VZNIK A VÝVOJ MINORITSKÉHO ŘÁDU Na přelomu 12. a 13. století se v Itálii kolem osoby Františka z Assisi vytvořilo malé společenství mnichů, kterým se roku 1209 dostalo povolení od papeže Inocence III. hlásat evangelium a záhy se tento řád začal šířit do dalších zemí. Zpočátku se řád nikterak vnitřně neřídil, terpve regule vypracovaná Františkem a potvrzená papežem Honoriem III. roku 1223 upravovala jeho vnitřní chod. V době úmrtí Františka z Assisi roku 1226 již řád tvořilo kolem 10 000 řeholníků. V této době začala být otevírána ve všech provinciích teologická studia a budovány kostely a kláštery. Řád se postupně měnil v klerikální, vzhledem k tomu že bylo více třeba kněžské služby. V polovině 13. století vznikla uvnitř řádu skupina tzv. Spirituálů, kteří se snažili o právní uznání Testamentu sv. Františka a nezměnitelnost Regule, nakazující přísně dodržování chudoby a pokory. Papež Bonifác VIII. je sice roku 1295 zrušil, na okraji řádu však stále existovali. V průběhu 14. století se však i v řádu minoritů projevil rozklad. Ovlivnila to řada událostí, mimo jiné zmírnění chudoby papežem Janem XXII., následky moru v Evropě (1342-1362), stoletá válka mezi Anglií a Francií či papežské schizma. O reformu se nejvýrazněji pokoušeli tzv. observanti v Itálii. Tito mniši přebývali v poustevnách a po potvrzení reformy na koncilu v Kostnici roku 1415, bylo již členy této větve řádu kolem 600 mnichů. Na stranu druhou tím ale vyvstal nový problém, počáteční dobré vztahy mezi observanty a konventuály se začaly postupně zhoršovat, až došlo k úplnému rozdělení řádu. V 16. a 17. století pak řád vlivem reformace zaznamenal značné ztráty. Na druhou stranu se řád dále vyvíjel i v těchto nelehkých časech, po reformě roku 1525 se od Observantů oddělili Kapucíni. V době baroka nastal krátký rozkvět, ještě roku 1773 měl řád ve 40 provinciích 1257 kláštěrů s 25 000 řeholníky. Další těžké období přišlo ke konci 18. století. V oblasti německých zemí a Rakouska to byl osvícenský absolutismus, ve Francii vypuknutí Velké francouzské revoluce, neblaze se na stavu provincií projevily i Napoleonské války. Nový rozkvět pozvolna začal až od roku 1818, kdy bylo pod oltářem spodní baziliky v Assisi nalezeno tělo sv. Františka a opět se otevíraly kostely a kláštery. Roku 1897 pak prošel řád poslední reformou. Papežem Leonem XIII. byly definitivně vytvořeny 3 větve řádu františkánů: Menší Bratři, Menší Bratři Konventuální a Menší Bratři
Kapucíni. Roku 1909 pak papež Pius X. všechny tři větve řádu zrovnoprávnil. Dnes má řád na 4 600 členů žijících ve více než 670 konventech. SPIRITUALITA ŘÁDU Spiritualita samotného svatého Františka vycházela z důsledného následování Krista formou života podle evangelia, to znamená v chudobě a pokoře. Vyjadřuje to i označení bratři menší, “menší” je totiž ve významu nepatrný, bezvýznamný, pokorný a prostý. Dalšími prvky spirituality minoritů jsou láska, pokoj a dobro, poslušnost, prostota a radost. Láska rovněž vychází z křesťanských zásad, poslušností je myšleno uznávání autority církve a papeže, což pravděpodobně nejvíce přispělo k uznání řádu papežem. Radost pak mají minorité pociťovat z každé dobré zprávy, pokoj a dobro mají vykonávat mezi lidmi. Pro své duchovní zaměření se minorité zaměřovali na chudinu. V současnosti se minorité stále orientují na chudé vrstvy obyvatelstva, ale také na mládež nebo na lidi, hledající nový životní směr po osudových zvratech, třeba i po pobytu ve vězení nebo po dlouhodobějším pobytu v nemocnici. ODĚV Oděv minoritů tvořil prostý hábit popelavé barvy, který byl v počátcích sešíván někdy dokonce z pytlů. Později se barva změnila na černou a v současnosti má minisjní hábit šedou barvu, od dob francouzské revoluce přibyla menší kapuce. V pase je oděv přepásán bílým provazem se třemi uzly, které mají připomínat řeholní sliby poslušnosti, chudoby a čistoty. ORGANIZACE A STRUKTURA ŘÁDU V době svého vzniku neměl řád žádnou organizační strukturu, neboť jej sv. František řídil sám a zcela intuitivně. To však zanedlouho, vzhledem k rostoucímu počtu řeholníků, přestalo být možné. Roku 1221 tak František rezignoval na vedení Ministerium totius fraternitatis a vedení odevzdal Eliášovi z Cortony. Poté co byl roku 1239 sesazen, byla moc generálního ministra omezena a jeho nástupci již jen svolávali kapituly avizitovali konventy. Zpočátku byli generální ministři voleni doživotně, později však
