Zajatci Ďáblova chřtánu by Edice ČT

Arnošt Vašíček

Když slunce otáčí se zpátky a k tomu plné Luny svit, pak peklo pohrává si s vrátky a dlouho domů hledáš nit. Tam co v skále času důl ďábel řádí noc a půl…

Kůň, jako by vycítil, co ho čeká, neklidně přešlapoval a hlasitě ržál. Robert ho pohladil po šíji a vlídně pobídl. „Běž, brachu.“ Pomalu se blížili k Ďáblovu chřtánu. Skála podivně světélkovala. Vydávala táhlý bzučivý zvuk. Cosi neznámého viselo ve vzduchu. Přestože vítr ustal, koni se ježila hříva. Robert cítil, jak mu jakási síla zvedá vlasy i chlupy na rukou. Vjel do ústí jeskyně jen napůl a zůstal stát. Stále váhal. „Támhle je,“ vykřikl kdosi z gardistů. Ozval se výstřel. Kulka těsně minula zbojníkova záda. S hlasitým praskotem se zaryla do sedla. To rozhodlo. Robert nechal koně udělat poslední krok. Obklopila je tma a chlad. Žádný pekelný žár! Byla to marná útěcha. Do skály udeřil blesk. Jeskyni vyplnilo studené světlo. Kamenné stěny jako by se rozvlnily. Písčité dno roztálo jak led. Robert cítil, že se propadají do temné bezedné hlubiny. Zoufale vykřikl, ale zabránit tomu nedokázal. I s Arturem a svým koněm se řítil nekonečně dlouhým tunelem do hnusného černého prázdna.

••• Všichni tam venku viděli, jak skálu zasáhl mohutný blesk. Ohlušující úder hromu vyplašil koně. Hrabě zoufale vykřikl: „Arture, Arture!“ Z Ďáblova chřtánu se nikdo neozýval. Zdálo se, že z otevřené tlamy se valí dým. Hrabě ukázal rukou na nejbližší gardisty. „Běžte se tam podívat.“ Oba muži zcepeněli hrůzou. „Je to nebezpečné, pane.“ Hrabě vytáhl pistoli. „Tak si vyberte. Půjdete a možná přežijete, nebo vás oba zastřelím hned teď.“ Gardisté se svezli se sedel. Vzali do rukou louče, došli k prahu jeskyně a opatrně posvítili dovnitř. Viděli stopy Robertova koně. Vedly jen pár metrů a dál už ne. Končily náhle a nečekaně, jako by cosi zvedlo zvíře vzhůru i s jeho jezdcem. Jeden z gardistů se rozmáchl a hodil svou louč co nejdál do jeskyně. Dopadla na zem a chabě ozářila zadní část skalního domu. Nikdo v ní nebyl. Odvážili se popojít o kousek dál. Rozhlédli se okolo. Neviděli žádnou průrvu ve stěnách, žádnou jinou cestu ven. Kdesi před nimi cosi hlasitě bublalo. Byl to zvuk pekelných kotlů, v nichž se na věčné věky vaří hříšníci?

Odpudivý pach síry jejich podezření potvrdil. Oba gardisté rychle vyběhli ven. „Máte je?“ V hlase hraběte se ozývaly obavy. „Zachránili jste Artura? Chytili jste toho zbojníka?“ Gardisté sklopili hlavy. „Ne, pane. Oba zmizeli. Ďáblův chřtán je pohltil.“

Kapitola 7

avid stál na špičkách. Rukou šmátral za trámem pod střechou verandy. Již dobrou minutu a stále marně. „Táta je sem asi nedal.“ „Hledej pořádně. Nechává je vždycky až tam vzadu.“ Klára se dívala, jak se znovu vzepjal a vnořil prsty do temné škvíry. „Máš je?“ „Jo.“ David zacinkal kovově lesklým svazkem. „Naše zlaté, platinové, diamantové, prostě k nezaplacení… rezervní klíče.“ Odemkl dveře. „Počkej tady, než roztemním.“ Zmizel v temných útrobách chaty s pečlivě uzavřenými okenicemi. Klára se zatím chtěla posadit na lavici u venkovního stolu, když za keři podél chodníku cosi šustlo. Neviděla

