Nač dál ten květ měl by kvést by Jan Morávek

NAČ DÁL TEN KVĚT MĚL BY KVÉST Napsal

Jan Morávek

Ilustrace Michal Cetkovský Tisk Lepor Kutná Hora

2010

Za roh pohlédl jsem z okna svého bych zřel zpustlé krajiny tváře a zas víc cítím dechu chvíle kdy zbytečné budou listy kalendáře.

NAČ DÁL TEN KVĚT MĚL BY KVÉST N

ač dál ten květ měl by kvést ptej zemského se popela. Hleď té pláně, zřít ji musíš i když dřív si nechtěla. Nač ti bude vůně květu v rozvířeném prachu cest? Nač bys chtěla utrhnout jej? Kam bys chtěla pryč ho nést? Ponech v mysli pohřbeného těžko stonek bude stát těžko vzejde, byť bys lila vody v místo nastokrát. Zapěj třebas ódu na něj a co popelem se bude plést přemítej, jaký to důvod nač dál ten květ měl by kvést?

TANEČNICE K

do roztočil káču ve hlubokém, tajemném světě tichou tmou brouzdá si kometou po kometě. Napůl zahalena v pestré své róbě napůl šat černý má nahozen sobě a časem se provádí sama tím sálem v ladném svém záklonu, v tanci neskonalém. Plna života se protáčí při záři hvězd od jedné paprsků si nechává do vlasů vplést. Jak spanile tančí, jak si v společnosti libuje jak uhlazené její krůčky, i když orchestr ticho je. Komu, ach komu ta kráska hlédne do očí až ve své róbě s paprsky ve vlasech se jednoho dne ona dotočí? Pak ten ať ji do kola požene zas a dá ještě nám nějaký další ten čas ať nenechá v záklonu padnout ji v týl znavenou naši zem bez špetky sil.

CIZÍ SEN Měl jsem sen

který nepatřil mi však a možná snad i dobře že bylo tomu tak neb jen blázna hemisféra stvořila by taký brak. Kdeže jsou ty smělé vrchy kdeže jejich lesný sad? Kdeže z pod nich hbité říčky kam zmizelo těch horských vnad? Proč ztichl statný vodopád tam v zákoutí urostlých skal? Jak smutně dole osiřelý hledě ční kamenný val. Kam všeho toho pomizlo já jeho ve spánku se ptal. A když nedopřál mi odpovědi tak jsem toho snu se vzdal.

ČAS N

oci se zhostilo další mdlé ráno čas pobíhal po střechách za lavinou stínu a mířil tam, kde dopředu odestláno za černou oblohou zářících vltavínů. Nedočkavý čas se řítil rychleji, co den tam mezi komíny stále delší krok měl na bedra bral čehož nebyl hoden a jeho škleb nad námi stál hlasněji zněl. Neznavný ničitel životů konal jak měl a stále dřív rozsvěcel ztemněných hůr tomu snad zřejmě, že právě tak chtěl neb nerad on dole nás, žijících kreatur. A co jeho skok přes prastaré krovy to další den škrtlý životů nám to další píseň již znavené sovy to další den, kdy zas někdo tu sám. Alfou a omegou radostí našich cezený zármutek vln našich řas svolává tajemný duch vřelým dlaním života čáru od každého z nás.

TAM VENKU T

am venku za oknem vrozený vzdušný kal v něm ptactva matný hyb v rybníce leklých ryb a dub co kdysi stál tam v parku opodál se poschle odevzdal. Bohaté vinice sklidil ten prašny vír vyrvané s kořeny kopce jich zbořeny Ni ten trs, pozbylý pýr neuzavřel s vichrem mír. Rozlitá mračna se proháni nebes tmou rachotem bouřící zemi tne po líci a rozhání koček dav co obsadil zdechlý splav kde v úbočích kamenných smrtí tam znavenych ryb, žab - popravených.

Hladinou potoka řine se krve skal plačící puky v ní znavení tiše sní o kraji netknutém člověkem netnutém. O kraji snění jehož už není.

ČLOVĚK J

e to kruté je to smutné je to jistě k pláči kam se kdysi daný výkrut zeměkoule stáčí. Mělo to svůj řád i smysl po tisíce staletí bohužel však člověk dospěl v pravé zemské prokletí. Prokletí, jenž padne všude kam ta lidská noha zapomněli lásku, soucit zapomněli boha. Smutek pne se krze lesy smutek pne se ceze hor smutek pne se po dně moří ach, ký to zemi boří tvor? Člověk

PTEJ SE PTEJ P

tej se, brachu, ptej se, ptej kam ten černý ptačí rej. Kam let jejich ráčí vést kam tak rychle hli se vznést. Proč pěv ptačí poustal co chvil dřív do korun zval. Ptej se, brachu, ptej se, ptej kam ten černý ptačí rej. Snad chladu majíc pocitu však teplých krajů dnes i tu. Snad nemaje kde vklínit hnízd však všude tu je takých míst. Ptej se, brachu, ptej se, ptej kam ten černý ptačí rej.

Kam ten křídel jejich švih kam je pryčmo v hůry zdvih. V dáli mizí jejich let Již nejsou ni na dohled. Ptej se, brachu, ptej se, ptej.

HLOUPÍ NEPROHLOUPÍ K

dyby člověk chytrý byl ach, to by si žil. Chladnou zimní vestu by svým sluncem rozmrazil. Kdyby člověk chytrý byl ach, to by si žil. Rozvodněnou řeku by svou mocí vysušil. Kdyby člověk chytrý byl ach, to by si žil. Se svou živou injekcí by navěky tu hnil. Kdyby člověk chytrý byl ach, to by si žil. Nemusel by bát se, že by hlupce porodil.

Kdyby lidé hloupí byli to bychom se měli. Pod živoucím hvězdným nebem projít bychom směli.

ZIMA

tudené dny, stejň jak loni se sebou se potkaly. Ptáky ženou v jiné kraje vítr mezi domy hraje nebe mrazem protkaly. Nastal opět tepla půst už tu zase ten kouř úst a nepříjemný ledný stan obepnul nás ze všech stran tím časem dlouhé zimy. Tím časem splátky viny. Dávno pryčmo pluly doby známé jako zima co by doba dlouhá od poroby dávno zarosty jí hroby. Zima dnes - vražedný půlrok zas přišla pobrat dlužný úrok za naše hravé činy za naše kruté viny ztrestat naše dcery, syny.