papežové zkracovali dobu jejich úřadu. V současnosti sídlí generální ministr spolu s generální řádovou kurií v Římě. Vypomáhají mu sekretář, asistent a prokurátor, který zajišťuje styk s papežem. Dojde li k úmrtí generálního ministra před konáním kapituly, řídí řád až do volební kapituly vicarius generalis. Nejvyšším řádovým orgánem je generální kapitula, která se koná tradičně v době svatodušní (na letnice). Původně se na ní shromažďovali všichni bratři, později již jen provinciálové a kustodi, kteří na kapitulách nezasedají od roku 1762. Roku 1260 bylo stanoveno, aby se kapituly konaly jednou za tři roky, nezřídka však byly papežem svolávány i mimo tento cyklus. Řádovou provincii řídí provinciál neboli provinciální ministr, který má na pomoc provinciálního tajemníka. Původně se jednalo o úřad časově neomezený, od roku 1500 je omezen na 3 roky. Větší provincie se dále dělí na kustodie, v jejichž čele stojí kustod. I zástupci provincie se scházejí na kapitule- provinciální kapitule. Je svolávána také jedenkrát za tři roky, v případě potřeby však může být svoláno také tzv. capitulum intermedium. Tam, kde není dostatečný počet klášterů pro vznik provincie, je zřízena tzv. vikarie. V čele kláštera - konventu, stojí kvardián, který mívá zástupce - vikáře. Kvardiánové jsou voleni na provinciální kapitule na dva roky. Dříve si je mohly volit samy kláštery, to jim však bylo roku 1553odňato. Řád se dělí na kněze, laické bratry a na členy III. řádu sv. Františka. Tzv. novicmistr vede novice, kteří se dělí na novitii clerici (studují po noviciátu teologii a stavájí se z nich poté kněží) a na novitii laici (z nichž se stávají bratři laikové). Zájemce o vstup do řádu musí nejprve absolvovat tzv. postulát, který trvá jeden až dva roky. Pak následuje roční noviciát. Po jeho ukončení se skládají jednoduché (časné) sliby, které se každoročně obnovují, dokud uchazeč nesloží sliby slavné (věčné), což je možné v rozmezí od tří do devíti let od složení prvních řeholních slibů.
DĚJINY ŘÁDU V ČESKÝCH ZEMÍCH První řeholníci přišli do českých zemí na pozvání krále Václava I. nejspíš roku 1228 z německých zemí, proto první české konventy náležely do saské provincie, přestože se zformovaly v česko-polské provincii. Patrně již roku 1239 vytvořily konventy minoritů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Polsku samostatnou česko-polskou provincii. Roku 1260 měla 30 klášterů v 9 kustodiích a roku 1343 již 47 klášterů v 7 kustodiích. V roce 1268 došlo k národnostní roztržce mezi Čechy a Poláky, což vedlo ve 14. století k pokusům provincii rozdělit, avšak nesúpěšně. Patrně nejvýznamnějším posláním, které minorité plnili záhy po svém usazení v českých zemích, bylo zřejmě potírání kacířství. Inkvizitoři v našem prostoru pocházeli ve velké většině právě z řad minoritů. Jinou úlohu sehráli minorité v našem prostoru na přelomu 13. a 14. století. Tehdy vypukl v celé křesťanské Evropě spor mezi diecézním klérem a žebravými řády o pohřby a odkazy s nimi spojené. Přestože již roku 1300 přišel s kompromisem papež Bonifác VIII., v českých zemícj tento spor vrcholil až v třicátých letech 14. století, v červenci roku 1334 dokonce došlo k tak závazným potyčkám mezi řeholníky a kněžími, že se přenesly do ulic měst v podobě krvavých rvaček a bouře musel rázným zákrokem řešit korunní princ Karel, pozdější král a císař Karel IV., a pražský biskup Dražic, kteří nakonec dotlačili obě strany k smíru podle buly papeže Bonifáce VIII. Husitské války přinesly zničení a zánik nemalému množství minoritských klášterů, avšak převážně v Čechách. Zanikl tak klášter v Praze Na Františku, v Benešově, Žatci či v Čáslavi. Naopak konventy v Litoměřicích, Mostě nebo Hradci Králové byly po odeznění husitských válek opět obnoveny. Roku 1517 se rozpadla stará česko-polská provincie. Moravské kláštery připadly k provincii rakouské, Polsko si vytvořilo vlastní provincii a konventy v Čechách, Kladsku, Lužici a v Dolním Slezsku pro malý počet řeholníků byly v letech 1517-1627 řízeny generálními komisaři. Kláštery v Krnově a v Opavě byly naopak řízeny slezským komisařem. Teprve roku 1627 byl generální komisariát v Čechách také povýšen opět na samostatnou provincii. Další zlepšení situace pro minority nastalo po porážce českého stavovského povstání, přestože definitivně k lepšímu se situace obrátila až po konci třicetileté války. Jako perlička pak zní zprávy o stížnostech na řeholníky z Itálie, kteří se nedokázali sžít s novým prostředím, žily na poměry v našich klášterech poněkud rozmařile a podlamovali kázeň
