Jiří Šimáček: Charakter – ukázka

V nájemním domě v centru Brna se vzájemně míjejí majitel domu — nerudný stařík se psem — a nejmladší nájemnice — školačka v lehce gotické náladě. Klid jejich izolovaných vesmírů oběma naruší třetiřadý podvodník, který se stane jejich společným nepřítelem. Tento neohrabaný gauner pak katalyzuje rychlý sled událostí, v němž se ukazuje, že výstřední stařík a samorostlá školačka jsou si v lecčem podobní. Jejich osudy se protnou v příběhu, který je ironickou, ale nikoli nevážnou úvahou o vině, vykoupení a druhé šanci.

Jiří Šimáček (nar. 1967) napsal svou první knihu s názvem Moskviči na Marsu ještě v pubertě, malý cyklostylový náklad byl ale konfiskován. Prostá sci-fi novela se tak nedochovala, děj ale v podstatě věrně kopíroval americký film Kozoroh 1. Potom se na řadu let přestal literaturou zabývat. Vystudoval dějiny umění na Masarykově univerzitě, několik let žil převážně v Marseille, kde se vydával za Rusa nebo za Němce. Živil se jako hlídač parkoviště a jako příležitostný savateur v podvodných ilegálních zápasech. Některé zážitky z té doby zpracoval v kriminovele Zjevení Svaté Terezie z Lisieux, odehrávající se v prostředí zlodějů aut, kterou pod různými pseudonymy neúspěšně nabízel k vydání ve Francii.

Později posloužila jako základ hry Deník krále, kterou v režii Z. Plachého uvedlo Městské divadlo v Brně. V roce 2009 vydal svou první knižní prózu Snaživky, nominovanou na cenu Josefa Škvoreckého.

Cena 269 Kč ISBN 978-80-7294-665-5

simacek_charakter_obalka.indd 1

H ST

12.6.2012 11:20:02

Brno 2012

© Jiří Šimáček, 2012 Illustrations © Jiří Franta, 2012 Graphic design © Jiří Šimáček, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

Kniha vychází s finanční podporou statutárního města Brna.

ISBN 978-80-7294-665-5

Během posledních dvaceti let jsem dostal několik dopisů ze Švýcarska, žádný jsem nečetl, a na žádný jsem tudíž neodpo­ věděl. Sám jsem taky žádný nenapsal, až dnes. Měl to být tele­ gram, ovšem ty už loni na jaře pošta zrušila.

Vladimíre, je naprosto nezbytné, abys okamžitě přijel do Brna, je také naprosto nezbytné, abys vydržel naživu alespoň pět let.

Vše potřebné ti sdělí JUDr. Sedláček. Nechávám ti dům a pe­ níze. Bratr.

Svého bratra jsem viděl naposledy v květnu roku 1962, po druhé amnestii prezidenta Novotného, setkal jsem se s ním jen na několik hodin, bylo mu tehdy dvacet čtyři let. Předtím jsem ho viděl v roce 1953 před nástupem trestu, to mu bylo patnáct, mně dvacet tři. Zcela jistě bych ho dnes nepoznal.

Setkání s ním se vyhnu, půjdu totiž opět do vězení.

