Franz kafka
amerika
TOPiČ když šestnáctiletý karel rossmann, kterého poslali chudí rodiče do ameriky, protože ho svedla služebná a měla s ním dítě, vjížděl na lodi zpomalující už jízdu do newyorského přístavu, všiml si, že sochu Svobody, na kterou se už dlouho díval, znenadání jako by prudce ozářilo slunce. Zdálo se mu, že najednou napřahuje paži držící meč, a že vzduch kolem ní volně proudí. „Ta je vysoká,“ řekl si, a jak tu stál a vůbec nepomýšlel na odchod, zvolna ho zatlačil stále rostoucí zástup nosičů, procházejících kolem něho, téměř až k palubnímu zábradlí. Jakýsi mladý muž, s nímž se za plavby letmo seznámil, šel kolem něho a řekl: „Copak, nechce se vám ještě vystupovat?“ „Vždyť jsem připravený,“ řekl karel, usmál se na něho a dal si kufr na rameno, z bujnosti a z přemíry sil. ale jak se tak díval za svým známým, který pohupoval holí a vzdaloval se s ostatními, povšiml si zděšeně, že si dole v lodi zapomněl deštník. V rychlosti požádal známého, jenž se tím nezdál zvlášť potěšený, aby mu laskavě počkal chvilku u kufru, ještě jednou se rozhlédl kolem sebe, aby se tu vyznal, až se bude vracet, a spěšně odešel. Dole s lítostí zjistil, že chodba, kterou by si velice zkrátil cestu, je tentokrát uzavřená, což patrně souviselo s vyloděním všech cestujících, a musel si namáhavě hledat cestu po schodech, které znovu a znovu vedly k dalším schodům, chodbami, které neustále někam odbočovaly, musel projít prázdným pokojem s opuštěným psacím stolem, až opravdu docela zabloudil, neboť šel touto cestou jen jednou nebo dvakrát a vždy ve větší společnosti. Z bezradnosti, a protože nepotkal živou duši, jen neustále nad sebou slyšel šoupavé kroky tisíců lidí a z dálky jako pouhý šum vnímal poslední záchvěvy už zastavených strojů, začal, aniž se rozmýšlel, nazdařbůh tlouci na malé dveře, na něž při svém bloudění narazil. „Vždyť je otevřeno,“ zvolal kdosi zevnitř, karel si upřímně oddechl a otevřel dveře. „Proč tak bláznivě boucháte na dveře?“ 5
Zeptal se velikánský muž a sotva se na karla podíval. matné světlo, jež se už dávno opotřebovalo nahoře na lodi, pronikalo jakýmsi vrchním okénkem do ubohé kabiny, v níž stáli těsně vedle sebe jako ve skladišti postel, skříň, židle a ten muž. „Zabloudil jsem,“ řekl karel, „ani jsem si toho tak za plavby nevšiml, ale je to strašně velká loď.“ „ano, to máte pravdu,“ řekl muž s jakousi pýchou a nepřestal se zaobírat zámkem malého kufru, který oběma rukama stále znovu zavíral, aby si poslechl, jak zámek zapadá. „Pojďte přece dál!“ pokračoval muž, „snad nebudete stát venku!“ „Neruším?“ zeptal se karel. „ale proč byste rušil!“ „Vy jste Němec?“ chtěl se karel ještě ubezpečit, protože často slyšel, že zejména irové jsou nebezpečím pro lidi, kteří právě přijeli do ameriky. „To jsem, to jsem,“ řekl muž. karel ještě váhal. Tu vzal muž znenadání za kliku, zavřel rychle dveře a postrčil jimi karla dovnitř. „Nesnáším, když mi sem někdo kouká z chodby,“ řekl a už se zase zabýval kufrem, „kdekdo si tu běží kolem a dívá se dovnitř, čert aby to vydržel!“ „ale chodba je přece docela prázdná,“ řekl karel, jenž tu stál nepohodlně přimáčknutý na pelest. „ano, teď,“ řekl muž. „Vždyť jde přece o ,teď‘, “ myslel si karel, s tím člověkem je těžká řeč.“ „Natáhněte se na postel, tam máte víc místa,“ řekl muž. karel šplhal na postel, jak nejlépe uměl, a hlasitě se zasmál, když se mu nezdařil první pokus vyhoupnout se nahoru. Sotva však byl na posteli, zvolal: „Proboha, vždyť jsem úplně zapomněl na svůj kufr!“ „kdepak je?“ „Nahoře na palubě, jeden známý ho tam hlídá. Jak jen se jmenuje?“ Z tajné kapsy, kterou mu matka všila na cestu do podšívky kabátu, vytáhl vizitku. „Butterbaum, Franz Butterbaum.“ „Potřebujete ten kufr velmi nutně?“ „Samozřejmě.“ „Tak pročpak jste ho svěřil cizímu člověku?“ 6
