La aventura de los Balbuena y el último caballero Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2016 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2024 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2024 ISBN 978-80-275-1620-9
Roberto Santiago
Dobrodružství rodiny Balbuenových a posledního rytíře
Přeložila Romana Bičíková
Ilustrace Enrique Lorenzo
1 Jmenuju se Sebastián Balbuena, je mi jedenáct let a právě v tuhle chvíli utíkám mezi provazci deště, zatímco se mě stovka válečníků v černé zbroji snaží zasáhnout šípy. Střílí na mě z obrovských luků z opačného břehu řeky. Jeden šíp mě skoro škrábne. Proletí hodně blízko. Naštěstí prší opravdu hustě, takže mě lučištníci pořádně nevidí.
5
Sehnu se a skočím k nejbližšímu stromu. Schovám se za ním. Celý se třesu. Do kmene se okamžitě zabodne půl tuctu černých šípů. PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! A PRÁSK! Jsou to skutečné šípy.
Takové, co umí ublížit. Takové, co vás propíchnou skrz naskrz, když vás trefí. Ti lučištníci, kteří na mě střílejí, se mnou chtějí skoncovat. Naprosto bezohledně. Déšť houstne. Ze všech stran se valí voda. Musím se rychle pohnout. Pokud se mi nepodaří tyhle krvežíznivé válečníky zastavit, spoustu nevinných lidí čeká utrpení. Opatrně vykouknu zpoza stromu. Od lučištníků mě dělí asi padesát metrů.
A rozvodněná řeka. Ta řeka je jediný důvod, proč mě zatím nedohonili. Ta řeka mě může zachránit. Cítím, jak mi zběsile buší srdce. Mám ohromný strach. Chci utéct. Vzít nohy na ramena a běžet co nejdál odsud. Jenže to nemůžu. Musím se těm válečníkům postavit. Závisí na tom život mnoha lidí. Vyskočím a pádím k blízkému houští. Zase kolem mě hvízdají šípy, velice blízko. Padnu na zem a zakryju si hlavu rukama. Klepu se zimou a strachem a napadne mě několik otázek: Přežiju útok těch zuřivých bojovníků? Povede se mi nějak zastavit jejich postup? Rozvodní ten hustý liják řeku ještě víc? A především: Jak se jedenáctiletý kluk ocitl tváří v tvář stovce vraždících vojáků? To je velmi dobrá otázka. Abych mohl odpovědět, musím vám nejdřív něco říct o hradě Barlovento. O Prokletém hvozdu. O královském rytířském řádu. A o Spících dracích. Ne, nezbláznil jsem se. 8
Jsem z Moratalazu, což je čtvrť v Madridu, a tam nemáme ani krvežíznivé lučištníky, ani hrady, ani prokleté hvozdy, a už vůbec ne draky. Ale teď jsem od domova hodně daleko. Poslední dobou se mi dějí samé divné věci. Srovnám si na nose brýle a snažím se sám sebe povzbudit: „No tak, Sebo, to dáš!“ Znovu se vyškrábu na nohy a rozběhnu se. Utíkám, co mi síly stačí. V dešti. Uprostřed spršky šípů. Běžím, běžím, běžím. Zvládnu to. Musím doběhnout na břeh řeky. Někteří válečníci se přes řeku brodí na koních, jiní se ji chystají přeplavat a ostatní na mě dál střílejí. Utíkám dál. Nezastavuju se. Nehodlám se zastavit, ať se děje co se děje. Běžím. Běžím. Už jsem tak blízko. Pořád běžím. A pak… PLESK! Zakopnu a rozplácnu se jako žába. 9
Spadl jsem přímo do louže. Jsem v otevřené krajině. Ničím nechráněný. Otočím se na zemi směrem k lučištníkům. Jsou na druhém břehu řeky. Křičí a dál mě ostřelují černými šípy. Jeden šíp se řítí přímo na mě. Míří mi do obličeje. Je to jako ve zpomaleném záběru. Letí na mě. Já ležím v bahně na zemi. Nemůžu se ani hnout. Šíp mě za chvíli trefí. Zavřu oči. Otevřu pusu. A vyjde ze mě srdcervoucí jekot: „Áááááááááááááááááááááááááá!“
10
2 Asi bude lepší, když to vezmu od začátku. Zhruba před měsícem jsme se vydali do obchodního centra v naší čtvrti koupit kola Kawasaki 3W2. Šel se mnou můj táta, který se jmenuje Sebastián, stejně jako já, můj starší brácha Santi a moje sestra Susana, která právě oslavila desáté narozeniny. Pokud si toho někdo ještě nevšiml, v naší rodině máme všichni jména začínající na „S“. To sice s tím, co teď vyprávím, nemá nic společného, ale připadá mi to zajímavé, a proto to zmiňuju. 11
Taky s námi byly naše sousedky: Mari Carmen, dobrá kamarádka mého táty, a její dcera María, která se mnou chodí do třídy a je moc sympatická a vtipná, a pokaždé když se usměje, udělají se jí ve tvářích ďolíčky. A stalo se to, že když jsme s novými koly vyšli ze supermarketu, udeřil do nás blesk. Přísahám. Strhla se elektrická bouře, hřmělo a blýskalo se. A jeden blesk udeřil přímo do nás. Tedy skoro… Během chvíle všechno potemnělo a zdálo se, že padáme do prázdna, až jsme se najednou objevili… V městečku Black Rock na Divokém západě, v roce 1870. Tam jsme prožili různá dobrodružství s indiány a kovboji a mé ho tátu jmenovali šerifem a tak podobně. Ale to je jiné vyprávění. Každopádně jsme se pokusili vrátit domů tak, že jsme vjeli do další bouřky. A zase jsme cestovali časem a prostorem. Jenže jsme se neobjevili zpátky v Moratalazu. Dostali jsme se někam úplně jinam. Do království Barlovento. Do vzdáleného období zvaného středověk. Kde jsou rytíři v brnění a princezny na hradech a všechny ty věci, o kterých jsme se učili ve škole. Já jsem o království Barlovento nikdy neslyšel, ale to neznamená, že neexistuje — popravdě řečeno mi dějepis nikdy moc nešel.