rew

| cha ra kt e r | 5

mädc hen

Každej den, když se probudím, vyčistím si zuby, ob­ leču se, vyběhnu ven a našlapuju na miliony lidskejch kostí, už třináct let šlapu po milionech kostí, teda prvních pár roků jsem možná po všech těch kostrách jezdila v kočáře, ale to už si nepamatuju, co pamatuju, tak šla­ pu po kostech. Totiž, když založili Brno, tak někde potřebo­ vali udělat hřbitov, no a udělali ho samozřejmě tady. Postavili kostel u Jakuba a všude kolem něj udělali hřbitov, tisíc roků tady skládali nebo pohazovali mrtvoly na sebe a teprve někdy před dvě stě lety to kolem vydláždili. Od té doby už se na to zapomnělo, postavili ulice, baráky, obchody. Přitom všechno tady v okolí, celý náměstí u kostela stojí na hřbitově. Když mi byly asi tak tři, tak teprve kvůli vykopávkám zjistili, že všude pod náma jsou kosti — bydlíme na největší kostnici na svě­ tě. Podle mě to je asi jediná věc v Brně, která je největší na světě — kostnice u Jakuba. A tady my bydlíme. Teda možná snad v Paříži mají o trochu větší kostnici, jenomže tam asi nikdo nebydlí. Všude pod náma jsou kosti, jsou tady kostry z padesáti tisíc mrtvol, když trochu zagooglíte, zjistíte, že jed­ na lidská kostra má asi dvě stě kostí. Takže násobilka — a vý­ sledek je deset milionů. Deset milionů lidskejch kostí přímo pode mnou. Já jsem se narodila na místě, kde je v zemi deset milionů lidskejch kostí — bydlím na naprosto infernálním místě, nejpekelnějším místě planety — jmenuje se to Jakub­ ské náměstí Brno — deset milionů kostí pod náma, to je ma­ zec. Tak tady jsem vyrostla. K Vánocům bych chtěla kostru, která v noci svítí, pověsila bych si ji ze stropu doprostřed po­ koje. Jestli nedostanu kostru, tak by v nejhorším stačila svítící lebka. Ještě radši než svítící kostru bych chtěla kočku, jenom­ že tu určitě nedostanu, to vím, tak snad to bude ta kostra. | m ädchen | 6

c ha r a kt er

Můj společenský život je hodně omezený, vlastně bych mohl docela dobře říct, že nemám žádný spole­ čenský život. Jedinou výjimkou je večeře s doktorem Sedláčkem, kterou musím absolvovat pravidelně jed­ nou za měsíc. Vlastně bych snad nemusel, ale mladý Sedláček je zřejmě jediný můj známý, je to poslední člověk, který mě ještě nějak spojuje se starými časy. Je to ovšem spojení velmi tenoučké, doktor Sedláček totiž vlastně ani není žádný pořád­ ný doktor Sedláček, je to vnuk opravdového doktora Sedláčka, který před válkou příležitostně radil otci. Když otec zemřel, doktor Sedláček se občas někde na ulici nebo na vycházce ve Wilsonově lese potkával s mou matkou, vždycky lehce smekl a pozdravil — rukulíbám, milostivá paní. Pokud byste něco potřebovala, milostivá paní, neváhejte a dejte mi kdykoli vě­ dět. Jenomže milostivá paní — moje matka — nikdy nic ne­po­třebovala. Co by taky mohla milostivá paní potřebovat, pobírala vdovský důchod, o staršího syna bylo dobře postará­ no, žil na státní útraty ve Valdicích, a mladší syn se poflakoval na průmyslovce nebo někde proháněl šlapky. Když milosti­ vá paní zemře­la, pomohl doktor Sedláček jednomu ze svých klien­tů získat v dobré víře náš dům na Vinařské ulici. To ov­ šem ještě jeho vnuk, doktor Sedláček nejmladší, se kterým jednou měsíčně večeřím, ani nebyl na světě, narodil se někdy za ruské okupace a stal se doktorem práv v nějakých komunis­ tických rychlokursech. Takže můj společenský život je vlastně velmi ubohý. Stojím u skříně a přemýšlím, který ze dvou oble­ ků si mám vzít na jedinou společenskou událost měsíce, je to otázka paměti, musím si totiž vzpomenout, který z nich jsem měl minule. Obleky pravidelně střídám, je to jednodušší než nechávat výběr zcela ledabyle na momentálním rozpoložení. | cha ra kt e r | 7

Ale dnes se zdá, že jsem poněkud přecenil svou paměť, napří­ ště budu nejspíš připínat na klopy lístečky s datem.

Sedláček mě tentokrát pozval do restaurace na Pekařské ulici.

