thomas c. foster
Jak číst romány jako profesor host
host brno 2014
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 2
15.4.2014 23:52:35
Jak číst romáNy jAko PrOfesoR
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 3
15.4.2014 23:52:35
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 4
15.4.2014 23:52:35
thomas c. foster
JAk číst romány jako pRofeSor
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 5
15.4.2014 23:52:35
Thomas C. Foster How to Read Novels Like a Professor Copyright © 2008 by Thomas C. Foster Translation © Petra Jelínková, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR isbn 978-80-7294-929-8
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 6
15.4.2014 23:52:35
Obsah
11
Poděkování
13
Předmluva. Možnosti románu aneb Nejsou snad všechna zvířata prasata?
19
Úvod. Bylo nebylo: stručné, chaotické
41
1. Úvodní řádky a okamžité
a naprosto subjektivní dějiny románu svádění čtenáře aneb Proč mají romány první stránky 59
2. Nejprůzračnější kraj
67
3. Kdo to tady vede?
79
4. Nikdy nedůvěřujte vypravěči,
91
5. Tichý, klidný hlas
který mluví o sobě (nebo silný a zvučný?) 105
6. Hrdinové (a hrdinky) vytvoření ze
115
7. Když se dobrým knihám
127
8. Jak nám čas dělá vrásky aneb Že by
139
9. Jedno místo za všechny
slov aneb Můj Pip není jako tvůj Pip přihodí velmi zlé postavy ty kapitoly přece jen k něčemu byly? 147
10. Clarissa a její květiny
163
11. Hnětem si kozy
179
12. Osudové věty
195
13. Utápění v proudu vědomí
207
14. Světlo v loděnici Daisy Buchananové
217
15. Beletrie o beletrii
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 7
15.4.2014 23:52:35
235
16. Zdrojové kódy a recyklace
253
Mezihra. Čtěte ušima
269
17. Nepravděpodobnosti: nalezenci
283
18. Jaká je zásadní myšlenka —
297
19. Kdo mi rozbil můj román?
313
20. Neučesané konce
329
21. Historie v románu / Román v historii
343
22. Konspirační teorie
357
Závěr. Nekonečná cesta
363
Seznam literatury. Kritika románu
a mágové, plukovníci a mladí kouzelníci a je tu vůbec nějaká?
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 8
15.4.2014 23:52:35
Pro LiNdu Wagner-MArtinOVOU, bez níž by tento obor byl nezměrně chudší
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 9
15.4.2014 23:52:35
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 10
15.4.2014 23:52:35
Poděkování
Při psaní této knihy — a pochopitelně i v letech předcházejících — jsem měl tu čest být obklopen skvělými lidmi a svůj vděk jsem jim dal najevo tak, že jsem bezostyšně čerpal z jejich vědění. Jsem hluboce zavázán svým kolegům z Michiganské univerzity ve Flintu a Michiganské státní univerzity za řadu rozhovorů, spoustu rad a pomoc s redigováním. Profesoři Fred Svoboda, Alicia Kentová, Steve Bernstein, Anjili Babbarová, Jan Bernsten a Leonora Smithová přispívali ke vzniku této publikace štědře a s velikou trpělivostí, kterou jsem mnohdy pokoušel. Jejich odpovědi a návrhy se v této knize objevují tolikrát, že bych to ani nespočítal. Upřímně děkuji profesorce Jan Furmanové za kritické postřehy, velkorysou podporu a ochotu vyjádřit pochybnosti, když mé úsilí nebylo právě nejhlubší. Je tou nejlepší — a nejneústupnější — redaktorkou, jakou bych si mohl přát. Děkuji rovněž Diane Saylorové a Nicole Bryantové za připomínky, dotazy a kávu. Bez přehánění mohu říci, že tahle kniha by nevznikla bez mých studentů. Neustále se od nich učím něčemu novému a jsem jim zavázán za jejich pochybnosti i důvěru. Nejspíš by bylo oprávněné, kdyby mi naúčtovali školné. Totéž platí o čtenářích předchůdkyně této publikace How to Read Literature Like a Professor (Jak číst literaturu jako profesor), především těch, kteří si udělali čas na to mi napsat. Jejich připomínky, otázky a nápady pomohly utvářet tento text. Popravdě mě nejeden z nich vybízel, ať napíšu knihu, jako je tahle. Měl jsem je poslechnout dříve.
