„Tak pojďte dál,“ usmál se prošedivělý muž v tmavé polokošili a potřásl Kristýně rukou. V jeho hlase zaznamenala sotva znatelný přízvuk. Pokynul směrem k béžovému křeslu. Zdaleka nevypadal tak rázně, jak zněl jeho hlas v telefonu. Kolik mu může být? Pětapadesát? Šedesát? Nejistě usedla na okraj křesla. Pod oknem stála na dřevěném stojanu žloutnoucí květina. Kristýna hádala, že je to maranta. Té se v tom světle nikdy dařit nebude, pomyslela si. A pokoušela se v duchu uklidnit.
První sezení, 9. října Když ke mně na terapii Kristýna přišla poprvé, nemohl jsem se ubránit pocitu, že do mé pracovny zabloudilo jakési křehké stvoření, které se mě mermomocí snaží přesvědčit, že je učitelkou češtiny a dějepisu. Dlouhé černé vlasy měla sice stažené do uzlu, ale ten jí povoloval a splýval na útlá ramena. V rozhalence košile se leskl drobný krystalek na jemném řetízku a károvaná sukně odhalovala štíhlá lýtka. To vše jí dodávalo na rafinovanosti, i když ona si to zřejmě vůbec neuvědomovala. „Už jste někdy chodila na terapii?“ začal jsem, když mi došlo, že tahle žena rozhodně nebude z těch, kdo ze sebe bez pobídky vysypou cokoliv podstatného. „Já vím, ta kytka hyne, uklízečka ji zase přelila,“ pokusil jsem se přilákat její pohled od okna směrem ke mně. „Nikdy,“ zavrtěla hlavou a nervózně zatěkala očima po místnosti. Nenápadně jsem sledoval stopu jejího pohledu. Odpadkový koš byl zase přecpaný papíry. Hromádka 19