Nebezpečná literatura?

TEORETICKÁ KNIHOVNA

TEORETICKÁ KNIHOVNA

Tomáš Pavlíček Petr Píša Michael Wögerbauer /eds./

NEBEZPEČNÁ LITERATURA?

31 PAVLÍČEK / PÍŠA / WÖGERBAUER /EDS./ NEBEZPEČNÁ LITERATURA?

Antologie z myšlení o literární cenzuře

Cena 349 Kč ISBN 978-80-7294-859-8

Nebezpecna literatura_obalka_v03.indd 1

HOST

2.7.2013 9:35:10

Svazek Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře je sestaven z inspirativních teoretických a historických studií k tématu literární cenzury, pocházejících z různých jazykových oblastí (německá, anglická, francouzská, polská, ruská). Cílem knihy je zachytit podstatnou proměnu, jíž zkoumání fenoménu cenzury v prostředí humanitních a sociálních věd v posledních desetiletích prošlo, a poukázat na možnosti využití nových přístupů (nejen) v oblasti literární historiografie. Na úvod jsou zařazeny studie Aleidy a Jana Assmannových, kteří cenzuru zkoumají v kontextu kulturní antropologie, a Pierra Bourdieua, jenž ji hledá v základních strukturách jazyka a diskurzu. Právě jeho podnět se spolu s přístupem Michela Foucaulta stal důležitým impulzem pro myšlení stoupenců „nové cenzury“. Tento dekonstruktivistický směr studia společenské regulace a reglementace literatury, umění a vědy v přítomné knize reprezentují studie Richarda Burta, Judith Butlerové, Brooka Thomase či Michaela Holquista. Do svazku byly rovněž zařazeny úvahy autorů, kteří se s podněty „nové cenzury“ vypořádávají s kritickým odstupem (Beate Müllerová) či ve svém promýšlení tématu vycházejí z pozic systémové literární vědy a teorie komunikace (Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański).

Celek doplňují stati předních literárních a kulturních historiků, jmenovitě Roberta Darntona, Marty Fikové, Rogera Chartiera, Lva Loseva, Annabel Pattersonové, Thomase Louého a Blaise Wilfert-Portala, které spojují analýzu konkrétního kulturního materiálu s problémovým přístupem. Zprávu o stavu mezinárodní diskuse v knize uzavírá bibliografický přehled bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích.

Teoretická knihovna vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

V Teoretické knihovně dosud vyšlo: Sv. 1: Jonathan Culler: Krátký úvod do literární teorie Sv. 2: Robert Scholes / Robert Kellogg: Povaha vyprávění Sv. 3: George Lakoff / Mark Johnson: Metafory, kterými žijeme Sv. 4: Northrop Frye: Anatomie kritiky Sv. 5: Ivo Osolsobě: Ostenze, hra, jazyk Sv. 6: Hugo Friedrich: Struktura moderní lyriky Sv. 7: Jiří Trávníček: Příběh je mrtev? — Schizmata a dilemata moderní prózy Sv. 8: Petr A. Bílek: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu Sv. 9: Peter Szondi: Úvod do literární hermeneutiky Sv. 10: Jonathan Bolton, ed.: Nový historismus / New historicism Sv. 11: Pavel Janáček: Literární brak Sv. 12: Mark Turner: Literární mysl Sv. 13: Wojciech Kalaga: Mlhoviny diskursu Sv. 14: Ruth Ronenová: Možné světy v teorii literatury Sv. 15: Bohumil Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů Sv. 16: Josef Vojvodík: Imagines corporis — Tělo v české moderně a avantgardě Sv. 17: José Ortega y Gasset: Meditace o Quijotovi Sv. 18: Alberto Manguel: Dějiny čtení Sv. 19: Boris Uspenskij: Poetika kompozice Sv. 20: Frank Kermode: Smysl konců Sv. 21: Seymour Chatman: Příběh a diskurs Sv. 22: Dalibor Tureček, ed.: Národní literatura a komparatistika Sv. 23: Antoine Compagnon: Démon teorie Sv. 24: Zofia Mitoseková: Teorie literatury: historický přehled Sv. 25: Josef Vojvodík, Josef Hrdlička (eds.): Osoba a existence Sv. 26: Petr Steiner: Ruský formalismus Sv. 27: Pierre Bourdieu: Pravidla umění Sv. 28: Hayden White: Metahistorie Sv. 29: George Steiner: Errata Sv. 30: James F. English: Ekonomie prestiže Sv. 32: Jiří Koten: Jak se fikce dělá slovy Připravujeme: Sv. 33: Jan Hábl: Učit (se) příběhem

Nebezpecna literatura_obalka_v03.indd 2

2.7.2013 9:35:10

[1]

nebezpecna literatura.indd 1

28.6.2013 14:44:02

nebezpecna literatura.indd 2

28.6.2013 14:44:02

Teoretická knihovna [31]

Tomáš Pavlíček — Petr Píša — Michael Wögerbauer (eds.)

NEBEZ PEČNÁ LITERATURA?

Antologie z myšlení o literární cenzuře

BRNO 2012

nebezpecna literatura.indd 3

28.6.2013 14:44:02

[4]

Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068, byla připravena a vychází v rámci grantu GA ČR P406/10/2127 (Literární cenzura v obrysech. Administrativní kontrola a regulace literární komunikace v české kultuře 19. a 20. století) Lektorovali: Prof. Dr. Marek Nekula Mgr. Richard Müller, Ph.D.

Judith Butler’s Ruled Out: Vocabularies of the Censor is republished from Robert C. Post (ed.): Censorship and Silencing. Practices of Cultural Regulation (Los Angeles: Getty Research Institute for the History of Art and the Humanities) 1998: 247–259.

Michael Holquist’s The Paradox of Censorship is republished from PMLA 109 (1994): 14–25.

Pierre Bourdieu. Censure et mise en forme. Republished from Pierre Bour­dieu: Ce que parler veut dire. L’économie des échanges linguistiques (Paris: Fayard) 1982: 167–205. © Librairie Arthème Fayard, 1982.

Beate Müller © Study is republished with permission of Rodopi Verlag, from Censorship & Cultural Regulation in the Modern Age, ed. Beate Müller, 2004, permission conveyed through Copyright Clearance Center, Inc. Brook Thomas. Ulysses on Trial: Some Supplementary Reading.

Reprinted from Criticism: A Quarterly for Literature and the Arts, Vol. 33, No. 3. by Richard Burt in The Administration of Aesthe‑ tics. Censorship, Political Criticism, and the Public Sphere © 1991 Wayne University Press, with the permission of Wayne State University Press.

Studies © Aleida Assmann, Jan Assmann, 1987; Reinhard Aulich, 1988; Armin Biermann, 1988; Richard Burt, 1998; Judith Butler, 1998; Robert Darnton, 1995; Marta Fik (Szymon Augusty­niak), 1996; Michael Holquist, 1994; Roger Chartier, 2011; Lev Lo­seff (Dmitry D. Loseff), 1984; Thomas Loué, Blaise Wilfert-Portal, 2006; Annabel Patterson, 1984; Andrzej Urbański, 1988.

Anthology, Translations, Commentary © Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-859-8

nebezpecna literatura.indd 4

28.6.2013 14:44:02

[5]

Ob sah

Úvodem (Michael Wögerbauer)............................................ 7 I. Aleida Assmannová a Jan Assmann: Kánon a cenzura jako kulturně­‑sociologické kategorie (přel. Petr Píša).............................................. 21 Pierre Bourdieu: Cenzura a užití formy (přel. Eva Sládková)....................................................... 51 Judith Butlerová: Zavrženo: jazyk cenzury (přel. Jan Matonoha)..................................................... 83 Michael Holquist: Pokřivený originál: paradox cenzury (přel. Michal Charypar)............................................... 103 Reinhard Aulich: Principy funkční diferenciace literární cenzury. Úvahy o formě a účinnosti cenzury jako záměrně adekvátní reakci vůči literární komunikaci (přel. Vendula Trnková)........... 119 Armin Biermann: „Nebezpečná literatura“ — náčrt teorie literární cenzury (přel. Tomáš Pavlíček).......... 167 Andrzej Urbański: Cenzura — kontrola kontroly.