Běda tomu, kdož se včasu netratí mraznému hlasu a neskryje se vspod krova v ráj teplého domova. Ten bude v kraji vystydlém tím nešťastným platidlem.

NAČ N

ač té krve zarudlé v dlaních našich rozmarů. Nač těch střepin zaražených v hlavách našich nezdarů. Nač jen slepý nářek těl po všech vřavách bojů. Nač ten hlásný pokřik v našich rukou krutých strojů. Nač trestat naše syny za vrub naší vlastní viny.

ONA LEŽ K

do pravil onu lež všech lží ká to zrada odvěká kdo vyslal falešnou tou cestou nebohého člověka. Čí slova spředena v ten brak v nůši lživých plků a těch na pravdu skoupých slov kolik polklo krků. Však nemuselo falše dovnitř úst se hrubě dolat rádi naplnili jsme si našich dutých volat. Jak hloupé je mi tímto stavem pojďme volata svá obrátit zvu vás, pojďte lež - tu hravou mrchu raděj vyzvrátit.

ŠRÁM TESKNÝCH DNŮ Š

rám teskných dnů svá křídla rvoucně rozpažil bol vryl se hloubš, dál až skoro do dna sil kde vyrval poslední klas by život zastavil při cestě dál aby čir krve otrávil. Zmařený pokus v dech zákeřně odezněl sražená víčka, svět vteřinou potemněl těžko nyň prolhaných vět jazyků zpovídá duší a životů ké sama ukrývá. Těžko dnes hledat chvil ubitých v hlubinách hbitými vesly času v shnilých pastvinách nebo snad v korunách stromů povysvlečených těžko dnes hledat chvil žitím posvěceným. 21

ŽIVOTNÍ Zasviť svým pohledem na zemský klín zasviť, ty slunečná jasnosti až do útrob počatých skořepin a oživ ten práh naší plodnosti. Nemaje síly, my prosíme byť v jeden nazlátlý vlas paprsků, potom ti snosíme zezřít své nadkrásy z krás. Svázané uzlíky života sbalená plačící klubka zasviť ty slunečná jasnosti ať praskne ta nahnilá slupka.

Kukačka Hle jak ta kukačka nebem si brouzdá

po patnících oblaků, v úporném tichu hledá si místečko pro svoje hnízdečko a jenom krouží si při smolném vzdychu. V pomřelých pastvinách stromových korun nikde té spletené úrodné jamky není kde přivodit hladových zobců nikde po životě nejmenší známky. Zmatený pohled jí, křídla ta znavená samotná vprala se v hostinu smrti údolím nese se jen pachu popela o něž se porvali hladoví chrti.

NOVÝ SVĚT Rej bičů zkreslil jejich zad

tím nepodstatným hříchem zhyzdil tváře, jiných vnad bezrozměrným smíchem. Pranýřem tím časem znělo nářek, tichý pláč na něm nahé ženské tělo a jen nářek, a jen pláč. Nitě krve vřených ran ruce spjaté v provaze zlobné hluky ze všech stran nesou dál se po Praze. Staré hrdlo mé se zalyká zle dýše se nám s tím bolem že Ježíš není pánem nám že kříž již není symbolem.

BOJ SE BOJ B

oj se dne a boj se noci lstivé dítě člověčí samotný a bez pomoci protrpíš své bezvděčí. Až vybledlý stín tvůj šedý ukryje se za roh dne poté tvoje tělo mstivé ledový žár obepne. V poutech mrazu ocitneš se bezmoc vstoupí do tebe při závanu křeče zuby tvoje rvou se o sebe. Snad dočkáš se jitra živý a pak nechť s tebou k poctě slunce, které zardousí tě neplač, už je pozdě.

ZEMĚ KAT K

ůl ze spod hranice přeci již pevně stál zástupy dalších v hůr jak špice ctnostných skal a plamen zkázy ku podpalu směle zrál. Zrál a čekal na podpal. Teď. Teskně se roztančil ohní bál a spodek hranice smutně vzplál větřík si s plamínky libě hrál a stále výš a výš je zval. Čím dál výš je bral. A tam kousek za ohněm opodál postával nehnutě, jako král ten co jen ztěží by se kál. Jen stál tam jako král. Byl to kat co zažehnout hranici dal. Jen sám pro své blaho aniž by se ptal. Její osud do rukou svojich vzal. Tak drze osud její vzal.

A jen tam tak stál a zhoubně se smál jak sebeúctu jí plamenem sňal. Když zavelel na podpal.

OČI ZLODĚJNÉ Čí jsou ty oči tam zarostlé v křoviskách koho ty hladové perletě hvězd komu to zírají nutkavě k popravě kterému hledí to zvídavě v křest.

Běl jejich luceren při věčném plameni vrhá nám zarytě ku nohám stínu mřelého tajemství povadlé svobody vetřel se s drzostí nepozván na hostinu. A hoduje, ostych kdes ponechal směle dalšího chodu sám přidat si dá bezbřeze hltá, do očí se směje a každého tajemno bez úcty zná. Čí jsou ty oči tam zarostlé v křoviskách koho ty hladové perletě hvězd komu to zírají nutkavě k popravě kterému hledí to zvídave v křest.

NA CESTÁCH ZMAŘENÝCH N

a cestách zmařených snad naší jistotou snad v naši jistotu tak jistých směrů, bijem se po zádech dlaní rozevřenou jak se nám daří svět věru. Na cestách zmařených snad naší touhou snad v naši touhu těch toužebných chvil, cítě se vznešeně brouzdáme časem, však nahnilá krev se nám valí do žil. Na cestách zmařených snad naším úmyslem snad našich smyslů těch smyslných zítřků, zběsile vrtáme kradem co skutáme co svět nám nabídl beze zbytku. 30

Na cestách zmařených snad naším žitím snad našeho žití nad všechny životy, žijeme bezhlavě s pomizlou úctou a bez trošky upřímné dobroty.

MUŽÍČCI N

ebem se prohání zběsilé pěsti jich malých to zbloudilců z titulků denních knih. Nohavic odřených pod sebou šoupají botičky schované jak když je nemají. Však naše tváře nás bolí ach, proč to je? Proč si ti mužíčci nedají pokoje? Tak prozraďte někdo proč ti malí zelení vojáci touží tu chopit se velení? A proč ten nazlobený s čelem kdes pod klikou vyhlásil válku nám, všem svou válku velikou?

