Aleš Urválek: Vyměřování Německa — ukázka

Aleš Urválek (1974) vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně němčinu a filozofii.

Od roku 2003 působí na téže fakultě jako pedagog na Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky.

K jeho odborným zájmům patří moderní německojazyčná literatura, dějiny idejí a recepce německé literatury v České republice. V roce 2009 vydal komentovanou antologii Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, v témže roce byl spoluvydavatelem sborníku Germanistická literární věda (2009).

Vedle výzkumné a pedagogické činnosti překládá z němčiny, například spolu se Z. Adamovou přeložil Lexikon teorie literatury a kultury (2006).

ALEŠ URVÁLEK VYMĚŘOVÁNÍ NĚMECKA

Publikace Vyměřování Německa. Promluvy o podstatě němectví mapuje způsob, jímž německá poválečná inteligence přemýšlela o němectví. V prvním plánu se kniha snaží najít spojnice mezi tematizací němectví v politických, historiografických, filozofických i literárních textech, a to v období přibližně od roku 1960 do současnosti. Ve druhém plánu se zaměřuje na čtyři významné západoněmecké literáty (G. Grasse, M. Walsera, H. M. Enzensbergera a B. Strauße) a ukazuje jejich odchylování od bipolárního výkladu společnosti a dějin, k němuž docházelo v mnohem menší závislosti na politických událostech, než se v dějinách moderní literatury předpokládá. Snaží se tak potvrdit předpoklad, že tento různorodý a časově variabilní rozchod s bipolárním výkladem světa lze nejlépe vysvětlit, zohledníme-li, jak se němectví tematizovalo mimo literaturu, tedy v dobové německé historiografii, politologii a filozofii.

Aleš Urválek VYMĚŘOVÁNÍ NĚMECKA Promluvy o podstatě němectví

Cena 339 Kč ISBN 978-80-7491-524-6

Urvalek_obalka_v03.indd 1

HOST

17.6.2015 16:29:20

[ ]

Urvalek_sazba_v04.indd 1

17.6.2015 9:46:16

Urvalek_sazba_v04.indd 2

17.6.2015 9:46:16

[ ]

STUDIUM [36]

Urvalek_sazba_v04.indd 3

17.6.2015 9:46:16

Urvalek_sazba_v04.indd 4

17.6.2015 9:46:16

[ ]

Aleš Urválek

VYMĚŘOVÁNÍ NĚMECKA Promluvy o podstatě němectví

BRNO 2015

Urvalek_sazba_v04.indd 5

17.6.2015 9:46:16

[ ]

Text předloŞenÊ publikace Vyměřovåní Německa. Promluvy o podstatě němectví jsem psal v letech –

. PrĂĄce na nĂ­ byla podpoĹ™ena projektem GAÄŒR „LiterĂĄrnĂ­, ďŹ lozoďŹ ckĂĄ a historiograďŹ ckĂĄ reexe nÄ›mectvĂ­ na pozadĂ­ spornĂ˝ch mĂ­st nÄ›meckĂ˝ch povĂĄleÄ?nĂ˝ch dÄ›jin“ (GAP / / ), za jehoĹž ďŹ nancovĂĄnĂ­ chci na tomto mĂ­stÄ› jeĹĄtÄ› jednou podÄ›kovat GrantovĂŠ agentuĹ™e ÄŒeskĂŠ republiky. StejnÄ› velkĂ˝ dĂ­k patří i nadaci GemeinnĂźtzige Hermann Niermann Sti ung, dĂ­ky jejĂ­muĹž ĹĄestimÄ›sĂ­Ä?nĂ­mu stipendiu StudienbĂśrse Germanistik WĂźrzburg jsem mohl knihu na podzim roku

dokonÄ?it.

Lektorovali: prof. PhDr. BĹ™etislav Horyna, Ph.D. doc. PhDr. Radim BrĂĄzda, Dr. Š AleĹĄ UrvĂĄlek, 2015 Š Host — vydavatelstvĂ­, s. r. o., 2015 FotograďŹ e: G. Grass [Public domain], Blaues Sofa, prostĹ™ednictvĂ­m Wikimedia Commons M. Walser [Public domain], blu-news.org, prostĹ™ednictvĂ­m Wikimedia Commons H. M. Enzensberger [Public domain], Felix KĂśnig, prostĹ™ednictvĂ­m Wikimedia Commons B. StrauĂ&#x; Š Ruth Walz ISBN 978-80-7491-524-6

Urvalek_sazba_v04.indd 6

17.6.2015 9:46:16

[ ]

Rád bych poděkoval všem, kteří ke vzniku knihy přispěli inspirativními poznámkami, radami, postřehy a komentáři, ale i povzbudivými a trpělivě vlídnými slovy. Za to posledně jmenované chci poděkovat své ženě, bez jejíž podpory by kniha nikdy nevznikla.

V prvních letech práce jsem se s důvěrou obracel zejména na profesora J. Schrödera z univerzity v Tübingenu a profesora H. Kiesela z univerzity v Heidelberku, kteří mi poskytli cenné rady při vymezování korpusu a orientaci v primární a zejména sekundární literatuře. Během pobytu na univerzitě ve Würzburku mi při dokončování rukopisu vydatně pomohl profesor W. Riedel.

Za ochotu pročíst a okomentovat velkou část rukopisu jsem nesmírně zavázán profesoru J. Stromšíkovi. Za pečlivé odborné a v nemalé míře i jazykové zredigování celého textu chci poděkovat profesoru B. Horynovi a docentu R. Brázdovi.

Urvalek_sazba_v04.indd 7

17.6.2015 9:46:16

Urvalek_sazba_v04.indd 8

17.6.2015 9:46:16

[ ]

OBSAH

1. SPECIFIÄŒNOST PROMLUV O NÄšMECTVĂ? . . . . . . . . . . . . . . 13 1.1 H. LĂźbbe: „NĂĄrodnĂ­ socialismus ve vÄ›domĂ­ nÄ›meckĂŠ přítomnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.2 R. von Weizsäcker: „8. kvÄ›ten 1945“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 1.3 G. Grass: „DarovanĂĄ svoboda“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 1.4 E. Nolte: „Minulost, kterĂĄ nechce pominout“ . . . . . . . . . . . . . 32 1.5 SnÄ›movnĂ­ projev P. Jenningera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1.6 M. Walser: „Mluvit o NÄ›mecku“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 1.7 OprĂĄvnÄ›nost interdisciplinĂĄrnĂ­ a neideologickĂŠ metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 2.

2.1 2.2 2.3

BUÄŽ, ANEBO: KONTINUITA SCHÉMAT . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Svoboda, nebo jednota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Variace nÄ›meckĂŠ vĂ˝luÄ?nosti: Sonderweg . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 OsobitĂĄ cesta na ZĂĄpad? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .80

3. PORAĹ˝ENĂ? A/NEBO OSVOBOZENĂ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 3.1 Kam s minulostĂ­? Politika dÄ›jin (Geschichtspolitik) povĂĄleÄ?nĂŠho NÄ›mecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 3.2 V zĂĄvÄ›tří studenĂŠ vĂĄlky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .103 3.3 Totalitarismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106 3.4 Bod zlomu? Ĺ edesĂĄtĂĄ lĂŠta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109 3.5 NÄ›meckĂĄ povĂĄleÄ?nĂĄ historiograďŹ e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 3.6 Fischerova kontroverze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .118 3.7 Spor historikĹŻ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .124

Urvalek_sazba_v04.indd 9

17.6.2015 9:46:16

[ ]

3.8 Dobrá karta — jasná výhra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 3.9 Co prozrazuje spor historiků o němectví? . . . . . . . . . . . . . . .132 4.

