těch motýlích křídel, co zbloudě v les, znalo té horoucné lásky, co kdosi snes.

Paprsků dlaní a prstů, co slunko má, co denně krz výše stromů v les uniká a hovoří v obrazech třpytivých vod bo snad i jiný - pán noci - to jiný rod k lásce jim dal co noc záři novou ku spjaté milosti svou záři snovou.

On vlastně každý to opravdu živlu pán, miloval je, i sám jimi byl milován v nezměrné grácii vlastního světa jenž stěží vypsat zná, letitá věta předlouhá.

12

Noci při jedné jich touhu sbral vášně vír valící milostí vzývá se plodnosti v pohaslém závoji hvězd - chvíle čirá, při splavu písně všech žab - znící, milá, vánek co tančící zdvihává větvoví smrků, rozčesává vřesoví, hladí i cuchá roztoužených hlav milenců, jímž jako svědek tam splav stál v chvivém spletení prstů svíjících se jak trav trsů, plujících ve vlnách dechů hůr.

A noce za svou vzala.

Jitro se budící, do květů pučících, ve ptačích tóninách slunka svit v skalinách dravců nočních klid

13

jak jindy jich - ani vid a průhledná nebes zář, nocí hla pod polštář vonící barevnou paletou dne, pod polštář dne, který nebledne.

Ohřátý lesa mech sečkal na bdivý dech a víček očí řas všech dáno na pospas rannímu probuzení, jitřnímu okouzlení.

Jak nutno - polibkem milenců konče se setkání noční, pryč nohou je odnese a zas osamělý lesa klín, zase bude bez slabin,

14

beze živé lásky, co potoční tam pásky táhnoucích se kvítků jen sledující noc co den, zpěv milostných her.

15

III. Mraků co sběhalo nebi po šíroucích dálkách měsíce obrazy kolikrát plátno své směnily sladěné struny vod potočních kých to vyhrály tisíce operních lesa árií.

Hozených oblázků cesta kolikráte jen se chvěla v tlukoucích krůpějích řinoucích dešťů, stromů - hlav lesních jen krát kol se sehlo po nesčetných výzvách vichru tanečníků.

Při kraji cesty k splavu, v zas rozvitých květů davu potoka tam v štěstí stojí dívka, v oněch chvílích pojí život svůj se žitím jiným, s roběm v dni před rozeným se synem prvorozeným.

16

A hledíce v opačný řeky tuze šerý břeh, vyhlíží ve silách slabých milence svého dech, by nadšeně pozdvihla svého v pleně syna sbaleného svého plodu spící tváři požehnanou hvězdnou září minulého večera.

Však stejň jak němým pěvem kvítků v páskách břehů potoka, tak i cesta proti mlčí bez ozvěny pro krok a pochmuřelý onen čas, kdy tak toužen jeho hlas v uslzených závojích.

17

Tu hvězdy první vzňal se svit by snad duší prosvítit její toužil by.

A za ní dalších světel zář, co prorvala ten kalamář v nebi rozlit.

I z mraků černých ve chvíli hlédl měsíce srp, pak si sedl jakby nade lesa krovy a podezřelým svitem barvil lesní svět to pastelový.

A padla dívce do oka postava v stínu, z břehu potoka.

Toť milý její vstoupil z šera jí z myšlenek přímo do večera a čelem přes potoka šíři, hledím svým ku svojí míří dívce co při kameni pravé lásky znamení v teple náruče své chová.

18

Svědkem však při onom čase život noční - lesa řád on stoje - stál při němém kroku tuze nechtěl pochovat plodu vášně své té doby kdy on jak milenec coby vzýval tuze něžné duše, jíž při těle vnady sluše svůdcem on to právem byl, toť on tím, jenž kdys zaslíbil revanší i srdce svého, teď však jak vytesaného do sochy jasné, mezi stromy, nade níž snad ani hromy v blescích nesmí promluvit.

Lásko moje, noh svých smoč, ku břehu mému dlouze skoč, bys zezřít mohl v luny svitu

19

při nynějším okamžiku, okouzlení tu při hrudi syna tvého, jen co vzbudí se i očí můžeš zříti nikomuž ty nepatřiti jinému než tobě má, lásko v světě jediná.

Proč jen ty tam v stoji němém, stále za druhým tím břehem proč ty, když jen v srdci mém, proč tě břehu při druhém.

A ticho mlčky nočním zvalo, vánkem se tu, tam a sem a nebýt soví chladnosti, víc jen by mlčelo se večerem.

Jen by hudby splavu znělo tím tichem němých meluzín.

20

Ze bílých botek dívčiných hebká se noha jí sune ven.

Po páru bosa se v jehličí boří, hned druhá po prvé jen a krátkým slabých nohou krokem blíže se břehu nad potokem nese v snech synáčka svého pak vodou v pleně sbaleného na druhý, tak to divný břeh, kde chybí jak se blíží – dech.

