STRUKTURALISTICKÁ KNIHOVNA
STRUKTURALISTICKÁ KNIHOVNA
Dosud vyšlo: Sv. 1: Jiří Veltruský: Drama jako básnické dílo Sv. 2: Terence Hawkes: Strukturalismus a sémiotika Sv. 3: Mojmír Grygar: Terminologický slovník českého strukturalismu Sv. 4: Jan Mukařovský: Studie I. Sv. 5: Jan Mukařovský: Studie II. Sv. 6: Lubomír Doležel: Kapitoly z dějin strukturální poetiky Sv. 7: Shlomith Rimmon-Kenanová: Poetika vyprávění Sv. 8: Čtenář jako výzva — Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky Sv. 9: Miroslav Červenka: Dějiny českého volného verše Sv. 10: Znak, struktura, vyprávění — Výbor z prací francouzského strukturalismu Sv. 11: Exotika — Výbor z prací tartuské školy Sv. 12: Od iniciatívy k tradícii — Štrukturalismus v slovenskej literárnej vede od 30. rokov po súčasnosť Sv. 13: Od poetiky k diskursu — Výbor z polské literární teorie 70.–90. let XX. století Sv. 14: Květoslav Chvatík: Strukturální estetika Sv. 15: Česká literární kritika v dotyku se strukturalismem (1880–1940)
ONDŘEJ SLÁDEK /ED./ ČESKÝ STRUKTURALISMUS V DISKUSI
16
ONDŘEJ SLÁDEK /ED./
ČESKÝ STRUKTURALISMUS V DISKUSI
Strukturalistická knihovna vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR.
Cena 349 Kč ISBN 978-80-7294-969-4
Sladek_prebal.indd 1
Publikace představuje reprezentativní výbor z široké diskuse o českém strukturalismu, kterou vedli západní literární vědci v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století. Záměrem antologie je představit vybraná témata, některé tendence a směřování diskusí o českém strukturalismu v uvedeném období. Svazek obsahuje patnáct studií, v nichž se zahraniční literární teoretici a historici zabývají českým strukturalismem buď z hlediska širších vědeckých, kulturních a historických kontextů, anebo se úžeji zaměřují na poetiku, sémiotiku a estetiku Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Na úvod jsou zařazeny studie Ladislava Matějky, Petra V. Zimy a Petra Steinera, které nastiňují celkovou pozici českého strukturalismu v západní literární vědě a které se jím zabývají v souvislosti s ruským formalismem, avantgardistickou angažovaností a českou estetickou formalistickou tradicí. Následují práce, v nichž se jejich autoři zaměřili na problematiku holismu a teleologie (Patrick Sériot), na vztahy českého strukturalismu s fenomenologií (Elmar Holenstein, David Herman) a s hermeneutikou, respektive recepční estetikou (Sigrun Bielfeldtová). Na ně navazují studie věnované poetologickým a sémiotickým názorům Jana Mukařovského (Thomas G. Winner, Wolfgang F. Schwarz, Claude Gandelman, Herta Schmidová), práce o poetice a sémiotice Romana Jakobsona (Peter Grzybek, Linda R. Waughová, Irene Portis-Winnerová), ale také stať Wendy Steinerové o sémiotické koncepci jazyka Sergeje Karcevského. Vybrané studie jsou důležité nejen v kontextu západní literární vědy a sémiotiky, ale mohou být inspirativní i pro naše současné zkoumání dějin Pražské školy a úvahy o strukturální teorii a metodologii. Svazek uzavírá doslov mapující dějiny zahraniční recepce a hlavní témata diskusí o českém strukturalismu.
HOST
13.2.2015 12:56:12
[1]
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 1
9.2.2015 16:55:34
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 2
9.2.2015 16:55:34
STRUKTURALISTICKÁ KNIHOVNA [16]
ČESKÝ STRUKTURALISMUS V DISKUSI ONDŘEJ SLÁDEK /ED./
BRNO / 2014
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 3
9.2.2015 16:55:34
[4]
Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068, byla připravena a vychází v rámci grantového projektu GA ČR P406/10/1911 (Jan Mukařovský: život, dílo, ohlas). Lektorovali: prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. prof. PhDr. Petr Kyloušek, CSc.
