Jules Verne
cesta do středu země PodIVuHodNÁ PutoVÁNÍ sVazek 3
Profesor otto LIdeNbrock
V
neděli, dne 24. května roku 1863, se můj strýc, profesor Lidenbrock, vrátil nečekaně brzy do svého malého domku v königstrasse č. 19, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti. dobrosrdečná marta se lekla, že se s obědem opozdila, protože se jídlo na plotně začalo vařit teprve před chvílí. Pomyslel jsem si, že jestli má můj strýc, jeden z nejnetrpělivějších lidí, hlad, udělá hned pořádný kravál. „to už je pan Lidenbrock!“ vykřikla marta zděšeně a pootevřela dveře do jídelny. „ano, marto! ale nejste vinna tím, že oběd není dosud hotov, protože ještě nejsou dvě hodiny. Na věži sv. michala odbilo teprve půl druhé.“ „Proč se tedy pan Lidenbrock vrátil tak brzy?“ „Patrně nám to řekne.“ „tady je! Já raději uteču! Pane axeli, vysvětlete mu to sám!“ a vyděšená marta odběhla do své kuchyně. zůstal jsem sám. ale v tom, abych něco vysvětloval prchlivému profesorovi, mi bránila má poněkud nerozhodná povaha. Proto jsem chtěl opatrně odejít nahoru do svého pokojíku, když náhle zavrzaly domovní dveře. dřevěné schodiště zapraskalo pod tíhou velkých nohou a pán domu, který procházel jídelnou, zamířil rychle do své pracovny. Ve spěchu hodil do kouta svou hůl s rukojetí v podobě louskáčku a široký klobouk s odřenou plstí na stůl a hlasitě na svého synovce zavolal: 5
„axeli, pojď se mnou!“ Neměl jsem ještě čas se ani pohnout, když už profesor netrpělivě křičel: „axeli! ty tu ještě nejsi?“ rozběhl jsem se do pracovny svého rozzlobeného strýce. Přiznávám rád, že otto Lidenbrock nebyl zlý člověk, ale jestliže se nezmění – a to je skoro nepravděpodobné, pak zemře jako hrozný podivín. byl profesorem v Johanneu a přednášel o mineralogii, přičemž se obyčejně jednou nebo dvakrát rozzuřil. Ne proto, že by stál o to, aby měl pilné posluchače, ani proto, že snad nevěnovali dost pozornosti jeho výkladům, nebo že nedostatečně prospívali v jeho vědě. tyto podrobnosti ho příliš neznepokojovaly. Přednášel spíš pro sebe než pro jiné. byl to sobecký učenec, studnice moudrosti, jejíž rumpál skřípal, když se z ní mělo čerpat. Jedním slovem, lakomec. V Německu je víc takových profesorů. můj strýc se bohužel nemohl chlubit snadným výkladem, hlavně pokud mluvil veřejně, což je ovšem politováníhodná vada pro řečníka. a skutečně se také profesor při svých přednáškách v Johanneu často zarazil. zápasil s nějakým vzpurným slovem, které nechtělo proklouznout mezi jeho rty, s jedním z těch slov, která vzdorují a vzdorují, až se konečně pronesou v málo vědecké formě zaklení. z toho ovšem pramení velká zlost. V mineralogii je dost výrazů napůl řeckých a napůl latinských, která se opravdu těžko vyslovují. taková drsná slova by poskvrnila rty básníka. Nechci a ani nemohu o této vědě říci něco špatného, ale i nejobratnější řečník škobrtne, setká-li se s rhomboedrickými krystalizacemi, s rétinasfaltovými pryskyřicemi, s ghelenity, s tangasity, s olovnatými molybdaty, s manganitými tungstaty, s titaniaty a podobně. Ve městě všichni znali tuto omluvitelnou, slabou stránku mého strýce a jeho posluchači doslova čekali, kdy zase nějaké to slovo zkomolí, jak se následně bude rozčilovat – a oni se tím budou bavit, což ani v Německu není znamením dobrého vychování. Na Lidenbrockových přednáškách bývalo vždy mnoho poslu6
Otto Lidenbrock byl vysoký, hubený muž. 7