4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6

ESENCIALIZOVANÉ NĚMECTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141 Užitečný Goldhagen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .144 Mezi principiálností a účelovostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .147 Historizace národního socialismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .156 O užitku a škodlivosti „Erinnerungskultur“ . . . . . . . . . . . . .165 Od antisemitismu k filosemitismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .175 Stíny Skupiny 47 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .184

5.

5.1 5.2 5.3 5.4

PÁTRÁNÍ PO ADEKVÁTNÍ METODĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . .191 Generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .198 Problém generací K. Mannheima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202 Skeptická generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .206 Bodo Morshäuser: úskalí domnělých generačních zákonitostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .217 5.5 Günter Grass . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .221 5.6 Mezi Plechovým bubínkem a Příběhy z temné komory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .229 6.

6.1 6.2 6.3

MARTIN WALSER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243 Mezi intimním a veřejným . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .247 Myslím jinak, než mám myslet, tedy jsem . . . . . . . . . . . . . . . .251 Mezi historismem a naivním básnictvím . . . . . . . . . . . . . . . . .266

7. HANS MAGNUS ENZENSBERGER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .283 7.1 V zajetí šablon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .286 7.2 „Harlekýn na dvoře zdánlivých revolucionářů“.

Enzensberger a rok 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .290 7.3 Generační sémantika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .294 7.4 Enzensberger z pohledu Petera Schneidera . . . . . . . . . . . . .297 7.5 Specifičnost Enzensbergerovy pozice v rámci generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .299 7.6 Jak mluvit o němectví? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .306 7.7 Exkurz: Enzensberger a Hannah Arendtová . . . . . . . . . . . . .311 7.8 Mezi filozofií dějin, antropologií a přírodními vědami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .323

Urvalek_sazba_v04.indd 10

17.6.2015 9:46:16

[ ]

8.

8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6

BOTHO STRAUSS. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .331 V zajetí generačních a ideologických předsudků . . . . . . . . .332 Poválečná doba je u konce, osvícenství nikoli . . . . . . . . . . . .339 Vznešené . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .347 Půjde to i bez Adorna? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .349 Politicko-estetické symbiózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .353 Politicko-estetické symbiózy ve znamení přírodovědy . . .356

Dovětek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .370 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .381 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .405

Urvalek_sazba_v04.indd 11

17.6.2015 9:46:16

Urvalek_sazba_v04.indd 12

17.6.2015 9:46:16

[ ]

1. SPECIFIČNOST PROMLUV O NĚMECTVÍ

Proslovy německých literátů, historiků, filozofů či obecně představitelů intelektuálních elit zabývající se otázkou němectví představují žánr s dlouhou a diskutabilní tradicí. Každý, kdo si chce ujasnit jejich význam a funkci v německých poválečných diskusích, počínaje rokem 1945 po současnost, nemůže se jí vyhnout.

Od roku 1945 nenajdeme jediný významný proslov, který by s ní nevedl polemiku. O tom, jak nesnadno se německým intelektuálům v jejím rámci argumentuje, svědčí citát z knihy germanisty J. Schrödera: Mluvit o Německu je složité. Kdo tak činí, nejprve řekne, že mluvit o Německu je složité. A pak řekne, že je přesto třeba o Německu mluvit.

A pak řekne, že se bohužel o Německu mluví příliš často a že navzdory tomu, že je to těžké a bolestné a že se o Německu mluví přespříliš, je tato promluva bezpodmínečně nutná. A pak řekne, že se dosud nikdy nemluvilo o Německu tolik jako dnes a že to ještě nikdy nebylo tak složité a bolestné, ale že je přesto a právě proto třeba o Německu mluvit…

A pak ještě řekne, že většina toho, co bylo dosud o Německu řečeno, jsou nedorozumění, výčitky a žvást a že by bylo nejlepší o Německu už vůbec nemluvit, aby se člověk nezapletl do nevyhnutelného klubka žvástu a neporozumění… A pak konečně začne mluvit o Německu.1)

Mluvit o Německu vždy vyžaduje stanovení podmínek, za nichž je promluva vůbec možná. Obvyklou součástí je otázka, jakou legitimitu mají tyto úvahy v německém poválečném prostředí.

Mnoho německých debat dokládá, o jak nebezpečný terén se 1) J. Schröder: Deutschland als Gedicht. Über berühmte und berüchtigte Deutschland-

-Gedichte aus fünf Jahrhunderten in fünfzehn Lektionen. Freiburg im Breisgau 2000, s. 9.

Urvalek_sazba_v04.indd 13

17.6.2015 9:46:16

[ ]

jedná. Nezřídka se jejich autoři předem zaštiťují, aby se tak vyhnuli pozdějšímu zesměšnění a zostuzení. Jiní naopak do svých autorských strategií zahrnují skandály a provokace, záměrně riskují, aby jejich proslov nezůstal bez povšimnutí. Vesměs se autoři vymezují vůči již formulovaným ideám a postřehům, které se snaží uspořádat, ne vždy však jejich úsilí přináší větší míru německého seberozumění.

Existuje několik možností, jak obsáhnout tuto problematiku co nejšířeji a odhalit její ústřední body. Jednotlivé proslovy lze utřídit chronologicky, umístit je na časové ose a poukázat na odlišnosti dobových kontextů, dejme tomu od Adornova eseje „Co znamená zpracovat minulost?“ z roku 19592) přes Enzensbergerův „Katechismus k německé otázce“, datovaný rokem 1966,3) studii A. Mitscherlicha o „Neschopnosti truchlit“ z roku 1967,4) eseje E. Nolteho z osmdesátých let 20. století, jež vyvolaly takzvaný spor historiků (1986), kupříkladu po eseje G. Grasse z devadesátých let, v nichž formuloval své dlouhodobé výhrady vůči sjednocení Německa.

Druhá možnost spočívá v tom, že bychom vystihli hlavní rysy žánru uvnitř jednotlivých typů disciplín. Stěžejní projevy politiků (K. Adenauer, R. Weizsäcker, P. Jenninger) bychom odlišili od příspěvků historiků, filozofů, sociologů (E. Nolte, J. Habermas, Ch. Meier, H. Lübbe, P. Sloterdijk, M. Broszat, S. Friedländer, A. Mohler, J. Friedrich. K. Sontheimer) či literátů (G. Grass, H. M. Enzensberger, M. Walser, P. Schneider, B. Strauß).

Rovněž si lze představit ideologické členění tématu, kdy by se shrnuly levicové, liberální či socialistické příspěvky k německé otázce (K. Jaspers, H. W. Richter, W. Brandt, J. Habermas, G. Grass) a proti nim by stála spíše pravicová, konzervativní, až protiosvícensky laděná rétorika L. Erharda, K. Adenauera, H. Diwalda, H. Lübbeho, A. Mohlera, M. Stürmera, s jistými výhradami a od jisté doby také M. Walsera, případně B. Strauße.

2) T. W. Adorno: „Was bedeutet Aufarbeitung der Vergangenheit?“. In týž: Gesam-

melte Schriften, sv. 10, 2. Kulturkritik und Gesellschaft, II. Frankfurt am Main 1977, s. 555–572.

3) H. M. Enzensberger: „Katechismus zur deutschen Frage“. Kursbuch, 4, 1966, s. 1–55.

4) A. Mitscherlich: „Die Unfähigkeit zu trauern — womit zusammenhängt: eine deutsche Art zu lieben“. In týž: Gesammelte Schriften IV, Sozialpsychologie 2. Ed. H. Haase.

München 1983, s. 17–58.