Copyright © Sigrun Bielfeldt, 1978; Claude Gandelman — dědicové, 1988 (John Benjamins Publishing Company); Peter Grzybek, 1989; David Herman, 1995; Elmar Holenstein, 1976 (Suhrkamp Verlag); Ladislav Matějka — dědicové, 1988; Patrick Sériot, 1999; Herta Schmid, 1991; Wolfgang F. Schwarz, 1997; Wendy Steiner, 1976; Peter Steiner, 1982; Linda R. Waugh, 1980; Irene Portis-Winner, 1993; Thomas G. Winner — dědicové, 1973; Petr V. Zima, 1997 Translation © Zuzana Adamová, Světla Čmejrková — dědicové (1993), Bohumil Fořt, Tomáš Kačer, Petr Kaiser (1995), Lenka Kavalcová, Magdalena Konečná, Lukáš Motyčka, František A. Podhajský, Ondřej Sládek, Jaroslava Žgáničová, 2014 Anthology © Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2014 Editor, preface and epilogue © Ondřej Sládek, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7294-969-4
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 4
9.2.2015 16:55:34
[5]
OBS AH
Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 I / VZTAHY, VLIVY A SOUVISLOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Ladislav Matějka: Sociologické zájmy Pražské školy (přel. J. Žgáničová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Petr V. Zima: Formalismus a strukturalismus mezi autonomií a angažovaností. Sedm tezí (přel. Z. Adamová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Petr Steiner: Kořeny strukturální estetiky (přel. F. A. Podhajský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34 Patrick Sériot: Vliv české a ruské biologie na lingvistické myšlení Pražského lingvistického kroužku (přel. J. Žgáničová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Elmar Holenstein: Pražský strukturalismus jako odnož fenomenologického hnutí (přel. L. Motyčka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 David Herman: Význam knihy Das literarische Kunstwerk Romana Ingardena pro českou literární teorii (přel. P. Kaiser) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Sigrun Bielfeldtová: Konkretizace konkretizace? Ke vztahu českého strukturalismu a „recepční estetiky“ (přel. M. Konečná) . . . . . . . . . . . . . . . 129
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 5
9.2.2015 16:55:34
[6]
II / POETIKA A SÉMIOTIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .153 Thomas G. Winner: Tvůrčí osobnost pohledem Pražského lingvistického kroužku: teorie a důsledky (přel. J. Žgáničová) . . . . . . . . . . . . . . . . . .155 Wolfgang Friedrich Schwarz: „Sémantické gesto“ — užitečný analytický nástroj? K vývoji a kritice ústředního pojmu literární estetiky Jana Mukařovského (přel. M. Konečná) . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Claude Gandelman: Dialektické fungování sémiotického modelu Jana Mukařovského (přel. J. Žgáničová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Herta Schmidová: Pojetí historického vývoje u Jana Mukařovského a Michaila Bachtina (přel. L. Kavalcová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Peter Grzybek: Několik poznámek k pojetí znaku v Jakobsonově sémiotice a v českém strukturalismu (přel. B. Fořt, O. Sládek) . . . . . . . . . . . . . . . 247 Wendy Steinerová: Jazyk jako proces. Sémiotika jazyka Sergeje Karcevského (přel. J. Žgáničová) . . . . . . . . . . . . . . . 261 Linda R. Waughová: Poetická funkce v teorii Romana Jakobsona (přel. T. Kačer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 Irene Portis-Winnerová: Peircova, Saussurova a Jakobsonova estetická funkce. K syntetickému pojetí estetické funkce (přel. S. Čmejrková) . . . . . . . . . . . . 310 Ondřej Sládek: Doslov: Český strukturalismus pohledem zahraničních diskusí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335 O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 Bibliografická a ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 6
9.2.2015 16:55:34
[7]
ÚVODE M
Diskuse a český nebo přesněji pražský strukturalismus k sobě neodmyslitelně patří. Přinejmenším od roku 1926, kdy byl založen Pražský lingvistický kroužek jakožto spolek, který prosazoval funkčně strukturální metodologii a jehož hlavním úkolem dle jeho stanov mělo být pořádání přednášek a debat. Diskuse v rámci Kroužku a rozvíjené Kroužkem — to je ovšem jen jedna stránka věci. Tou druhou jsou diskuse vedené o Kroužku, respektive o Pražské škole, jak své pražské kolegy nazvali v roce 1932 holandští lingvisté. Od druhé poloviny dvacátých let dvacátého století, kdy se objevily první práce o Kroužku, bylo o jeho koncepcích a metodologii, ale také o přístupech jeho členů a následovníků, publikováno po celém světě několik stovek, ba tisícovek publikací, uspořádáno mnoho konferencí a přednášek. Optika těchto úvah a diskusí je samozřejmě různá. Liší se svým zaměřením, předmětem, kontextem, zahraniční či domácí působností atd. Přistoupíme-li k nim z obecné, metateoretické roviny, můžeme je studovat, systematicky třídit a hodnotit na základě nejrůznějších kritérií a hledisek. Jedním z mnoha, které se nabízí, je hledisko zahraniční (západní) recepce českého strukturalismu. To se také stalo stěžejní pro předloženou antologii Český strukturalismus v diskusi. Impulsem k jejímu sestavení byla reflexe určitého paradoxu: na jednu stranu sice rádi připomínáme, že Pražský lingvistický kroužek byl naším prvním skutečným vědeckým centrem světového významu, na druhou stranu však naše obeznámenost s názory a díly zahraničních autorů zabývajících se českým