Když nám přinesli jídelní lístky, název podniku mě trochu za­ skočil — Bruna Antiqua — že by ten komunistický lži­doktor měl tak zvrácený smysl pro humor, by mě nenapadlo. Ale Sed­ láček se tváří jakoby nic, ptám se ho na ten název a jen krčí rameny — tak na rovinu, je to pojmenované podle toho se­ riálu Třicet případů majora Zemana? Sedláček kouká jako pitomec. Tak mu říkám, ten název — Bruna Antiqua — to je latinsky stará studna. Studna se přece jmenoval jeden z nej­ zvrácenějších dílů toho zrůdného seriálu o majoru Zemano­ vi — Studna. Hlavní postava toho dílu se jmenovala Bruna, nešťastník, kterého dohnali až k tomu, že zabil celou rodinu i sebe tím, že skočil do studny — jmenoval se Bruna, tedy latinsky studna. Navíc mu v tom seriálu říkali starej Bruna, tedy stará studna — Bruna Antiqua. Takhle po lopatě to vy­ světluji Sedláčkovi, ale on jenom kouká jako tele. Zírá na mě tím svým hovězím pohledem a přivolává číšníka — prý ho to nenapadlo s tím názvem a snaží se to zamluvit, probírá s číš­ níkem výběr vína. Tím přiblblým výrazem a tou hovězí fyzio­ gnomií mě Sedláček přece jen přesvědčil, tohle by nedokázal zahrát, s tím obličejem se člověk narodí. Je to ksicht hanácké selky, ten zdědil po své matce. No tak dobře, takže název pod­ niku už nechávám být a objednávám si hovězí plátky — tady plátkům říkají tagliata, ale i tohle přejdu. Víte, doktore, říkám Sedláčkovi, vy vlastně reprezentujete první generaci právníků, kteří se nenaučili latinsky. V těch vašich rychlokursech jste ne­ měli na latinu čas, že? Sedláček trochu zčervenal a začal omluv­ ně blekotat, že vlastně latinu měli, že ví, že bruna je studna, | c h a rakter | 8

a zase se snaží utéct od rozhovoru přivoláním číšníka. Tak mi ho nakonec přišlo trochu líto, on vlastně nemá nijak podlý charakter, je prostě jen trochu nablblý.

Upřímně řečeno mi vůbec není jasný smysl těchto pravidel­ ných večeří, na které mě Sedláček zve. Jeho otec, jak jsem sly­­šel, většinou zastupoval kapsáře a drobné kriminálníky v trest­­ních věcech, to byl za minulého režimu nejrychlejší a nejjistější příjem advokátů. Z kapsy okradeného se obsah peněženky během okamžiku přesunul do kapsy advokáta, bez potvrzení a bez nutnosti danění. Předpokládám, že tuhle klientelu nej­ spíš na pravidelné večeře prostřední doktor Sedláček nezval.

Takže rodinná tradice Sedláčků to dozajista nebude. Příjem už ze mě nemá téměř žádný. Většinou ho u večeře navíc maličko potrápím, když zkušeně ochutnává víno, pokaždé mu řeknu něco jako — vidím, že se vyznáte, zřejmě si žijete celkem dob­ ře, že? Na to on něco zamumlá a já řeknu — charakterům, jako jste vy, se v dnešní době daří, že? Poslední dobou to pře­ chází mlčením, ale dřív se vždycky zeptal — jakým charakte­ rům myslíte, pane Brixi? A já jsem odpovídal — no těm prag­ matickým charakterům, jako jste vy, pane doktore. No a on vždycky omluvně zamumlal, že právníci musí mít pragmatic­ ké charaktery. Jen párkrát jsem mu připomenul pamětní des­ ku se jmény právníků, které popravili Němci za odbojovou činnost, visí v bývalé budově gestapa na Kounicově ulici. No, dnes ho nechám na pokoji, rozhodně mu nebudu připomí­ nat, jak jeho děd jen taktak unikl malému dekretu za podíl na arizaci majetku. Žvýkám hovězí plátky, kterým říkají tagliata, pozoruji hovězí výraz svého advokáta, přemýšlím o tom, že většina lidí mého věku už nejspíš nemá vlastní zuby, myslím na to, jak asi chutná hovězí, když ho člověk žvýká protézou, | cha ra kt e r | 9

