Jack London
martin eden
KaPitOLa i. Otevřel dveře domovním klíčem, za ním vstoupil mladík a neobratně smekl svou čepici. měl na sobě hrubě tkané oblečení, z kterého byl cítit pach moře. Bylo na něm vidět, že se sám v prostorné předsíni necítí dobře. nevěděl, co má dělat se svou čepicí a cpal si ji do kapsy kabátu, než mu ji jeho společník vzal z ruky. Pohyb byl tak klidný a přirozený a neobratný mladík to dovedl ocenit. „rozumí mně,” byla jeho myšlenka. „Pořádně mě prohlédl.” následoval kolébavou chůzí svého společníka, jako by se rovná podlaha kymácela nahoru a dolů podle stoupajících a klesajících vln. Prostorné pokoje byly příliš úzké pro jeho nemotornou chůzi a měl zároveň obavy, aby svými širokými rameny nenarazil do zárubní dveří nebo nesmetl drobnosti vystavené na úzké krbové římse. Ustupoval ze strany na stranu mezi jednotlivými kusy nábytku a zvyšoval tak ještě víc nebezpečí, které bylo ve skutečnosti pouze v jeho mysli. mezi velkým pianem a stolem uprostřed pokoje, na kterém ležely hromady knih, bylo dost místa, aby tam prošlo vedle sebe půl tuctu osob, a přece se pohyboval s jistými obavami. těžké ruce mu visely volně kolem boků. nevěděl co s rukama, když si ve svém rozčilení všimnul, že jedna ruka jako by chtěla narazit na knihy naskládané na stole, uskočil jako polekaný kůň a minul jen tak tak stoličku před pianem. Pozoroval lehkou, obratnou chůzi svého společníka před sebou a poprvé si uvědomil, že jeho chůze se liší od chůze ostatních. na okamžik se zastyděl, že chodí tak nemotorně. Pot mu vyrazil na čele a stékal v drobných kapkách, zastavil se proto a otřel si svou bronzovou tvář kapesníkem. „Počkejte, arthure, počkejte, mladý pane,“ řekl ve snaze zakrýt svou nevolnost několika vtipnými slovy: „Je toho najednou na mě moc. Počkejte, ať se trochu vzpamatuju. Víte, že jsem s vámi nechtěl jít, a tuším, že vaši lidé také příliš netouží po tom, aby mě viděli.“ 5
„no dobře,“ upokojil svého hosta. „nemusíte se nás tak bát. Jsme docela mírumilovní lidé, u nás je všechno v klidu. Vida, je tu pro mě nějaký dopis!“ Ustoupil zpět ke stolu, roztrhl obálku a začal číst. Poskytl tak mladému muži příležitost, aby se vzpamatoval. a ten tomu gestu porozuměl a vděčně nabídku přijal. Byl empatický, chápavý a jeho rozbouřená duše se pomalu zklidnila díky sympatii, kterou cítil u svého přítele. Osušil si čelo, rozhlédl se kolem sebe a snažil se ovládnout, ačkoliv měl v očích výraz divokého zvířete, které se bojí léčky. nacházel se v neznámém prostředím, obával se všeho, co by se mohlo stát, a nevěděl, co má dělat. Byl si vědom jen toho, že chodí a chová se neobratně a má strach, že jsou všechny jeho vlastnosti a schopnosti ochromeny. Byl neobyčejně citlivý a veselý pohled, který na něj jeho přítel úkosem vrhl přes okraj svého dopisu, v něm vzbudil palčivý pocit jako bodnutí dýkou. Všimnul si toho pohledu, ale nedal to na sobě znát, protože čemu se časem naučil, byla kázeň. Ono bodnutí dýkou se ale velmi dotklo jeho hrdosti. nadával sám sobě proto, že sem přišel, současně si umínil, pokud se stane cokoli, vynasnaží se provést to tak dobře, jak jen to bude možné. rysy jeho tváře ztvrdly a v jeho očích se objevil