Urvalek_sazba_v04.indd 14

17.6.2015 9:46:16

[ ]

Za alternativu se dá považovat obsahové vymezení. Z této obecné perspektivy by bylo možno sledovat frekvenci otázek a odpovědí, jež se v proslovech opakují. Jistě bychom se častěji setkali s překonáním nacistické minulosti, s dialektikou filosemitismu a antisemitismu, s nultou hodinou, s německou nejednotou jako (oprávněným) trestem, s poválečnou dobou, s trojlístkem mezníků 1945–1968–1990, s rolí intelektuálů v novém sebevymezování němectví, s klíčovými pojmy jako osvícenství, Osvětim, vzpomínání, projasnění minulosti, pozitivní, respektive negativní nacionalismus, svědomí. Mohli bychom však očekávat i funkci selektivní paměti a zapomínání.

Tato publikace hledá metodicky ověřitelný kompromis mezi všemi uvedenými přístupy. Východisko pro argumentaci poskytuje následující hledisko: chronologický zřetel uplatňuji tak, že z poválečné doby vybírám zhruba tři desetiletí kolem roku 1990; tímto rokem se německá otázka přesunula z oblasti spekulací a hypotéz do hmatatelné skutečnosti. To umožňuje zachytit v potřebném rozsahu proměny německé otázky přibližně od druhé poloviny šedesátých let. Vedle toho, jako druhý bod, je třeba se vypořádat s důsledky, které jednotliví intelektuálové byli ochotni vyvodit pro své úvahy o němectví v souvislosti s proměnami společenského a duchovního klimatu, zejména pak se změnami, které přineslo sjednocení Německa. K textům datovaným před vymezeným úsekem přihlížím v závislosti na tom, nakolik předjímají či jinak ovlivňují otázky formulované později.

Za podstatné pro dané téma považuji všechny příspěvky, v nichž je patrná vzájemná podmíněnost jednotlivých polemik a z ní plynoucí průniky mezi nimi. Čistě ideologická optika nevyhovuje tomuto obecnějšímu kontextu. Postihuje výlučně extrémní, až šablonovité pravolevé pozice politického spektra, jež nemohou vysvětlit zásadní prvky neideologických stanovisek.

Nejinspirativnější příspěvky k problému němectví vznikaly tehdy, když se autoři vymaňovali ze stereotypů, negativních fixací a zkratovitých reflexů bez ohledu na to, že se sami nezřídka dostávali do rozporů s tím, co dosud pokládali za platné. Řeč o němectví zná rovněž klidné vody, v nichž se stabilizují pozice a souputníci se vzájemně ujišťují, že jsou na jedné lodi. Proklamace potvrzující prověřené postoje však nepřinášejí silnější podněty. Vždy se objeví autoři, kteří nehledají pouze argumenty pro svou pravdu,

Urvalek_sazba_v04.indd 15

17.6.2015 9:46:16

[ ]

ale současně berou v potaz relativnost, limity a podmíněnost každé pozice. Také z tohoto důvodu nejsou ochotni přijímat bipolární pravolevá řešení. Zatímco německá poválečná inteligence většinou poměřuje skutečnost výlučně pomocí abstraktních termínů, tito pisatelé spíše opatrně prozkoumávají, do jaké míry jejich kritické soudy a vznášené nároky odpovídají realitě.5) Úvahy v alternativách spásy či zániku jim nejsou vlastní, jsou intelektuálně flexibilní, schopni uznat vlastní omyly. Proto mohou působit v roli prostředníků, kteří otupují ostří principiálně neústupného myšlení natolik, že mohou rezignovat na ideologická přikázání a myslet napříč tradičními schématy. Ideologický zřetel, a v tom spočívá jeho deficit pro kladenou otázku, vykazuje sklon k ocejchování těchto autorů jako odpadlíků, zrádců či revizionistů. Nepřipouští, že se za údajným renegátstvím skrývá jistá strnulost a nevhodnost dobově podmíněných postojů. V této publikaci naopak vycházím z toho, že právě myslitelé, pro něž jsou pojmy příliš strnulé a ideologie ortodoxní, nezrazují sami sebe, ale překračují hranice myšlení o němectví, jež se nechává spoutat ideologickými pravidly a příkazy. Tím, že se pohybují napříč spektrem úvah a odmítají ideologický schematismus, narůstá v jejich myšlení plodné napětí, které ortodoxní myslitelé neznají.

Toto napětí se literáti, jako jsou M. Walser, B. Strauß, H. M. Enzensberger, G. Grass, P. Schneider, snaží zobrazit jazykem, v němž by bylo možno dnes mluvit o němectví. Tito autoři se stavějí různě k možnostem, nakolik a jak lze vyjádřit, čím může být němectví po roce 1945. Pro všechny nicméně platí, že se pohybují na jedné straně mezi nutností mluvit, psát, hledat nové výrazové prostředky a mezi zákazy, omezeními, tabuizováním a celkovou nemožností dostát tématu na straně druhé. To, o čem se mlčí (a mlčení nemusí být vždy jen zamlčováním), je u německé otázky stejně důležité jako to, o čem se mluví. Jednotlivé polohy, v nichž se řeč stává problémem sama pro sebe, a průzkum výrazových možností jazyka tvoří svorník mezi jejich příspěvky a tím, jaké otázky si v souvislosti s němectvím kladla historiografie, politologie či sociologie. Spojnici mezi nimi tvoří tyto navzájem sdílené otázky: 5) Srov. K. Sontheimer: So war Deutschland nie. Anmerkungen zur politischen Kultur

der Bundesrepublik. München 1999, s. 128–131.

Urvalek_sazba_v04.indd 16

17.6.2015 9:46:16

[ ]

• Co vypovídá konkrétní definice němectví o záměrech jejího autora?

• Jak se stavět k německým dějinám? Afirmativně, či spíše negativně, tedy antinacionalisticky, anebo neutrálně, s vědomím, že přístup k dějinám lze vždy instrumentalizovat?

• Můžeme považovat za reálný vztah mezi absolutizací kulturního nacionalismu (německý národ rozštěpený do dvou státních útvarů spojuje pouze společná jazyková kultura, rozdělením platí za někdejší vyhrocený nacionalismus), uznáním viny a proklamovanou poválečnou orientací na Západ?

• Lze z tohoto vztahu vyvozovat také opačný závěr, podle něhož se Německo (a každý jednotlivý Němec) vyřazuje z civilizované Evropy (popřípadě Západu), pokud trvá na sjednocení Německa, neboť se zříká právě tím své viny? Implikuje kulturní nacionalismus rozděleného Německa morálnost a politický nacionalismus jednotného Německa amorálnost?

• Determinují roky 1933–1945 navždy úvahy o němectví? Kdy bude možno vystoupit ze stínu těchto dvanácti let národního socialismu, pokud vůbec?

• Kdy skončila takzvaná poválečná doba, tedy epocha, která chápala samu sebe v pojmech odvozených z válečného jazyka?

Skončila už vůbec? Smí skončit?

• Byla první poválečná léta neblahou epochou restaurace, během níž se nepříjemná válečná minulost vytěsňovala, anebo se v té době Německo z pochopitelných, ba chvályhodných důvodů rozhodlo integrovat miliony bývalých nacistů do nového, demokratického Německa?

• Promarnili Němci po válce šanci na radikální obnovu? A jestliže ano, podařilo se jim to napravit v šedesátých letech, kdy se generace osmašedesátníků důkladně vypořádala s dlouho zamlčovanou či vytěsňovanou neblahou minulostí? Anebo spíš tato generace využila příznivou dějinnou konstelaci k tomu, aby neustálým poukazováním na přetrvávající kapitalisticko-fašistické vzorce a struktury zdiskreditovala své názorové protivníky a skoncovala s „buržoustskou“ společností západního střihu, k níž si poválečné Německo složitě, ale vytrvale hledalo cestu?

• Je Osvětim šifrou pro ojedinělý zločin v lidských dějinách, anebo ji lze porovnávat s ostatními evropskými i mimoevropskými zločiny? Je zločinem každé srovnání, anebo je

Urvalek_sazba_v04.indd 17

17.6.2015 9:46:16

[ ]

•

•

• • •

•

•

•

intelektuálním zločinem spíše to, když se toto srovnání jednou provždy zakáže?

