Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže — ukázka

isbn 978-80-7491-422-5

269 Kč

Druhé vydání memoárů svobodomyslné novinářky a manželky S·K·Neumanna

Kniha je výjimečným svědectvím o odvrácené straně živo­ ta velkého básníka, jehož skutečný příběh obvykle neplní řádky učebnic. Autorka se s ženatým Neumannem setkala v roce 1904. Začala navštěvovat jeho proslulou vilu v Olša­ nech, zanedlouho se sblížili a uprchli do Vídně.

Následovalo osmnáct let společného života; láskyplné chvíle se střídaly s obdobími nenávisti a útěků jednoho či druhého. Neumannova záliba v alkoholu a milostných avan­ týrách je známa, kniha však odhaluje i jeho složitou povahu a hrubiánství. Božena se z nesnesitelného vztahu pokusila dvakrát uniknout — s Neumannovými slavnými souputníky, literáty Olbrachtem a Těsnohlídkem.

Memoáry zachycují — často ve skandálních souvislos­ tech — celou řadu osobností: bratry Čapkovy jako plagiátory a kariéristy, Tomana jako pobudu, Majerovou jako záletnici i mnohé další…

Knihu lze číst různě — jako „drby“ o slavných, kapitoly z dějin české literatury, román o nelehkém ženském údělu i feministický pamflet vyrovnávající si účty se světem mužů.

Není divu, že v době svého vzniku byla nepublikovatelná.

Božena Neumannová (1882—1967) byla spisovatelka a kultur­ ní pracovnice, přispívala do dobového tisku články o litera­ tuře a životním stylu, vydala několik knih. Její vzpomínky na S. K. Neumanna vznikly v padesátých letech jako součást autobiografické trilogie, nemohly však oficiálně vyjít.

Božena Neumannová

Božena Neumannová

Byla jsem ženou slavného muže

Byla jsem ženou slavného muže host Necenzurované paměti druhé ženy čítankového básníka

Byla jsem ženou slavného muže

host brno 2015

S. K. Neumann s rodinou na zahradě v Bílovicích (PNP)

Božena Neumannová

Byla jsem ženou slavného muže

Na obálce: Božena Hodačová v roce 1904, v době seznámení s S. K. Neumannem (MZM) © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 Photo © Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně — přední strana obálky, s. 18, 95, 175, a, b, c, e, h, j, k, m, n, o Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze — s. 4, 94, 174, 308, 309, 424, d, e, f, g, i, l archiv Host — s. 394, p isbn 978-80-7491-422-5

7 Proč jsem napsala svoje vzpomínky

Už je to v titulu: Byla jsem ženou slavného muže. A toho muže jsem velmi milovala i — nenáviděla. Milovala jsem ho pro jeho ušlechtilé a krásné myšlenky, které byly v něm a které házel na papír, a nenáviděla ho proto, že pro život mu z nich tak málo zbylo. Moje vzpomínky jsou de profundis psány pro nikoho a pro všechny. Dnes pro nikoho, později, v budoucnu, snad pro všechny, pro všechny ty, kdož se budou zajímat o psychologický rozbor jeho bouřlivého ducha. Mohly-li se o geniálních lidech napsat (například o Boženě Němcové, o Lvu Tolstém aj.) i nevýhodné pravdy, proč by se nemohlo napsat o S. K. Neumannovi, že nebyl jen tvůrcem, geniálním člověkem, ale že byl také jen pouhým člověkem, v němž dřímaly všechny temné instinkty divokého zvířete, jež konečně proudí v žilách všech lidí? Je to jedovaté dědictví našich prapředků nakupené za věky a my všichni v sobě prožíváme mučivý a krutý proces dobra a zla, který se v nás stále odehrává. Záleží na organizaci našeho rozumu, čeho více použijeme, ať už v poměru k lidem, k věcem a k Bohu. Komenský, učitel národů, řekl, že největším uměním je umění zacházeti s lidmi, s věcmi a s Bohem. Moje vzpomínky mají sloužit pravdě, kterého umění Bouřlivák v životě nejméně užíval. Záleží na pravdě, podle níž je možno sledovati vývoj a rozvoj génia. Dnes nezáleží na tom, zda jsem Bouřliváka milovala, či nenáviděla, dnes záleží na tom, abychom všechny chvalitebné i zlobné vlastnosti u něho chápali, jemu více rozuměli a vše odpouštěli.