PARKETEM V závalu precizních doteků střevíců

upravených rób, či naškrobených límců tančíme parketem života ve víře k lepšímu zítřku zas ve stavu beztíže. Zabráni do rytmu, tanečních kreací partner se ošívá, možná se pozvrací ta země křehoučká bez umu tanečna točí se s námi stál, jen do nekonečna. Chuděra dlaněmi svírá nám ramena tanec ji ubíjí, již jen ten amen, a po další otočce pozdě už může být stál nás má ráda, my též měli by jsme mít. Střevíců spodky již děravé stejně jsou vyzujme jich, ony sami ať odejdou.

PODETLÝ ŽIVOT Vzdor první vločky padlé

byl vzdorem zimy posledním víc nevstoupila v místa naše kraj snil jen lístkem okvětním. Víc plál jen žhavý knůtek nebes svým tancem pálil den ký povychladl zády k stepu když se stočil jen. Vod žilky více nemrzly stál splavu šum jen hrál víc nemrsklo hladinou plavce co zimního by skla se bál. I ten sličný stromů sad tam ukryt lupen za lupen již netřáslo se holých jindy víc nebyl nikdy odlupen. Honosným korábům moří ledové plachty vlály rozlehlé paluby, stěžně jim žárem tím nezměrným nadobro tály.

Pot lidských čel se párou hned v nebe dral k sobě ho zažehlý vládce toužebně zval. A co srdce mělo se zavřelo pode zem popřejme dobrého těm v životě podetlém.

PO NÁS SLZY Zatlač slzy země má

však domovem si dobrým byla kdes těch časů, kdy jsi špínu našich vin ze sebe myla. Kdes těch chvil, kdy drobtů po nás ze prahů si smítala aby jsi nás do čistého domova zpět vítala. Zatlač slzy matko naše již dosti jsi nám pomohla však ještě více špíny po nás věz, že by si nezmohla. Snad nezanevřeš k našim srdcím a věrnost ku nám uhlídáš a někdy, třeba v jiných dobách s dobrou nás zpět uvítáš.

NAD PRASTAROU KNIHOU V DOBÁCH UKRUTNÝCH Ráj?

Co jest za slovo to babičko? Čehož trhají ti dva to nazí? To je, drahý, jablíčko. Jablíčko? Ptá chlapeček se malý babiččiny oči slzy pomaličku kalí. A co je to jablíčko? K čemu je to - nač? Babiččiny oči padly ve žalostný pláč.

V KVÍLECH SE HROBÍ V

kvílech se hrobí pod přetěžkým kamenem hlavy se zubí bezstarostným úsměvem a statný sadu král - kříž hrobky směle stál a strážil koho pode paty k opatření vzal V kvílech se hrobí tou zahradou kamene zuby se vtírají do kosti ramene a každý, kdo kdy byl co život z sebe smyl tu kvílí smrti vstříc beze hrdla, beze plic a rád, že statný kříž ač stojí sebevýš ho pojal pod svůj šat kamenný, rozevlát.

V kvílech se hrobí pod soudcova ornátu divokým rozsudkem úderem pařátu jenž stvrdil porci zla ká svými oky obepla kovaným řetězem pekelným zem. Budete stiženi! Volá se všem z hrobu pod sirnatým deštěm. V hrobech se kvílí v té revanši nebe umrlí vítají zrovna tak tebe.

OSLEPLÝ O

sleplý chlapec stál na břehu potoka otřel si podvíčko nadechl se zhluboka. Smuten tím, že nožky jeho se nesmočí zatlačil slzy si nazpátek do očí. Proč voda v potoce proč ten šum utichl? Zeptal se. Však ani vánek mu nevzdychl. Kudy nyň cesta ku štědrému prameni? Ké vody matce mám přinést na rameni?

Kudy s tím džberem pro trochu života? Zvolal. a utichl les, kraj pouhá nicota. Matička vyčkává samotna ležíce mrtva v své loži. Snad týdny, snad měsíce. Návratu synáčka z lesa již nebylo. Pramene volání houštím ho ubilo.

ŠŤASTNOU CESTU Holahej vojáčku, ty tam, v té zbroji

jak se ti pozdává zdejší to kraj hle, tam kdos vyhrává na loutnu svoji a tak i ty na svou spanile hraj. Zabrnkej na počest jemu, on tobě zajisté zabrnká s chutí též rád i na počest životu zahrajte v duetu on tvůj, a ty jeho navěky kamarád. Společně sejdete stejň v tutéž cestu jak i ti ostatní úporní mistři co každého z nich pár melodií poctí jenom co hladová nota jej zbystří. Ryčně to znějí ty kované struny pravda to vojáčku, ty tam, v té zbroji oba jste zahráli na počest životu hrdě a s pýchou v svém podivném kroji. Šťastnou cestu!

K PRADáVNýM SNůM Zpět k pradávným snům zpoza roušky neštěstí vyvolat dávný věk zpět snad se poštěstí.

Vzpomeňme pošlých to ctnostných a živých let úcta a láska toť minulých lánů květ. Pozvěme nazpět jich pradávných věků sny převlečme sobecky oděné nyňší dny. Spojme svých malíčků při dnešní seanci zpět hodnot zetlelých zpět, světu pro šanci.

PLÁŠT V

zduchem tu prohnal se šedý plášt popela směle se vyvěsil na kříži kostela. Rukávy vlály a límec se topořil s hrdostí, že špice kostela pokořil. Sešlo se lidu tam uprostřed náměstí jakés to podivné sprášené návěstí. Jakýs to divný šat kříže zde obalil? Kdo znaku božího popelem zahalil? A proč? Snad každý se ptal s hledím upřeným jen bůh ví, co povlává nad zdivem zpuchřelým.

Tu cizím hlasem ten kabát mu - lidu řek´: Nadešel čas nás tu čas kříže na převlek. Domů bež lide na sebe jiný šat dej nového nauč se starého zase vzdej. Neb zda se nevzdáš a budeš nám zdi bořit nebudeš pro ten svět již ani živořit.

HOJIVÝ PLÁČ V zem vloudila se lehká slza z nebeského podvíčka ostýchavě vpila se a neskrývavě vsnila se v šrám zemského srdíčka.