I ani květů drobných není jakékol jich pohlazení, unavené duše.

Pak čas to lásky štěstí měl, snad beze pochyb bytí žel při polibku na tvář jeho, jakby nebe zatemnělo se a on jí pravil svým

21

dosud nepoznaným hlasem svým světů všech nejhorší to řeč.

Tebe jsem jen milovati při tvé kráse při bohu mohl já, nač chtěla´s zváti mezi nás ho, tys teď máti, řka mi, že toť můj to syn toť jen výplod tvojích vin.

Však miluji a nechci vzdáti tebe se, dej odevzdati dítě tvé, však někdo jiný šťasten ze tvé bude viny a nás, jak jen - vzpomínáš?

Bude hřát zas lásky plášť.

Věz prosím, že mne jinak zváti k lásce nesmíš - milovati neumím, když Pán Bůh sám dal ti více, než já dám.

22

Hrůzně pravil svých těch vět očí vadlých rtů se chvět počalo děvě, co jal se slova a jen povídal.

Měsíce o kus té oblohy pohnulo dál se potokem stál těch not, les tancem jak přišlo vhod při taktovce plujících vánků a oblohou, tam oněch stánků dalekých beze cest však jak jen voní v obrazcích mýtických jak jenom koní divokých plulo vším nebem tím, neb jen snad křídlem tím labutím, jak by nebe mávlo.

A stínům dvou, jenž k sobě lpící v hře světel nočních světů

23

se bez všimnutí duších spících zdvihlo bílých květů, květů jichž jen vonný vzdych ni nocí zdá se neutich´ symbolů těch, jenž ve páskách potoka topily v láskách den co den, tak slavných citů, ponořených do dotyků.

Pak jak by ve sklech srdce puklo snad každé ze síní pevných vrat, jak by hrdlo jí zaškrtil had, jí proměnil se žití řád a dívka počla - byť se lkát jala - počla pokládat svůj život druhý v jehlic stel jak návdavkem lesu na postel.

24

Mu křížek v čelo vmalovala robátku mdlým prstu tahem v posled k němu pohlédla a se duší, že sama vrahem, od břehu s milým odešla.

A jakby chorá krok co krokem, snažně se byť jenom okem toužebně jen otočit chtěla avšak její cit, v rukou jeho kázal k vpředu natolikrát jího hledu, tolikrát jen v osamění mateřském se v slzném snění síly bily v srdce boji však milenci dva jakby svoji, utloukly ho pudu.

25

IV. Mlhavých mraků par nočním nebem běží nad sklony lesů, kde v jednom při splavu leží v měsíčních třpytkách kamenných vody cest, snící tam záminka životu pro bolest. Životu dlouhému, ký by aň nechtěl žít jak trest ta jistota, že nejde utrápit ke smrti jakoby stál stejné délky krok, jakoby bez konců čas tkaný mírou v rok, vod všech řek jak jen by v svém toku stálo strnulých muzik not, jak by jen hřálo jakoby vlasů se času šeď bála jakby snad jiných víc duše neprohrála.

26

V. Ve oné zahradě podivných smyslů dal Pán Bůh snad, ďábel snad, že jeden by se polekal a více spíš bral se ode míst těchto, co při metru každém Krist, zdobící zarostlých hrobů kříž.

Stokrát snad pochmurná píseň zněla každému hrobu zvášť - jen pro ta těla mnoho jich tu, avšak jedno z nich bděle poklekem při prahu pohledem ve kostele němým času spěchem strnulým času během sýpavým slzím dechem od hrobu milého stranou bez smrti snad vlastní hanou

27

duše dívky, stařeny tvář, s modlitbou ke kříži nad oltář.

Hozených oblázků líbivá cesta v dál, kol vonných jehlic vysazených v les jehož bál v těch hudbách větru hrál v kol jiných k tanci víc ho zval a dolinami, kopců přes vol jara tuze hrdlem svým se nes, budíce tolika jen krás.

Takový jest dodnes čas.

28

BÁSNĚ

VE VLÁSEČNICÍCH JITRA Ryčný hlahol v hloubi výšek, křídla obřích ptáků stínící i moře máme, někdy vlny pnout se slyšet můžeš avšak těžké cokol neříci.

Všem milovaným srdcím kraje, který jen tak nedozraje v dotecích nás, tu a nyní přiznejme, že zcela viní my tu tímto životem.

Tu s vědomím, co jenom naše myšlenky co jenom nás zdolávají zas a zase v závětří jen našich krás.

33

Ptáků, moří vln všech výšek plodných třpytek, krupek jich, když troufale si sáhnou k břehu jako nádech a pak vzdych.

Ach tluč jak jen tvá hora nechá třást se z hloubi nitra jak onoho jádra tepu, vlásečnic všech citů třepu podobného jitra.

34

TISÍCE KVĚTŮ Tisíce květů se vzneslo nad sepnuté dlaně milenců dvou co jen našli práh společných cest pohledná dlaň slunka toužebně sahala na ně žehnala krokům co jaly se pár obou vézt.