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 7
9.2.2015 16:55:34
[8]
strukturalismem (zejména pak strukturální poetikou, sémiotikou a estetikou) je většinou jen velmi kusá. A to i přesto, že po roce 1989 došlo k obnovení přerušených mezinárodních kontaktů, k návratu českých vědců z exilu, k publikování jejich prací, zejména však k vydání řady překladů prací zahraničních badatelů. Záměrem antologie je v relativně ucelené a koncepčně uspořádané podobě představit vybraná témata, některé tendence a směřování diskusí o českém strukturalismu, kterou vedli zahraniční literární teoretikové a historikové (bohemisté, ale i nebohemisté) v období od sedmdesátých až do devadesátých let dvacátého století. Proč bylo zvoleno zrovna toto období, když zahraniční recepce českého strukturalismu v posledních pětadvaceti letech ještě zintenzivnila, což dokládá množství nových studií, monografií a sborníků vydaných v zahraničí? Především proto, že v této době došlo k největšímu rozšíření recepce a diskusí o českém strukturalismu v mezinárodním kontextu. Výběr studií byl omezen jednak uvedeným obdobím, jednak zaměřením na poetiku a sémiotiku dvou v zahraničí nejznámějších představitelů Pražské školy — Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Toto omezení má svoje výhody i nevýhody. Výhodou je, že existuje ohromné množství materiálu, z něhož je možno vybírat. Tato výhoda se ovšem mění v nevýhodu v okamžiku, kdy je třeba se rozhodnout pro určitý výběr z těchto prací. Každý výbor se pak totiž zdá značně neúplný a nedostatečný. Editor této antologie postupoval tak, že se snažil shromáždit takové práce, které jsou důležité nejen v kontextu západní literární vědy a sémiotiky, ale které mohou být inspirativní i pro naše současné zkoumání dějin Pražské školy a úvahy o strukturální teorii a metodologii. Zaměřil se na studie těch teoretiků a historiků, kteří k českému strukturalismu přistupovali nezaujatě a se znalostí teoretického a metodologického vývoje západní literární vědy. Kromě toho při výběru hrálo roli také to, zda jednotlivé práce na sebe přímo či nepřímo odkazují, zda se doplňují, anebo si naopak v něčem protiřečí. Opomenout však nešlo ani hledisko autora. Do užšího výběru se dostaly texty těch badatelů a badatelek, kteří se českým strukturalismem, potažmo dílem Jana Mukařovského a Romana Jakobsona, zabývali dlouhodobě. U čtyř z nich bychom se
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 8
9.2.2015 16:55:34
[9]
mohli pozastavit nad tím, zda se skutečně jedná o zahraniční vědce, jestliže se narodili v tehdejším Československu a jejichž mateřštinou byla čeština. Konkrétně jde o exulanty Ladislava Matějku, Petra Steinera, Petra V. Zimu a Thomase G. Winnera. Jejich pozice je složitá, neboť z mnoha důvodů je můžeme počítat mezi odborníky domácí, z řady jiných si však zase naopak zaslouží, abychom je přiřadili ke skupině zahraničních badatelů. Rozhodnutí, do které skupiny je zařadit, v posledku závisí na tom, jaká pro jednotlivé skupiny zvolíme kritéria a na co se zaměříme při posuzování jejich díla. V případě této antologie byla zvolena následující tři kritéria: 1) absolvování vysokoškolského studia v zahraničí (respektive získání vzdělání v rámci západní univerzitní tradice), 2) publikování prací o českém strukturalismu v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let v zahraničí, 3) ohlas jejich prací v rámci evropské a světové literární vědy. L. Matějka, P. Steiner, P. V. Zima i T. G. Winner všechna uvedená kritéria spolehlivě splňují. Antologie je rozdělena do dvou částí. První část obsahuje studie, které se zabývají českým strukturalismem z hlediska širších vědeckých, kulturních a historických kontextů. Tvoří ji celkem sedm studií, v nichž jsou nastíněny základní vztahy, vlivy a souvislosti mezi českým strukturalismem a 1) ruským formalismem (Ladislav Matějka, Petr V. Zima, Petr Steiner), 2) českou estetickou formalistickou tradicí (Petr Steiner), 3) holismem a teleologií rozvíjenými zvláště v rámci biologického bádání (Patrick Sériot), 4) fenomenologií (Elmar Holenstein, David Herman) a konečně 5) hermeneutikou, respektive recepční estetikou (Sigrun Bielfeldtová). Druhá část antologie je vyhrazena osmi případovým analytickým studiím, které se týkají především poetiky a sémiotiky Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. Uspořádání této části je takové, že nejprve jsou uvedeny práce věnované poetologickým a sémiotickým názorům Jana Mukařovského (Thomas G. Winner, Wolfgang F. Schwarz, Claude Gandelman, Herta Schmidová), po nich následují studie o poetice a sémiotice Romana Jakobsona (Peter Grzybek, Linda R. Waughová, Irene Portis-Winnerová). Vzhledem k tomu, že výklad o pojetí znaku v Jakobsonově sémiotice a v českém strukturalismu je jen těžko myslitelný bez sémiotiky Sergeje Karcevského, byla do tohoto