Muka a utrpení, jež mi způsobil, staly se pro mne užitečnými, jimi prokázal mi vlastně ohromnou službu, protože jimi probudil ve mně k životu člověka, který dovede vše slyšet, vše vidět a nejlepšího se přidržet, jak nám to filozoficky radí sám svatý Pavel.

Božena Neumannová

8 APOSTROFA Ve spadalé listí jsi hodila růži, ve hnědé, žluté, šedé listí růži krvavou, až pobledlému poutníku hruď se blahem úží, neb všecko listí vzplálo kol rudou záplavou.

A hoří listí, hoří kraj, v sychravém září o jaru báj, nad zkaženým srdcem sladká tvá slova, Boženo Hodačová.

Jde bledý poutník teď v plamenech kraje, kol vůní, barev, písní celé závěje, v tvém plavém jasu ohnivém modrý hrozen zraje pro zprahlé rty, jež neměly vroucí naděje.

A svítí kraj a zpívá svět, uprostřed hoří měkký tvůj ret, novému dítěti pohádka nová, Boženo Hodačová.

Tys do mlhy vzkřikla zvonci hlasu, až mlha v duhy slila se rosných krůpějí, ty celičkou svou skutečnost slunečného jasu jsi vroucím gestem dala na místo nadějí.

Netřeba doufat, netřeba snít, je možno, možno, možno žít: člověka pro ráj jsi stvořila znova, Boženo Hodačová.

SKN, Moderní revue, říjen 1904 Puškin: Na stará kolena tak znovu žiji: minulost celá kráčí přede mnou — jak dávno to, co plna událostí vřela a bouřila jak oceán?

Teď němá je a pouhý, pouhý klid…

9 Co to krve stálo Jsem stará žena. Podle únavy a podle toho, co jsem prožila a protrpěla, se mně zdá, že je mi sto let. A je mi teprve šedesát šest, a i to je už mnoho, měřeno obvyklým časoměrem lidským. Kdosi řekl, že každých sedm let člověk svléká starou kůži. To je velmi možné. V takovém případě svlékám ji tedy po desáté. Myslím, že život byl by nesnesitelným, kdybychom vězeli stále v jedné kůži, neboť třeba věřit ve vývoj, a zákony vývoje se nezastavují u člověka, člověk, jakým byl včera, není už dnes, je to s ním jako s řekou, vstoupíš-li za chvíli do ní, už to není tatáž řeka, vzpomeňte na Herakleita. Ale je v nás určitý fond lidství, který se mění méně, než si filozof Herakleitos myslel. Veliká věc života, láska, má svoje důvody bytí a trvání, proto nestárne, je věčně mladá, ale také hrozná, děsná, půvabná, sladká i hořká, jak to patrně vyplývá ze souměrného zasahování démonů i andělů v souvislosti se životem. Nebudu však probírat jedinečné situace lásky, to učinilo již tisíce básníků a spisovatelů pérem povolanějším, než je moje, vrátím se k sobě a k svému životu, v němž právě láska hrála tak důležitou úlohu, že jsem ji mohla poznat ve všech jejích variantech.

Dnes jsem, pravda, již stará, dejme tomu, že velmi, velmi stará, a řeklo by se, že čas za svého letu zabil ve mně nejněžnější city, že zabil lásku, což je pravda, ale ponechal mi paměť, snad proto, abych nebyla zavřena ve stáří jako v hrobě, a proto v paměti vracím se do své minulosti, žiji v ní stále a podle všeho budu v ní i jednou umírat, zchvácena nezhojitelnou bolestí.

Ve světě jsou lidé ještě starší než já, zůstává hádankou, kdo je vlastně starým? Unitáři říkají, že nikdo není starým, u nich není prý starých lidí. A přece jsou staří. Jakmile naleznou v sobě onu vydestilovanou moudrost, o které se říká, že všemu rozumí, vše chápe a všechno odpouští, jsou staří. Tedy se oddávají rezignaci a jsou spokojeni, čímž se utěšují jako děti obrazy.