Hladin co rozhodlých taktéže přidati melod libě jak možno jen hrálo svou paletou strun podél všech skalisek neslo se písní těch z vně vod a jalo se uhnízdit ctným kmenům do korun.

Tisíce květů se vzneslo nad vší jen ten čas duší dvou planoucích pro lásku spředených rtů očí co nechalo spadaných perel, v nich hlas pro těla milenců do sebe vtělených tu.

35

NA STŘEPECH Na střepech lásko má nechalas přec jen kus sebe.

Nehodná důvoda dělila dnes srdcí dvou a myšlenky statné se vzpomínkou každou zažitou pro ortel pravdy jen rvou.

Proč jen ten bolný vrub hryznul v můj krk zač tolik úzkosti v řadách těch všech rtů rtů mojich otisklých ve tvojích očích vzývaných nyň tebou k branám všech čertů.

Nechci a nemohu věřit té chvíli co jen té do mlhy lásek nás zmámila posečkej prosím v chvil nových a přejných miluj mě prosím, zas jako dřív má milá.

36

BĚLOSRSTNÁ MŮZA Bělosrstná můza se zaryla mu v hloubku mysli pozvala se sama, velká nezbylo žádné místo na nesmysli.

Jen zrádný srpek z nitra noci co pořád tváří se sám, bez pomoci dral se dovnitř skrz dvě bulky chránící lebeční důlky a rozháněl ten divný stav.

V kterém slepě křenil lesu vkované kotníky mu do útesu mlčely, tak slepě byl by stejň v životě zabloudil.

37

A volalo se bez ustání jaktěživa více ne a srdce jeho oslepené srostlé síně z kamene.

Možná tloukly, možná ne možná pukly, možná ne však v sedě pořád černem tmy, sražený sedí noci za okny tmelíce víc tu pachuť s obavou, kam jen tím proudem v dále odplavou a kde jen zanesou ty zbytky něhy smyslná koryta a čisté břehy až jen se vzbudí z běsu svého sna vrytého duše silně v nitro dna a sezná co jen je ta hrůza co ta bělosrstná můza.

38

PŮLÍ KVĚTU Půlí květu lilie jsem přec jen dostal lásku dvou a ze stonku co zbyl mi je přec smutno čteno na druhou.

Jak přísně ctí se lásky v dobách kdy říká se, občas cítí k čemu fešný pohled oka k čemu divný symbol kvítí.

Hleď jen tváře jak se bledá v obraze vod břehů dvou proudem sama marně hledá i když plave za sebou.

39

NOC PŘI PRAVÉM POLEDNI Hlavy půjdem složit tam, kam jen sáhnout hodno není tmavé noci - jejich ran v níž vždy dojdem k zapomnění.

Hlédni v hůr, kde slunko zná kam jen svými prsty tknout šťastně budem oba dva svou denní nocí zlehka plout.

Pohladíme živých loží co jen kolem pylem zní zakusíme spolu prožít noc při pravém poledni.

40

PŘED POUŠTÍ Do zvlhlého písku prstem ryji symbol našich dní byť dlouhá cesta s námi vedla den včerejší byl poslední.

A v poslední té klikatici za poslední z našich vísek cesta končí dál jen práší větrem rozháněný písek.

41

Aniž bych jen nechal stát tě bez všimnutí odešla´s bez posledního rozloučení asi ani nesteskla´s a já postal samotný a do sedu já padl tou nehostinnou pustinou bez tužby hledět za jinou někde za tou valící se pouštní vichru lavinou.

42

O DVOU Nocí zdá se obloze o nekonečných hvězdách, zářích o všech těch večernicích, o vozech.

A tam, kde třpytný prach se nosí nebe by se dotkl jen ta měňavá duha tmy se rozkřikává do oken.

Strážců noci němý huk slyšně pne se šumným světem dnem útesů, hladinou luk.

Stejň jak říčky živý břeh i kmet storočný - širý kmen pějící si hledí v hůr nechající zdát svůj sen.

43

Co kus tmy při rubu dne se vytrácí ve větách času srdcí dvou stál stejně žhne.

Jeho jak by zkamenělo však s pilnou prací rytců touhy navždy mocně uchovaný pro ten tlukot ponedlouhý.

Přes sto jezer jak by hlédl snad ještě dál jen ona jest by daleko sám nedovedl.

Duší proseb, v prstech lístků ode jejich něžných řádků pln je lásky, věčných tužeb však nejhorší - jest pro památku.

44

Jak dech když sbere pevný uzel pověčného ladu žití tak nehybná hruď - zakletý žel.

Upadlé slzy co z očí pryč prchly k rose se pojí a vrývají v zem v dozoru měsíce bolest se skrývá uvnitř té bytosti za hrudním dnem.

Z tisíců dálek poznání, tam někde rodí se chvíli co chvíli nesčetně vyslaných vyznání.