„Zapomněl jsem dole deštník a běžel jsem si pro něj, ale nechtěl jsem se vláčet s kufrem. Potom jsem ještě ke všemu zabloudil.“ „Vy jste sám? Nikdo vás nedoprovází?“ „ano, jsem sám.“ „Snad bych se měl toho muže držet,“ blesklo karlovi hlavou. „kde hned tak najdu lepšího přítele.“ „Teď jste ztratil také ještě kufr. O deštníku ani nemluvím.“ muž si sedl na židli, jako by ho karlova záležitost začala teď trochu zajímat. „Věřím však, že kufr ještě není ztracený.“ „Víra tvá tě spasí,“ řekl muž a mocně se podrbal v tmavých, hustých vlasech, „na lodi se mění mravy zároveň s přístavy. V Hamburku by váš Butterbaum kufr možná ohlídal, tady se s největší pravděpodobností ztratí oba beze stopy.“ „To se ale musím hned podívat nahoru,“ řekl karel a rozhlédl se, kudy by se dostal ven. „Jen tu zůstaňte,“ řekl muž a strčil ho téměř hrubým úderem do prsou zpátky na postel. „Pročpak?“ zeptal se karel rozmrzele. „Protože to nemá smysl,“ řekl muž, „za chviličku půjdu také, tak půjdeme spolu. Buď vám kufr ukradli, pak se nedá nic dělat, anebo ho ten člověk nechal stát, pak ho tím spíše najdeme, až loď bude úplně prázdná. Zrovna tak i deštník.“ „Vyznáte se na lodi?“ zeptal se karel nedůvěřivě a připadalo mu, že je nějaký skrytý háček v myšlence jinak přesvědčivé, že se jeho věci nejspíš najdou na prázdné lodi. „Jsem přece lodní topič,“ řekl muž. „Vy jste lodní topič!“ zvolal karel radostně, jako by to předčilo všechno očekávání, opřel se o loket a prohlížel si toho muže důkladněji. „Právě před kajutou, kde jsem spal s jedním Slovákem, bylo okénko, kterým bylo vidět do strojovny.“ „ano, tam jsem pracoval,“ řekl topič. „Vždycky jsem se tolik zajímal o techniku,“ řekl karel a rozvíjel dál svou myšlenku, „a stal bych se později jistě inženýrem, kdybych nemusel jet do ameriky.“ „a proč jste musel jet?“ „ale co!“ řekl karel a odbyl celou tu historii mávnutím ruky. 7
Přitom se s úsměvem podíval na topiče, jako by ho prosil o shovívavost, dokonce i v záležitosti, k níž se mu nepřiznal. „Nějaký důvod to jistě má,“ řekl topič a nebylo docela jisté, zda tím chce karla žádat, aby mu ten důvod pověděl, či zda mu v tom chce zabránit. „Teď bych se mohl také stát topičem,“ řekl karel, „rodičům je teď úplně jedno, čím budu.“ „moje místo bude volné,“ řekl topič, a jak si to plně uvědomil, strčil si ruce do kapes a rázně natáhl na postel nohy, které vězely v plandavých, jakoby kožených, ocelově šedých kalhotách. karel se musel ještě víc přitlačit ke zdi. „Vy odcházíte z lodi?“ „ano, dneska se odtud klidíme!“ „a proč? Nelíbí se vám tu?“ „Tak to tady chodí, vždycky nerozhodujete, zda se něco člověku líbí, nebo nelíbí. Ostatně máte pravdu, také se mi tu nelíbí. asi to nemyslíte vážně, že byste se mohl stát topičem, ale to se jím pak člověk jistě nejspíš stane. Já vám to tedy vůbec neradím. když jste chtěl studovat v evropě, proč nechcete studovat tady? americké univerzity jsou přece nesrovnatelně lepší než evropské.“ „To je možné,“ řekl karel, „ale já nemám skoro žádné peníze na studium. Četl jsem sice o někom, kdo ve dne pracoval v obchodě a v noci studoval, až se stal doktorem a, tuším, starostou, ale k tomu je třeba velké vytrvalosti, viďte? Obávám se, že ta mi chybí. mimoto jsem nebyl zvlášť dobrý žák, opravdu mi nebylo zatěžko rozloučit se se školou. Tady jsou školy snad ještě přísnější. anglicky neumím skoro vůbec. Celkem vzato jsou tu dost zaujatí proti cizincům, myslím si.“ „Také jste to už poznal? No, to je dobře. To jste můj člověk. Podívejte se, jsme přece na německé lodi, patří Hambursko-americké linii, proč tu nejsme samí Němci? Proč je vrchní strojník rumun? Jmenuje se Šubal. To je přece neuvěřitelné. Ten ničema týrá nás Němce na německé lodi! Nemyslete si,“ došel mu dech, mával rukou – „že naříkám jen tak pro nic za nic. Vím, že nemáte žádný vliv a že sám jste ubohý chlapec. ale to už přestává všechno!“ Několikrát uhodil pěstí do stolu a přitom upřeně pozoroval pěst 8
