Jizvรกk_KO2_tisk2.indd 3
08.03.2018 22:19:31
Vítejte v Šedivákově Pršelo. Kryštof se díval na krajinu, která se ztrácela v mlze. Zvedl oči, aby zahlédl šedé mraky orámované zelenými větvemi ohromných smrků. Silnice byla v obou směrech prázdná, už hodnou chvíli nepotkávali žádná auta. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, jako kdyby jel do cizí země. Jedou až k Hranici, na okraj obydlených zón. Chvíli mu to připadalo jako dobrodružství, ale teď? Mokrá nuda. Ubrečené počasí jako dělané pro mizerný den. Přestal koukat z okna, vklouzl rychle rukou do batůžku. Je tam? Je. Nahmátl uklidňující, trochu zplstnatělou srst Pana Beztlapky. Medvídek spokojeně odpočíval v hnízdě z papírů a časopisů. Kryštof ruku opatrně vytáhl, představil si neumělé velké stehy na obou ramenech nevelkého medvídka s korálkovýma očima. Tam mu kdysi dávno někdo utrhl tlapky a pak je zase přišil. Proč? Kryštof si to nepamatoval, i když měl neodbytný pocit, že něco tak důležitého by vědět měl. Pamatoval si ale, když ho dostal od dědy – vysokého vlasatého muže, co se pořád usmíval. „Tak velkej a pořád si hraje s plyšákama!“ V uších mu zazněla věta jedné z „tet“, které za jeho mamkou chodily odpoledne na kafe, čaj nebo proč tam vlastně chodily. Mluvily, mluvily, připadalo mu, jako kdyby se chtěly umluvit k smrti. Nikdy nic kloudného neřekly. Pořád se ho na něco ptaly, ale nechtěly odpověď. Nenáviděl, když jim mamka ukazovala jeho pokoj. Nesnášel, když se mu přehrabovaly
Jizvák_KO2_tisk2.indd 255
255
08.03.2018 22:19:37
Dalibor Vácha ve výkresech, otáčely je tam a zpátky a předstíraly, že se snaží přijít na to, co na obrázcích je. Občas jim něco řekl, občas na ně vyplázl jazyk. Stěhování! To slovo ho děsilo od chvíle, kdy zaznělo u jednoho sobotního oběda. Věděl dobře, co znamená, ale nedokázal si představit, že se za ním skrývají hádky, křik, přesunování nábytku, balení věcí, hřmotní muži páchnoucí cigaretami, neustávající telefonáty, sliby a hlavně loučení. Prostě brečet nebudu. Je mi skoro jedenáct. „Už jsme tu!“ zahlaholil otec. Kryštof v tátově hlase poznal falešný podtón. Předstírá. Kryštof se zabořil do sedadla hlouběji. Nechtěl nic vidět. „Podívej se přece ven, tady budeme bydlet,“ zaslechl maminčin hlas. Mrkl na ni. Byla otočená k němu dozadu a strojeně se usmívala. Nenáviděl, když měla rudou rtěnku, vypadala, jako kdyby zrovna dopila sklenici krve. Narovnal se a podíval se ven. Zatrnulo mu. Venku se táhly podél obou stran nekvalitní silnice šedivé baráky. Byly stejné. Slepá, nemytá okna vypadala jako oční důlky mrtvých obrů. Otřásl se odporem. Všechno šedivé, obloha, domy, stromy, lidé, které zahlédl, jak spěchají s vyhrnutými límci nebo s deštníky v rukou. Šedivákov. To musí být počasím a mlhou, pomyslel si. Marně se snažil venku zahlédnout jinou barvu. Ne, barvy tam byly, ale splývaly do šedivé. Měl pocit, že šedivá sílila… Šedivákov. Město se samozřejmě jmenovalo jinak, ale on si ho při prvním pohledu přejmenoval a věděl, že už pro něj nikdy jiné jméno mít nebude a že se mu tu nikdy nebude nic líbit. 256
Jizvák_KO2_tisk2.indd 256
08.03.2018 22:19:38
Jizvák Jim a další noční můry Šedivákov. Vpředu se změnila nálada. Otec cosi vesele vyprávěl a matka nadšeně přizvukovala. Kryštof chápal, že mluví pro něj, že se ho snaží zbavit strachu ze šedivého okolí. Dobře slyšel neupřímnost v jejich hlasech i smíchu. Chvilku mu připadali cizí, jako kdyby nebyli jeho rodiče, jen někdo, koho mu přiřadili v podivné hře. Vyděšeně se díval ven a čekal, že se z koryta řeky, okolo které projížděli, zvedne šedivý drak a auto s ním i s jeho rodiči a spoustou věcí sežehne žhavým plamenem na popel. Rudý plamen v Šedivákově.
Jizvák_KO2_tisk2.indd 257
257
08.03.2018 22:19:38
O autorovi Dalibor Vácha (* 1980) Vystudoval dějepis a anglický jazyk v Českých Budějovicích. Nejdříve psal sci‑fi a fantasy do šuplíku, ale posléze odešel k odborným textům o československých legiích. Výsledkem byla trojice monografií vydaných v Nakladatelství Epocha: Bratrstvo (2015), Ostrovy v bouři (2016) a Srdce tak bohaté na život (2017) spojené právě problematikou prvního československého odboje. V roce 2014 vydal román Červenobílá, jak jinak než o legiích, za který obdržel Literární cenu Knižního klubu; posléze navázal dalším legionářským románem Cestou (2016) a dvojicí příběhů druhoválečných: Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017). Nepřestával se ale zabývat literární fantastikou, a to nejen jako čtenář Franka Herberta, Stephena Kinga, P. K. Dicka, Terryho Pratchetta a dalších (nemluvě o tisíci komiksů). Vrátil se i ke psaní fantastiky, největším jeho úspěchem je vítězství v Daidalovi 2014 s titulní povídkou tohoto souboru. Mezi nejlepšími se jeho příběhy umístily i v letech 2015–2017. Často a s radostí ve svých textech pracuje s odkazy na historii. Splnil si sen vydáním tak trochu experimentálního postapo románu Nikam (2016) a v současné době pracuje na celé řadě projektů, vědeckých (pořád ty legie!), mainstreamových (válečný román) i fantastických (o těch nerad mluví, dokud nejsou z větší části hotové). Nápadů by bylo sakra dost, času někdy málo. 314
Jizvák_KO2_tisk2.indd 314
08.03.2018 22:19:39
Dalibor Vácha
JIZVÁK JIM A DALŠÍ NOČNÍ MŮRY Ilustrace na obálce Žaneta Kortusová. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Redakce Boris Hokr. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 610. publikaci. Vydání první, 320 stran. Sazba Josef Kroupa. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.
Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e‑mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz.
Jizvák_KO2_tisk2.indd 316
facebook.com/fantastickaepocha
08.03.2018 22:19:39