Její ta slova co seč můžou plují i srdce její tesknem tak zbité ode slz onen pak džber dlaní - plný i srdce její kamenné a ryté.

45

Stejným tím symbolem co k lásce jejich tiše byl životem vyvolen.

Hýbl se měsíc o kus té noci očí do páru je upřených v něj nad každým vznáší se odvážná touha a zářících světlušek, jak lamp srdcí rej.

Za noci jedné se spojilo dvou života čar v jeden věčnosti znak životů vydaných pro lásku svou životů zmizelých z podoblak.

46

RŮŽÍ CESTY Co hrdlice poslední kdys přelétla mi nad temenem hlavy již nikdy více nepotkal jsem duše co by vybudila mého srdce vřavy.

Jen nebesa modrobílá tichá a štiplavá slunce záře jinak bez života při mé dlani jen na prstech skvrn od rozlitého kalamáře.

Nosil jsem ti růží květy a nevěděl pro koho jsou nechal unášet je při potoku tichou touhou v lásku svou.

47

Ta kvítka plula vždy jen silou vody a ve vlnkách točila se za mnou zpět jakby snad přála si mi cos ještě říct jakby snad chtěla ještě pár mi vět.

Však neslyšel jsem v pěvu vod a co proud sbere - zpátky nedá co květ - můj posel teskně mizí a tvář má samotou bledá.

Ani teď neň trošky žití nad hlavou mojí křídel vzduchoplavců prsty ruk od pera otlačené jak ryly básně touhy do odstavců.

Snad někdy zjevíš se mi byť jen snem bych poznal tvojich krásných lící čar abych poznal, že mých růží cesty nejsou jen nebohý zmar.

48

VZPOMÍNÁŠ Vzpomínáš na ten zvuk vln na vystrašený břeh na ten den, kdy písek větrem plul.

Krupky soli v pastech kapek braly na náš dech a meč slunce jejich třpytem mou hruď rozepnul.

Tys vzala si tam uvnitř mě ten utlučený balvan touhou něžně jak jen prsty tvé to uměly.

A očí našich bludné středy v tom plutí čistou tváře strouhou někde v hloubi její se zapomněly.

49

Jen slabá půle vlastní mysli mi patřila v tvém sevření a ani tu jsem v moci vlastně neměl.

My byli ukotveni na břehu až přes třpyt vlnek v slunka ztemnění nevím zda vzpomínáš - já nikdy nezapomněl.

50

BÁSEŇ Spojila nás věc co jindy lidi dělí v tom vlhku rána co se vzňalo jednou zimou nad nedělí.

Dvou proudu par co ústy tekly nad námi se splétalo v nekonečném tanci očí do nichž tolik jen se vměstnalo touhy, která zrazuje však jistý byl jsem onen čas si v zdech cizího pokoje kam vracel jsem se zas a zas.

51

Časem světla, časem tmy (jaké zrovna roční dny) vzut loudil jsem ti pod okny.

Po dotecích znal jsem toužit vědel jak jen nitrem vřeš byť zmrzlý přec vždy vyčkával jsem chvíle v níž mi odemkneš.

Spojila nás věc co jindy lidi dělí věc kvůli které ostatní jsou věčně osamělí.

Menší ten díl viny na mě přiznávám, že pad neb ten o něco větší zase na mocnost tvých vnad.

52

Jak nemoc kdyby vzala sil mi předešlého žití naopak mi vnukla jiné do nového bytí.

A když bouří svalů krotili jsme vyplašená sedla nebylo nic co jen by touha naše nedovedla.

Dávné jizvy rázem celily se v okultním tom zjevení kdy dva zcela cizí štastni a ti známí zrazení.

Spojila nás věc co jindy lidi dělí věc na kterou jsme slepě oba zapomněly.

53

OČI Z MEZITRNÍ Vyhrkly slzy na mě z mezitrní a oči ty já jak bych znal tu jejich modř vylitou hnědou jak bych už dříve někdy miloval.

Vzácně mi u srdce jak jednou před tím kde se v mně budí jen toliko citu čí jenom očí těch v hustém tom křoví a navíc v slzách - v tom zkaleném krytu.

Pohledy jaty, dušemi pjaty vzpomínám kus vůně slunečnic po chvíli sňaty tančící šaty náhle je v trnoví prázdno - nic.

54

VZDEJ Marných snů se vzdej pusť noc ať sama si brouzdá ať se rozepne po stopách ho - dne pusť noc ať sama se svou zdá.

Marných snů se vzdej noc snese z oblohy ráje věz, že pilný děj všech jen lásek rej a vůně kvetlého háje.

Marných snů se vzdej a tiše plynout jiné sny nech směle venku za okny neb časem tímto jenom my známe prožít víc než dny.