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 11
11
15.4.2014 23:52:35
12
Poděkování patří i Rakeshi Satyalovi, redaktoru HarperCollins, a dalším zaměstnancům tohoto nakladatelství, mé agentce Faith Hamlinové a její asistentce Courtney MillerCallihanové. Proces, při němž se z myšlenky stává rukopis a nakonec kniha, je všechno, jen ne mechanický a tento rukopis měl velké štěstí, že ve všech fázích přišel do správných rukou. A konečně chci vyjádřit nejhlubší vděk a lásku své rodině. Mí synové Rob a Nate trpělivě naslouchali, inspirovali mě svými nápady a v práci podporovali i ve chvílích, kdy jsme měli rybařit, vyrazit na lov nebo spolu něco postavit. Z celého srdce si jich i jejich úsilí vážím. Vůbec netuším, jak by se mi kdy podařilo tuto knihu dokončit, nebýt mé ženy Brendy, která mě povzbuzovala a zahrnovala láskou. S hrdinskou odvahou přijímá mé nesčetné nedostatky a podivné chování a s mým tu a tam chaotickým přístupem k práci má až svatou trpělivost. Zbývá jen říct, že pokud se na následujících stranách vyskytnou nějaké chyby, nikdo z těchto fantastických lidí za ně nenese odpovědnost. Omyly jsou, jako ostatně vždy, výhradně mé.
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 12
15.4.2014 23:52:35
Předmluva
Možnosti románu aneb Nejsou snad všechna zvířata prasata?
13
Kde se nacházíme, když se Huck a Jim plaví na voru směrem na jih? Jak je možné, že se dokážeme ztotožnit s takovým monstrem (a to doslova), jako je Grendel Johna Gardnera? Prožili jste někdy den v kůži Lucy Honeychurchové? Nebo Leopolda Blooma? Humberta Humberta? Toma Jonese? Bridget Jonesové? Romány, které čteme, nám umožňují setkat se s potenciálními variantami nás samých, které bychom nikdy nepoznali a kterými bychom si nikdy nedovolili se stát, a to na místech, kam bychom nikdy nemohli jít (a možná by nás to ani nenapadlo) — a při tom všem víme, že se můžeme vrátit zpátky domů. Zároveň má román své vlastní možnosti: zázraky a triky samotného vyprávění, které jsou samy o sobě odměnou a zároveň svody pro nic netušící čtenáře, ale dost možná i pro ty obezřetnější. Značná část nepomíjivé přitažlivosti románů spočívá v tom, že svou povahou vybízejí ke spolupráci: čtenáři do příběhů hrdinů investují sami sebe, aktivně se zapojují do vytváření významu. Zároveň jsou odměněni potěšením z toho,
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 13
15.4.2014 23:52:35
14
že s hrdiny navázali intimnější pouto, než je tomu u žánrů poněkud zprostředkované povahy, jako je drama nebo film. Tento vzájemný vztah mezi tvůrcem a čtenářem začíná první řádkou, vine se k poslednímu slovu a způsobuje, že nám román zůstává v mysli ještě dlouho poté, co jsme knihu zavřeli. A skutečně je to vztah založený na reciprocitě. Romány si od prvních slov žádají, aby byly přečteny, a naznačují, co bychom v nich mohli hledat. My, čtenáři, se rozhodujeme, zda na to přistoupíme a zda knížku vůbec začneme číst. Sami se rozhodujeme, co budeme v knize považovat za důležité. Postavy a události ožívají díky našemu chápání a představivosti, zapojujeme se nejen do děje, ale do všech aspektů románu a do procesu tvoření významu. Knihu nosíme u sebe a držíme ji při životě, občas dlouhá staletí po tom, co autor zemřel. Aktivní a angažované čtení je pro život románu zásadní, pro čtenáře je pak odměnou a naplněním. V roce 1967 na