Systém sedmdesátých let (přel. Marie Havránková)... 200 Beate Müllerová: Cenzura a kulturní regulace: mapování terénu (přel. Pavel Janáček)....................... 217 II. Lev Losev: Ezopský jazyk jako literární systém (přel. Stefan Segi)........................................................ 251

nebezpecna literatura.indd 5

28.6.2013 14:44:02

[6]

Annabel Pattersonová: Prynnovy uši neboli hermeneutika cenzury (přel. Ondřej Hanus)............. 285 Richard Burt: (Ne)cenzurování pod drobnohledem: fetiš cenzury v raném novověku a v současné postmoderní době (přel. Zdeněk Beran)...................... 332 Roger Chartier: Vydavatel jako cenzor: Le Breton a Encyklopedie (přel. Eva Sládková)........................... 362 Robert Darnton: Cenzura z komparativního pohledu: Francie 1789 — Východní Německo 1989 (přel. Blanka Hemelíková)........................................... 377 Marta Fiková: Cenzor jako spoluautor (přel. Marie Havránková)............................................ 400 Thomas Loué a Blaise Wilfert­‑Portal: D’Annunzio podle Francouzů. Překlad jako neformální cenzura, konec 19. století (přel. Eva Sládková)......................... 416 Brook Thomas: Odysseus před soudem: doprovodné texty (přel. Blanka Hemelíková)................................. 438 O autorech......................................................................... 469 Ediční poznámka............................................................... 481 České bádání o tiskové a literární cenzuře (Magdaléna Pokorná, Petr Šámal, Pavel Janáček)......................... 485 Jmenný rejstřík................................................................. 533

nebezpecna literatura.indd 6

28.6.2013 14:44:02

[7]

Úvode m Mi c hael Wö g er bau e r

První článek Karla Marxe pro noviny se netýkal třídního boje, nýbrž svobody slova. Ve svých Po‑ známkách o nové pruské cenzurní instrukci reagoval Marx na obnovení platnosti cenzurního zákona starého více než dvacet let. Z toho, že v nařízení z roku 1842 byli cenzoři vyzváni „k náležitému respektování článku 2 cenzurního ediktu z 18. října 1819“, vyvodil závěr, že cenzura, tj. podle něho „oficiální kritika“, dosud nefungovala v praxi tak, jak podle zákona fungovat měla, protože „tisk — jak bezprostředně vyplývá z tohoto úvodu [nařízení] — byl až dosud navzdory zákonu nepřípustně omezován“.1) Otázka bystrého mladého intelektuála zněla: Pokud cenzura nefunguje a je špatná, svědčí to proti cenzorům, nebo proti cenzurnímu předpisu? A vzápětí na ni s polemickým důvtipem předložil čtenářům odpovědi: Moudrá vláda by přece chybný zákon neobnovila. Zbývá tedy jen odpovědnost cenzorů, kteří museli buď vědomě jednat proti zákonu, nebo jsou nutně hloupí.

Marxova analýza patří ve vícero ohledech k osvícenskému diskurzu o cenzuře, a to nejen tím, že využívá „zdánlivý liberalismus“ instrukce, připouštějící „vážné a skromné zkoumání pravdy“,2) a aplikuje jej nejprve a veřejně na samu instrukci. Také uvažování o osvícenosti či omezenosti cenzorů, 1) Karel Marx: „Poznámky o nové pruské cenzurní instrukci“, in Karel Marx, Bedřich

Engels: Spisy, sv. 1, přel. Bohumil Franěk, Jaroslav Bílý, Praha 1956, s. 21–43, citát s. 21.

2) Tamtéž, s. 23.

nebezpecna literatura.indd 7

28.6.2013 14:44:02

[8]

které Marx dále nerozvíjí, protože odmítá „svalit objektivní vady nějaké instituce na jednotlivce“,3) patří v rámci diskusí o nutnosti či škodlivosti cenzury k nejoblíbenějším delegitimizačním strategiím. Z českého kontextu je například známa postava cenzora Jana Nepomuka Václava Zimmermanna, která se stala symbolem malicherných cenzurních zásahů vůči literatuře období tzv. národního obrození. Vnímání cenzury prizmatem modelu, v němž „moc“ stojí proti spisovatelům či jiné skupině, se sotvakdy uplatňuje na straně „moci“, slouží hlavně sebelegitimizaci „potlačovaných“.

Z tohoto polemického postoje tradičně vycházelo i liberální angažované bádání o cenzuře. Prototyp tohoto narativu nacházíme v klasické studii Ferdinanda Menčíka „Censura v Čechách a na Moravě“ z roku 1888.4) V jeho liberálním chápání jsou literární dějiny tvořeny událostmi, „které lidskému duchu v rozvoji jeho pomáhaly, jakož i těmi, které rozvoji překážely“.5) Stanovisko, podle něhož „cenzura knih a veškerá omezení knižního trhu poškozují jak lidské poznání, tak i veřejné dobro“, nacházíme od osvícenství až do současnosti, což vzhledem k české zkušenosti s totalitními režimy dvacátého století není nijak překvapující.6) Zahraniční teoretici cenzury, jejichž texty představujeme v této antologii v českém překladu, již nevedou polemický boj dobrého (tvůrce) proti zlé (moci), jak jej vedl důvtipný publicista Marx a spolu s ním nemalá část českých historiků cenzury, jejichž bádání shrnuje přehled v závěrečné části této knihy. Autoři hlásící se k „nové cenzuře“ (new censorship) již nesdílejí optimistický pohled moderny, předpokládající neustálý pokrok lidského ducha, jemuž pouze jevy jako válka či cenzura brání v rozletu. Mají však zcela jistě pochopení pro Marxovo konstatování, že „stará“ cenzura nikdy příliš dobře 3) Tamtéž, s. 22.

4) Ferdinand Menčík: „Censura v Čechách a na Moravě“, Věstník Královské čes-

ké společnosti nauk, třída filologicko­‑historicko­‑jazykozpytná 1888, Praha 1889, s. 85–136. Podobný diskurz najdeme v pracích německých a francouzských, např. v pracích Heinricha Huberta Houbena z dvacátých let dvacátého století.

5) Ferdinand Menčík: „Censura v Čechách a na Moravě“, cit. dílo, s. 85.

6) Srov. např. název anonymního spisu Der Censor, oder: Beweis, daß die Büchercensur und alle Einschränkungen des Büchergewerbes nicht nur der menschlichen Erkenntniß, sondern dem gemeinen Besten überhaupt höchst nachtheilige Veranstaltungen sind […], Frankfurt am Main/Leipzig 1775, nebo knihy Dušana Tomáška: Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury, Praha 1994.

nebezpecna literatura.indd 8

28.6.2013 14:44:02

[9]

nefungovala; dodali by však, že tomu tak muselo být a že právě zde spočívá jádro problému, otevírá se oblast pozoruhodných procesů a efektů, které jsou se zkoumáním cenzury spojeny a které mají zásadní význam pro pochopení fungování veřejného diskurzu, a tím i dnešní společnosti a kultury.

Pojem „nová cenzura“ je však mnohoznačný. Vychází z ur­či­tých historických i kulturních východisek a zkušeností svých stoupenců, kteří se s přímou a otevřenou cenzurou, jak ji známe z totalitních režimů, nepotkali. Richard Burt vysvětluje pojem new censorship v souvislosti s konzervativním obratem v politice Spojených států. V úvodu k programovému sborníku stoupenců new censorship upozorňuje, že v osmdesátých letech dvacátého století došlo k „omezení některých občanských a estetických svobod“ prostřednictvím toho, co nazývá „intenzivním a dlouhodobým napadáním vysokého a nízkého režimu estetické produkce, oběhu a spotřeby“. Právě toto dění zapříčinilo podle autora „znovu­­probuzení akademického zájmu o cenzuru“.7) Koncept „nové cenzury“ tedy vznikl v určitých historických, geografických a kulturních kontextech, do nichž patří také politická korektnost, strach z pornografie, (video)her a napadání různých tabu v rockové hudbě nebo umění. To však není jediný faktor, který inspiroval nový pohled na fenomén cenzury. Již od šedesátých let dvacátého století totiž destabilizovali tradiční vnímání cenzury evropští filozofové, historici a socio­logové kultury.