říkám si, že nejspíš tak polovinu své porce si nechám zabalit a vezmu to domů Oskarovi. Když je chudák celý večer sám doma, ať z toho aspoň něco má. Sedláček mlčí, ale vidím na něm, že je celkem nervózní, už zase volá číšníka a objednává dva koňaky. Ještě jsem nedojedl, Sedláček sedí naproti mně a nervózně poklepává prstem o stůl. Pane vrchní, zbytek mi prosím zabalte pro psa a nechte to maso ještě nakrájet, jinak by to zhltal vcelku a těžko by se mu to trávilo. Sedláček je nějaký netrpělivý, ještě jsem se neotřel ubrouskem a už mi strká pod nos koňak, abych si s ním připil… Ještě doutník, pane vrchní, jeden doutníček… Než se po jídle napiji, chci si aspoň trochu přivonět ke kouři… Vysvětluji Sedláčkovi, že vlastně nedokážu doutník vykouřit, kdybych si potáhl pořád­ ně, začal bych se dusit, takže mám spíš ve zvyku přidržet si zapálený doutník u nosu nebo opravdu jen maličko potáh­ nout, tak, aby se kouř dostal jen na špičku jazyka, ne až do krku. Trošku si líznu koňaku, pozoruji Sedláčka, ten do sebe obrátil sklenici a už naznačuje, že mají přinést další dva. Já tedy rozhodně nedokážu vypít dva koňaky, doktore. Sedláček se nadechne a vypadne z něj — chtěl jsem si s vámi, pane Bri­ xi, promluvit o výnosech vašeho domu. Cože? Co je mu sakra po mých výnosech? Víte, pane Brixi, že za posledních několik let se vaše výnosy vůbec nezvyšují? Co je mu proboha po mých výnosech? Proč o tom začíná? Nebudu mu hned nadá­ vat, loknu si koňaku a odpovím, jak nejzdvořileji dokážu — sice vám po tom vůbec nic není, doktore, ale když už jste to zmínil… tedy já jsem s výnosy úplně spokojený, dům vynáší dost na to, aby mohl být kvalitně udržovaný, a zbude výraz­ ně víc, než bych dokázal utratit. Ale… Sedláček se nadechl a řekl ALE… Jaké sakra ALE, po těch letech, co se známe, | c h a rakter | 10

vám musí být jasné, že mi nepodstrčíte do kožichu žádného parazita, nenajmu žádné ničemy, co se věnují takzvané správě nemovitostí, tak o co vám jde? Ne, moment, počkejte — teď mi to došlo… ale ne, no tak to snad ne… to nemůže být pravda, poslechněte, doktore, pokud se mi snažíte podsunout, že bych měl svůj dům prodat, tak to byste tedy velice rychle narazil. Taková ničemnost by se snad nemohla vylíhnout ani v té vaší hovězí hlavě školené na estébáckých rychlokursech.

Já jsem nemocný člověk, já opravdu už ve svém věku nemám zapotřebí se takhle rozčilovat, já mám astma a především kolísavý tlak, jak asi víte, doktore. Taky artrózu, osteoporó­ zu a kornatění tepen. Pokoušíte se mě zabít? On mě snad zkouší zabít, spoléhá na to, že člověk mého věku má tak slabé srdce, že ho lze snadno pouhým rozčilením usmrtit. Ale mě jen tak nezabije. A co by bylo s Oskarem, pokud by se mu podařilo mě dohnat k smrti? Ale proč se mě proboha pokou­­ší zabít, nic by z toho neměl, kdybych tady zdechnul v loká­ le pojmenovaném podle majora Zemana. Sedláček by musel volat sanitku, možná i vysvětlovat na policii, proč mě tak rozčílil, to mi k jeho pragmatickému charakteru nesedí, roz­ hodně po mně nic dědit nebude. Sedláček mi podává skle­ nici s koňakem, omlouvá se, že o tom začal, prý v žádném případě vůbec neuvažoval o tom, že by mi radil prodej, sice mi prý nechce poskytovat obchodní rady, ale kdyby prý byl vyzván, rozhodně by mi v této době nenavrhoval dům prodá­ vat, to prý v žádném případě, zvláště ne v této době. V této době by rozhodně nikomu neradil prodávat nemovitost v tak atraktivní lokalitě. Omílá to pořád dokola, je tedy výmluvný jako advokát, je celý červený a nezastaví pusu, v žádném pří­ padě by mi nenavrhoval dům prodávat, ani by si nedovolil | cha ra kt e r | 11

nabízet mi nějaké správce nemovitostí. Mele to dokola jako papagáj.

