Monografie Jiřího Zizlera přináší interpretaci díla českého básníka Ivana Diviše (1924 –1999) a je první syntetickou prací věnovanou tomuto významnému autorovi. Kniha sleduje Diviše od jeho debutu První hudba bratřím (1947) přes sbírky z šedesátých let až k posledním veršům z konce předminulé dekády. Vrchol přitom spatřuje v exilové trilogii Beránek na sněhu (1978), Odchod z Čech (1981) a Moje oči musely vidět (1991). Autor se zaměřuje zvláště na Divišova klíčová témata — náboženskou konverzi a nepřetržitý zápas o víru v Boha, vztah k milovaným i nenáviděným Čechám — i na jeho pojetí poezie jako zázračného daru schopného oslovit a měnit svět. Dílo vychází z analýzy Divišova jazyka, ústícího v sugestivní magii, jež z něj činí básníka v plném slova smyslu moderního, a představuje jej jako mistra velkých rozporů a protikladů i výrazové strmosti. Ivan Diviš vystupuje ze Zizlerovy monografie jako stvořitel jedinečného a nezaměnitelného poetického světa, jehož smyslem tvorby je hledání naděje a vášnivý protest proti barbarství dějin.
Cena: 249 Kč ISBN 978-80-7294-885-7
JIŘÍ ZIZLER IVAN DIVIŠ VÝSTUP NA HORU POEZIE
T VÁ Ř E Č E S K É L I T E R AT U R Y TVÁŘE ČESKÉ LITERATURY
JIŘÍ ZIZLER
IVAN DIVIŠ / VÝSTUP NA HORU POEZIE HO ST
Zizler_obalka.indd 1
29.8.2013 18:14:12
H ST
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 1
28.8.2013 12:58:40
TVÁŘE ČESKÉ LITERATURY
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 2
28.8.2013 12:58:40
JIŘÍ ZIZLER
IVAN DIVIŠ / VÝSTUP NA HORU POEZIE
BRNO 2013
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 3
28.8.2013 12:58:40
4| Recenzenti Doc. PhDr. Jaroslav Med, CSc. PhDr. Vladimír Karfík
Publikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/06/0972 a výzkumného záměru AV0290560517 © Jiří Zizler, 2013 Photo © Libor Stavjaník — přední strana obálky Petr Kotyk — s. 198, 204, 209, 211 Josef Nikodým — s. 179, 186 Josef Chuchma — s. 162 Bohdan Holomíček — s. 195, 203 Památník národního písemnictví — s. 10, 18, 64 Písemné dokumenty z archivu Miroslava Kováříka — s. 59, 61, 66, 68, 78 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-885-7
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 4
28.8.2013 12:58:40
|5
Obsah
Úvodem ..............................................................................................7 I / Život duše — První hudba bratřím (1947) .............................9 II / Druhý začátek — Uzlové písmo (1960) ................................16 III / K srdci ženy — Rozpleť si vlasy (1961) ................................26 IV / S průhlednou hlavou. Chemie socialismu — Deník molekuly (1962), Eliášův oheň (1962) .......................31 V / Od jsoucna k bytí — Morality (1963) ...................................41 VI / Smrtelně vážná show — Chrlení krve (1964) ......................46 VII / Slovo ze spánku — Umbriana (1965) ...................................52 VIII / Já je i něco normálního — V jazyku dolor (1966) ................57 IX / Cestou do Damašku — Sursum (1967) ................................63 X / Na konci jazyka — Thanathea (1968), Noé vypouští krkavce (1975), Křížatky (1978) .....................73 XI / Opuštěn poezií? — Obelst (1981), Průvan (1978), Žalmy (1986), Obrať koně! (1988) .........................................92 XII / V jiných prostorech — Teorie spolehlivosti (1972, 1994), Papouščí město (1988), Slovem do prostoru (1993) ...........121 XIII / Velká trilogie — Beránek na sněhu (1978), Odchod z Čech (1981), Moje oči musely vidět (1991) .........135 XIV / Vyprávět příběh — Jedna loď (Laura Blair) (1994), Hora pokušení (1995), Češi pod Huascaránem (1998) ...... 171