Jej zcelila i pohladila kus své lásky darem dala pak v sucho tiše odstonala v svém poslání náramném.

PŘED SOUDEM K

dyby jsme nazí stanuli před soudem pro hříšné nezazněl by rozsudek spravedlivý dnes, ani přespříště. Však kdyby nás soudit měl Bůh dostaneme doživotí. A kdyby matka příroda dostaneme trest smrti.

TAM T

am za vyhaslou lampou kdys zářícího nebe tam v krajinách posetých popelným prachem v dolinách neštěstí za kopcem bolesti tam v krajinách prokřehlých zastydlým strachem. Teskno tam po hlasech, po šťastných žitích smutno tam po květech, po stříbru řek chybí svit sluneční, zaklet je v mracích a život všech odevzdán v nehostinný věk. Tam v aleji útrpných osudů duší kdos zří jaká léta byl sám sobě lhář a v zamlklém zrcadle přezrálých myšlenek tam poznal jsem teprve pravou svou tvář.

KRESLÍŘ J

iž mnohokráte načrtl kdos skicu zkázy tuhou, sic to obyčejnou avšak čárala jak při extázi. Bludné tvary snových čar ké se v díla pojily snoubily se s bílou listu který tahy strojily. Chytré rýhy hrotů tužky vystavěly hráz však tu v zápětí hladné gumy umazaly zas. Libě se vždy kresba krásná proměnila v kýč kde se brala touha hledat v tření gumou klíč. Všechno co jen dá se zřít na listech býti mělo beze tucha lidských duší se kreslených těch chvělo.

A bez soucitu, zády k srdcím jiných šťastných, bděl nad kresbami duší člověk ký moc krutou měl. Vládl tahem úpěnlivým nezkrotným a sprostým čáral, mazal, nadšen hýkal prosťáčstvím svým ctnostným. Mezitím co vyrýval vždy poselství své v lupen čára s čárou brala tuhu hrot čím dál víc byl tupen. A jednou se i my svezeme kreslířovi po čárách a pod hrotem se odplazíme uloženi na márách.

Návratem Z pochyb skrytých v procházkách dávno zašlých za hladinou času utopených v moři šedých vlasů neslyšně nás volá strach. V nevyhraných vojnách dobra z lidstvem vracíme se z bojů člověk zase mistrem spějte do pozoru as dosti silná naše kojná. Nářek smutných uchrání pohnuté časy od zaznění ticha proslzené řasy pláče beze vzdycha však duši lidskou nebrání.

Zablýsklo se modlitbou tam někde v oblacích konci její síla zas jenom ze dna pít budem moje milá. roztřesenou dlaní svou.

PRŠNO JE P

od silou kruté lidské dlaně se rozplakalo nebe. Sirných kapek bolný řin. Tlukot v zemi zkyslých min. Proudy kropí na vrub vin. Jich páchnoucích nemocných slin. Slyšíš dobře každou kapku. Cítíš dobře každou kapku. Vidíš každou shnilou kapku. Každou kapku po pohlavku. 54

V ZÁPLATĚ V záplatě raněné touhy

jsme užili ještě kus dechu. Postačil okamžik pouhý i drobeček našeho vzteku by zkalili žití jsme strouhy a ostatní uhnali k breku. Teď záplata bytí nás tlačí na každém z kousků těl kdekdo hebkou kůži radši však namísto jizvy měl. Bolesti z nich dávno stačí každý žít bez šrámu směl však stále se oči nám mračí a otázkou - kdo vůbec chtěl?

V HLEDÁČKU Co ve zkrvaveném

hledáčku děje se? Obět či vrah nebo kdo ten jenž chvěje se? Čí bol a trp se tu k obrazu naskytne? Čí skon či zoufalost v hledí se uchytne? Kterého ze synů mdlá matka tratila? Proč ta věc života vteřinou zhatila? Ká drzost nezměrná pobrala do moci a v moci stále má od jitra do noci? Životů vnuknutých v podvečer zrození i tys byl hlupáku výronem plození.

Kde té hluboké odvahy ty pobral jsi? Snad poprvé ze země v roce ty nevstal si kvůli tvé pohnuté zálibě v mocnosti kou krmíš sytou zem při její lehkosti. Ach slepých slov jak se zdá as směšně zaznělo i tys teď v hledáčku i tebe se zachvělo.

po té Cítíš víc než můžeš říct

v té chvilce rány osudu ve tvé srdce kopím smutku zaryla se bez studu vyvřelá ta láva očí ticha zdejších krajů lidských dlaní, jejich prstů z odhalených tajů. Nohy dusouc zbytku mřelých zaohněných trav vlečeš záda sledujíce zubožený dav. Ruce klestí cestu zbitou bičem mylných snů podlou touhou, láskou, smrtí, promarněných dnů.

POD PANSKÝMI MRAČNY Vytryskla záře

zpoza nechutného závoje jen okamžiku tváře co vzdala se bez boje. Jen vteřinou se sneslo dolů krásné hvězdné chvíle a hned zas to černé mračno zhoubné lidské píle. Zas to hnilé černo ta bezhvězdná tma to úplňkové temno zase beze sna. Co vy, moje hvězdy sladké co já vás se nahledíval co já pode vašim lůžkem co já tam se nasedíval.

Jak čarovné to chvilky byly pode vší tou nádherou kou vám drze bez optání hrdí páni seberou. Kdy zas svitne z černa nebe ukryté tam záře ká byť jenom ve vteřině políbí mé tváře?

Modře Už si as i vymýšlíme

v loudání se po světě snad, že stovky let už víme - na modré žijem planetě. As i omrzelo nás té barvy milion let všední modře zakuklení v ní jak larvy v zajetí oblohy, moře. As už protivná nám dosti kolora ta zlosti a nežli se z ní vzteknem radš v nějakou šedou kleknem.

STROM VINY K

dys mohutný statný to kmen, plný let z živného kořene rok co rok květ. Při jarních veselích vždy rozpučel poupat silou ze spletence podzemních doupat. Ve větvích hustých tam ptačí to skrýše lákal vždy křídel jich spočinout výše. Lístky ho, čechral je slabounký větru van i korunu hřebenem rozčísl ze všech stran. Honosný byl ten strom nekonečný jeho stín plodný a vzývavý takový on, jeho klín.

