Karel V. Rais POVÍDKY
Cena 349 Kč ISBN 978-80-7294-801-7
NAKLADATELSTVÍ HOST
ČESKÁ KNIŽNICE
Karel V. Rais Prebal_Rais.indd 1
POVÍDKY
Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků do současnosti bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Začala vycházet roku 1997 v ČS, v roce 1998 přešla do NLN a od roku 2009 do nakladatelství Host (viz www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů naleznete na konci této knihy. V roce 2013 dále vychází: Vítězslav Nezval Básně III, Jan Blahoslav Čtyři menší spisy, Jakub Deml Pozdrav Tasova, Karel Jaromír Erben Kytice / České pohádky (reedice). Na rok 2014 připravujeme: Karel Čapek Loupežník / RUR / Bílá nemoc, Matěj Milota Zdirad Polák Vznešenost přírody / Cesta do Itálie, Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce (reedice), Antonín Sova Básně a Konstantin Biebl Knihy básní.
Karel V. Rais se řadil na přelomu 19. a 20. století k nejčtenějším českým spisovatelům. K jeho oblibě vedly kromě úspěšného psychologického románu Kalibův zločin také povídky z českého venkova, které přinášely nezkreslený obraz života vesnického člověka tak, jak se s ním autor ve své učitelské práci setkával po dlouhou řadu let. Výbor, který uspořádal a k němuž komentář napsal Robert Adam, přináší reprezentativní průřez Raisovou tvorbou, v níž je důraz kladen na prostotu vyprávění a soucitný i kritický pohled na mezilidské vztahy. Idylický obraz venkova, jak byl do té doby čtenářům předkládán, se v jeho povídkách mění. Rais své čtenáře ale nešokuje ani neohromuje; jeho hrdinové — většinou starci a děti — hodnověrně zápasí o své místo v životě. Pořadatel vybral prózy, které dobou neztratily na účinnosti a dokáží oslovit i dnešního čtenáře.
27.9.2013 13:49:22
ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Rais_sazba_v2.indd 1
2.10.2013 15:09:47
Karel V. Rais
Rais_sazba_v2.indd 2
2.10.2013 15:09:47
POVﾃ好KY
BRNO 2013
Rais_sazba_v2.indd 3
2.10.2013 15:09:47
Uspořádání, ediční příprava, komentář, slovníček a vysvětlivky Robert Adam Vědecká redakce Věra Menclová
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Editor © Robert Adam, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-801-7
Rais_sazba_v2.indd 4
2.10.2013 15:09:47
Z vlasařských pamětí
I/
Zašel si do hospůdky pěkně obílené, jež vedle cesty z Hořic k Miletínu čerstvým zeleným věncem chvojovým, rudými stuhami opleteným, vábila dále. Na tabulce nad okny byl uprostřed namalován strom světle zelený, pod ním stolec a židle, na každé chlapík, v jehož bílém obličeji ostře vynikaly dvě tmavé tečky — oči, notný trojúhelník — nos a přímo ďábelské kníry. Před jedním ráznými barvami vykouzleným pijákem se rděla sklenice cihlově natřená, ozdobená pořádnou křídovou čepicí bílé pěny, před druhým sklenička obarvená karmínově, čímž byla snad naznačena višňovka nebo skořicová. Kolem malby bylo napsáno: „Hostinec u zelenýho stromů. Prodej pjva i kořalki.“ Všed do šenkovny, vlezl za stůl, jehož nohy byly složeny křížem jako u dřevařského kozlíku a čistě vydrhnutá deska samá červotočivá dírka. Důkladnou koženou tašku položil vedle sebe na lavici, tvrdě červeně natřenou, trnovku postavil do kouta a poručil si pivo; vytáhnuv z náprsní kapsy dýmku, na jejíž hlavičce namalováno bylo poprsí čarovné krásky z Východu, zahleděl se po světnici a pomalu kroužil bledošedé obláčky. 5