tom román nebyl zrovna nejlépe, aspoň to tak vypadalo. V amerických periodikách se objevila pojednání autorů s podezřele podobnými jmény a předvídala románu zatracení a zkázu. Francouzský kritik a filozof Roland Barthes vydal v žurnálu Aspen esej nazvaný „Smrt autora“. V něm přenáší veškerou odpovědnost za konstrukci smyslu a významu díla, tedy celou práci s interpretací, na čtenáře, zatímco spisovatel (jehož chápe spíše jako zapisovatele) není o moc více než kanálem, jímž akumulovaná kultura prolévá své texty. Barthes se zachoval tak trochu buřičsky, když autorovi upřel kvazi-božskou autoritu, která mu byla v dřívějším chápání literární tvorby připisována. Především podporuje roli aktivního a tvůrčího čtení, tedy něčeho, o čem bude v této knize řeč. Snad ještě znepokojivější byl článek „The Literature of Exhaustion“ (Literatura vyčerpanosti), který napsal americký prozaik John Barth pro měsíčník The Atlantic Monthly. Podle mnoha čtenářů v něm naznačoval, že román leží na smrtelné posteli.
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 14
15.4.2014 23:52:35
Ve skutečnosti spíše tvrdil, že román v té podobě, v jaké jsme jej tehdy znali, je dost obehraný. „Vyčerpání“ v názvu eseje odkazovalo na vyčerpané možnosti. Podle Barthova názoru bylo třeba, aby beletrie dostala nový impuls, který by ji znovu oživil. V roce 1967 se obecně hodně mluvilo o „smrti“ starých zvyklostí, důraz se kladl na novost a charakteristickou událostí tohoto roku bylo „léto lásky“ a s ním související nahromadění pobuřujících hippies do okolí křižovatky ulic Haight a Ashbury v San Francisku. Pomoc už ale byla na cestě — což však Barth nevěděl, jak se zdá (i když u něj bylo mnohé vlastně úplně jinak, než se zdálo). Téhož roku vyšel román jednoho kolumbijského spisovatele a další román právě psal jistý anglický autor — a tato dvě díla měla tvorbu vyvést z toho, co se jevilo jako slepá ulička. Tím anglickým spisovatelem byl John Fowles, který připravoval Francouzovu milenku — pravděpodobně první zásadnější komerčně úspěšný román, který se vážně vypořádal se změnami v krajině beletristické teorie. Na začátku třinácté kapitoly Fowles o svém pseudohistorickém díle říká, že to nemůže být běžný viktoriánský román, protože jeho autor žije v éře Alaina Robbe-Grilleta a Rolanda Barthese. Čtenáře provokuje viktoriánskými postavami a kulisami, a přitom připomíná, že jde o prozaické dílo dvacátého století, které viktoriánské konvence využívá pro vlastní záměry. Tento odklon od literárních konvencí ale prodeji neuškodil, naopak — Francouzova milenka byla v roce 1969 nejprodávanějším románem v Americe. Oním kolumbijským románem bylo pochopitelně Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze. Ten byl do angličtiny přeložen o tři roky později. Řešení, jež nabídl, nebyla hříčka s metafikcí, ale bouřlivý výbuch báječnosti uprostřed všednosti, který začal být později znám jako „magický realismus“. Tato díla a autoři změnili všechno, dokonce natolik, že Barth se v témž časopise v roce 1979 vrátil s článkem nazvaným „The Literature of
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 15
15
15.4.2014 23:52:36
16