Ale nejsme staří, když cítíme v sobě touhu ještě více zmoudřeti, když víme, že je nám stále stoupat kupředu — v tom vězí ona

10 pohyblivost života —, a jakmile to pochopíme, nemáme více vědomí stáří. Jest jen pestré střídání života, a to můžeme pochopit jen tehdy, patříme-li na něj z určité výšiny, ku které jsme jednoho dne dospěli. Nuže, dívám se zpět na události svého života, ač daleko lepší by bylo založit ruce v klín a oddat se sladké rezignaci, vůbec nevzpomínat, nemyslet. Duše však nemá a nedá pokoje, dokud svůj kříž někde na Kalvárii nesloží. Kdysi, dávno, byla jsem tedy i mladá, svítilo slunce, měsíc i hvězdy, květy voněly, stromy a keře se zelenaly, obloha se krásně modrala a vzduchem poletovala řada ptáků, za jejichž zpěvu jsem pociťovala zvláštní slast. Některým jako by ze zobáku kapalo zlato. I moje touhy se vznášely k nebesům. Kouzlo doby bylo tak veliké, že sami jeho vrstevníci volali: „Jaký překrásný máj!

Jaké nádherné jaro!“ Byla jakási podobnost mezi ptactvem nebeským a mnou.

Stále jsem něco hledala, po něčem toužila, přála jsem si míti lehkost ptačích křídel, abych mohla letět nad zemí, za světem pod lehkým ovzduším jara. Byla jsem plna obdivu pro mnohotvárnou skvělost světa, ale všechno to, co jsem prožívala, mně nebylo ničím, věděla jsem, vlastně jen tušila, že tam někde daleko se žije se světem a ve světě daleko exotičtěji než na cestě, kterou jsem se právě ubírala, ač byla, věru, nejnesnadnější.

Ale byl to můj vnitřní hlas, který pobízel a zval jen dál, jen dál, a tak předl nit mého osudu. Tehdy však se rozbíjel o zeď chudoby, vždyť ptačí hlad mohl být v přírodě bohatě ukojen, kdežto můj jen nedostatečně, jsa rdoušen těsným a malým prostorem.

Já a svět! Byla jsem malá, smutná proletářka, jejíž kostýmy nebyly dernier cri, ale pocházely z nejbanálnějších obchodů, svoje klobouky jsem si sama pracně a neodborně sbodávala a podpatky, a jé, ty jsem mívala časem vyšmatlané, poněvadž jsem neměla v botách výběr, a to vše proto, že poctivou prací jsem získala vždy jen tolik, kolik bylo třeba na nejnutnější. Práce, práce, práce připoutávala mě k jednomu bodu, k pevné ose nevyšinutelné z polohy, jako koníka u žentouru, točícího se kolem dokola. Až mě to začínalo nudit. Bylo mi dopřáno málo volných chvil k obdivování oblohy a všech nádher, rozestřených pod ní.

Musela jsem se spokojit chvílemi, kdy za tichých večerů mohla jsem se procházet se svojí věrnou Marjou v předměstské aleji.

11 My hledaly osvícení v třepetavém mihotání hvězd a šelestu starých lip, což mělo být preludiem ke vstupu do opravdového světa s opravdovými květy a vůněmi, sluncem a životem, o němž jsem se již domnívala, že ve skutečnosti se do něj nikdy nedostanu.

Dny štěstí přišly, ale byly krátké, ty ostatní byly dny člověka na mučidlech, nevím také, proč jsem se tehdy domnívala, že já budu věčně mladá, že nikdy nezemřu. Nevím, kdo mi našeptával takovou pošetilou domněnku. Stromy? Hvězdy? Kterápak romantická dívka myslí na to, že vše na pozemské naší planetě se vyrovnává s časem, že mu podléhá květ, strom i nerost, zvíře i člověk? Málo jsem si všímala lidí, jejichž těla dávno odkvetla, podle mého se narodili již starými, ač dnes vím, že by právě oni tehdy vyplnili mezery v mém nedostatečném vědění o životě a smrti.