v klášterech. Došlo to tak daleko, že císař Ferdinand III. přikázal vypudit z české provincie ty italské řeholníky, kteří se oddávali ”zahálce,” navíc bylo ustanoveno, že žádný cizinec nesmí být provinciálem ani představeným kláštera. Italští mniši však nebrali toto nařízení patrně příliš vážně, nebo se jim z našich klášterů příliš nechtělo, neboť roku 1680 musel císař Leopold toto ustanovení obnovit Roku 1732 vytvořily moravské kláštery samostatnou moravskou provincii, dělící se na 3 kustodie: sv. Antonína Paduánského, sv. Bonaventury, kam patřily například kláštery v Krnově či Opavě, a sv. Ludvíka Tolosánského. V 18. století postihly změny také českou provincii, která se rozdělila do čtyř kustodií s 18 konventy, přičemž do ní stále náležely také kláštery ve Slezsku. Po dlouhé době vypukly v české provincii národnostní neshody, tentokrát mezi Čechy a Slezany, mluvícími německy, kteří houfně přicházeli do klášterů v Čechách. Čeští minorité si stěžovali jak u císaře Karla IV., tak u pražského arcibiskupa a dokonce i u generálního ministra v Římě či papežské nunciatury. Na provinciálním shromáždění v Praze 20. února 1734 došlo pak k dohodě a smíru, kdy byly funkce klášterů a střediska pro filozofická i teologická střediska spravedlivě rozdělena mezi české a slezské kláštery. Nicméně již roku 1754 došlo k oddělení slezských konventů, které vytvořily samostatnou slezskou provincii. Byl to však důsledek válek o Slezsko a zisku většiny Slezska Pruskem, oddělily se právě ty kláštery, které se od roku 1742 nalézaly v Pruském království. Ze samostatnosti se však příliš dlouho neradovaly, zanikly již roku 1810 v důsledku sekularizace. Těžké časy však přišly opětovně i na provincii českou. Především doba vlády osvícenského absolutismu Josefa II. přinesla v osmdesátých letech 18. století zánik značnému počtu klášterů. Roku 1822, těsně před svým zánikem, měla česká provincie už jenom 3 kláštery - v Praze, Mostě a v Českém Krumlově. Na Moravě v té době již existovaly jen dva klášteryv Brně a Jihlavě a v rakouském Slezsku rovněž dva - v Krnově a Opavě. V roce 1822 se tak obě provincie sloučily v česko- moravsko- slezskou provincii sv. Cyrila a Metoděje. Celkově měl řád 43 členů, nejvíce v Praze (5 kněží, 2 klerici a 2 laici), nejméně pak v Mostě (2 kněží a 1 laik) a v Krnově (3 kněží). Po pádu monarchie a vzniku samostatné Československé republiky se provincie roku 1919 přeměnila v československou řádovou provincii sv. Cyrila a Metoděje, která zahrnula také kláštery ze Slovenska. Celkem bez úhony přečkaly kláštery i období okupace a druhé světové války, do roku
1950 měli minorité v českých zemích 47 členů. Rokem 1950 začala likvidace klášterů a perzekuce mnichů. Tři minorité byli v době totality uvězněni, jiní pak hráli nesnadnou hru na obě strany jako například P. Škrdlík, který na jednu stranu patřil mezi české protagonisty tzv. mírového hnutí katolického duchovenstva, na straně druhé zastupoval internovaného provinciála Kalába, udržoval tajně styky s vedením řádu v Římě a povzbuzoval bratry k věrnosti ke kněžství a řeholnímu životu. Po pádu komunistického režimu se řád postupně vrátil do klášterů v Praze, Brně, Opavě, Jihlavě a Krnově. Jako poslední se řádu vrátily kláštery v Jihlavě a Krnově. Roku 2002 tak měl řád již 27 řeholníků.
MINORITSKÝ ŘÁD V KRNOVĚ Přesnou dobu příchodu minoritů do Krnova a založení jejich kláštera v našem městě neznáme, respektive není nikde písemně doložena. Traduje se však datum 1273, které, byť s opatrností, přijímají i fundovaní historici. Můžeme jej tak považovat za rok příchodu minoritů. Znám není ani zakladatel kláštera, nejpravděpodobnější se zdá, že fundátorem kláštera byl snad sám český král Přemysl Otakar II. Počátky kláštera byly bezpochyby těžké. Pomalý obrat k lepšímu zachycuje až první písemná zmínka o klášteře z 2. dubna 1358. Tohoto data byla papežskou kurií v Avignonu přijata žádost Pavla z Krnova, biskupa v Gurku v Korutanech, který zároveň zastával funkci nuncia papežské stolice, o udělení odpustků na čtyři hlavní svátky, tj. velikonoce, svatodušní svátky, svátek Nanebevzetí Panny Marie a vánoce i další svátky, klášteru menších bratří v Krnově. Kurie žádosti biskupa Pavla z Krnova vyhověla a udělila klášteru 100 dní odpustků. Od této