12
Všechno to začalo tím, že jsme se podruhé propadli černou dírou. Všech šest nás jelo na našich kolech Kawasaki, vší silou jsme šlapali do pedálů a řítili se údolím do další bouře. Údolí zaplavilo bílé světlo. K tomu se zatřásla země a ohlušil nás hrozný rámus. A vtom se to stalo. Zničehonic jsme vjeli do černé díry! Uslyšeli jsme nepříjemné, pronikavé bzučení. Po chvíli ve vzduchoprázdnu jsme začali padat. Padali jsme. A padali. Nemohl jsem dýchat. Nic jsem neviděl. Všechno byla jen změť barev a zvuků. Až jsme nakonec… prudce přistáli v krajině plné stromů a křovin. Uf. „Jsme v Moratalazu?“ zeptala se María. Nikdo se jí neodvážil odpovědět. Moratalazu se to ani trochu nepodobalo. Nebyly tu ani vysoké budovy, ani supermarkety, ani auta. Jenom zeleň a o kousek dál rozlehlá pláň. Sundal jsem si brýle a očistil je rukávem. Všichni jsme pevně svírali řídítka kol a popadali dech, snažili jsme se pochopit, co se právě stalo.
13
„Myslím, že nejsme zpátky doma,“ rozhlížela se Mari Carmen po stromech a polích. „To ti povídám,“ kývl táta a podrbal se na bradě. „Já už toho cestování časem na kole mám vážně dost!“ rozkřikl se Santi. Mému staršímu bratrovi je patnáct a je proti všemu a všem. Proti svým učitelům, proti tátovi a samozřejmě taky proti cestování časem. Jeho největší koníček je si stěžovat. „To už jsme klidně mohli zůstat v Black Rocku,“ durdil se dál. „Tam už nás aspoň znali! Kdovíkde jsme teď!“ „To by stačilo, Santi,“ prohlásil táta. „Na Divokém západě jsme zůstat nemohli, protože to není náš domov, naše doba a vůbec… 14
Musíme se snažit dostat domů. Co se týče toho, kde jsme teď a co nás tu čeká, tak to vážně nemám tušení, ale nemyslím si, že by to mohlo být horší než banda krvelačných pistolníků a…“ Jeho další slova jsme neslyšeli, protože v tu chvíli se kousek od nás ozval strašlivý hluk. Křoví se rozvlnilo. Cosi se k nám blížilo mílovými kroky. Ustrašeně jsme do houští hleděli. Listí na stromech se chvělo, hluk se stále stupňoval, a v tu chvíli se před námi objevil… Ohromný chlap oblečený v blýskavém stříbřitém brnění a s mečem v ruce! 15
Pod hledím přilbice jsme tušili jeho oči. Změřil si nás pohledem. A vykřikl: „Pro slávu svatého Jiřího, pro krále Bellida a pro všechny létající draky z podsvětí… vás teď rozseknu mečem vedví!“ Prudce máchl mečem, jehož ocelové ostří vypadalo dokonale nabroušené, a vrhl se na nás.
3 Všichni jsme polekaně ucouvli. Muž v brnění zvedl svůj obrovský meč ještě výš. Rozehnal se jím tak zběsile, že… BUM! Spadl po zádech na zem. Byla to rána jako z děla. Buď meč, nebo brnění vážily tak moc, že ztratil rovnováhu a sesypal se k zemi. Nehybně ležel v trávě.
17
A jen tiše zasténal: „Au.“ Potom trochu zakopal nohama a pokoušel se zvednout. Jenže to ohromné brnění mu bránilo v pohybu. Ležel tam jak široký tak dlouhý. Slyšeli jsme, jak oddychuje. Ztěžka a hluboce. Několikrát se pokusil pohnout, ale bez úspěchu. Vypadal jako želva, co se obrátila břichem vzhůru, pohybuje všema nohama, ale přetočit se nedokáže.
