F. M. Dostojevskij
uražení a ponížení
I. Minulý rok, dvacátého druhého března, se mi k večeru přihodilo něco zvláštního. Chodil jsem po městě a hledal si vhodné bydlení. Můj současný byt byl moc vlhký a zapříčinil, že už tenkrát mě trápil silný kašel. Hned na podzim jsem se chtěl přestěhovat, ale vydržel jsem tam až do jara. Za celý den mě nezaujalo nic pořádného. Hledal jsem hlavně byt, kde bych mohl být sám, ne bydlení u nějaké rodiny. a potom, mým přáním bylo najít třeba jen jednu místnost, ale velkou a pokud možno levnou. Zjistil jsem, že v malém bytě se i špatně myslí. Kdykoliv jsem přemýšlel o svých budoucích povídkách, bylo mým zvykem se vždy procházet sem a tam po místnosti. Vždy mi dělalo větší radost přemýšlet, jak svá díla napíši, než je potom psát. Tenhle můj stav ovšem nezavinila lenost, i když pak tedy nevím, co bylo příčinou. Hned ráno mě přepadl pocit, že jsem nemocný a k večeru mi bylo ještě hůř. Cítil jsem něco jako horečku a celý den na nohou přivodil mou únavu. K večeru, za soumraku, jsem se procházel po Vozněsenském prospektu. Mám rád březnové slunce v petrohradě, zvlášť když za jasného, mrazivého večera zapadá. Celá ulice zazáří a zalije se jasným světlem. Všechny domy jako by najednou svítily. Jejich šedé, žluté a špinavé barvy ztrácejí na chvíli svou zasmušilost. V duši se člověku nějak rozjasní, něco tebou trhne, jako by do tebe někdo strčil loktem. nové obrazy, nové myšlenky… Zvláštní, jaký účinek může mít na člověka sluneční paprsek! ale slunce zapadlo, uhodil prudší mráz a začal štípat do nosu. Setmělo se, ve skladech a krámech zakmitalo plynové osvětlení. Když jsem došel k Müllerově cukrárně, najednou jsem se zarazil a hleděl podél ulice dolů. napadlo mě, že se mi přihodí něco neobyčejného. V tu chvíli jsem na druhé straně ulice uviděl starce a jeho psa. Dobře se pamatuji, že se mi sevřelo srdce 5
nějakým nemilým dojmem, ale nemohl jsem určitě říci, jaký dojem to byl. nejsem mystik, na předtuchy a hádání nevěřím, ale jako každému z nás se i mně v životě přihodilo ledacos nevysvětlitelného. například ten stařec. Když jsem se s ním tenkrát setkal, proč jsem hned tušil, že se mi ten večer stane něco naprosto zvláštního? nakonec jsem byl nemocný a dojmy chorobného člověka skoro vždycky klamou. Stařec se svým volným, nejistým krokem blížil k cukrárně a zlehka se dotýkal hůlkou chodníku. Ještě nikdy jsem nepotkal tak podivnou a nehezkou postavu. I dříve, kdykoliv jsme se potkávali u Müllera, vždycky na mě působil trapným dojmem. Jeho vysoká postava, shrbená záda, mrtvá, osmdesátiletá tvář. Staré, na švech ošoupané šaty, potlučený, okrouhlý klobouk, který zakrýval jeho holou hlavu s chomáčkem bílých vlasů v zátylku. Všechny jeho pohyby byly vždycky jaksi mimovolné, jako by je ovládala nějaká pružina. a tohle všechno překvapovalo každého, kdo se s ním poprvé potkal. opravdu bylo člověku divně, když viděl tohoto starce odumřelého, osamoceného, bez dohledu. Jako by byl pomatený a utekl svým dozorcům. nápadné mi bylo také to, jak byl hubený. Jako by vůbec neměl tělo a měl na kosti přímo nalepenou kůži. Velké, ale zakalené oči zasazené do modrých kruhů hleděly vždy přímo před sebe, nikdy stranou. Díval se na vás, šel proti vám a jako by měl před sebou volné prostranství. několikrát jsem to pozoroval. u Müllera se objevil nedávno; odkud přišel, nikdo nevěděl, ale vždycky přišel se svým psem. nikdo z hostů v cukrárně se s ním nedal do hovoru a on sám také s nikým nemluvil. „a proč se vleče k Müllerovi a co tam bude dělat?“ běželo mi hlavou, když jsem stál na druhé straně ulice a upřeně se na něj díval. následkem choroby a únavy mě přepadl jakýsi vztek. „na co myslí?“ mluvil jsem dál k sobě, „co nosí ve své hlavě? a přemýšlí vůbec o něčem?“ Jeho tvář už byla tak mrtvá, že v ní nebyl žádný výraz. a kde vzal toho ohyzdného psa, který se od něho ani na chvilku nehnul, jako by s ním tvořil nerozlučný celek, psa, který byl tak podobný svému pánovi?“ 6