Rais_sazba_v2.indd 5
2.10.2013 15:09:47
Světnice byla veliká, se stropem černě obarveným, se stěnami, jejichž trámy byly natřeny tmavě rudě, omítka mezi nimi bíle. Uprostřed šenkovny byl strop podepřen mohutným, oblým dřevěným sloupem, na němž bylo přilepeno „boží požehnání“, ozdobené rytinami svatých a světic; nade dveřmi visela malá skleněná tabulka s nápisem ze stříbrného papíru v černém poli „Našemu počínání dej, bože, požehnání“. Po stěnách byly rozvěšeny zakouřené obrázky svatých, stará podobizna Havlíčkova, Husova a Žižkova. V rohu u dveří stála vysoká ohrada jako veliký kotec pro husy; byla to tajemná lištová skrýš ramenatého pana hospodského, také vesnického řezníka, jenž ve svém útulku byl pološerem bezpečně chráněn před zvědavým okem hostů, kteří hleděli vyzkoumati kutění pana hospodského, malujícího čárky na tabulce, smývanou křídou již zšedivělé, nebo nalévajícího pivo z plecháčů do sklenic. Kromě přišedšího hosta seděli u stolu, ohradě nejbližšího, dva kamarádi; podle zablácených a pobílených šatů poznal hned každý, že jsou řemesla zednického. Čepice, hrající všemi barvami, seděly jim na hlavách, přikloněny jednomu k pravému, druhému k levému uchu, rozedrané zástěry splývaly na kolena; boty, barvy žluté cihlovky, měl jenom mladší, staršímu časem zaklepal na noze pantofel, z jehož špičky vyzíral mohutný palec. Mladší, asi pětatřicátník, byl zedník Bartoníček; druhý byl dobrý padesátník, maličké, jako ze všech šroubů vymknuté, rozlámané postavy, hlavy hodně již prosivělé, a jmenoval se Morcha. Obličej Morchův byl jako oplesnivělý, pod nosem stály jehlovité vousky; mladší byl dost pěkného obličeje, ale oči měl jako na vodě. Morcha kouřil z umolouzené kořenky, kterou zuby ještě dobrými chvílemi zdvíhal i přes polohu vodorovnou, Bartoníček dokuřoval zbytek doutníku, přesunuje ho z jednoho koutku úst do druhého. Když neznámý vstoupil, obrátili trochu hlavu ke dveřím, prohlédli si ho ostrým pohledem a umlkli; Bartoníček se vyplil mezi zuby — jen to zasyčelo! 6
Rais_sazba_v2.indd 6
2.10.2013 15:09:47
Ale v malé chvilce proudil zas šenkovnou přerušený hovor. „Vždyť jsem ti povídal — ty máš ženu královnu!“ „To vím; ale taky nebýt jí, nemohl bych tohle dělat; víš, Morcho, mám ji taky rád, to ti musím říct — neboť ona umí práci — člověk se diví!“ „Inu, víš, ale trápí se!“ a Morcha se ušklíbl. „Co, trápí se — má mne nechat dřít za pár grošů? Čert vzal palíra; za týden člověk nepřinese domů ani na oběd! A děti nemám — co teda?“ Morcha zdlouha zabafl a vypustil oblak bělošedého kouře; měl doma asi šest krků věčně věkův hladových, a do práce se mu po čertech nechtělo; ještě že se tu dnes sešel s drahým kamarádem. „A když se ti, kamaráde, napiju,“ trochu ztěžka, breptavě pokračoval Bartoníček, „mám teprve z těch chlapů zatr… rozum a moudrost; člověk aby se jim dřel, a oni dělají pány. Když se napiju, tu ti, Morcho, mluvím všemi řečmi, na jakou si vzpomeneš, a písniček si naskládám — škoda že to do rána zapomenu; mohl bych je prodávat na jarmarcích!