Jak naložit se skutečností, že se Němcům přikazuje, aby si neustále připomínali minulost, a současně se vychází z předpokladu, že jakákoli vzpomínka, jakékoli připomenutí minulosti není vůči minulosti adekvátní?

Co se na těchto otázkách mění tím, že skončila studená válka, poválečná doba a došlo ke sjednocení Německa? Skončilo spolu s ní rovněž myšlení v intencích přítel–nepřítel, levice– pravice, osvícenec–antiosvícenec, anebo se tyto vzorce pouze transformovaly a platí dál?

Jaký dopad má idea konce poválečné doby na avantgardní náhled na umění a společnost?

Je vyrovnání se s minulostí možné jinak než jako vyrovnání se s minulostí druhých (generačně či ideologicky odlišných)?

Jakých možností, které se běžně používají v dosavadních interpretacích němectví, by se měl vzdát člověk, který si nechce ulehčovat vztah k minulosti tím, že sám sebe zprošťuje viny?

Jaké posuny a variace vztahu mezi pachatelem a obětí se objevují ve sledovaném časovém úseku, a to jak v rovině jednotlivců, tak kolektivů (Němci versus Spojenci, Němci versus Židé)? Panuje podobná míra empatie vůči pachatelům a obětem?

Je příkaz připomínat si minulost (Erinnerungsgebot) natolik bezpodmínečný, že ospravedlňuje veškeré ritualizované, rétorizované, instrumentalizované formy paměti; je akceptovatelné, aby se z něho vyvozovaly absolutní důsledky například v podobě německého pacifismu na věčné časy nebo okamžité stigmatizace všech, kteří poukázali na to, že nelze žít, aniž by člověk zapomínal?

Jaké jsou zásadní relace mezi povrchním a vnitřním vztahem k minulosti? Je poválečný německý filosemitismus projevem niterného prožitku, nebo spíše jen dobrým, na odiv stavěným úmyslem, jakým byly nechvalně známé poválečné nedělní proslovy či to, co M. Walser haní jakožto Lippengebet, neupřímnou modlitbu bez vazby na svědomí? A je naopak privatizace nacistické minulosti, která se opakovaně vytýká témuž Walserovi,6)

6) Hlavně ve Walserových románech Johann (Ein springender Brunnen, 1998; česky:

Johann. Přeložil R. Charvát. Praha 1999) a Obhajoba dětství (Die Verteidigung der Kindheit, 1991).

Urvalek_sazba_v04.indd 18

17.6.2015 9:46:16

[ ]

•

•

•

•

pouze nepřípustnĂ˝m ĂştÄ›kem pĹ™ed niternĂ˝mi pochybami, anebo je spĂ­ĹĄe reakcĂ­ na obvyklou praxi, kdy si autoĹ™i prostĹ™ednictvĂ­m minulosti vytvĂĄĹ™ejĂ­ alibi pro souÄ?asnost?

Je tĂŠma povĂĄleÄ?nĂŠho nÄ›mectvĂ­ v rukou „diskursivnĂ­ policie“, kterĂĄ urÄ?uje, co lze říci, a zavrhuje odchylky od dovolenĂ˝ch typĹŻ promluv? Anebo si ti, kteří jsou rĂĄdi stigmatizovĂĄni, sami vytvĂĄĹ™ejĂ­ domnÄ›lĂĄ tabu, aby je potĂŠ naruĹĄovali a vyvolĂĄvali tĂ­m pocit, Ĺže vĹĄe ovlĂĄdĂĄ diskursivnĂ­ policie?

MĂĄ smysl NÄ›mecko normalizovat? PakliĹže ano, lze toho dosĂĄhnout spĂ­ĹĄe tak, Ĺže se zpochybnĂ­ dĹŻvody zabraĹˆujĂ­cĂ­ normalizaci, anebo paradoxnÄ› tĂ­m, Ĺže NÄ›mecko pĹ™iznĂĄ svoji abnormĂĄlnost a uznĂĄ ji?

Je pĹ™iznĂĄnĂ­ historickĂŠho provinÄ›nĂ­ nÄ›Ä?Ă­m, co NÄ›mecko zostuzuje a brĂĄnĂ­ jeho uznĂĄnĂ­ ostatnĂ­mi (Ä?i dosaĹženĂ­ identity), anebo je naopak podmĂ­nkou, aby se zbavilo viny a bylo ostatnĂ­mi pĹ™ijato (zĂ­skalo identitu)?

Je v povĂĄleÄ?nĂŠm NÄ›mecku oprĂĄvnÄ›nĂŠ normalizovat vztah k nĂĄrodnĂ­mu socialismu? Kde leŞí hranice mezi jeho oddĂŠmonizovanou historizacĂ­ a jeho relativizujĂ­cĂ­ kontextualizacĂ­? Od jakĂŠho bodu je snaha porozumÄ›t nacistickĂ˝m hrĹŻzĂĄm ĹĄkodlivĂĄ?

Tyto otĂĄzky v obmÄ›nĂĄch a v rĹŻznĂ˝ch dÄ›jinnĂ˝ch momentech Ăşstily do vyhrocenĂ˝ch a mediĂĄlnÄ› vyostĹ™enĂ˝ch sporĹŻ a diskusĂ­, kterĂŠ lze chĂĄpat jako stěŞejnĂ­ pro porozumÄ›nĂ­ problĂŠmu nÄ›mectvĂ­. V diskusĂ­ch o nÄ›mectvĂ­ pĹ™edstavovaly tyto spory katalyzĂĄtor Ä?i symptom; urychlovaly proces, kterĂ˝ by vĹĄak probÄ›hl i bez nich. PĹ™itom odkrĂ˝valy dosud skrytĂŠ příznaky. Takovou funkci mÄ›la nejprve takzvanĂĄ Fischerova kontroverze z let 1961–1970, dĂĄle takzvanĂ˝ spor historikĹŻ (1986) a poslĂŠze „Goldhagenova debata“ (1996).7) Symptomy příznaÄ?nĂŠ pro literĂĄrnĂ­ zformulovĂĄnĂ­ otĂĄzek nÄ›mectvĂ­ se nejzĹ™etelnÄ›ji projevily bÄ›hem sporĹŻ o eseje B. StrauĂ&#x;e (1993), M. Walsera (1999) Ä?i v diskusĂ­ch o GrassovÄ› novele Jako rak,8) Ăşzce provĂĄzanĂ˝ch s vyostĹ™enĂ˝mi reakcemi na dokumentĂĄrnĂ­ knihu historika J. Friedricha PoŞår s podtitulem NÄ›mecko v bombovĂŠ vĂĄlce 1940–1945.9) 7) BlĂ­Ĺže k tÄ›mto historiografickĂ˝m kontroverzĂ­m ve tĹ™etĂ­ kapitole.

8) G. Grass: Im Krebsgang. GĂśttingen 2002; Ä?esky: Jako rak. PĹ™eloĹžil J. StromĹĄĂ­k. Brno

2005. JednotlivĂ˝m literĂĄrnĂ­m příspÄ›vkĹŻm se vÄ›nuji v kapitole pĂĄtĂŠ (G. Grass), ĹĄestĂŠ (M. Walser), sedmĂŠ (H. M. Enzensberger) a osmĂŠ (B. StrauĂ&#x;).

9) J. Friedrich: Der Brand. Deutschland im Bombenkrieg 1940–1945. Mßnchen 2002.

Urvalek_sazba_v04.indd 19

17.6.2015 9:46:16

[ ]

Posledně zmíněný příklad Grassovy novely a Friedrichova opusu naznačuje, co platí rovněž pro všechny předchozí. Jednotlivá pojetí němectví jsou vzájemně provázaná, reagují na sebe, nesou v sobě stopy dosavadní tradice bez ohledu na to, kde, kdy a jak se tato tradice konstituovala.