55

PO VŠEM Po všech těch tunách slov co vervat v listy silou, neb jen pouhým snem, po všech těch co uvnitř býti jen měli a postali sprostě vřeni za oknem, po všech mladých skocích, jichž jsem vzdal se pro duši ké jen vřele chtěl jsem dát, zdravé ticho v bouři moci ve které dokázal bych milovat, po všech padlých známých v hrobech času po všech přátelích co při mém mýtu, posteskne se až mě zavřou beze moci živ jen být tu.

56

ZEM VSÁLA MOU SLZU Zem vsála mou slzu co padla z řas trsu mých víček co stíní proud vod.

Vyvřelých vším štěstím že přímo já jsem tím kdo ku srdci přišel ti vhod.

Nač tolik dramat přec ni jeden klamat dnes v noci by netoužil z nás.

57

Projít se branou pod hvězdami stranou pojď sezříme věna svých krás.

Nechť nám jen září srp měsíce v tváři až dotknem se hřejících rtů.

Vzájemně vpletlých do úst porozeplých nechť navždy jich v polibcích tu.

58

ZTICH POTOKA ŠUM Ztich potoka šum a věrné hlasy stromů zapřel se doléhavý soví brek.

Okenní hvězdy pohasly domům noc skryla vše živé si pod oblek.

To podivné ticho a zář srpku měsíce znala jsi samotná, zbloudilá v touze.

O věcech káraných co myslí tknout nesmí se ach jak o nich snila si dlouze.

59

Umlkla voda jak proudem ledná při břehu chodidla smočena.

Znalými cestami dlaň tvoje svedla a co krokem v slabinách mučena.

Něha té hrudi co vzhůru se pjala vbízela paprsky měsíčních řas.

V omamné chvíli v ké jakby ses vzňala jim nechalas tknout svoje nadkrásy z krás.

Odlesky rtů vlhlých třpyt kapek potu zlato všech vlasů co zastlány v rose.

60

Dlaně se chvějící v znaveném kroku a očí zamlklých poté zas odemklo se.

Nádechem živoucím ruk pod ňadry spjatých podlehlas voláním zasněných světů.

Abys pak vábením jiter všech svatých se vzbudila do peřin vonících květů.

Zní potoka šum i věrně hlasy stromů sladký jest vzdušných letců pěv. Živo jest v oknech hrajících domů a v paměti nebes ten blouznící jev.

61

V ZAHRADÁCH Z područe váznoucí doteky trav o tělo tvé v našich zahradách z květů kde jsou ti milenci,kde jejich dav proč květy poschlé, proč sám vítr je tu přes děravý plot kolem rozdává.

Znal jsem všech barev jich, jak ony zněly mi v očích, tys taktéž je uměla hýčkat zmačkané v mezerách prstů tvých chvěly se v obrazech něžnosti nad níž tvá víčka teď v zahradách lásky se postrádá.

62

LABUTÍ PÍSEŇ Víte, někdy radši sbral bych s chutí své bosé nohy bez obutí a hlavou vpřed se do labutí co po rybníku dát.

Třebas, že by o to stály a svými zobáky mě oklovaly přec plul bych s nimi pyšně v dáli než došlo by mně sil.

63

Sic asi křídly byl bych tuze bit a zřejmě dosti moh bych okusit stejň lépe však než netušit jak labutí píseň zní.

Víte, někdy radši sbral bych s chutí od nepřítele obejmutí než třpyt rybníku bez labutí co jednou naučí mě hrát.

64

SEN KORÁLKOVÝ Třpytivých korálků chlad na kůži tvé obnažené hrudi rozpálené touhou vnad co vědí, že jsme oba sudí mě přečetl jak řádky veršů v tolik znalém skladu slov a zasáhl jak černa terčů prosím, v srdci svém mne schov.

Ukrýt se v tvém mezispánku zaplést se ti pod vlasy vyrazit se na tvou známku zapsat se ti pod řasy snad bláhově snad né mne touha valí jak bych neznal zdiv a do toho myšlenka dlouhá zbláznit se ti na obdiv.

65

Co pod prahem tvých lící polibků mojich vězněno a doteků, kdy prsty snící ti vyznají své nesmělo kde se berou matné tahy když mne potkáš v pohledu kde se plouží vadlé snahy co před tím v takém nadhledu.

Ach as jenom snem korálkovým jak již zvykem budu bdít cestou svojim světem snovým stál mi uvnitř bude znít každou chvilkou okamžiků obraz z hloub mé mysli s vrytou písní na jazyku s tou o níž jsme přišli.

66

V POLI MNOHÝCH CEST Jen co bludné pírko řas tkne se vší svou vahou líce čekající spíš jen hlas který něhou netiší se roztřese se ona tou rozkoší tak bohatou a v hlavě k smrti bude míti onu chvilku kou se potěšiti onen čas co paměť bledá zapomenout si ho nedá.

67

Dopadlé až pírko bludné mnout se nechá láskou ruk dechem času zdát se svůdné bude byť jen kých kol muk se vplete snad v pár doteků nepořídí - do breku spíše, poté mýtus v dál a já ten, kdo zamával.