Replenishment“ (Literatura obnovení), v němž přiznal, že situace se za dvanáct let změnila více, než by kdy očekával, a román prý nakonec budoucnost přece jen má. Uvedl, že zejména García Márquez a Italo Calvino tuto formu opět vzkřísili. Co tedy znamená, že „všechno změnili“? Začali je snad všichni napodobovat? Ne, dokonce ani oni sami se nezačali napodobovat. Je jen jedněch Sto roků samoty a ani García Márquez nemůže napsat druhé. Tyto romány však ukázaly možnosti žánru, které takto nikdo předtím nevyzkoušel, nápady, které se dají v beletrii uplatnit a budou dostatečně nové a neotřelé, aby čtenáře zaujaly. Navíc jsem přesvědčený, že zmíněné eseje a romány odhalují i něco víc: historii tohoto žánru. Román neustále umírá, neustále mu dochází dech a neustále se obnovuje a přetváří. Po vzoru filozofa Herakleita bychom mohli říci, že nelze vstoupit dvakrát do téhož románu. Zůstat ve stejné pozici by znamenalo stagnovat. I ti autoři, jichž si ceníme pro stejnorodost jejich tvorby — Charles Dickens, George Eliot, Ernest Hemingway —, se neustále mění a rostou. Posouvají se, byť třeba nepatrně, od jednoho románu ke druhému; kladou si před sebe nové výzvy. Ti, kteří se drží stále téhož, brzy začnou být fádní, nevýrazní a jejich tvorba nelukrativní. A co platí pro jednotlivé spisovatele, to platí i pro formu samotnou. Posun nemusí nutně probíhat vpřed nebo zpět, „pokrok“ je v oblasti literatury spíše iluzí. Pohyb tu ovšem je a být musí. Od žánru, který je v mnoha jazycích pojmenován podle italského slova novella (tedy „novinka“), máme přece tak nějak právo očekávat něco nového, nebo ne? Jeden známý, který působí v jiném oboru, si povšiml, že název této knihy se jen nepatrně liší od mé předešlé, a ptal se: „Jaký je tedy rozdíl mezi romány a literaturou?“ To je výborná otázka, na niž by literární velekněží ani nepomysleli, ale laika napadne okamžitě. Připomíná mi starý sylogismus:
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 16
15.4.2014 23:52:36
„Všechna prasata jsou zvířata, ale ne všechna zvířata jsou prasata.“ Zhruba totéž můžeme vyjádřit v literárních pojmech, když „prasata“ nahradíme „romány“ a „zvířata“ zase „literaturou“. Jsou všechny romány literatura? Tady by se zřejmě napříč akademickou sférou i mimo ni objevily určité neshody. Nezanedbatelné procento literárních znalců se snaží si svůj malý kousek nebe obehnat zdí, i když se jen málokdy shodnou na tom, kdo má zůstat uvnitř a kdo venku. Namítal by třeba Jonathan Franzen něco proti tomu, kdyby ho hodili do jednoho pytle s Jackie Collinsovou? Ani já netvrdím, že je úroveň všech děl srovnatelná. V kvalitě různých románů existují značné rozdíly, stejně jako v kvalitě básní, povídek, divadelních her, filmů, písní nebo lechtivých veršovánek. Přesto se domnívám, že všechny patří do téže oblasti lidského snažení, které říkáme „literatura“. Vymezování rozdílů přichází na řadu až potom. Pro mě existuje „písemnictví“ (a sem řadím i ústní formy zábavy a poučení, protože se ke mně obvykle dostávají právě v psané podobě), a to může být dobré, nebo špatné. Ano, občas je i příšerné, což by mohla být třetí kategorie, ale myslím, že také ji můžeme zahrnout do „špatného psaní“. Dobře, pak jsou tedy všechny romány literatura. Literatura však nejsou jenom romány. Máme tu lyrickou poezii, epickou poezii, drama (a veršované drama), veršované romance, povídky nebo také ty vtipné útvary, co mají Woody Allen a David Sedaris ve zvyku psát pro časopis The New Yorker, ať už je to cokoliv. A také další žánry. Zůstává tak jediná otázka: „Jsou romány prasata?“ Řada prvků je společná všem formám literatury a mnoha významů si povšimneme, ať jde o báseň, hru nebo román. Může to být vytváření určité struktury, obraznost, přenesené významy, práce s detailem, invence — seznam je to skutečně dlouhý. Zaznamenáme však i rysy, které jsou charakteristické pro jednotlivé žánry. Tato kniha se zaměřuje na specifické