Vzájemnou podmíněnost promluv o němectví lze modelově demonstrovat na několika textech z osmdesátých let 20. století, jež zde volím tak, aby byly pokud možno vyváženě zastoupeny jednotlivé způsoby argumentace a světonázory. Historický a filozofický pohled v tomto výběru reprezentují H. Lübbe a E. Nolte, autory politických příspěvků jsou R. von Weizsäcker a P. Jenninger, literáty zastupují G. Grass a M. Walser. Jedná se o texty s rozdílnou minulostí a dalším vývojem; Lübbeho přednáška „Národní socialismus ve vědomí německé přítomnosti“ z roku 198310) vyvolala protichůdné reakce již na berlínském historickém sympoziu o národním socialismu. Bývá dokonce považována za prolog ke sporu historiků, neboť v mnohém předznamenala pravicovou argumentaci, k níž během této fáze inklinovali historici, kteří se stavěli za E. Nolteho (M. Stürmer, K. Hildebrand, A. Hillgruber).11) Z toho důvodu je druhým historickým textem Nolteho proslov „Minulost, která nechce pominout“ s podtitulem „Řeč, kterou jsem mohl napsat, ale nikoli přednést“ z června 1986,12) po níž se naplno rozhořel zmíněný spor historiků. Časově mezi těmito eseji se nachází Weizsäckerova řeč „8. květen 1945“13) z téhož dne roku 1985, která je mezníkem v náhledu na to, jak by Němci 10) H. Lübbe: „Der Nationalsozialismus im Bewußtsein der deutschen Gegenwart“. His-

torische Zeitschrift, 3, 1983, s. 579–599; cituji z vydání, k němuž Lübbe připojil svůj komentář k tomu, jakým způsobem byla jeho přednáška recipována. In týž: Vom Parteigenossen zum Bundesbürger. Über beschwiegene und historisierte Vergangenheiten.

München 2007, s. 11–38.

11) Srov. H. Kiesel: „,So ist unser Gedächtnis jetzt angefüllt mit Furchtbarem‘. Literaturgeschichtliche Anmerkungen zum Historikerstreit und zu der von Martin Broszat beklagten ,Beziehungslosigkeit zwischen Literatur und Geschichte bei der Verarbeitung der Nazizeit‘“. In K. Oesterle — S. Schiele (eds.): Historikerstreit und politische Bildung. Stuttgart 1989, s. 42–94, zde s. 85.

12) E. Nolte: „Vergangenheit, die nicht vergehen will“. In „Historikerstreit“. Die Dokumentation der Kontroverse um die Einzigartigkeit der nationalsozialistischen Judenvernichtung. München 1987, s. 13–35.

13) R. von Weizsäcker: „Der 8. Mai 1945 (Ansprache bei einer Gedenkstunde im Plenarsaal des Deutschen Bundestages)“. In týž: Reden und Interviews (1). Bonn 1986, s. 279–295.

Urvalek_sazba_v04.indd 20

17.6.2015 9:46:17

[ ]

měli nakládat s dědictvím druhé světové války. U příležitosti téhož výročí pronesl o tři dny dříve, tedy 5. května 1985, v Berlíně G. Grass řeč s názvem „Darovaná svoboda“.14) O tři roky později využil tehdejší prezident spolkového sněmu P. Jenninger padesáté výročí listopadových pogromů z roku 1938 k tomu, aby spojil vzpomínku na židovské pogromy s úvahami o tom, proč se tolik Němců v té době nadchlo pro národní socialismus.15) Již během proslovu Jenningera přerušovaly nesouhlasné výkřiky, druhý den se negativní reakce vystupňovaly natolik, že Jenninger raději ze své funkce odstoupil. O dva týdny dříve vystoupil v rámci mnichovského přednáškového cyklu „Řeči o naší zemi“ M. Walser se zprávou „Mluvit o Německu“, kterou týdeník Die Zeit otiskl 3. listopadu 1988.16) V této přednášce vyvrcholily Walserovy pochyby o jeho vlastních, spíše levicových postojích, současně se v ní definitivně rozešel se všemi, kteří se intelektuálně „zabydleli“ v rozděleném Německu.

1.1 H. LÜBBE: „NÁRODNÍ SOCIALISMUS VE VĚDOMÍ NĚMECKÉ PŘÍTOMNOSTI“ Jakkoli jsou tyto příspěvky různorodé, o jejich vzájemné provázanosti nemůže být pochyb. Intertextově spolu komunikují na mnoha úrovních. Lübbeho17) text „Národní socialismus ve vědomí německé přítomnosti“ z roku 1983 přináší alespoň dvě nové a v té době provokativní interpretace: netradičně vysvětluje přerod národněsocialistické říše v poválečné Německo a pokouší se korigovat běžnou představu, že až do šedesátých let byla nacistická minulost vytěsňována a teprve revoluční mládeži se ji pod praporem Nové levice podařilo adekvátně, tedy kriticky tematizovat, a tím zabránit jejímu opakování anebo přežívání v poválečných podmínkách. Lübbe vychází ze dvou faktů: režim národního socialismu aktivně či pasivně podporovala absolutní 14) G. Grass: „Geschenkte Freiheit (Rede zum 8. Mai 1945 in der Akademie der Künste

Berlin)“. In týž: Essays und Reden 1980–2007. Göttingen 2007, s. 141–156.

15) P. Jenninger: Rede und Reaktion. Eds. A. Laschet — H. Malangré. Koblenz 1989.

16) M. Walser: „Über Deutschland reden. Ein Bericht“. In týž: Ansichten, Einsichten. Auf-

sätze zur Zeitgeschichte. Frankfurt am Main 1997, s. 896–915.

17) Hermann Lübbe (1926), německý filozof, který patří spolu s O. Marquardem k nejzná-

mějším představitelům takzvané Ritterovy školy.

Urvalek_sazba_v04.indd 21

17.6.2015 9:46:17

[

]

většina Němců a tento režim se v květnu 1945 zcela zdiskreditoval a zhroutil. To, že by poté ještě mohl získat masovou podporu, bylo natolik nepředstavitelné jako možnost, že by se kdo mohl uchylovat k útěšným teoriím spiknutí a zrady v duchu „dýky vražené do zad“ (Dolchstoßlegende), k nimž Německo inklinovalo po první světové válce. Od nacismu už nebylo co očekávat, a tak byl zavržen. Odsoudit hlavní válečné zločince bylo potřebné, nicméně to neřešilo klíčový problém, jak dosáhnout toho, aby poválečné Německo, jež se nyní hlásilo k hodnotám, které za nacismu potíralo, mohlo počítat s podporou svých obyvatel, o jejichž někdejší absolutní podpoře Hitlera nemůže být pochyb. Řečeno Lübbeho slovy: „Nový stát bylo třeba zřídit proti ideologii a politice národního socialismu, v jehož katastrofě současně zanikla i Říše. Bylo však vyloučeno postavit jej proti většině národa.“18) Jedinou možností tak bylo normativně se distancovat od nacistické říše a začlenit subjekty do nového státního zřízení bez ohledu na jejich minulost; o ní beztak všichni věděli a nemělo smysl, aby ji proti sobě využívali. Těsně po válce tak vládla takzvaná „nesymetrická diskrétnost“, jež občanům umožnila identifikovat se s novým státem a poskytla jim důvod podílet se na jeho budování. „Po deseti letech tak nic nebylo zapomenuto, ale mnohé se nakonec vyléčilo.“19) O minulosti se mluvilo pouze v duchu normativního vymezení vůči ní a v rámci normativně daných, šetrných pravidel takzvaného komunikativního zamlčování (kommunikatives Beschweigen), zatímco mezi jednotlivci, v osobní sféře, panovalo diskrétní mlčení. Jak vidno, Lübbe se více zajímá o fungování celku či systému, kdežto psychologicko-emocionální rovinu nebere příliš v potaz. Proto mu tolik nevadí, že státní převrat po roce 1945 neproběhl společně s niternou proměnou obyvatel. Věděl o dluzích, které tento pragmatický přístup do budoucna může přinést, aniž se jimi zabýval.20) Na asymetrickém diskrétním mlčení 18) H. Lübbe: Vom Parteigenossen zum Bundesbürger, cit. dílo, s. 20.