Už jsem se po pravdě trochu uklidnil, ale ještě mu v tom kap­ ku vymáchám jeho zpuchlý obličej. Doktore, pomyslel jste na to, co by bylo s mým psem, kdybych teď tady zemřel nebo kdyby mě odvezli do nemocnice? Co by bylo s Oskarem, kdo by se o toho chudáka postaral? Doktore, vy sám přece máte psa. Já chápu, že jako stranicky školený právník nemáte sebe­ menší ohledy na člověka, ale snad vám zůstala trocha soucitu aspoň s tím nebohým zvířetem. Víte, dvanáct let starého psa by si nikdo nevzal, a i kdyby, on už by si na nikoho nezvykl, pomalu by někde chcípal na ulici… Sedláček se polohlasně asi deset minut omlouvá, objednává kávu a další koňaky, je rudý v obličeji, objednává u číšní­ka porci čistě vařené rýže s kuřecím masem, speciálně zabalit pro Oska­ra, na jídelním lístku to sice nemají, ale podle vrchního to není problém, při­ praví cokoli. Jistěže, ty lokajské charaktery připraví cokoli, jen aby se vyhnuly neblahé reklamě, kterou by jim přineslo úmr­ tí hosta. Oni samozřejmě nestojí o to, aby se někde v Blesku psalo, jak v restauraci Bruna Antiqua uhnali k smrti starce, po kterém zůstal opuštěný roztomilý foxteriér, který teď běhá po Brně, naříká a marně hledá pána. Tvářím se, jako by mě pomalu opouštělo rozčílení, jako bych se jen velmi pozvolna dostával do přívětivějšího stavu. Možná jsem to maličko pře­ hnal, já vím, že někdy bývám trošičku popudlivý, někdy se prostě rozčílím maličko unáhleně. Někteří lidé v mém věku bývají až nerudní, nepřátelští, já tedy ne, ale musím si připus­ tit, že kapku popudli­vý někdy bývám, zvlášť když jde o Oska­ ra. On totiž Oskar už je celkem starý pes, je to foxteriér, a ti bývají místy až nesnášenliví, je to tedy výraz jejich srdnatosti, | c h a rakter | 12

ale navenek se někdy projeví až nevrle. No, vlastně o Oskara tady nejde.

Nechám advokáta ještě pár minut vydusit a potom zjistím, o co mu vlastně jde. Tak to z něj pomalu vylezlo, prý nevěděl, jak vysvětlit mému bratrovi, že výnosy z domu jsou už téměř deset let na stejné úrovni, a prý mu můj bratr navrhl, že by převzal starost o dům. Aha, takže můj advokát zřejmě zastu­ puje zájmy mého vychcaného bratra a jeho staré nymfy. Celé roky mě zve na večeře, aby mohl fízlovat, špiclovat, slídit ve prospěch švýcarských vychcanců. Na to asi ani nemám, co bych řekl, mám dojem, jako bych dostal ránu přímo do ža­ ludku. Po těle mi přejelo horko a pak hned zima, dívám se do stolu a cítím, že se mi nějak tíží dech a taky mě pálí žáha.

Omlouvám se, pane doktore, ale nevím… Musím si podat ventolin. Takže vy jste vlastně švýcarský agent. Prý jsem si to mylně vyložil, prý zastupuje především moje zájmy, to na prv­ ním místě a na druhém místě zájmy celé naší rodiny. Jenomže já nemám rodinu. Prý můj bratr chtěl pouze nabídnout po­ mocnou ruku, pokud bych nestačil na správu našeho majet­ ku. Jenomže, on není žádný náš majetek, restituce se nevzta­ hovaly na občany cizích zemí, takže je to jenom můj majetek, dům po otci, který vrátili mně jako jedinému žijícímu Brixo­ vi, který je občanem České republiky. To, že nechávám dok­ tora Sedláčka posílat každoročně polovinu výnosu do Švýcar­ ska, je jen výrazem… ani nevím, čeho je to výrazem. Prostě mě napadlo, že by to tak možná chtěla naše matka. Doktore, byl jste někdy ve Švýcarsku? Víte, jaké charaktery se tam rodí?