„Nepotřebujete pomoc, dobrý muži?“ zeptala se ho naše sousedka María a vydala se k němu. „Marío, pojď sem,“ přikázala jí Mari Carmen. „Nevíme, kdo to je… a ještě před chviličkou nás chtěl rozseknout vedví. Podle mě není dobrý nápad mu pomáhat.“ „Musíme využít toho, že se nemůže hýbat, a dorazit ho,“ navrhoval můj bratr Santi a popadl klacek, který našel pod stromem. „To taky ne,“ odmítl táta. Mari Carmen udělala krok vpřed. „Poslouchejte, pane,“ oslovila muže v brnění. „Máte dvě možnosti. Buď nám hned teď povíte, kdo jste a proč jste na nás chtěl s tím mečem zaútočit, a pak se nám omluvíte, nebo… nebo vás tady necháme ležet a vrátíme se tam, odkud jsme přišli.“ „To ti povídám,“ kývl můj táta.
19
Můj táta má větu „to ti povídám“ strašně rád. Říká ji pořád a na všechno, i když to nemá se situací nic do činění. „Mami, tam, odkud jsme přišli, se vrátit nemůžeme,“ namítla María. „No, to se jen tak říká,“ opáčila Mari Carmen. „To ti povídám,“ zopakoval můj táta. Muž v brnění se vzepřel na rukou a znovu se pokusil vstát. Užuž se zdálo, že se mu to podaří. Pomalu se zvedal, ještě trochu, ještě o kousek… Ale zase se skácel k zemi. Dál ležel na zádech a ztěžka dýchal. „Áááááááááááá!“ zakřičel. „Zatracený kovář! Může za to Chromý Samuel, tisíckrát jsem mu říkal, že je to brnění moc těžké. Pomozte mi na nohy a možná vás nechám naživu.“ „No no no,“ udělala Mari Carmen. „Takhle by to nešlo. To vás nikdo nenaučil slušně poprosit?“ Muž jen zavrčel. Potom se chytil oběma rukama za přilbici. Sundal si ji a hodil ji, co nejdál to šlo. Dokutálela se až k našim nohám. Muž dál ležel na zemi, ale aspoň jsme mu konečně viděli do obličeje. Neměl skoro žádné vlasy a spodní část tváře mu zakrýval hustý bílý plnovous. Bylo jasné, že je docela starý. „Dovolte, abych se představil,“ pronesl vážným hlasem. „Jsem vévoda z Almansy, syn, vnuk a pravnuk dlouhé rodové linie rytířů modré krve. Také jsem znám jako Chrabroš, králův oblíbenec, 20
velitel Gardy posledních dní a velmistr slavného a věhlasného Královského řádu barloventských rytířů.“ Po chvíli ticha promluvila jako první Mari Carmen. „Já jsem Mari Carmen z Moratalazu,“ řekla. „Moc mě těší.“ „Já jsem Sebastián, ale všichni mi říkají Seba,“ pospíšil jsem si já. „Jo, a taky jsem z Moratalazu.“ „A já jsem Susana, jeho sestra. Umím hrát na trombon, taky hraju fotbal a na naší škole držím rekord v počtu přeskoků přes švihadlo.“ „No tak počkat, to s tím rekordem není zas tak jisté,“ ohradila se okamžitě María. „Nikdo to oficiálně nepotvrdil…“ „Jak to, že ne…“ „Holky, nehádejte se,“ okřikla je Mari Carmen, „vždyť tady pan Chrabroš nemůže vůbec vědět, o čem mluvíte.“ Rytíř na nás zmateně hleděl. Pak se obrátil na Mari Carmen. „Odpusťte, cizí krasavice z království Moratalaz. Nejsem zvyklý prosit o pomoc dámu,“ pronesl, „ale poněvadž se zdá, že máte hlavní slovo, mohla byste laskavě požádat svou družinu, aby pomohla zde rytíři v letech, jenž se nedokáže sám postavit?“ „Co znamená družina?“ zeptala se Susana. „Že nám velí a my ji jen následujeme,“ zabručel Santi. „Ehm, pardon, pane Chrabroši, ale tohle není družina a nikdo nikomu nevelí,“ ozval se táta. „Jsme si všichni rovni. Já jsem Sebastián Balbuena z Moratalazu a jsem otec rodiny, abych tak řekl.“ „Hm… ach tak, všichni rovní,“ povytáhl rytíř obočí. „Nevím, kde jste se tu vzali, ani mě v tuto chvíli nezajímají vaše zvyky. Musím 21
trvat na tom, abyste mi pomohli dostat toto věkem zmožené tělo opět na nohy.“ „Slibujete, že na nás nezaútočíte?“ ujišťovala se Mari Carmen. „Přísahám na vévodství Almansa, na Královský řád barloventských rytířů, na…“ „No dobře, dobře, my vám věříme,“ skočila mu do řeči Mari Carmen. „Tak do toho, pojďme ho zvednout.“ Došli jsme k němu a chytili jsme ho za paže. „Raz, dva, tři!“ vykřikl táta. Všech šest nás pořádně zatáhlo. 22