“ Morcha vážně přikývl a pilně si hleděl zrezavělého společného plecháče, z něhož čpěla kořalka nejlacinější. Teď se Bartoníček obrátil na cizince: „Odkudpak, příteli?“ „Od Chrudimě.“ „Od Chrudimě — jakpak se tam hodně staví? Taky tam tak dřou za pár mizerných krejcarů? A od jakéhopak jsme fochu?“ vyptával se nepřetržitě. „Kupuju vlasy.“ „Áááá —“ Bartoníček se na chvíli zamlčel, „a platí to?“ „Inu, jak které; za některé dám pětku hned, některé nechci ani zadarmo!“ „Mhm.“ Morcha právě dopil a prázdným plecháčem zarachotil na stole. „Kmotře, nalejte!“ poroučel hostitel věrného kamaráda. „Máš dost!“ 7
Rais_sazba_v2.indd 7
2.10.2013 15:09:47
„No kmotře, tohle mi neříkejte; to víte, že jsem cakr…“ „Dřív zaplať!“ „Copak jsem vás někdy o krejcar ošidil? Copak mi to žena nepřeje? Nalejte!“ „Nenaleju!“ Morcha se ušklíbl; Bartoníček ten úsměv zahlédl, ale jen plivl mezi zuby a mlčel. „Pojďte se mnou; moje Baruška má vlasy jako princezna. Ty počkej!“ Vlasař se zdvihl, vzal hůl a brašnu, zaplatil a vyšel za zedníkem, jenž se návsí motal k chaloupce, v které v malé světničce se ženou zůstával. Když do světničky přiklopýtal, bledá, prací a žalem utrápená Baruška seděla tam nad šitím. Vlasař čekal venku. „Poslouchej, Baruško, máš ještě peníze?“ měkce a úlisně ptal se Bartoníček. „Kde bych je vzala? Víš, že jsem ti dala poslední. Počkej do zítřka!“ Chvíli mlčel. „Baruško, je tu nějaký pán až od Chrudimě, kupuje vlasy; prodej je, bude peněz jako cucků,“ a Bartoníček si se zvláštním gustem odplivl. Baruška se naň podívala velikýma modrýma očima a vyhrkly jí slzy. Bartoníček je zahlédl, ale přece zavolal vlasaře. „Tuhle se podívejte!“ a strhl ženě šátek z hlavy. Dlouhý proud lesklých bledých vlasů se vyhublé ženě rozvlnil po zádech. „Co dáte?“ „Doslova čtyři a šátek, pěkný vlněný — takovýhle!“ „Ale já je nedám!“ zaúpěla žena. „Co nedáš — tolik peněz za trochu vlasů; však zas narostou! Stříhejte!“ a podržel třpytné kštice. Nůžky v zlatém prameni zasvištěly. Vlasař vysázel peníze, na stůl položil šátek a spěchal z chalupy; Bartoníček v patách za ním. 8
Rais_sazba_v2.indd 8
2.10.2013 15:09:47
Baruška hlavu majíc v dlaních, seděla skloněna jako ve mdlobách — jen chvilkami zaštkala hlasitě… Barák propil, těžce vydělaný groš propíjí, a teď i ty vlasy… Ty vlasy, které kdysi hladíval a líbával! Proč ho má posud tak ráda? — Pozdě v noci přišel Bartoníček nadobro opilý. Žena již spala a ten muž darebák padl u jejího lůžka a plakal až běda, že jí dal ustřihnout ty dlouhé zlaté proudy! Zítra by je prodal nanovo…
II /