Francouzští intelektuálové jako Jacques Lacan nebo Michel Foucault začali zkoumat, co je v určité psychické nebo historické situaci vyslovitelné, a co naopak říci nelze.8) André Glucksmann popsal cenzuru jako „mechanismus na ochranu kultury, kterým se vylučuje, odmítá či filtruje to, co je považováno za ‚barbarské‘“, a zajímal se obzvlášť o problematiku (objektivizované) legitimizace cenzury.9) 7) Richard Burt: „Introduction: The ‚New‘ Censorship“, in týž (ed.): The Admini­

stration of Aesthetics. Censorship, Political Criticism, and the Public Sphere, Min­neapolis 1994, s. xi­–xxix, citát s. xi.

8) Michel Foucault: Histoire de la sexualité I–III, Paris 1976–1984, česky Dějiny sexuality I–III, přel. Čestmír Pelikán, Karel Thein, Natálie Darnadyová, Josef Ful‑ ka, Miroslav Petříček jr., Ladislav Šerý, Praha 1999–2003; Jacques Lacan: Écrits, Paris 1970–1971.

9) André Glucksmann: „La métacensure“, Communications 9, 1967, 75–83, citát s. 75.

nebezpecna literatura.indd 9

28.6.2013 14:44:03

[10]

Pro jinou větev bádání o cenzuře se stalo rozhodujícím sociologické hledisko. Dokladem jsou — přes rozdílnost koncepcí — jak disertační práce Ully Ottové z roku 1968, často citovaná v pozdějších německých teoretických pracích, tak mezinárodně uznávané práce Pierra Bourdieua, stejně jako některé další studie, které v tomto svazku poprvé vycházejí v českém překladu.

Je třeba připomenout, že právě od sedmdesátých let byla cenzura takřka samozřejmým, všudypřítomným tématem: jak denní tisk, tak i specializovaná média jako anglický Index on Censorship (od roku 1972) poskytovaly informace o omezování svobody slova v sovětském bloku i v pravicových diktaturách. Tím, že se přispěvatelé Indexu, kteří byli často politickými aktivisty a disidenty, soustřeďovali na projevy tradiční, dohlížející cenzury, nemohli ve stejné míře tematizovat „novou cenzuru“ rozptýlenou ve společnosti západního typu. Obdobně se v socialistických zemích pilně sbíraly pub­ likace o cenzuře „na Západě“, o čemž dodnes svědčí heslo „cenzura“ v lístkovém katalogu Národní knihovny v Praze.

Na Západě tehdy velkou pozornost budily takové případy literární cenzury, jako bylo například vypovězení Alexandra Solženicyna ze Sovětského svazu po zahraničním vydání knihy Archipelag GULAG (Souostroví Gulag, 1974), pronásledování undergroundových umělců, chartistů a dalších skupin v ČSSR nebo uvalení fatvy na Salmana Rushdieho íránským režimem (1989). V témže roce byl po premiéře své hry Heldenplatz (Náměstí hrdinů) vyzýván k opuštění země i rakouský autor Thomas Bernhard. Není tedy náhodou, že právě od osmdesátých let vznikaly národní a mezinárodní bibliografie a encyklopedie k cenzuře,10) konaly se konference k tomuto tématu apod.11) Vzdor těmto dobovým souvislostem ovšem pojem „nová cenzura“ neoznačuje pouze opak „tvrdé“ cenzury, známé zejména z nedemokratických režimů, a nesoustřeďuje se (pouze) na postižení různých podob „měkké“ cenzury v západních 10) Srov. například Derek Jones (ed.): Censorship. A World Encyclopedia, London/

Chicago 2001.

11) Obšírný přehled o těchto vědeckých aktivitách lze najít ve studii Beate Müllerové,

viz s. 217–220 v tomto svazku.

nebezpecna literatura.indd 10

28.6.2013 14:44:03

[11]

společnostech na konci dvacátého století. V dnešním úzu tento termín označuje spíše nový způsob nahlížení na fenomény regulace politické, kulturní a literární komunikace, nikoli však společný pracovní postup. O tom, že jde o střechový pojem, vypovídá již tematická a metodologická různorodost statí, které byly z programových sborníků „nové cenzury“ vybrány do přítomné antologie.12) Texty jsou v antologii rozděleny do dvou skupin. První oddíl sestává z převážně teoretických prací, druhou část tvoří studie, které primárně vycházejí z historického materiálu, zároveň se však nevzdávají obecnějších závěrů o fungování cenzury v konkrétním historickém kontextu.

Judith Butlerová a Pierre Bourdieu formulují nové teo­ retické pojetí cenzury nejradikálněji v tom smyslu, že se nejvíce vzdalují od identifikace cenzury s určitou institucí řízenou státem či církví. Oba autoři přitom navazují na analýzy Martina Heideggera, jenž charakterizuje ‚ono se‘ jako výraz „průměrnosti“ a zároveň jako „‚nejreálnější subjekt‘ každodennosti“.13) A přesto toto ‚ono se‘ „není něco takového jako ‚všeobecný subjekt‘, který se vznáší nad více subjekty“.14) „Neurčité ‚ono se‘ tak jednotlivému pobytu v jeho každo­ dennosti odlehčuje.“15) „Líbí se nám a baví nás to, co se líbí; čteme, sledujeme a posuzujeme literaturu a umění tak, jak se čte a jak se posuzuje; ale také se z ‚davu‘ stahujeme, jak se to obvykle dělá; shledáváme ‚pohoršujícím‘, co se obvykle takovým shledává. ‚Ono se‘, kterým není nikdo určitý a kterým jsou všichni, i když ne jako suma, předpisuje způsob bytí každodennosti.“16) Butlerová i Bourdieu v tomto smyslu ruší jednoznačný vztah mezi potlačeným subjektem a cenzurujícím subjektem s tím, že cenzuru všichni spoluvytvářejí a zároveň jí 12) Viz také sborníky: Richard Burt (ed.): The Administration of Aesthetics, cit. dílo;

Robert C. Post (ed.): Censorship and Silencing. Practices of Cultural Regulation, Los Angeles 1998.

13) Martin Heidegger: Bytí a čas, přel. Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Miroslav Petří‑ ček jr., Jiří Němec, Praha 2002, s. 158–159.

14) Tamtéž, s. 159.

15) Tamtéž, s. 158.

16) Tamtéž, s. 157.

nebezpecna literatura.indd 11

28.6.2013 14:44:03

[12]

i všichni trpí. Pierre Bourdieu modeluje tuto neviditelnou cenzuru v rámci své teorie sociálních polí, podle jejichž pravidel musí hrát každý, kdo se chce dění v tom kterém poli účastnit. Přitom jsou „ti, kteří udržují určité sociální pole v chodu, stejně tak manipulováni jako ti manipulovaní, což ovšem neznamená, že sami nemanipulují, a to dělají často tím lépe, čím více jsou sami manipulováni a nejsou si toho vědomi“.17) Butlerová nelokalizuje zhmotnění cenzury ve strukturách společnosti, nýbrž v ustálených formulích jazyka, který umožňuje určité věci říci, a naopak vytěsní to, co „se neříká“, popřípadě co říci nelze (ve smyslu, že to ani není postižitelné slovy). Uveďme velice jednoduchý příklad vážící se ke knize Judith Butlerové Gender Trouble (Potíže s genderem).18) Jazyk nám poskytuje možnost rozlišit v lidstvu muže a ženy. Na nejedno­značnou identitu „jiných“ lidí mezi rody a třeba i mezi pohlavími se donedávna reagovalo buď mlčením (ani právní řád pro ně nenašel slova), anebo v horším případě agresivitou, která mohla mít charakter fyzického, legislativního nebo i vědeckého (například lékařského, psychiatrického) násilí. Butlerová analyzuje, jak dochází k zneviditelnění či vytěsnění určitých obyvatelných těl, identit či legitimních způsobů existence a artikulace světa mimo toto rozlišení nikoli až ex post zásahem shora skrze nějaké sekundární, restriktivní institucionální potlačení, nýbrž vždy již procesuálně v samém průběhu diskurzivní produkce a ustavování jejich (ne)čitelnosti a (ne)uchopitelnosti. Mocenské delimitující strukturace jsou tak nevyhnutelně a neoddělitelně vepsány již v samém procesu konstituce daného fenoménu.