Ten pes vypadal také na osmdesát let, tak nějak mu muselo být. předně byl ten pes tak starý jako žádní jiní psi, a potom proč mě hned poprvé, když jsem toho psa viděl, napadlo, že nemůže být jako ostatní psi, že je to pes neobyčejný. že musí být něčím fantastickým, kouzelným, že je to snad nějaký Mefistofeles v psí podobě. Jeho osud je tajemný a nějakým způsobem je spojený s osudem svého pána. Když jste se na něj dívali, řekli byste, že žral naposledy před dvaceti lety. Byl hubený jako kostra, dokonce hubenější než jeho pán. Srst mu skoro všechna slezla, i na ocase, který měl tenký jako prut. Hlava s dlouhýma ušima mu tupě visela dolů. Když šli oba po ulici, pán vpředu a pes hned za ním, čenich psa se dotýkal pánova šatu, jako by byl k němu přilepený. Jejich chůze a celý zevnějšek každým krokem dosvědčovaly pravdu těchto slov: „Staří jsme, ach, staří, Hospodine, jak jsme staří!“ pamatuji se, jak mě jednou napadlo, že stařec i pes vylezli z některé stránky Hofmannovy povídky ilustrované Gavarnim a že se potloukají po světě v podobě exemplářů, které měly být vydány tiskem. přešel jsem ulici a vešel za starcem do cukrárny. V cukrárně udělal stařec na přítomné hosty divný dojem. Müller, který stál za svým pultem, se nesympaticky ušklíbl, když do cukrárny vcházel nemilý host. Hlavně tenhle host si nikdy nic neobjednal. Šel vždycky přímo k peci, zalezl do koutku a sedl si na židli. Když už bylo jeho místo obsazeno, postál chvilku v rozpacích před člověkem, který tam seděl, a pak si celý popletený hledal místo v jiném koutě u okna. Tam si vybral některou židli, zvolna si na ni sedl, klobouk i hůl položil vedle sebe na zem, a když se pohodlně opřel zády o opěradlo židle, proseděl takto tři nebo čtyři hodiny, aniž by se pohnul. nikdy do rukou nevzal noviny, neřekl ani jediné slovo, jen seděl a díval se před sebe rozevřenýma očima. Jeho pohled byl ale tak tupý a mrtvý, že by člověk řekl, že kolem sebe nic nevidí a ani neslyší. pes se dvakrát nebo třikrát zatočil na jednom místě, mrzutě se uložil u jeho nohou, strčil svůj čenich mezi jeho boty, zhluboka si vzdychl a protáhnul se po celé své délce na zemi. Ležel tak nehybně po 7
celý večer, jako by byl v posledním tažení. Zdálo se, že tyhle dvě bytosti po celý den leží někde jako mrtvoly a teprve až zajde slunce, oživnou najednou jen proto, aby si zašly do Müllerovy cukrárny a tím vykonávají tajemnou, nikomu nepochopitelnou povinnost. Když proseděl tři nebo čtyři hodiny, stařec konečně vstal, vzal svůj klobouk a odešel někam domů. Zdvihl se i pes, schoulil zase ocas mezi nohy, svěsil hlavu a zdlouhavým, mechanickým krokem šel za ním. Hosté v cukrárně se začali se starce stranit. nikdy si vedle něho nesedli, jako by byl každému odporný. a stařec si toho nevšímal. Hosté tohoto cukrářského krámu byli většinou němci. Sešli se tam z celého Vozněsenského prospektu. Byli to majitelé bůhví jakých závodů: zámečníci, pekaři, barvíři, kloboučníci, sedláci. Všichni to byli patriarchální lidé v pravém německém slova smyslu. u Müllera bylo vůbec všechno patriarchální. Majitel cukrářského krámu šel někdy ke svým hostům, sedl si s nimi za stůl a vypil svůj obvyklý počet sklenic punče. Hospodářovi psi a malé děti se také někdy připletli mezi hosty, kteří je laskali a hladili. Všichni se navzájem znali a navzájem se ctili. Když se hosté zabrali do čtení německých novin, za dveřmi pánova bytu zněla píseň „o du mein lieber augustin“, kterou na rozbitém klavíru hrála starší dcerka domácího, rusovlasá němka s lokny vlasů, které byly nápadně podobné bílým myším. Chodil jsem k Müllerovi každý měsíc, vždy po prvním, číst ruské žurnály, které Müller odebíral. Když jsem vešel do cukrárny, stařec už seděl u okna a pes jako vždy ležel roztažený u jeho nohou. Mlčky jsem zasedl do kouta a v duchu se sám sebe zeptal: „proč jsem k Müllerovi vlastně šel, vždyť tu nemám co dělat a k tomu všemu jsem i nemocný. Bylo by lepší, kdybych šel domů, dal si horký čaj a lehl si do postele. Snad jsem sem nevešel proto, abych se podíval na toho starce?“ Trápilo mě to. „Co je mi do něho,“ napadlo mě a vzpomínal jsem na to podivné, chorobné tušení, s jakým jsem si ho prohlížel na ulici. „a co je mi po všech těch fádních němcích? a co má znamenat ta nálada? K čemu je ten zbytečný strach z hloupostí, který na sobě v poslední době po8