záblesk. rozhlížel se teď lhostejněji, bezstarostněji, se zvýšenou pozorností, až se každá podrobnost úhledného zařízení pokoje vtiskla do jeho paměti. Oči měl široce otevřené, nic, co bylo v jejich dosahu, jim neuniklo, a jak se vpíjely do té nádhery kolem, postupně přešly v hřejivý, vřelý výraz. Byl otevřený kráse a zde jí bylo dost, aby ji vnímal. Upoutala ho olejová malba, na které těžký příboj dorážel a hřměl na vyčnívající skaliska. nízké, bouřkové mraky pokrývaly oblohu a venku, mimo čáru příboje, se nějaký škuner s lodivody nakláněl ve větru a zmítal se na vlnách při západu slunce. Byla to krása a neodolatelně ho k sobě lákala. Zapomněl na svou chůzi a přistoupil blíž k malbě. Krása z plátna najednou vyprchala. na jeho tváři se objevil výraz zklamání. díval se na to, co teď vypadalo jako pouhá mazanina, a pak zase odstoupil. rázem se všechna ta krása jako zázrakem vrátila na plátno. 6
„malířská hračka –“ taková byla jeho myšlenka, když opouštěl obraz, přestože v tom množství dojmů, kterých se mu dostalo, měl dost času, aby pocítil jakousi nevoli nad tím, že tolik krásy mělo být obětováno jen proto, aby malíř provedl svůj kousek na oklamání diváka. nevyznal se v malířství. dosud poznal jen barvotisky a kamenotisky stále stejně ostrých a jasných barev a obrysů a bylo jedno, jestli se díval z blízka nebo z dálky. Pravda, viděl už také olejové malby ve výkladních skříních obchodů, ale sklo výkladních oken bránilo jeho chtivým očím přiblížit se příliš blízko. Ohlédl se na svého přítele a všiml si hromady knih na stole. V jeho očích se objevila hladová touha tak rychle jako v lačných očích při pohledu na jídlo. Udělal mohutný krok směrem ke stolu, kde se začal s láskou zabývat knihami. díval se na názvy a na jména autorů, četl úryvky textu, laskal jednotlivé svazky očima i rukama a jednou poznal dokonce knihu, kterou kdysi četl. Jinak to byly neznámé knihy od neznámých autorů. náhodou vytáhl svazek Swinburna a začetl se tak dychtivě, až zapomínal, kde je. dvakrát zavřel knihu, aby se podíval na autorovo jméno. Swinburne! musí si zapamatovat jeho jméno. ten chlapík má jistě dobré oči a měl schopnost vidět barvy a záblesky světla. Kdo je ten Swinburne? Je snad mrtvý víc než sto let jako většina těch básníků? nebo žije a dosud píše? Vrátil se opět k titulnímu listu. ano, napsal víc knih, půjde do veřejné čítárny hned brzy ráno a pokusí se najít něco od toho Swinburna. Vrátil se zpět k textu a docela se zapomněl. nezpozoroval, že jakási mladá žena vešla do pokoje. Vzpamatoval se, až když zaslechl arthurův hlas: „ruth, to je pan eden.“ Zavřel knihu, založil ji ukazováčkem, a než se obrátil, zachvěl se opět novým pocitem, který v něm nevyvolalo děvče, nýbrž slova jejího bratra. Pod mohutnými svaly jeho těla byla spousta citlivosti a přístupnosti dojmům. Jeho vědomí, myšlenky, city a vnímavost se zbystřily, napjaly a zářily jako plápolající oheň. Byl neobyčejně přístupný vlivu svého okolí, zatímco jeho stále bdělá fantazie si vytvářela a uvědomovala i poměr podobnosti a odlišnosti. 7