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 5
28.8.2013 12:58:40
6|
XV / Cestou k poslednímu — Tresty (1994), Kateřina Rynglová (1996), Verše starého muže (1998), Poslední básně (2001)..........................................................193 XVI / Fenomén Diviš .....................................................................206 Kalendárium .................................................................................213 Dílo Ivana Diviše (včetně divadelněkritické epizody v roce 1948) a jeho ohlas — bibliografie .......................................215 Jmenný rejstřík .............................................................................260
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 6
28.8.2013 12:58:40
|7
Úvodem
S tvorbou Ivana Diviše jsem se poprvé setkal jako student v první polovině osmdesátých let, kdy patřil mezi autory přísně zakázané, oficiálně neexistující a jeho díla byla vyřazena z knihoven. Vyvolal ve mně rozporuplné pocity — jazyková virtuozita vedle křečovitých násilností, široce obzíravá učenost a sentence z periferie, vznešenost a naturalismus, étos naděje a výkřiky z poslední příčky nejzoufalejší skepse, touha po přísném řádu a volné těkání. Jeho poezie mě atakovala, zasahovala a zneklidňovala, brala jistoty a kladla otázky. Od takového básníka nebylo možno jen tak odejít, aniž by člověk necítil potřebu se vracet a znovu vnikat do jeho strmého, obtížně srozumitelného výrazu. Setkávání s Divišovou poezií nemohlo čtenáře nepoznamenat, ať už s jeho hlasem souzněl nebo mu musel oponovat, každopádně byl vtažen dovnitř a jako účastník lyrického dění participoval na jeho verších. Rozporuplnost a protikladnost jsou určujícími znaky Divišovy osobnosti, jeho osudů i literárního díla. Jakkoli jsou propasti rozporů i ostny antinomií tíživé a zraňující, přece jen přispívají k syntéze. Bez nich je obraz světa falešný, plochý a bezcenný. Divišovo dílo s bytostnou urputností a zarytou soustředěností tvrdí, že věci musí být vysloveny. Bez polovičatostí a kompromisů, vší silou protestuje proti zapomnění, ustavičně připomíná, v jak nemocném a tragicky nedokonalém světě žijeme. Poezie je pro něj formou odpovědnosti za dějiny, která se nechce vzdát svého ideálu. Angažuje se způsobem, který je naprosto nezneužitelný. Energie, naléhavost i cit pro řeč, s nimiž se vrhá do zápasu o přetvářející výraz
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 7
28.8.2013 12:58:40
8|
a slovo, činí z Ivana Diviše autora, který je v české literatuře jedinečný a nezastupitelný. A který si zaslouží stálou pozornost čtenářů a vykladačů. Příspěvkem k poznání Divišova díla by se chtěla stát i tato práce. Básníkovou biografií jsem se v ní zabýval jen potud, pokud jeho životní peripetie ovlivnily a poznamenaly tvorbu. Rovněž jsem nevyužil Divišovu korespondenci, jež čeká na vydání a nepochybně ukrývá pozoruhodné hodnoty. Mým záměrem bylo pokusit se o interpretační uchopení a otevření jeho čtenářsky ne vždy snadno přístupného díla. S ohledem na svoje založení — a i při vědomí Divišova malého nadšení pro všechny formy „odborné“ interpretace uměleckých děl — jsem zvolil formu eseje. A ponechal jsem v něm dostatek místa pro to nejdůležitější — poezii.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 8