Tehdy, zaujata jsouc vlastním jarem a osvěžující pranou rozestřenou v éteru, odvracela jsem tvář ode všeho, co bylo ponuré a smutné. I šedivá pracovní povinnost byla v tom jaru lehčí. Jak to, že po jaru a létě přišla zima? Ale Čas, ouvej, ten starý moloch, vznášeje se neviditelně nade mnou, běžel neúprosně dál a dále, jako by bičem poháněn pohlcoval kdekoho, vítězil i u mne a já si začala uvědomovat, že je daleko rozumnější podívat se obludě do očí, podívat se, jak její práce pokračuje. Jednoho dne vzala jsem do ruky zrcadlo. Místo mladé a svěží dívky spatřila jsem v něm tvář staré ženy s bílými vlasy, s hlubokými vráskami na čele, kolem očí a úst — „to nejsem já!“, vykřikla jsem zděšeně. „Jsi to ty!“ říkalo kruté zrcadlo. Svraštila jsem obočí a volala zuřivě: „Cože tak brzo? Vždyť jsem neprožila ještě štěstí! Nechci být starou, chci žít, chci věčně žít.“ „Budeš šťastná, poznej však jediné, poznej duši. Jest to most, vedoucí k nesmrtelnosti.“ Duše! Duše! Jak málo jsem se jí zabývala. Dosud se mi zdálo, že podstatou celého světa je hmota. Tělo bylo vše, duše nic. Málo jsem věděla, skoro nic z dějin duše. Platon, jehož filozofií jsem se kdysi zabývala, sice učil, že Bůh stvořil nejdříve duši, a věřil též, že duše lidská je nesmrtelná. Ale kde zůstal dnes Platon? Co je duše, jsem nevěděla. Tak jako jsem nevěděla, co je prvek 97 a 98. Kde je klíč k tomuto skrytému pramenu života? Kde je ona síla, aby člověka podporovala, udržovala pro věčnost, aby dýchal životem duše? Výsledek toho hloubání

12 byl, že jsem neviděla už nutnost hořekovat nad tělem, když je zestárlé a vyčerpané. Po cestě, na kterou jsem se poté dala, nenacházela jsem již lítosti nad ztraceným mládím, i když mi vytknete, že se dopouštím žalostného rozporu a zmatku ve svém rozumování o hmotě a duši. Já vím, odpovíte mi s Demokritem, že hmota je jsoucno, hmota je základem, je věčná, nikdy nebyla stvořena nějakou nadpřirozenou bytostí, řídí se vlastními zákony. Ale co potom se světem idejí? Co s Platonem? Co s indickou moudrostí, která radí poznat duši? Nemám dnes důvodu předpokládat, že život je výsledkem hmoty, naopak vím, jak se hmota rozpouští v elektrony, jež se vyhýbají lidskému zraku, a jak krok od tohoto stupně do světa nehmotného, který je za tím, není tak daleký. Jsem tedy stará a smiřuji se s ocelovými drápy času, vždyť koneckonců je známo, že čas, jsa přítomen už stvoření naší Země, hněte ji a nechává ji stárnout, aby i ona spěla ku svému zániku. Přijímám stáří jako nový zjev života, raduji se dokonce z toho, že ono mne zbavilo pošetilostí, jež tropí mládí.

Nezávidím mládí mladým. Objevila jsem v sobě duši, abych poznala, přijala a chápala význam života. Zapomínám na existenci těla a v takovém pokoji, zbavena jsouc citů a tužeb, strachu, hněvu a nenávisti, nechávám před duchovním zrakem probíhat život, ten minulý svůj život, o němž se mohu vyjádřit se starým básníkem: „To nikdo neví, co to krve stálo!“ Ano, ano, krev crčí z ran a ovšemže, červená nit se harmonicky zaplétá do mého románu. Moje já podvědomě pláče. Má to nějaký smysl vytahovat ránu na světlo? Vždyť všichni víme, že není tvora, ať člověka, či zvířete, tupce, či filozofa, který by nebyl rozbolen a který by se věčně nevracel k tomu, co ho potýralo. Nemohu si pomoci. Přehrabuji se v minulosti jako v hromádce popele a vybírám z ní svoje zkušenosti. K čemu také Baale Kadme vynalezl abecedu? Člověk, který dovede psát, chybil by, kdyby toho nečinil, řekl Anatole France. Jsem neustále samotna, strašně samotna.

Samoto, moje matko, vypravuj mi znovu můj život!