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 17
17
15.4.2014 23:52:36
18
formální prvky jednoho žánru, románu. Já vím, já vím — všechny ty kompoziční záležitosti jako kapitoly, perspektiva, styl, poetika, úvody, závěry a charakterizace zní k uzoufání nudně. To jsou ty věci, které vás na hodinách literatury tolik vytáčely, že? Ale ne, už žádné další ploché a plastické postavy! Tak to vůbec být nemusí. Jsou to přece také brány k významu, dveře a okna, jimiž vchází možnosti. Když si autor zvolí, že zpřístupní právě tento vchod, a ne jiný, některé možnosti tím otevře a jiné zase uzavře. Způsob odkrývání postav současně vymezuje a určuje, jaké typy postav se mohou odkrýt. Jinými slovy — to, jak se příběh vypráví, je stejně důležité jako příběh samotný. A jako způsob, jakým na něj budou reagovat čtenáři. Nemůžu jít tak daleko jako Barthes a zlikvidovat autora, ale na významnosti čtenáře se s ním shodnu. Jsme to koneckonců my, kdo existuje ještě dlouho poté, co je autor (jako reálná, fyzická bytost) v hrobě. To my si volíme, že si knížku přečteme, a rozhodujeme se, jestli ještě má nějaký smysl, určujeme, jaký smysl má pro nás, cítíme soucit, opovržení nebo se bavíme nad hrdiny a jejich problémy. Zamyslete se jen nad úvodním odstavcem románu. Pokud se po jeho přečtení rozhodneme, že nám kniha za náš čas nestojí, pak ona kniha přestává jakýmkoliv smysluplným způsobem existovat. Někdo jiný ji možná jednou znovu přivede k životu, ale prozatím je mrtvá — jako Jacob Marley z Dickensovy Vánoční koledy. A ten je úplně tuhý. Došlo vám někdy, že máte takovouhle moc? Ale s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Pokud my čtenáři máme život či smrt románů ve svých rukách, zřejmě bychom se o nich měli dozvědět o něco více.
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 18
15.4.2014 23:52:36
Úvod
Bylo nebylo: stručné, chaotické a naprosto subjektivní dějiny románu
19
Iris Murdochová napsala za celý život jediný román. Ale napsala ho šestadvacetkrát. Anthony Burgess nikdy nenapsal stejnou knihu dvakrát. A napsal jich asi tisíc. Jsou tyto charakteristiky přiměřené a přesné? Pochopitelně ne. Čas od času takovou kritiku směřovanou na texty Iris Murdochové uslyšíte a pravda je, že jsou si opravdu velice podobné. The Green Knight (Zelený rytíř, 1993) — její poslední román před Jackson’s Dilemma (Jacksonovo dilema), titulem poznamenaným autorčinou Alzheimerovou chorobou — není příliš vzdálený knize Pod sítí (1954). Tatáž společenská třída, tytéž starosti, tytéž etické problémy. Výrazná charakterizace a výrazné zápletky. To vše bylo za jejího života hodnoceno příznivě: její obdivovatelé mohli počítat s tím, že každé dva nebo tři roky dostanou nový, a přece povědomý román. Tyto romány byly vždycky zdařilé a čas od času čtenářům téměř vyrazily dech (jako třeba kniha Moře, moře, za kterou získala prestižní cenu Booker Prize).
Foster-Thomas-C-Jak-cist-romany-jako-profesor.indd 19
15.4.2014 23:52:36