Takový stával tam a stojí ještě dnes nahý však, bez šatu i korunu kdos odnes. Bez kůry, až na kost a v podzemí pomřelé kořeny plačící uhnilé, zemřelé. Kde vzešlo, z čeho že té nemístné zrady? Kdo ukradl přes stovky let zařící vnady? Kdo je tím vrahem? kdo měl by se kát? kdo ten, jenž usíná a zlé si dá zdát? Poznej se člověče! Hlavou ti mží pro tě milosrdných tvých vlastních lží.

SNAD Snad měla nám být souzena ta tráva bez zelené. Ač známe jak ji udupat zbarvit nesvedeme. Dech jí vypařil se co mi mocí vládli směšně dnem i nocí v plášti ztuchlém s žezlem z plechu tak sprostě sbrali jsme ji dechu. A jen vzpomněnkou nyň zřít se dá jak je živá zelená. Snad nebylo nikdy před tím ráje barev duhových as to není vina křehkych lidských dlaní surových.

As ta duha deštný jas pozbyla svých sama krás možná to, že v bezbarvých pruzích sama nezdar svých schopností si skrývá příroda urážlivá. Snad byla tam vždy pro nás jen ta luna beze svitu ten as neměli jsme dříve spatřit v žádném okamžiku. Snade ta, že slepota jen zíraje k nám černým tajem pod víčka se loudit měla jak jsme poručili by se chvěla v duších našich

i těch jiných ustaraných i těch vinných s tuší temnou nejtmavší lidská ruka zpoza vší bolesti té zírá co brkem zla vtírá.

Kde je ta zbabělá myšlenka srdce K

de je ta zbabělá myšlenka srdce kde se jen ukrývá bolesti práh kdy jen již člověk sám před sebou stane a zjistí, že právě on sám sobě vrah. Kdy se jen střetnou ty pohledy duší v záplavě rozkvetlých kamenných stěn bráníc nám pohlédnout jak se jen sluší dovnitř, a koukají pořád jen ven. Vstříc dalším porcím ho ťatého života dusáme životadárnou tu zem prach vzduchem za námi jenom se mihotá prcháme za živým, však pouhým snem. A byť by šlahouny vichru nám řezaly tváře byť by se kroupy nám sypaly v týl se nevzdáme výkladu našeho snáře a ještě silnější nechť bude ta naše píl.

Vzdálené ostrovy tracené svobody volají ku myslím každého z nás vskočme teď všichni tu společně do vody a plavme do krajů těch lidských krás.

NA NÁMĚSTÍ Spanilé náměstí bezdechem oželo

bloumá jen otravný zápach a splín pradávné dláždění, cosi ho proklelo mámeni samoty a pachuť slin. Zničené životy v zasklení luceren vzdychají při noci černotou svou jakýs to dar strachu místu byl udělen mistrným vábením, škrtící tmou. Prostřené sousoší živého nezláká ni spola mrtvého není čím ctít není ubohého zbitého chudáka jenž by svůj žal přišel v samotu spít. Snad,že jen havran co čas se odváží přisedne k ramenům kamenných těl krvavým zobákem prázdnotu ustráží ódou, co jako vždy chraptivou pěl. Písní tou bolavou, vyvřelou hrdlem jak plačný výkřik jich posedních zní žijících duší v tom náměstí zvadlém jichž slavné útroby zeminou hní.

Pár tahů tesaných pod hávem znaje sošných to mužů těch pradávných dob myšlenka jejich stál nadále zraje z vidiny pochmurně zasetých zlob. Upřené pohledy mračnem svým bědují už jen snad kdyby směl burácet hlas z tesaných plic k všemu co oči sledují hřměl by a nesl se stál zas a zas. Však němých těch totemů umrlých duší jen součást zbitého zdají se být na prázdném náměstí, jak jich tam sluší zas budou muset se samotou spít. Další den v objetí hladové moci havraní křídla se odvlekla neznámo kam svit luny přerývá dláždění noci však nikde hvězd - těch jiskrných dam. Bezhlasé náměstí uprostřed města divného místa osamnělých krás plné je ticha, i pohaslých hvězd a skonalých osudů každého z nás. Každého jméno jest vyryto navždy v neviditelný památník činů a vin každý jest součástí obrovské vraždy a na sochách pachuť každého slin. 73

PO VŠEM K

orálkový třpyt se zhroutil pozůstal jen prostý lesk očí jejich ustaraných jen ten pouhý zemský stesk. Jen ta tichá óda na nás jen ten tichý vzdech jen té živé vzpomínky je po dni v našich snech.

sTÁLE SMUTNĚJŠÍ K

aždým ránem, když se vzbouzím stále smutnější to slunce vídám čím dál víc zkalenou vodou stále štiplavější oči stírám. Čím dál víc ztřesenou rukou stále poschlejší rty svoje smývám. a čím dál více unavený ven přes silné sklo okna zírám. Zírám z rána do setmění ve své prosté samotě v chvíle venkovního dění ku té denní robotě. Každý večer když jdu k spánku stále smutnější tu lunu vídám a nocí krz sny promítané důvod smutku marně zvídám.

PO NEBI Hlédl jsem do oblak v rojnici tupých těl. Jak modré nebe je dávno já zapomněl.

Koukal jsem jak se ti ptáci tam prohání jak jeden druhému třetího nahání. A to ani jeden z nich křídlem tam nehodí jen jakous udici bez vlasce nahodí. A pak se rozčeří rojnice nebeská stovky tun železa o sebe zatleská. By padlo podtatých třísklo se o zemi ze které předešlých mřelých ční totemy.

POSLEDNÍ DEN Už po mnohé zdařilo se mi nevzdat se útlaku snu. Snad pro svou touhu čnít jediný živý nocí bdít či že snad svoje chci si snít a že chci víčka vzhůru mít.