28.8.2013 12:58:40
|9
I / Život duše — První hudba bratřím (1947)
Kamil Bednář Ivana Diviše, jehož básnický debut jako jeho patron zařadil do edice Nová jména v nakladatelství Václava Petra, na obálce knihy charakterizuje jako básníka, „v jehož úsilí jako by se spojovala metaforická vášeň pro zachycení světa v jeho nejchvějivější, nezachytitelné prchavosti s neméně vášnivou vůlí najít onu hlubinu bezpečnosti, o kterou současný člověk […] tak bolestně zápasí“. Podobnými slovy by Bednář mohl popsat i poezii vlastní — a závislost Diviše na tvorbě jeho vzoru i celého bednářovského okruhu je zjevná. Do volné skupiny autorů kolem Kamila Bednáře (B. Březovský, A. Bartušek, M. Holub, V. Kovařík, Z. Urbánek, J. Hiršal, kritik J. Červinka) se Diviš zařadil po roce 1945. Podílel se na obou číslech sborníku Ohnice z roku 1947. Publikoval zde mj. text „Odpověď a poznámka“, v němž se pokusil vymezit svůj životní pocit, noetické východisko a ujasnit si svůj přístup k poezii. Jako svůj záměr deklaruje touhu „pochopit život a lidskou sudbu, pochopit toto ovšem stranou ideologií, iluzí, stranou idealistického zastírání pravé tváře člověkovy existence na straně jedné, a naopak i stranou materialistických náboženstev.“1 Spiritus agens skupiny Kamil Bednář na okraj sbírky Milenka modř ke svojí tvůrčí metodě poznamenává: „Byly to pokusy stvořit báseň z pouhých slov, nabitých toliko svým vnitřním, nikoli logickým obsahem. Slova měla dohromady vytvořit báseň neskutečnou, 1 Ivan Diviš: „Odpověď a poznámka“. Ohnice 1947, č. 2, s. 61.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 9
28.8.2013 12:58:40
10 |
a přece skutečnou, v tom smyslu asi, v jakém může být neskutečnost souhrnem a syntéza skutečností.“2 V duchu této neurčitosti, jež chce poezií zprostředkovat spíše jakési psychické a spirituální napětí (přímo se zde mluví o „elektřině vesmíru“), záblesky, tušení, vanutí a stíny, nazírané šaldovským „jitřním zrakem“, se nese i výraz Divišovy První hudby bratřím. Diviš se svým založením dostává také do sousedství české poválečné spirituální lyriky, kteIvan Diviš v 50. letech rou mj. reprezentují Jan M. Tomeš (Za…, 1946, Ruby, 1947), Jan Kameník (Neviditelný let, 1947), Jan Vladislav (Nedokončený obraz, 1946) a autoři orientace vyhraněnější, spojené s křesťanským světonázorem, zvláště Ivan Slavík (Snímání, 1947), F. D. Merth (Refrigerium, 1947), Zdeněk Rotrekl (Pergameny, 1947) a Vladimír Vokolek (Cesta k poledni, 1946). Společné jim jsou duchovní vertikály, vizionářská snovost, slovní magie i jistá artistnost, tázání po novém člověku jako reakce na dehumanizující válečnou zkušenost, v některých případech i tíhnutí k abstraktnosti a sublimnosti. Každý z nich se však soustřeďuje na jiné aspekty, dimenze a esence bytí — u Tomeše je to smyslově odhmotněná mluva živlů a platonismus, u Kameníka mysticky osamocená výlučnost a přeludná zastřenost tvarů, hledání rovnováhy mezi světem „stínovým“ a oním nesnesitelně reálným, u