Němečtí badatelé jako Reinhard Aulich a Armin Biermann jsou těmto pozicím blízcí, vycházejí však z jiných teo­ 17) Citováno podle televizní přednášky Pierra Bourdieua „Sur la télévision“ z května

1996, vysílané v rámci pořadu „Recherches au Collège de France“. Viz <https:// www.youtube.com/watch?v=vcc6AEpjdcY> (listopad 2012). Srov. také Pierre Bourdieu: Sur la télévision, Paris 1996, česky O televizi, přel. Nora Obrtelová, Brno 2002. Podobný citát se najde i ve stati Michaela Holquista v tomto svazku, s. 107: „[i] cenzoři jsou cenzurováni. Spolu se svými oběťmi jsou omezováni tím, co jim umožňují společenské síly, jimiž je svázán (a současně přesahován) ekosystém“.

18) Judith Butler: Gender Trouble. Feminism and the Subversion of Identity, New York 1990.

nebezpecna literatura.indd 12

28.6.2013 14:44:03

[13]

retických východisek, například z již zmíněné práce Ully Ottové či z teorie sociálních systémů Niklase Luhmanna.

V tomto rámci se pokoušejí navrhnout model nebo teorii cenzury, které nevycházejí z „teorie praxe“ à la Bourdieu, nýbrž se snaží ve velké míře integrovat i legislativní diskurzy.

I oni se zabývají „měkčími“ podobami zákazů, deformacemi výpovědí apod., které nemají zdroj v jednoznačně lokalizovatelném centru moci, nýbrž jsou „rozptýleny“ ve společnosti, vycházejí z různých zájmů, obav nebo nadějí. Tradiční cenzura podle Biermanna představuje krizi moci nebo odhaluje její meze, protože se v tomto případě držitelům moci nepodařilo prosadit vlastní rozhodnutí tak, aby tvořilo samozřejmý předpoklad jednání všech ostatních. Chápání moci zůstává v tomto teoretickém prostředí spíše tradiční, její fungování se však modeluje zcela jinak: cenzura funguje tím lépe, čím více se rozptyluje, tj. spolu s tím, jak se lokalizovatelný nátlak mění v něco nehmatatelného, co je sice všudypřítomné a funkční, ale nelze to v praxi vystopovat a změnit.

Tím se vracíme k úvodnímu citátu z Marxe: Za socialismu patřilo k běžným pravidlům akademického světa zahájit vědeckou práci Marxem, Leninem nebo dokonce Stalinem.

V dobách, kdy nárok na kladení citátů socialistických klasiků do čela vlastní vědecké práce byl všudypřítomný a imperativní, by absence podobného citátu byla velice příznaková.

Citáty mohly zároveň nabývat nového smyslu ve strategické hře autora s cenzurou — jako ústupek posuzovatelům, kteří by jinak vydání díla bránili. Čtenář, který to všechno věděl, mohl na příslušné pasáže reagovat tím, že si vyvinul zvláštní strategie jejich čtení — například přeskakování. Pro vědeckou komunikaci devadesátých let dvacátého století platil opak toho všeho: citovat Marxe či Lenina v úvodu akademické práce se stalo nemyslitelným. Podobná citace by po roce 1989 čtenáře přinejmenším zarazila. Dnes už se možná obecenstvo českých akademických publikací citátům z Marxe opět nepodiví — to musí každý čtenář tohoto úvodu posoudit sám. Všechny tyto proměny lze chápat jako doklad tvrzení Reinharda Aulicha, že analýza cenzury ve smyslu toho, co lze říci a co ne, nám poví méně o cenzuře samé, více však o dané společnosti.

nebezpecna literatura.indd 13

28.6.2013 14:44:03

[14]

Kánonem (či kanonickou informací) jako tím, co zakrývá „nekanonické“, se zabývají Aleida a Jan Assmannovi ve svém úvodu ke sborníku Kanon und Zensur (Kánon a cenzura, 1987). Jde jim o strukturní propojení institucí kánonu a cenzury: cenzura se podle nich do jisté míry opírá o kánon, poněvadž jinak by byla despotická; stabilita a tradování kánonu ale naopak vyžaduje jednak cenzuru, jež vyloučí nekanonické texty, jednak institucionalizovanou péči o textovou podobu této tradice a smysl jejího sdělení. Kánon a cenzura takto zajišťují soudržnost kulturního společenství.

Jako strach z neurčitosti analyzuje Michael Holquist odsouzení Fraye de Léona (1527–1591) za to, že přeložil Píseň písní do španělštiny nikoli z kanonizované latinské Vulgáty, nýbrž z hebrejského „pokřiveného originálu“, který je sice starší, ale z hlediska dobové církevní doktríny podřadný.

Hol­quist charakterizuje cenzuru (i kritiku) jako společenskou funkci, která pečuje o kánon a omezuje psaní příliš významově ambivalentních textů, popřípadě jejich příliš ambi­ valentní čtení. Když podotýká, že cenzura „nutí veřejnost k sofistikovanému uvažování“, tak to platí určitě pro „despotickou“ a zřejmou cenzuru; trochu méně však pro všeobecně uznávaný kánon, což v ideálním případě zároveň znamená: pro kanonizovaný způsob čtení.

Andrzej Urbański, vycházející z kybernetiky a z polských teorií literární komunikace, nahlíží na oficiální cenzurní úřad v lidovědemokratickém Polsku jako na kontrolní orgán, který měl spíše dohlížet nad tím, aby celý literární systém a všechny v něm integrované cenzurní mechanismy „správně“ plnily své funkce. Aby režiséři, redaktoři časopisů či nakladatelství a různé poradní orgány či příslušná oddělení ministerstev, vědečtí lektoři apod. skutečně pracovali na tom, že „závadné“ texty jsou zjišťovány a eliminovány.

Jde tedy o kontrolu rozptýlené cenzury, při níž cenzurní úřad sám dbá v první řadě na fungování cenzurních instancí a mechanismů nižších úrovní.

Stať Beate Müllerové, uzavírající teoretickou část anto­ logie, nabízí cenný přehled novějšího bádání o cenzuře. Na jedné straně vyzdvihuje podněty, které přinesly studie představitelů „nové cenzury“, zároveň však upozorňuje — na pří-

nebezpecna literatura.indd 14

28.6.2013 14:44:03

[15]

kladu koncepcí Bourdieua a Butlerové — na problematičnost přílišného rozšíření pojmu cenzury, jež shledává z heuristického hlediska jako kontraproduktivní. Navazujíc na pojetí literární komunikace, jak je v souvislosti s cenzurou rozpracoval Reinhard Aulich ve výše zmíněné stati, a na podněty teorie systémů, zdůrazňuje autorka inter­aktiv­ní povahu cenzury v rámci literární komunikace a klade důraz na rozlišování mezi různými stupni sociální regulace a kontroly.