U malého salónku se pootevřely dveře jen tak na dvě pídě a jimi nahlédla světlovlasá hlavička. Čtrnáctileté dívčí stvořeníčko v krátké umuděné vlněné sukýnce, na niž splývaly rozpuštěné světle zlaté vlasy, vystoupilo na špičky, jiskrné oko se podívalo do pološera, ale hned opět lehounce jako velký zlatokřídlý motýl prchalo děvčátko pokojem ke kuchyni. Tam dívčí rtíčky zaševelily: „Ještě spí, Elzinka ještě spí!“ Paní oficiálová pozdvihla trochu hlavu, a sedíc na rozviklané bílé židli vedle kamen, podřimovala dál. Bledovlasý diblík usedl v koutku a bavil se nad francouzskou mluvnicí, přes tu chvíli špule růžová ústa na některé slovo, po čemž vždy bílé zoubky vycenil v čtveráckém úsměvu. Zlaté vlásky se po děvčeti vlnily jako vzácný pláštík. U kuchyně zavrzly dveře a na práh vstoupila mlékařka, přinášejíc velký hliňák, z jehož otvoru vystupovala nafouknutá pěna smetanová. Paní oficiálová na pozdrav jen lehynce přikývla, vrásky, dříve nepohnuté, se jí stáhly do špičatějších hran a vlažné oči zamrkaly. Přijavši hrnek, postavila ho na plotnu k jinému, jehož kraj oblých stěn byl lemován černými závějemi, které zvěstovaly, že se v nádobě každodenně u oficiálů vaří káva. Paní oficiálová zůstala obrácena k plotně, jako by sledovala, brzo-li plechová poklička se začne nad černým hrnkem zdvíhati. 9
Rais_sazba_v2.indd 9
2.10.2013 15:09:47
Mlékařka chvilku přešlapovala, pohlížejíc nevrle do koutka, kde na nízké podnožce do vlasů zahalená žačka dívčí školy očima a ústy kroutila, jako by zadržovala smích. „Milostpaní, prosila bych dnes — —“ „Zejtra, Pilařko, pán si vyšel někam na procházku a peníze si nechal v kapse.“ „Ale milostpaní, už to jde na třetí měsíc!“ „Zejtra, Pilařko, zejtra!“ „Milostpaní mne po třetí měsíc odkládá, pořád jen zejtra!“ „Snad nemyslíte, Pilařko, že bych vás —“ „To ne, milostpaní, já bych se taky nedala, ale mně nečekají!“ „To věřím!“ Milostpaní ta slova sklouzla ze rtů jako smích, ale vrásky kolem úst se nepohnuly. „Milostpaní se nemusí smát, lepší poctivá bída — —“ řekla Pilařka a zavřela za sebou; potom, jako by se byla vzpamatovala, otevřela je znova, a obracejíc starou, červeným šátkem lemovanou hlavu do kuchyně, řekla rozhodně: „Zejtra přinesu, milostpaní, naposledy!“ Dveře cvakly nadobro. Paní oficiálová se chvíli ani nepohnula: potom sedla na rozdrchanou židli a dřímala dál. Mléko na plotně bylo chvíli tiše; po chvilce se na jeho povrchu počal tvořiti kopeček — malý — větší — — a již to kuchyní svištělo a z plotny se zdvíhala hustá, čpící pára… To konečně paní oficiálovou probudilo; sukní chopila hrnek za ucho, postavila ho do trouby a hadrem utírala plotnu. „Tys to neviděla, viď, já vím, že ti bylo přitom do smíchu!“ pravila malé Francouzce. „Zas bude Elzinka hubovat.“ Děvčátko na stoličce obrátilo hlavičku ke dveřím do pokoje, ale honem ji sklopilo do knihy; dveře se otvíraly a Elzinka v bílé noční jupičce a takovétéž sukni stála zívajíc mezi dveřmi. „Zas už se tady koumáte, každodenně mám takovéhle dobrytro!“ Matinka ani nemukla. Elzinka protáhnuvši se mezi dveřmi, obrátila se do pokoje a upravovala si dopolední úbor. Byla dívka už aspoň dvacetipětiletá, menší plné postavy, ale tvarů spíše hranatých. Přes nízké čelo jí spadaly chumáče 10
Rais_sazba_v2.indd 10
2.10.2013 15:09:47