19) Tamtéž, s. 22.

20) Na svou obranu cituje N. Freie, který ve své monumentální práci Vergangenheits-

politik. Die Anfänge der Bundesrepublik und die NS-Vergangenheit (München 1996) konstatoval, že Lübbeho provokativní teze nevylučuje, že ve vztahu k národnímu socialismu těsně po válce vznikly mnohé morální dluhy. Srov. tamtéž, s. 89.

Urvalek_sazba_v04.indd 22

17.6.2015 9:46:17

[ ]

neshledával nic zásadně chybného, naopak považoval je za politicky i sociálněpsychologicky nutné. Přesněji řečeno: pragmatismus, ba i oportunismus toleruje Lübbe spíš než moralizování.

Tomu odpovídá také jeho výklad Nové levice v šedesátých letech.

Lübbe odmítá, že by se až do šedesátých let národněsocialistická minulost vytěsňovala, naopak opakovaně poukazuje na mnohovrstevnatou tematizaci období národního socialismu již od konce čtyřicátých let.21) Táže se však, proč intenzita zájmu o národněsocialistickou minulost s pokračujícími lety neklesá, ale naopak stoupá. Tento trend vysvětluje tím, že počínaje šedesátými lety vyrůstají nové generace již bez přímé autobiografické vzpomínky na období války, díky čemuž se mohou vůči období nacionálního socialismu vymezovat kriticky, aniž by tato kritika dopadala na ně samé. Zvýšený zájem o národněsocialistickou minulost tak v šedesátých letech primárně nemotivuje morální znepokojení z jejího dlouhodobého přehlížení a vytěsňování, ale potřeba distancovat se od tehdejší Spolkové republiky Německo a jejího zřízení. Obě kritická vymezení, jak vůči národnímu socialismu, tak vůči Spolkové republice, se dle Lübbeho podmiňují a vzájemně posilují, přičemž společným jmenovatelem kritiky je kapitalismus. Jestliže fašismus představoval v tehdy oblíbené marxistické definici poslední stadium kapitalismu,22) pak kapitalistická Spolková republika přetrhala pouta s třetí říší pouze naoko, poněvadž ve skutečnosti pokračovala ve fašistických intencích. Čím více se levicová mládež distancovala od Spolkové republiky, tím antifašističtější si připadala. A čím nemilosrdněji moralizovala generaci svých otců, kteří podle ní selhali v letech národního socialismu, tím méně si ve svých očích zadávala s postfašistoidními poměry ve Spolkové republice. V obou případech se tak kritizující subjekt dokázal umně vyvléci ze sebekritiky, kritika vždy mířila na ty druhé; na generaci 21) Tezi o vytěsnění protiřečí, že spolu s konsolidací nové politické reality v Německu se

realita třetí říše neodsouvala do šedých zón sebevědomí, ale byla přítomna na dokumentární, literární i historiografické rovině. Dokladem jsou pro Lübbeho Kogonova kniha SS Stát (Der SS-Staat, 1946), národněsocialistické dokumenty publikované roku 1957 W. Hoferem, memoáry M. Buber-Neumannové (1958), Deník Anny Frankové (Das Tagebuch der Anne Frank, 1947 holandsky, 1950 německy), popřípadě Bracherova kniha Rozpad výmarské republiky (Die Auflösung der Weimarer Republik, 1955).

22) V Dimitrovově interpretaci je fašismus otevřenou teroristickou diktaturou nejreakčnějších složek finančního kapitálu.

Urvalek_sazba_v04.indd 23

17.6.2015 9:46:17

[

]

otců, kteří sedli na lep Hitlerovi, a na jejich pokračovatele, kteří obnovovali postfašistické kapitalistické poměry. Lübbeho závěry tudíž demaskují domněle očistný vliv generace osmašedesátníků.

Její ostrá kritika národního socialismu a Spolkové republiky se tak jeví jako pohodlné odměřené účtování s minulostí a současností, které tato generace nepovažuje ani v jednom případě za vlastní, a proto se jí účtuje tak snadno. V opačném případě by moralizování musela nahradit sebekritika a k té se generace 68 dopracovává s odstupem až nyní, po téměř čtyřiceti letech.23) Lübbe ve své argumentaci potlačuje emoce, v duchu konzervativních tradic upřednostňuje státní celek, jenž se po skončení války musí obnovit, zvažuje, co je třeba podniknout z hlediska systému.24) Jednotlivci jej zajímají do té míry, v níž se úspěšně proměňují z „poválečného obyvatelstva v občany Spolkové republiky Německo“.25) Text se v duchu svého názvu omezuje na čistě německou optiku. Lze soudit, že poválečné soužití Němců, kteří si různou měrou zadali s nacismem, se nezřídka odehrávalo tak, jak je Lübbe popsal. Otázkou je, jak dlouho to platilo a zda se dlouhodobě a bez vedlejších následků dařilo udržovat odstup mezi normalizovanou veřejnou diskusí o národněsocialistické minulosti a privátními, vesměs nesdělitelnými, a proto nesdělovanými zážitky. Na to Lübbeho text neodpovídá a rovněž neříká, jaký vztah by měli Němci zaujímat ke své národněsocialistické minulosti čtyřicet let po válce. Krom toho text pomíjí ještě jednu mnohem větší a pro německou poválečnou identitu zcela zásadní asymetrii. Němci nebyli po válce pouze v roli poražených, kteří se museli vzdát svého dosavadního přesvědčení a začít žít jinak, ale především v roli pachatelů, kteří se nepředstavitelným způsobem provinili na obětech. Lübbe si nedokáže osvojit hlediska obětí; tento dluh se pokusil splatit o dva roky později Richard von Weizsäcker.

23) Jedním z takových sebekritických pokusů je autobiograficky laděná kniha Rebelie

a blud (Rebellion und Wahn, 2008), v níž se P. Schneider pokouší o sebekritický pohled na svou vlastní roli během šedesátých let.

24) Srov. J. Hacke: Philosophie der Bürgerlichkeit. Die liberalkonservative Begründung der Bundesrepublik. Göttingen 2006, s. 86–87. („Lübbemu nejde o niterné pocity individuálních subjektů […] Bez větší empatie vůči emocionálním a kulturalistickým stránkám vyrovnávání se s minulostí Lübbe rezignuje na odstínění, jež by specifikovalo a personálně diferencovalo morální verdikt o národním socialismu.“) 25) H. Lübbe: Vom Parteigenossen zum Bundesbürger, cit. dílo, s. 20.

Urvalek_sazba_v04.indd 24

17.6.2015 9:46:17

[ ]

1.2 R. VON WEIZSÄCKER: „8. KVĚTEN 1945“ Weizsäckerův26) projev u příležitosti čtyřicátého výročí ukončení války a národněsocialistické hrůzovlády se vyznačuje smířlivým, až všeobjímajícím tónem. Weizsäcker podobně jako Lübbe vychází z předpokladu, že všichni Němci věděli, co se během války děje, ať už si to přiznávali, nebo ne. Weizsäcker se neuchyluje k systémově-funkčnímu výkladu, který upřednostňuje rovinu státu a jeho obecných zájmů, ale obrací se k jednotlivci, který nechť si sám ve svém svědomí ujasní, nakolik si zadal s nacismem. Schopnost podívat se pravdě do očí, přiznat si míru vlastního selhání, což jsou z Lübbeho hlediska druhotné veličiny, je u Weizsäckera na prvním místě. Uzavřenost systémového uvažování střídá u Weizsäckera otevřenost, jejíž snahou je překonat omezující hranice. Záměr tohoto sémantického směřování je zřejmý: tam, kde Weizsäcker hovoří k Němcům, chce oslovit všechny, kteří mají dobrou vůli. Současně hodlá pootevřít vrátka, kterými by se mohli Němci vrátit čtyřicet let po skončení války do společenství ostatních národů. Politický pragmatismus ustupuje morálce bez moralizování.