zoruji a který mi brání normálně žít a jasně se dívat na život? Zpozoroval to už i jeden důmyslný kritik, který rozebíral moji poslední povídku.“ ale přes všechny úvahy a sebekritiky jsem vytrval na svém místě, až mě nakonec zmohla choroba. Bylo mi líto opustit tu teplou světnici. Vzal jsem do ruky Frankfurtské noviny, přečetl dva řádečky a usnul jsem. němci mi v tom nepřekáželi. Četli, kouřili a jen zřídka, tak po půl hodině, jeden druhému úryvkovitě a pološeptem vyprávěl něco nového z Frankfurtu nebo nějaký vtip znamenitého německého komika Safira. Hned potom se se svou národní pýchou dali znova do čtení novin. Dřímal jsem asi půl hodiny a probudil se teprve, až mně silně začalo mrazit po těle. Musel jsem jít domů. Vtom se ale udála jedna němá scéna, která mě v cukrárně pozdržela. Říkal jsem, že stařec, sotva se posadil za svůj stůl, hned se někam zahleděl a někdy si ničeho jiného po celý večer nevšímal. někdy jsem se stal obětí jeho pohledu i já. Stařec bezmyšlenkovitě hleděl vpřed, ale jak se zdálo, nic před sebou nerozeznával. Byl to nepříjemný pocit, přímo nesnesitelný. pokud to šlo, co nejrychleji jsem si přesedl. Ten večer stařec hleděl na malého, kulatého a ulízaného němce se stojatým, naškrobeným límcem a nápadně červenou tváří. Byl to přespolní host, kupec z rigy, adam Ivanyč Schulz, jak jsem později zjistil, blízký Müllerův příbuzný, ale starce a mnoho ostatních hostů zatím neznal. Se zalíbením četl „Dorfbarbiera“, popíjel svůj punč, a když pozvedl hlavu, zpozoroval najednou nehybný starcův pohled. To mu vadilo. adam Ivanyč byl velmi popudlivý a nedůtklivý člověk jako vůbec všichni „ušlechtilí“ němci. uráželo ho, že si ho stařec tak upřeně prohlíží. S nevolí odvrátil oči od nešetrného hosta, zabručel si něco pod nos a mlčky se skryl za noviny. ale dlouho to nevydržel, po dvou minutách podezřívavě vyhlédnul zpod novin: tentýž upřený pohled, tentýž bezmyšlenkovitý výraz očí. adam Ivanyč mlčel i tentokrát. ale když se totéž opakovalo i potřetí, rozčílil se a rozmrzele odhodil noviny na stůl. energicky bouchl rámem, na kterém byly noviny připevněny, celý zrudl vlivem punče a upřel tentokrát zase on svá malinká zanícená očka 9
na nepohodlného starce. Zdálo se, že němec a jeho protivník se chtějí navzájem přemoci magnetickou silou svých pohledů a že čekají, kdo dříve sklopí oči. náraz novinového rámu a excentrická pozice adama Ivanyče na sebe obrátily pozornost všech hostů. Všichni všeho hned nechali a mlčky, s vážnou zvědavostí hleděli na oba protivníky. Scéna byla velice komická. ale magnetismus oček rudého adama Ivanyče nezmohl nic. Stařec se o něj nestaral, upřeně hleděl dál na vztekajícího se pana Schulze a ani v nejmenším nepozoroval, že se stal předmětem všeobecné zvědavosti, jako by měl hlavu někde na měsíci a ne na zemi. Trpělivost adama Ivanyče konečně přetekla. Zhurta se na něj obořil. „proč na mě tak upřeně hledíte?“ vykřikl německy ostrým, pronikavým hlasem a přitom s hrozivým pohledem. ale jeho protivník jstále ještě mlčel, jako by nerozuměl, dokonce jako by ani neslyšel jeho otázky. adam Ivanyč se odhodlal promluvit rusky. „Já se vás ptal, co tak na mě hledíte?“ křičel dvojnásobným vztekem Schulz. „Já mám známosti i u dvora a vy ne!“ Dodal a vyskočil od stolu. ale stařec se nehýbal. Mezi němci se ozvalo reptání. I Müller, přivolaný hlukem, vešel do světnice. Když poznal, o co jde, myslel si, že je stařec snad nahluchlý, nahnul se mu přímo nad ucho a řekl: „pan Schulz vás prosil, byste se tak na něho nedíval.“ Volal mu do ucha pokud možno nejhlasitěji a upřeně se na něj pak zadíval. Stařec se mechanicky podíval na Müllera a v jeho dosud nehybné tváři se najednou objevily příznaky nějaké plaché myšlenky. Byl celý pomatený. S kašláním se nahnul ke svému klobouku a hůlce, chvatně po nich sáhl, zdvihl se ze židle a s křečovitým úsměvem poníženého ubožáka, kterého vyhánějí z místa, kam si omylem sedl, chtěl odejít. V klidném a pokorném chvatu třesoucího se starce bylo tolik toho, co vybízí k lítosti, že všichni hosté ve světnici hned změnili názor na tohoto starce. Bylo patrné, že ten člověk nejenže nikoho nechtěl urážet, ale sám si byl vědom toho, že ho odevšad mohou vyhnat jako žebráka. 10