dopadající na stůl. „Sloužil jsem přece už na tolika lodích“ – a jmenoval jedním dechem za sebou dvacet jmen, karel byl úplně zmatený – „a vyznamenal jsem se, byl jsem chválený, kapitáni byli s mou prací spokojeni, byl jsem dokonce několik let na téže obchodní plachetnici“ – vstal, jako by to byl vrchol jeho života – „a tady na téhle kocábce, kde jde všechno jako na drátku, kde nepotřebuješ důvtip, tady nejsem k ničemu, tady jsem Šubalovi pořád v cestě, jsem lenoch, zasluhuji si vyhazov a dostávám svou mzdu jen z milosti. rozumíte tomu? Já ne.“ „To si nesmíte dát líbit,“ řekl karel pobouřeně. Téměř zapomněl, že je na nejisté palubě lodi, na pobřeží neznámého světadílu, tak se tu cítil na topičově posteli jako doma. „Byl jste už u kapitána? Už jste se u něho dovolával svého práva?“ „Prosím vás, jděte, jděte raději pryč. Nechci vás tu. Neposloucháte, co říkám, a dáváte mi rady. Jak mám jít ke kapitánovi!“ Topič si zase unaveně sedl a zakryl si rukama obličej. „Lépe mu poradit nemohu,“ řekl si karel. Vůbec shledal, že si měl raději dojít pro kufr, a ne tady dávat rady, které se nakonec považují za hloupé. když mu otec navždy odevzdával kufr, zeptal se žertem: „Jak dlouho jej budeš mít?“ Teď je možná ten věrný kufr už doopravdy ztracený. Jedinou jeho útěchou je, že se otec stěží může dozvědět, v jaké je situaci, i kdyby po tom pátral. Lodní společnost může říci jen to, že dojel až do New Yorku. karlovi však bylo líto, že téměř ještě nepoužil věci v kufru, ačkoli například už dávno potřeboval vyměnit košili. To tedy šetřil na nepravém místě; bude muset chodit ve špinavé košili právě teď, kdy na začátku své životní dráhy potřebuje chodit čistě oblečený. Jinak by ztráta kufru nebyla ani tak zlá, neboť oblek, který má na sobě, je dokonce lepší než ten v kufru, to byl vlastně jen náhradní oblek, matka mu ho musela ještě před odjezdem narychlo vyspravit. Teď si také vzpomněl, že má v kufru ještě kousek veronského salámu, který mu matka přibalila jako zvláštní dárek, on však z něho snědl jen nepatrný kousek, protože během plavby neměl vůbec chuť k jídlu a úplně mu stačila polévka, kterou rozdělovali v mezipalubí. Teď by však měl ten salám rád po ruce, aby jím uctil topiče. Neboť takové lidi lze snadno získat, 9
když se jim podstrčí nějaká maličkost, to karel znal od otce, který rozdával doutníky, a tak si vždy získával nižší zaměstnance, s nimiž měl obchodně co dělat. Teď neměl karel už nic, co by mohl rozdávat, jen peníze, ale na ty nechtěl prozatím sáhnout, když už snad přišel o kufr. Znovu začal myslet na kufr, ale nemohl teď opravdu pochopit, proč ho při jízdě tak bedlivě hlídal, že pro samé hlídání téměř nespal, když si teď ten kufr nechal tak snadno vzít. Vzpomněl si na těch pět nocí, za nichž neustále podezříval malého Slováka, který ležel dva kavalce vlevo od něho, že má spadeno na jeho kufr. Ten Slovák číhal jen na to, kdy karla konečně přemůže slabost a na chvilku si zdřímne, aby si mohl přitáhnout kufr dlouhou tyčí, s níž si ve dne stále hrál anebo cvičil. Ve dne vypadal ten Slovák celkem nevinně, ale sotva nastala noc, zvedal se chvílemi na lůžku a díval se smutně po karlově kufru. karel to docela zřetelně pozoroval, neboť co chvíli někdo puzený neklidem vystěhovalců rozsvítil světlo, ačkoliv to bylo podle lodního řádu zakázáno, a pokoušel se luštit nesrozumitelné prospekty vystěhovaleckých agentur. Bylo-li to světlo poblíž, mohl si karel na chvilku zdřímnout, když však bylo vzdálené nebo když byla tma, musel mít oči dokořán. Toto vypětí ho opravdu vyčerpalo a teď možná bylo úplně nadarmo. Tenhle Butterbaum, kdyby ho tak jednou někde potkal! V tomto okamžiku zazněly zvenčí do úplného ticha slabé, krátké údery, jako by našlapovaly dětské nohy, zprvu z dálky, pak se blížily, zněly stále silněji a teď se změnily v klidný pochod mužů. Šli zřejmě jeden za druhým, což bylo v té úzké chodbě přirozené, a bylo slyšet zvuky, jako by řinčely zbraně. karel, který se už už chtěl natáhnout na posteli ke spánku, v němž by se zbavil všech starostí o kufr a o Slováka, se poděsil a strčil do topiče, aby ho konečně upozornil, neboť to vypadalo, že zástup právě dospěl svým čelem ke dveřím. „To je lodní kapela,“ řekl topič, „hráli nahoře a teď jdou balit. Teď už je po všem a my můžeme jít. Pojďte!“ Vzal karla za ruku, v poslední chvíli ještě sundal ze zdi nad postelí zarámovaný obrázek matky boží, nacpal jej do náprsní kapsy, chopil se svého kufru a rychle vyšel s karlem z kabiny. 10