Už po mnohé zdařilo se mi uniknout osudu dne. Možná pro svou touhu znát jaké jest nenechat si zdát či že snad okusit se bát duchů mrtvých ze zahrad. Už po mnohé zdařilo se mi uhlídat hořící knot. Snad že nerad žiju v tmách i přes záři ve hvězdách či že jak vzduchem prach prst boří svíci v krách. Už po mnohé zdařilo se mi vzepřít se pokusům pozdna. Třebaže nerad teplo deky noční oblek nad obleky a ty dlouhé vlčí heky z nich bych pominul se vzteky. Už po mnohé zdařilo se mi odehnat dotěrný sen. Snad to právě proto, že toť zde můj poslední den. 78

ÓDA ZPOZA ROHU J

ak že zněla óda lpivá óda v počest člověka jenž si pěl sám za svým rohem sám sobě a bez vděka? Jak bylo oněch slavných frází věkům v zemi vrytých pělých celým staletím v spěchu času skrytých? Jak bylo té písně zhoubné? Snade nic se neděje že já dávno zapomněl ji již se stejně nepěje.

DRZOUNI K

de my, ti drzouni odvahy pobrali smetat si hříchy své den co den z podlahy. Cenit své zuby krz úsměvů úbočí vysmát se každým dnem planetě do očí. Bez výzvy co chvíli tváře jí pomlátit nadšeně toužit snad z osy ji vyvrátit. Zdrzele vyhnat jich - mraků pryč z oblohy by snad sem nekápno dolů nám pod nohy. Umírnit slunka by nerudla naše pleš kázat mu času - nyň v lože své zalehneš.

Za noci v obloze rozžnout hvězd tisíce nemístně vybrat si kou fázi měsíce. Kde my, ti drzouni pobrali odvahy nametat den co den hříchy své pod prahy.

DĚTI MÉ D

ěti mé počaté mám já vás vůbec rád? Když jsem se rozhodl jednou vám život dát. Jste mi tím nejdražším? Sám sebe já se ptám když vím co za sny já po nocích strašné mám. Rty vaše hladové úzkostí sevřené oči uplakané věčné otevřené. Hledíc ku vašim spícím ratolestem navzdory osudům navzdory bolestem. Schováni v černotě vlhkého podzemí neb bolest všude tam nahoře nad zemí.

Děti mé počaté mám já vás vůbec rád? Když jsem se rozhodl jednou vám život dát.

DO RÁJE Chci povstat a prchnout ven ze světa klamů prorvat se nahnilou skořápkou plodu nahý se vytratit dalekou alejí pocítit živou tu konečně vodu. Tu jež tě nechá žít, z bájí ji znám šumí a noří se z praménku skal tam já chci uniknout a jen si srknout cítit, že svobodným nyň jsem se stal. Sednout si, poslouchat ztracené pění ty sladké sonety zpěvavých letců zahlédnout v zářících travinách lučních zběsilé úprky Pádících hřebců. Rozkvetlá poupata motýlích květů jistě by přidala do barev kraje ach kde se ukrývá, pověz mi osude kde hledat tohoto bájného ráje.

SMRTI MÁ Smrti má

já volám tebe. Cítím - voní as mne honí odestlané nebe. Smrti má toť můj ten hlas. Tvář mi bledne taky šedne dodnes tmavý vlas. Smrti má však ty mne znáš. Každou nocí divnou mocí se mi zdáš. Smrti má vím že se neptáš. Jen mi hlavou píseň kolébavou tiše šeptáš.

Smrti má jak ty mne vbízíš. Ze spod ruče do náruče si mě vklížíš. Smrti má ach, ty vrchole života. Kol se honí - jak ti voní má podzemní shnilota?

NEVÍM N

evím, kdo kdy řekl přec že válka zbytečná jest věc. Nevím, však někdo přec to musel být kdo toužil světa nechat žít. Nevím, možná samotný byl v davu všech a mezi všemi on tam jako zběh. Nevím, Třeba jen co prostě řekl - mír v tom davu skopali ho ze všech sil. Ano, však myslím, že jsme tací hlupci slepě oddáni zloby své trubci. Za svou tupou vizí stojíme (mimo vše denní tu hrozíme) a jiné těžce bolíme.

Nevím, zda pochopí někdo tu věc že válka zbytečná je přec...

HLADOVÉ TUŽBY N

ějak se to všechno v tom dychtivém pokusu hladových tužeb tu zvrhlo. Zůstal jsem sám a tak zavřel jsem krám a v zákopech špiček bot snade mi přišlo vhod uvyklé samoty roubící ten každý můj ubohý žijící den. Sražený světa týl provzdychal každou z chvil co ještě zbyla tu servaná, bez šatu v špinavých ulicích se šrámy na plicích. Bolí mě každý vzdech vědomím i při snech i každý další krok těžším je pro můj bok na cestě domů do vyklizených hrobů.

Až dojdu, lehnu si jazykem ven z pusy do vystlané rakvičky od temene po špičky a víc už se nezdvihnu - stejň těžko uniknu hladu tužeb shnilých lidských mozků zbylých.

NEPOCHLAPEN J

ako bych se pochlapil v tom strachu - co z mé duše až zasáhnou mne jednou šípy ze smuteční kuše. Až hrot mi prorve bránu srdce a utne bití útrob kdo odejde na počest mou svorně kopat můj hrob. Jako bych se pochlapil v tom strachu - co z mé víry až poklekem k zemi padnu zchudlý, beze síly. Až si odřu obličej o kamenitou stráň a s rozbitou hlavou tiše budu ležet naň. Však nejsem až takovým chlapem v strachu - co s tím světem až nebude při dni vládnout rozevřeným květem.

Až věčná mračna vrhnou stín a zeleň v šeď se promění kdo mi poví včas a kdo mi kdo jen dá mi znamení.

NEJSME J

sem jen pouhý obal tenká slupka zbytek balící v nevzhlednou to konzervu v níž jedno srdce vrtící. Krom ho srdce, plíce pohozené vedle hned mozek a pár k žití jiných potřebných to propriet. Rychlostí vše ubaleno v neúprosnou nahotu zařazeno k frontě smrti napospas to životu. Jsem jen pouhý kus další článek toho stáda do něhož bůh s matkou zemí zbloudilé naděje vkládá. Prý, že býti mírem máme milovat se, ctít že prý býti klidem máme že prý máme žít.