doby se klášter nepochybně stále více těšil postupnému rozkvětu. V poslední čtvrtině 14. století se pak množí písemné záznamy, které nám přinášejí zprávy o rostoucím počtu odkazů a obdarovávání kláštera v Krnově měšťany či drobnou místní šlechtou. Jednalo se buď o jednorázové finanční obnosy, nebo o platy z určitého zboží, tj. majetku, představující každoroční přísun peněz. Ostatně, dle dobové mentality tato přízeň různých menších či větších donátorů přinášela užitek oběma stranám. Klášteru pomáhaly stabilizovat svou existenci a dále se rozvíjet, měšťané či šlechta zase považovaly své ”mecenášství” za vykoupení svých duší z hříchu a zajištění si místa v ráji. Tak například farář v Bavorově (Baborów) daroval svůj podíl z Pešíkova mlýnu v Bavorově klášteru minoritů pro spásu duše své, svého otce i matky, svého bratra i svých dvou sester, Zachariáše, který byl jeho předchůdcem na postu faráře v Bavorově, kněže Kryštofa a jeho bratra Jakuba. Celkem tedy devíti lidí, nebo přesněji, devíti duší. Minorité na oplátku museli 3x denně sloužit zádušní mše za duše výše jmenovaných a držet vigilie po třech různých svátcích během roku. Rostoucí hmotné zajištění kláštera se od počátku 15. století odrazilo v růstu jeho významu a postavení v rámci sítě minoritských klášterů celé česko- polské provincie řádu. Jen pro doplnění dobového obrazu si připomeňme, že Krnov byl touto dobou již několik desetiletí nejvýznamnějším městským střediskem roztroušeného menšího území,
vyděleného z Opavského vévodství, které se ještě před polovinou 15. století dotvořilo do samostatného Krnovského vévodství. Tak v letech 1406-1410 řídil rakouskou kustodii minoritů bratr Mikuláš z Krnova, v letech 1412 a 1467 se v krnovském klášteře konaly provinciální kapituly česko- polské provincie. Již na té první byl zvolen představitelem celé rozsáhlé provincie kvardián krnovského kláštera bratr Svatomír, který řídil minority v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Polsku až do roku 1428, kdy zemřel a pohřben byl v krnovském klášteře. 31. července 1443 byl znovu do čela česko- polské řádové provincie zvolen člen krnovského konventu, krnovský konventuál Mikuláš, který řídil provincii 24 let, až do roku 1467, kdy se své funkce vzdal. Do tohoto období značného významu krnovského kláštera spadá i působení minority Mikuláše z Kozlí, který v Krnově pobýval od března roku 1421 a ještě zde sepsal část svého pozoruhodného rukopisu obsahujícího kromě teologických textů i texty světské a ojedinělou sbírku písní. Postavení a rozkvět kláštera, vzdor neklidnému období husitské revoluce v Čechách a na Moravě, nadále podporovaly donace místního obyvatelstva, ke kterému se již přidávaly i významné místní šlechtické rody. Ačkoliv tak česko-polská provincie byla značně zpustošená, klášter stejně jako město, jimž se polní obce husitů vyhnuly, nadále vzkvétaly. V 16. století však přišel tragický zlom ve slávě a rozmachu krnovského minoritského kláštera. První mračna přinesl rok 1517, kdy byla rozdělena a přeorganizována česko-polská provincie. Krnovský klášter od té doby patřil do nově vzniklé rakousko-české provincie, v níž navíc podléhal zvláštnímu komisaři pro Slezsko. Pohromu pro řád pak znamenal rok 1523, kdy celé Krnovské knížectví koupil braniborský markrabě Jiří z Ansbachu z hohenzollernského rodu vyznávající luterství. Ten minority roku 1523 vyhnal a klášterní majetek byl přísně sekularizován, budovy zabrány pro světské účely a pozemky kláštera v letech 1527-1533 rozprodány. Od roku 1535 byl krnovským pastorem Jan Paulinus, který nadále devastoval vybavení klášterního kostela. Dílo zkázy pak završil 25. března 1546 požár, kdy vyhořel klášter i s částí opavského předměstí. A tak zatímco pro minoristký klášter v Krnově znamenalo období vlády protestantských Hohenzollernů dobu temna, město naopak zažívalo jedno ze svých nejzářnějších period. Nový úsvit pro minority v Krnově přinesla až porážka českého stavovského povstání. Poslední krnovský kníže z rodu Hohenzollernů, Jan Jiří, byl zuřivý odpůrce Habsburků, nesložil zbraně ani po porážce stavů na
