Petra Soukupová: Bertík a čmuchadlo — ukázka by Host nakladatelství

První kniha pro děti jedné z nejvýraznějších současných spisovatelek Petra Soukupová (nar. 1982) je úspěšnou autorkou knih pro dospělé. Působí rovněž jako dramaturgyně a scenáristka. Za triptych povídek s názvem Zmizet získala v roce 2010 v rámci cen Magnesia Litera hlavní ocenění — Kniha roku. Žije v Praze se svou dcerkou Marlou.

289 Kč

isbn 978-80-7491-248-1

Bertík a Čmuchadlo

Bertíkovi je devět. Rodiče se rozvedli a on žije s maminkou, která si našla nového přítele. Bert mu říká Rypouš. Ostatně, celou tu životní změnu nese velice těžce. Připadá mu jako zrada. Chci, aby bylo všechno jako dřív! Vzteká se. Žárlí. Na všechny kolem sebe je protivný. Až jednou potká v lese za chalupou zvláštní, mluvící zvíře — čmuchadlo — a skamarádí se s ním. Dokáže neočekávané přátelství s tajemným tvorem změnit Bertíkův pohled na svět?

petra soukupová

Začaly prázdniny. Jedu s mamkou a Richardem na jeho chalupu. Ale nechce se mi tam. Radši bych zůstal u táty. Mohl bych celej den hrát hry na počítači, pít Fantu a jíst třeba hranolky anebo něco jinýho, co bych chtěl.

Bertík a Čmuchadlo petra soukupová Host

BERTÍK

A ČMUCHADLO

BERTÍK A ČMUCHADLO PETRA SOUKUPOVÁ Brno

Pro Marlu

ÂŠÂ Petra SoukupovĂĄ, Illustrations ÂŠÂ Petr Korunka, ÂŠÂ Host â&#x20AC;&#x201D; vydavatelstvĂ, s. r. o., isbn - - - -

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda Nintendo. Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že si mě za dárek, i když je suprovej, nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka si myslí, že bych neměl dostávat takový drahý dárky, zvlášť když jsem neměl samý jedničky, ale dostal jsem čtyři dvojky.

Ale pak jsem si ho přece jenom vzal, ale tajně. Až se mě zeptají, řeknu, že jsem ho zapomněl doma. Od táty jsem dostal obří pastelky a knihu o zvířatech. Tu knihu si prohlížím v autě, aby bylo jasný, na čí jsem straně. Jedeme s mamkou a Rypoušem na jeho chalupu. Rypouš někdy říkám Richardovi, jednak proto, že je tlustej, ale hlavně má velkej nos, obří. Nechápu, že se lidi před ním tváří, jako kdyby to neviděli. Na tý chalupě jsem ještě nikdy nebyl. Prej je to tam super, protože jsou tam skály a les a taky rybník, a hlavně je to příroda a tu já mám rád. Určitě tam uvidíš spoustu zvířat, říkala mamka. To jako myslela jeleny nebo lišky? Nebo divoký prasata? A taky tam budou další děti, s kterýma si budeš moct hrát, říkala ještě. Ale já nemám moc rád cizí lidi. To je další důvod, proč tam nechci. První je samozřejmě ten, že nechci bejt nikde, kde je Richard. Přijíždíme a ty lidi už tam jsou, vím, že jedna paní je Richardova sestra. Mamka s Rypoušem vystoupí a zdraví se s nima. Já nevystoupím, dívám se ven, vidím dvě zrzavý holky a pak kluka a ještě malou holčičku a všechny ty dospělý a vůbec se mi ven nechce. Hrozně se vítají s Richardem, jako by to byl nejlepší chlápek na světě. To nechápu. Mamka ukazuje směrem k autu, nejspíš říká, že jsem protivnej a pořád dělám nějaký problémy. Všichni se dívají mým směrem a určitě mluví o mně, tak dělám, že si čtu. Až po chvíli, když vidím, že se mamka už pro mě chystá jít, vystoupím. Ale než to udělám, vezmu brejle, který nosí Rypouš