Vladislava odvrat od pozemských příslibů a odhodlání k pouti za neznámým, víra ve slovo zároveň nemohoucí, všemocné i všeobsáhlé, u Rotrekla naslouchání tichým echům jevů a forem, i pozorování skrytých provázaností a jejich tajnosnubné pospolitosti. Objevuje se i potřeba obsáhnout prázdnotu doby, charakterizované rozevřenou trhlinou mezi včerejškem a dneškem, v níž se vytratil čas, a nahradit ji jasnou a pevnou hierarchií duchovních hodnot. Ohrožení člověka vystupuje na povrch v poezii Jana Zahradníčka i Vladimíra 2 Kamil Bednář: Střepiny, o které jsem se sám pořezal. Československý spisova-
tel, Praha 1971, s. 116–117.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 10
28.8.2013 12:58:40
| 11
Vokolka (ve sbírce Cesta k poledni „čas se zastavuje, zpožďuje se den co den / a nebude již natažen, že odevšad je slyšet jen / smrtelný chropot promísený tvrdým potleskem… / v posledním tažení je zem?“3). Zvláštní afinitu k Divišově debutu vykazuje Snímání Ivana Slavíka; obě knihy se stýkají svou trýznivou roztoužeností, očarováním nedotknutelnou a pomíjivou krásou, romantickým zanícením a náboženskou horoucností, která je však u Diviše přes jeho „kristocentrismus“ povýtce neurčitě zacílená, zatímco u Slavíka již přichystaná ke konverzi; i Slavíkovo zděšení svědka válečných zvěrstev jej obrací ke skutečnosti Kristovy oběti v dějinách. Mezi sbírkami výše zmíněných autorů cirkuluje i řada témat a motivů — smrt, nepoznatelnost světa, toužící a tesknící duše, váhavost, plachá a zraňující intimita, poutník a pouť, odcizené město, země, hudba, (půl)noční krajiny, luna, mraky, vítr. Spirituální lyriku však spojovala i větší či menší distance a neporozumění, ba výhrady i averze, s nimiž se setkávala ze strany levicové kritiky; její poúnorové potlačení a vytěsnění bylo už jen logickou a očekávanou dohrou. Diviš mohl být přese všechno řazen ke spirituálním autorům jen velmi volně, přes vzájemné spojitosti ho od nich odděloval počasný optimismus, intenzivní senzualita i důraz na kolektivitu; ale jeho První hudba je symptomaticky v recenzi Jaroslava Janů (společně s Kovaříkovou sbírkou Prach) ocejchována jako dítě pokleslého, „célinovského“ baroka, jež je „bědné, infernálně rozkladné a hrozivě dekadentní“, „baroko hluboké vnitřní ochořelosti, duše rozvrácené“.4 Datum uveřejnění recenze z hlediska dalších osudů Divišovy tvorby nepostrádá silnou symboliku. Název Divišovy sbírky deklaruje skutečnost debutu („první“), intenci melodickou a harmonickou („hudba“) a nakonec přichází výraz poněkud dvojznačný — můžeme jej přijmout jako přiznání k náboženské víře, ke křesťanství (dokonce bychom mohli dedukovat oslovení typické pro evangelické denominace), nebo jako vyznání univerzálního všeobjímajícího lidství (redukce na maskulinitu je ovlivněna nejspíš známým heslem Velké francouzské revoluce). „My, víš, čemusi nejdůležitějšímu nenávratně odrostli,“ říká Diviš v jedné z prvních básní. Celou sbírkou proniká vědomí nenahraditelné ztráty mládí, které pohltila válka, přervala jeho organický 3 Vladimír Vokolek: Vyprodaný čas. Atlantis, Brno 1999, s. 206. 4 jj [Jaroslav Janů]: „Dvě prvotiny“. Svobodné noviny 25. 2. 1948.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 11
28.8.2013 12:58:41
12 |