Bílé hoře a pokračoval v odboji až do své smrti. Za jeho nesmiřitelný postoj mu však bylo Krnovské knížectví zkonfiskováno a dáno roku 1622 v té době již opavskému knížeti Karlu z Lichtenštejna, který minority roku 1623 povolal zpět. Takřka po sto letech tak minorité v Krnově začínali doslova od začátku. Navíc obnovu katolicismu na Krnovsku a v Krnově samotném komplikovaly válečné události konfliktů označovaných dnes souhrnně jako třicetiletá válka. Okupace města Dány či Švédy vždy převážila misky vah na stranu protestantismu. Teprve s odezněním třicetileté války a postupnou rekatolizací se opětovně stabilizoval i klášter. S obnovou pozic katolické víry začal první kvardián P. Barnabáš Praetorius, neboť roku 1627 byla minoritům v Krnově svěřena do péče duchovní správa, jeho práci pak nejen dokončil, ale i nadále rozšířil kvardián Cornelius Ottweiler, který krnovský klášter vedl od roku 1636. Podařilo se mu uzavřít veškeré restituce majetku, opravit zdevastovaný areál kláštera a navíc založit poutní místo na Cvilíně. Hospodářskou situaci konventu zlepšil také zisk dvora před Opavskou bránou a tak mohla být koncem 17. století zahájena přestavba klášterních budov, které byly barokně upraveny. V letech 1732-1822 náležel klášter minoritů v Krnově do moravské provincie a v jejím rámci do kustodie sv. Bonaventury. Roku 1779 byl areál kláštera značně poškozen velkým požárem města, který nejspíše připadal na vrub pruským vojskům. Naopak rušení klášterů v době vlády Josefa II. se krnovskému konventu vyhnulo, avšak na minority v Krnově udeřilo z jiné strany. Od postavení a otevření poutního chrámu na Cvilíně minorité silně těžili z jeho oblíbenosti, což se postupně odráželo na četnosti mší a stoupajícím finančním zabezpečení konventu. Toho minorité využívali k dalšímu zkrášlování poutního chrámu na Cvilíně. Jejich pozice ještě zesílila poté, co po velkém požáru Krnova byl až do roku 1784 mimo provoz farní kostel sv. Martina. Mše se tak odbývaly v obou minoritských kostelech a farnímu duchovenstvu tak značně ubylo návštěvníků a s nimi i milodarů a jiných příjmů. Poslední kapkou do přetékajícího poháru se stala snaha minoritů o zřízení druhé fary v Krnově, u minoritů. Farní duchovenstvo v čele s děkanem Blumenwitzem pak dosáhlo u konzistoře v Olomouci nejen zabránění zřízení druhé fary v Krnově, ale roku 1786 také zrušení poutního chrámu na Cvilíně. Ten v dražbě zakoupili roku 1791 čtyři krnovští měšťané, darovali jej městu a poutní chrám byl nakonec roku 1795 obnoven jako filiální kostel farního kostela sloužící osadníkům nově založené osady Mariánské Pole. Pro ně se zde konaly mše, poutě ke
kostelu však byly zakázány. Za určitý útlum konventu v Krnově ke konci 18. století tak patrně paradoxně může spíše farní klér, než ”bezbožné” osvícenství. Od roku 1822 pak náležel krnovský konvent do česko-moravskoslezské provincie, po vzniku Československa od roku 1919 do československé provincie sv. Cyrila a Metoděje. Dobu druhé světové války přečkal konvent bez úhony, v roce 1940 dokonce získal zpět do svého držení poutní chrám na Cvilíně, který byl však na konci války silně poničen bombardováním. Minorité jej po druhé světové válce díky úsilí kvardiána Šebestiána Vavrečky ještě stihli obnovit, roku 1950 však byl klášter zrušen. Do Krnova se minorité navraceli postupně až od devadesátých let minulého století. Nejdříve získali roku 1994 zpět poutní chrám na Cvilíně a roku 2000 i klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, kde sídlí dodnes. Definitivně byla činnost kláštera v Krnově obnovena roku 2000 po provinciální kapitule. KVARDIÁNI KRNOVSKÉHO KLÁŠTERA: 1389 1623 1636-1679 1679 1782 1784 1788 1824-1833 1834-1859 1859-1862 1862-1865 1865-1868 1868-1883 1883-1893 1893-1904 1904-1909 1909-1934 1934-1938 1938-1945 1945-1947
Weliko Barnabáš Praetorius Cornelius Ottweiler Anton Czepan Fortunatus Gilbert Angelicus Sammel Barnabáš Stanke Osvald Dočkal Theodor Toegel Philipp Mohapel Cupertinus Schreiner Quido Matzel Karl Robert Zahradníček Florentius Groesis Fortunatus Stára Paulus Pösel Rogerius Zatloukal Sarcander Bajer Wolfgang Klein Sebastianus Vavrečka
POČTY MINORITŮ V KONVENTU V KRNOVĚ: 1782-1784: 1788: 1832-1833: 1834: 1835: 1836: 1837: 1838: 1839: 1840-1842: 1843: 1844: 1845-1846: 1847-1850: 1851-1853: 1854: 1855-1858: 1859: 1860: 1861: 1862: 1863: 1864: 1865-1866: 1867: 1868: 1869-1873: 1874: 1875: 1876: 1877-1878: 1879-1882: 1909-1911: 1915: 1924: 1934: 1940: 1947:
22 19 z toho 17 kněží, 2 laici 6 5 4 3 4 5 z toho 4 kněží a 1 laik 4 z toho 3 kněží a 1 laik 5 z toho 4 kněží a 1 laik 8 z toho 6 kněží a 1 laik 6 z toho 5 kněží a 1 laik 5 6 4 5 z toho 4 kněží a 1 laik 4 z toho 3 kněží a 1 laik 5 z toho 4 kněží a 1 laik 6 z toho 4 kněží a 2 laici 6 z toho 3 kněží a 3 laici 5 z toho 4 kněží a 1 laik 6 z toho 5 kněží a 1 laik 5 z toho 4 kněží a 1 laik 6 z toho 5 kněží a 1 laik 5 z toho 4 kněží a 1 laik 7 5 6 5 4 3 4 3 4 3 5 3 1