chačů, ale nedá se popřít, že mnozí z nich navštěvovali jeho přednášky jen proto tak pravidelně, aby se mohli profesorovým výbuchům hněvu dosyta zasmát. ať je tomu jakkoliv, musím zdůraznit, že můj strýc byl opravdovým učencem. ačkoliv své vzorky někdy rozbil, když je příliš zprudka zkoumal, pojil se v něm génius geologa s ostrým zrakem mineraloga. se svým kladívkem, ocelovým hrotem, kompasem, se svým kahanem a lahvičkou kyseliny dusičné byl jedinečný. Podle lomu, vzhledu, tvrdosti, tavitelnosti, zvuku, vůně a chuti zařadil bez váhání jakýkoliv nerost mezi oněch šest set druhů, které dnešní věda zná. Jméno profesora Lidenbrocka mělo čestný zvuk v gymnáziích a národních spolcích. Pánové Humphrey davy, von Humboldt, hejtman franklin a sabine jej nikdy nezapoměli navštívit, když přijeli do Hamburku. Pánové becquerel, ebelmen, brewster, dumas, milne-edwards se s ním s oblibou radili o nejpalčivějších otázkách chemie. tato věda mu vděčí za skvělé objevy a v Lipsku vyšlo jeho „Pojednání o transcendentní krystalografii“. byla to kniha velkého formátu s rytinami, ze které však neměl hmotný užitek, dokonce ani nekryla náklady. dodejme ještě, že můj strýc byl také konzervátorem mineralogických sbírek, patřících ruskému vyslanci struveovi. byla to skvostná sbírka, známá v celé evropě. takto jsem vám popsal člověka, který mne k sobě volal s takovou netrpělivostí. Představte si velkého, hubeného muže, železného zdraví, mladistvě světlých vlasů, které mu dodávaly vzhled člověka o deset let mladšího. Jeho velké oči neklidně těkaly za velkými brýlemi. Jeho dlouhý, tenký nos se podobal nabroušené čepeli. zlí jazykové tvrdili, že je magnetizován a přitahuje železné piliny. to byla ale pouhá pomluva. strýcův nos přitahoval pouze velké množství šňupacího tabáku. když ještě doplním, že můj strýc kráčel kroky matematicky vyměřenými na půl sáhu a při chůzi svíral své pevně zaťaté pěsti, což je znamením prudké povahy, znáte jej natolik dobře, abyste netoužili po jeho společnosti. obýval malý domek v königstrasse, vystavěný zčásti ze dřeva, 8
Obýval malý domek v Königstrasse... 9
z části z cihel, se zubovitým štítem. Nacházel se u jednoho z křivolakých kanálů, které se křižují ve středu nejstarší hamburské čtvrti, uchráněné šťastnou náhodou v roce 1842 od požáru. tento starý domek byl nakloněný tak, že působil dojmem, jako by se hodlal zřítit na kolemjdoucí. Šikmá střecha se podobala čepičkám studentů z Jugendbundu. zdi domu nebyly zrovna dokonalé, ale vcelku působil solidním dojmem díky starému jilmu, pevně zakořeněnému v průčelí, sahajícímu svými kvetoucími větvemi do oken domu. můj strýc byl dost bohatý na německého profesora. dům mu patřil s celým osazenstvem. Žila tu strýcova neteř Greta, mladá, sedmnáctiletá Virlanďanka, dále hospodyně marta a já. Já, jako jeho synovec a sirotek, jsem se stal pomocným laborantem při profesorových výzkumech. Přiznávám, že jsem se zakousl s chutí do geologické vědy. Žilami mi kolovala krev mineraloga a nikdy jsem se ve společnosti svých drahocenných křemenů nenudil. Popravdě, mohli jsme žít docela šťastně v tomto domečku v königstrasse i přes časté výbuchy majitele, které bývaly někdy drsné, ale měl mne stále stejně rád. Nedokázal však nikdy čekat a ve všem neustále spěchal. když v dubnu nasázel do květináčů ve svém pokoji rezedu nebo svlačec, pravidelně každé ráno povytahoval mladé lístky, aby uspíšil jejich růst. Povaha mého strýce vyžadovala naprostou poslušnost, a proto jsem tak rychle spěchal do jeho pracovny.
10