Nikde nenarazíte na charaktery tak hamižné, lakomé, chti­ vé, tak ochotné udělat cokoli pro ten nejmenší peníz, rozpro­ dat těla vlastních matek na orgány, posílat nezletilé dcery do | cha ra kt e r | 13

bordelů, okrádat chudáky naháněné do plynových komor…

Prý trochu přeháním… Sedláčka asi potěšilo, že jsem zmlkl, dál už jsem se nezmohl na slovo… Sedím a slyším papagáje Sedláčka jakoby zdálky, jako by ke mně nemluvil přes stůl, ale halekal přes nějaký tunel.

Víte, pane Brixi, já samozřejmě plně respektuji způsob, jakým nakládáte se svým majetkem, není mou povinností ani ambi­ cí radit vám v obchodních nebo rodinných záležitostech, chci jen přispět konzultací nebo spíš nabídkou jiného pohledu v okamžiku, kdy jsem přesvědčen, že by byla zcela nezpo­ chybnitelně ve váš prospěch. Jistě si vzpomenete, že jste mě pověřil, abych pravidelně polovinu z vašich výnosů posílal na účet manželů Brixových do Curychu. Díky tomu mám samo­zřejmě jistý přehled o vašich výnosech a myslím, že bys­ te mohl jen zcela nezávazně zvážit možnost, kterou váš bratr a vaše švagrová navrhují — tedy že by po dvaceti letech do­ časně převzali správu vašeho domu, vy byste samozřejmě dál zůstal majitelem a na váš soukromý účet by byla poukazová­ na polovina výnosu, dům by měl jako doposud vlastní účet a vy byste byl přesně informován o každém pohybu na tom­ to účtu. Vaši příbuzní by vám tak vlastně jen oplatili to, že jste byl celých dvacet let ochotný pečovat o nemovitost sám.

Pokuste se na to nahlédnout tímto způsobem, vlastně byste si najal správce, který by osobně nepobíral žádné provize z výnosů, a ty by se navíc pokusil zvýšit. Nemějte mi prosím za zlé, že mně osobně by připadalo takové ujednání pro vás výhodné. Nezbavil byste se žádných práv, jen některých po­ vinností a skutečně je celkem pravděpodobné, že by to zvýšilo váš osobní příjem a zřejmě i zvyšovalo hodnotu nemovitosti samé. | c h a rakter | 14

Proboha to je slovník. Kam tyhle charaktery chodí na tak ser­vilně šroubované věty? Tohoto mluvku si měli najmout nacisté, on by nepochybně obyvatelům Lidic vysvětlil, že bude v jejich nejlepším zájmu, když si sami podpálí vesnici a vlastno­ručně se zahrabou do hrobů.

| cha ra kt e r | 15

ni č e ma

Sedím na chodníku na Schotenringu ve Vídni, ko­ lem postávají somráci, čumí na mě. Já mám dojem, že se možná ještě pochechtávají, nejmíň jedna držka mně připadá celkem vychechtaná, to fakt potřebu­ ju, aby se mně ještě pochechtávali somráci. Nejspíš čekaj, co vymyslím, jenomže já teda nevím, co bych tak kurva měl vy­ mejšlet. Jsem bez mobilu, bez peněženky, málem mně sebrali i hodinky. Musel jsem Rumunům navalit hodinky, prohlídli si je a pak je po mně hodili, kokoti. Hodinky jdou, flákli s něma na chodník, ale furt jdou, jsou to dobrý hodinky. Do hajzlu, fakt teda nevím, co bych teď měl dělat. Kdybych měl prachy, tak jdu na nádraží a jedu do Brna, na somráky bych se vy­ kašlal, ale nemám nic. Tohle je prostě den pičou ke zdi, fakt normálně pičou ke zdi. Ještě je docela kosa, už je tma. Já bych těm Rumunům normálně rozkopal držky, akorát že ty mrdky měly nejspíš bouchačky, to je skoro jistý, podle mě museli mít bouchačky, protože jinak by jim bylo jasný, že bych jim rozkopal ty rumunský držky. Prej co budeme dělat, jeden so­ mrák se ozval, prej jako co budeme dělat? Tak mu říkám, že ti Rumuni měli bouchačky, jinak bych jim rozkopal držky, ale somrák se jenom kouká, půl minuty kouká a pak se zeptá znova — co budeme dělat? Tak já nevím, mám mu jednu natáhnout nebo co? Kašlu na něj… Já nevím, jestli mám na­ jít policajta, ale to je nanic, co bych mu asi tak řekl? Mein Wagen haben Rumenen, mein Mercedes Vito ist weg. By to ani nepochopil, nějakej policajt, a udělal by akorát tak hovno, já ani neumím nějak extra dobře německy, takovou tu úřední němčinu, abych mu to vysvětloval. Kdybych měl aspoň mo­ bil. Tak říkám somrákům — kolik máte peněz? Určitě jste všechno nevyklopili, že bysme aspoň někomu zavolali, tady | nič e ma | 16

