Ironie
Před dvěma lety jsem se seznámil s jednou starou ženou. Trpěla nemocí, o níž byla přesvědčená, že ji přivede do hrobu. Byla ochromená po celé pravé čás ti těla. Jednou polovinou zůstávala na tomto světě, druhou už mu byla cizí. Neposedná, upovídaná stařenka odsouzená k mlčení a nehybnosti. Celé dny sama, negramotná, ne zrovna vnímavá, zato zcela oddaná Bohu. Věřila v něj. Na důkaz měla růženec s olověným krucifixem a sádrového svatého Josefa s Ježíškem. Tušila, že na její nemoc není léku, tvrdila ovšem opak, jen aby vzbudila zájem, vše ostatní svěřovala Bohu, kterého tak nehodně milovala. Onoho dne zájem vzbudila. Zájem jednoho mladého muže. (Jenž vě řil v pravdu a na druhou stranu věděl, že paní brzy zemře, o řešení toho rozpo ru však nijak neusiloval.) On se o stařenčiny obtíže vážně zajímal. Pochopi la to i ona. Podobný zájem nemocná nečekala. Živě mu líčila všechny svoje trampoty: sama už má na kahánku, mladým se ale prostor dát musí. Jestli se
23 camus-eseje.indb 23
rub a líc
1.8.2014 15:21:10