vývoj a zanechala za sebou nezacelitelné trhliny, mezery a rány. V básni s názvem „Mrtvice“ Diviš líčí šok způsobený 15. březnem 1939, německou okupací a příchodem vojsk do Prahy: Bylo nám jak po koupeli, lehko, voňavě, tu nohy na růži, tu na hroby jsme kladli střídavě, v stříbrné kolébce město šťastně spalo a listí dávných princů na ně dopadalo. Náhle cítil jsem jak tělo v sloup mně tuhne hlavu v olovech jsem měl a v ústech mládí ztuhlé, třeštili jsme oči v Nic — a v padajícím ledu pozpátku jektali jsme abecedu……5 Ukončení sladké a povznášející idyly mládí mělo podobu ochromujícího setkání tváří v tvář se smrtí a jejím mrazivým dechem, který na dlouhá léta oddálil příležitost k normálnímu životu. Válka, strašné kolektivní neštěstí, se vrací do celé sbírky v reminiscencích na její oběti, jako připomenutí závazku, jimž jsou k nim tvůrci obtěžkáni. Básník se stylizuje jako kdosi, koho zrodila doba, v níž poznal, že nejvíce život voní a chutná ve stínu smrti. Odtud i stálé kontrasty křišťálové krásy a něhy a válečného běsnění, apokalypticky ohnivého přívalu a nezkaleného půvabu drobných kvítek, symbolů naděje. Přitahují ho krajiny v romantickém nasvícení („pole plála jako chryzopras“; „na vodě orchidej blýštěla se“; „zlatohnědé harfy stromů“), jež ho přenášejí do atmosféry polosvěta — polosnu. Jeho bytost rozpolcuje hluboká smyslovost a erotická vznícenost, kde dualita duše a těla je pociťována jako vznětlivý svár, střetnutí plamene a vody („ekrazit smilstva hrál si s leknínem / blesk jeho krutě zasahoval nebesa —“6). V Divišově debutu se zvláštním způsobem prolíná religiózní motivika s hledáním duše, kterou soustavně apostrofuje a konstruuje jako horizont vytvářející lidskou celistvost a úplnost: Ó Duše, vybuchuj a zař, ó Duše, zaklínám tě, věčně žij a třeba bez boha, jen žij 5 Ivan Diviš: První hudba bratřím. Václav Petr, Praha 1947, s. 48. 6 Tamtéž, s. 23.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 12
28.8.2013 12:58:41
| 13
po smrti těla, v kterém zaseknuta tkvíš a zase do těla se vrať, ať je znovu sladce rozpoltíš7 Zároveň si uvědomuje její prchavost, nezachytitelnost a přelévavou rozplývavost („A my se užíráme, podobni sochám stínů / pro legendu duše, nezměrnou a maličkou…“8), od níž nelze očekávat nic pevného, hmatatelného a záchytného („film historie jako vášeň chytal / a duše nepracovitá / ani polínko nepřidala“9); konfrontuje velké děje a kataklyzmata se závany jemnosti, křehkosti a něhy, s jejichž působením se identifikuje, ale pociťuje i znepokojivou skepsi a evidenci jejich malé účinnosti v chodu světa („nežli se zřítí docela, / rozprášiv se v atomy něhy, / která nepomůže ani myši…“10). Evangelijní poselství působí jako příslib, který ale může být naplněn jen součinností lidské vůle a energie, která v jeho případě znamená zacházení s darem poezie: Ježíši milosrdný, neznámý tak naprosto, jen hřeby z tebe zůstanou, protože ohmatat se dají, poezie milosrdná, kdyby obvazy tvé, aspoň v nemocnicích byly prospěšné —11 Autor, který Boha nezná, si přeje, aby existoval — zůstává zatím pouze hypotézou, která vyžaduje každodenní prověřování rozumem i citem, prosbou i útokem, i za cenu odražení a zklamání. Přes agnosticismus nechť v básníkovi zůstane „poznávací náruživost, i když ovšem zeslabovaná a narušovaná bolestným vědomím své, koneckonců, nemohoucnosti a marnosti. Konvergace k ,věčné pravdě‘, ,objektivní pravdě‘, ale jen konvergace. Nikdy jejich uchopení“.12 Kristus je pro něj úběžníkem lidských dějin, ale nerozhodl se dosud, zda jej přijme jako Bohočlověka, nebo pouhou citovou konstrukci, která vzešla z doby a podmínek (s odstupem let u příležitosti exilové reedice roku 1982 Diviš myšlenkový a výrazový svět sbírky komentuje: „Ať už zdařileji či méně zdařile je tu divokost, 7 8 9 10 11 12