MINORITÉ STAVITELÉ Prvními stavbami, které minorité v Krnově založili, byl areál jejich kláštera, tvořený přinejmenším budovou samotného kláštera a kostela. Minoritský řád si pro své stavby vybíral ve městech vždy lokality u hradeb spíše v chudých čtvrtích. I v Krnově byli minorité částečně věrni této zásadě. Komplex jejich budov vyrostl při východním okraji městského jádra při jedné z nejfrekventovanějších krnovských ulic vycházející z města Opavskou bránou. Zeď uzavírající klášterní areál tak byla součástí krnovských městských hradeb. Samotný kostel byl vystavěn před rokem 1358, zasvěcen byl svátku Nanebevzetí Panně Marii. Až do konce 17. století se pak minoritský kostel poněkud lišil od podoby, v jaké jej známe dnes. V gotické fázi kostela nebyly boční lodi a hlavní loď, klenuty, ale završeny plochým stropem. Hlavní loď měla pouze v jižní stěně čtyři malá, ostřeji lomená okna. V západní stěně stavby byl také vstupní portál a při jejím jižním kraji, na rozdíl od dnešních dnů, stála jedna věž. Zdivo presbytáře bylo na vnější straně původně zpevněno osmi opěráky, dnes jich je jen pět. Ve starších dobách byly plochy stěny mezi opěráky prolomeny osmi vysokými a širokými lomenými okny. Zatímco tak prostory baziliky, kde se k bohoslužbě shromažďovali ”prostí”věřící, byly osvětleny poměrně spoře, prostor presbytáře, vymezený naopak ke konání bohoslužby kněžími, vysoká okna bohatě prosvětlovala. To mělo nepochybně silný emotivní účinek na samotné věřící. Samotná klášterní budova je trojkřídlá budova uzavírající nevelký rajský dvůr přibližně čtvercového půdorysu, jejíž současný vzhled je výsledkem pozdějších přestaveb. Přimyká se svými křídly k západnímu a východnímu konci severní zdi kostela. Pokud se z budovy dochovaly nějaké gotické prvky, pak patrně pouze v základech budovy. V areálu kláštera pak vznikla v období středověku ještě jedna menší stavba, dochovaná, byť rovněž v přestavbě, do dnešních dnů. Jedná se o původní kapli sv. Marie Magdaleny, písemně doložené z 16. srpna 1360. O dalších stavebních aktivitách týkajících se minoritského řádu v Krnově nám pak na delší dobu není nic známo, ačkoliv víme, že postupem času řád v Krnově a okolí získal jistý majetek. Nicméně první nejen stavební zásahy v kostele nebyly prováděny za účelem oprav a zkrášlení klášterního areálu. Zanedlouho po příchodu luteránských Hohenzollernů do krnovského knížectví byli minorité vyhnáni
a jejich majetek podroben tvrdé sekularizaci. Tehdy byl kostel přepatrován. Vrchní patro sloužilo jako sýpka a v přízemí byla vybudována zbrojnice. O využití samotné klášterní budovy není nic blíže prameny doloženo, traduje se však, že její prostory využívala mincovna, která pro hohenzollernská markrabata razila mince a medaile. Nejvíce znesvěcujícího využití se pak dočkala kaple sv. Máří Magdalény, ve které byl zřízen šenk. Další škody pak na interiéru kostela napáchal neblaze proslulý Mistr Jan Paulinus. Ten se stal krnovským pastorem roku 1535 a doslova drasticky ničil interiér kostela. Najal si zedníky, kterým dal za úkol rozbít všechny oltáře, z nichž ukradl vosk a svaté ostatky, stejně tak nechal zničit kamenné náhrobky zdobené rodovými erby patřící zesnulým členům místní nobility, kteří zde byli pochováni. Obrat k lepšímu přišel až v druhé polovině 17. století, kdy se po bojích třicetileté války Země Koruny české, a s nimi i Krnov, opět zcela pevně vrátily do lůna Habsburků. S nástupem rekatolizace se začala psát nová
kapitola minoritského řádu v Krnově. Za kvardiána Cornelia Ottweilera se podařilo nejen aspoň částečně dokončit restituci nemovitého majetku, ale také stabilizovat konvent i po finanční stránce. Tak mohlo být postupně přistoupeno k obnově klášterního areálu i k rozšíření aktivit. Roku 1677 byla uzavřena smlouva se zednickým mistrem Janem Františkem Frölichem na přestavbu západního průčelí minoritského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Přestavby a úpravy kláštera, blíže nám neznámé, pak pokračovaly i v třicátých letech 18. století, kdy konvent těžil především z popularity poutního chrámu na Cvilíně. Z Ottweilerova popudu bylo založeno nové poutní místo a to na Předním cvilínském kopci. Ottweiler získal od biskupské konzistoře v Olomouci 23. 