jenom na řízení, a schovám je pod sedačku a ještě pod kobereček, haha. Vystoupím a všichni se se mnou taky vítají. Říkají mi, jak se jmenujou. Ti zrzaví jsou Doubicovi, holky se jmenujou Zuzana a Andula. Obě jsou větší než já, Zuzana má dlouhý vlasy, Andula krátký a obě se tváří, jako že jsou nejchytřejší. Řekneme si čau. Ty další lidi jsou Váchovi, to je Richardova sestra a její muž. Jejich kluk je Pepan, vypadá v pohodě, holčička Helenka, ta je ještě malá. My nejsme jedna rodina, takže se nejmenujeme stejně. Mamka je Rozehnalová — jako babička, já se jmenuju Březina — jako táta, a Richard se jmenuje Kulísek, což je jako kulíšek, i jméno má blbý. „Prej máš rád zvířata, já mám králíka,“ říká jedna z těch zrzek, asi Andula. Všichni říkají, Bertíku, tobě je devět a jsi tak velkej! Je to možný, jsem ze třídy nejvyšší, ale jsem zároveň asi nejhubenější. Vypadám jako táta, nos mám malej a spoustu pih, ale naštěstí zrzavej nejsem. „A jak máš krásný dlouhý vlasy,“ řekne máma Pepy a Helenky. I ta druhá máma se začne rozplývat nad mýma vlasama. Mám je trochu delší, asi po ramena, ale hlavně přes uši, protože ty mám hrozně odstátý, taky po tátovi. Vlasy nemám na krátko už od školky, vypadal bych jako blbeček. Ale nemám je zas tak dlouhý, abych vypadal jako holka. Už mě to tady pěkně štve, připadám si, že na mě všichni koukají, a je mi to nepříjemný.

Mamka to možná pozná, protože řekne, že za chvíli bude jídlo, tak ať si vezmu věci z auta, protože se zatím půjdeme ubytovat. Jdeme si všichni tři pro věci, ostatní děti někam odejdou. Chalupa je veliká. Dole je jedna místnost, kde je kuchyňská linka a stůl, a pak druhá, takovej velkej pokoj, kde spí Váchovi. A nahoře, v prvním patře, jsou další dva pokoje, jeden je pro nás tři. Což je taky blbý, nechci s ním bejt v jednom pokoji. Ale zase mě napadá, že v něčem je to dobrý, protože mu tak snadněji můžu něco provést. Aby věděli, že mě měli nechat u táty, a když už tu musím bejt s nima, tak to pro nikoho nebude znamenat nic dobrýho. Ťapu za nima poslušně nahoru a nesu si svoji tašku. Je těžká, musím ji šoupat po zemi. Rypouš mi ji chtěl vzít, ale to jsem nechtěl. Schody nahoru jsou příkrý a ta taška je fakt těžká. Nahoře nad schodama stojí mamka a dívá se na mě smutně, ale mě to neobměkčí. Mamka se na mě poslední dobou dívá často smutně, je to taková její zbraň. Mamka na mě moc nekřičí, a už vůbec mě nebije, ale když se jí zdá, že zlobím, tak je smutná. Nejsem rád, že je smutná, ale stejně za to všechno může ona, smutně bych se měl dívat já, že už nežije s taťkou, že má radši Richarda. Jenže já se neumím dívat smutně, já se umím dívat zle. Mamka vždycky říká, nekoukej na mě jako táta, a já jsem rád, že jsem tátovi podobnej. Rypouš se nahoře převlíká. Vlastně už není tak tlustej. Kvůli mamce drží dietu a každý ráno chodí běhat, už je skoro normální. Ale když se seznámili, byl to obr, kterýmu se

přelejvalo celý tělo, jak šel. Teď už má jenom hodně volný kůže. Možná mu teď budu říkat šarpej. Je jasný, že mu tak říkám jenom pro sebe, nahlas mu neříkám nijak. Nebo kdybych fakt musel, tak mu řeknu Richarde, ačkoli vím, že on i mamka by chtěli, abych ho oslovoval Ríšo, protože tak mu říkají všichni.

2 NENÍ TO NOSÁL? Uložím si teda nahoru tu tašku a mamka mi řekne, ať jdu ven za dětma. Nechce se mi, ale je tam i Richard, kterej mi začne říkat, že si s ním třeba můžu něco zahrát, tak to jdu radši za ostatníma dětma. „Zakopem si?“ ptá se Pepan. Vrtím hlavou. „Fotbal neumím.“ „Jako vůbec?“ ptá se Pepan. Krčím rameny. „Moc ne, no.“ „Jéžiš, další holka, co?“ řekne Pepan a odejde s míčem za svým tátou, kterej si s ním začne kopat. Já teda nechápu, co na fotbalu všichni vidí. Když ho hrajem ve škole, jsem vždycky v bráně, ale ani z toho nemá nikdo radost. Zrzky sedí na lavičce za chalupou a hrajou si s panenkama. Je tam s nima i ta malá Helenka, která za nima dolejzá.