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 9
9.2.2015 16:55:35
[10]
oddílu antologie zařazena i studie Wendy Steinerové mapující jeho sémiotickou koncepci jazyka. Stejně jako v první části antologie, každá z vybraných studií představuje, metaforicky řečeno, jen jeden hlas, jeden názor konkrétního autora či autorky, který zazněl v průběhu mezinárodních diskusí o díle Jana Mukařovského a Romana Jakobsona. I když témat a příspěvků je takové množství, že by z nich bylo možno sestavit několik různých antologií. Svědčí to nejen o pozoruhodné životnosti strukturalistických koncepcí obou vědců, ale také o stálé inspirativnosti jejich myšlení. Antologie je celkově koncipována tak, že jednotlivé studie do ní zařazené můžeme číst buď samostatně, bez ohledu na texty, které jsou v jejich okolí, anebo tak, jak jdou za sebou, od první stránky do poslední. Tím se ukáže jejich vzájemná souvislost a vyvstane i „příběh“ proměn zahraniční recepce a diskusí o českém strukturalismu. Z hlediska oborové příslušnosti patří studie zahrnuté do antologie především do oblasti literární vědy a sémiotiky, významné zastoupení zde má však také lingvistika, historie, estetika a filozofie. Ondřej Sládek
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 10
9.2.2015 16:55:35
[11]
I / V ZTA H Y, VLI VY A S O U V I S LOST I
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 11
9.2.2015 16:55:35
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 12
9.2.2015 16:55:35
[13]
SO C IOLO G IC KÉ Z ÁJ M Y P RAŽ S KÉ ŠKOLY L adi s l av Matě j ka
Ruská formální škola je všeobecně považována za hlavní zdroj inovativních směrů v moderní české, polské a slovenské literární vědě. Poměrně často se pro účely souhrnného označení strukturálního, fenomenologického, sémiotického i sociologicky orientovaného studia literatury ve střední Evropě užívá pojmu „východoevropský formalismus“. K prosazení tohoto pohledu nejvýznamněji přispěl svojí vlivnou metakritikou René Wellek. Již v roce 1936 dospěl René Wellek k závěru, že Pražský lingvistický kroužek, jehož byl členem, byl zásadním způsobem ovlivněn ruskými formalisty a že pojem „struktura“ sloužil okruhu pražských vědců jako pouhá náhrada za termín „forma“, který používali Rusové.1 Po svém odchodu do Spojených států, kde se stal významným stoupencem „nové kritiky“ (New Criticism), tyto své názory představoval při nejrůznějších příležitostech americkým zájemcům. V roce 1941 v článku „Literary History“ (Literární historie) vyjádřil svůj obdiv k „brilantní škole ruských formalistů a jejich českých a polských následovníků“.2 V roce 1946 pak Wellek ve své studii nazvané „The Revolt Against Positivism in Recent European Literary Scholarship“ (Revolta proti pozitivismu v současné evropské literární vědě) zahrnul do sféry ruského formalismu dokonce 1 René Wellek, „The Theory of Literary History“, Travaux du Cercle linguistique de Prague, 1936, č. 6, s. 176. 2 René Wellek, „Literary History“, in: Norman Foerster et al., Literary Scholarship. Its Aims and Methods, Chapel Hill: University of North Carolina Press 1941, s. 97.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 13
9.2.2015 16:55:35
[14]
i oddaného Husserlova žáka Romana Ingardena.3 Nakonec Wellek ve svých kritických poznámkách o Pražském lingvistickém kroužku z roku 1954 dospěl k tomu, že „skupina kolem Kroužku představovala pozoruhodnou paralelu k takzvané ‚nové kritice‘ ve Spojených státech“.4 Wellkovy názory na ruský formalismus, Pražský lingvistický kroužek a „novou kritiku“ se v amerických akademických kruzích staly téměř zavedenou doktrínou. „Cíle americké ‚nové kritiky‘ a ruského formalismu byly nápadně shodné,“5 uvádí Edward Wasiolek ve svém úvodu k anglickému překladu knihy Serge Dubrovského Pourquoi la nouvelle critique. Critique et objectivité (Proč nová kritika. Kritika a objektivita, 1966), zatímco Victor Erlich ve své práci Russian Formalism. History — Doctrine (Ruský formalismus. Dějiny — teorie, 1955) píše: „Máme-li právo tvrdit, že ruský formalismus ve své nejlepší podobě byl nebo měl tendenci být strukturalismem, mohli bychom stejně tak oprávněně prohlásit, že v mnoha klíčových oblastech Pražský lingvistický kroužek pouze rozpracoval formalistické pohledy.“6 Ve stejné knize, která bývá často považována za finální přehled ruského formalismu, Erlich poznamenává: To, že René Wellek, jehož přístup k literatuře byl formován pražským strukturalismem, a Austin Warren, význačný představitel americké „nové kritiky“, mohli při svém setkání v roce 1939 pocítit, že se „jejich literárněteoretické a metodologické názory do značné míry shodují“, je dokladem spřízněnosti obou paralelně existujících kritických škol, stejně tak jako hluboké univerzálnosti vědeckého bádání.7 3 René Wellek, „The Revolt Against Positivism in Recent European Literary Scholarship“, in: William S. Knickerbocker (ed.), Twentieth Century English, New York: Philosophical Library 1946, s. 84. 