„Pan eden,“ vyřčená slova pronikla do jeho mysli, neboť on byl po celý svůj život nazýván „eden“ nebo „martin eden“ nebo jen prostě „martin“. ale „pan! to je něco!“ pomyslel si. Jeho mysl jako by se v tomtéž okamžiku obrátila k té velké tmavé komoře, kde viděl obrazy ze svého života, jak vyplouvají na povrch při vzpomínce na lodní kotelny a sruby na přídi, polní tábory, vězení a krčmy, nemocnice a tmavé uličky, přitom poutem spojujícím tyto obrazy byl způsob, jakým byl za těchto různých okolností oslovován. Pak se obrátil a spatřil dívku. Přeludy v jeho mozku při pohledu na ni zmizely. děvče bylo bledé, vzdušné stvoření s velkýma, oduševnělýma, modrýma očima a bohatou záplavou zlatých vlasů. nevěděl, jak byla oblečená, ale všiml si, že její šaty byly právě tak obdivuhodné jako ona sama. Přirovnával ji k zlatému květu na štíhlém stonku. ne, byla pouhým duchem, bohyní; taková vznešená krása nemohla být z tohoto světa. nebo snad knihy mají pravdu a je víc takových bytostí ve vyšších sférách života? mohla by být právem opěvována tím chlapíkem Swinburnem. Snad měl na mysli někoho, kdo se jí podobá, když líčil dívku jménem isolda ve své knize tam na stole. Všechno nadšení, city a myšlenky se setkaly v tom samém okamžiku. Ve skutečnosti svou ruku natahoval k dívce, která mu hleděla zpříma do očí a oplatila mu pozdrav pevným a upřímným stiskem ruky. Ženy, které dosud znal, ruku takto nepodávaly. Co se toho týče, většina jich nepodávala ruku vůbec. Vzpomněl si při tom na mnoho různých způsobů, jak se kdy seznámil s nějakou ženou. Vzpomínky zahnal a soustředil svůj pohled pouze na ni. dosud se nikdy s takovou ženou nesetkal. Představil si ji v zástupu žen, které kdy potkal, a hodnotil je letmým pohledem podle ní – jako jednotky váhy a míry. Viděl vyhublé, neduživé tváře děvčat z továren i usměvavá a vyzývavá děvčata z jihu. Vzpomínal na ženy z dobytčích ohrad a hrubé ženy z mexika kouřící cigarety. Hned nato si vybavil japonské ženy jako loutky cupitající strojeně na dřevěných špalíčkách, dále pak asijské míšenky jemných rysů, nesoucí známky degenerace, i plnokrevné snědé ženy z ostrovů Jižních moří, které se zdobily květy na kůži. Vystřídaly je obrazy 8
zatuchlých, ucouraných stvoření z chodníku ve Whitechapelu, kořalkou opuchlými zrůdami bordelů, celou tou pekelnou družinou sprostých a špinavých ženštin, které pod maskou svých vnad číhají na námořníky se svrabem přístavů a lidských pelechů. „nechtěl byste se posadit, pane edene?“ zdvořile se ho zeptala. „Čekala jsem, kdy se s vámi setkám už od té doby, kdy mně arthur o vás vyprávěl. Bylo to od vás skutečně tak obětavé a statečné…“ mávl odmítavě rukou a zabručel něco v tom smyslu, že to nic nebylo, co udělal, že by se tak zachoval každý. Postřehla, že ruka, kterou mávl, byla pokrytá čerstvými oděrkami a pohled na druhou ruku visící volně dolů jí prozradil, že je ve stejném stavu. rovněž objevila svými rychlými, zkoumavými pohledy jizvu na jeho tváři, druhou pak vykukující zpod vlasů nad čelem a třetí, která se táhla dolů až pod naškrobený límec. Při pohledu na červený pruh na bronzovém krku potlačila lehký úsměv. Podle tuhého límce bylo patrné, že nebyl zvyklý jej nosit. Ženské oko postřehlo i na jeho oděvu laciný, nevkusný střih – krčící se kabát na ramenou a řadu záhybů na rukávech, dávající