Můj život byl trochu výlučný oproti životu žen, jež chodí po obvyklých cestách. Zdědila jsem matčinu tragédii, její tragédie je i mojí tragédií. Říkají mi, abych ji popsala, abych si pospíšila, protože čas uplývá. Poněvadž všechny pravdy čekají na chvíli, aby se zjevily na denním světle a zasvítily jako olej nad

13 vodou, začínám pravdou svého života za sluncem pozlaceného dne, sedíc u dokořán otevřeného okna, ze kterého se co chvíli dívám na stráň v naší zahradě, zvedající se k nebi a na jejíž horizontální čáře svítí bílovický kostelík. V zahradě kvete už bez a jeho božská vůně vniká i do mé pracovny.

Je 2. května 1948. Máji! Máji! Ne že bych si připomínala Hynka s Jarmilou, milence proměněné dávno v popel, ale veškerá láska je to, co vane z tohoto měsíce, jemu děkujeme za sladké romance zpívané všemi lidskými hlasy, platící všem mladým srdcím.

Můj život byl znásoben manželstvím a mateřstvím. Nemohu psát tedy jen autobiografii, bylo by to málo. Muž, se kterým jsem po dlouhých osmnáct let žila, byl vlastně stromem; do široka a do hluboka rozloženým, a já, stojíc v jeho stínu, prožívala jsem nejen život bohatější a pestřejší, ale prosycovala jsem se všemi otřesy jeho neklidného vzrůstu. Já ho podepírala. Já pracovala, aby on se mohl nořit do tajemných a posvátných sil přírody a čerpat z nich dary skrývané světu. Já žila proto, aby on mohl růst. Odstraňovala jsem obtíže, aby on mohl rozložit svoje kořeny, aby z matky země vydestiloval šťávu potřebnou k tvůrčí činnosti, aby mohl přinést plody svých dnů. Přijímal to všechno ode mne, protože se mu to líbilo a protože měl o sobě mínění, neříkám, že nesprávné, že on je vyvolený a já že se musím obětovat. I v tom jsem viděla správnost, poněvadž jsem byla vychována starým světem, který viděl smysl ženina života v tom, aby se obětovala muži. A tak jsem se obětovala, aniž bych v tom viděla něco těžkého a krutého. Běželo tedy o poezii. Ale rány, jež jsem pro ni utržila, činí ji pro mne hroznou. Netoužíc po jiném než po pravdě myslím, že moje vypravování bude mít nějakou cenu jen tenkrát, vydám-li pravdivé svědectví o člověku, který znaje svoji sílu, byl přesvědčen, že si může dovolit vše. Bylo mi řečeno, a to na vlivných místech, že památka mého muže-básníka musí zůstat čistá. Nezbylo mi než se sarkasticky usmát. Můj muž byl člověkem jako každý jiný a měl mnoho chyb. Také jeho charakter nebyl bez kazu. Ale což básník Paul Verlaine, tento veliký duch Francie, nežil výstředně, pohybuje se na okrajích nejtemnějších propastí? Vypravuje se o něm, kromě jiných historek, že odešel své nemocné ženě pro lék a vrátil se s ním až za

14 dva roky, poskakuje si přitom a zpívaje: „Byl jsem s Fatmou! Byl jsem s Fatmou!“ Neřestná tato událost neudělala z něho menšího básníka, naopak, zdá se, že jej vydráždila k veršům, v nichž hrůza a láska splývají v jedno a v nichž básník pod vlivem pudů a vášní se vyznává v podivné prostotě ze všeho. A což jiní takzvaní prokletí básníci? Básníci romantismu, kteří potřebovali ku své tvůrčí činnosti inspiraci jednou v divokém sadismu, podruhé v masochismu, potřetí v pitvorných klamech? Na půdě prokletí — společnost měšťácká si jich nevážila, pohrdala jimi a nechávala je mřít hladem — vypučela nezapomenutelná poezie s celou sirobou lidské bytosti.