4 René Wellek, „Modern Czech Criticism and Literary Scholarship“, Harvard Slavic Studies, 1954, č. 2, s. 355. Pozn. ed.: Srov. částečně upravený přetisk studie in: René Wellek, Essays on Czech Literature, The Hague: Mouton 1963, s. 190. 5 Edward Wasiolek, „Introduction“, in: Serge Dubrovsky, The New Criticism in France, přel. Derek Coltman, Chicago: University of Chicago Press 1973 [1966], s. 12 (anglický překlad knihy: Serge Dubrovsky, Pourquoi la nouvelle critique. Critique et objectivité, Paris: Mercure de France 1966). 6 Victor Erlich, Russian Formalism. History — Doctrine, The Hague: Mouton 1955, s. 171. 7 Tamtéž, s. 240. Pozn. ed.: Srov. René Wellek — Austin Warren: „Předmluva k prvnímu vydání“, in: titíž, Teorie literatury, přel. Miloš Calda, Olomouc: Votobia 1996 [1949], s. 6.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 14
9.2.2015 16:55:35
[15]
Roli, kterou sehrál Wellek ve Spojených státech, výslovně zmiňuje také Robert Scholes ve své práci Structuralism in Literature. An Introduction (Strukturalismus v literatuře. Úvod, 1974): „Za další významné koncepty v našem kritickém uvažování o fikci vděčíme přímo formalismu, který nám zprostředkovali takoví kritici jako René Wellek, jenž před svým příchodem do této země působil v Pražském lingvistickém kroužku.“8 Představa, že strukturalismus byl odvozen z myšlenek ruského formalismu, pronikla nakonec i do názorů „poststrukturalistů“. Například Geoffrey Hartman ve své knize Beyond Formalism. Literary Essays 1958–1970 (Za hranice formalismu. Literární eseje 1958–1970, 1970) uvádí: „Strukturalismus je komplexní a mnohotvárný intelektuální směr: narozený v Rusku a ve Švýcarsku, potvrzený v Praze, rozsévající své divoké a plodné sémě ve Francii, avšak respektující rozdělení jednotlivých disciplín a držící se lingvistiky v Americe.“9 Význam ruského formalismu z hlediska vývoje Pražského lingvistického kroužku je také věčným tématem v marxistických kruzích. Již v roce 1935 kritizoval Kurt Konrad ruský formalismus a Pražský lingvistický kroužek jako jediný idealistický směr, který hodnotil jako „přechod od idealismu absolutního k idealismu subjektivnímu, od Kanta k Fichtemu — a to po cestách velmi podobných relativistickému subjektivismu Ernesta Macha, jehož klasickou kritiku provedl Lenin ve svém filozofickém díle“.10 Konrad fakticky rozšířil terč své kritiky tím, že „ruskou a českou formalistickou školu“ zařadil po bok surrealismu, přičemž o nich apodikticky prohlásil: „Nový formalismus — a s ním všechny směry, které mají příbuznou noetickou základnu, mezi nimi i surrealismus — ostře odlučuje ‚vnímání‘ od ‚poznání‘, a v důsledku toho pak estetickou účinnost uměleckého díla od jeho účinnosti významové, tematické.“11 8 Robert Scholes, Structuralism in Literature. An Introduction, New Haven — London: Yale University Press 1974, s. 77. 9 Geoffrey H. Hartman, Beyond Formalism. Literary Essays 1958–1970, New Haven — London: Yale University Press 1970, s. 3. 10 Kurt Konrad, „O socialistickém realismu“ [1935], in: týž, O revoluční tradici české literatury, Praha: Československý spisovatel 1980, s. 112. 11 Tamtéž, s. 113.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 15
9.2.2015 16:55:35
[16]
Záběr ruského formalismu ještě radikálněji rozšířil Jurij Barabaš, který ve své knize Aesthetics and Poetics (Otázky estetiky a poetiky; vydané v roce 1977 sovětským propagandistickým nakladatelstvím Progress) tvrdí, že ruský formalismus je všeobecně uznáván jako zdroj literárního strukturalismu a že „strukturalisté se nejenže netají svými vazbami na formální školu“, ale dokonce „si na proklamaci této skutečnosti zakládají“.12 Barabaš navíc spatřuje v ruském formalismu, respektive v jeho petrohradské větvi známé jako Opojaz, hlavní zdroj nejen strukturalismu, ale také sémiotiky. Některé z těchto názorů, ať už jsou pronášeny marxisty nebo nemarxisty, jsou příliš obecné, než aby mohly být přesné. Je třeba konkrétnějšího výkladu, který by bral zřetel na různé směry a vývojová stadia a odpovídajícím způsobem je zařadil. Stanovíme-li si jako primární cíl adekvátní interpretaci, neměli bychom kvůli osobní zaujatosti nebo ideologickému konformismu opomíjet nebo zastírat zájem Pražského lingvistického kroužku o sociologické souvislosti, který byl v průběhu třicátých let evidentní. Složitý vztah mezi uměním a společností měl v té době pro pražské teoretiky primární význam. Tato skutečnost se nejvýrazněji odráží v časopise Slovo a slovesnost, jehož vydávání bylo zahájeno Pražským lingvistickým kroužkem v roce 1935. Pod stručným programovým „Úvodem“ k prvnímu číslu byli podepsáni Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Vilém Mathesius, Jan Mukařovský a Bohumil Trnka. V protikladu k dřívějším prohlášením Pražského lingvistického kroužku kladou ve svém úvodu zvláštní důraz na studium jazyka a jazykové kultury „v nejrozmanitějších sociálněhistorických situacích“.13 Zároveň je explicitně propagován sémiotický rámec zkoumání zdůrazněním skutečnosti, že znak je svou vlastní podstatou jev sociální, je „určen k tomu, aby prostředkoval mezi členy jistého kolektiva, a rozumí se mu toliko na základě celého systému hodnot, který je tomu kolektivu společný“.14 Ve zmíněném 12 Jurij Barabaš, Aesthetics and Poetics, Moscow: Progress Publishers 1977, s. 205; srov. slovensky: Otázky estetiky a poetiky, přel. Vladimír Čerevka, Bratislava: Slovenský spisovateľ 1978 [1977], s. 240. 