Srdcem duše spravovaná sama dobře smysl zná jak je touha chamtivá jak je vášeň smyslná lásek všech však voní z květů když jen dvou včas pro odvetu v poli mnohých cest kde se jali svést.

68

DEŠTĚM Co když deště kapek zvony stvoří rytmus na tvém prsu co když deště kapek tóny zahrají snad něžný part.

Do melod pak tancem vpluj a ty dešti stál bubnuj pro kus srdce obou nás co pojeno nití krás v než jen pouhý tvar spíše v pevný dlaní svar.

69

Kde máš dlaň svou ukrytou dej jen vědět mi ten fakt ať naší láskou letitou rytmem stejný srdce takt vrtí silným obrem v hrudi šťastni dokud jitro budí šťastni dokud každým dnem byť i dešti za oknem.

70

LÁSKY UVNITŘ Když tehdy v dál se nechal zvát tak dobu dlouhou nežli v sad ho zlákal zvučný jejich šum všech jabloní stín, v něm hlad bděl v loži své, kde scházel sám si sobě však již byl si znám a vzdychem jak z úst ven ho hnal zíral jak se podobal.

Svému já co dřív jej mělo co v moci dříve jeho tělo a až když počal pryč ho zvát se vzepjal, byť ho kolébat chtěl ten suchý citu snář vlastních citů skvělý lhář.

Teď sedí tam kde jabloň list svůj stínem vrhá větví bust pod světem mračných korábů co stěžně jejich po právu 71

jen unáší vír vzdušný tam kde duše lidské miznou, kam jen blázen by se ptal či snad by jej kolébal stejň nevědomí žití zrak byť každý jiný v těle znak bude marným symbolem bez a nebo s tím bolem v sadu oněch statných těl co dal čas, a do nichž jen kruhů těch odevzdal, ví že jak samotný, má se zas beze ho citu, ký jen vlas její byl schopen tak šťastně dát schopen do srdce mu malovat laskavé obrazy z hloubi těch niter milovné věty ze láskových liter.

Pěj ty jen větře a pěj ty jen živote málo nyň mám avšak mnoho mi zbylo té lásky uvnitř.

72

NEHÁDÁM POSTRÁDÁM Těžko znát co šlo by dát bych jak tvou duši milovat moh znát.

Tisíc blyštných perel nebe co odrazem by chtěly poznat tvoji šíji, snes bych však nevím, zda by směly.

Nehádám - postrádám.

73

Půl měsíc možná moh by vzdát se noce vždyť přec přesto spát lze a já tímto darem snad být lepším směl bych dokázat však nevím jak jen onou půlí pohnout při tak strastné vůli nehádám - postrádám.

Nehádám radš neb bych strachem jeden z mála pod oblakem smutné touhy byl.

Nehádám - postrádám.

74

V SNECH PUKU DNE Jen co pás doteků milostných hlavou jak dav jen se v puku dne proplétal znal jsem tu mámivou cestu tvým stonkem na němž z nejněžnějších rozkvétal krásný to květ s duší léta jenž ani ta nejdelší věta vykeslit do řádků nemůže neb nežli jen zakončí - dvě růže rázem ze očí tvých zavoní až tečka se snaživě ukloní, sama se - přestane psát a raděj počne milovat.

75

Polévej, jen polévej, čelo mé mi vlastním potem svaž dlaně provazy, ať ony s krotem vládnou, radš také ať ony jsou pro možná lásku mou jedinou sbalenou v klubku mé mysli stál, jak prve na moje smysly sic buší si nerovným útokem v boji, kde já chudým otrokem podivných sil mocných krás s podpisem očí, tvých řas.

76

Jen co pás doteků milostných hlavou jak dav jal se zmocnit mi poledne znal jsem tu pozemskou bezmoc chvil v nichž jak by čas mil tak nezbedně nachodil po kruhových stezkách při mojich zasněných steskách kdes v mracích, při zemi, ještě níž kdekoli pro pocit ještě blíž být ti byť v myšlenkách jen byť jen ten přihlouplý sen ať zbude mi a dál zdá se mi.

77

NĚKOHO PRSTY Někoho prsty, ty dlouhé cituchtivé spředly se ve klubko v dlani mé teplaly, o sebe jak jenom přeny v ohybech zákloubí - spanilé.

Někoho prsty, ty dlouhé osamělé volaly do lásky dlaně mé zněly tak čistě - bez ozvěny jediné upřímné - neněmé.

Někoho prsty, ty dlouhé ztracené usnuly v kolébce dlaně mé těžko jen seznati čím ony sněny však zřejmě již nebyly raněné.

78

BYLO Slunko tolik vznešené jak nejváženější ze všech divů se svezlo ji po zrosené šíji s kou jen hrál si třpyt v usmlouvané vřavě dvou srdcí tlukoucích za sebou i nahé duše žádný stín vše čisté, jakby bez slabin.