někde musí bejt automat, máte nějaký drobný, ne? Tak se ukázalo, že většina somráků má mobily a mají taky celkem dost peněz. Nemáte někdo komu zavolat, že by pro nás při­ jel? Somráci koukaj a kroutěj hlavama. Je fakt, že jsem je měl odvézt já. To je totiž to, co dělám, vozím somráky do Víd­ ně. Vyložím je nenápadně poblíž Kärtnerstraße a nechám je makat, pak zaparkuju na Schotenringu, do večera se pofla­ kuju, dám si šnicl se salátem, pivo a večer zkasíruju to, co za celej den ve Vídni vyžebrali, a odvezu je do Brna. Odevzdám prachy, odvezu auto na myčku, tam ho vysaju a mám padla.

Tak tohle jsem dělal aspoň doteďka. Jenomže dneska na nás nastoupili Rumuni, co sem vozej mrzáky, maj plnou dodávku beznohejch somráků, normální mafiáni, co uřezávaj jinejm Rumunům nohy a vozej je žebrat. Sebrali mně auto, peně­ ženku, mobil. Pičou ke zdi. Já bych je normálně zmáknul, jenomže tohle jsou šmejdi, co neudělaj krok bez bouchačky, takže jsem to radši neriskoval, bych jednomu, dvěma urazil hlavy, že jo a další by mě střelil, to bych mohl vohrát. Ukáza­ lo se teda, že mejm somrákům nechali prachy, co měli zašitý, i mobily, obrali akorát mě — je prostě nenapadlo, že by naši somráci mohli mít mobily, protože ti jejich somráci nemaj nic, akorát berle. Já nevím, jestli mám vzít od nějakýho so­ mráka mobil a volat do Brna, kolik je? Ty vole, On už bude někde sedět u televize s rodinkou nebo někde kalí s děvkama, to se mně teda moc nechce mu teďka volat. Tohle se mně teda nechce moc vysvětlovat do telefonu, to teda fakt nevím, co On mně řekne. Doufám, že to bylo aspoň pojištěný, to vito.

Kůůůůůůůrva. No nic, vzal jsem od jednoho somráka mobil a volám do Brna, že nás vobrali Rumuni a co mám jako dělat.

Já si normálně čísla mobilů nepamatuju, ale On má číslo, co | n i če m a | 17

se dá fakt dobře zapamatovat. Jo, jasně… rozumím… jasně… nojo. Tak jedem na Südbahnhof a vlakem do Brna, jestli prej nemáme na lístky, tak máte ještě něco vyžebrat…

| nič e ma | 18

mädc hen

Já jsem celej život chtěla nějaký zvíře, to chce každej, že jo. Možná já ho chci ještě víc, protože nemám žád­ ný sourozence. Když jsem byla úplně malá, neměla jsem ještě jasno, jaký zvíře chci. Jedna spolužačka měla morče a to morče umělo říct okurek. Je mi jasný, že to zní dost divně, že to zní skoro tak, že si to někdo vymyslel a že to není pravda. Totiž to morče neříkalo okurek úplně jas­ ně, jako člověk, ani jako mluvící papoušek, ale když to mor­ če, jmenovalo se Miloš, chtělo okurek, postavilo se na zadní v akváriu, škrábalo do stěn a vydávalo pusou takovej zvuk jako — okurek, nebo spíš jako oku…r…okr…okur…k. Tak dlouho, dokud někdo neukrojil plátek okurky a nepodal mu ho do akvária. Pak to morče okamžitě čajzlo ten plátek okur­ ky a zdrhlo s ním do takovýho malýho dřevěnýho domečku v rohu. Normální mazec. Sama jsem na vlastní oči viděla, jak ta spolužačka Ema ukrojila kousek okurky, šla k akváriu, za­ pískala, vyběhl Miloš a ona prej — řekni okurek. Miloš nor­ málka okamžitě na zadních, panáčkoval jako cirkusák a spus­ til — okr… okur… ok… rek… Já jsem se mohla zbláznit smíchy, to byl teda neskutečnej mazec. Já jsem normálně za­ lehla na zem u nich v kuchyni, chytla se za břicho a smála se, tekly mně slzy, za chvilku už mě normálně bolelo břicho.