6. 1678 povolení ke stavbě dřevěné kaple sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie. Pozemek na ní však minorité získali už za jeho nástupce Antona Czepara a roku 1684 již stála. Zájem o toto poutní místo však dosáhl takové úrovně, že dřevěný kostel brzy nepostačoval a 22. 1. 1722 vydala biskupská konzistoř v Olomouci povolení ke stavbě kamenného kostela. 6. 6. 1722 byl uzavřen kontrakt s krnovskými zednickými mistry Andreasem Gansem a jeho synem Georgem Fridrichem Gansem, poměrně proslulými zednickými mistry stavějícími takřka po celém teritoriu Horního Slezska, na stavbu kamenného jednolodního poutního chrámu. Samotný krnovský kníže Josef Adam z Liechtenštejna pak přislíbil dekretem z 31. 3. 1722 poskytnout veškerý stavební materiál. Základní kámen byl položen farářem Ignácem Langerem 7. 7. 1722 a za kvardiána Bedřicha Kubína byl roku 1727 poutní chrám dostaven. V růných etapách až téměř do roku 1786 pak probíhaly díky četným milodarům a bohatým příznivcům další práce na výzdobě interiéru kostela, při nichž se uplatňovali i význačnější umělci tehdejší doby. Tak byla v červnu roku 1726 uzavřena smlouva s malířem fresek v Brně Františkem Eckensteinem na malířskou výzdobu klenby kostela za 350 zlatých. Při práci mu pomáhali tři tovaryši a s výmalbou byl hotov na jaře 1727. Už v červenci téhož roku pak získal další zakázku a to namalování hlavního oltáře. O zasklení oken se zasloužil sklenářský mistr Franz Karl Ditrich, kovářské práce a drátěné mříže vyrobil kovář Kašpar Gabriel z Vrbna pod Pradědem. Práce na kostele probíhaly i v letech 1728 a 1729, štukatérské práce probíhaly až do roku 1731 a řídil je Gans sám. Na výrobě oltářů a jejich výzdobě se podíleli sochaři a řezbáři Johannes Lehner, Hans Michal Huebner či krnovský malíř Ondřej Thomas, kterému pomáhal jeho
syn Antonín Thomas. V třicátých letech 18. století bylo v kostele dokončeno položení dlažby, osazen byl velký dřevěný kůr se čtyřmi bočními galeriemi a postaveny dva boční oltáře. Na pracech se podílel například mramorář Jan Morck z Olomouce, krnovský sochař Jan Josef Klotz nebo brněnský malíř Jan Fertl. K úpravám většího rozsahu pak docházelo ještě v letech 1764- 1766. Tehdy byl zhotoven nový hlavní oltář brněnským sochařem Ondřejem Schwegelem za 550 zlatých, kamenické práce na oltáři provedl kamenický mistr z Olšan František Dundálek a mramorování brněnský mramorář Jan Michal Schart. Dokončený oltář byl doplněn ještě broušenými zrcadly dodanými sklenářským mistrem z Brna Franzem Haaserem. Po zrušení poutního chrámu roku 1786 byl jeho inventář částečně rozprodán, částečně darován venkovským kostelům či přenesen do farního chrámu sv. Martina či minoritského kostela ve městě. Po jeho znovuotevření jako filiálního kostela byl opět vybaven pěti oltáři. Značnou zkázu poutnímu chrámu pak přinesl požár 21. srpna 1865, který zničil jak střechu kostela, tak obou věží, které se navíc zřítily a za oběť ohni padly i zvony, které se v žáru roztavily. Díky sbírkám se povedlo v letech 18661867 kostel opravit. Opětovně byl zničen válečnými událostmi roku 1945, kdy již zpátky patřil minoritskému řádu. Zničena byla klenba se vzácnými freskami a poničeny obě věže, ještě v průběhu let 1946-1947 se však minoritům podařilo tuto významnou barokní památku obnovit I samotný klášter a minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie čekaly krušnější časy. Od poloviny 19. století využívalo přinejmenším část klášterních prostor okresní hejtmanství a po jeho přestěhování do novostavby okresního hejtmanství roku 1911 začalo prostory v klášteře využívat Městské muzeum. To zde zůstalo až do konce druhé světové války. Po ní zůstala budova kláštera značně poškozená. Minoritskému řádu se ji podařilo opravit, avšak roku 1950 byl klášter zrušen. Budova kláštera byla pak využívána jako domov důchodců a po úpravách roku 1973 jako hotel Morava. Kostel přestal sloužit bohoslužbám a využíván byl jako skladiště. Teprve roku 1991, po návratu do rukou minoritského řádu začala být postupně obnovována dřívější funkce obou budov, což však značně narušily katastrofální povodně roku 1997. Značně poničily inventář kostela, který se do té doby zachoval téměř nedotčen i přes 40 let komunistické vlády, vlhkost narušila omítky i vzácné malby, které napadly plísně. Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR se daří postupně kostel zrestaurovat.