A přesto dodnes v kámen vryt čas v němž se nutno rozloučit.

Bylo.

79

BOUŘE Obří bouře nade domy zrůžovělým nebem pěla v uhrančivých basách tóny vlněla, jak kdyby čas rozházěl je po obloze, jako noty hrotem pera vysmýkal by jakýs, nezapřený ras jenž strachu vhání délkou smyčců v dlouhostrunné chvění jich hudebních to trpitelů strun - jich utrápený vzdych.

Bouře jak by nekonečná libě vila píseň svou kudy cestou tudy mnohých not v nebi v září za sebou ztrácela v ozvěnách cesty při krocích co jejich běh smýkal se libě uvázaným strunám smyčcem po uzlech.

80

Jak hrou a pěvem mámilo se širých jich těch nebes sluchů snad dojetím se poštěstilo dodat oněm chvílím cit a nebe počlo plakat, pustě slz co v hůrách jejich kryt.

Plakalo a plakalo a slzy bily smělých hlav všech krajů, lánů, polí, lesů v život bily všech jich trav.

81

DÍVKA Z LÍSTKŮ Po čem touhou, po kom chřadla proč jen ve svém květu vadla dívka mezi lístky.

Vlahé jitro něhou voní lístky jí se rosou kloní sem tam kapek o zem tluk.

Milovati němým hlasem krajů zdejších něžným časem povinností všech jen ruk.

Vol neznámých těch veršů dne se dívce vnadné tělem pne a ku kráse ji vábívá.

82

Dál silou slova básníř každý bíla listu - svědek vraždy při pokaždém tahu pera.

Vítej dívko krásná v mých listů věčných v závojích vlastních tvojich kouzel.

Ty skrytá nejen již ve květech v lístku tužeb vlastních letech v tvrdých deskách mých.

Pro věky zavřených.

Po čem touhou, po kom chřadla proč jen ve svém květu vadla dívka krásná z listoví snad zář závojů odpoví.

83

KRAJINOU RTŮ Zahlédl jsem krajinou rtů těch tolik jiných než jak jsem jen hádat směl rozladěných, v tunách polibků spí krása lásky uzamčená v svých.

V svých zámcích snů v svých slovech opsaných z obrazů očí jiných v dál očí, co jsem jimi hledíval.

Zahlédl jsem při páru tvých rtů osamělých něžné koutky v kých se dral jich usměvy ven i mámivý sten a srdce tlukot si tančíval.

84

Znám víc těch dní ve vůni jara znám, že poslední mocný jarní čas přivede mě s létem k tobě zas.

Pár tvých rtů jak zář skálopevný postoj koutků - tvář tvoje bude tou mou, čekám až jarněnky odkvetou.

Zahlédl jsem krajinou rtů těch tolik jiných jak jen v hlavě jsem je měl odemčených jak pro dotek jiných snad já dotknout se v dáli té směl.

85

ŠÁL Zmatené srdce a pobledlý šál jehož tisk uzlem je krku tak daný žilám všem, tepnám, těm potokům krve škrtí stál silně jak před lety prve nechtěný, uvázán dar odevzdaný.

V díku slov však jako kdyby se bál jako snad kdyby ten kdo podepsaný drze ctil přání, v kém lásky se hledá káž však ta jenž z tváří strnule bledá koho tvář kdo vešel sám, nepozvaný.

86

Ona, ta chtivá jen, osamocená můza zlé lásky, ach kde ta se vzala co jen chce při světě jenž sice kloní se však jinak rovný - nad kopyty koní jak nohy svalnaté - cválá.

Bez duše as, bezejmenná jak při svoji světnici ku mé se jala jak kdyby pod svými krovy se chvěla myšlenka má spolu s šálem mi bělá až zcela mrtvá se tiše podepsala.

Na dveře komory co síni brání k vyrvané petlici s ozvěnou zvonu jenž pouze v dochvěvu hluboce zmítá hlas svůj by jak vidno co ještě skýtá vydala v předzvěsti vlastního skonu.

87

NEBEM CEST Po nebi mrákotném záludnem běžících bílých čar.

V slalomu bílých skvrn nebeských kroků srn pletouce jejich těl do slunné záře pletouce těl jejich v široké páře pomalu úkrokem miznoucí ve travách, po nichž se pasoucí.

88

Daleko rozlehlých plání kam jejich cest úmysly lásky tak v dál jen se jaly vést, daleko čar jejich bohatě úrodná zem tam míst, kde po těle touhy co voní snem.

Blankytně modrá tak svitle modrá barva to nebeské vůně trav, plující páry, tak bílé páry jakoby v travách tam šuměl splav mlhavým čarám co zbyly a zlehka tají po nebi mrákotném při našem kraji.