kaštanových vlasů, malý copánek byl spojen několika jehlicemi v drdolek ne právě pěkný. Mezi nevyspalýma očima se zdvíhal zploštělý nosík, nápadně podobný maminčinu. Pan oficiál Bílek měl jenom ty dvě děti, Elzinku a Tyldu, žačku dívčí školy; Tylda přiklusala po Elzince, když se toho u oficiálů již nejméně nadáli, za více než jedenáct roků, k nemalému žalu matinčinu i starší své sestřičky. Zato tatík ji přitiskl k otcovským prsům tím horoucněji, ale ve chvilce, kdy ho nikdo neviděl, protože by byl nerad rozpustil ústa starší dcery i choti. Konečně si u oficiálů na nový přírůstek přece zvykli, jenom kdyby ta léta byla trošku volněji ubíhala, ale tak jich uběhlo čtrnáct, Tylda rostla, a Elzinka ještě stále zůstávala v rodných jizbách, ačkoliv se jí brada povážlivě špičatila. A srdce její bilo stále vroucněji… Paní oficiálová se šoulavými kroky ubírala do salónku; otevřenými dveřmi zavanul do pokoje těžký vzduch, jaký táhne ráno, když se větrá, z hostinců. U oficiálů měli včera malou večeři, na kterou si Elzinka sezvala několik svých nejvěrnějších družek; rozumí se, že při tom také nesměl scházet ani pan berní adjunkt, ani pan auskultant, ani pan učitel, nejnadějnější kandidáti ženitby. Při takové události sedával pan oficiál u Měsíce déle než obyčejně; z poškrábané staré pěnovky valil se mu čoud jako z lokomotivy a v špinavém zápisníku hospodského čárek vůčihledě přibývalo. Následujícího rána se pan oficiál „svých“ nedočkal; panička i dcera hověly si ještě v nejrůžovějším spánku, když už seděl v kanceláři nad svými balíky, ulamuje časem v kapse z krajíčka nasoleného chleba. Pan oficiál nad vše rád jídal posolený chléb — tak se aspoň často přiznával pánům kolegům. Domácí snídaně mu po takových večerech zůstávala k obědu. — V salónku řinčelo nádobí, které paní oficiálová skládala do košíku. „Poslouchej, mamá, jak se ti líbí samet na Dlabovic?“ 11
Rais_sazba_v2.indd 11
2.10.2013 15:09:47
„Mhm — kdyby byl ještě jednou tak těžký, byla by to pořád ta zelená Róza.“ Milostpaní mluvila zdlouha, stále jako ospale. „Ale zdá se mi, že adjunkta na něj chytila.“ „Mhm.“ „Ale dal by si, ta by ho vymustrovala.“ „Je v ní beztoho hulánská krev, starý sloužil několik kapitulací na koni a stará žehlila kaprálům.“ Milostpaní se jazyk trochu rozjel. „Ale mamá, kdybys tak mohla — ta by se vztekala už kvůli tomu auskultantovi!“ „Elzinko, měla rozum, kdepak teď! Měla tu prve slyšet Pilařku.“ „Že o ní, mamá, mluvíš!“ Matka neodpověděla. „Snad by Löwit počkal do prvního, aspoň něco by počkal, mamá.“ Dveře do kuchyně se pootevřely a jimi opět nahlédla ta zlatovlasá hlavička. „Mami, někdo tu je.“ Paní oficiálová se ze salónku šoulala, klepajíc rozšlapanými pantofli. U dveří kuchyně stál zaprášený muž s taškou na boku. „Neprodá tu, paničko, někdo vlasy?“ Paní oficiálová se zachvěla a jako v bázni si sáhla po hlavě. Kuchyní na chvíli zavládlo ticho. „Prodám.“ Tylda přiskočila k mamince: „Mami, neprodávej, prodej radši mé!“ Vlasař se s úsměvem podíval po zlaté hlavě. „Bylo by jich škoda, Tyldinko!“ Takto laskavě maminka s Tyldou snad ještě nepromluvila. „Ale jdi, mami, vždyť zas brzy narostou!“ Za chvilku zlatý, měkký proud putoval do torby vlasařovy. Téhož dne navečer prošedivělý pan oficiál dlouho plakal…
12
Rais_sazba_v2.indd 12