V úvodu Weizsäcker usiluje o to, aby nevyčleňoval dílčí skupiny Němců. Popis německého rozpoložení na konci války zahrnuje navrátilce do vlasti i ty, kteří byli ze své domoviny vyhnáni, osvobozené z táborů stejně jako zajaté, ty, kteří byli rádi, že válka končí, i ty, již litovali porážky Německa. Většina Němců zažila na konci války deziluzi, kdy se ukázalo, že jejich očekávání byla marná. K tomu je rovněž zapotřebí připočíst, že sloužili nelidským cílům zločinců. Ohlédnutí za sebe bylo neutěšené, pohled vpřed nejistý, plný obav. Poté Weizsäcker prohlašuje jménem všech Němců, že 8. květen 1945 nebyl dnem porážky, ale osvobození; v ten den byli Němci osvobozeni od nelidského systému národněsocialistické krutovlády. Tím Němce zbavuje přímé souvislosti s hrůzami napáchanými ve jménu národního socialismu a činí vstřícný krok vůči světu, neboť tím poválečné Německo přihlašuje k mírovým a humanistickým hodnotám. Ovšem jakkoli Němce odděluje od nacismu, nijak je nezprošťuje zodpovědnosti; 26) Richard von Weizsäcker (1920–2015), německý politik, v letech 1981–1984 primátor

západního Berlína, v letech 1984–1994 prezident Spolkové republiky Německo.

Urvalek_sazba_v04.indd 25

17.6.2015 9:46:17

[ ]

v tom spočívá druhý aspekt Weizsäckerova smířlivého a otevřeného sémantického směřování. Ve své argumentaci se snaží vystříhat extrémů, hrozící jednostrannost vždy vyvažuje krokem na druhou stranu. To, že je pro Němce 8. květen 1945 dnem osvobození, jim však současně zapovídá zavírat oči před utrpením, které po roce 1945 teprve začalo a jehož by nebylo, kdyby dnes osvobození Němci nerozpoutali spolu s Hitlerem strašlivou válku: „8. květen 1945 nesmíme oddělovat od 30. ledna 1933,“27) říká Weizsäcker. A na druhou stranu to, že Němci dnes nemají možnost se podílet na oslavách vítězství, jim nijak nebrání v tom, aby 8. květen chápali jako „konec scestného proudu německých dějin, na němž se zvolna rodí naděje v lepší budoucnost“.28) Weizsäcker tedy nepodsouvá Němcům kolektivní vinu, ani je viny nezprošťuje. Nacionalismus v pozitivním i negativním smyslu je mu cizí. Německo není vyvoleným národem ani proto, že by bylo předurčeno k světovládě, ani proto, aby bylo navždy zatraceno.

Jeho provinění je nezpochybnitelné, avšak nikoli věčné. Ostatní národy mají rovněž svůj podíl viny, nijak tím však nesnižují vinu německou, neboť „iniciativa k válce vycházela z Německa, nikoli ze Sovětského svazu“.29) Ve všech těchto bodech Weizsäcker reaguje na mnohokrát formulované extrémní pozice či je předjímá, aby je okamžitě vyvážil a ulomil jim hrot.

Druhou část proslovu věnuje Weizsäcker tomu, jaký postoj je možno zaujmout k válce čtyřicet let po jejím skončení. Ústředním pojmem je vzpomínka, již chápe jako schopnost „připomenout si určitý děj natolik upřímně a čistě, až se stane součástí vlastního nitra“.30) V následující části projevu třikrát zmíní z obecně lidské perspektivy a jednou z pohledu Němců, co je čtyřicet let po válce zapotřebí připomenout. Opětovně usiluje o rovnováhu, když říká, že vzpomínku si zaslouží všichni, kdo zemřeli vinou války a krutovlády, obyvatelé všech národů, kteří ve válce trpěli, zavraždění Romové, homosexuálové a další menšiny, lidé zabití pro své přesvědčení, rukojmí, odbojáři v obsazených zemích i ti, kdož raději zemřeli, než aby se prohřešili proti 27) R. von Weizsäcker: „Der 8. Mai 1945 (Ansprache bei einer Gedenkstunde im Plenar-

saal des Deutschen Bundestages)“, cit. dílo, s. 280.

28) Tamtéž.

29) Tamtéž, s. 286.

30) Tamtéž, s. 285.

Urvalek_sazba_v04.indd 26

17.6.2015 9:46:17

[ ]

svému svědomí. Němci nechť vzpomínají na ty, kteří položili život v boji za vlast, ať už jako vojáci, civilisté, zajatci nebo vyhnanci. A neméně vroucná vzpomínka náleží příslušníkům německého odboje, kterým se v poválečném Německu nedostávalo vždy a všude odpovídající pozornosti, mimo jiné rovněž odboji komunistickému. Zdůrazněny jsou v tomto výčtu zejména dvě kategorie, ženy a Židé.

Těm Weizsäcker věnuje třetí část proslovu. Konstatuje, že genocida židovského obyvatelstva (Völkermord), již úkladně naplánoval Hitler a uskutečnili občané Německa, nesnese v dějinách srovnání. Pokud jde o přisouzení viny, Weizsäcker opět volí vyvážené řešení: genocidu provedlo „několik málo“ jedinců, ovšem každý Němec se o ní mohl dozvědět, pokud před ní záměrně neuhýbal. Weizsäcker sebekriticky přiznává, že „velmi mnoho lidí, též v mé generaci, která byla příliš mladá, než aby se mohla podílet na plánování a provádění“,31) se snažilo uhýbat před tím, co se stalo. Mlčeli, dívali se stranou a posléze se dovolávali toho, že o ničem nevěděli. Jediná možnost, jak se dnes lze smířit s minulostí a s těmi, jimž Němci způsobili takové neštěstí, spočívá v niterné vzpomínce. I ti, kteří vzhledem ke svému mládí nemohou nést na genocidě vinu, by měli tuto minulost přijmout, ne však proto, aby ji překonali, ale aby došli smíření. Weizsäckerův text svou otevřeností vůči názoru druhých (místy dokonce přejímá perspektivu Židů)32) demonstruje, že minulost nelze odčinit jinak než vzpomínkou a snahou překročit vlastní perspektivu a osobní zájmy směrem k těm, o jejichž odpuštění a smíření usilujeme. Toto přikázání posléze Weizsäcker rozšiřuje na další národy, které vinou Němců trpěly, ať už během války nebo v důsledku nespravedlivého poválečného uspořádání, k němuž by však nikdy nedošlo bez událostí roku 1933.33) „Opravdu se dokážeme vcítit do pozice rodinných příslušníků obětí varšavského ghetta nebo lidického masakru? […] Jak těžké muselo být pro občana Rotterdamu nebo 31) Tamtéž, s. 280.

32) Weizsäcker cituje židovskou moudrost, že zapomnění prodlužuje exil a tajemstvím spásy

je vzpomínání. Dodává, že kdybychom Židům upřeli paměť, mohli bychom se dotknout víry přeživších Židů, a tím bychom zhatili možnost smíření. Viz tamtéž, s. 284.

33) „Rozběhlo se rozdělení Německa na rozličné zóny dle dohody vítězných mocností.