tušit jeho mohutné svaly. mávnul rukou a mumlal, že vůbec nic takového neudělal, uposlechl ale jejího vyzvání a pokusil se posadit na židli. Sám měl dost času, aby obdivoval, jak se lehce posadila, a teprve pak se usadil na židli stojící proti ní s vědomím, jak nemotorně působí. Celý svůj život až do této chvíle nepřemýšlel o tom, jestli se chová neobratně nebo ne. taková myšlenka ho nikdy nenapadla. Posadil se ostýchavě na okraj židle. ruce mu překážely, ať je položil kamkoli. arthur odešel z pokoje a martin eden provázel jeho odchod toužebnými pohledy. Cítil se být nesvůj sám v pokoji s tou vzdušnou, bledou ženou. nebyl tu žádný krčmář, na kterého by zavolal a objednal něco k pití, ani hoch, kterého by poslal pro korbel piva, aby tak s pomocí těchto společenských pomůcek udržel příjemnou atmosféru přátelství. „máte takovou jizvu na krku, pane edene,“ obrátila se na něj ruth. „Jak se vám to stalo? Jistě to bylo nějaké dobrodružství.“ „nějaký mexičan s nožem, slečno,“ odvětil, olízl si suché rty a odkašlal si. „Jen taková šarvátka. Když jsem mu vytrhl nůž, chtěl mi ukousnout nos.“ 9
Přestože to řekl tak prostě, vzpomněl si na tu parnou noc plnou hvězd u Salina Cruz, na bílý pruh pobřeží, světla cukerních parníků v přístavu, hlasy opilých námořníků v dálce, žár vášně v mexičanově tváři, záblesk jeho zvířecích očí a bodnutí ocele do jeho krku, řinoucí se krev, zmatek a křik, dvě těla, jeho a mexičana, jak se po sobě válejí sem tam, víří písek a odněkud z dálky zní měkký zvuk kytary. takový byl obraz, který se mu vybavil a uvažoval, jestli muž, který namaloval ten lodivodův škuner na zdi, by tu bitku také dovedl namalovat. Bílý břeh, hvězdy a světla cukerních parníků by se vyjímala dobře a uprostřed písku tmavá skupina postav, obklopující oba zápasníky. nůž by musel také mít své místo na obraze, usoudil, dobře by se vyjímal svým matným leskem. ale z toho všeho nebylo nic, co by dovedl vyjádřit slovy. „Zkusil mi ukousnout nos,“ zakončil vysvětlování. „Och!“ zareagovala dívka slabým, jako by vzdáleným hlasem, a postřehl úlek na její ušlechtilé tváři. Sám jako by se teď polekal a ruměnec vzrušení mu ozářil opálenou tvář, až se mu zdálo, že cítí takový žár, jako by jeho tváře byly vystavené ohni. takové ošklivé věci jako rvačky s nožem, nejsou patrně vhodným předmětem k debatě s dámou. Lidé v knihách a v její společenské vrstvě asi nehovoří o takových věcech – snad také o nich ani nic nevědí. nastalo krátké ticho, které se oba snažili přerušit. dívka udělala nový pokus a zeptala se na jizvu na jeho tváři. Už když se ho ptala, cítil, že se snaží přizpůsobit jeho způsobu mluvy a rozhodl se, že se s ní bude snažit mluvit její řečí. „Bylo to jen náhodou,“ řekl a bezděčně si sáhl rukou na tvář. „Jednou v noci, na rozbouřeném moři, se utrhlo táhlo u plachty a hned na to i kladka. táhlo bylo drátěné a mrskalo sebou jako had. Celá hlídka se ho snažila zachytit a já přiběhl také a šlehlo mě to.“ „Och,“ vykřikla tentokrát s nádechem pochopení, i když mu moc nerozuměla a hádala, co to asi je to táhlo a jak ho to asi šlehlo. „ten člověk Swineburne…“ vyslovil dlouze jeho jméno a snažil se provést svůj plán. „Kdo?“ 10