2.10.2013 15:09:47
Nevím, co říkala slečna Róza, když za několik dní potom viděla na náměstí pana auskultanta s Elzinkou, jež měla nový živůtek z těžkého sametu. Ten samet byl z nejvzácnějšího hedvábí…
III /
Stará Pacačka žila v naší vesnici bůhsámví kolik roků, ale takovou, jaká je dnes, znám ji hezkou řadu let; dostoupí-li člověk jistých let, již se prý nemění! Je to malá, usměvavá stařena, modrých, trochu jako doběla přecházejících očí, obličeje dříve kulatého, ale dnes již zešpičatělého, svrasklých, promodralých tváří; suché její rty vroubí stálý milý úsměv. Nosí se po starosvětsku, jenom halena je již trochu dle novějšího způsobu, ale strakaté sukně sahají jen málo pod kolena a dole pod nimi jsou suché, stářím ztemnělé bosé nohy. Pacačka bydlí v chudobné chalupské světničce, v které jsou nejdůležitější zbytky domácího nářadí, které si zachovala z milé domácnosti, již po dlouhá léta sdílela s drahou hlavou, která teď již několik roků tlí v hlíně našeho hřbitova. Jest tam postel s několika pelušinami, květovaná truhla, stolek, almárka s talířky, s namalovanými pestrými kytkami růží a fial, věšák a černá kachlová svítící kamna. Pacačka den ze dne chodí na práci a naši hospodáři říkají, že je z posledního zbytku těch starých, věrných pracovnic, které vykonají opravdový kus díla. Pacačka jest chválabohu stále jako rys, prací se utužila, práce jí nezmoří jako ledabylých dělnic, a žije daleko skromněji nežli ony. Ať již pracuje na panském, nebo na selském, ať již okopává, váže, nebo mlátí, kus černého chleba, hrnek brambor, zapražená polévka a v neděli placka z šedivé mouky dodávají síly nevelikému tělu šedivé stařenky. V polední hodince i vpodvečer, když z pole přikluše domů, pustí se do svého kuchaření, a v malé chvilce stojí
13
Rais_sazba_v2.indd 13
2.10.2013 15:09:47
na stole hliněná lesklá miska s polévkou, z které vesele plynou bledošedé mráčky vůně, která by ostrého čichu městských labužníků nepřivábila. A tato Pacačka má syna, jenž brzy může býti velikým pánem; vystudoval osm latinských a teď je již několik roků v Praze na právech, jen ty zkoušky ještě, a syn i matka si vesele zavýsknou. S nebožtíkem tatíkem měli domek, ale synkovi obětovali všecko, i ty kamenné mozoly na dlaních, kterých už žádná práce na světě nedovedla zkrvavěti… Na staré slívě přede dveřmi chalupy ospale zpívala pěnkava a z věže zvučel zvon; slunce stálo právě na poledni. Pacačka přiklusala z pole a sedla k hrnku čerstvého mléka sbíraného, do něhož nadrobila černého chleba. Petlice dveří, slámou stále obložených a režným plátnem obšitých, cvakla a domácí hospodyně vklouzla do dveří. „Nechal vám tu psaní, je prý z Prahy od syna; snad již je tím pánem a píše vám, abyste se honem k němu stěhovala!“ zvěstovala trochu pichlavě. Pacačka nepromluvila, sáhla jen do starého koflíčku v almárce a vyndala dva krejcary. „Pěkně vám děkuju, kmotra!