nikoho. Slyšela ale skřípění štěrku pod nohama. Větvičky se hýbaly. Kláře se rozbušilo srdce. „Kdo je tam?“ Pokusila se nasadit výhružný tón. „Vylezte! Nebo bude zle!“ Nezabralo to. Kdosi stál v úkrytu za křovím a sledoval ji. Pomalu se dala na ústup k otevřeným dveřím chaty. Artur se vynořil ze stínu. Popošel pár kroků blíž. Klára udiveně zírala, jak se chlapec důstojně nese ve svém sametovém oblečku s bílým límcem a stejně světlými punčochami. Hned jí bylo jasné, že tady něco nehraje. „Davideééé!“ zaječela. David rozrazil okenici a otevřeným oknem vykouknul ven. „Co je?“ „Je tu nějaký kluk.“ David z okna dohlédl jen na Kláru. „Jaký kluk? „Já nevím.“ Znovu se na Artura zadívala. „Takový divný.“ „Neboj. Už jdu.“ David v Klářině hlase vycítil strach. Hrozí jí nějaké nebezpečí? Sem nahoru přece nikdo nechodí. Vyběhl ven s pohrabáčem v ruce. Začal se smát. „Chceš letět na druhý konec světa a vyděsilo tě tohle mrně.“ Otočil se k Arturovi. „Kde ses tu vzal?“ Ten hoch měl fakt ulítlej ohoz.

„Jestli jdeš na maškarní, tak sis spletl cestu, kámo.“ Artur nevěděl, co říct. Mlčel. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Klára. „Artur. Syn Leopoldův, z rodu Hínů,“ představil se, jak ho učili, a udělal pukrle. „Seš cvok?“ David se zadíval na Kláru. „Co to žvaní? On snad utek z blázince.“ „Počkej.“ Přistoupila blíž k Arturovi. „Já jsem Klára a to je můj bratr David,“ stěží potlačovala smích, „… z rodu blbců.“ David k ní napřáhnul ruku. „Nebuď drzá!“ Artur začal natahovat moldánky. David se zarazil. Přestal předstírat vztek. „Zabloudil jsi nebo co?“ Snažil se, aby to znělo vlídně. „Tady nahoře máme chalupu přece jen my a Divá Bára.“ „Víš, že tak paní učitelce nesmíme říkat,“ pokárala ho Klára. „Sorry, baby.“ David se otočil zpět k Arturovi. „Jsi na návštěvě u paní Hávové?“ Artur jen odmítavě zakroutil hlavou. „Tak kde bydlíš?“ „Na Ovčíně.“ „Fajn. A jak ses sem dostal?“ „Byli jsme v Ďáblově chřtánu.“ Ten název slyšel David poprvé. „V Ďáblově chřtánu?“

Artur najednou strnul. Ve tváři měl zvláštní výraz. „Co je? Stalo se něco?“ „Tak. Kde jest tu prevét?“ Klára pronesla na oko vážně. „Jediný prevít je tu David.“ Jejímu vtípku se nikdo nezasmál. „Pravím prevét.“ Opravil ji Artur s důrazem na každé slovo zvlášť. Kláře se hra na starobylou mluvu líbila. „Ano. Pravý prevít. Toť on!“ Obřadně ukázala rukou na bratra. David už ale pochopil, o co jde. „Ty musíš, borče, že jo?“ Rozpačitě přešlapující Artur přikývl. „Tak pojď, ukážu ti, kde máme záchod.“

Arnošt Vašíček Vydala Česká televize v Edici ČT V roce 2014 Vydání první Editorka Jitka Saturková Odpovědná redaktorka Hana Fruhwirtová Výtvarný návrh obálky, grafická úprava a sazba Miroslav Růžek Tisk Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno Výroba a distribuce Albatros Media a. s., Na Pankráci 30, 140 00 Praha 4

ISBN 978-80-7404-125-9 Česká televize – Edice ČT, Kavčí hory, 140 70 Praha 4 www.ceskatelevize.cz/eshop/ Prodejna ČT nabízí – Česká televize, Kavčí hory, Praha 4, pondělí-pátek 8:30-12:00, 12:30-17:00, tel. 261 134 168