89

ZA VĚTREM Za větrem co v kout jen sbral našich duší v již dávném neznámu zmatených dvou těl co jen vyčkává šípu té z kuší jehož hrot přivábí lásku ztracenou v podivném světě nepoznaných citů co jen se vrací a míří v cest míst hýčkaných v dotecích života krytů jehož všech láskoslov těžko nedočíst volají avšak jich zvuky se tratí každého hrdlo jiných světa stran dálky svou ozvěnou jich dotek hatí polibek zůstane nepoznán.

90

V ZÁVOJI VLASŮ V závoji vlasů se jakoby octly zasněné rysy, líc jeho tváře s pokojem ponechal svým světem vézt se myšlenky hnaly všech kol při kočáře.

Jak jen víc toužil, tím více dral zem spanilou rychlostí za její krásou opratě síly ho hnaly tím snem a doufaly, že vdáni tou správnou trasou.

Buď rychle moje, ty země vší lásky žil bych tak zasněně, jak jen se dá však vidím jak cit pak při probdění přijde nezvaný a drze k mně přisedá.

91

PŘI MLADÉM VEČERU Dub jak jen klonil se v závětří k směru doteku rtů - stínil jak jen on má v kázni tak vepsáno - milencům dvěma lístky tak oblými v tanečních krocích větví, jak on strom se ohýbal v bocích jak hyb vln tančil svůj zmíněný part.

Volavá fráze, ta lásky co budí při mladém večeru srdcí všech hrudí běh matných perel co do trávy padá a touha květoucí - neuvadá.

92

KDO NESLYŠÍ Skrze trávy země voní skrze listů větví dýchá skrze pás dne vítr kloní skrze proudy vodou slýchá bůh ať tomu, kdo neslyší ať jen strun co stáhlých sladí ochuzelé linky osnov ať jen plní, ať jen hladí.

93

STŘEPY

Vznesný let nočního dravce tichý leh mračného plavce na hladině jezu v tmách jen luna - běhá po vlnkách.

96

Půlkrok do kroku se střepinou v oku se střepinou v kapku proměněnou.

Při cestě stát ustoupit se bát při cestě vší láskou střeženou.

97

Nahá tvář se zrcadlí při břehu bledé kaluže co jenom se stalo srdečnímu svalu, že mlklý.

98

Třpytné kroužky holubí kolem nahých kotníků němá touha deštěm lásky beze srdcí deštníků.

99

Světem se vynořil prostý jen snílek chvil jenž s láskou pojený, jenž se ctí vší on žil milovat - zvláštní to kulisa daného dechu srdce když tlukoucí zná duše nejen z doslechu.

100

Zatměl se v úbočí jejích, tak vnadných to skal kovaných pevnými ňadry, jich tělem vášnivým jako snad, kdyby cest matoucích dávno již znal s úctou on vstoupil do krajů dechům mámivým.

101

Stával jsem pod bludným palácem z hvězd tříštil své pohledy o fresky stropů cítil těch dálek, na miliard cest úžasnou práci nebeských zlatokopů.

102

Neznám přesně kolik délek čar rukou - lidských dlaní však dále stál ať jen se sobě či v sebe ctivě klaní.

103

OBSAH CESTA V DÁL BÁSNĚ VE VLÁSEČNICÍCH JITRA............................................33 TISÍCE KVĚTŮ...................................................................35 NA STŘEPECH..................................................................36 BĚLOSRSTNÁ MŮZA......................................................37 PŮLÍ KVĚTU......................................................................39 NOC PŘI PRAVÉM POLEDNI......................................40 PŘED POUŠTÍ...................................................................41 O DVOU..............................................................................43 RŮŽÍ CESTY.......................................................................47 VZPOMÍNÁŠ......................................................................49 BÁSEŇ..................................................................................51 OČI Z MEZITRNÍ..............................................................54 VZDEJ..................................................................................55 PO VŠEM............................................................................56 ZEM VSÁLA MOU SLZU...............................................57 ZTICH POTOKA ŠUM.....................................................59 V ZAHRADÁCH................................................................62

LABUTÍ PÍSEŇ.................................................................63 SEN KORÁLKOVÝ...........................................................65 V POLI MNOHÝCH CEST.............................................67 DEŠTĚM..............................................................................69 LÁSKY UVNITŘ................................................................71 NEHÁDÁM POSTRÁDÁM.............................................73 V SNECH PUKU DNE.....................................................75 NĚKOHO PRSTY..............................................................78 BYLO....................................................................................79 BOUŘE.................................................................................80 DÍVKA Z LÍSTKŮ..............................................................82 KRAJINOU RTŮ................................................................84 ŠÁL........................................................................................86 NEBEM CEST....................................................................88 ZA VĚTREM.......................................................................90 V ZÁVOJI VLASŮ.............................................................91 PŘI MLADÉM VEČERU..................................................92 KDO NESLYŠÍ....................................................................93

STŘEPY

básně

jan

AVEK

MÁCHÁM Jan Morávek

Tisk: Lepor Kutná Hora 2011