V druhé části knihy se autoři věnují konkrétním případům „jiného“ fungování cenzury, které se nejlépe vyjadřuje v poj­ mech produktivnosti a kooperace, tj. v podílu cenzury na formování kultury. Silnou metaforu této role nachází ve své studii Marta Fiková, když cenzuru — v opozici vůči někdejšímu modelu „moc versus spisovatel“ — situuje do role spolu­ autora díla. Jiným produktivním aspektem cenzury se zabývají ti autoři našeho výboru, kteří ukazují, jak přítomnost cenzury působí na vznik rafinovanějšího, mnohovýznamového a „poetičtějšího“ jazyka. Výrazným příkladem tohoto přístupu je Annabel Pattersonová, která ve své studii dokládá na příkladu anglického divadla sedmnáctého století, že mezi mocí a autory došlo k vyjednání jakéhosi paktu, který stanovoval, do jaké míry smí divadlo zaujímat politicky relevantní pozice. Také s ohledem na to, že se v publiku vyskytovaly různé skupiny diváků a hra neměla narazit u žádné z nich, naopak měla všechny pobavit, se divadelní praktici museli uchylovat k mnohoznačným výpovědím, ze kterých všichni mohli vyčíst právě to, co chtěli slyšet. Podobně se i Lev Losev zabývá především dopady cenzury na tvůrčí proces psaní a čtení, když konstruuje celý diferencovaný systém ezopského jazyka, přítomný v moderní ruské literární kultuře. Obě studie patří k tomu směru novějšího bádání, které si klade otázku, do jaké míry můžeme považovat cenzuru za výzvu pro psaní, která na ně má produktivní efekt. Losevova analýza ruské poezie devatenáctého a dvacátého století dokládá, že anticipace cenzurních norem ze strany autora nemusí vést k oslabení uměleckých kvalit jeho díla, ba naopak.

Systémová paleta žánrů a tropů „ezopského jazyka“ vytváří podle Loseva jedinečnou kombinaci „clon“ a „značek“, z nichž

nebezpecna literatura.indd 15

28.6.2013 14:44:03

[16]

první slouží k zamaskování subverzivního potenciálu textu v očích čtenáře­‑cenzora, druhé naopak poučeného čtenáře na skryté významy upozorňují. Pattersonová obhajovala ve své knize Censorship and Interpretation (Cenzura a interpretace, 1984) ještě radikálnější tezi, „že za sám koncept ‚literatury‘ jako diskurzu s vlastními pravidly vděčíme do určité míry cenzuře“.19) Na Pattersonovou navazuje Richard Burt, který v podobném historickém a literárním poli tematizuje a zároveň kritizuje tradiční protiklad cenzurovaného a necenzurovaného.

Ukazuje, že v alžbětinském divadle „cenzura fungovala na základě součinnosti a spolupráce mezi cenzory, autory a kritiky, a nikoliv na základě příkré nevraživosti mezi hloupým cenzorem a inteligentním spisovatelem“. Navrhuje pracovat s dvěma koncepty: jednak je to rozptyl, vyjadřující to, že k zásahům do textu dochází na různých místech a v různých fázích literární komunikace (autor, divadelníci, cenzor, kritik apod.), jednak přesun díla z jednoho média do jiného (rukopis, divadlo, inscenace, vytištěný text apod.), a to podle dobových kontextů a účelů, schopností a kompetencí zúčastněných — přičemž nelze opomenout fakt, že se tímto způsobem taky rozděluje odpovědnost za zveřejnění textu.

Několik dalších zařazených studií se soustřeďuje na netradiční místa cenzurování, například v redakci či při distribuci knihy. Neautorizované zásahy redaktora nebo nakladatele mohou sloužit tomu, aby se text stal v jiném kulturním prostředí „čitelným“ a prodejným. Tak analyzuje Roger Chartier případ z osmnáctého století, kdy nakladatel francouzské Encyklopedie zasahoval bez souhlasu editorů do citlivých, zejména náboženských hesel, zatímco ředitel francouzské cenzury Malesherbes dílo již předtím zachránil před domovní prohlídkou tím, že ho skryl u sebe.

Podobný případ líčí Thomas Loué a Blaise Wilfert­‑Portal na příkladu francouzských překladů próz Gabriela D’Annunzia. Brook Thomas analyzuje vliv cenzurních kauz Joyceova Odyssea na podobu paratextů tohoto díla a klade si 19) Annabel Patterson: Censorship and Interpretation. The Conditions of Writing and

Reading in Early Modern England, Madison 1984, s. 4.

nebezpecna literatura.indd 16

28.6.2013 14:44:03

[17]

otázku, jaké konsekvence má cenzura pro stanovení konstruktu „autorství“.

Naše antologie dokumentuje diskusi, která je dosud živá. Čtenář nad jednotlivými kapitolami (nebo s pomocí rej­stříku) rychle zjistí, že se námi vybraní autoři navzájem citují, polemizují mezi sebou, rozvíjejí nadhozené podněty. Někdy je tomu tak proto, že mají stejný materiál. Pattersonová a Burt píší o alžbětinském divadle, Chartier a Darnton se zabývají předrevoluční Francií, Fiková, Losev, Urbański a Darnton zase popisují komunistické režimy dvacátého století. Všechny texty si však svým způsobem kladou otázku, jak modelovat cenzuru. Zatímco všichni zde prezentovaní autoři jsou zajedno v odmítnutí liberálního nazíraní na „zlé“ cenzory, řada z nich — Burt, Müllerová — polemizují s „postmoderními“ filozofickými autoritami typu Butlerové. Přehledová studie Beate Müllerové má v tomto ohledu zvláštní postavení, neboť sobě i nám klade otázku, jak široké pojetí cenzury ještě lze v literárněvědné praxi produktivně využít — a jaké již ne.

Přítomná antologie nenabízí odpověď na tuto otázku, nýbrž takový vhled do probíhající diskuse, aby si ji každý čtenář mohl tváří v tvář svému studijnímu materiálu zvážit sám.

Antologie vznikla v rámci Oddělení pro výzkum literární kultury (VLK) Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i. Jedná se o první knižní výstup projektu „Literární cenzura v obrysech. Administrativní kontrola a regulace literární komunikace v české kultuře devatenáctého a dvacátého století“ podpořeného Grantovou agenturou ČR. Členy pracovního týmu tohoto projektu jsou Blanka Hemelíková, Michal Charypar, Pavel Janáček, Lenka Kusáková, Tomáš Pavlíček, Petr Píša, Magdaléna Pokorná, Stefan Segi, Petr Šámal, Jiří Trávníček a Michael Wögerbauer.

nebezpecna literatura.indd 17

28.6.2013 14:44:03

nebezpecna literatura.indd 18

28.6.2013 14:44:03

[19]

I.

nebezpecna literatura.indd 19

28.6.2013 14:44:03

nebezpecna literatura.indd 20

28.6.2013 14:44:03

[21]

K ánon a ce nzura jako ku ltu rn ě­ ‑so ci olo g i cké k ateg o rie Al ei da As s m anno v á a Ja n Assma nn

1. Proměny a trvání

Veškerý život podléhá zákonu permanentní změny. Ten platí v přírodě i kultuře, jakkoli dynamika času může být v obou oblastech zásadně odlišná. Od devatenáctého století začalo být zvykem nahlížet na tuto permanentní změnu v přírodě i kultuře prizmatem evoluce, což vedlo k formulování biologických a sociologických zákonitostí této změny. Premisa, na níž jsou tato evolučně teoretická zkoumání založena, je premisou účelné změny. Vedle vývoje ve směru pokroku existují pochopitelně i kroky zpět, nicméně podobná zdržení nic nemění na železné logice jedno­směrného průběhu. V souladu s tím chápal Max Weber dějiny evropského racionalismu jako svébytný a nezvratný proces a Niklas Luhmann tímto způsobem nahlížel na socio­ kulturní vývoj prizmatem postupujícího, systémově logického nárůstu komplexnosti.