Tamtéž, s. 20. Tamtéž, s. 38. Tamtéž, s. 52. Tamtéž, s. 43. Tamtéž, s. 5. Ivan Diviš: „Odpověď a poznámka“. Ohnice 1947, č. 2, s. 58.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 13
28.8.2013 12:58:41
14 |
odpor ke konformitě, apolitičnost […]. A je tu už věrnost Kristu, jehož se člověk nikdy nesmí pustit jako nejkrásnější lidské míry.“13). Z Kristova poselství vyplývá nutnost nechat se prostoupit milosrdenstvím a v každodennosti jednat důsledně a radikálně: u vrat vašich kňučel pes — a vy jste mu otevřeli, mí drazí, usmějte se14 Poprvé se u Diviše objevuje myšlenka poezie jako mohutné, přetvářející síly, která může zachraňovat, vykoupit a spasit svět („Všeprostupující buldozer poezie / vás drtí na prsou a pracuje tam, Věřte / a zachrání vás“15). V pasáži, kde apostrofuje svou „píseň“, zaznamenáváme názvuky jeho pojetí poezie z počátku šedesátých let: A ty písni, poslyš, byť stokrát plakalas už nezaplač, ani nehlesni, mlč pohrdavě a přivoláš to, jistě přivoláš, svítání siné nad zborcenou duší, až sama svalem ze sebe se vyrveš, jazyk křesla plyšového si vyřízneš, pancíř zoufalství třeba si navlékneš, ale úsměvného…16 Autor tu přivolává proměnu svojí poetiky a výrazu směrem k pravdivosti a síle emocí, oproštěnou od „jazyka křesla plyšového“; touží po lyrice, která by tolik nepodléhala kouzlu duše a žila z konkrétních prožitků a rozporů. (Jeho prvotina ale ještě inklinuje ke klasickému tvaru, píše pravidelným jambotrochejem a využívá všech druhů rýmu, sdruženého, střídavého i obkročného. S rýmem a rytmem se brzy ovšem rozloučí navždy a do konce života až na malé výjimky
13 Josef Jedlička: „S Ivanem Divišem nad První hudbou bratřím“. Obrys 1982,
č. 2, s. 58. 14 První hudba bratřím, cit. d., s. 41. 15 Tamtéž, s. 11. 16 Tamtéž, s. 57.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 14
28.8.2013 12:58:41
| 15
zůstane u volného, nerýmovaného verše.) Básníkovi to musí umožnit lidský a tvůrčí růst, v nějž hluboce věří a na nějž spoléhá: Když jsme poznávali, hloupé srdce mé, že jak zlato, týrané proudem v řece, přece, přece, přece neviditelně z toho všeho rosteme…17 První Divišova sbírka přináší v zárodečném stavu typické a nezaměnitelné rysy budoucího básníka — vypjatá až přepjatá obraznost, hojné apostrofy, stylizovanost a ozvláštňování, prozkoumávání možností a uzření člověka v temném stínu šklebící se reality, konfrontace velkých dějů a ambicí s až podprahovou křehkostí a líbezností, obliba paradoxů a urputná dobyvatelská snaha. Nejlépe to vyjadřuje sám básník, který si sám exaktně určil silokřivky svého směřování na dalších padesát let: „maximalistická nepokora, dobyvačná eruptivnost ducha; chci poznat! Všechno! Jistotu! Být jako Bůh, je-li, vědět tolik jako on, je-li!“18 17 Tamtéž, s. 63. 18 Ivan Diviš: „Odpověď a poznámka“. Ohnice 1947, č. 2, s. 59.
Zizler_sazba_uprava_v01.indd 15
28.8.2013 12:58:41