“ Hlas jí zněl měkce, ale přec i vyčítavě. Hospodyně se jí ani do očí nepodívala; ze suchých prstů vzala krejcary a odešla. Stařena již na mléko zapomněla; honem rozdělávala psaní a tichým šeptem slabikovala předrahé řádky jediné duše na světě, která ji opravdu milovala. Hned po prvých řádcích se kostnaté ruce zachvěly, hlava se zatočila a papír padl na stůl; po starobné tváři pluly dvě slzy, nevelké — slzy starých lidí jsou malé, ale těžké, bol, který je způsobil, jest v nich téměř vykrystalován… Po chvíli se znova pustila do slabikování. Těžce, smutně naříkal vzdálený syn. Denní život jeho že je hrůznou lopotou v kanceláři a že se ze skrovničkého příjmu sotva třikrát denně bídně nají. Ani v noci nemá pokoje. A přec groše ušetřiti nemůže, aby měl na zkoušky, a času na přípravy také nezbývá. 14
Rais_sazba_v2.indd 14
2.10.2013 15:09:47
List opět padl na stůl a stařenka zalomila rukama, až kosti zapraskly. Potom se němě zahleděla do prázdna. Pravda, ona se také sotva třikrát za den nají, ale což stará, prostá osoba — ale on, její dítě jediné, předrahé… Staré zčernalé hodiny na zdi cvakaly a bazalička v okně dýchala prostou vůni. Hodina klidu dávno uprchla, a stařena ještě seděla u stolu; po chvíli jako v mátohách došla k almárce, vyndala starý koflíček bez ucha, vysypala obsah jeho na stůl a počítala. Stříbrných i měděných peněz bylo ještě tak maličko! Uloživši svůj poklad, sedla opět a hlavu položila na ruce na desce stolové. Hodiny cvakaly a pěnkava venku zpívala. Petlice u dveří zaklapla a do světničky vešel neznámý člověk, švitorně pozdravuje. „Pěkně vás vítám!“ „Jsem, babičko, vlasař a slyšel jsem, že máte z celé vsi nejpěknější bílé vlasy, něco prý vzácného! Koupil bych je, babičko, a dobře zaplatil — prodáte?“ „Vlasy?“ a Pacačka se udivena zadívala na cizince. „Ano, babičko, co vy s nimi, pod šátkem nikdo nepozná, že je nemáte, a peněz beztoho potřebujete.“ „Potřebuju,“ zašeptala, „ale co vy s nimi?“ „Prodám je zas; to víte, babičko, každému tak vlasy nerostou a v městech mají paničky rády hodně vlasů na hlavách — kupujou tedy cizí.“ Pacačka stáhla šátek z hlavy. Zřítelnice vlasařovy se rozšířily; byly to opravdu vzácné šediny, bílé skoro jako kvítek jahodníků, jemné jako čistý len a k tomu tak dlouhé… „Pětku vám za ně dám, babičko, tuhle, vidíte, čistě novou!“ Stařena se zamyslila. Vzpomínala, co řekne její nebožtík, až k němu přijde s hlavou ostříhanou, a — pozná-li ji. Nebude jí to mít za zlé? Ale potom se v šedé hlavě vypjala myšlenka jiná — — Viděla chudou světničku a tam při lampě nad papíry skloněnou bledou hlavu jedináčkovu. „Prodám, vemte si je, ale jenom mne neošiďte!“ Ten hlas zněl silně, skoro vesele. 15
Rais_sazba_v2.indd 15
2.10.2013 15:09:47
Nůžky zasvištěly a dlouhé kštice šedin se v dlaních vlasařových zkroutily do malého závitku. Vlasař odešel a stařenka znova celý svůj poklad přepočítávala. Potom si opět sedla u okénka, papírem a loučkami spravovaného, a ještě jednou slabikovala psaní synovo: „Ó milá matičko, kdybyste věděla, jak zle se mi vede! Jak rád bych se rozletěl k Vaší sedničce, horkou zmořenou hlavu přiklonil k Vašim skráním a líbal ty dlouhé, měkké, stříbrné vlasy Vaše!“ — Dáma, jejíž hlavu zdobí krásný šedý cop z té hlavy české stařeny, může si gratulovati!
Rais_sazba_v2.indd 16
2.10.2013 15:09:47