13 Bohuslav Havránek — Roman Jakobson — Vilém Mathesius — Jan Mukařovský — Bohumil Trnka, „Úvodem“, Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 1, s. 2. 14 Tamtéž, s. 5.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 16
9.2.2015 16:55:35
[17]
úvodu je sémiotika prohlašována za nejvhodnější rámec nejen pro studium jazyka a slovesného umění, ale také pro studium veškerých druhů umění, ne-li veškerých aspektů lidské kultury, respektive, jak je ve stati „Úvodem“ doslova napsáno: [Problém znaku] je jeden z nejnaléhavějších filozofických problémů současného kulturního přerodu. Veškerá skutečnost, počínajíc smyslovým vjemem a končíc nejabstraktnější myšlenkovou konstrukcí, objevila se dnešnímu člověku jako širá, složitě organizovaná říše znaků. Prozkoumávání této říše znaků je však teprve v počátcích. Je proto třeba věnovat pozornost především těm oblastem lidské kultury, v nichž je různé vnitřní ustrojení znaku nejvíce odhaleno v celé své složitosti. Jedna z takových oblastí je beze sporu jazyk. Je to základní, třebaže nikoli nejjednodušší řada znaková, neboť v celé říši znaků je stálá tendence vyjádřit vše slovem.15
Sémiotická orientace na kulturní hodnoty „v nejrozmanitějších sociálněhistorických situacích“, využívající verbální komunikace jako modelu, znamenala radikální odklon od dřívějšího zaujetí pražských badatelů imanentními aspekty „básnického jazyka“ a de facto odklon od základních dogmat formalismu — ať už v jeho ruské či středoevropské, herbartovské, podobě. V mnoha ohledech zastávali mluvčí Pražského lingvistického kroužku pozici, která byla analogická ke kritice formalismu zaznívající z úst nejhlasitějších odpůrců formalismu v Rusku, zejména pak Valentina Vološinova, autora knihy Marksism i filosofija jazyka (Marxismus a filozofie jazyka, 1929).16 Sémiotický přístup, jak byl definován Pražským lingvistickým kroužkem, chápal umění primárně jako kulturní výměnu a zdůrazňoval, že umělecké dílo, i kdyby představovalo svět sám o sobě a pro sebe, nemůže „být pochopeno a zhodnoceno jinak než ve vztahu k systému hodnot platných pro dané kolektivum“.17 15 Tamtéž. 16 Valentin Vološinov, Marksism i filosofija jazyka. Osnovnyje problemy sociologičeskogo metoda v nauke o jazyke, Leningrad: Priboj 1929; srov. slovensky: „Marxizmus a filozofia jazyka. Základné problémy sociologickej metódy vo vede o jazyku“ [1929], přel. František Novosad, in: Michail M. Bachtin — Valentin N. Vološinov: Marxizmus, freudizmus, filozofia jazyka, Bratislava: Pravda 1986, s. 171–383; srov. týž: Marxism and the Philosophy of Language, přel. Ladislav Matejka a Irwin R. Titunik, New York: Seminar 1973. 17 Bohuslav Havránek — Roman Jakobson — Vilém Mathesius — Jan Mukařovský — Bohumil Trnka, „Úvodem“, cit. dílo, s. 6.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 17
9.2.2015 16:55:35
[18]
Ahistorické a primárně deskriptivní zaměření vlastní formalistům bez ohledu na jejich konkrétní příslušnost ustoupilo v Pražském lingvistickém kroužku do pozadí, zatímco do popředí se dostal důležitý aspekt sociokulturního prostředí, spolu s nevyhnutelnými problémy s historičností. Podle tohoto nového teoretického rámce „[c]elá dynamika společenského vývoje, přeskupování a zápas jednotlivých vrstev i prostředí, boj třídní, národnostní, ideologický, vše to se intenzivně obráží v poměru mezi uměním a společností i ve vývoji umění samého […]“.18 Zaměření pozornosti na vztah mezi uměním a společností spíše než na umění logicky izolované od jeho sociálního a historického kontextu přirozeně přinášelo nové otázky a vedlo k vymezení nových badatelských úkolů. Podle úvodu k Slovu a slovesnosti: Vznikají například otázky, je-li sociální původ umělců v daném období shodný s vrstvou, pro kterou tvoří, odpovídá-li dané dobové umění sociální objednávce, či je-li tvořeno proti ní, je-li dané umění tvořeno v celé rozloze svých druhů pro jedinou vrstvu, či jsou-li nositeli různých druhů téhož umění sociální vrstvy různé atd.19