Toť však dávná slova mdlá skrytá v prachu chudoby my vynašli jiných tvarů vzešlo nové podoby. Kráčíme si nevnímaje v novodobé chudobě se vším co jen chvíle dává k naší vlastní záhubě. Jsme tu časem, pouze na čas a jakkol bychom snili nejsme, i když chováme se jak kdybychom byli.

malý chlapec P

o pěšince lesem hustým chodíval to malý hoch v rukou klacík, o něj přel se a v holínkách svojich noh. Jeho cesta ku dolině vedla téměř každým dnem rád chodíval ku potůčku poslouchat zvuk splavu sem. Jak se hravá voda nesla omýlala kamínků mezi nimi štěpila se v závoj čirých pramínků. Pěvy ptačí k tomu kouzlu z korun stromů hrály chlapečkovi kudrnaté vlásky větrem vlály. Posedával na kameni co trčel zprostřed potůčku tam vždycky bosky vyškrabal se zlehka krůček po krůčku.

Miloval to osamění v objetí kopců a skal zbožňoval ta krásná místa do nichž hlas přírody zval. Jednoho dne, kdy zas cesta ku dolině vedla v holíknách a s klacíkem do jeho kamenného sedla tehdy zticha zaburácel jako kdyby z nebe hrom a na kámen mu padl statný podťatý to právě strom. I zalekl se hošík chvíle klacík pustil z dlaně své s pláčem dral se ku domovu z očí slzy vyteklé. Doma skryl se z toho běsu a vyděšený zůstal dál již nikdy nešel k tomu lesu neb se neskonale bál. Roky mizly v proudech času a teď tu stojí chlap rve se kopcem, kdys svých ruček dnes opírá svojich tlap. 97

Marno hmatat kmenů rostlých marno hledat ptačí zpěv marno vodě sluchu stražit marno čekat tenhle jev. Jen velký kámen vprostřed onho vyprahlého koryta všechna něha, svátost lesa v mrtvé místo vybita. Jen ten kámen postal ležet obrostlý je mechem ten z něj servu bych se dotkl s ustaraným dechem. Usedám sem v onen posed jak kdys malý kluk co naposled ho vyděsil tu řetěznic ukvílených zvuk.

TO JSME MY J

ak znetvořená zdá se být jak zjizvená se klátí ve hvězdném prachu vesmírem - odpusť, drahá máti. Jak tupě k tě jsme chovali se teď klečíme tu spráskaní sucho v hrdle, ruce spjaté to jsme my - ti fakani.

BEZE SMRTI P

ošel jsem ve stráni svých dnů skonal jsem na úpatí bytí. Pryč mé žití. Pohodil sebou jsem hřebenem sešlosti jak dělává to zemřelý. Tak zasněný. Tu k nebesům jsem stoupat počal tam v hůry byl jsem povznesen. Unesen. Hladil jsem oblak zšedlou tvář líbal jsem jejich rukou mdlých. Unavených. Ty roztřásly se, když mne braly by vyzdvihly mne ještě výš. Než živý smíš. Však slabotou mne pustily já propad mezi dlaněmi. Zpět na zemi.

100

Víčka vzhůru, oči hledí Jaký jest to div? Zase živ. A v hůrách znavené tam nebe jest nezemřeš, dnes toť tvůj trest.

101

Jak se zdá J

ak se zdá tak právě dnešní noc je bezesná. Jindy tichá zem se chvěje papouch klecí v koutě kleje a obloha tak nevzhledná nevzhledná, beze sna. A já se po posteli trýzněn válím ohluchlý tím neklidem snad se přesto s ránem neminem i s tím srdce tlukem neustálým neustalým bubnováním. Ach jak škube noční košilí mi na prsou ten zvon za nímž hladný dřímá skon ký jsme pro teď kyvem postili postili, žítí hostili. Stál rachotem odsouzen k bdění stál v strachu se mě vyhýbá i sen Bim bam, se prokousalo z hodin ven a překřičelo papouchovo pění pění bojům ku znamení.

102

Zem venku dusí těžké tlapy zlých ocelových vlků nahltat chtějí svojich krků a zabořit své silné drápy těmi drápy nás tu trápit. Jako by blížily se hnusné zrůdy zrovna rozechvěly vody sklenku snad tím že mihly se tam venku a nyň už blíží se i z půdy z půdy zvuky bez ostudy Jak hromy tnoucí nebesa ti zvukem postřelení ptáci se nad střechami v mžiku ztrácí dej bůh ať nic z hůr neklesá neklesá a srdce ptáků neplesá. Ach jak mne od potu čelo už pálí a z útrob kousavé mé deky ven strachu cpou se heky a rozednění pořád v dáli v dáli, zřejmě jiní si ho přáli. Nedočkám se toť můj úděl osudný nebe vyhne se mi jitřící tmou navždy spočnu v leže se svící zapšklý, zlý a nerudný nerudný tvor ukrutný 103

A aby ne, to snade každý zalitý v své zlobě a snad i poté ve svém hrobě tlelý, bojů po chorobě důsledkem ohavné vraždy vraždy, jest pryč navždy. Toť všechno ta hladná ptačí volata s těmi hladné krky vlčí jenž zdrzlý čumák leckde strčí prý nějaká tupá odplata odplata, pravda košatá. Nevím, zda se zdá však skutečně je bezesná. Ten papouch pořád klecí kvílí v tom hluku sílíc každou chvílí ta noc jak pohár beze dna beze dna, beze sna.

104

NEVINNÁ SMRT Sedl jsem ku vínu

sám ve své samotě řka si, že potěší to zralé hrozno tě. Vytrhl špunt jsem ze skelného objetí vysvobodil jsem ho z ročního zajetí. Zajetí hrdla ho - krutého bachaře sevřen byl jak ďábel uvězněn na faře. Vlil jsem si do skleny půl deci radostí bych trochu porozbil těch denních všedností. Kalné to bylo - to víno, ach dobroto čichati k němu jak jindy dnes nešlo to.

105

Však řekl jsem chuti, že na jazyk okusím avšak jsem netušil, že pak se zadusím. Lapnul jsem po dechu svíraje hrdlo si po tomto ročníku pomoci nešlo si. Padl jsem na trávník bulvy se draly ven v záškubech nervů ké odkud se braly jen. Zemřel jsem trapně tak na vlastní zahradě těžko říct proč - možná byl sem již na řadě. Anebo na vině špačků těch plechových co rok sem strkají zobáků jedových.