Jestliže jsme si navykli uvažovat v těchto rámcích, jež se — a to je nezpochybnitelné — vyznačují nezvratnou samo­ zřejmostí, pak vyvstává jedna obtíž, a tou je skutečnost, že existují horizonty tradice, jež zůstávají po staletí neměnné.

Jak se tedy může přihodit, že se v takových případech jeví jinak zjevně univerzální zákon kulturní evoluce jako neplatný? Nejméně šestkrát v dějinách lidstva vykrystalizovaly soubory tradic v pevné struktury, jež se osvědčily jako skutečně nečekaně trvalé: ve starém Egyptě, v konfuciánské Číně, v hinduismu, buddhismu, v židovství (včetně jeho odnoží křesťanství a islámu), stejně jako v humanistických

nebezpecna literatura.indd 21

28.6.2013 14:44:03

[22]

západních zemích. Tím, co spojuje tyto navýsost odlišné feno­mény, je právě jejich rezistence vůči času.

Výjimečnost těchto „Velkých tradic“ si dokážeme představit na základě vlastní kulturní zkušenosti. Žijeme totiž v bezprostředním styku s texty starými více než dvě a půl tisíciletí. Nemáme zde přitom na mysli dějinné vědomí, jež sahá ještě mnohem dále a které sestává i z elementů cizího, rozhodující je spíše horizont toho, co uznáváme jako vlastní.

S texty, jako je Homér a Hérodotos, Jób a apoštol Pavel, se můžeme ocitnout v přímém dialogu. Jsou pro nás více pří‑ tomné než Heiner Müller či Botho Strauß. Čas je z prostoru této tradice vyloučen.1) Texty různého stáří stojí vedle sebe ve věčné přítomnosti a svou živoucí účinnost rozvíjejí v nezmenšené závaznosti a přesvědčivosti: „Věčné v sobě, vždy dnešní pro ty, kteří jsou dnešní.“2)

Leckterý čtenář by patrně na první pohled nesouhlasil s formulacemi, jako je výše zmíněná, vyvolávají v něm totiž spíše dojem kulturněprogramového postoje než kulturněhistorického popisu. Měl by patrně pocit, že se zde jedná spíše o vznášení jakéhosi nároku než o objektivní konstatování, a chápal by takové výroky jako součást specifického žánru „slavnostní řeči“ nebo cíleného pedagogického zápalu. Jak se domníváme, ne zcela neprávem; tím ovšem tato záležitost není v žádném případě vyřešena. Věc, o niž nám jde, 1) Ve formulacích, jako jsou tyto, nelze nepozorovat odkazy na literárněteoretické

koncepty raného dvacátého století. Např. na T. S. Eliota, jenž roku 1917 hovořil o evropské literatuře od dob Homéra jako o „simultánním řádu“ a považoval za povinnost kritika „zachovávat tradici — tam, kde existuje dobrá tradice“ (Thomas Stearns Eliot: The Sacred Wood. Essays on Poetry and Criticism, London 1969, s. 49, xv, česky O básnictví a básnících, přel. Martin Hilský, Praha 1991, s. 10).

Eliot a ostatní usilovali o vymýcení „démona chronologie“ (Edward Morgan For‑ ster) z dějin poezie, což byl požadavek, jenž v patrně nejvyostřenější podobě za‑ zníval v letech 1910 až 1920 v Rusku v kulturní teorii tzv. akméistů (srov. Renate Lachmann: „Text und Gedächtnis. Bemerkungen zur Kulturphilosophie des Ak‑ meismus“, in Hans Ulrich Gumbrecht, Ursula Link­‑Heer [eds.]: Epochenschwellen und Epochenstrukturen im Diskurs der Literatur- und Sprachhistorie, Frankfurt am Main 1985, s. 283–301). Od procesu kanonizování se však tyto přístupy, jež umělce zavazují ke zpřítomňování horizontu minulosti, odlišují tím, že prostor tra‑ dice (u Eliota veskrze normativní) není uzavřen. Nový pohled na staré podněcuje inovaci; retrospektivní tradicionalismus se kříží s prospektivním avantgardismem.

2) Friedrich Gundolf: Gedichte, Berlin 1930, s. 16.

nebezpecna literatura.indd 22

28.6.2013 14:44:03

[23]

jednoduše nezmizí, poukážeme‑li na její vykonstruovanou povahu nebo tendenční stylizaci, pozornost se přesune spíše k určení tohoto fenoménu. Konkrétně nás zajímá, jak a proč bylo v rozličných dobách a na rozličných místech dosaženo tohoto ahistorického spojení s dávnou minulostí a jak je tento jev, který tak špatně zapadá do našeho evolučně teo­retického konceptu o průběhu dějinných procesů, možné vykládat.

Jak jsme již naznačili, vznik Velkých tradic rozhodně není výlučně západním fenoménem. „To jsme my“ — táž identifikace překlenující jednotlivá tisíciletí spojovala Egypťany ptolemaiovského období s kulturou Staré říše, předcházející jí o více než dvě tisíciletí, spojuje bráhmany s jejich védami, Číňany (orientované na klasickou kulturu) s Konfuciem, buddhisty s jejich Pálijským kánonem. Na tyto prameny lze navázat v každé době. Jsou vyňaty z všeobecně vládnoucí tendence k zapomínání či ponechávání svému osudu a v horizontu věčné přítomnosti rozvíjejí své působení, jež je zjevně dokonale odolné vůči času.

Musíme se ptát, jakým okolnostem vděčíme za to, že v kulturní paměti zůstal přítomný Buddha, a ne Zarathuštra; Konfucius, a ne Ptahhotep; Odysseus, a ne Gilgameš; křesťanství, a ne gnóze; Bach, a ne Graupner; Bacon, a ne Reynolds; Newton, a ne Goethe. Všude na světě existovaly významné impulzy, hluboké myšlenky, znamenité výtvory, ale jen v nemnoha výjimečných případech se jim dostalo toho „štěstí“, že se dochovaly v nezměněné podobě. Velké texty, které nebyly povýšeny do kategorie Velkých tradic a byly vytěsněny, zapomenuty, překryty nebo nahrazeny, tedy tvoří takříkajíc běžný případ mezi kulturními jevy, nad nimiž zřetelně vynikají výjimečná podání, ustálená nehledě na proměnu dějinných okolností i svých nositelů.

Setkáváme se tedy se skutečností, která si rozhodně žádá vysvětlení. O to více nás udiví, že tato skutečnost s významem přesahujícím hranice jednotlivých kultur byla doposud jen zřídkakdy vnímána a ještě méně tematizována. Tato nápadná mezera v dosavadním bádání může mít více příčin.

Domnívá‑li se někdo například (jak již bylo naznačeno), že odhalil popisované fenomény jako mýtus, tedy jako podvod

nebezpecna literatura.indd 23

28.6.2013 14:44:03

[24]

a iluzi, mizí s tímto zjištěním často i sám předmět vědeckého bádání. Co už bylo jednou odhaleno, ztrácí svou atraktivitu jako možný objekt zkoumání.3) Protichůdný vůči tomuto typu nedůvěřivého pozorovatele je naopak ten, který je s přílišnou samozřejmostí usazen na půdě Velké tradice, takže si její problematičnost vůbec nepřipouští. Pro tento etnocentrický postoj, pro přesvědčení o zvláštním statusu své vlastní tradice, je rovněž charakteristická domněnka, že kulturní horizont odolný vůči času vzniká jaksi sám od sebe, a nepotřebuje tedy další vysvětlování. Kdo stojí sám ve Velké tradici, má tendenci vnímat svůj vlastní kulturní horizont jako veškeré dějiny lidstva a — i přes velkorysé zahrnování paralel — pokládat vlastní osud za závazné měřítko.4) Pozoruhodný je tedy nejenom zvláštní případ Velkých tradic odkazujících k horizontu věčné přítomnosti, nýbrž i zaslepenost vůči tomuto fenoménu, který se zdá být nerozpoznán 3) Rainer Warning, známý představitel recepční estetiky, tvrdil, že následkem histo‑

rické perspektivizace se rozpouští jakýkoli normativní smysl v pojmu klasického (Rainer Warning: „Das Klassische als das Exemplarische“, přednáška na Freie Universität Berlin, letní semestr 1985). Jeho odpor se orientuje vůči vymezení klasického u Hanse­‑Georga Gadamera, jenž jej artikuloval ve formulacích jako: „[Je to] vědomí trvalosti, vědomí neztratitelného, na všech dobových okolnostech nezávislého významu, v němž označujeme něco jako ‚klasické‘ — svého druhu nadčasová přítomnost, která pro každou přítomnost znamená současnost“ (Hans­ ‑Georg Gadamer: Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, Tübingen 1960, s. 272, česky Pravda a metoda. Nárys filosofické hermeneutiky, přel. David Mik, Praha 2010, s. 254). Otázka, kdo má v tomto případě pravdu, nám zde připadá nepodstatná. Významná se nám naopak jeví Gadamerova explicitní analýza „působících dějin“ klasického. Zmiňuje:

— rezistenci vůči času („neomezené trvání“);

— odhistorizování („bezprostřední výpovědní sílu“);

— institucionalizaci („vzdělanost humanismu“);

— normativnost („závazný vzor“);

— identifikaci („vzájemnost a příslušnost“);

— retrospektivnost („vědomí úpadku a dálky“),

v zásadě tedy fenomény, které chápeme jako syndrom kánonu. K protikladnému postavení historického a kanonického zájmu viz s. 38.

4) Platí to dokonce i pro dílo tak výrazně otevřené ve svém myšlenkovém horizontu, jako je Karl Jaspers: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München 1952, jež, viděno z dnešní perspektivy, v konečném důsledku operuje s normativním pojmem západní tradice, srov. Aleida Assmann: „Jaspers’ Achsenzeit, oder Schwierigkei‑ ten mit der Zentralperspektive in der Geschichte“, in Dietrich Harth (ed.): Karl Jaspers. Denken zwischen Wissenschaft, Politik und Philosophie, Stuttgart 1988, s. 187–205.

nebezpecna literatura.indd 24

28.6.2013 14:44:03

[25]

právě tak kvůli neporozumění jako kvůli své samozřejmosti a jenž se vyjevuje ve své úplné specifičnosti teprve při srovnávání přesahujícím hranice kultur.

Ve snaze nejprve odkrýt tento problém bychom se v první řadě chtěli vyhnout několika běžně se vyskytujícím omylům.

K těm náležejí představy: — o čiré setrvačnosti tradice; — o konzervující síle písma; — o věčné výpovědní hodnotě velkých textů.

První omyl, od něhož bychom se chtěli osvobodit, se týká představy o setrvačnosti tradice, kterou zde chápeme v širším slova smyslu jako tradicionalitu, představy o setrvačnosti života v rámci životních forem pociťovaných jako samo­ zřejmé a ve víře v nezměněné pokračování dochovaného.

Všechny tradiční životní formy jsou vystaveny procesu, jenž je sice značně pomalý, a proto jej jednotlivec může stěží postřehnout, nicméně je přesto permanentní, a mohli bychom jej označit za „plíživou změnu“. Nejzřejmějším příkladem takového procesu jsou patrně jazykové změny. Odehrávají se pod prahem vědomí, neznatelně a nevyhnutelně. Stejným způsobem je třeba si představit i ostatní procesy proměn, jež se odehrávají i ve všech tradičních oblastech skripturální kultury a bez nichž nemůže žádná společnost přetrvávat.

Podobně jako diachronní lingvisté, kteří popsali nezvratnou diferenciaci a modifikaci jednotlivých stadií jazykového vývoje, vyabstrahovali též archeologové a etnologové proměny forem v „dějinách hmotné kultury“, které se projevují pod úrovní jakýchkoli intencionálních principů formujících umělecké styly.5) V tradičních nebo tzv. stacionárních společnostech6) neexistuje žádný klidový stav, mnohem spíše zde můžeme konstatovat trvání (nevědomé) změny, „homeostatickou rovnováhu“, která zamezuje jakékoli jednoznačně 5) Srov. k tomu George Kubler: The Shape of Time. Notes on the History of Things,

New Haven 1962, který ovšem hranici mezi nevědomou změnou forem (typu ja‑ zykových změn) a změnou záměrnou (styl) výslovně popírá.

6) Pojem zavedl Henry Sumner Maine, který jej použil k charakteristice společností, u nichž strach ze změny vede k extrémnímu odporu vůči všemu, co překračuje ustálené zvyky a dochovaná pravidla, srov. Benjamin Nelson: Der Ursprung der Moderne. Vergleichende Studien zum Zivilisationsprozess, Frankfurt am Main 1984, s. 71.

nebezpecna literatura.indd 25

28.6.2013 14:44:03

[26]

kumulativní, konvergentní a řízené progresi.7) To, co obzvlášť zřetelně vyvstává na příkladu jazyka, bude patrně možné vztáhnout i na další oblasti symbolických forem společnosti. Ve všech oblastech kolektivního života — obyčejích a tradicích, vědění a zkušenostech — tvoří plíživá změna takřka přirozený stav lidské kultury. Tato jemná rovno­váha, v níž se nachází společnost a její tradice, může přetrvat tisíci­letí, může se však také zhroutit během jediné generace, pokud se ona společnost dostane pod vliv určitých evolučních výdobytků. Zavedení písma umožnilo vznik rozvinutých kultur, převzetí moderních technologií napomohlo zániku archaických reziduí v našem světě. Obdobně byly v pozdním středověku mimořádné intelektuální stimuly vycházející z měst jako nových center a z jejich trhů, konkurenčního tlaku a peněžního hospodářství vykoupeny srovnatelně hlubokou destabilizací stávajících pořádků. Společnost, která přechází z bezpečí uzavřeného řádu světa (ordo) do nové, evoluční fáze, je konfrontována s novými problémy, jež vyžadují nové strategie k jejich řešení — například v podobě kánonu a cenzury.8) Prostřednictvím písma dochází ke strukturní proměně tradice. Ukázat to lze opět na příkladu jazyka.9) V písemných dokumentech dochází k sedimentaci překonaného stadia jazyka, dokonce i „mrtvé“ jazyky mohou prostřednictvím písma pronikat do zcela jiných životních kontextů. Přesto by však 7) Srov. Jack Goody: Literalität in traditionalen Gesellschaften, Frankfurt am Main

1981, s. 50, který spojuje takovouto „homeostatickou organizaci kulturní tradi‑ ce“ — charakteristickou pro společnost bez písma — se sociální funkcí paměti (a zapomínání). Obdobně poukazuje Niklas Luhmann: Gesellschaftsstruktur und Semantik, sv. 1, Frankfurt am Main 1980, s. 45n., na souvislost mezi používáním písma a „ideovou revolucí“.

8) Srov. Hanna Vollrath: „Bernhard und Abaelard. Ein Beispiel für die Entstehung von Zensur in einer Umbruchsituation“, in Aleida Assmann, Jan Assmann (eds.): Kanon und Zensur. Beiträge zur Archäologie der literarischen Kommunikation II, München 1987, s. 309–316; Winfried Schulze: „Kanon und Pluralisierung in der Frühen Neuzeit“, tamtéž, s. 317–325. — Pozn. překl.: Ze zařazení textu Aleidy a Jana Assmannových jako vstupní studie sborníku Kanon und Zensur vyplývají i odkazy, jimiž ke svému konceptu vztahují i další ve sborníku otištěné příspěv‑ ky. V našem překladu odkazujeme na tyto studie běžnou formou v poznámkách pod čarou.

9) Srov. Götz Wienold: „Kanon und Hierarchiebildung in Sprache und Literatur.