Otázky tohoto typu měly pochopitelně tendenci zahlazovat jakékoli ostré rozlišování vnitřních a vnějších přístupů ke studiu umění a spolu s tím přinášely pochybnosti ohledně autonomního, imanentního vývoje umění, jenž byl dříve předpokládán formalisticky orientovanými teoretiky. Došlo k rozhodujícímu posunu ve vlastní povaze zkoumání směrem od autonomních, systémových vlastností umění ke komplexnímu vztahu mezi jazykem a společností, a stejně tak mezi uměním a společností. Z nedávno vydané bibliografie Jana Mukařovského vyplývá, že pasáž o sémiotice umění a jazyce jako základním modelu pro veškerá humanitní studia představovala Mukařovského příspěvek k „Úvodu“.20 Současně se v něm projevují názory, které Mukařovský zveřejnil již dříve v článku „L’art comme fait sémiologique“ (Umění jako sémiologický fakt), v příspěvku předneseném na osmém mezinárodním filozofickém kongresu v Praze 18 Tamtéž. 19 Tamtéž. 20 Srov. Emanuel Macek, „Soupis díla Jana Mukařovského“, in: Jan Mukařovský, Studie z poetiky, Praha: Odeon 1982, s. 844.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 18
9.2.2015 16:55:35
[19]
roku 1934. Byl to jeho první pokus prokázat životaschopnost modelu jazyka jako znakového systému, nikoli pouze pro literární vědu, ale pro vědy o umění obecně. Jeho premisou, kterou nyní vyjádřil zcela otevřeně, bylo, že složité vztahy existující mezi uměním a společností lze pochopit na základě zvláštního fungování znaků jako prostředníků mezi tvůrcem a jeho čtenářem, posluchačem či divákem. Koncepce umění jako znakového systému plnícího funkci prostředníka mezi členy určitého společenství přiměla badatele v oblasti umění jakožto jevu, který je ze své podstaty jevem sociálním, zohlednit vhodným způsobem také společnost a její organizaci. Tato pozice, jež byla pro Pražský lingvistický kroužek ve třicátých letech typická, nevedla k proměně uměnovědného studia v sociologii umění anebo, obdobně, studia jazyka v sociolingvistiku. Byla pouze zdůrazněním skutečnosti, že autonomie umění a jakéhokoli jazyka lidského společenství není absolutní a že funkce a hodnoty jakékoli sémiotické komunikace mají z podstaty věci sociální povahu. A jako takové musí být proto zkoumány v souvislosti s celkovým systémem sociálních hodnot. Důraz, jaký Mukařovský klade na zohlednění sociologických souvislostí v humanitních vědách, se nepromítá pouze do jeho příspěvku k „Úvodu“. Ještě explicitnějšího vyjádření se mu dostává v článku „Poznámky k sociologii básnického jazyka“, který byl publikován ve stejném čísle Slova a slovesnosti, tj. v roce 1935.21 V něm Mukařovský proklamoval dialektickou metodu jako nezbytný metodologický předpoklad jakéhokoli vhodného zkoumání jazyka a společnosti v jejich proměnlivém vzájemném vztahu. „Vzmáhající se dialektické pojetí vývoje,“ uvádí Mukařovský, „přivedlo k poznání, že každá vývojová proměna, má-li být pochopena ve své plnosti, musí být uvedena současně v dvojí souvislost, vnitřní i vnější.“22 Pro Mukařovského to neznamenalo opuštění myšlenky imanentního vývoje jazyka a umění, nýbrž pouhé pojímání takzvaného imanentního vývoje jako sociálního faktoru vzájemně na sebe působícího s vývojem dané společnosti, a tudíž nikoli jako nezávislého a samohybného jevu. „Celkem,“ soudí Mukařovský, „je třeba vztah mezi jazykem a společenským 21 Jan Mukařovský, „Poznámky k sociologii básnického jazyka“, Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 1, s. 29–38. 22 Tamtéž, s. 29.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 19
9.2.2015 16:55:35
[20]
rozrůzněním označit jakožto dialektický.“23 Je pozoruhodné, že Mukařovského článek obsahuje jeden z prvních pražských bibliografických odkazů na studie Valentina Vološinova „Konstrukcija vyskazanija“ (Konstrukce promluvy, 1930) a „Slovo i jego socialnaja funkcija“ (Slovo a jeho sociální funkce, 1930), které představují pouze mírně upravenou verzi některých pasáží jeho díla Marxismus a filozofie jazyka.24 Nástrahami přísně vnitřního přístupu ke studiu umění se zabývá také Roman Jakobson ve svém článku „Úvahy o básnictví doby husitské“, který vyšel ve Slově a slovesnosti v roce 1936.25 Jakobson zde přiznává teoretický omyl, jehož se dopustil ve studii „Verš staročeský“,26 vydané o dva roky dříve. V ní se pokusil promítnout imanentní, vnitřně pojatý vývoj verše z jednoho kulturního období do dalšího, aniž by věnoval pozornost rozlučujícímu otřesu způsobenému husitskou revolucí. Jakobson tento svůj omyl komentuje slovy: Podlehl jsem v nazírání na básnictví 14. století téže chybě, kterou jsem sám vytýkal starším pojednáním o staročeské poezii. Král nebo Jakubec se dívali na slovesné umění gotické pod zorným úhlem cizím středověké estetice a aplikovali na gotickou básnickou formu měřítka moderní, zřejmě vzdálená záměrům gotického básnictví. Pokusil jsem se o imanentní rozbor české poezie čtrnáctého století, o zjištění jejích vlastních cílů a úkolů a tuto problematiku básnictví čtrnáctého století jsem pak automaticky přenesl i na století další; snažil jsem se dívat na básnictví husitské revoluce očima současníka Nové rady […].27