Pokud se tedy mého muže týče, nemohu nic jiného předem napsat než citovat jednoho z našich literárních kritiků: „Dotýkajíce se v těch lidech hlavou hvězd, jsme ochotni státi s nimi nohama na zemi velmi blátivé. Nic z nesmírné rozlohy lidskosti není jim cizí a my po jejich boku jsme lidmi víc a palčivěji vždy, v hanebnosti i v slávě; a hlavně prožíváme v nich právě sourodost a vzájemnou podmíněnost oněch nížin nejtrapnějších a výsostí nejčestnějších.“ Moje manželství s básníkem je vlastně drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé. Už třídní profesorka na vyšší dívčí mně prorokovala: „Ne, pro vás není obyčejný muž!“ A já odpovídala: „Neříkám nic, ale miluji ho už předem!“ Byl to můj osud, ten černý muž s očima pichlavýma, s tenkými krutými rty, s dlouhými, jako uhel černými vlasy a věnečkem černých vousů kol obličeje. I pleť měl tmavou, jež ve stínu téměř černala. Když se moje sestra smířila s mým osudem, nemohla si odpustit a říkala: „Já nevím, co se ti na něm líbí. Je to tvůj démon!“ V samotě, v níž žiji, běží obrazy našeho společného života jeden za druhým jak na filmovém pásu. Nejhorší je to v noci. Tu ležím a přemítám o vlastní ubohosti, o ubohosti muže, který po osmnáct let dýchal se mnou tentýž vzduch, obýval tentýž příbytek a zraňoval mě a já v odvetu jeho, mučili jsme se, jak děsná Astarta přikazovala, ač neměli jsme se mučit. Vzpomínky noční

15 tmou se černají víc a více a mé oči se zalévají slzami. Byla jsem mladá žena schopná každé oběti, nebyla jsem však natolik ochočena, abych jako pes dovedla zapomenout na rány, dovedla jsem odpouštět, ale nedovedla zapomenouti. Bylo to ve mně takové, nevím, co to bylo, ale bylo to ve mně a bylo to nepřemožitelné.

Nebylo ve mně takové statečnosti jako u onoho středověkého rytíře, který ani nepípne v okamžiku, kdy se na něj útočí a vráží [mu] meč do srdce. A moje srdce bylo ne jednou, ale tisíckrát probodeno a já, místo abych zatnula zuby a umírala pro „dobrou věc“, se zoufale bránila, křičela a zmítala v divoké bolesti. Člověk se nerad přiznává ku svým chybám, ale budu-li mluvit o svých, nebude mi moci nikdo vytknout neupřímnost. Moje láska se lety měnila pomálu v nenávist. Nenávist je prý jen jiná forma lásky. Jisté je, že tak, jak velice jsem milovala, tak velice jsem nenáviděla. Moje vyděšené city; i kdybych tisíckrát si poručila, i kdybych věřila, že je to těžký hřích, za který budu muset jednou skládat při posledním soudu účty, a i kdybych věřila, že budu za něj trpět v předpeklí — nenávidím. Jsou okamžiky, kdy v hrůze se modlím k neznámému Bohu, aby vymýtil z mého srdce ten hrozný cit, ale nepomáhá mi nic a nikdo, snad proto, že jsem jen člověk, že nejsem Bůh a jsem jen žena, s jejímž srdcem se krutě zacházelo. Po čtyřiačtyřicet let je moje srdce sevřeno jak v mučivých kleštích a já, místo abych ve svém stáří našla klid a soucit pro ono všelidské v onom nil admirari, upadám znovu a znovu do bědného stavu, poznávám, že můj život byl a je otrávený, a za otrávený život nemohu milovat. Mohu snad usilovat o jedno: aby záští v mém srdci se nerozrůstalo do ještě obludnějších rozměrů, a protože můj život byl a je spjat s jeho životem až do bran věčnosti, abych jednoho dne, až sama se ocitnu tváří v tvář smrti, mohla vydechnout: „Dej mu, ó Pane, věčný mír a věčnou slávu.“ Snad tehdy úplně vyhodím nenažraného netvora, hryzoucího moje srdce. Ale nevím…, nevím, dospěju-li k takové dokonalosti.

Moje duše zůstává proto trvale smutná, ač lékaři říkají, že ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek. Já vím, mám hrozně hrozné oči. To proto, že srdce stále sténá. Nevím, najde-li se něco podobného u jiných starých lidí. Ale vídávám v nich, podívám-li se jim do nich, rovněž vepsanou jakous ubohost. Viděla

16 jsem často staré lidi plakat, ženy i muže. Snad pláčou nad životním břemenem, jež vláčí a jehož jsou bezmocnými otroky. Snad je to společné všem starým lidem, to jejich prožité životní utrpení, které dá vyhasnout světlům v očích a život je zpracuje jakoby na ruby. Jak je strašná stařecká beznaděj, jak je to strašné, že staří lidé se nedovedou smát.