Poválečný vývoj je upevnil, nicméně bez války rozpoutané Hitlerem by k němu nikdy nedošlo.“ Tamtéž, s. 286–287.

Urvalek_sazba_v04.indd 27

17.6.2015 9:46:17

[ ]

Londýna podporovat poválečnou výstavbu naší země, z níž pocházely bomby, které ještě nedávno dopadaly na jejich města.“34) Co se rozděleného Německa týče, Weizsäcker to považuje za trest, jejž je nezbytné nést.

Ze srovnání s Lübbeho přednáškou plyne zřejmý posun v pohledu na tematizaci němectví. Weizsäckerův text otevírá dialog s oběťmi nacistické hrůzovlády, nebrání se perspektivě obětí a neobává se toho, že přiznání viny je přitěžující okolností. Nemotivuje jej potřeba zapomenout, zamlčet a překonat hrůznou minulost. Jako by se Weizsäcker mnohem méně bál vlastního studu a vlastních provinění. Ochota přiznat svou vinu mu otevírá cestu k obětem více než lpění na vlastní neomylnosti. Díky tomu jeho projev mnohem lépe naplňuje záměr překonat časové hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, věkové hranice mezi generacemi mladšími a staršími a prostorové hranice mezi jednotlivými národy Evropy. Za minulostí není možno dělat tlustou čáru. Minulost, přítomnost a budoucnost Německa tvoří jednolitý celek.

1.3 G. GRASS: „DAROVANÁ SVOBODA“ Ačkoli G. Grass35) svou přednášku „Darovaná svoboda“, věnovanou témuž výročí, proslovil již 5. srpna 1985, při četbě jejích úvodních vět vzniká dojem, jako kdyby ji sepsal bezprostředně po Weiszsäckerově projevu. Připouští, že projev k danému výročí by se „snadno mohl podřídit osvědčeným rituálům tím, že by si nárokoval odstup, usiloval by o vyrovnání extrémů, nic by nechtěl nechat stranou a řečníka by skryl za citáty“.36) Nic z toho Grass nepoužívá. Jedním z témat jeho řeči je právě boj se zaběhlými zvyklostmi a osvědčenými rituály, a proto se zříká věcného odstupu ve prospěch subjektivního pohledu a přenechává vyváženost politikům. Mezi dosud zmíněnými proslovy o němectví vyniká Grassova řeč snahou najít v daném kontextu neotřelé výrazové možnosti, doplněné o subjektivizaci otázky němectví. Grass okamžitě zaujímá subjektivní postoj, poválečné Německo vyvstává před 34) Tamtéž, s. 287–288.

35) Günter Grass (1927–2015), německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny (1999).

36) G. Grass: „Geschenkte Freiheit (Rede zum 8. Mai 1945 in der Akademie der Künste

Berlin)“, cit. dílo, s. 141.

Urvalek_sazba_v04.indd 28

17.6.2015 9:46:17

[ ]

oÄ?ima tak, jak je proŞíval on sĂĄm. Ani sĂĄm sebe nijak neĹĄetří, nic si nenalhĂĄvĂĄ, nikam se neschovĂĄvĂĄ: „[‌] moje vĂ˝chova probĂ­hala jako dril ve smyslu nĂĄrodnÄ›socialistickĂ˝ch cĂ­lĹŻ [‌] o odbojniÄ?enĂ­ nemohla bĂ˝t Ĺ™eÄ? [‌] na Ĺživu jsem zĹŻstal Ä?irou nĂĄhodou.“37) GrassĹŻv text na mnoha mĂ­stech zdĹŻrazĹˆuje pĹ™echody mezi subjektivnĂ­ a objektivnĂ­ perspektivou: „BezpodmĂ­neÄ?nĂĄ kapitulace pro mÄ› a pro mnohĂŠ, kteří leĹželi v sousednĂ­ch lazaretech, pĹ™inesla hned po jistotÄ›, Ĺže jsme poraĹženi, pocit, Ĺže uĹž se nebudeme muset bĂĄt. [‌] LidĂŠ se neptali [‌] ani jĂĄ jsem se neptal.“38) Ăšsudek o dobovĂŠm spoleÄ?enskĂŠm klimatu u Grasse vyrĹŻstĂĄ bezprostĹ™ednÄ› z jeho osobnĂ­ zkuĹĄenosti; to, co cĂ­til on, nechĹĽ je zĂĄvaznĂŠ pro celek. JestliĹže si on sĂĄm (spolu se svĂ˝mi vrstevnĂ­ky) pĹ™ipadal 8. kvÄ›tna 1945 poraĹžen, „sice osvobozen od rotmistra, ovĹĄem bez pĹ™edstavy, co je to svoboda nebo Ä?Ă­m by mohla bĂ˝t“,39) pak tĂŠto vĂ˝povÄ›di pĹ™isuzuje platnost, jeĹž se neomezuje pouze na jeho generaci Ä?i na nÄ›j samotnĂŠho. NÄ›mci byli poraĹženi, svobodu tudĂ­Ĺž zĂ­skali aĹž od SpojencĹŻ, kteří jim ji darovali. Svoboda tedy nutnÄ› odpovĂ­dala povĂĄleÄ?nĂ˝m podmĂ­nkĂĄm, takĹže byla rozdÄ›lena. Za darovanou svobodu NÄ›mci zaplatili rozdÄ›lenĂ­m NÄ›mecka.

OdpovÄ›Ä? na otĂĄzku, zda je 8. kvÄ›ten pro NÄ›mce dnem osvobozenĂ­, nebo porĂĄĹžky, podle Grasse zĂĄvisĂ­ na tom, jakĂ˝m zpĹŻsobem se chovali bÄ›hem vĂĄlky a zejmĂŠna po nĂ­. A v tomto bodÄ› mĂĄ jasno: potĂŠ, co byl zlikvidovĂĄn nÄ›meckĂ˝ odboj, dÄ›lala vÄ›tĹĄina nĂĄroda „vĹĄechno pro to, aby zabrĂĄnila osvobozenĂ­â€œ.40) A ve zmÄ›ti pocitĹŻ, kde, jak Grass sebekriticky pĹ™iznĂĄvĂĄ, se jen velice zvolna hlĂĄsil o slovo stud, NÄ›mci vesmÄ›s volili tu nejsnadnÄ›jĹĄĂ­ cestu: vzpamatovĂĄvali se z vĂĄlky a radÄ›ji se na nic neptali, aby se nemuseli dozvÄ›dÄ›t nÄ›co, co by je zneklidnilo. ProblĂŠm povĂĄleÄ?nĂŠho NÄ›mecka spatĹ™uje Grass v tom, Ĺže tutĂŠĹž nejsnadnÄ›jĹĄĂ­ cestu si vybralo celĂŠ NÄ›mecko a krĂĄÄ?Ă­ po nĂ­ dodnes: VĂ­m, Ĺže ĂşvodnĂ­ky aĹž do dneĹĄnĂ­ch dnĹŻ vystavujĂ­ osvÄ›dÄ?enĂ­ o nevinÄ›.

Dnes si mĹŻĹžeme dokonce dovolit i spolkovĂŠho kanclĂŠĹ™e,41) jenĹž se nevinnĂ˝ rovnou narodil, pokud se mu tedy nevinnost doslova nezaryla pod kĹŻĹži. K mĂĄnĂ­ jsou opÄ›t osvÄ›dÄ?enĂ­ o nevinÄ› z padesĂĄtĂ˝ch let.

37) TamtĂŠĹž.

38) TamtĂŠĹž, s. 143.

39) TamtĂŠĹž, s. 142.

40) TamtĂŠĹž.

41) Grass mĂĄ na mysli Helmuta Kohla.

Urvalek_sazba_v04.indd 29

17.6.2015 9:46:17