Sprachentwicklungstyp, Diglossie und Polysystem“, tamtéž, s. 300–308.

nebezpecna literatura.indd 26

28.6.2013 14:44:03

[27]

bylo omylem domnívat se — a tím se dostáváme ke druhému bodu —, že písmo, jeho vynález, převzetí a používání vyvolalo strukturní proměnu tradice automaticky a svou vlastní silou. Takový mediální determinismus nezastáváme. Písmo je zajisté nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro vznik Velkých tradic. I písemné památky mohou rychle upadnout v zapomnění, stejně jako se naopak může — byť pouze v obzvlášť ojedinělých případech — pradávné stadium jazyka udržet pouze v ústním podání. Tak je tomu v případě véd, kdy výrazová stránka svatých textů získává platnost svého druhu jazykové svatyně.10) Zachování tradic a jejich odolnost vůči času tedy nejsou bezprostředně vázány na médium písma (byť se tak děje nejčastěji) a naopak médium písma v žádném případě nepředstavuje garanci rezistence vůči času.

I posvátné texty totiž — a zde se dostáváme ke třetímu bodu — mohou po svém písemném zachycení nadále podléhat plíživé změně. To dokazuje příklad Egypta, kultury, jejíž jazyková podání se nestala součástí struktury Velké tradice.11) Každá epocha redigovala a sestavovala své rozsáhlé posvátné texty jinak, jejich soubor tak byl v průběhu času radikálně proměňován vypouštěním a rozšiřováním a stejně tak docházelo i ke značné proměně či ztrátě smyslu starých textů (právě v jejich písemném podání). Zkusme si například představit, že by Homéra potkal podobný osud, jaký zažily egyptské texty: během staletí a tisíciletí by byl dopisován, zkracován, rozšiřován, přeskupován a prostřednictvím přibásňování nových zpěvů a přebírání jiných eposů posouván do stále nových směrů. Je proto málo důvodů domnívat se, že velký a významný text může svou vlastní silou rozvinout Velkou tradici. Jistě by bylo absurdní předpokládat, že by se namísto Homéra mohl stát stěžejním textem západního světa i libovolný jiný text.12) Ovšem k tomu, aby okolo tohoto textu vznikl horizont recepčního působení, který je po 10) Srovnatelný případ velmi pečlivého udržování určitého stadia jazyka vzhledem

k posvátnému charakteru textu v něm formulovaném představuje způsob předávání koránu.

11) K tomu bohatý materiál in Johannes Leipoldt, Siegfried Morenz: Heilige Schriften.

Betrachtungen zur Religionsgeschichte der antiken Mittelmeerwelt, Leipzig 1953.

12) Srov. Uvo Hölscher: „Über die Kanonizität Homers“, in A. Assmann, J. Assmann (eds.): Kanon und Zensur, cit. dílo, s. 237–245.

nebezpecna literatura.indd 27

28.6.2013 14:44:03

[28]

tisíciletí bezprostředně a v nezmenšené míře přítomný, bylo potřeba ještě jiných faktorů.

Konečně pak je díky písmu možné — následující dobře známý aspekt používání tohoto média, který je v bádání posledních let možná poněkud jednostranně stavěn do popředí, zde můžeme připomenout pouze zběžně — jednak udržovat tradici přítomnou v kulturní paměti pomocí doslovného uchovávání textů, jednak přinejmenším ve stejné míře podporovat odklon od zastaralé tradice prostřednictvím uvolnění systematické myšlenkové revoluce. Jaké síly jsou tedy zodpovědné za ten či onen způsob předávání, za plíživou změnu, systematickou evoluci či trvalou odolnost vůči času, pokud jimi nejsou setrvačnost tradice, konzervující síla písma ani výpovědní síla smyslu samy o sobě?

2. Strážci tradice

Teprve ve chvíli, kdy se osvobodíme od myšlenky samočinných stabilizátorů tradice, spatříme, že je fakt „nepravděpodobné“ odolnosti vůči času výsledkem vědomého a namáhavého úsilí. Dlouhodobá trvalost se neutváří sama od sebe, existují však společenské instituce, které se jejím utvářením zabývají. Tyto instituce podpírají a regulují, upevňují a utlumují, což může přirozeně nabývat nejrůznějších podob. Působí jako „strážci tradice“ a náleží k nim: — instituce cenzury; — instituce péče o text; — instituce péče o smysl.

Instituce cenzury Každý kánon zužuje předešlou tradici.

Obrazně řečeno, v rámci mnohotvárné a rozlehlé krajiny, jejíž horizont se v dáli ztrácí v mlze, dojde k vymezení jistého území. K tomuto ohraničenému Posvátnému okrsku od té chvíle směřuje veškerá pozornost. Každý kánon vzniká s­ krze vytyčení rozdělovacích linií. Nevyhnutelně tak vyvolává dialektiku mezi tím, co je zahrnuto uvnitř, a tím, co zůstává vně. Vztaženo k bibli znamená toto konstatování rozdělení

nebezpecna literatura.indd 28

28.6.2013 14:44:03

[29]

na kanonické texty a na apokryfy. Tak může pro apokryfy platit, že je „užitečné a dobré je číst“, schází jim nicméně autorita. Takové texty pak nejsou vhodné pro předčítání v rámci bohoslužby či jako argumenty v teologické disputaci.

Podobná dialektika platí i pro sekulární kánony. Kánon „antických autorů“ ztížil v poli své působnosti život „moderním“ autorům: perfectus vetusque scriptor13) způsobí, že je vilis atque novus scriptor14) odkázán do sféry apokryfů.15) Tam, kde působí kánon, jsou vedlejší a vnější hlasy vždy umlčovány. Toto umlčování se může dít na škále od marginalizace až po úplnou tabuizaci. Tak byl například v rámci „kánonu moderny“ tabuizován jakýkoli návrat k historické tradici stejně jako jakákoli výrazová forma vztahující se k čistému zobrazování.16) Příkladem marginalizace je staroarabská pohanská poezie z období před nástupem islámu, džáhilíja, která byla dále uchovávána čistě pro své jazykové kvality.

Cenzoři jsou „pohraniční stráží“ svěřené tradice. V kon­cil­ ních usneseních ji hlídají před virulentním a mnoho­hlasým okolím tím, že přemisťují některé hraniční kameny anebo vztyčují zdi do ještě větší výšky. K cenzuře17) náleží vedle vymezování hranic vůči cizímu, nepravému a chybnému též proces imunizace vůči změně. Tato úloha je svěřena specializovaným institucím, které shrnujeme pod pojmy „péče o text“ a „péče o smysl“. V protikladu k — v zásadě negativnímu — působení cenzury, která vylučuje, umenšuje a zabraňuje, připadá oběma zbylým institucím převážně konzervativní, respektive kreativní funkce.

13) „Dokonalý a starý básník.“ Quintus Horatius Flaccus: Listy, přel. Otakar Jiráni,

Praha, s. 62 — pozn. překl.

14) „Bezcenný a nový básník.“ Tamtéž — pozn. překl.

15) Cit. dle Walter Magaß: Klassik, Kanon und Lektüre. Gibt es moderne Klassiker?

Bonn 1980, s. 20.

16) Ke kánonu avantgardy srov. Siegfried J. Schmidt: „Abschied vom Kanon? Thesen

zur Situation der gegenwärtigen Kunst“, in A. Assmann, J. Assmann (eds.): Kanon und Zensur, cit. dílo, s. 336–347.

17) Rozlišujeme tři ideálně typické základní formy cenzury: cenzura sloužící k uchování moci vůči subverzivnímu, cenzura sloužící k profilování kánonu vůči apokryfnímu (profánnímu, pohanskému) a cenzura sloužící k uchování smyslu vůči heretické‑ mu. V protikladu k oběma zbývajícím typům se čistě mocenská cenzura nevzta‑ huje k pozitivnímu významu, nýbrž si počíná svévolně. Ortodoxní cenzura (typ 3) předpokládá kánon a obrací se proti odlišným interpretacím, srov. k tomu níže.

nebezpecna literatura.indd 29

28.6.2013 14:44:03