106

K ZÁŘI J

aká zář to nás se ptá co se nocí nám to zdá co se loudí naší myslí že tyhle sny má. Jaká zář to pochopí když to nikdo nepoví když tu otázku z nás nikdo nezodpoví. Jen se ptej, ty záře z hůr nocí plnou černých můr neodpoví ti ni jedna tu z ležících stvůr. Netrať tu s nimi čas stejň neslyší tvůj hlas stejň ráno budou zády k tobě se točit zas. Odleť zářit někam pryč v jiné místo žár svůj vztyč vždyť my sami tu na sebe utkali svůj vlastní bič.

107

SNY VINY T

rh ze stromu se zralý ořech pad na hlavu mi, já tam spal pod korunou týlem opřen o kmen - tak já jsem si stlal. Vytrhl mne drzoun z noci ze snů mojich poledních takhle já vysvobozeným ve dnech týdne posledních. Zatlačil jsem bouli sobě směle jsem ji hlavě sbral oči vřel, sny zas si svolal utichl jsem a zas spal. Snil tvrdě jsem jak pravou nocí listí šum mi k tomu zněl a ten ořech rozprostřený nade mnou tak statně bděl. Tu další ořech větvi pustil padl skolen na můj klín pak dalši počly padat houfem jak stádo hladových min.

108

To vyrvalo mě ze sna mžikem však van má víčka dolů dral já oslepen mdlým okamžikem zas jako kdyby sen se zdál. Avšak až moc živě tento zdál se i ublížil, sám ten bol cítím listí šum ve chvíli ustal a vůně kolem nezní kvítím. K nebi bral já hledí svoje když vytasil jsem víčka v hůr tam od všech mraků vymeteno ach kdes ten skvostný nebes dvůr. Zíral jsem tam v ona místa co po smrti prý budou všech neb toť pevnina za proudy let neb toť ten druhý lidský břeh. Na to nahlédl jsem do krajiny zřel zrůdně pokosenou pláň kam - bože - zmizelo těch rojů stromových, co tkvěly naň? Kde těch květenců a plodů proč nevíří vzduch ptačí let co za divno se sneslo ku nám a kam zmizl ten náš svět? 109

Já stojící na popravišti a pohled můj mi mlží brek slzy cestou po mých skráních se prolévají ve smutek. Tváří v tvář šeredné vině nade peklem postaven já přiznávám se ke všem hříchům a toužím býti popraven. Odpusť, země nejdražší mi moje věčně kruté sny o konci tvém ba i lidském a prosím - už mi hlavu tni.

110

111

112

ZASE RÁJ V

smíru krásných zněl pláč, ta radost těl po okapech švitořivý zobák hřejnou píseň pěl a ráj se všude rozetkvěl. Bílí nebes hřebci klusem hnali oblohou ve slunečních podkovách které měli na nohou. Kupředu je něžný vánek opratěmi vbízel a třepetavé lístky větví cinkaly, jen sladký květ ví jak voní křídla motýlí září barev vnuklé od víly ká občas sedá na kameni středu noci ku znamení. Mámivý hlas růžný zrál rozbřesk ráje dál jen zval vábil jej, by po květu i postal libě při světu při duši jeho toužebné i tak pro ty loupežné duše lidské hladné ať ho žádná neukradne. 113

obsah NAČ DÁL TEN KVĚT MĚL BY KVÉS.............................................7 TANEČNICE..........................................................................................8 CIZÍ SEN.................................................................................................9 ČAS....................................................................................................... 10 TAM VENKU...................................................................................... 11 ČLOVĚK.............................................................................................. 14 PTEJ SE PTEJ..................................................................................... 15 HLOUPÍ NEPROHLOUPÍ.............................................................. 17 ZIMA.................................................................................................... 19 NAČ...................................................................................................... 21 ONA LEŽ............................................................................................. 22 ŠRÁM TESKNÝCH DNŮ................................................................ 23 ŽIVOTNÍ.............................................................................................. 24 Kukačka.......................................................................................... 25 NOVÝ SVĚT....................................................................................... 26 BOJ SE BOJ........................................................................................ 28 ZEMĚ KAT.......................................................................................... 29 OČI ZLODĚJNÉ................................................................................ 31 NA CESTÁCH ZMAŘENÝCH....................................................... 32 MUŽÍČCI............................................................................................. 34 PARKETEM......................................................................................... 35 PODETLÝ ŽIVOT.............................................................................. 36 PO NÁS SLZY................................................................................... 38 NAD PRASTAROU KNIHOU V DOBÁCH UKRUTNÝCH... 39 V KVÍLECH SE HROBÍ.................................................................... 40 OSLEPLÝ............................................................................................. 42 ŠŤASTNOU CESTU......................................................................... 44 K PRADáVNýM SNůM................................................................. 45 PLÁŠT.................................................................................................. 46 HOJIVÝ PLÁČ................................................................................... 48 PŘED SOUDEM............................................................................... 49 TAM...................................................................................................... 50

KRESLÍŘ.............................................................................................. 51 Návratem........................................................................................ 54 PRŠNO JE........................................................................................... 56 V ZÁPLATĚ........................................................................................ 57 V HLEDÁČKU.................................................................................... 58 po té................................................................................................... 60 POD PANSKÝMI MRAČNY.......................................................... 61 Modře............................................................................................... 64 STROM VINY..................................................................................... 65 SNAD................................................................................................... 68 Kde je ta zbabělá myšlenka srdce.............................. 72 NA NÁMĚSTÍ.................................................................................... 74 PO VŠEM............................................................................................ 76 sTÁLE SMUTNĚJŠÍ......................................................................... 78 PO NEBI.............................................................................................. 79 POSLEDNÍ DEN............................................................................... 80 ÓDA ZPOZA ROHU....................................................................... 81 DRZOUNI........................................................................................... 82 DĚTI MÉ.............................................................................................. 84 DO RÁJE............................................................................................. 86 SMRTI MÁ.......................................................................................... 87 NEVÍM................................................................................................. 90 HLADOVÉ TUŽBY........................................................................... 92 NEPOCHLAPEN............................................................................... 94 NEJSME.............................................................................................. 96 malý chlapec.............................................................................. 98 TO JSME MY...................................................................................101 BEZE SMRTI....................................................................................102 Jak se zdá.....................................................................................104 NEVINNÁ SMRT............................................................................107 K ZÁŘI................................................................................................109 SNY VINY..........................................................................................110 ZASE RÁJ.........................................................................................115

NAČ DÁL TEN KVĚT MĚL BY KVÉST 2010