Obhlídnu to zdálky. To je teda průšvih, co tady mám s kým dělat? „Berte, pojď sem,“ volá mě Andula. Přišourám se teda k nim jakoby nic. „Berte, chceš vidět mýho králíčka? Přivezla jsem si ho od babičky a jmenuje se Ferda. To je dobrý jméno pro králíka, že jo?“ „Hm…“ „Tak chceš ho vidět?“ Krčím rameny. Klidně bych se na něj podíval, protože mám zvířata rád, i když radši mám velký zvířata než mrňavýho králíka. Jdeme se podívat, ale ten králík se krčí až vzadu v kotci a nechce k nám. Holky se ho snaží chytit, ale nejde jim to. Myslím, že mně by to šlo, protože to se zvířatama umím. „Já to zkusím,“ řeknu, ale Zuzana odpoví, že k cizímu člověku už vůbec nepude a že ho akorát vyplaším. Tak jí řeknu, ať si trhne. „Půjdem si hrát na školu?“ ptá se Helenka. Zasměju se, to je teda pěkná blbost, hrát si o prázdninách na školu. „Škola je super a já se tam těším,“ říká Helenka. „To proto, že nevíš, jak je to tam blbý. A víš, co je nejblbější? Že už tam pak musíš furt, každej den, i když se ti nechce, i když venku prší a je zima a ty si chceš hrát doma. Každej den. A víš kolik let? Třeba patnáct.“ Helenka se zatváří rozzlobeně, najednou má hrozně malou pusinku.

„Hele, tohle se dětem, než jdou do školy, neříká,“ upozorňuje mě Zuzana. „Jasně, mami,“ odseknu jí. Ta už ani do školy nemusí, jak je chytrá. Vrací se Pepan. „Hele, Richard říkal, že máš Nintendo. Pučíš?“ „Jenže já jsem si ho zapomněl doma,“ musím říct. Když chci, aby si to myslela mamka a Richard, tak nemůžu nikomu říct, že ho přece jen mám s sebou, ačkoli bych ho Pepanovi klidně pučil. „Ty jo.“ Pepa je zklamanej. „To je teda blbý. Tak půjdem na skály, ne?“ zavelí potom směrem k Helence, ale chytnou se i zrzky.

„Tak jo,“ řekne Zuzana asi jako velitelka party. „Jdeš s náma?“ zeptá se Pepa asi jako velitel, a já řeknu, že ne. Kašlu na to, aby mi šéfoval Pepan, kterej neumí nic jinýho než ten blbej fotbal. Oni už tu mají celou partu a já jsem novej, kterýho jako milostivě vezmou mezi sebe, aby to pak nemuseli řešit s rodičema. A to nechci, tak nejdu. „Pojď,“ ozve se Andula, „je to tam super.“ „Skály, no…“ „Tak si nechoď,“ odsekne Zuzana. „Jdeš si hrát to Nintendo, co?“ říká Pepan, „jenom ho nechceš pučit.“ „To není pravda,“ řeknu, ale zní to blbě, jako kdybych fakt kecal. Pepan na mě vyplázne jazyk a popadne Helenku za ruku. „Tak jdem.“ „Vážně nejdeš?“ zeptá se znova Andula. „Nech ho, je to blbeček,“ okřikne ji Zuzana a jdou. Zůstanu tam stát, na stole leží panenky, jak je tu nechaly. Napadne mě, že bych je teď mohl všechny ostříhat, to by holky koukaly. Ale neudělám to, jen mi to bleskne hlavou. Když mě někdo naštve, často mám takovýhle nápady. Mamka říká, že jsem moc vzteklej, a než něco provedu, musím o tom přemýšlet, protože jinak to má následky. Jdu teda dovnitř, kde mamka a další dvě mámy vaří něco na kamnech. „Co tu děláš, proč nejsi s ostatníma?“ ptají se.