Vzhledem ke zmíněným důsledkům husitské revoluce spočívajícím v jednoznačném odlišení se Jakobson v roce 1936 ptá, zda je možno husitské poezii správně porozumět, aniž bychom věnovali náležitou pozornost skutečnosti, že tento náboženský 23 Tamtéž, s. 33. 24 Valentin Vološinov, „Konstrukcija vyskazanija“, Litěraturnaja učeba, 1930, č. 3, s. 65–87; týž, „Slovo i jego socialnaja funkcija“, Litěraturnaja učeba, 1930, č. 5, s. 43–59; týž, Marksism i filosofija jazyka, cit. dílo. 25 Roman Jakobson, „Úvahy o básnictví doby husitské“, Slovo a slovesnost 2, 1936, č. 1, s. 1–21. Pozn. ed.: Ve studii dále citováno dle: „Úvahy o básnictví doby husitské“ [1936], in: Roman Jakobson, Poetická funkce, Jinočany: H&H 1995, s. 363–388. 26 Roman Jakobson, „Verš staročeský“, in: Oldřich Hujer (ed.), Československá vlastivěda III. Jazyk, Praha: Sfinx, B. Janda 1934, s. 429–459. 27 Roman Jakobson, „Úvahy o básnictví doby husitské“, cit. dílo, s. 363.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 20
9.2.2015 16:55:35
[21]
a sociální převrat zdeformoval samotné základy starého literárního systému a vytvořil nový, kvalitativně odlišný systém. V této souvislosti považoval za důležité připomenout hegelovskou dialektickou formulaci týkající se negace negace a citovat učebnici dialektického materialismu, aby vysvětlil husitskou revoluci jako „typický příklad proměny kvantity v kvalitu“.28 Teorie, podle níž je umění chápáno jako autonomní, samohybný systém, doznala radikální změny. „Teze“ o vývoji a dějinách jakožto systému systémů, které Jakobson formuloval společně s Jurijem Tyňanovem v roce 1928, byly v roce 1936 doplněny o radikální dodatek o revoluci a jejích rozlučovacích silách.29 V tom roce (tj. v roce 1936) považoval Jakobson za podstatné věnovat pozornost faktu, že husitská revoluce proměnila literaturu v nástroj náboženské a sociální propagandy. Dospěl k závěru, že v husitské poezii nešlo již primárně o poetičnost jako dominantní prvek, nýbrž o náboženskou a sociální ideologii. Fenomén husitské poezie jej evidentně přiměl pozměnit některé z jeho starších názorů a v podstatě oponovat určitým základním předpokladům ruského formalismu. Zatímco formalisté se holedbali, že se „osvobodili od tradiční korelace ‚forma–obsah‘ a od pojímání formy jako vnějšího obalu nebo nádoby, do níž je nalita tekutina (obsah)“, Jakobson nyní tvrdil, že v husitském světonázoru se „[p]roblém umění […] mechanicky rozčlenil na problém formy a obsahu a forma byla degradována na pouhý obal obsahu“.30 Podle jeho nově dosaženého závěru: „Dialektická jednota formy a obsahu, obrazu a jeho předmětu, znaku a označeného předmětu, která tvořila podstatu středověkého umění a filozofie, je naprosto ztracena v husitství.“31 Zatímco formalisté se vymezovali vůči tradičnímu pojímání zvukové instrumentace jako pouhého doprovodného prvku významu v poezii a trvali na tom, že „veršová forma nestojí v opozici k jakémukoli ‚obsahu‘, který je vůči ní vnější“, Jakobson 28 Srov. tamtéž, s. 364 a 365. 29 Roman Jakobson — Jurij Tyňanov, „Problémy zkoumání literatury a jazyka“ [1928], přel. Miroslav Červenka, in: Roman Jakobson, Poetická funkce, Jinočany: H&H 1995, s. 34–36. 30 Roman Jakobson, „Úvahy o básnictví doby husitské“, cit. dílo, s. 378. 31 Tamtéž.
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 21
9.2.2015 16:55:35
[22]
ve své studii z roku 1936 dospěl k tomu, že tato opozice měla v husitské poezii svoji platnost: Verš v době husitské nesmí být dominantou, směrodatnou hodnotou básně, nesmí odvádět pozornost. Přísně se odsuzuje svéprávný půvab verše, působící, že posluchač plus attendit ad signa sensibilia quam signata [zaměřuje svoji pozornost spíše na znaky než na to, co je sdělováno]. Úloha zvukové instrumentace se omezuje na podkreslování, zdůrazňování a oživení obsahu, na zvýšení jeho výraznosti.32
Je zřejmé, že Jakobson se v roce 1936 plně ztotožnil s programem vymezeným v úvodu prvního čísla Slova a slovesnosti. V souladu s tím přijal sémiotiku za nejvhodnější rámec literární vědy. Přestože Jakobsonův sémiotický přístup prostupuje celým jeho zkoumáním husitské poezie, roli znaku v husitské revoluci věnuje zvláštní pozornost ve třetí kapitole nazvané „Signum et signatum“. Koncept znaku jako takový měl však velký význam také v jeho snaze překonat omyl vnitřního zaujetí formálními prostředky, a proto trval na tom, že „musíme tedy konfrontovat problematiku básnické struktury s celkovým pojetím znaku […]. Od slova přes znak postupujeme k soustřednému kruhu ještě širšímu; jde o sociální kontext, v němž se daná soustava znaková, jazyková a speciálně básnická uplatňuje“.33 Sémiotika tak poskytla pražským teoretikům východisko pro překonání toho, co Jakobson začal nazývat „dětskými nemocemi ruského formalismu“.34 Sémiotika byla přijata jako nejvhodnější rámec nejen pro zkoumání jazyka, ale také veškerých druhů umění v jejich vztahu k „sociálnímu povědomí“, nebo abychom použili výraz, který si Jakobson v té době oblíbil, k „ideologii kolektiva“. (1988) 32 Tamtéž. 33 Tamtéž, s. 366. 34 Pozn. ed.: Srov. Roman Jakobson: „[Strukturalismus mnoho těží…]“, Slovo a slovesnost, 1935, č. 3, s. 192; zde můžeme číst: „Strukturalismus mnoho těží z formalismu, ale nesmí lpět na těch jeho tezích, které byly pouhou dětskou nemocí nového směru literární vědy.“
strukturalismus v diskuzi_nove pismo_130x205.indd 22
9.2.2015 16:55:35