MINORITÉ A KULTURA Minoritské kláštery, obzvláště v období středověku, raného novověku či epochy novodobé nebyly pouze náboženským, architektonickým, popřípadě fortifikačním prvkem v městech. Vedle všech těchto funkcí dokázaly plnit přinejmenším do jisté míry společenskou či dokonce kulturní úlohu. I klášter minoritů v Krnově se v některých obdobích své existence v našem městě stával takovýmto ohniskem, byť ne vždy působil přímo na městskou společnost a organismus. Jak jsme se již dozvěděli dříve, zcela přesně dobu založení kláštera neznáme a z nemnoha zpráv, které se dochovaly v 14 století lze usuzovat, že nějakou dobu po svém založení měl klášter pravděpodobně až existenční problémy. Se stabilizací a finančním zajištěním v polovině 14. století však postupně přišel vzestup konventu v Krnově, což nakonec našlo svůj ohlas i v kulturní oblasti. Ostatně tomu napomáhaly i donace místní nobility či měšťanů, které máme od druhé poloviny 14. století rovněž písemně podchycené. O správním významu krnovského konventu v rámci česko-polské provincie byla již řeč v předešlých kapitolách, přejděme tudíž přímo k otázce kulturního vlivu. Na počátku 15. století, přesněji roku 1421, se stal sakristiánem krnovského konventu bratr Mikuláš z Kozlí. Tento nadaný a vzdělaný řeholník je autorem vzácné středověké literární památky o 151 listech. Vzácný rukopis psal Mikuláš v letech1416-1423, tudíž část sepisoval i během svého pobytu v Krnově, o čemž do rukopisu pořizoval záznamy, stejně jako o pobytu v jiných konventech. Rukopis obsahuje texty teologického, světského a náboženského obsahu. Z velké části se jedná o latinsky psané texty, mezi nimiž je 52 světských i náboženských písní, poté německy, např. německý evangeliář s modlitbami a písněmi, a najdeme zde texty pasné také v češtině. Mezi těmi je několik písní a modliteb. Většina náboženských písní patří mezi tzv. mensuální písně, jež se ve 2. polovině 14. století. Vedle nich však Mikuláš zapsal i veselé studentské písně, jako byla například česká píseň Chci já na pannu žalovač. Některé tyto skladby jsou známy právě pouze z tohoto rukopisu Mikuláše z Kozlí. Svou vysokou kulturně historickou hodnotu mají poznámky zachycující tehdejší vývoj česko-polské řádové provincie. V současnosti je tento vzácný rukopis uložen v univerzitní knihovně ve Vratislavi (Breslau, Wrocław). Ze přelomu 15. a 16. století pak pochází vysoce umělecky cenná plastika tzv. Pieta. Odborníci dobu jejího vzniku kladou krátce po roce
1500, slohově se blíží stylu tvorby Jana Olomouckého. Kvalitní a vzácná umělecká díla však vznikala z popudu minoritů či jejich přispěním i například v době rekatolizace krnovského knížectví po roce 1650. Pro oltáře kostelů v Krnově - farní kostel svatého Martina a minoritský kostel nanebevzetí Panny Marie byly malovány nové obrazy, na nichž se často podíleli vedle místních mistrů i významní mimokrnovští umělci. Vedle mistrů, zmiňovaných v předešlé části, pracoval pro minority v Krnově například stolař a řezbář Kristián Rohn, s nímž roku 1673 uzavřel smlouvu na postavení hlavního oltáře farního kostela kvardián Cornelius Ottweiler. Dřevěné sochy pro oltář pak nejspíše vytvořil laický bratr a člen minoritského konventu, sochař a řezbář Fr. Bernard Stegmüller, který již roku 1665 zhotovil oltář s Pietou v kapli Bolestné Panny Marie zachovaný dodnes v minoritském kostele. V době rozkvětu baroka v Krnově, která byla z velké části také dobou rozkvětu minoritského řádu, pracovala pro minority rovněž řada malířů, z velké části krnovských měšťanů. Věhlas si získal například Heinrich Täuber, který namaloval milostný obraz Matky boží Krnovské, k n muž do poutního chrámu na Cvilíně putovaly po celé 18. století stovky procesí. Vedle něj pro minority pracovali také například Jan Ondřej Thomas a jeho syn Antonín. Už od dob svého vzniku patřila mezi kulturní nosiče rovněž kniha. Zvláště markantní to bylo v době středověku, před vynálezem knihtisku, nebo ještě několik století poté, než došlo k zavedení strojového tisku. Knihovna, složená ze starých tisků či rukopisů pak mohla být považována doslova za poklad, a to koneckonců nejen kulturní a umělecký. Nebude pak patrně tak velkým překvapením fakt, že krnovský klášter měl bohatou knihovnu, přičemž v době reformace byla zcela rozchvácena a po roce 1623 musela být obnovena. Před zrušením minoritského kláštera v Krnově měla téměř 9 000 svazků. Naprostou většinu získala Slezská studijní knihovna, přes 100 kusů se dostalo do sbírek Městského muzea v Krnově. Vedle velmi vzácných rukopisů a prvotisků obsahovala také staré tisky, ale například i tisky brožované. Značně vzrostla po roce 1773, kdy se konventu podařilo získat část knihovny zrušené jezuitské koleje v Opavě. Knihovna konventu tak netvořila homogenní celek, neboť nákup knih nebyl soustavný a tak v různých oborech teologie byly nemalé mezery. I tak však měla knihovna svou nemalou hodnotu, především díky rukopisům a prvotiskům, které obsahovala.
Minorité v Krnově působili jako zadavatelé uměleckých i stavebních zakázek, věnovali se samozřejmě liturgické činnosti. Spolu s tím vším však jejich působení zasahovalo i do školství a vzdělávání. V 19. století minoritští mniši vyučovali náboženství na hlavní škole v Krnově, přesněji v letech 1807-1869. Například v letech 1841-1846 to byl Franciscus Bayer, křestním civilním jménem Eduard. Po něm od roku 1846 vyučoval náboženství Bruno Schmidt, civilním křestním jménem Franz z Opavy. Toho nacházíme v záznamech jako vyučujícího náboženství na hlavní škole v Krnově až do konce šedesátých let 19. století, již od jejich konce jej však záznamy zmiňují jako katechetu na vyšší reálce (dnešní gymnázium) v Krnově, kde jej v této funkci nacházíme ještě roku 1882.
Úprava a tisk: MIKS – Městské muzeum Krnov