Obě jsme zalehly a smály se. No to je jasný, protože mluvící morče, to není sranda, že jo. Takže zvíře jsem chtěla vždycky, nevěděla jsem úplně přesně jaký, ale posledních asi tak pět let mám teda naprosto jasno. Rozhodně chci kočku, klidně i víc koček, dvě nebo tři kočky, nejraději černý. Jenomže je pros­ tě nemůžu mít, aspoň ne v tomhle blbým pekelným baráku.

Dědek, teda pan Brix, by kočku v domě nesnesl a nejspíš by nás vyrazil i s ní. Kvůli Oskarovi, to je jeho pes. Taky máma | m ä d che n | 19

poslední dobou nesnáší zvířata, to taky kvůli Oskarovi, pro­ tože on je teda, aspoň podle mámy, nesnesitelnej. To prej po­ chytil od svýho pánečka, říká máma. Máma říká, že dědek, teda máma mu říká pan Brix, se prostě rozhodl, že celej život bude protivnej a bude buď nadávat, nebo poučovat. Prej byl takovej, už když tady bydlela babička, ještě v přízemí a máma s ní, už tehdy byl pan Brix takovej, říká máma, a ten jeho pes to od něho chytil. Jakej pán, takovej krám, nebo pes, říká máma. On pan Brix se prostě nemá rád, říkala prej už naše babička. Dědek je domácí, všichni mu říkají Charakter, teda ne do ksichtu — to je spíš taková tajná přezdívka. Dědek totiž, když mluví o nějakejch lidech, vždycky říká, že jsou to nízké charaktery, podlé charaktery, neurčité charaktery, pro­ střední charaktery. Má na každýho nějakej divnej přívlastek před slovem charakter. Já jsem nejspíš jediná, kdo mu neříká Charakter, já mu říkám Dědek, někdy pan Brix, podle situa­ ce. Máma mu teda vlastně taky neříká Charakter, máma mu vždycky říká pan Brix. Dědek se jmenuje pan Brix, do očí mu všichni říkají pane Brix, když mluví o něm, říkají mu Charak­ ter, ale máma o něm mluví jako o panu Brixovi. Máma mu trochu leze do zadku, aby u něj mohla uklízet. No, to je fuk, v každým případě kvůli dědkovi nemůžu mít kočku, proto­ že on v domě nesnese žádný zvířata, protože tvrdí, že Oskar by v domě nesnesl žádný zvířata. Oskar je naprosto příšernej ořech, ale dědek tvrdí, že je to foxteriér. Jenomže Oskar vůbec nevypadá jako foxteriér, já jsem si našla fotku drsnosrstýho foxteriéra a rozhodně nevypadal jako Oskar, taky jsem si našla hladkosrstýho foxteriéra a ten teda taky nevypadal jako Oskar.

Tak jsem se rozhodla dědka trochu podusit, normálně jsem si ho vyčíhala na chodbě, když šel z domu, a zeptala se ho, jestli | m ädchen | 20

je Oskar hladkosrstej foxteriér, nebo drsnosrstej foxteriér. Dě­ dek teda jenom zavrčel, prej — proč nejsi ve škole? Tak jsem mu ukázala fotky — hele, drsnosrstej foxteriér, hladko­srstej fox­teriér — kterej je Oskar? Dědek se ani nenadechl. Tak drsno­srstej? Nebo hladkosrstej? Tak nashle, pane Brix.

| m ä d che n | 21